ECLI:CZ:NS:2019:4.TZ.81.2019.1
sp. zn. 4 Tz 81/2019- 3390
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných P. R., M. V., K. Š., Z. L., T. G. a právnických osob I., G. a C. C., proti pravomocnému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 3 To 163/2017, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 3 To 163/2017, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., a to ve prospěch obviněných P. R., M. V., K. Š., Z. L., T. G. a právnických osob I., G. a C. C.
Odůvodnění:
Usnesením policejního orgánu Policie ČR SKPV ÚOKFK, expozitura Brno, ze dne 16. 6. 2015, č. j. OKFK-677/TČ-2015-252401, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. v předmětné trestní věci zahájeno trestní stíhání fyzických a právnických osob.
Usnesením státního zástupce Nejvyššího státní zastupitelství ze dne 31. 12. 2015, sp. zn. 3 NZT 128/2015, byla dle §12a odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, založena příslušnost Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k rozhodování o stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání. O stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci usnesením ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 1 VZT 72/2015, tak, že je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul.
Po skončení vyšetřování byla dne 8. 8. 2016 ke Krajskému soudu v Brně podána obžaloba (č. l. 3101-3132) pro skutky v obžalobě popsané a právně kvalifikované ve vztahu k jednotlivým obviněným takto: P. R., jednatel společnosti G. – pod bodem I. zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchané formou spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku;
K. Š., jednatelka společnosti I. – pod bodem I. zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchané formou spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku;
M. V., jednatel společnosti I. – pod bodem I. zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchané formou spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku;
T. G., jednatel společnosti C. C. – pod bodem I. zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku spáchané formou spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku a pod bodem III. zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku;
Z. L., jednatel společnosti C. C. – pod bodem I. zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchané formou spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku a pod bodem 3 III. zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku;
společnost I., IČ: XY, – pod bodem I. zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchané formou spolupachatelství dle §9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim;
společnost C. C., IČ: XY, – pod bodem I. zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku spáchané formou spolupachatelství dle §9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim;
společnost G., IČ: XY – pod bodem II. přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství dle §9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
Usnesením ze dne 8. 8. 2017, č. j. 40 T 7/2016-3286, Krajský soud v Brně rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření dle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. V odůvodnění rozhodnutí Krajský soud uvedl, že především nebyly zcela uspokojivě objasněny základní skutkové okolnosti, které by relevantně vymezily konkrétní skutky, z jejichž popisu by bylo zřejmé, jaké konkrétní jednání, trestněprávně významné, je každému z obžalovaných kladeno za vinu. Dále konstatoval, že podaná obžaloba bez výhrad nesplňuje podmínky vyžadované ustanovením §177 písm. c) tr. ř., přičemž k jednotlivým bodům obžaloby (I., II., III.) uvedl, co v daném popisu skutku dle jeho názoru absentuje. V této souvislosti krajský soud uvedl, že je nezbytné, aby byl přesně popsán skutkový děj a konkrétní trestněprávně významné jednání každého z obviněných. Za praktické lze považovat, aby ve skutkové větě obžaloby bylo adekvátním způsobem popsáno jednání samotného pachatele (tj. kdo, kde, kdy, jakým způsobem a proč jednal), event. byla specifikována forma trestné součinnosti (spolupachatelství, event. organizátorství, návod a pomoc) a především trestněprávně významný následek (co se stalo, event. co hrozilo vzniknout), když takový následek pochopitelně musí vzniknout v přímé příčinné souvislosti s trestným jednáním, ať už jednoho nebo více obviněných. Takto konkretizované skutkové větě musí odpovídat i aplikace příslušné skutkové podstaty. V této souvislosti krajský soud poukázal na skutečnost, že je vyloučen jednočinný souběh trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 3 tr. zákoníku s trestným činem přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku (s odkazem na komentář k trestnímu zákoníku). Krajský soud v Brně rovněž považoval za nutné doplnit dokazování ve vztahu k některým svědkům a měl výhrady k formě dokazování odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, případně k návrhům listinných důkazů.
Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně dne 26. 10. 2017 pod č. j. 2 KZV 16/2015-578 stížnost, ve které se neztotožnil s žádnou z výhrad, které vůči obžalobě uplatnil nalézací soud.
Usnesením ze dne 30. 8. 2018, č. j. 3 To 163/2017-3321, Vrchní soud v Olomouci stížnost státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Brně dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozhodnutí ohledně odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, konstatoval, že pokud jde o výhrady krajského soudu týkající se nedostatečného popisu skutku v žalobním návrhu podané obžaloby, tak se s těmito výhradami ztotožňuje. Názor vrchního soudu se s krajským soudem shoduje v tom, že popis skutku, který je uveden v žalobním návrhu, nesplňuje zákonné požadavky vymezené ustanovením §177 písm. c) tr. ř. Tento závěr lze vztáhnout na celý děj, který byl státním zástupcem žalován, a rovněž na všechny obviněné. Ve shodě s argumentací krajského soudu pak uvedl, že žalobní návrh je nejdůležitější část obžaloby, což vyplývá už z toho, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§220 odst. 1 tr. ř.). Proto nestačí, jestliže je skutek uveden, byť jakkoli podrobně, pouze v odůvodnění obžaloby. Z tohoto pohledu tedy nemůže obstát stížnostní námitka státního zástupce, který se fakticky domáhá toho, aby na popis skutku bylo v konkrétním případě nahlíženo komplexně, tedy včetně údajů uvedených nikoli pouze ve výroku, ale také v odůvodnění podané obžaloby. Vrchní soud rovněž rozšířil argumentaci ve vztahu k nedostatečnému popisu skutků i na usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 tr. ř., když shledal vady v nedostatečném vyjádření objektu, objektivní stránky, subjektu, subjektivní stránky a protiprávnosti. Vrchní soud v Olomouci se rovněž ztotožnil s nalézacím soudem, pokud jde o otázku nemožnosti jednočinného souběhu trestných činů dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění usnesení dále konstatoval, že pokud se nalézací soud domáhal vrácení věci státnímu zástupci k došetření i z důvodu, že v přípravném řízení nedošlo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné rozhodnout, nelze se s tímto závěrem ztotožnit, a to zejména pokud jde o potřebu doplnění dokazování.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 3 To 163/2017, podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch všech obviněných osob. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §147 odst. 1 tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §2 odst. 4 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že v předmětném trestním řízení Krajský soud v Brně v rámci předběžného projednání obžaloby rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, neboť dospěl k závěru ohledně nedostatečného popisu skutků v obžalobě a ohledně nemožnosti jednočinného souběhu trestných činů dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku. Vrchní soud v Olomouci se zamítnutím stížnosti státního zástupce proti vrácení věci státnímu zástupci k došetření s výše popsanými závěry Krajského soudu v Brně ztotožnil, přičemž první z nich vztáhl též na popis skutků v usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 tr. ř. Rozhodnutím vrchního soudu došlo k porušení zákona v ustanovení §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v předchozím řízení též v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §2 odst. 4 tr. ř. Krajský soud v Brně ve svém usnesení akceptoval popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak požadoval jeho zpřesnění v podané obžalobě na základě provedeného dokazování tak, aby popsaný skutek dle jeho právního názoru vyhovoval ustanovení §177 písm. c) tr. ř. Vrchní soud v Olomouci pak spatřuje vady v popisu skutku již v usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení dospěl k závěru, že pokud ze skutkového popisu není zřejmé, kdo, kdy, co a s kým v daných souvislostech konkrétně dohodl, jedná se o podstatnou vadu řízení, neboť obvinění se měli protiprávního jednání dopustit společným jednáním ve smyslu §23 tr. zákoníku. Podle stížnostního soudu lze zároveň důvodně pochybovat, zda státním zástupcem v návětí popisu skutku v bodě I. žalobního návrhu užitá formulace, že obvinění jednali s cílem neoprávněně získat finanční prostředky, představuje dostatečný popis, na základě kterého by mělo být dovozeno naplnění zákonných znaků těch trestných činů, jejichž spáchání je obviněným kladeno za vinu. Totožné námitky vznesl vrchní soud i ve vztahu k popisu skutků v bodech II. a III. žalobního návrhu.
Stěžovatelka dále uvedla, že popis skutků v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě je totožný. Tento popis je však dostatečně přesný a detailní a splňuje tak podmínky stanovené §177 písm. c) tr. ř., a tím spíše pak podmínky stanovené §160 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti uvedla, že skutek pod bodem I. je popsán podrobně, když obsahuje ty skutkové okolnosti, které jsou významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaných trestných činů, a to vůči každému z obviněných. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona se dále podrobně zabývala jednotlivými výtkami vrchního soudu obsaženými v odůvodnění jeho usnesení, přičemž uvedenou argumentaci vztahovala jak k bodům I., II. III. usnesení o zahájení trestního stíhání, tak rovněž k bodům I., II. III. žalobního návrhu státního zástupce.
K možnosti jednočinného souběhu trestných činů dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku stěžovatelka uvedla, že skutková podstata podle §256 odst. 3 tr. zákoníku postihuje žádání a přijetí majetkového nebo jiného prospěchu, jakož i přijetí slibu takového prospěchu za okolností popsaných v §256 odst. 1 tr. zákoníku. Přes rozdílné jazykové vyjádření pojmem „majetkový nebo jiný prospěch“ na straně jedné a pojmem „úplatek“ v §331 tr. zákoníku na straně druhé se po obsahové stránce jedná o totéž, protože úplatkem se podle ustálené rozhodovací praxe soudů rozumí právě majetkový nebo jiný prospěch. Pokud dojde k popsanému korupčnímu jednání v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou a bude se zároveň jednat o obstarávání věcí obecného zájmu nebo o jednání v souvislosti s podnikáním, bude jednočinný souběh §256 odst. 3 tr. zákoníku a příslušné základní skutkové podstaty podle §331 odst. 1 alinea prvá nebo druhá či odst. 2 tr. zákoníku vyloučen z důvodu speciality ustanovení §256 odst. 3 tr. zákoníku, které obsahuje všechny znaky základních skutkových podstat trestného činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku, k nimž přidává další znaky zužující jeho rozsah na oblast veřejné zakázky, veřejné soutěže a veřejné dražby. Kvalifikované skutkové podstaty §331 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku však obsahují další znaky, které nejsou v ustanovení §256 odst. 3 tr. zákoníku upraveny, vztahující se k rozsahu prospěchu a postavení pachatele jakožto úřední osoby. Nejedná se tedy o skutkové podstaty, které by se svými znaky plně kryly se skutkovou podstatou podle §256 odst. 3 tr. zákoníku, neboť veškeré znaky posledně uvedené skutkové podstaty nejsou jen úžeji vymezenými znaky obsaženými v kvalifikovaných skutkových podstatách podle §331 odst. 3, 4 tr. zákoníku. Proto je namístě pro náležité vystižení povahy a závažnosti činu skutek posoudit jak podle §256 odst. 3 tr. zákoníku, tak podle §331 odst. 3, 4 tr. zákoníku ve spojení s příslušnou základní skutkovou podstatou podle §331 tr. zákoníku.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2018, č. j. 3 To 163/2017-3321, byl porušen zákon ve prospěch obviněných osob P. R., M. V., K. Š., Z. L., T. G. a právnických osob I., G. a C. C., v ustanovení §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) a §2 odst. 4 tr. ř.
Obvinění Z. L. a T. G. prostřednictvím svého obhájce doručili Nejvyššímu soudu písemné stanovisko ke stížnosti pro porušení zákona, podané ministryní spravedlnosti v jejich neprospěch, v němž vyslovili nesouhlas se závěry v této stížnosti vyslovenými a zdůraznili, že podle jejich názoru stížností napadenými rozhodnutími zákon porušen nebyl. Pokud se jedná o popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v podané obžalobě, tak obhajoba se zcela ztotožnila s argumentací uvedenou ze strany Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Dále je podle obhajoby zřejmé, že souběh trestných činů dle ustanovení §256 a §331 tr. zákoníku je vyloučen z důvodu speciality ustanovení §256 tr. zákoníku k ustanovení §331 tr. zákoníku. Závěry Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jsou podle názoru obviněných opodstatněné a správné. Rovněž vyjádřili nesouhlas s názorem prezentovaným v podané stížnosti pro porušení zákona v tom směru, že ustanovení §256 odst. 3 tr. zákoníku představuje samostatnou skutkovou podstatu. Kvalifikované skutkové podstaty jsou tvořeny znaky základní skutkové podstaty a nějakým dalším znakem, který typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti či vyšší stupeň závažnosti postihovaného jednání. V této souvislosti podotkli, že skutečnost, že ustanovení §256 odst. 3 tr. zákoníku představuje samostatnou skutkovou podstatu, je potvrzována i odbornou komentářovou literaturou vztahující se ke třetímu odstavci ustanovení §256 tr. zákoníku, z níž se podává následující: V tomto odstavci je stanovena další okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve vztahu k odstavci 1 spočívající v tom, že pachatel v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch sjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů a přitom žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch. S ohledem na citované je zjevné, že i odborná komentářová literatura považuje ustanovení §256 odst. 3 tr. zákoníku nikoliv za samostatnou skutkovou podstatu, nýbrž za kvalifikovanou skutkovou podstatu obsahující okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Obvinění Z. L. a T. G. jsou toho názoru, že v dané trestní věci rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 3 To 163/2017 a Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 40 T 7/2016, zákon porušen nebyl. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá, neboť uvedená stížnost není důvodná.
Dne 20. 11. 2019 obvinění Z. L. a T. G. prostřednictvím svého obhájce doručili Nejvyššímu soudu doplnění vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona. V něm obvinění uvedli, že podání stížnosti pro porušení zákona v předmětné trestní věci je problematické, a to zejména z toho důvodu, že k podání stížnosti pro porušení zákona došlo v „živé“ věci, která doposud nebyla ukončena vydáním pravomocného meritorního rozhodnutí. Obvinění jsou přesvědčeni, že podáním stížnosti pro porušení zákona došlo k porušení ústavně zakotveného práva na rovnost účastníků řízení, které je garantováno čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podaná stížnost pro porušení zákona v předmětné trestní věci brojí proti soudním rozhodnutím, kterým došlo k vrácení věci do přípravného řízení. V podané stížnosti pro porušení zákona je namítáno, že tzv. skutková věta je formulována zákonným způsobem a nemá nedostatky vytýkané stížnostním soudem. Dle názoru obviněných je potřeba se zabývat tím, jaká situace by nastala, pokud by Nejvyšší soud shledal porušení zákona ve prospěch obviněných a vyslovil by tzv. akademický výrok. Formálně by bezesporu nedošlo ke zrušení napadeného usnesení KS a usnesení VS. Podstatné však je, že Nejvyšší soud by v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil závazný právní názor (kupř. že skutková věta v podané obžalobě byla formulována správně). S pravděpodobností hraničící s jistotou lze předpokládat, že státní zástupce by se následně o tento právní názor „opřel“ a přistoupil by k podání obžaloby k soudu v původní podobě, aniž by reagoval na výhrady uvedené v usnesení VS, kterým byla zamítnuta jím podaná stížnost. V rovině subjektivních práv obviněných by tak byly vyvolány právní následky a současně by došlo ke zhoršení právní situace obviněných, jelikož by byla podána obžaloba k soudu, přestože zde existuje pravomocné rozhodnutí soudu o vrácení věci do přípravného řízení, aniž by musely být napraveny vady obžaloby a předešlého řízení rozhodnutím soudu (konkrétně usnesením VS) vytýkané. Lze tedy uzavřít, že i pokud by Nejvyšší soud rozhodl pouze tzv. akademickým výrokem, tak se to v konečném důsledku v rovině subjektivních práv obviněných negativně projeví, což je způsobeno tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána v „živé“ věci, navíc proti rozhodnutí soudu, kterým byla věc po předběžném projednání obžaloby vrácena do přípravného řízení.
Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona postupem podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, jelikož stížnost pro porušení zákona není přípustná, popř. aby s ohledem na argumentaci obsaženou ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 16. 10. 2019 postupem podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl, jelikož není důvodná.
Rovněž obvinění K. Š. a M. V. prostřednictvím své obhájkyně doručili Nejvyššímu soudu písemné stanovisko ke stížnosti pro porušení zákona, podané ministryní spravedlnosti v jejich neprospěch, v němž vyslovili nesouhlas se závěry v této stížnosti vyslovenými a zdůraznili, že podle jejich názoru stížností napadenými rozhodnutími zákon porušen nebyl. Pokud se jedná o popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, tento neobsahuje popis skutku, který by byl dostatečně určitý. Tím je od samého počátku trestního stíhání porušeno právo obviněných na obhajobu, kterou lze vztáhnout pouze ke konkrétnímu skutku. Obžaloba státního zástupce pak popis skutku z usnesení o zahájení trestního stíhání zcela formalisticky převzala, žádným způsobem žalovaný děj nespecifikovala, což byl také důvod, proč Krajský soud v Brně vrátil věc k došetření a proč se Vrchní soud s tímto rozhodnutím ztotožnil a dokonce šel ještě dál, když vyslovil svůj názor, že podstatnými vadami trpí i usnesení o zahájení trestního stíhání a trestní stíhání odporuje ústavní zásadě stíhání jen ze zákonných důvodů a právu obviněných na obhajobu. Takovou závažnou procesní vadu zcela jistě nelze napravit v řízení před soudem. Obvinění se také vyjadřovali k právní kvalifikaci, tedy k možnosti, resp. nemožnosti jednočinného souběhu trestných činů dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku a na své právní argumentaci setrvávají, tedy že takový souběh přípustný není. Obvinění se však ztotožnili s tím, že právní kvalifikace pouze podle odst. 3 §256 tr. zákoníku při absenci i odstavce prvního je chybná. To vyplývá již ze samotné dikce třetího odstavce §256, který odkazuje na okolnosti uvedené v odstavci 1, a jedná se proto o kvalifikovanou skutkovou podstatu a nikoli o samostatnou.
Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona v neprospěch všech obviněných podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul jako nedůvodnou.
Písemné stanovisko ke stížnosti pro porušení zákona prostřednictvím svého obhájce podal také obviněný P. R., přičemž konstatoval, že z popisu skutku není vůbec zřejmé, v čem spočívá trestnost jeho jednání, ani to, kdy, kde, jak s kým se ho měl dopustit. Pokud měl řídit činnost ostatních spoluobviněných, kteří se podle státního zástupce ani neznali, a být iniciátorem nějakých dohod mezi nimi, není z popisu skutku ani odůvodnění obžaloby zřejmé, že tyto dohody inicioval právě obviněný R., zda k uzavření takových dohod nakonec došlo, kdy se tak stalo, co bylo jejich obsahem, zda, kdy a jak na tyto dohody ostatní obvinění přistoupili a proč je obsah takových dohod (ujednání) v rozporu se zákonem. Obžaloba viní obviněného R. také z toho, že měl údajně v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu pro sebe žádat úplatek. V popisu skutku u obviněného R. ale opět k tomuto obvinění žádný skutek popsán není. Není tedy zřejmé, kdy, kde, jak, koho a proč měl obviněný R. o úplatek žádat, jakou podobu měl úplatek mít (peníze nebo nepeněžité plnění apod.), pokud se mělo jednat o peníze, jaká měla být výše tohoto úplatku, zda byl úplatek obviněnému přislíben či dokonce poskytnut a pokud ano, za jakých okolností. Rovněž namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, tedy nesprávné právní posouzení, když jednočinný souběh trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku s trestným činem přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku je vyloučen, neboť vůči tomuto trestnému činu je trestný čin podle §256 tr. zákoníku speciální.
Obviněný P. R. navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona v neprospěch všech obviněných podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul jako nedůvodnou.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se se stížností pro porušení zákona ztotožnil a navrhl jí vyhovět.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
V ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. je uvedeno, že při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán jednak správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a jednak řízení předcházející napadenému usnesení. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.
Podle ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. po předběžném projednání obžaloby soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení.
Z obsahu trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 7/2016 vyplývá, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 40 T 7/2016-3286, kterým byla věc po předběžném projednání obžaloby v neveřejném zasedání vrácena podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. státnímu zástupci k došetření. O této stížnosti následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci, a to tak, že ji jako v celém rozsahu nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Úvodem je možné předeslat, že Krajský soud v Brně ve svém usnesení akceptoval popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak požadoval jeho zpřesnění v podané obžalobě na základě provedeného dokazování tak, aby popsaný skutek dle jeho právního názoru vyhovoval ustanovení §177 písm. c) tr. ř.
Soud druhého stupně se v podstatě ztotožnil s výhradami týkajícími se nedostatečného popisu skutku v žalobním návrhu, jež proti podané obžalobě vznesl soud prvního stupně a vyjádřil je ve svém usnesení o vrácení věci k došetření. Vrchní soud v Olomouci pak oproti krajskému soudu spatřoval vady v popisu skutku již v usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Konkrétně vrchní soud konstatoval, že popis skutku musí vždy obsahovat minimálně ty náležitosti, které jsou stanoveny zákonem. Tento požadavek však v předmětné věci nebyl podle jeho názoru naplněn z důvodů, na které již poukázal ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. V návaznosti na tuto argumentaci vrchní soud v odůvodnění svého usnesení dospěl k závěru, že pokud ze skutkového popisu není zřejmé, kdo, kdy, co a s kým v daných souvislostech konkrétně dohodl, jedná se o podstatnou vadu řízení, neboť obvinění se měli protiprávního jednání dopustit společným jednáním ve smyslu §23 tr. zákoníku. Podle vrchního soudu lze zároveň důvodně pochybovat, zda státním zástupcem v návětí popisu skutku v bodě I. žalobního návrhu užitá formulace, že obvinění jednali s cílem neoprávněně získat finanční prostředky, představuje dostatečný popis, na základě kterého by mělo být dovozeno naplnění zákonných znaků těch trestných činů, jejichž spáchání je obviněným kladeno za vinu. Podle vrchního soudu rovněž není zřejmé, co konkrétně spadá pod pojem „neoprávněné získání finančních prostředků“, když navíc skutkový popis navazující na návětí v zásadě neguje obecné tvrzení státního zástupce, že i v tomto směru obvinění měli jednat po společné dohodě. V podstatě totožné námitky vznesl vrchní soud i ve vztahu k popisu skutků v bodech II. a III. žalobního návrhu.
Ministryně spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona k výše uvedenému uvedla, že v předmětné věci je namístě (stejně jako vrchní soud) konstatovat, že popis skutků v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě je totožný. Tento popis je však podle stěžovatelky dostatečně přesný a detailní a splňuje tak podmínky stanovené §177 písm. c) tr. ř., a tím spíše pak podmínky stanovené §160 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal tuto námitku ministryně spravedlnosti důvodnou. Nejvyšší soud se v tomto směru v zásadě s námitkami obsaženými ve stížnosti pro porušení zákona ztotožňuje, neboť jak skutek pod bodem I., tak i skutky pod bodem II. a III. jsou popsány dostatečně, přičemž obsahují ty skutkové okolnosti, které jsou významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaných trestných činů, a to vůči každému z obviněných (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12).
Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§160 tr. ř.). Byla-li obžaloba podána v rozporu s tímto ustanovením, nelze v řízení před soudem obžalovaného uznat vinným takovým skutkem (srov. č. 15/1994 Sb. rozh. tr.). Zpravidla je nutno věc ohledně takového skutku vrátit státnímu zástupci k došetření [§188 odst. 1 písm. e), §221 odst. 1 tr. ř.]. Předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.). Na základě tohoto právního názoru Nejvyšší soud již opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, neboť trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu. To na druhé straně neznamená, že by popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a nakonec i v meritorním rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení a v konečném stadiu zejména v odsuzujícím nebo zprošťujícím rozsudku soudu neměl žádný význam. To vyplývá jak z judikatury Nejvyššího soudu (srov. č. 6/1962, č. 19/1964, č. 9/1972, č. 48/1975, č. 43/1994-I., č. 38/2000 Sb. atd. Sb. rozh. tr.), tak i z rozhodnutí Ústavního soudu (srov. č. 43/1996-n., č. 30/2000-n., č. 12/2002 atd. Sb. nálezů a usnesení ÚS). Přitom je třeba mít na paměti, že pojem skutku, který je základem celého trestního řízení, trestní řád blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákoník. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci (srov. č. 21/2002-u. Sb. nálezů a usnesení ÚS – usnesení sp. zn. II ÚS 143/02).
Obecně je tedy možno pouze konstatovat, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jde-li o trestný čin, pak podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. v usnesení o zahájení trestního stíhání, a dále např. v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání apod. Skutkem v trestním řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v těchto aktech, nikoliv jejich právní posouzení, skutkem se tedy rozumí čin a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká.
Podle §160 odst. 1 tr. ř. nasvědčují-li prověřováním podle §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle §159a odst. 2 a 3, §159b odst. 1, 3 a 4 nebo §159c odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
V ustanovení §177 písm. c) tr. ř. je uvedeno, že obžaloba musí obsahovat žalobní návrh, v němž musí být přesně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby; musí tu být dále uvedeno, jaký trestný čin obžaloba v tomto skutku spatřuje, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákonů a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů. Podle §256 odst. 2 tr. zákoníku bude odnětím svobody na dvě léta až osm let pachatel potrestán, jestliže
a) spáchá čin uvedený v odstavci 1 jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny,
b) způsobí takovým činem značnou škodu, nebo
c) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
Podle §256 odst. 3 tr. zákoníku stejně jako v odstavci 2 bude potrestán ten, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch.
Trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek. Podle §331 odst. 2 tr. zákoníku kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Podle §331 odst. 3 tr. zákoníku odnětím svobody na tři léta až deset let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, nebo
b) spáchá-li takový čin jako úřední osoba.
Podle §331 odst. 4 tr. zákoníku odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo
b) spáchá-li takový čin jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.
Z návětí v bodě I. jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě je zřejmé, že se na předmětném protiprávním jednání dohodli všichni obvinění a popsán i obsah jejich dohody. Z popisu skutku rovněž vyplývá, koho požádali obvinění L. a G. o uzavření smlouvy o poskytnutí poradenských služeb, resp. s kým probíhaly schůzky ve dnech 20. 2., 2. 3. a 9. 3.2015. Nelze přisvědčit ani tvrzení vrchního soudu v odůvodnění jeho usnesení (bod 4), že z popisu skutku není zřejmé, kteří obvinění po vzájemné dohodě jednali a že nelze dovodit, v čem měla spočívat protiprávnost jednání obviněných. Z popisu skutku jednoznačně vyplývá, že žalovaným jednáním (přičemž každý z obviněných ve skupině zajišťoval část tohoto jednání) obvinění zneužili postavení obviněné společnosti I., která se stala zástupcem zadavatele budoucí veřejné zakázky v zadávacím řízení, čímž měli zajištěn přístup k zadávací dokumentaci v řízení o veřejné zakázce před jejím zveřejněním a z této pozice jednali k ovlivnění obsahu zadávací dokumentace tím způsobem, aby vyhovovala jimi vytipovanému uchazeči, provedli rovněž kontrolu obsahu nabídky potenciálního uchazeče s cílem korigovat její nepřesný obsah tak, aby nabídka nemohla být ze zadávacího řízení vyloučena z formálních důvodů. Toto jednání obviněných je jednoznačně protiprávní.
Bez opodstatnění je rovněž konstatování vrchního soudu, že v popisu skutkové věty absentují údaje týkající se konkretizace úpravy zadávací dokumentace, tedy v čem měla tato úprava spočívat a koho zvýhodňovat. Jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě je jasně uvedeno, že „oba obvinění (L. a G.) při jednáních opakovaně upozorňovali zástupce dopravních společností, že pokud majetkový prospěch neposkytnou, mohly by společnosti být vyřazeny, jak se již stalo v minulosti, protože … by pak měly problém se zadávací dokumentací týkající se šířky papírových pásek do označovače jízdenek; obvinění G. a L. jako doklad svých možností doložili zástupcům společností dodatečnou informaci k zadávacím podmínkám č. 5 ze dne 26. 2. 2015, podle které společnost I. sděluje, že zadavatel umožňuje použít ve vozidlech i odbavovací zařízení používající jinou šířku papíru, pokud dané zařízení disponuje certifikátem XY“.
S vrchním soudem nelze souhlasit ani v tom ohledu, že pokud že by se všichni obvinění od počátku vzájemně neznali, není možno akceptovat znění návětí uvedeného na počátku skutkového popisu bodu I. žalobního návrhu, neboť není zřejmé, jak by pak mohli obvinění v následném období jednat po vzájemné dohodě. Je třeba podotknout, že s polupachatelství je forma trestné součinnosti, při níž se na trestném činu podílí více pachatelů. Trestný čin je spáchán ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku tehdy, jestliže je spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každý ze spolupachatelů odpovídá za své jednání, jako by trestný čin spáchal sám. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr. a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Podstatné tedy je, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná (srov. č. 66/1955 Sb. rozh. tr.). Z popisu skutku přitom vyplývá, že obvinění k naplnění trestného jednání (sjednat jinému výhody při zadání veřejné zakázky a za úplatek ve formě peněžního plnění zajistit obstarání věci obecného zájmu) jednali koordinovaně, vedeni stejným úmyslem (přestože se osobně všichni poznali až v průběhu jednání, když si to vyžádala potřeba zvýšit svoji přesvědčovací schopnost k získání úplatku od potenciálního zájemce o získání veřejné zakázky). Obviněný R. pak zajišťoval organizaci a činnost ostatních obviněných a rovněž zprostředkovával kontakt mezi obviněným L. a obviněným G. na straně jedné a obviněným V. a obviněnou Š. na straně druhé.
Pokud vrchní soud v bodě 28 odůvodnění jeho usnesení konstatoval, že u obviněných Š. a V. není v usnesení o zahájení trestního stíhání zmínky o tom, že by tito obvinění měli jakýmkoliv způsobem participovat na peněžních prostředcích údajně poptávaných spoluobviněnými G. a L., přičemž z popisu skutkového děje není dle vrchního soudu zřejmé, kdo, kde, s kým a na čem se v souvislosti s uvažovanou veřejnou zakázkou dohodl, nelze mu přisvědčit. V popisu skutku je uvedeno, že obviněná K. Š. jako statutární zástupce společnosti I., poté, co se dne 13. 8. 2014 stala tato společnost ve sdružení s advokátní kanceláří J., S. & N. zástupcem zadavatele budoucí veřejné zakázky vypsané Jihomoravským krajem na výběr dopravců v rámci IDS JMK – oblast Znojemsko, s ostatními obviněnými uvedenými ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání po vzájemné dohodě s cílem nezákonně ovlivnit zadání veřejné zakázky a neoprávněně za to získat finanční prostředky „zařídila dne 26. 2. 2015 změnu v zadávací dokumentaci v tom smyslu, že ‚zadavatel umožňuje použít ve vozidlech i odbavovací zařízení používající jinou šířku papíru, pokud dané zařízení disponuje certifikátem XY‘ tak, aby dokumentace více vyhovovala společnosti TRADO-BUS, s. r. o., dále nejpozději dne 2. 4. 2015 v obci XY převzala návrh nabídky do veřejné zakázky vypracované jménem společnosti TRADO-BUS, s. r. o., za účelem kontroly, oprav a doplnění nabídky tak, aby až bude podána, nemohla být z formálních důvodů vyřazena, tento návrh dále převezla do sídla společnosti I., XY, zde se podílela na jeho kontrole a účastnila se schůzek obviněných u obviněného R. v restauraci XY v XY v Praze, kde dojednávali další společný protiprávní postup v zadávacím řízení“, čímž jsou dostatečně charakterizováni jednotliví obvinění, tak i čas, místo a obsah jejich jednání.
Stejné nedostatky jako u výroku usnesení o zahájení trestního stíhání pod bodem I. a u výroku pod bodem I. žalobního návrhu vytýká vrchní soud také ohledně výroků II. a III. žalobního návrhu.
Ani na výhradu soudů, že v bodě II. obžaloby není specifikováno, kdo jednal za obviněnou právnickou osobu G. „jednala prostřednictvím dosud neustanoveného pachatele“, a že v popisu skutku mělo být specifikováno, kdy a kde se obvinění L. a G. domluvili se zástupcem společnosti G., nelze brát zřetel. Nejvyšší soud se také s touto námitkou obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona ztotožnil, neboť časové určení skutku totiž je v jeho popisu vyjádřeno a případná trestní odpovědnost právnické osoby není bezpodmínečně vázána na souběžnou trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby uvedené v §8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. V této souvislosti stěžovatelka přiléhavě odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 784/2016, z jehož odůvodnění mimo jiné vyplývá, že trestní odpovědnost právnické osoby není bezpodmínečně vázána na souběžnou otázku trestní odpovědnosti konkrétní fyzické osoby uvedené v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) až d) t.o.p.o., a že §8 odst. 3 t.o.p.o. se uplatní v případě, když okruh více možných fyzických osob bude na základě provedeného dokazování jednoznačně omezen na osoby splňující podmínky podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) až d) t.o.p.o. Nejvyšší soud ve výše uvedeném usnesení dospěl k závěru, že §8 odst. 3 t.o.p.o. nebrání vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby ani tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v §8 odst. 1 a 2 t.o.p.o., rozhodná skutková zjištění ovšem musí i v tomto případě poskytovat dostatečný podklad ke spolehlivému závěru, že určitá fyzická osoba – byť neznámá či neztotožněná – spáchala protiprávní čin jménem trestně odpovědné právnické osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Vzhledem k tomu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem a nikoli v přípravném řízení, měl nalézací soud k obviněné právnické osobě provést a vyhodnotit stávající důkazy a případně zvážit jejich doplnění, a nikoli vrátit věc státnímu zástupci k došetření.
Nelze souhlasit s vrchním soudem ohledně bodu III. žalobního návrhu , že popis skutku nesplňuje zákonné požadavky, neboť je poznamenán v zásadě stejnými nedostatky, jaké vykazují popis skutku v bodě I., II. žalobního návrhu - tedy že z jeho popisu není zřejmé, kdo, kdy, kde, s kým a na čem se v souvislosti s veřejnou zakázkou dohodl. V obžalobě je uvedeno, že „po vzájemné dohodě obvinění G. a L. v Jihlavě, na schůzkách v sídle společnosti ICOM transport, a. s. popsaných pod bodem I. usnesení o zahájení trestního stíhání v období nejpozději od 20. 2. 2015 do 26. 5. 2016 opakovaně nabízeli zajištění výhody při dalších veřejných zakázkách na zajištění dopravní obslužnosti a dne 9. 3. 2015 uvedli, že jsou schopni získat zadávací dokumentaci k budoucí veřejné zakázce, jejímž zadavatelem má být Moravskoslezský kraj, přičemž za obstarání dokumentace a zajištění její úpravy před jejím zveřejněním dle požadavků společnosti, která by podala nabídku, dále za předběžnou kontrolu nabídky před jejím odevzdáním a případně zajištění úpravy zadávací dokumentace po jejím zveřejnění si řekli o platbu ve výši přesahující částku, kterou požadovali za zajištění drobné služby v souvislosti s veřejnou zakázkou ‚Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách přepravy cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci IDS JMK – oblast Znojemsko,‘ jejímž zadavatelem byl Jihomoravský kraj, tedy požadovali částku přesahující 3.872.000 Kč, přičemž přesná výše měla být teprve upřesněna. Následně vyvíjeli činnost směřující k obstarání předmětné dokumentace“. Toto jednání obviněných G. a L. lze při naplnění subjektivní stránky trestného činu posoudit jako zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku (v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu žádali úplatek v úmyslu opatřit sobě a jinému značný prospěch). Z popisu skutku jednoznačně vyplývá, že žádali finanční prostředky za zajištění výhody při veřejných zakázkách na zajištění dopravní obslužnosti v souvislosti s veřejnou zakázkou, týkající se veřejných služeb v přepravě, jejímž zadavatelem byl Jihomoravský kraj. Jinými slovy za úplatek slibovali obstarání věcí obecného zájmu, tedy činností, které souvisely s rozhodováním orgánu státní správy ve věci obecného zájmu.
Poslední okolností, kterou je třeba se zmínit ohledně skutků pod body I., II. a III. obžaloby, je tvrzení soudů, podle kterého je jednočinný souběh trestných činů dle §256 tr. zákoníku a §331 tr. zákoníku vyloučen z toho důvodu, že §256 tr. zákoníku je speciálním trestným činem (Šámal P. a kol., Trestní zákoník, Komentář, 2. vydání. C. H. Beck 2012, str. 2628), a to i přesto, že sama tato okolnost nebyla důvodem vrácení věci státnímu zástupci k došetření.
K tomu ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vznesla výhradu, že kvalifikované skutkové podstaty §331 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku obsahují další znaky, které nejsou v ustanovení §256 odst. 3 tr. zákoníku upraveny, vztahující se k rozsahu prospěchu a postavení pachatele jakožto úřední osoby. Nejedná se tedy o skutkové podstaty, které by se svými znaky plně kryly se skutkovou podstatou podle §256 odst. 3 tr. zákoníku, neboť veškeré znaky posledně uvedené skutkové podstaty nejsou jen úžeji vymezenými znaky obsaženými v kvalifikovaných skutkových podstatách podle §331 odst. 3, 4 tr. zákoníku. Proto je namístě pro náležité vystižení povahy a závažnosti činu skutek posoudit jak podle §256 odst. 3 tr. zákoníku, tak podle §331 odst. 3, 4 tr. zákoníku ve spojení s příslušnou základní skutkovou podstatou podle §331 tr. zákoníku.
V této souvislosti je třeba uvést, že otázka přípustnosti jednočinného souběhu trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a zločinu přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena a k této otázce tedy neexistuje odpovídající judikatura.
V daném stadiu trestního řízení, za situace, kdy v posuzované trestní věci zatím neproběhlo ani řízení před soudem prvního stupně, přičemž tato otázka bude řešena až v souvislosti s věcnou příslušností soudu (případné rozhodnutí o příslušnosti soudu), Nejvyšší soud k možnosti jednočinného souběhu trestných činů dle §256 odst. 3 tr. zákoníku a dle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku pouze podotýká, že k uvedené problematice lze nepřímo poukázat na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013 (R 2/2015 tr.), z něhož se podává, že trestné činy přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku a podplacení podle §332 tr. zákoníku vyžadují v základní skutkové podstatě, aby pachatel jednal v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Výkladová ustanovení upravená v hlavě VIII. obecné části trestního zákoníku neobsahují vymezení pojmu „obstarávání věcí obecného zájmu“, takže jeho výklad je věcí judikatury. Trestní zákoník v ustanovení §334 odst. 3 však stanoví, že za obstarávání věcí obecného zájmu se považuje též zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají. Lze dovodit, že korupční jednání, ať již ve formě aktivního poskytnutí, nabídnutí nebo slibu úplatku, nebo ve formě pasivního přijetí úplatku či jeho slibu nebo nabídky, je třeba ve veřejné i v soukromé sféře postihovat primárně ustanoveními o úplatkářství podle §331 a §332 tr. zákoníku, jejichž smyslem je poskytovat trestněprávní ochranu veřejnému zájmu na řádném, nestranném, zákonném a nezištném obstarávání věcí obecného zájmu a na řádném a poctivém podnikání, včetně rovnosti v obchodních vztazích s tím souvisejících. Ustanovení §226 odst. 3 tr. zákoníku se zde tedy může uplatnit jen subsidiárně v těch případech, na které nedopadají shora citovaná ustanovení o úplatkářství, tj. nejde-li o přijetí úplatku v souvislosti s podnikáním pachatele nebo někoho jiného (§331 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku) nebo o podplacení v souvislosti s podnikáním pachatele nebo někoho jiného (§332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku), anebo není-li řešeno úplatkářství týkající se obchodních vztahů, kde je insolvenční správce nositelem povinnosti, která má zabránit tomu, aby v obchodních vztazích docházelo k poškozování nebo k bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, jejichž jménem jednají (§334 odst. 3 tr. zákoníku). Proto ustanovení §226 odst. 3 tr. zákoníku se jako subsidiární bude vztahovat na jednání insolvenčního správce jen v takových případech, v nichž v insolvenčním řízení nepůjde o pohledávky vzniklé v rámci obchodních vztahů ani o pohledávky související s podnikáním pachatele nebo někoho jiného. Velký senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že insolvenčního správce v insolvenčním řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je obstaráváním věcí obecného zájmu ve smyslu §331 odst. 1 alinea 1 a §332 odst. 1 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. To platí jen tehdy, jsou-li v insolvenčním řízení uplatněny a řešeny pohledávky vyplývající z obchodních vztahů, u nichž je insolvenční správce povinen zajistit, aby v takových vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají (§334 odst. 3 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. po předběžném projednání obžaloby soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi, nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. Uvedené ustanovení dopadá na případy, kdy se orgány činné v trestním řízení dopustily závažných procesních pochybení v rámci přípravného řízení nebo neobjasnily základní skutkové okolnosti, ze kterých vyplývá existence znaků stíhaného trestného činu. V souvislosti s nedostatečným objasněním skutkových okolností přitom citované ustanovení obsahuje podmínku, podle které je věc možné vrátit k došetření jen tehdy, pokud by si soud mohl opatřit určitý důkaz jen velmi obtížně nebo by opatřování takového důkazu bylo časově značně náročné. Trestní řád přitom neuvádí konkrétní důvody, pro které je možné vrátit věc státnímu zástupci k došetření. Posouzení závažnosti procesních nebo skutkových vad přípravného řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. proto závisí vždy na okolnostech konkrétní věci a musí vycházet z celkového hodnocení předchozího procesního postupu orgánů činných v přípravném trestním řízení (k výkladu shora citovaného ustanovení srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha. C. H. Beck: 2008, s. 1554 až 1558). V případě obviněných P. R., M. V., K. Š., Z. L., T. G. a právnických osob I., G. a C. C. však nebylo možno s ohledem na shora uvedené důvody dospět k závěru, že byly splněny podmínky uvedené v citovaném ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
Z těchto shora podrobně rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 3 To 163/2017, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., a to ve prospěch obviněných P. R., M. V., K. Š., Z. L., T. G. a právnických osob I., G. a C. C. Nejvyšší soud se přitom musel omezit toliko na tzv. akademický výrok podle §268 odst. 2 tr. ř., který se nedotýká právní moci rozhodnutí, o něž jde (§269 odst. 1 tr. ř.), neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného, resp. obviněných, a žádné zákonné ustanovení již neumožňuje, aby stejně postupoval při zjištěném porušení zákona ve prospěch obviněného, resp. ve prospěch obviněných.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu