ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.588.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 588/2019-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně A SPORT PRODUKT s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Sarajevská 1232/3, identifikační číslo 453 15 868, zastoupené Mgr. Janem Lašmanským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 2062/6, proti žalovanému FK PARDUBICE, z. s. , se sídlem v Pardubicích, Ohrazenice, Marie Majerové 215, identifikační číslo 270 41 549, zastoupené Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, o 160.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 115 C 29/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2018, č. j. 18 Co 316/2018-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.438 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám Mgr. Marka Hoskovce, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 160.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 115 C 29/2017-115, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 160.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 10. 2018, č. j. 18 Co 316/2018-149, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.).
Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje jeho odmítnutí.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud založil svůj právní závěr o nedůvodnosti žaloby na skutkovém zjištění, že žalobkyně se zúčastnila zadávacího řízení na podlimitní veřejnou zakázku na stavební práce vypsaného žalovaným. Předmětem zadávacího řízení byla rekonstrukce fotbalového hřiště s umělým travním povrchem. Vzhledem k tomu, že pokládka umělého travního koberce musela být provedena v souladu s Prováděcím pokynem Fotbalové Asociace České republiky (FAČR) k atestacím hřišť s umělými trávníky 3. generace (UT3G), stala se součástí předmětu plnění také činnost spojená s vydáním atestace FAČR na realizované hřiště. Podmínkou účasti v zadávacím řízení bylo složení jistoty ve výši 160.000 Kč. Nejnižší nabídková cena byla označena jako základní hodnotící kritérium. Ve výzvě k podání nabídky ze dne 24. 8. 2016 žalovaný nad rámec zadávací dokumentace vymezil požadavky na prokázání splnění kvalifikace podle §62 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění do 30. 9. 2016 (dále jen „zákon č. 137/2006 Sb.“), a to základní kvalifikační předpoklady, profesní kvalifikační předpoklady, ekonomickou a finanční způsobilost a technické kvalifikační předpoklady; v rámci nich si vymínil, že dodavatel splní tento kvalifikační předpoklad, pokud v seznamu stavebních prací provedených za posledních 5 let uvede a osvědčeními objednatelů, případně kopiemi atestací doloží, že realizoval (tedy dokončil a objednateli předal) minimálně dvě stavební zakázky ve finančním rozsahu alespoň 4 miliony Kč bez DPH na zakázku, jejichž předmětem byla obnova fotbalových hřišť s umělým trávníkem formou výměny za umělý trávník III. generace, které získaly atestaci FAČR pro pořádání soutěžních utkání, přičemž alespoň u jednoho z těchto hřišť byl položen umělý trávník, který uchazeč nabízí ve své nabídce, a atestace na toto hřiště dokládá, že bylo provedeno v kvalitě požadované podle prováděcího pokynu FAČR, přičemž tato atestace nebyla vydána jako jednorázové mimořádné opatření. Na žádost žalobkyně o dodatečné informace týkající se technických kvalifikačních předpokladů reagoval žalovaný dne 2. 9. 2016 sdělením, že trvá na jím již vymezených podmínkách, a na dotaz, zda by namísto „atestace FAČR“ akceptoval osvědčení vydané FIFA, neodpověděl kladně; z obsahu sdělení je zřejmé, že nebudou-li vymezené podmínky dodrženy, nelze považovat technické kvalifikační předpoklady za splněné. Dne 8. 9. 2016 podala žalobkyně nabídku, která obsahovala mimo jiné i její čestné prohlášení, že splňuje všechny kvalifikační předpoklady vyplývající z výzvy k podání nabídky, tedy všechny kvalifikační předpoklady požadované zadavatelem. Současně předložila seznam zakázek, včetně dvou, kdy pokládala umělý trávník III. generace, a které dostaly mimořádné jednorázové opatření FAČR a certifikaci FIFA; ze seznamu nevyplývá, že je úplný ve vztahu ke všem zakázkám, které žalobkyně realizovala v posledních pěti letech. Oznámením ze dne 12. 9. 2016 žalovaný uveřejnil nejvhodnější nabídku, jíž se stala nabídka žalobkyně, a to na základě jediného hodnotícího kritéria – nejnižší ceny. Dne 29. 9. 2016 žalovaný žalobkyni vyzval k předložení originálu dokladů prokazujících splnění kvalifikace (tj. k osvědčení jejího čestného prohlášení). Dne 7. 10. 2016 žalobkyně žalovanému předložila dokumenty, z nichž však splnění technických kvalifikačních předpokladů nevyplývalo. Dne 11. 10. 2016 žalovaný žalobkyni oznámil, že neprokázala požadovanou kvalifikaci a neposkytla tudíž součinnost k uzavření smlouvy, pročež si ponechal složenou peněžní jistotu 160.000 Kč. Takto zjištěný skutkový stav věci odvolací soud poměřoval ustanovením §62 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb. Dovodil, že v zjednodušeném podlimitním řízení prokazovala žalobkyně jako uchazeč kvalifikační předpoklady prostřednictvím čestného prohlášení, přičemž teprve zvolením její nabídky coby nejvhodnější jí vznikla povinnost před uzavřením smlouvy předložit originály nebo úředně ověřené kopie dokladů, které splnění její kvalifikace osvědčují. Pokud žalobkyně ve svém čestném prohlášení, které uchazeč nedokládá v nabídce jen pro formu a samoúčelně, zcela vědomě (po zodpovězení doplňujících informací) prohlásila, že všechny kvalifikační předpoklady splňuje, nese riziko, že ve výsledku nebude schopna poskytnout součinnost k uzavření smlouvy, neboť nesplnění povinnosti předložit zadavateli originály nebo úředně ověřené kopie dokladů prokazujících splnění kvalifikace se považuje za neposkytnutí součinnosti k uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení §82 odst. 4 zákona č. 137/2006 Sb.; doložení kompletních dokladů prokazujících splnění kvalifikačních předpokladů lze požadovat teprve v souvislosti s uzavřením smlouvy s vybraným uchazečem. Protože takové doklady žalobkyně nepředložila, nesplnila povinnost podle §62 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., tedy neposkytla součinnost k uzavření smlouvy ve smyslu §82 odst. 4 zákona č. 137/2006 Sb., což je podle §67 odst. 7 téhož zákona sankcionováno připadnutím peněžní jistoty zadavateli – žalovanému. Žalovaný se tudíž na úkor žalované bezdůvodně neobohatil; žalovanou částku - plnění z peněžní jistoty - si ponechal oprávněně. Protože žalobkyně svou argumentaci podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 5 As 269/2016, odvolací soud upozornil na skutečnost, že v namítaném rozhodnutí byl řešen odlišný předmět řízení (kasační stížnost proti rozsudku soudu ve správním soudnictví, jímž bylo zrušeno rozhodnutí předsedy ÚOHS), takže je na poměry projednávané věci jen stěží použitelné, nicméně akcentoval, že i z něho vyplývá, že požadavek k prokázání splnění kvalifikace předložením čestného prohlášení nic nemění na tom, že již v okamžiku čestného prohlášení musí být kvalifikační předpoklady splněny.
Žalobkyně sice zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný uplatnil právo z poskytnuté peněžní jistoty podle §67 odst. 7 zákona č. 137/2006 Sb. ponechal-li si peněžní jistotu (o částku 160.000 Kč se tudíž na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil), avšak na podkladě vlastní verze skutkového stavu věci. Oproti zjištěním odvolacího soudu totiž prosazuje, že (přes jí podané čestné prohlášení) žalovaný věděl, že vymezené technické kvalifikační předpoklady (které ostatně považovala za diskriminační) nesplňuje, konkrétně, že nedisponuje národní atestací FAČR (a měl ji tudíž z další účasti v zadávacím řízení vyloučit a následně i uvolnit složenou peněžní jistotu). Dále - dovolávajíc se výkladového stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže týkajícího se prokazování kvalifikace ve zjednodušeném podlimitním řízení - namítá, že součinnost k uzavření smlouvy poskytla, neboť předložila relevantní doklady prokazující kvalifikaci; žalovaný je pouze neakceptoval.
Zakládá-li dovolatelka svou argumentaci na vlastním hodnocení důkazů a odlišném skutkovém základě, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, nemohou se prosadit její obšírně zdůvodněné právní závěry, že žalovaný ji měl jako uchazeče nesplňujícího technické kvalifikační předpoklady z řízení vyloučit podle §67 odst. 2 zákona č. 137/2006 Sb. ještě před hodnocením nabídky, a uvolnit jistotu 160.000 Kč podle §67 odst. 2 písm. c/ zákona č. 137/2006 Sb., nebo že povinnost součinnosti ve smyslu §62 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb. splnila, takže peněžní jistota nemohla připadnout žalovanému. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že polemika dovolatelky s tím, jak odvolací soud interpretoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 5 As 269/2016, kterým podpořila svou odvolací argumentaci, je bezcenná, neboť je založena na jí prosazovaném skutkovém tvrzení, že již v době předložení písemnosti, v němž „čestně prohlásila“, že všechny kvalifikační předpoklady splňuje, žalovaný věděl, že tomu tak není. Z takového skutkového zjištění však odvolací soud při právním posouzení věci nevycházel. Vhodné je rovněž připomenout, že v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Af 14/2016, Nejvyšší správní soud dovodil, že „čestné prohlášení dle §62 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb. má uchazečům usnadnit prokazování kvalifikace“ a že „v zadávací dokumentaci není zadavatel oprávněn požadovat splnění kvalifikačních předpokladů doložením konkrétních dokladů“.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu