ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.778.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 778/2019-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. H. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného MgA. Mgr. Pavlem Krylem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Jiří 258/7, proti žalované M. A. D. , bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1899/112, o zaplacení 56.350 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 23/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 26 Co 302/2018-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.452,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám MgA. Mgr. Pavla Kryla, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 56.350 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené ceny za dílo.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 23 C 23/2017-145, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 56.350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 15. 11. 2016 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 26 Co 302/2018-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 56.350 Kč za období od 15. 11. 2016 do 16. 5. 2017 zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel (stejně jako soud prvního stupně) ze zjištění, že žalobce uzavřel jako zhotovitel se žalovanou jako objednatelkou ústně smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání a montáž klimatizace v domě čp. XY v XY za sjednanou cenu 49.000 Kč plus 15 % DPH ve výši 7.350 Kč (celkem 56.350 Kč). Klimatizaci fakticky dodala a namontovala jako subdodavatel žalobce obchodní společnost MS – Unitech, s. r. o., za níž jednal M. M.. Dílo bylo dokončeno a žalované předáno. Subdodavatel dne 26. 10. 2016 žalobci provedené a dokončené práce vyfakturoval částkou 49.000 Kč, kterou žalobce 3. 2. 2017 uhradil. Žalovaná cenu za dílo, kterou jí žalobce vyfakturoval 31. 10. 2016 částkou 56.350 Kč, nezaplatila. Uvedená zjištění soud učinil z výpovědi žalobce a z důkazů emailovou korespondencí účastníků (při níž žalovaná používala e-mailovou adresu XY a podepisovala se vlastním jménem), výslechem svědků P. D. a J. R. a zvukovou nahrávkou, kterou pořídil M. M. při rozhovoru se žalovanou o úhradě prací za dodávku klimatizace (tento důkaz byl proveden po zjištění, že M. M. v průběhu řízení zemřel). Žalovaná svou účastnickou výpověď odepřela pro psychické potíže. Zjištěný skutkový stav věci odvolací soud právně posoudil podle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „o. z.“) jako smlouvu o dílo. Uzavřel, že ve sporu je aktivně věcně legitimován žalobce, nikoliv MS – Unitech, s. r. o. Nepřisvědčil ani námitce žalované, že není ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť vzal za prokázané, že smlouvu s žalobcem uzavřela jako fyzická osoba, nikoli jako jednatelka obchodní společnosti. Jelikož nebyl zjištěn přesný okamžik předání a převzetí díla, považoval odvolací soud za moment vzniku nároku na zaplacení ceny díla den následující po doručení žaloby žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Je přesvědčen, že žalovaná nevylíčila řádně přípustnost dovolání a nedostatečně vymezila dovolací důvod (neuvedla, jaké právní posouzení považuje za nesprávné).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu předně vytýká, že skutkový stav věci zjistil provedením a hodnocením nezákonného důkazu – zvukové nahrávky jejího telefonického rozhovoru s M. M., s jehož provedením nesouhlasila. Pomíjí, že odvolací soud postavil svá skutková zjištění na dalších důkazech, které by samy o sobě tvořily dostatečný podklad pro právní posouzení věci. Nebyl-li důkaz zvukovou nahrávkou rozhovoru žalované s M. M. o úhradě ceny díla pro zjištění skutkového stavu věci důkazem jediným ani rozhodujícím, nemůže otázka jeho zákonnosti založit přípustnost dovolání. Ani v případě, že by se odvolací soud při hodnocení tohoto důkazu z hlediska jeho zákonnosti odchýlil od závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1009/98 a sp. zn. 21 Cdo 434/2010, v čemž žalovaná spatřuje přípustnost svého dovolání, nebylo by to způsobilé zvrátit správnost jeho úvah stran aplikace procesních pravidel týkajících se postupu při zjišťování skutkového stavu věci. Nelze přehlížet, že i judikatura Nejvyššího soudu ve výjimečných případech provedení důkazu zvukovou nahrávkou připouští (srovnej např. rozhodnutí ze dne 1. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1111/2011 nebo ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 2065/2016). Je třeba akcentovat, že v posuzovaném případě provedl soud důkaz inkriminovanou zvukovou nahrávkou za situace, kdy M. M. nemohl být jako svědek vyslechnut, neboť v průběhu řízení zemřel, a sama žalovaná, ačkoli se jednání zúčastnila, odepřela vypovídat s poukazem na své psychické potíže, resp. nebyla ochotna zodpovědět otázku soudu, s kým smlouvu o dodávce a montáži klimatizace uzavřela.
Zbývající argumentací sice žalovaná zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, avšak výhradně skutkovými námitkami, potažmo kritikou hodnocení provedených důkazů. Obsáhle rozvádí vlastní skutkovou verzi, oproti odvolacímu soudu prosazuje, že u žalobce, který rekonstruoval její dům, klimatizaci neobjednávala, jeho kalkulaci ceny neakceptovala (tzn., že mezi ní a žalobcem k uzavření smlouvy o dodávce a montáži klimatizace nedošlo), a že „stejně tak nedošlo ani k samotné instalaci klimatizačních jednotek v jejím domě ze strany žalobce, resp. jeho subdodavatele“. Žalobce neprokázal ani akceptaci nabídky, ani realizaci díla a jeho předání a převzetí, nepředložil žádnou smlouvu o postoupení pohledávky, či jiný smluvní kontrakt, na jehož základě by prokázal svou aktivní legitimaci ve sporu; o postoupení údajné pohledávky nebyla jako tvrzený dlužník informována v souladu s ustanovením §1882 o.z., nadto jako spotřebitel nebyla poučena o podmínkách údajně uzavřené smlouvy v souladu s §1811 odst. 2 a §1820 o.z. Prokázáno rovněž nebylo, zda tvrzený smluvní vztah byl uzavřen s ní jako fyzickou osobou či se společností VISION TOUR s. r. o., čemuž odpovídal komunikační e-mail. Na vlastní – od odvolacího soudu odlišné – skutkové verzi pak žalovaná zakládá právní argumentaci ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce a o nedostatku její pasivní věcné legitimace ve sporu.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení, přezkumu nepodléhá, je pro dovolací soud závazný. Dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. nelze regulérně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (§211 o. s. ř.). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídají žalovanou zpochybňované skutkové závěry odvolacího soudu, že uzavřela se žalobcem smlouvu o dodávce a montáži klimatizace a že dílo bylo provedeno a předáno; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Domáhá-li se žalovaná revize nákladových výroků, pomíjí, že od 30. 9. 2017, již není dovolání proti výroku o nákladech řízení objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Nepředložila-li žalovaná k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu