ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.102.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 102/2019-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2019 o dovolání obviněného F. B. nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 To 180/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 96/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. B. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 52 T 96/2016, uznal obviněného F. B. vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že dne 17. 1. 2016 v době kolem 01:20 hodin před vchodem do diskobaru XY v Chomutově, na sídlišti XY, v přítomnosti nejméně dalších 3 osob, po předchozí vzájemné slovní potyčce napadl poškozeného J. B., nar. XY, kdy jej opakovaně velkou silou udeřil pěstí, na které měl navléknutý „boxer“ s hroty, a to do obličeje a do kštice, čímž poškozenému způsobil vpáčené zlomeniny jařmového oblouku, tříštivé zlomeniny stěny pravé očnice a vedlejší nosní dutiny, tržně-zhmožděné rány na měkkých tkáních pravé tváře a měkkých tkání pokrývky lební klenby, kdy tato zranění si vyžádala ošetření na místo přivolanou RZS, operaci a dobu léčení 5 týdnů.
Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 7 T 169/2016 ze dne 17. 2. 2017, v právní moci téhož dne, uložil obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil soud obviněnému i trest propadnutí věci, a to 1 ks kovového boxeru stříbrné barvy s hroty, který je přílohou trestního spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 52 T 96/2016. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě sp. zn. 7 T 169/2016 ze dne 17. 2. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně uložil obviněnému povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ústí nad Labem, pobočce pro Liberecký a Ústecký kraj, IČ 41197518, majetkovou škodu ve výši 33.445 Kč.
Obviněný proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 52 T 96/2016, podal odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 To 180/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně obviněný F. B. proti cit. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 To 180/2018, podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Obviněný je toho názoru, že právní posouzení jeho jednání soudy bylo nesprávné v tom směru, že je není možné posoudit jako pokus, když k dokonání činu jednoznačně došlo. Zároveň podle znaleckého posudku, jenž byl k důkazu v řízení před soudem proveden, se podává jednoznačný závěr s tím, že poškozenému bylo způsobeno zranění lehké.
Dále dovolatel uvádí, že při pokusu pachatel svým úmyslným jednáním jde nad rámec pouhé přípravy určitého trestného činu a již bezprostředně směřuje k jeho spáchání. V projednávané věci došlo k potyčce mezi obviněným a poškozeným, když jakýkoliv úmysl ze strany obviněného těžce zranit poškozeného dán nebyl. Obviněný je tak přesvědčen, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku s přiléhavým uložením trestu v rámci trestní sazby šest měsíců až tři léta. V důsledku toho je též zřejmé, že obviněnému byl uložen trest, který zákon ve své výměře nepřipouští.
Obviněný proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 5 To 180/2018, tak rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 52 T 96/2016, stejně jako další rozhodnutí obsahově navazující na tato rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení včetně obsahu rozhodnutí obou soudů, jakož i obsah dovolání obviněného včetně použitých argumentů. Státní zástupce v prvé řadě poukázal, že odvolání obviněného bylo podáno toliko do výroku o trestu uloženého rozsudkem soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. tak přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. V důsledku toho může obviněný napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku (o vině), který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 2, odst. 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dále pak uvádí, že trest uložený obviněnému byl správně ukládán jako souhrnný ve výměře odpovídající zákonné trestní sazbě podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Tudíž lze shrnout, že jak druhy uložených trestů odpovídají vymezení §52 tr. zákoníku, tak podmínkám §145 odst. 1 tr. zákoníku, takže i výměra uloženého trestu odnětí svobody odpovídá trestní sazbě stanovené v tr. zákoníku na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jej podal z jiného důvodu, než je taxativně uvedeno v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení trestního řádu lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. ř. a současně zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.
Předpokladem přípustnosti dovolání je tudíž ta skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně, a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 tr. ř. Zákonná dikce tak z pohledu přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud odvolací soud sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí, předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně.
Dovolatel brojí proti rozhodnutí soudu druhého stupně a může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Existence podobné vady je ovšem podmíněna tím, že odvolací soud svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanovením §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. nebo rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 370 přiloženého spisového materiálu je zřejmé, že obviněný podal písemné odvolání jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Během veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu však své odvolání omezil tak, že jej podává pouze proti výroku o uloženém trestu.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 10 To 31/02, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 882/2005).
Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedeného vyplývá, že dovolatel, ať se již jedná o státního zástupce nebo o obviněného, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně.
Protože odvoláním obviněný brojil jen proti výroku o trestu, což je mj. uvedeno v bodě 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu, takže obviněný mohl uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. Obviněný své dovolání ovšem opřel i o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho námitky směřují i proti údajně nesprávné právní kvalifikaci jednání obviněného.
Pokud tedy obviněný uplatnil ve svém dovolání též výhrady proti výroku o vině, přičemž proti tomuto výroku řádný opravný prostředek – odvolání nepodal, nezbylo Nejvyššímu soudu než konstatovat, že v této části je jeho dovolání z důvodů shora uvedených nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003).
K další námitce, která směřuje proti nepřiměřenosti trestu, Nejvyšší soud poukazuje na to, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí též případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů sice uvedených v §52 tr. zákoníku, avšak bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena.
Obviněný dovozuje nepřiměřenou přísnost uloženého trestu z toho, že nalézací soud nesprávně právně kvalifikoval jeho jednání jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud není oprávněn se otázkou viny vůbec zabývat. Okresní soud v Chomutově uznal obviněného vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. 7 T 169/2016, jenž nabyl právní moci téhož dne, uložil obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, k jehož výkonu jej zařadil do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl uložen i trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Trestní sazba za spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku činí tři až deset let. Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Pokud nalézací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání šesti let, je zřejmé, že mu neuložil tento trest ve výměře, kterou trestní zákoník nedovoluje, a ani mu neuložil takový druh trestu, který trestní zákoník neumožňuje uložit za takový spáchaný trestný čin. Stejně tak mu nalézací soud důvodně uložil i trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jelikož se jednalo o věc, jež byla nástrojem trestné činnosti.
Druhy uložených trestů tak odpovídají vymezení vyplývající z ustanovení §52 tr. zákoníku i §145 odst. 1 tr. zákoníku, stejně tak i výměra uloženého trestu odnětí svobody odpovídá sazbě stanovené v tr. zákoníku na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tak prohlásit, že pokud obviněný své výhrady směřuje ve svém důsledku vůči nepřiměřenosti uloženého trestu, tak ve skutečnosti nenamítá nepřípustnost druhu uloženého trestu ani uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou tr. zákoníkem a ocitá se tak mimo hranice dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku.
S ohledem na veškerá výše učiněná zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného F. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno jednak proti výroku a z dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], jenž obviněný nebyl oprávněn namítnout a jednak z dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], který se s jeho zákonným vymezením minul. Toto své rozhodnutí dovolací soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu