ECLI:CZ:NS:2019:4.TZ.3.2019.1
sp. zn. 4 Tz 3/2019- 21
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2019 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Marty Ondrušové a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného V. M. , nar. XY, naposledy bytem XY, Slovenská republika, proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, ze dne 13. 1. 1955 sp. zn. T 70/54 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955, sp. zn. T 70/54, byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zákona č. 86/50 Sb. v neprospěch obviněného V. M.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
V. M.,
nar. XY, naposledy bytem XY, Slovenská republika
se podle §226 písm. b) tr. ř.
zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
dne 28. 10. 1954 nenastoupil, jak byl podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu povinen, vojenskou základní službu u OVS – T. a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání, protože je Svědek Jehovův,
ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955, sp. zn. T 70/54, shledán trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 86/1950 Sb.).
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955, sp. zn. T 70/54, byl obviněný V. M. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, (dále jen tr. zák.), kterého se dopustil tím, že dne 28. 10. 1954 nenastoupil, jak byl podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu povinen, vojenskou základní službu u OVS – T. a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání, protože je Svědek Jehovův. Za tento trestný čin byl podle §265 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky. Podle §43 tr. zák. byl u obviněného vysloven trest ztráty čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. na dobu 3 let. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 13. 1. 1955.
Následně bylo usnesením bývalého Nižšího vojenského prokurátora v Brně, sp. zn. Pt-69/54, rozhodnuto, že obviněný V. M. je účasten rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955 o amnestii a na základě jejího čl. I/II. se mu promíjí dosud neodpykaný zbytek trestu odnětí svobody.
Obviněný byl vězněn v době od 13. 1. 1955 do 11. 5. 1955, kdy byl propuštěn na svobodu na základě amnestie prezidenta republiky. Podle vyjádření Vězeňské služby ČR, Generální ředitelství Praha, Odbor správní, ze dne 21. 1. 2019, č. j. VS-17785-2/ČJ-2019-805000, obviněný zřejmě od 30. 1. 1955 do svého propuštění dne 11. 5. 1955 pracoval v táboře M. v uranových dolech.
Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955, sp. zn. T 70/54, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. dne 11. 1. 2019 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
V podané stížnosti ministr spravedlnosti uvádí, že obviněný V. M. byl odsouzen pro svoje náboženské přesvědčení. Stěžovatel odkazuje na ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, jakož i na ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, §1 odst. 1 a §2 odst. 3, a konstatuje, že se jimi bývalý Nižší vojenský soud v Brně neřídil. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že soudem nebylo akceptováno, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší ústavou Československé republiky z roku 1948, konkrétně v ust. §15 odst. 1 této Ústavy, ze dne 9. 5. 1948.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nižšího Vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955 sp. zn. T 70/54, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. M. v ustanoveních §2 odst. 3 tr. řádu z roku 1950 ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/50 Sb., podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek zrušil včetně případných rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §226 písm. b) tr. ř. tak, aby zprostil obviněného V. M. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 28. 10. 1954 nenastoupil, jak byl podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu povinen, vojenskou základní službu u OVS – T. a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání, protože je Svědek Jehovův, čímž měl být spáchán trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 86/1950 Sb.).
Nejvyšší soud považuje za nutné v dané věci konstatovat, že jediný spisový materiál, jenž se zachoval z původního řízení, představuje rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955, sp. zn. T 70/54 a usnesení bývalého Nižšího vojenského prokurátora v Brně, sp. zn. Pt-69/54, jejichž ověřené kopie měl Nejvyšší soud k dispozici.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §265 odst. 1 tr. zák., se trestného činu nenastoupení služby v branné moci dopustí pachatel, který v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Přestože Nejvyšší soud neměl k dispozici spis Nižšího vojenského soudu v Brně sp. zn. T 70/54, ale pouze kopii odsuzujícího rozsudku ze dne 13. 1. 1955 a kopii usnesení bývalého Nižšího vojenského prokurátora v Brně sp. zn. Pt-69/54, je možno konstatovat, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku i jeho odůvodnění zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný V. M. odmítal v souvislosti s povoláním k výkonu vojenské základní služby nastoupit základní vojenskou službu s odkazem na své náboženské přesvědčení, konkrétně že je Svědek Jehovův.
Ze skutku, kterým byl obviněný V. M. uznán vinným a ve kterém bylo spatřováno odsuzujícím rozsudkem spáchání trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák., lze dovodit, že se obviněný dopustil předmětného činu z důvodu svého náboženského přesvědčení. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že v dané věci v případě rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 13. 1. 1955, sp. zn. T 70/54, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle ustanovení §265 odst. 1 tr. zák., byl porušen zákon právě v tomto ustanovení v neprospěch V. M., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. konstatoval. V důsledku toho podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadený rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně sp. zn. T 70/54, nýbrž i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. pak obviněného podle §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, zprostil obžaloby pro skutek v jeho vymezení obsaženém v odsuzujícím rozsudku. V daném směru totiž Nejvyšší soud usoudil, že ve věci může sám rozhodnout na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Marta Ondrušová