ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.827.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 827/2019-1867
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Ridery Stavební a.s. , se sídlem v Ostravě - Porubě, Dělnická 382/32 (identifikační číslo 451 92 464), zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem v Ostravě, Nad Porubkou 2355, proti žalovaným 1) A. H. , bytem XY, 2) M. S. , bytem XY, a 3) M. H. , bytem XY, zastoupeným JUDr. Janem Vylegalou, Ph.D, advokátem se sídlem v Olomouci, Křížkovského 844/3, o 10.333.804 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 324/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1741, ve spojení s usnesením ze dne 14. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1747, a ve znění usnesení ze dne 10. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1783, takto:
I. Rozsudek ze dne 1. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1741, ve spojení s usnesením ze dne 14. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1747, a ve znění usnesení ze dne 10. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1783, se v části, jíž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 28. 3. 2018, č. j. 30 Cm 324/2017-1668, kterým Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl žalobu o 9.096.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 10. 3. 2017 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti části rozsudku ze dne 1. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1741, ve spojení s usnesením ze dne 14. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1747, a ve znění usnesení ze dne 10. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1783, jíž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 28. 3. 2018, č. j. 30 Cm 324/2017-1668, kterým Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl žalobu o 1.237.804 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 10. 3. 2017 do zaplacení, se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala slevy z ceny za převod podílů žalovaných v obchodní korporaci HORSTAV Olomouc, spol. s r.o. (dále též jen „společnost“), v celkové výši 11.722.893,06 Kč s příslušenstvím, tj. s 8,05% úroky z prodlení od 10. 3. 2017 do zaplacení [ 1) 9.096.000 Kč jako ztrátu hodnoty podílů v důsledku toho, že společnost v roce 2015 nedosáhla smlouvou garantovaného hospodářského výsledku ve výši „15.240 tisíc Kč“ , ale ve výši 5.387.000 Kč, tj. o „9.853 tisíc Kč nižšího,“ 2) 1.237.804 Kč za nepravdivé ujištění žalovaných ve smlouvě týkající se řádného vedení účetnictví společnosti, do něhož nebyla zanesena uvedená částka představující úroky z prodlení s úhradou daňových povinností, čímž jmění společnosti – a tedy také hodnota převáděných podílů – bylo uměle navýšeno, 3) 1.389.089,06 Kč rovnající se pohledávce společnosti za Správou nemovitostí Olomouc, a.s., která – oproti ujištění žalovaných – je neexistující (nevymahatelná)].
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 30 Cm 324/2017-1668, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Výkladem právních jednání – smlouvy o převodu podílů a dohody o ceně – dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní negarantovali dosažení kalkulovaného hospodářského výsledku rozpracovaných zakázek, nýbrž jen prohlásili, že nezamlčeli překážky, které by tomu bránily, resp. které by bránily „požadovat zaplacení u všech zakázek ve smlouvách o dílo sjednanou cenu.“ Případná vadná kalkulace hospodářského výsledku, jejímž výsledkem může být rozdíl mezi výnosem (sjednanou cenou zakázky) a náklady, které musí být odhadovány na základě zkušeností nebo jiných kritérií, anebo zčásti mohou být korigovány skutečnými náklady, není vadou podílu ve smyslu §2099 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Skutečnost, že částka 1.237.804 Kč (platebním výměrem vyměřené úroky z prodlení k dani z příjmu právnických osob za rok 2010) nebyla ke dni 7. 8. 2015 zaúčtována, je vadou podílu; žalobkyně ji však vytkla až dopisem z 8. 5. 2016, tedy opožděně (za lhůtu „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu §2112 odst. 1 o. z. považoval soud prvního stupně sedm dnů po uplynutí dvou měsíců od uzavření smlouvy). Žalobkyně měla před uzavřením smlouvy o převodu podílů sestavu finančního úřadu, z níž se podávalo, že společnost k 30. 6. 2015 neměla daňový přeplatek ani nedoplatek, k dispozici a při vyvinutí dostatečné péče mohla z výpisu daňového účtu společnosti vadu zjistit (§2104, 2112 odst. 2 o. z.). Jako důvodnou shledal soud prvního stupně i námitku žalovaných, že vadu spočívající v nevymahatelnosti pohledávky vůči Správě nemovitostí Olomouc, a.s., neoznámila žalobkyně včas (§2112 odst. 2 o. z.).
Rozsudkem ze dne 1. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1741, ve spojení s usnesením ze dne 14. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1747, a ve znění (opravného) usnesení ze dne 10. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 101/2018-1783, Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí soudu prvního stupně v žalobu zamítající části věci samé v rozsahu 10.333.804 Kč s příslušenstvím potvrdil, co do 1.389.089,06 Kč s příslušenstvím (včetně akcesorických nákladových výroků) je zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud – ztotožniv pojmy „kalkulovaný zisk“ a „plánovaný hospodářský výsledek zakázky v roce 2015“ – dovodil, že ujednání článku IV bodu 2 písm. u/ smlouvy o převodu podílů a ujednání bodu 7 dohody o ceně jsou neplatná, protože nemohou vedle sebe obstát. Nelze zároveň sjednat garanci hospodářského výsledku za rok 2015 ve výši 15.240 tisíc s tím, že „tento fakt je již zahrnut do ceny za převáděné obchodní podíly,“ a zároveň se dohodnout o bonusu k ceně ve prospěch třetího žalovaného, pokud společnost dosáhne za rok 2015 hospodářského výsledku nejméně 9.000.000 Kč. O nesouladu stavu účetnictví se skutečností, který neměl žádný dopad na majetkový stav společnosti (dlužné úroky z prodlení na daňovém účtu byly proúčtovány zhruba rok před uzavřením smlouvy o převodu podílů), se žalobkyně mohla seznámit před uzavřením smlouvy o převodu podílů, a proto se – argumentuje odvolací soud – jedná o „formální vadu“ nezakládající právo na plnění z titulu vady předmětu smlouvy. Ve vztahu k vadě předmětu smlouvy spočívající v nepravdivém ujištění žalovaných o existenci a vymahatelnosti pohledávky společnosti vůči Správě nemovitostí Olomouc, a.s., odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že se – po závěru o opožděnosti uplatnění nároku (§2112 odst. 1 o. z.) – nezabýval posouzením věci z hlediska §2112 odst. 2, věty druhé, o. z., což s ohledem na zásadu dvojinstančnosti řízení nemohl provést sám.
Rozhodnutí odvolacího soudu – vyjma kasačního výroku o věci samé – napadla žalobkyně dovoláním. Nesouhlasí se závěrem dovozujícím neplatnost ujednání článku IV bodu 2 písm. u/ smlouvy o převodu podílů a bodu 7 dohody o ceně, neboť se protiví zásadě autonomie vůle smluvních stran, nehledě na to, že žádný z účastníků neplatnost právního jednání nenamítl (§586 o. z.). I kdyby byla ujednání v logickém rozporu, mohou si smluvní strany sjednat „naprosto cokoliv,“ co není výslovně zakázáno, není porušením dobrých mravů, veřejného pořádku nebo práva týkajícího se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti (§1 odst. 2 o. z.). Měl-li odvolací soud na mysli absolutní neplatnost, není – argumentuje žalobkyně – splněn žádný z předpokladů §588 o. z. Skutečnou vůli (úmysl) stran odvolací soud nezjišťoval a o výklad pojmů „kalkulovaný zisk všech zakázek“ (smlouva o převodu podílů), „provozní výsledek hospodaření“ (dohoda o ceně) a „plánovaný HV zakázky v roce 2015“ (příloha č. 11 smlouvy o převodu podílů) se v daných skutkových souvislostech nepokusil. Nedosažení plánovaného hospodářského výsledku znamená snížení hodnoty nabytých podílů (znalecký posudek č. 182-02/2017 z 17. 2. 2017), což činí plnění vadným. Podle dovolatelky odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž postupoval podle §213 odst. 2 občanského soudního řádu (neopakoval důkazy vztahující se k nároku na zaplacení 1.237.804 Kč), opomněl žalobkyni poučit ve smyslu §118a občanského soudního řádu, nedoplnil dokazování odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem a jeho skutková zjištění jsou v „v extrémním rozporu s provedenými důkazy.“ Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili s právními závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud po té, co zopakoval listinné důkazy, vyšel z toho, že smlouvou o převodu podílů v obchodní společnosti ze 7. 8. 2015 všichni žalovaní jako dědicové podílu S. H. a třetí žalovaný jako společník společnosti převedli žalobkyni podíly tvořící 100% základního kapitálu obchodní korporace HORSTAV Olomouc, spol. s r.o. Žalovaní prohlásili: „Všechny zakázky a obchodní případy aktuálně realizované (rozumí se zakázky a obchodní případy ve všech stupních rozpracovanosti, včetně zakázek a obchodních případů, kdy byla uzavřena smlouva, avšak samotná faktická realizace ještě zahájena nebyla) společnosti ke dni podpisu této smlouvy jsou uvedeny v příloze č. 11 (včetně uvedení kalkulovaného zisku), byly a jsou realizovány řádně a včas v souladu s uzavřenou smlouvou a platnými právními předpisy, v souladu s projektovou dokumentací a při dodržování potřebných technologických postupů, … neexistují žádné skutečnosti, které by mohly jakkoliv řádné a včasné dokončení zakázek (obchodních případů), dosažení kalkulovaného zisku a zaplacení sjednané ceny narušit nebo ohrozit …“ (čl. IV bod 2 písm. u/ smlouvy). Podle přílohy č. 11 smlouvy o převodu podílů v obchodní společnosti byl plánovaný hospodářský výsledek zakázek v roce 2015 vyčíslen částkou „15.240 tisíc Kč,“ stejně jako součet „zbývajících hospodářských výsledků zakázek.“ Ohledně výše a způsobu úhrady kupní ceny uzavřeli 7. 8. 2015 samostatnou dohodu, jíž stanovili cenu podílu č. 1 (převodci všichni žalovaní jako dědici zůstavitele S. H.) částkou 20.288.329 Kč a cenu podílu č. 2 (převodce třetí žalovaný jako společník společnosti) částkou 20.288.329 Kč. V bodu č. 7 se strany dohodly, že žalobkyně vyplatí třetímu žalovanému „bez zbytečného odkladu po schválení účetní závěrky společnosti za rok 2015, nejpozději však do 30. 6. 2016,“ bonus ke kupní ceně ve výši poloviny dosaženého provozního výsledku hospodaření sníženého o 3.500.000 Kč, a to v případě, „že provozní výsledek hospodaření společnosti za rok 2015 přesáhne částku 9.000.000 Kč“ a že třetí žalovaný setrvá do 31. 12. 2015 ve funkci jednatele společnosti. „Provozním výsledkem hospodaření se … rozumí hodnota provozního výsledku hospodaření společnosti dosaženého podle schválené konečné účetní závěrky společnosti k 31. 12. 2017.“ Prohlášení žalovaných dále obsahovalo: „Účetnictví společnosti je vedeno řádně a v souladu s právními a účetními předpisy a účetními standardy České republiky a účetní závěrky dávají ve všech ohledech věcný, úplný a poctivý obraz o stavu majetku, závazků, vlastního kapitálu, výnosů a nákladů společnosti“ (čl. IV bod 2 písm. h/ smlouvy), „Při vynaložení veškeré odborné péče si převodci nejsou vědomi, že by jménem společnosti byly členy statutárních orgánů nebo jinými pověřenými osobami činěny úkony, které by mohly být v rozporu s platnými právními předpisy a které by mohly směřovat k jakémukoliv zkreslování hospodářských výsledků, krácení daňových povinností nebo jiných povinností, nebo k porušování jiných platných právních předpisů“ (čl. IV bod 2 písm. o/ smlouvy). Podle platebního výměru Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, územní pracoviště Olomouc, z 2. 10. 2014, č. j. 1602585/14/3101-24806-807170, byly společnosti vyměřeny úroky z prodlení k dani z příjmu právnických osob za rok 2010 ve výši 1.237.804 Kč; o tuto částku, která byla 18. 7. 2015 předepsána na osobní daňový účet, se tentýž den snížil evidovaný stav finančních prostředků na tomto účtu společnosti. Sestava pro daňový subjekt za období 1/2010 až 6/2015 byla žalobkyni doručena před uzavřením smlouvy o převodu podílů (výpis z daňového účtu společnosti byl přílohou e-mailu V. Š. z 25. 6. 2015) a dlužné úroky z prodlení na daňovém účtu byly proúčtovány zhruba rok před uzavřením smlouvy o převodu podílů.
Dovolání proti části rozhodnutí, kterou odvolací soud v rozsahu 9.096.000 Kč s příslušenstvím potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, je přípustné, protože závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.); právní jednání stran smlouvy o převodu podílů a dohody o ceně odvolací soud vyložil způsobem odporujícím tomu, co je uvedeno níže.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §574 o. z. je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.
Podle §580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Podle §586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (odstavec 1). Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (odstavec 2).
Podle §588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
Podle §555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§556 odst. 1 o. z.). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (§556 odst. 2 o. z.).
Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první (§557 o. z.).
Právní úprava týkající se neplatnosti právních jednání vychází ze zásady (formulované §574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost, která – jak se uvádí v důvodové zprávě k §574 až 579 o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016). O (absolutní) neplatnost právního jednání, k níž soud přihlédne i bez návrhu, půjde podle této právní úpravy jen výjimečně (§588 o. z.); pravidlem je neplatnost relativní, kterou musí namítnout oprávněná osoba (§586, §587 o. z.).
Výtkou, že odvolací soud v dané věci shledal předmětná ujednání smlouvy o převodu podílů a dohody o ceně – bez zřetelného podřazení pod konkrétní právní normu – neplatnými, aniž by se pokusil o jejich obsahový výklad v intencích §555 a násl. o. z., vystihla žalobkyně dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení). Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 – 2013; dále jen „důvodová zpráva“), k tomu uvádí:
„Konkrétní charakter právního jednání se posuzuje podle jeho obsahu; posouzení tohoto obsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob, ale náleží právnímu zhodnocení. (…) Ustanovení o interpretaci obsahu právních jednání vycházejí z dosavadní úpravy v občanském a obchodním zákoníku, včetně žádoucí odchylky pro úpravu specifik vzájemného podnikatelského styku, v němž musí být uznán význam obchodních zvyklostí. V osnově se navrhuje opustit důraz na formální hledisko projevu, typický pro platný občanský zákoník (zejména v §35 odst. 2) a klást větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob, jak to činí již dnes obchodní zákoník (zejména v §266)“ .
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, s odkazy na právní teorii připomněl, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Uvedl, že „ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování.“ „Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.“
Stejným způsobem přistoupil k výkladu právních jednání Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, když v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, uzavřel, že „výklad smlouvy o převodu obchodního podílu se provádí podle pravidel §266 obch. zák.; soud tak musí zjišťovat skutečnou vůli (úmysl) smluvních stran a u toho přihlížet ke všem (zjištěným) okolnostem souvisejícím s převodem obchodního podílu. Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).“
Měl-li odvolací soud ujednání článku IV bodu 2 písm. u/ smlouvy o převodu podílů a bodu 7 dohody o ceně za neplatná, je tento závěr předčasný a tudíž po právní stránce nesprávný (neúplný); v dalším řízení proto postupy shora předestřenými zjistí skutečnou vůli (úmysl) jednajících účastníků.
Dovolání proti části rozhodnutí, kterou odvolací soud v rozsahu 1.237.804 Kč s příslušenstvím potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, není přípustné.
Nesouhlas se zjištěními, k nimž dospěly soudy obou stupňů, že úroky z prodlení k dani z příjmu právnické osoby za rok 2010 – vyměřené platebním výměrem z 2. 10. 2014 – byly předepsány do evidence na osobní daňový účet 18. 7. 2015, téhož dne proúčtovány s finančními prostředky na daňovém účtu společnosti, a že po uzavření smlouvy o převodu podílů se stav finančních prostředků na daňovém účtu společnosti nezměnil, nepředstavuje způsobilé vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení. Žalobkyně pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem – opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., která platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.) – zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Důkazům, které odvolací soud provedl (opakoval) a následně zhodnotil, odpovídá shora uvedený skutkový závěr; jinak řečeno, není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka – co do nároku ve výši 1.237.804 Kč s příslušenstvím – naplněna není, jsou bezcenné výtky, že žalobkyně nebyla poučena podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř., že odvolací soud nevyžádal zpracování odborného vyjádření nebo znaleckého posudku, a že neopakoval všechny důkazy vztahující se k uplatněnému nároku.
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku o věci samé co do 9.096.000 Kč s příslušenstvím a v akcesorických výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2, věta první, o. s. ř.); ve zbytku dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu