ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1510.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1510/2019- 412
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2019 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. 9 To 418/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 53/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. 14 T 53/2018 byl obviněný M. H. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu soud zároveň uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou poškozenému M. Y. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku, byl dále obviněný odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100.00 Kč v 250 denních sazbách po 400 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již odsouzeným P. G., nar. XY, na náhradě škody poškozenému M. Y., nar. XY, bytem XY, částku 600.000 Kč.
Z podnětu následného odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. 9 To 418/2018 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu zákazu pobytu. V ostatních výrocích zůstal shora citovaný rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozhodnutí městského soudu podal obviněný M. H. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Namítl, že odvolací soud nerespektoval jeho právo na osobní účast při veřejném zasedání, které konal v jeho nepřítomnosti, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady. Ze spisového materiálu podle dovolatele předně nelze dovodit, zda ho odvolací soud k veřejnému zasedání předvolával, nebo ho pouze o jeho konání vyrozuměl. Z údajů na doručence vyplývá, že předmětná zásilka neměla být vložena do schránky, což by svědčilo pro doručování ve smyslu §64 odst. 1, odst. 5 tr. ř. V takovém případě by však její nevyzvednutí příjemcem v předepsané době nemohlo mít účinky doručení. Tzv. fikce doručení by se zde neuplatnila. Pokud ho naopak soud o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, bylo povinností pošty postupovat podle §64 odst. 4 tr. ř.; tedy zásilku uložit a po marném uplynutí úložní lhůty ji vhodit do poštovní schránky příjemce, což se s ohledem na požadavek odesílatele také nestalo. Za klíčovou pak dovolatel označil skutečnost, že mu bylo předvolání či vyrozumění doručováno dne 21. 12. 2018 na adresu XY, na které se však již od 21. 11. 2018 nezdržoval. Od posledně uvedeného data totiž bydlel na adrese svého nového trvalého pobytu XY. O existenci písemnosti se tudíž vůbec nemohl dozvědět, a proto nebyly splněny podmínky pro její náhradní doručení. Na to byl odvolací soud upozorněn obhájcem již na počátku veřejného zasedání. Pokud přesto přistoupil k projednání odvolání v nepřítomnosti dovolatele, postupoval v rozporu se zákonem a porušil jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání byl soudem prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 29. 5. 2019 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k němu věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě předpokládaném v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dopadá tedy na případy, kdy bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost u jednání umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Poněkud odlišně jsou trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze bez jeho účasti jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
K porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu dojde především při nerespektování ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě z důvodu výkonu vazby či trestu odnětí svobody, konat veřejné zasedání jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při něm vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nezbytná dále tehdy, jestliže byl k němu předvolán a soud tak dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodnout. S ohledem na ústavní právo obviněného, vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je mu třeba umožnit účast u veřejného zasedání také v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku argumentuje tím, že byl zbaven práva zúčastnit se veřejného zasedání u odvolacího soudu, jelikož mu nebylo řádně (resp. vůbec) doručeno předvolání či vyrozumění o jeho konání. Soud druhého stupně tedy podle jeho přesvědčení postupoval nesprávně, pokud o odvolání rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Takovou námitku sice lze z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považovat za právně způsobilou naplnit tento dovolací důvod, Nejvyšší soud jí však zároveň z níže rozvedených důvodů nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Předně je nutno konstatovat, že odvolací soud dal v projednávané věci jednoznačně najevo, že přítomnost obviněného u jednání nepovažuje za nezbytnou a počítá i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. K němu tedy dovolatele nepředvolával, nýbrž ho o jeho konání toliko vyrozuměl, a to vzorem č. 14 podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz doklad o doručení na č. l. 319 verte spisu). Jednoznačně se tedy nejednalo o písemnost ve smyslu §64 odst. 5 tr. ř., u níž by bylo vyloučeno tzv. náhradní doručení postupem podle §64 odst. 4 tr. ř.
K poznámce dovolatele, že městský soud jakožto odesílatel vyloučil vhození doručované písemnosti do schránky po uplynutí lhůty k jejímu vyzvednutí, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vznik a účinky fikce doručení jsou v ustanovení §64 odst. 4 tr. ř. konstruovány tak, že nastupují již samotným marným uplynutím desetidenní úložní lhůty. Nejsou tedy zpětně ovlivňovány žádnými dalšími úkony. Pokud citované ustanovení zároveň upravuje postup po vzniku fikce doručení, jde o úkony, na které není nijak vázána možnost k fikci doručení přihlížet. Účelem vhození zásilky do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky je pouze posílit pravděpodobnost, že písemnost, která již byla ve formálně právním smyslu doručena , se do dispozice adresáta dostane také reálně. Jde tedy pouze o faktický, neformální úkon, od kterého se neodvíjejí žádné právní účinky spojené s doručováním (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3026/16 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 575/2016).
Přisvědčit nelze dovolateli ani v názoru, že bylo povinností odvolacího soudu zjišťovat pro účely řádného doručení vyrozumění o veřejném zasedání jeho novou adresu trvalého pobytu. Z ustanovení §64 odst. 4 tr. ř. zřetelně plyne, že účinky náhradního doručení nastávají i tehdy, když se adresát o uložení zásilky nedověděl, protože se v místě doručení nezdržoval, ovšem danou adresu označil jako adresu pro účely doručování. Městský soud v Praze zaslal dovolateli vyrozumění o konání veřejného zasedání na adresu XY, kterou dovolatel sám uvedl v odvolání a na níž přebíral písemnosti (včetně obžaloby, předvolání k hlavnímu líčení a rozsudku soudu prvního stupně) i v předcházejících stadiích trestního řízení (viz doklady o doručení na č. l. 267 verte a 310 verte spisu). Následnou změnu svého trvalého bydliště, jinou adresu pro doručování ani skutečnost, že si nově zřídil datovou schránku, přitom obviněný odvolacímu soudu ani jinému orgánu činnému v trestním řízení až do zahájení veřejného zasedání neoznámil, ačkoli mu v tom objektivně nic nebránilo a měl pro to dostatečný časový prostor. Učinil tak teprve jeho obhájce v reakci na rozhodnutí odvolacího soudu, že veřejné zasedání, k němuž se obviněný osobně nedostavil, bude konáno v jeho nepřítomnosti. Takový obstrukční postup však zcela jistě nutnost či dokonce povinnost odročit veřejné zasedání na jiný termín nezakládá.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud závěrem podotýká, že ve své ustálené rozhodovací praxi neposuzuje otázku naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. výhradně z formálního hlediska, ale také z hlediska materiálního. Hodnotí, do jaké míry namítaný postup odvolacího soudu reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (k tomu srov. např. usnesení ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 6 Tdo 194/2015-II nebo ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 3 Tdo 690/2016 aj.). Při předmětném zkoumání se zaměřuje především na zjištění, zda byl obviněný v řízení před odvolacím soudem zastoupen přítomným obhájcem a zda bylo ve veřejném zasedání prováděno dokazování, v jehož důsledku došlo ke změnám ve skutkových zjištěních a následném právním posouzení věci, ve výroku o trestu nebo ve výroku o náhradě škody, zejména pak v neprospěch obviněného. V posuzovaném případě dovolatel podrobně prezentoval své výhrady vůči rozsudku soudu prvního stupně již v písemném odůvodnění odvolání. Ve veřejném zasedání byl zastoupen osobně přítomným advokátem, řádně vykonávajícím v jeho prospěch veškeré potřebné úkony obhajoby. V odvolání nenavrhoval doplnění dokazování ke zjištění dalších skutečností významných pro posouzení otázky viny, trestu či náhrady škody a ani Městský soud v Praze žádné jiné důkazy, k nimž by mu svědčilo právo se osobně vyjádřit, neprováděl. I kdyby tedy došlo k porušení zákonných ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, což se ovšem nestalo , evidentně by tím za daných okolností neutrpělo právo dovolatele na spravedlivý proces do té míry a v takové kvalitě, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Lze tedy shrnout, že obviněný M. H. opřel své dovolání o námitky, které z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. postrádaly jakékoli opodstatnění. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 12. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu