ECLI:CZ:NS:2019:4.TZ.9.2019.1
sp. zn. 4 Tz 9/2019- 21
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2019 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 14. 11. 1961 sp. zn. 1 T 61/61 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I. Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 14. 11. 1961 sp. zn. 1 T 61/61 byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného J. M.
II. Napadený rozsudek se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. M. zprošťuje obžaloby pro skutky, že z důvodu svého náboženského přesvědčení v úmyslu vyhnout se vojenské základní službě
a) dne 5. 9. 1961 v OÚNZ XY předstíral halucinace a pokus sebevraždy a dosáhl, že byl odeslán na psychiatrické vyšetření do Prahy, kde byl od 6. 9. do 29. 9. 1961,
b) v noci z 27. na 28. 9. 1961 předstíral další pokus sebevraždy v ÚNV XY tím, že se pořezal kusem skla na zápěstí levé ruky a způsobil si nepatrné poranění,
c) dne 1. 10. 1961 na ošetřovně svého útvaru v XY odmítl vykonat vojenskou přísahu s odůvodněním, že by nemohl konat řádně vojenskou službu,
čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.)
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 14. 11. 1961 sp. zn. 1 T 61/61 byl obviněný, v té době vojín základní služby J. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, (dále též jen tr. zák.), kterého se dopustil tím, že z důvodu svého náboženského přesvědčení v úmyslu vyhnout se vojenské základní službě
a) dne 5. 9. 1961 v OÚNZ XY předstíral halucinace a pokus sebevraždy a dosáhl, že byl odeslán na psychiatrické vyšetření do Prahy, kde byl od 6. 9. do 29. 9. 1961,
b) v noci z 27. na 28. 9. 1961 předstíral další pokus sebevraždy v ÚNV XY tím, že se pořezal kusem skla na zápěstí levé ruky a způsobil si nepatrné poranění,
c) dne 1. 10. 1961 na ošetřovně svého útvaru v XY odmítl vykonat vojenskou přísahu s odůvodněním, že by nemohl konat řádně vojenskou službu.
Za to byl odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 10 měsíců nepodmíněně. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tedy 14. 11. 1961.
Ve věci nebyla podána žádost o rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb.
Proti výše uvedenému pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 14. 11. 1961 sp. zn. 1 T 61/61 podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. M. stížnost pro porušení zákona.
V této nejprve cituje příslušná ustanovení zák. č. 64/1956 Sb. (trestní řád), zák. č. 86/1950 Sb. (trestní zákon), konkrétně §1 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b) a zároveň odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 týkající se svobody svědomí, coby práva absolutního, které nebylo možné omezit ani Ústavou ČSSR z roku 1960 (č. 100/1960 Sb.). Tato Ústava tak sice v podstatě učinila, jelikož svobodě svědomí upřela charakter práva absolutního, neboť ji vůbec nezmiňuje, čímž byla přerušena kontinuita chápání svobody svědomí jakožto absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní listina ČSR z roku 1920. Podle výše cit. nálezu Ústavního soudu je ale třeba kontinuitu se „starým právem“ chápat hodnotově diskontinuálně, jelikož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Vzhledem k uvedenému podle stěžovatele došlo v dané věci k porušení zákona v neprospěch obviněného J. M. a je proto namístě předmětný rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary zrušit včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a napravit tak nezákonný stav a poskytnout tímto obviněnému určité zadostiučinění.
Ministr spravedlnosti proto v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že předmětným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby tento napadený rozsudek byl zrušen, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbudou svého podkladu a poté aby Nejvyšší soud sám podle §271 odst. 1 tr. ř. za použití §226 písm. b) tr. ř. obviněného J. M. pro jednání v němž byl spatřován výše uvedený trestný čin zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud pokládá nejprve za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochovala ověřená kopie rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 14. 11. 1961 sp. zn. 1 T 61/61. Obhájce obviněného pak spisový materiál doplnil o potvrzení vydané Vězeňskou službou ČR z 21. 1. 2019, z níž vyplývá, že J. M. byl ve výše cit. věci VOS Karlovy Vary vězněn v době od 2. 10. 1961 do 21. 5. 1962, kdy byl podmíněně propuštěn.
Nejvyšší soud tudíž přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat jen v omezeném rozsahu, a to vzhledem k neexistenci původního trestního spisu býv. Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary sp. zn. 1 T 61/61.
Z obsahu tohoto spisového materiálu je však dostatečně patrné, že zákon porušen byl.
Podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 64/1956 Sb., trestní řád, bylo účelem trestního řádu upravit řízení o trestných činech tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že obviněný J. M. se po nastoupení vojenské základní služby u vojenského útvaru v XY rozhodl tuto službu nevykonávat a dopustil se postupně již zmíněného jednání včetně demonstrativního pokusu o sebevraždu a to pouze z toho důvodu, že mu v řádném výkonu vojenských povinností bránilo jeho náboženské přesvědčení. Proto nakonec i odmítl složit vojenskou přísahu.
Z uvedeného tak lze dovodit, že obviněný se předmětného činu dopustil výhradně z důvodu svého náboženského přesvědčení. Stejně jako to učinil stěžovatel, tak i Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v tomto nálezu je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry je podle Nejvyššího soudu třeba plně aplikovat i na projednávaný případ obviněného J. M. Pokud tedy býv. Vojenský obvodový soud Karlovy Vary na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., dospěl v tomto směru k nesprávnému právnímu závěru. Výše popsané jednání obviněného totiž nemohlo být z již naznačených důvodů kvalifikováno jako trestný čin, z čehož vyplývá, že vojenský soud uznal obviněného vinným nedůvodně a v rozporu s výše uvedenými principy, které měly být respektovány i v původním řízení. Nejvyšší soud tak na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, ve shodě s názorem ministra spravedlnosti, že je nepřijatelné ponechat v platnosti napadené soudní rozhodnutí porušující základní práva a svobody.
Proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 14. 11. 1961 sp. zn. 1 T 61/61 byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného J. M. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak tento rozsudek zrušil včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto zrušením pozbyla svého pokladu. Vzhledem k tomu, že v dané důkazní i procesní situaci bylo možné vycházet z původního skutkového zjištění, které nebylo třeba jakkoli doplňovat, Nejvyšší soud se rozhodl postupovat podle §271 odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného J. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby ze skutku, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., protože tento skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu