ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1031.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1031/2018-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, příslušník Policie České republiky, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 8 To 60/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 9 T 38/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 9 T 38/2014, byl obviněný A. K. uznán vinným pokračujícím přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015) byl obviněnému uložen též trest propadnutí věci, a to notebooku specifikovaného ve výroku o tomto trestu. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, který byl kvalifikován jako pokračující zločin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, jelikož nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti odsuzující části tohoto rozsudku. Odvolání proti témuž rozsudku podal rovněž státní zástupce, a to v neprospěch obviněného proti všem výrokům odsuzující části a dále proti zprošťující části tohoto rozsudku. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 8 To 60/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b) a d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň – město a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl a uznal obviněného A. K. vinným pokračujícím přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku odvolacího soudu.
5. Za tento trestný čin byl obviněný nově odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Týmž rozsudkem rozhodl odvolací soud tak, že podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to ohledně celé zprošťující části napadeného rozsudku a dále ohledně skutku ze dne 3. 4. 2012, podrobně popsaného ve výroku o vině v odsuzující části napadeného rozsudku soudu prvního stupně.
7. K tomu je třeba dodat, že Okresní soud Plzeň – město rozhodl ve věci obviněného A. K. poprvé rozsudkem ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 9 T 38/2014, přičemž učinil výroky o vině a trestu. V následném odvolacím řízení rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 8 To 50/2015, tak, že zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to rozhodl Okresní soud Plzeň – město jako soud prvního stupně tak, jak je uvedeno výše pod body 1., 2. a 3. tohoto usnesení.
II. Dovolání obviněného
8. Obviněný A. K. podal proti odsuzující části výše citovaného rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný předně odkázal na své odvolací námitky a uvedl, že na nich trvá i v souvislosti s odůvodněním dovolání, zejména pokud jde o argumentaci obviněného zpochybňující, že by v daném případě šlo o sdělování chráněných děl veřejnosti, a výtku týkající se nenaplnění znaku „nikoli nepatrné“ intenzity zásahu do autorských a souvisejících práv. Obviněný svými námitkami zpochybnil také skutkové závěry soudů nižších stupňů, popřel svou vinu a vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů, především výpověď svědka J. K. Podle obviněného na základě provedeného dokazování nelze učinit závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.
9. Obviněný dále provedl výklad ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu ohledně odůvodnění rozsudku a vytkl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá parametrům zde uvedeným. V této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu vymezující podmínky, za jejichž splnění má nesprávné užití tzv. jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 8 To 60/2017, v části napadené dovoláním a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného A. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného, na základě kterých zpochybňuje, že to byl právě on, kdo se dopustil posuzovaného skutku, neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Podle státního zástupce obviněný ani neuplatnil námitku poukazující na tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, obviněný se domáhá pouze toho, aby jeho výpověď a výpověď svědka J. K. byly hodnoceny jiným způsobem. Podle státního zástupce z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou bezpředmětné rovněž výklady o tom, kdy má nesprávné použití norem obyčejného práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod a kdy jde o svévoli v rozhodování.
12. Za nepřípustnou a nezpůsobilou k založení přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu označil státní zástupce tu část námitek, v níž obviněný brojí proti kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž státní zástupce v této souvislosti poukázal na ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu, podle kterého není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí.
13. Námitky obviněného, na jejichž podkladě s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie zpochybňuje, že by v daném případě šlo o sdělování chráněných děl veřejnosti, považuje státní zástupce za formálně relevantně uplatněné, nicméně obviněný zde pouze opakuje svoje odvolací námitky, aniž by jakkoli konkrétně reagoval na argumentaci, kterou se s nimi vypořádal odvolací soud, a nevznáší ani žádnou jinou argumentaci týkající se výkladu rozhodné mimotrestní normy. K tomu dále státní zástupce odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a konstatoval, že obviněný ve svém dovolání sice poukázal na část rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, podle které je třeba rozlišovat, zda internetové odkazy na rozmnoženiny chráněných děl byly či nebyly poskytnuty za účelem dosažení zisku, avšak zcela pominul tu část skutkových zjištění, podle které obviněný zpřístupňoval díla ke zpoplatněnému i volnému bezplatnému stažení.
14. Obdobně se státní zástupce vyjádřil k námitkám obviněného týkajícím se nenaplnění znaku spočívajícího v „nikoli nepatrné“ intenzitě zásahu do autorských práv, přičemž jde o námitky, které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. I v tomto případě však obviněný pouze vyjadřuje nesouhlas s argumentací soudů nižších stupňů a reprodukuje obecné závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1271/2016 o tom, podle jakých hledisek má být posuzována intenzita zásahu do chráněných práv. V této souvislosti státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a na rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 211/2017, které se týká skutkově obdobné věci. Argumentace obviněného, v níž cituje některé části rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1271/2016, je podle názoru státního zástupce nekonkrétní a nejasná, neboť obviněný nespecifikuje, jak toto rozhodnutí dopadá na jeho trestní věc.
15. Konečně státní zástupce zdůraznil, že pokud je dovolání omezeno pouze na opakování námitek, které obviněný uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné, a poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu.
16. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
18. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný A. K. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K námitkám neodpovídajícím dovolacímu důvodu
19. Obviněný však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy obou stupňů, a s provedeným dokazováním. O výlučně procesní povaze – nikoli hmotně právním charakteru – jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a v důsledku toho nezjistily náležitě skutkový stav. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
20. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný A. K., totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého odvolací soud chybně hodnotil výpověď svědka J. K., neboť uvěřil jeho tvrzení, aniž by vzal v úvahu výpověď samotného obviněného, a v důsledku toho učinil nesprávný výrok o vině obviněného. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s provedeným dokazováním a s hodnocením důkazů. Přitom soudy obou nižších stupňů se velmi podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy.
21. Tyto soudy nižších stupňů při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) dospěly ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
22. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, podle které napadený rozsudek odvolacího soudu údajně neodpovídá požadavkům na jeho odůvodnění podle §125 odst. 1 tr. řádu. Taková námitka není způsobilá založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opírá své dovolání. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není samo o sobě přípustné (§265a odst. 4 tr. řádu), přičemž odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni je naopak velmi podrobné a pečlivě vyargumentované, jak o tom ostatně svědčí i jeho celkem 92 bodů a 40 stran textu. Nejvyšší soud tedy považuje zmíněnou námitku za takovou, která nejenže neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani není přípustná.
23. Pokud jde o část dovolání, v níž obviněný odkázal na argumenty uvedené ve svém odvolání (zejména na námitky obviněného zpochybňující, že by v daném případě šlo o sdělovaní chráněných děl veřejnosti a že byl naplněn znak spočívající v „nikoli nepatrné“ intenzitě zásahu do autorských a souvisejících práv), je takový odkaz obviněného na obsah řádného opravného prostředku či jiného podání bez významu. Jak totiž vyplývá z dosavadní ustálené judikatury (viz rozhodnutí pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud jako soud dovolací se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou konkrétně uplatněny přímo v textu dovolání v souladu s jeho obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. řádu, ale dovolatel nemůže opírat své námitky jen o odkaz na svá dřívější tvrzení obsažená v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení. Kromě toho obviněný A. K. zde pouze shrnul obecné závěry rozhodnutí soudů a dožadoval se použití hmotného práva na jím předkládanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě zdůvodnily ve svých rozhodnutích. Ani námitky obviněného v uvedených směrech tedy neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak už bylo výše vyloženo.
24. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud se již řádně zabýval shora uvedenými námitkami obviněného. Odvolací soud přitom reagoval jak na výtku obviněného, prostřednictvím níž zpochybnil, že by šlo o sdělování chráněných děl veřejnosti, což je patrné z odůvodnění jeho rozhodnutí (viz odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu na s. 32 a 33), tak i na námitku obviněného, pokud tvrdil, že v posuzovaném případě nebyl naplněn znak spočívající v „nikoli nepatrné“ intenzitě zásahu do autorských a souvisejících práv (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na s. 33 až 35). Nejvyšší soud proto v této části odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který věnoval těmto námitkám obviněného dostatečnou pozornost a řádně a beze zbytku se s nimi vypořádal.
V. Závěrečné shrnutí
25. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože v něm neuplatnil žádnou námitku, která by jim odpovídala. Nejvyšší soud tedy podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu