ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1566.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1566/2018- 72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání obviněného R. P. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018 sp. zn. 12 To 40/2017 v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017 č. j. 40 T 2/2017-2220 byl obviněný R. P. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že
„jako jediný jednatel společnosti M., se sídlem XY, kterým se stal dne 14. 5. 2009 a jejíž jediná podnikatelská aktivita vyplývala ze smlouvy, kterou společnost uzavřela v zastoupení tehdejšího jednatele s E. V., nar. XY, dne 10. 9. 2007, a to smlouvy o zajištění služeb, v níž se spol. M. zavázala zajistit dosažení vzájemného majetkového vypořádání mezi klientem V. a R. V. v rámci rozvodu jejich manželství uzavřením příslušné dohody, případně dosažení adekvátního rozhodnutí o vypořádání a zajištění zastoupení v řízeních o rozvod, úpravě poměrů nezletilého syna a návrhu majetkového vypořádání včetně opatření podkladů o majetku manželů V., kdy odměna byla sjednána ve výši ¼ hodnoty plnění poskytnutého R. V. E. V. v rámci majetkového vypořádání, a to i v případě, že by ho bylo dosaženo bez účasti spol. M. k zajištění zaplacení odměny E. V. tato vystavila blankosměnku „na řad“ společnosti M. s doložkou „bez protestu“, v níž byla dle dohody o vyplňovacím právu, uzavřené téhož dne, spol. M. oprávněna vyplnit datum splatnosti a výši směnečné sumy, odpovídající dlužné částce, pokud se E. V. dostane do prodlení s úhradou plateb ze smlouvy o zajištění služeb, v úmyslu využít situace poškozené V. a vylákat od ní finanční prostředky formou odměny, aniž by obžalovaný jako jednatel spol. M., zajistil či zásadně přispěl k uzavření dohody o vypořádání společného jmění mezi manžely V. ze dne 29. 9. 2010, dle níž E. V. obdržela vypořádací podíl ve výši 50.000.000 Kč, zaslal obžalovaný R. P. V. fakturu ze dne 2. 11. 2010, znějící na částku 906.306.115 Kč, kterou poškozená neuhradila, následně vyplnil blankosměnku vystavenou dne 10. 9. 2007 v Praze V. na řad spol. M., XY, IČ: XY, s doložkou „bez protestu“ tím způsobem, že ručním písmem vyplnil v části „směnečná suma“ částku „=906 306 115=“ Kč, v části „datum splatnosti“ vyplnil datum „13. 12. 2010“ a v části „směnečná suma slovy“ vyplnil „devět set šest milionů tři sta šest tisíc jedno sto patnáct“, ačkoli věděl, že dle smlouvy o zajištění služeb ze dne 10. 9. 2007 a dohody o vyplňovacím právu ke směnce č. XY z téhož dne může na blankosměnce vyplnit směnečnou sumu odpovídající ¼ hodnoty dosažené vzájemným vypořádáním mezi manžely V., a to na základě uzavření příslušného smluvního instrumentu, učiněného projevu vůle jednoho z manželů směřujícího k vzájemnému majetkovému vypořádání či dosažení vydání příslušného pravomocného veřejnoprávního či obdobného rozhodnutí, a jemuž v té době nebyla známa skutečnost o uzavření dohody o vypořádání SJM ze dne 29. 9. 2010 a výše dohodnuté částky, načež směnku s neoprávněně vyplněnými údaji dne 9. 12. 2010 v úmyslu zmařit obranu poškozené tím, že nebude moci činit námitky proti majiteli směnky, převedl dne 8. 12. 2010 ještě před její splatností za částku 1.000.000 Kč na spol. SUMMERTIME CO, reg. č. XY, se sídlem Capital City, Independence Avenue, P.O.BOX 1312, Mahé, Seychelles, přičemž i po převodu směnky se obžalovaný aktivně zapojoval do jejího prodeje dalším osobám, spol. SUMMERTIME CO obratem dne 15. 12. 2010 podala k Městskému soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu znějícího na částku 906.306.115 Kč, načež Městský soud v Praze vydal dne 17. 1. 2011 směnečný platební rozkaz, jímž bylo E. V. uloženo zaplatit spol. SUMMERTIME CO směnečný peníz ve výši 906.306.115 Kč včetně 6% úroku, směnečné odměny a nákladů, k námitkám E. V. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 24 Cm 449/2010 a pod bodem I. výroku směnečný platební rozkaz vydaný v dané věci zrušil, kdy výrok pod bodem I. nabyl právní moci dne 23. 9. 2016, přičemž pro případ dokonání záměru obžalovaného hrozilo způsobení škody E. V. ve výši 906.306.115 Kč“.
Za to byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, v tehdy účinném znění, zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkce prokuristy obchodní společnosti na dobu osmi let. Poškozená E. V. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2017 č. j. 12 To 40/2017-2265 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Z podnětu následného dovolání R. P. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1487/2017 podle §265k odst. 1 tr. ř. výše zmíněné usnesení odvolacího soudu zrušil, přičemž podle §265k odst. 2 tr. ř. věty druhé zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem podle §265 l odst. 4 tr. ř. bylo zároveň rozhodnuto o tom, že se obviněný nebere do vazby.
Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí dospěl k závěru, že skutková věta obsažená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně odpovídajícím způsobem nevyjadřovala, jakým způsobem a vůči komu dovolatel svým jednáním naplnil obligatorní znak objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v „uvedení jiného v omyl“.
Městský soud v Praze totiž naplnění tohoto znaku spatřoval v tom, že obviněný jako směnečnou sumu vyplnil na inkriminované směnce částku neodpovídající smluvním ujednáním mezi společností M., a V. a jednal tak se záměrem zavázat V. jako dlužníka k úhradě vysoké částky, o níž věděl, že je s tímto ujednáním v zřejmém rozporu. Tímto vědomým a chtěným jednáním měl poškozenou uvést v omyl se záměrem způsobit jí škodu ve výši 906.306.115 Kč. Vrchní soud v Praze po provedeném odvolacím přezkumu však následně konstatoval, že závěr, podle nějž byla v daném případě osobou uvedenou v omyl poškozená V., je chybný. Poté, co ve veřejném zasedání sám doplnil dokazování k dokreslení dispozice obviněného se směnkou po jejím excesivním vyplnění, dospěl ke zcela odlišnému stanovisku, a sice že obviněný naplnil zákonný znak „uvedení v omyl“ ve vztahu k osobám, jimž nabízel k prodeji směnku znějící na částku, která neměla oporu v realitě. Při těchto obchodech měl v rozporu se skutečností předstírat, že V. je dlužníkem jím svévolně vyplněné, extrémně vysoké směnečné sumy, ačkoli tomu tak nebylo. Přes tento významný posun v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností však vrchní soud neshledal důvod k modifikaci popisu skutku, z nějž při právním posouzení vycházel soud prvního stupně, byť výslovně připustil, že skutková věta výroku o vině odsuzujícího rozsudku je „poněkud nepřehledná“ a zároveň obsahuje zavádějící formulace.
Nejvyšší soud takový zjednodušující postup odvolacího soudu neakceptoval. Zdůraznil, že problém dotčeného výroku netkvěl pouze v nepřesném popisu skutkových okolností, který by ovšem i tak odpovídal použité právní kvalifikaci. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku totiž nebylo patrné, jakou konkrétní osobu (či osoby) a jakým způsobem měl obviněný uvádět v omyl a kdo konkrétně měl v důsledku jím úmyslně vyvolaného omylu (resp. v příčinné souvislosti s ním) provést majetkovou dispozici. Tyto základní atributy podvodného jednání z vágní formulace, podle níž se obviněný „i po převodu směnky aktivně zapojoval do jejího prodeje dalším osobám“, dostatečně zřetelně nevyplývaly. Odvolacímu soudu tedy bylo uloženo, aby v novém řízení – při respektu k limitům pro vlastní meritorní rozhodování ve věci (§259 odst. 3 tr. ř.) – jednak zopakoval ve věci provedené podstatné důkazy, dosavadní stav dokazování doplnil, pokud to shledá nezbytným, a své případné vlastní skutkové závěry odlišné od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně, co nejsrozumitelněji vyjádřil ve výroku odsuzujícího rozsudku. Z nové skutkové věty mělo jednoznačně vyplývat, v jakém úkonu nebo řetězu na sebe navazujících úkonů vrchní soud přesně spatřuje naplňování podvodného záměru dovolatele, kdo byl jeho jednáním uváděn v omyl, kdo měl provést majetkovou dispozici učiněnou v jím vyvolaném omylu a k čí škodě se dovolatel pokusil neoprávněně obohatit sebe nebo jiného. V rámci opětovného právního posouzení skutkových zjištění se měl soud zaměřit i na opětovné posouzení společenské škodlivosti činu a zvážit tak možnost či nemožnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe na daný případ.
Vrchní soud v Praze ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2018 č. j. 12 To 40/2017-2324, jímž k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. obviněného nově uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, na částečně pozměněném skutkovém základě, že obviněný
„nejméně od 14. 5. 2009, kdy se stal jediným jednatelem společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen M.), jež uzavřela v zastoupení tehdejšího jednatele P. K., zemřelého dne 21. 1. 2015, s E. V., nar. XY v XY, tehdy bytem XY (dále jen V.) dne 10. 9. 2007 Smlouvu o zajištění služeb č. 20070701 (dále jen Smlouva), v níž se spol. M., zavázala zajistit dosažení vzájemného majetkového vypořádání mezi klientem V. a R. V. v rámci rozvodu jejich manželství uzavřením příslušné dohody, případně dosažení adekvátního rozhodnutí o vypořádání a zajištění zastoupení v řízeních o rozvod, úpravě poměrů nezletilého syna a návrhu majetkového vypořádání včetně opatření podkladů o majetku manželů V., kdy odměna byla sjednána ve výši ¼ hodnoty plnění poskytnutého R. V. V. v rámci majetkového vypořádání, a to i v případě, že by ho bylo dosaženo bez účasti spol. M.,
přičemž zaplacení odměny V. bylo zajištěno téhož dne 10. 9. 2017 vystavením blankosměnky číslo XY „na řad“ společnosti M. s doložkou „bez protestu“, v níž dle Dohody o vyplňovacím právu ke směnce číslo XY, uzavřené taktéž dne 10. 9. 2007 (dále jen Dohoda) byla M. oprávněna vyplnit datum splatnosti a výši směnečné sumy odpovídající dlužné částce, pokud se V. dostane do prodlení s úhradou plateb ze smlouvy o zajištění služeb,
poté co se obžalovaný dne 6. 10. 2010 dozvěděl o zpětvzetí žaloby V. o vypořádání SJM u Obvodního soudu pro Prahu 6, zaslal dne 2. 11. 2010 jmenované fakturu znějící na částku 906.306.115 Kč, splatnou dne 15. 11. 2010 (doručena dne 5. 11. 2010), kterou jmenovaná neuhradila, následně vyplnil shora konkretizovanou blankosměnku vystavenou dne 10. 9. 2007 v Praze V. na řad M. tím způsobem, že ručním písmem vyplnil v části „směnečná suma“ částku „=906 306 115=“ Kč, v části „datum splatnosti“ vyplnil datum „13. 12. 2010“ a v části „směnečná suma slovy“ vyplnil „devět set šest milionů tři sta šest tisíc jedno sto patnáct“,
a to ačkoli věděl, že dle čl. I. odst. 3. a čl. II. Smlouvy, jakož i čl. I. Dohody, může v případě prodlení V. s úhradou plateb dle předmětné Smlouvy na blankosměnce vyplnit směnečnou sumu odpovídající ¼ hodnoty dosažené vzájemným vypořádáním mezi manžely V., a to ve formě „písemně sjednaného, klientem přijatého, mezi klientem a R. V. písemně dohodnutého, V. zaplaceného či jinak písemně potvrzeného nebo zařízeného (zajištěného), a to byť i jen částečného plnění,“přičemž v dané době sice věděl o zpětvzetí žaloby V. o vypořádání SJM u Obvodního soudu pro Prahu 6, nebyl však obeznámen se skutečností uzavření Dohody o vypořádání SJM mezi manželi V. ze dne 29. 9. 2010 a jejím obsahem, zejména výší dohodnuté částky,
načež směnku s neoprávněně vyplněnými údaji v úmyslu zmařit obranu poškozené tím, že nebude moci činit námitky proti majiteli směnky, převedl dne 8. 12. 2010 ještě před její splatností za částku 1.000.000 Kč na spol. SUMMERTIME CO, reg. č. XY, se sídlem Capital City, Independence Avenue, P.O.BOX 1312, Mahé, Seychelles, a dne 9. 12. 2010 ji zástupkyni této společnosti fyzicky předal, spol. SUMMERTIME CO obratem dne 15. 12. 2010 podala k Městskému soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu znějícího na částku 906.306.115 Kč, k němuž uvedený soud vydal dne 17. 1. 2011 směnečný platební rozkaz, jímž bylo E. V. uloženo zaplatit spol. SUMMERTIME CO směnečný peníz ve výši 906.306.115 Kč včetně 6% úroku, směnečné odměny a nákladů,
přičemž i po převodu směnky se obžalovaný aktivně zapojoval do jejího prodeje, tuto nabízel zejména J. L., M. E., D. Š., I. M. i dalším osobám za částky v rozpětí 50 až 300 milionů Kč, čímž pro případ dokonání záměru obžalovaného hrozilo nabyvateli směnky způsobení škody ve výši nejméně 50.000.000 Kč, k čemuž nedošlo, když i Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 24 Cm 449/2010, směnečný platební rozkaz vydaný v dané věci zrušil“.
Za to vrchní soud obviněného podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkce prokuristy obchodní společnosti na dobu šesti let. E. V. byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na tom i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. P. znovu dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění nejprve obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudy a obsah jejich meritorních rozhodnutí ve věci. Vrchnímu soud v Praze pak konkrétně vytkl, že nesplnil pokyn Nejvyššího soudu obsažený v usnesení ze dne 24. 1. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1487/2017, aby zopakoval ve věci provedené podstatné důkazy, dosavadní stav dokazování doplnil, shledá-li to nezbytným, a své případné vlastní skutkové závěry odlišné od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně, co nejsrozumitelněji vyjádřil ve výroku odsuzujícího rozsudku. Pokud jde o provádění případných nových důkazů, odvolací soud podle mínění dovolatele postupoval více méně formálně, když se ani neseznámil s výpověďmi svědků L., E., M. a Š., jimž měla být nabízena inkriminovaná směnka. Dovolatel trvá na tom, že z těchto výpovědí nelze dovodit závěr, že by jmenované svědky jakkoli uváděl v omyl. Odstraněny nebyly po jeho výtce ani evidentní rozpory mezi výpovědí svědka Š. na jedné straně a svědků K. a E., popřípadě i W. na straně druhé. Bez nápravy zůstaly nedostatky ve výpovědi svědka M. Vrchní soud měl tyto svědky buď znovu v potřebném rozsahu vyslechnout, nebo měl odvoláním napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání.
V následující pasáži dovolání obviněný sám ze svého pohledu hodnotil obsah výše zmíněných svědeckých výpovědí. Podle jeho názoru předně nebylo prokázáno, že by někdy nabízel směnku k prodeji svědkovi E. Naopak to byl právě svědek, kdo ji nabízel k odkupu dalším osobám, a to na základě plné moci udělené přímo společností SUMMERTIME CO. Jak dalece byl přitom informován o realizaci vyplňovacího práva, dovolatel vědět nemohl. O okolnostech vyplnění blankosměnky však nepochybně byla informována společnost SUMMERTIME CO, která by o nich zajisté informovala i každého vážného zájemce o převzetí pohledávky za V. Dovolatel připustil, že o této možnosti toliko v krátkosti jednal se svědkem J. L. Toho však upozornil, že směnku u sebe fyzicky nemá. Proto ho svědek poprosil o kontakt na jejího nového majitele, jehož na základě plné moci zastupoval právě E. Z výpovědi L. pak také vyplynulo, že pohledávku považoval za rizikovou, blíže ji nezkoumal a její základ mu ani nebyl nijak zvlášť vysvětlován. Při jednání se zajímal pouze o kupní cenu směnky. V ostatním by podle svých slov přenechal věc k posouzení svým právníkům. V uvedené souvislosti dovolatel také namítl, že v hlavním líčení nebyl proveden důkaz spisem Městského soudu v Praze vedeným v řízení o návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu a o námitkách proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu. Z něho by trestní soudy zjistily, že L. ve zmíněném řízení vůbec nevypovídal o tom, že by mu byla k prodeji nabízena směnka, ale hovořil o pohledávce. Přitom je notoricky známo, že pohledávka a směnka, která ji zajišťuje, mohou mít zcela samostatný život a oba tyto pojmy neoznačují totožnou věc. Jinými slovy, svědek v civilním řízení na straně jedné a v trestním řízení na straně druhé vypovídal o odlišných právních otázkách. Pokud jde o svědka M., ten ani v přípravném řízení ani u hlavního líčení neuvedl, že by s dovolatelem vůbec kdy o čemkoli jednal, ba dokonce že by ho vůbec znal. Nabídku na odkup směnky mu měl podle jeho slov učinit nějaký známý, k jehož totožnosti se zároveň odmítl vyjádřit. Úmyslně tedy v rámci výpovědi zamlčel pro řízení podstatné informace a tím se dokonce mohl dopustit trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. I svědek Š. v průběhu řízení měnil své výpovědi, kdy nejprve dovolatele označil jako jednu z osob jednajících s ním o prodeji směnky, avšak posléze připustil, že žádná z nich se mu jako R. P. nepředstavila. O účasti dovolatele na obchodní schůzce nakonec vyjádřil jakousi domněnku, kdy uvedl, že „podle vzhledu si myslí, že tam obžalovaný byl“. S jistotou však ztotožnil pouze svědky K. a E. Svědek K. ovšem vyloučil, že by dovolatele znal nebo ho vůbec kdy viděl. Svědek E. pak kategoricky vyloučil, že by dovolatel participoval na jakýchkoli schůzkách se zájemci o odkup směnky. Jinými slovy, dosud nebylo prokázáno, že by směnku komukoli nabízel. Výpovědi jmenovaných svědků byly v tomto směru značně rozporné, což vrchní soud naprosto ignoroval. Dále pak podle názoru dovolatele pochybil v tom, že nerozlišoval mezi postoupením směnky rubopisem, pokud neprobíhá řízení o vydání směnečného platebního rozkazu nebo o námitkách proti němu, a situací, kdy již takové řízení probíhá. Zásadní rozdíl zde tkví v tom, že zrealizovat nabídku prodeje směnky, pokud ji nabízející drží, lze pouhým rubopisem, zatímco při probíhajícím řízení o vydání směnečného platebního rozkazu a o námitkách proti němu, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, by při prodeji směnky muselo dojít k postupu podle §107a o. s. ř. Žalobce (společnost SUMMERTIME CO.) by se podle citovaného zákonného ustanovení musel společně s nabyvatelem směnky dostavit k soudu, kde byl originál směnky uložen, a provést zde rubopis na směnce. Současně by žalobce musel navrhnout, aby nabyvatel práv ze směnky vstoupil do řízení namísto něho. O tomto návrhu by rozhodoval soud usnesením. Podle dovolatele je pro takový případ nemyslitelné, že by si potenciální zájemce o nabytí směnky na základě dokumentů obsažených ve spise neprověřil, jaký je procesní stav věci, jaké důkazní prostředky má k dispozici žalobce a jaké strana žalovaná, a své rozhodnutí o tom, zda vysloví svůj souhlas se vstupem do řízení, neučinil teprve při znalostech těchto důležitých okolností. To zároveň fakticky znamená, že ho nebylo možné uvést v omyl.
Vrchnímu soudu v Praze vytkl dovolatel také to, že k jeho návrhu neprovedl důkaz výslechem svědka T. a tím porušil základní zásadu trestního řízení zakotvenou v §2 odst. 5 tr. ř. Svědek, jako pověřený zástupce společnosti SUMMERTIME CO, mohl vypovídat k okolnostem postoupení směnky a uvést, jaké informace k ní obdržel a především jaké pokyny a oprávnění dostal svědek E. k obchodním jednáním za zmíněnou společnost. Potřeba výslechu svědka byla o to větší, že právě on mohl být jedinou osobou, která by připadala v úvahu jako subjekt uvedený v omyl při prodeji směnky, byť i tuto variantu dovolatel kategoricky vylučuje.
V závěrečné části dovolání obviněný R. P. formuloval výhrady k posouzení otázky společenské škodlivosti jeho jednání. Odůvodnění rozsudku vrchního soudu k otázce možné aplikace zásady subsidiarity trestní represe označil za kusé a zavádějící. Zdůvodnění, podle nějž je uplatňování blankosměnek při vědomí, že neexistuje žádný právní důvod k plnění od směnečného dlužníka, jednáním hrubě deliktního charakteru, nepovažuje za dostačující. Sám pak znovu zopakoval, že právo na plnění od V. vyplynulo jednoznačně ze smlouvy, kterou s ní uzavřela společnost M. Z ničeho přitom nelze dovodit, že by si v době vyplnění blankosměnky dovolatel byl nebo měl být vědom toho, že neexistuje žádný právní důvod k požadovanému plnění. Zvažovat tak mohl pouze to, v jaké výši má být blankosměnka vyplněna, a to za situace, kdy V. odmítala sdělit, k jakému vypořádání mezi ní a bývalým manželem vlastně došlo. Jediným, kdo to mohl zjistit, byl soud, protože mohl uložit předložení příslušných dokumentů. Částka vyplněná na blankosměnce navíc měla reálný podklad, když vycházela z částky 3,6 miliardy korun zjištěné pro potřeby žaloby o vypořádání společného jmění manželů V. Z tohoto úhlu pohledu se však soudy věcí nezabývaly a svou pozornost zaměřily pouze na dovození formálních znaků trestného činu v jeho jednání.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018 č. j. 12 To 40/2017-2324 zrušil, zároveň zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017 (správně 29. 3. 2017) č. j. 40 T 2/2017-2220 a Městskému soudu v Praze věc vrátil k novému projednání se závazným právním názorem. Součástí dovolání učinil dovolatel i podnět k rozhodnutí o odložení vykonatelnosti napadeného pravomocného rozsudku postupem podle §265h odst. 3 tr. ř. K posledně uvedenému je ale třeba zmínit, že jeho podnět nebyl předsedkyní senátu soudu prvního stupně akceptován a tudíž návrh v uvedeném smyslu podán nebyl, takže dovolací soud neměl důvod na uvedené jakkoli reagovat.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě hmotněprávních vad rozhodnutí ve věci samé, a nikoli k přezkumu procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, úplnosti provedeného dokazování nebo jeho následného hodnocení soudy. Do skutkových zjištění lze v dovolacím řízení zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud jsou v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy. Za případ takového extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy skutkové a právní závěry soudů, byť odlišné od představ obviněného, jsou výsledkem procesu dokazování a jeho hodnocení, při němž byly respektovány požadavky formulované zněním §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Právě tak tomu bylo podle přesvědčení státního zástupce i v nyní posuzované věci. Již soud prvního stupně se podle jeho poukazu vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, včetně dovolatelem poukazovaných výpovědí svědků J. L., M. E., D. Š. a I. M., naprosto dostatečně a jednoznačně vyložil i svoje úvahy ke skutečnostem, které z nich zjistil. Přestože reklamovaným svědeckým výpovědím nevěnoval takovou pozornost jako postupu obviněného při excesivním vyplňování směnky a požadování vyplněné částky po E. V., neboť skutek pojal tak, aby odpovídal jeho závěru o způsobení škody jmenované, nebylo nutno výše uvedené svědky vyslýchat znovu v odvolacím řízení, jak se obhajoba mylně domnívá. Vrchní soud se totiž s argumentací soudu prvního stupně ve vztahu k těmto výpovědím v zásadě ztotožnil, a to i při zohlednění připomínek, které obviněný vznesl k nedostatečnému zjištění skutkového stavu v řízení o odvolání a v původním dovolání. Pokud ve svém rozhodnutí nepřijal oproti zjištěním soudu prvního stupně nové skutkové závěry, jež by byly založeny právě na výpovědích v dovolání označených svědků, neměl důvod jejich výslechy znovu opakovat. Z těchto výpovědí si navíc obviněný při své dovolací argumentaci účelově vybral jen ty pasáže, které posloužily k zdůvodnění namítaného extrémního nesouladu. Úvahy odvolacího soudu při jejich komplexním hodnocení však žádnými prvky dezinterpretace netrpí.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu není podle státního zástupce relevantní ani další ryze procesní výtka dovolatele ohledně neprovedení navrhovaného důkazu výslechem svědka T. ve veřejném zasedání o odvolání. K ní toliko dodal, že vrchní soud dostatečně vysvětlil důvody, proč k předvolání tohoto svědka nepřistoupil, takže ani potud nepostupoval v rozporu se zákonnými pravidly upravujícími proces dokazování či v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil státní zástupce námitku obviněného, že svým jednáním nemohl nikoho uvést v omyl, jestliže souběžně probíhalo směnečné (šekové) rozkazní řízení a k převodu směnky bylo nezbytné, aby převodce a nabyvatel navštívili soud a došlo k postupu podle §107a o. s. ř. Ta však podle jeho mínění nemá žádné opodstatnění. V dané souvislosti připomněl, že obviněný podle skutkových zjištění již přistoupil k uvádění jiného v omyl a nelze tvrdit, že jeho jednání nebylo způsobilé omyl vyvolat. Pokud osoby, kterým prezentoval možnost odkoupení směnky s jím vyplněnou neadekvátní sumou za částky v řádech desítek milionů korun, na jeho nabídky nepřistoupily, nestalo se tak proto, že by vůbec neuvěřily v uplatnitelnost směnky a vymahatelnost směnečné částky, ale z důvodů vysokých požadavků dovolatele na odkupní cenu. Argumentace dovolatele, v jejímž rámci předjímal nezbytnost jím popsaného procesního postupu v civilním řízení a s ním spojené zjištění skutečností v takovém řízení přístupných, podle názoru státního zástupce odpovídá případům tzv. pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku a pokusu nezpůsobilými prostředky. Ani takové případy však nevylučují trestní odpovědnost pachatele za pokus trestného činu. Kromě toho se podle státního zástupce pustil dovolatel do spekulativního konstruování průběhu událostí, k nimž nedošlo a k nimž pro případ odkoupení směnky ani dojít nemuselo. Již samotná možnost nahlížení do soudního spisu potencionálním nabyvatelem směnky by byla závislá na tom, zda a jak by před předsedou senátu osvědčil naléhavý právní zájem a prokázal vážné důvody pro nahlédnutí do spisu, podle čehož by předseda senátu mohl takové žádosti buď vyhovět anebo ji zamítnout (§44 odst. 2 o. s. ř.). I dovolatelem předestřený procesní postup podle §107a o. s. ř. by sice připadal v úvahu, rozhodně však nebyl jediným možným. Dovolatel zde opomněl, že procesní nástupnictví je v případě singulární sukcese na této sukcesi zcela nezávislé. K podání návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo účastníka dosavadního je legitimován výlučně žalobce, jinými slovy podání či nepodání takového návrhu je zcela v jeho dispozici. Bylo by tudíž na společnosti SUMMERTIME CO, zda by vůbec soudu navrhla vstup nabyvatele směnky do řízení, k čemuž by již po prodeji směnky nemusela být nijak motivována. I nabyvatel práva by v případě podání návrhu na procesní nástupnictví musel se vstupem do řízení (za stávajícího stavu) souhlasit.
Za důvodnou nepovažoval státní zástupce ani další hmotněprávní námitku, že soudy z jednání dovolatele v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe vyvodily trestní odpovědnost. K ní uvedl, že v daném případě došlo k uplatnění prostředků trestního práva a trestního postihu zcela důvodně. Jestliže dovolatel podle zjištění soudu svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byť ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nepochybně se dopustil vysoce společensky škodlivého jednání, které je v rámci daného trestného činu posuzováno nejvyšší kvalifikovanou skutkovou podstatou a postihováno nejpřísnější trestní sazbou. Otázku společenské škodlivosti činu zkoumal vrchní soud dostatečně podrobně a přitom přihlédl k jeho záměru neoprávněně se obohatit o částku v řádech desítek milionů korun, ke zjevně vědomému excesivnímu využití vyplňovacího práva ke směnce a k jeho dalším krokům, jež měly vést k způsobení významné škody na majetku některého z potencionálních zájemců o nabytí směnky za požadovanou cenu.
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný R. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Již ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud zdůraznil, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a nikoli k revizi soudy zjištěného skutkového stavu věci. Dále zmínil, že průlom do tohoto výkladu lze připustit pouze ve zcela výjimečných případech , kdy řízení předcházející napadenému rozhodnutí trpí závažnými procesními vadami, které ve svém souhrnu představují neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. Jako typické příklady porušení postulátů fair procesu, které jsou způsobilé vyvolat dovolací přezkum na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud výslovně jmenoval pochybení spočívající v opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudem dovozované podobě a provedenými důkazy. K problematice tzv. opomenutých důkazů následně připomněl, že zákon nestanoví žádná pravidla pro určení množství důkazů, které je nutno provést k objasnění určité okolnosti významné pro náležité zjištění skutkového stavu věci, přičemž do výlučné kompetence soudu spadá vedle rozsahu dokazování i posouzení, zda je nezbytné dosavadní stav dokazování rozšiřovat, resp. nakolik se návrhy stran řízení na doplnění dokazování jeví důvodnými. Povinností soudu je nicméně o jednotlivých důkazních návrzích rozhodnout a v případně zamítavého stanoviska k nim v meritorním rozhodnutí ve věci vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pokud tak neučiní, lze dovodit, že postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jinými slovy, soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř.
Ve světle výše rozvedených zásad je nutno odmítnout námitku obviněného, že přes jeho návrh nebyl k hlavnímu líčení ani veřejnému zasedání o odvolání předvolán a vyslechnut jako svědek T. T. O tomto návrhu na doplnění dokazování rozhodl Městský soud v Praze procesním usnesením v hlavním líčení dne 29. 3. 2017 (viz protokol č. l. 2199 a násl. spisu) a důvody, pro které k provedení tohoto důkazů nepřistoupil, ústavně konformním způsobem rozvedl na str. 22 písemného odůvodnění rozsudku. Obdobně důsledně si počínal Vrchní soud v Praze při opětovném odvolacím přezkumu, jak je patrno z protokolu o veřejném zasedání ze dne 17. 7. 2018 (č. l. 2317 a násl. spisu) i z dovoláním napadeného usnesení, konkrétně jeho pasáže na str. 17/18. Tvrzení dovolatele, že soudy tento důkaz v řízení zcela opomněly, tedy nemá oporu v realitě.
Tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem provedených je dán tehdy, jestliže zásadní skutkové závěry v rozhodnutí buď zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, anebo jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže je vytýkáno některé z uvedených pochybení soudu při hodnocení důkazů, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně mělo nebo alespoň mohlo mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku).
Nejvyšší soud v postupu vrchního soudu žádnou z výše uvedených procesních vad neshledal. Nemá za to, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu. Obhajobě předně nelze přisvědčit potud, že modifikace popisu skutku oproti rozsudku soudu prvního stupně a jeho upřesnění o jmenovitý výčet osob, které dovolatel uváděl v omyl, nezbytně vyžadovala předchozí opakování výslechů svědků J. L., M. E., D. Š., I. M. a dalších. V řízení u odvolacího soudu totiž fakticky nedošlo k takové změně skutkových zjištění, která by zakládala nutnost nejprve postupovat způsobem zakotveným v ustanovení §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. Jestliže vrchní soud od opětovného výslechu jmenovaných svědků ustoupil, neznamená to ani, že by nerespektoval pokyny Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 24. 1. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1487/2017, jak tendenčně jeho odůvodnění interpretuje dovolatel.
Z odůvodnění napadeného rozsudku zároveň nevyplývá, že by vrchní soud obsah předmětných svědeckých výpovědí při procesu jejich hodnocení nějak nepřípustně deformoval a vyvozoval z nich zjevně nelogické závěry. To se týká i výpovědi svědka M. E. I z ní totiž vyplynulo, že byl dovolatelem prvotně osloven minimálně s tím, že existující vyplněná směnka je takříkajíc „k mání“ a čeká na zájemce o koupi. Že se svědek následně místo vlastního odkupu rozhodl pro osobní angažmá při jejím prodeji dalším osobám z pozice zplnomocněného zprostředkovatele obchodu, ničeho na závěru, že patřil do okruhu lidí, kterým byla směnka nabízena, nemění.
Skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku našel odpovídající vyjádření i v použité právní kvalifikaci. Jednání dovolatele lze stručně reprodukovat tak, že nejprve vědomě excesivně vyplnil blankosměnku opatřenou podpisem V. na částku přesahující 900 milionů Kč, a tuto následně, ještě 5 dnů před splatností, rubopisoval na nového majitele (společnost SUMMERTIME CO) ve zjevném úmyslu zmařit očekávanou obranu V. prostřednictvím kauzálních námitek. Následně, s vědomím nebezpečí budoucího neúspěchu v probíhajícím soudním sporu s V., se směnku aktivně snažil „přeprodat“ dalším osobám, ovšem bez toho, aby je jakkoli informoval o rizicích spojených s uplatněním směnky, resp. o tom, že na ní vyplněná směnečná suma nemá naprosto žádný reálný základ. Směnku, za níž požadoval částky v řádu od 50 do 300 milionů Kč, naopak prezentoval jako výhodný obchodní artikl. Skutečnost, že se mu zamýšlený obchod nakonec nepodařilo zrealizovat, lze přičítat jen neochotě jednotlivých zájemců zaplatit za ni požadovanou cenu. Takový postup dovolatele nepochybně veškeré požadované znaky pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku splňuje. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s právním názorem vyjadřujícího se státního zástupce, že dovolatel již při obchodních schůzkách uváděl jednotlivé potenciální zájemce o odkup směnky v omyl a v tomto smyslu provedl vše, co v danou chvíli pro úspěšnou realizaci svého podvodného záměru pokládal za nezbytné. Pokud se nyní hájí v podstatě tím, že nikoho z nich podvést nemohl, protože případný nový nabyvatel směnky nutně musel její pozadí odhalit při uplatnění práva nahlížet do spisu vedeného Městským soudem v Praze v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu a o námitkách V. proti němu (sp. zn. 24 Cm 449/2010), nelze jeho argumentaci akceptovat. Její podstatou je totiž pouhá snaha zprostit se odpovědnosti za již uskutečněné protiprávní jednání s poukazem na to, že protistraně, jež byla uváděna v omyl, se při zvýšené opatrnosti a obezřetnosti (a nejlépe s využitím služeb osoby práva znalé) nabízela hypotetická možnost jeho podvodný záměr odhalit a tím hrozbě vzniku škody na svém majetku předejít.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně i námitkou, že soudy v rozporu s principem subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) nesprávně kriminalizovaly jednání, které mělo svůj základ v existenci soukromoprávního vztahu a že věc měla být řešena primárně občanskoprávní cestou. Ani jí však Nejvyšší soud nepřiznal opodstatnění. Nepřehlédl totiž, že dovolatel v tomto bodě opět tendenčně vyzdvihuje soukromoprávní podstatu vztahu (resp. sporu) mezi společností M. a V. a současně znovu zpochybňuje významná skutková zjištění soudů, že směnku po vědomém zneužití vyplňovacího práva nabízel k prodeji dalším osobám. Právě v tom a nikoli v „pouhém“ excesivním vyplnění směnky je však spatřováno jeho podvodné jednání.
V obecné rovině je dále vhodné zdůraznit, že namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, nelze zároveň vykládat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Nadále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost činu přitom nelze řešit pouze v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v každém posuzovaném případě zvlášť, především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, ovšem přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy.
Takovými specifickými okolnostmi však úmyslné jednání dovolatele, patřičně vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině a výstižně shrnuté vrchním soudem i v bodě 47 odůvodnění napadeného rozsudku, zjevně charakterizováno nebylo. Jeho počínání se z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů (sporů) vymklo natolik výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Lze tedy shrnout, že na základě soudy zjištěných skutkových okolností byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zcela po právu. V dovolacím řízení nebylo zjištěno, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo nezákonné či jinak vadné v důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného R. P. bylo dílem opřeno o námitky, které neodpovídají věcnému zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o výhrady, jež hlediska uplatněného důvodu dovolání postrádaly jakékoli opodstatnění, Nejvyšší soud rozhodl tak, že se toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu