ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1032.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1032/2019-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovolání, které podala obviněná J. A. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 9 To 99/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 T 83/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné J. A. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 6 T 83/2018, byla obviněná J. A. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl uložen podle §225 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §82 odst. 2 tr. řádu jí byla zároveň uložena povinnost, aby ve zkušební době řádně plnila povinnosti dlužníka v insolvenčním řízení.
2. Uvedeného trestného činu se obviněná podle rozsudku soudu prvního stupně dopustila (zjednodušeně uvedeno) následovně. Usnesením Krajského soudu v Praze, č. j. XY, ze dne 3. 6. 2016, bylo schváleno oddlužení obviněné a dán pokyn insolvenčnímu správci PhDr. Pavlu Körnerovi ke zpeněžení přesně specifikovaných nemovitostí (domu a pozemků) v katastrálním území XY, okr. Rakovník. Součástí pokynu bylo i uzavření Smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitostí s obchodní společností V. (dále jen jako „V.“ či realitní kancelář). Následně obviněná, ačkoliv o tom byla vyrozuměna insolvenčním správcem, dne 9. 12. 2017 úmyslně neumožnila prohlídku nemovitostí M. T., jednateli obchodní společnosti V., a znalci neumožnila pořízení fotografií interiéru domu. Dále obviněná dne 21. 2. 2018 v době od 15 do 16 hod. neumožnila prohlídky zájemcům o koupi nemovitostí, ačkoliv byla o termínu prohlídky vyrozuměna přípisem insolvenčního správce již dne 14. 2. 2018. Tímto jednáním ohrozila uspokojení svých věřitelů.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná J. A. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 9 To 99/2019, tak, že pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Pod bodem II. podle §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku a nezměněném výroku o omezujícím opatření podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byl podle §225 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná podala proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Obviněná na začátku svého dovolání obsáhle zrekapitulovala rozhodnutí soudů nižších stupňů a též vlastní odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (body III. a IV. jejího dovolání). Vlastní dovolací námitky obviněné jsou obsažené v bodech V. a VI. jejího dovolání.
6. Obviněná nejprve (v bodě V. svého dovolání) namítla, že soudy nižších stupňů skutek kladený jí za vinu nesprávně právně posoudily, neboť tento skutek podle ní nenaplňuje znaky trestného činu. Obviněná předně nesouhlasila se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Dále jim vytkla, že se dostatečně nezabývaly otázkou, zda její jednání bylo způsobilé k maření či hrubému ztížení výkonu insolvenčního správce. Dále se vyjádřila k tomu, co se podle ní odehrálo dne 9. 12. 2017 - k šetření znalce a jeho pomocníka se dostavil i M. T. jako zástupce realitní kanceláře. Obviněná umožnila prohlídku nemovitosti pouze znalci a jeho pomocníkovi, neboť povinnost umožnit jednateli realitní kanceláře prohlídku, jejímž účelem bylo vyhotovení znaleckého posudku, pro ni z právního řádu nevyplývala. Podle jejího názoru nepořízení fotodokumentace nemělo žádný vliv na dobu vyhotovení ani na obsah znaleckého posudku. Znalec totiž měl podle obviněné k dispozici rok starou fotodokumentaci interiéru domu. Uvedla, že k oddálení ocenění nemovitosti nemohlo dojít, pokud znalecký posudek byl vypracován již 2 dny po místním šetření. Konstatovala, že z její strany proto nedošlo k žádným průtahům. V případě druhého skutku ze dne 21. 2. 2018 namítla, že soud nehodnotil konkrétní okolnosti daného případu. Neumožnění prohlídky domu podle ní nemělo žádný vliv na jeho následný prodej, neboť 2 dny před tímto datem zájemci K. R. a O. B. podepsali Smlouvu o smlouvě budoucí kupní, v níž byla závazně určena také kupní cena. V této spojitosti odkázala také na výpověď svědkyně K. R., podle níž jí neumožnění prohlídky neovlivnilo v jejím rozhodnutí nemovitost koupit. Obviněná dále uvedla, že na radu právního zástupce JUDr. Michala Špirka prohlídku domu zájemcům o koupi nemovitostí neumožnila. Také se ohradila vůči tvrzení jednatele realitní kanceláře M. T., že o nemovitost projevilo zájem mnoho osob, které ale sám M. T. odrazoval od koupě upozorněním na problematičnost jednání obviněné.
7. Podle obviněné dále, jak uvedla v bodě VI. svého dovolání, došlo k porušení práva na spravedlivý proces vzhledem ke způsobu vedení jejího výslechu a způsobu kladení (návodných) otázek soudcem soudu prvního stupně. Uvedla, že tuto námitku uplatnila již v odvolání a odvolací soud se s ní řádně nevypořádal.
8. Obviněná ze všech důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve upozornil, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování. Státní zástupce odmítl námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku. Obviněná totiž v okamžiku, kdy splnila svá předchozí prohlášení a zcela záměrně neumožnila prohlídku nemovitosti zájemcům o její koupi, jednala jednoznačně se záměrem odradit případné zájemce od koupě, a tím zmařit co nejrychlejší zpeněžení věci náležející do majetkové podstaty dlužníka. Doplnil, že v kontextu s tímto jednáním bylo třeba vykládat i předchozí postup obviněné ze dne 9. 12. 2017, kdy do nemovitosti sice vpustila znalce, avšak neumožnila mu zdokumentovat aktuální stav nemovitosti. Neměla zájem zvýšit šance na výhodnější prodej nemovitostí za zprostředkování insolvenčním správcem pověřené realitní kanceláře, proto odmítla kooperovat i s jejím jednatelem. Státní zástupce dále konstatoval, že v případě plné součinnosti mohlo dojít k tomu, že o nemovitost by projevilo zájem více potencionálních kupujících, mohlo dojít ke zvýšení kupní ceny, a tím i k vyššímu uspokojení věřitelů. Přestože se podařilo zvýšeným úsilím insolvenčního správce překonat mařící jednání obviněné a dosáhnout toho, že majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka byl zpeněžen a použit k uspokojení věřitelů, jednání obviněné mělo potenciál narušit výkon funkce insolvenčního správce a dosáhnout zmaření účelu insolvenčního řízení, zvláště pak náležitého uspořádání majetkových vztahů dlužníka k jeho věřitelům a co nejvyššího uspokojení dlužníkových věřitelů.
10. Státní zástupce neuznal ani námitky obviněné zpochybňující jednání soudce soudu prvního stupně. Uvedl, že námitky týkající se údajné nekorektnosti nelze právně relevantně uplatnit pod deklarovaný dovolací důvod. Tyto námitky by bylo možné uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán.
11. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
15. Obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě ale obviněná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, takže podmínky uvedeného dovolacího důvodu nemohly být naplněny, neboť nebylo rozhodnuto ani o zamítnutí ani o odmítnutí odvolání jako řádného opravného prostředku (dosud se v trestněprocesní teorii i aplikační praxi uznává, že opravný prostředek v trestním procesu je nedělitelný a nelze o něm rozhodnout více způsoby – např. zčásti mu vyhovět a na tom podkladě zčásti zrušit rozsudek soudu prvního stupně a zčásti, tedy ve zbytku, jej zamítnout, jak je to možné v civilním procesu – viz k tomu Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3050; dále srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003).
16. Obecně lze dále konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky neodpovídající dovolacím důvodům
17. Obviněná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány předně v nesprávném zjištění skutkového stavu.
18. Obviněná ve svém dovolání při uplatnění svých námitek zčásti vycházela z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Zčásti se tak dovolávala případné aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi skutkového děje, dovolací soud však zásadně vychází z té verze, k níž dospěly soudy nižších stupňů. Jde především o ty pasáže jejího dovolání, v nichž obviněná popisovala okolnosti, za nichž neměla umožnit prohlídku domu dne 21. 8. 2018, jak neměla být umožněna prohlídka obchodní společnosti Best Loan, jak jednala na radu advokáta, jak ve skutečnosti prodej nemovitostí mařil realitní makléř, který odrazoval potenciální klienty sdělením informace, že obviněná bude zřejmě mařit prodej i tím, že neumožní prohlídku objektu apod. Se všemi těmito námitkami obviněné se vypořádaly již soudy nižších stupňů, zabýval se jimi i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněné a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
19. Především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněné. Při svém posuzování vycházel hlavně ze svědeckých výpovědí svědků P. K., M. T., K. R. a O. B. a z listinných důkazů, ale též z výpovědi obviněné, která podstatnou část skutkových tvrzení obžaloby nerozporovala a souhlasila s nimi. Lze tak konstatovat, že soudy nižších stupňů vycházely z dostatečného penza důkazních prostředků, aby si mohly učinit plastický obraz o zažalovaném skutku, provedené důkazy nijak nedeformovaly, naopak se poctivě zabývaly i obhajobou obviněné.
20. Uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají ani námitky obviněné uvedené v části VI. jejího dovolání. Jak bylo shora rozvedeno, dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu nemohl být v tomto případě vůbec naplněn, pokud odvolací soud nerozhodl o odmítnutí či zamítnutí odvolání jako řádného opravného prostředku. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je zase dovolacím důvodem hmotněprávní povahy, jenž je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (viz shora). V pasáži pod bodem VI. svého dovolání ale obviněná namítala chybný procesní postup samosoudce při provádění dokazování, a sice při kladení otázek obviněné, neumožnění spontánního vyjádření (míněna je monologická část její výpovědi), jakož i následnou nesprávnost protokolu o hlavním líčení. V tomto směru jde ovšem o námitky ryze procesní, které uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají. Námitky procesního charakteru je možno uplatnit podle §265b odst. 1 písm. a) až f), k) a l) tr. řádu, žádnému z tam uvedených dovolacích důvodů však tyto námitky neodpovídají. V tomto směru (nebýt dalších námitek) by jinak bylo namístě dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
21. Snad jen nad rámec uvedeného (jako obiter dictum) lze uvést následující. Lze uznat, že námitky obviněné proti způsobu provádění výslechu obviněné mají své opodstatnění, samosoudce skutečně neprováděl výslech obviněné v souladu s §207 odst. 1 a §92 tr. řádu, neboť výslech (aniž by se předtím sám dotazoval na rodinné, majetkové, výdělkové a další osobní poměry ve smyslu §91 tr. řádu) zahájil přímo dialogickou částí, přičemž převážně kladl uzavřené a zjišťovací otázky, které skutečně lze označit za otázky sugestivní (oproti otázkám otevřeným a doplňovacím). Nicméně ještě v průběhu výslechu na to reagoval obhájce obviněné vznesením námitek proti způsobu provádění výslechu obviněné, samosoudce v podstatě těmto námitkám vyhověl, obviněné umožnil svou výpověď doplnit o spontánní vyjádření, což obviněná též využila. Posléze také kladl obviněné dotazy i obhájce. Bylo tak umožněno obviněné, aby vyjádřila vše podstatné. Z celkového pohledu tak lze uvést, že nebyla na svých právech zkrácena takovým způsobem, že by jí bylo zcela znemožněno uplatnit svou obhajobu, že by nebyl umožněn její výslech, který by poskytl úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení a v rámci výslechu též uplatnit svou obhajobu. Pochybil-li samosoudce na počátku výslechu obviněné, usiloval v průběhu výslechu obviněné o nápravu uvedených pochybení. Pokud jde o námitky proti obsahu protokolu, lze odkázat na §57 tr. řádu, který obsahuje úpravu procesního postupu při opravě protokolu (dovolací soud není orgánem, který by o tom měl rozhodovat a zabývat se tím v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, jakým je dovolání).
c) K přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku
22. Za námitky obviněné odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze považovat ty, jimiž obviněná zpochybňovala, že by soudy nižších stupňů zjištěný skutek naplnil znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. řádu .
23. Nejvyšší soud obecně připomíná, že přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení.
24. Obviněné bylo konkrétně kladeno za vinu, že v insolvenčním řízení mařila výkon funkce insolvenčního správce a že tím ohrozila účel insolvenčního řízení.
25. Objektem trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu funkce insolvenčního správce při výkonu práv a povinností v souvislosti s insolvenčním řízením, a tím v konečném důsledku na náležitém uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Nepřímo se tím zároveň chrání i majetková práva věřitelů takového dlužníka, kteří mají zájem na urychleném provedení insolvenčního řízení, v němž se zpeněžením majetku dlužníka dosáhne co nejvyššího výnosu tak, aby mohli být uspokojeni všichni přihlášení věřitelé v co nejvyšší míře. Insolvenční řízení je upraveno zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „InsZ“). Uvedený trestný čin lze spáchat jen v průběhu insolvenčního řízení, tj. teprve po jeho zahájení (viz §97 odst. 1 InsZ) a dříve, než je toto řízení skončeno.
26. Trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku je ohrožovacím deliktem, jehož předpokladem je vznik následku v podobě ohrožení účelu insolvenčního řízení. Přestože tento účel insolvenční zákon výslovně nedefinuje (jak ostatně odpovídá standardnímu legislativnímu postupu, neboť účel předpisu se zpravidla výslovně neupravuje), lze jej dovodit především z ustanovení §1 InsZ, v němž je upraven předmět úpravy. Jde o řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka v soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů nebo aby bylo dosaženo oddlužení dlužníka. Tento účel je současně třeba vykládat v souvislosti se zásadami insolvenčního řízení, jak jsou stanoveny v §5 InsZ. Shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2264-2265.
27. Jednání pachatele musí spočívat v maření nebo hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce. Je tak uvedeno ve dvou alternativách, z nichž musí být naplněna alespoň jedna. Mařením výkonu funkce insolvenčního správce se rozumí usilování o znemožnění výkonu takové funkce v době, kdy má být splněna, takže insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě vykonat úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Nemusí dojít k úplnému „zmaření“, postačí „maření“ výkonu funkce insolvenčního správce, tedy postačí provést takové jednání, které je k tomu způsobilé, ačkoliv zvýšeným úsilím se insolvenčnímu správci podaří překonat odpor pachatele a provést stanovené úkony insolvenčního řízení (srov. rozhodnutí č. 36/2007-II. Sb. rozh. tr.). Hrubým ztěžováním výkonu funkce insolvenčního správce je takové jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v důsledku nichž je třeba k výkonu funkce insolvenčního správce vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo nutné. Hrubé ztěžování implikuje, že nakonec insolvenční správce příslušné úkony insolvenčního řízení provede. Shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2263-2264.
28. K trestnosti pachatele se tak nevyžaduje, aby výkon funkce insolvenčního správce byl skutečně zmařen, takže důsledkem pachatelova jednání nemusí být vyvolání stavu, že by insolvenční řízení nebylo možno provést vůbec – obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 3 Tdo 492/2004, uveřejněné pod č. T 708. ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004.
29. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, v uvedené věci bylo zahájeno insolvenční řízení, byl ustanoven insolvenční správce PhDr. Pavel Kӧrner, Ph.D., bylo schváleno oddlužení obviněné usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2016, č. j. XY. Jak správně uvedl soud prvního stupně (str. 10 odůvodnění jeho rozsudku), insolvenční správce oznámil obviněné, že zpeněžením předmětných nemovitostí pověřil obchodní společnost V. a kontaktní osobou ustanovil jejího jednatele M. T. Insolvenční správce přitom několikrát žádal obviněnou, aby realitní kanceláři poskytla při zpeněžování předmětných nemovitostí veškerou součinnost. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 13 jeho rozsudku) obviněná byla poučena dne 27. 4. 2016 insolvenčním správcem o trestněprávních následcích svého jednání podle §225 tr. zákoníku, následně ji insolvenční správce vyzval k součinnosti s realitní kanceláří a dokonce i z usnesení insolvenčního soudu na č. l. 9 trestního spisu vyplývá výzva obviněné, aby insolvenčnímu správci a jím pověřeným osobám umožnila vstup do nemovitosti za účelem provedení jejich ocenění. Obviněná přesto dne 9. 12. 2017 neumožnila prohlídku nemovitostí jednateli obchodní společnosti V., M. T., a znalci neumožnila pořízení fotografií interiéru nemovitosti, ač ten to potřeboval pro správné ocenění domu, tyto fotografie byly významné i pro potenciální zájemce o koupi nemovitostí. V důsledku jednání obviněné došlo ke ztížení práce znalce při ocenění majetku, k oddálení prodeje předmětných nemovitostí a též ke zúžení okruhu zájemců o koupi (viz níže), neboť insolvenční správce prostřednictvím jím pověřené realitní kanceláře nemohl ve stanovené době na daném místě vykonat ty úkony, které směřovaly k prodeji předmětné nemovitosti za nejvyšší nabídku neovlivněnou protiprávním jednáním obviněné. Tímto jednáním obviněná proto mařila výkon funkce insolvenčního správce a ohrozila účel insolvenčního řízení.
30. Neobstojí ani námitka obviněné, že umožnit prohlídku jednateli realitní kanceláře za účelem vyhotovení znaleckého posudku pro ni z právního řádu nevyplývala. Obviněná měla povinnost poskytnout insolvenčnímu správci a jemu pověřeným osobám, v tomto případě jednateli realitní kanceláře M. T., součinnost při oceňování a zpeněžení nemovitostí. Nejvyšší soud připomíná, že jednání dlužníka, kterým maří výkon funkce insolvenčního správce, může spočívat zejména v nesplnění povinností poskytovat insolvenčnímu správci součinnost podle §210 a násl. InsZ, směřující ke zjišťování majetkové podstaty, včetně nepředložení seznamu majetku, závazků a další doklady (§104 InsZ), neumožnění přístupu insolvenčnímu správci na všechna místa, kde má dlužník majetek (§212 odst. 1 InsZ), atd.
31. Nejvyšší soud také odmítl námitku obviněné, že nepořízení fotodokumentace interiéru nemovitosti nemělo vliv na dobu a obsah vyhotovení znaleckého posudku, neboť znalec měl k dispozici rok starou fotodokumentaci. Jak správně uvedl soud prvního stupně (str. 14 odůvodnění jeho rozsudku), obviněná nejprve realizaci prodeje nemovitosti oddalovala, následně způsobila, že případní zájemci o koupi předmětných nemovitostí museli vnímat transakci jako rizikovou. Skutečnost, že znalec měl starší fotografie, nic nemění na tom, že obviněná znemožnila provést úkon, který byl z hlediska prodeje účelný, tedy pořízení nové, aktuální fotodokumentace a zhlédnutí nemovitosti zájemci o koupi. Již z navýšení ceny nemovitosti v novém posudku bylo zřejmé, že k prodeji byl potřeba provést další úkon v podobě nového znaleckého posudku.
32. Obviněná jako dlužník ve stanovené lhůtě přes upozornění insolvenčním správcem neumožnila jednateli realitní kanceláře M. T. nahlédnout do prostor nemovitostí určených ke zpeněžení, znalci neumožnila pořízení fotografií interiéru nemovitosti za účelem vypracování znaleckého posudku a případným zájemcům o koupi nemovitostí neumožnila prohlídky domu, neposkytovala insolvenčnímu správci žádnou součinnost, bránila v řádném ocenění nemovitostí a jejich následnému prodeji. Je sice pravdou, že se jí nepodařilo zcela zmařit postup insolvenčního správce a zabránit mu v provedení všech úkonů směřujících k prodeji nemovitostí, nicméně svými dílčími kroky tento postup správce skutečně záměrně mařila, aby tak oddálila či nejlépe zcela překazila prodej předmětných nemovitostí, aby je mohla i nadále se svou rodinou užívat. Právě odmítání součinnosti při nabízení nemovitostí případným zájemcům je potřeba brát jako maření postupu insolvenčního správce při zpeněžení majetkové podstaty dlužníka.
33. Obviněná sice svým postupem nezabránila prodeji nemovitostí, významně ale jej oddalovala, k prodeji nakonec došlo zájemcům, kteří byli ochotni nemovitosti koupit i bez prohlídky interiéru domu. To je velmi významný aspekt, na který již bylo soudy nižších stupňů i orgány činnými v přípravném řízení opakovaně upozorňováno. Obviněná právě odmítáním spolupráce při prodeji domu (a to nejen ve dnech uvedených v popisu skutku, ale též v delším časovém období předtím) dávala najevo, že na prodeji nemovitostí nemá zájem, chce jej co nejvíce oddalovat či dokonce jej zcela překazit. Obviněná také na svou obranu uváděla, že chtěla, aby byly nemovitosti prodány (třebaže nikoli za nejvyšší cenu) subjektu, který ona určí a který jí umožní objekt i nadále obývat. Přitom je zřejmé, že primárním účelem insolvenčního řízení je v co nejvyšší míře poměrně uspokojit věřitele dlužníka (obviněné) – viz §1 písm. a) InsZ. Právě znemožňováním prohlídek zájemcům a deklarací toho realitní kanceláři obviněná vědomě a záměrně odrazovala potenciální kupce předmětných nemovitostí, kupující byli pak od koupě odrazováni jejím postupem (jako zcela absurdní se v této spojitosti jeví námitka obviněné, že zájemce o koupi odrazoval svými prohlášeními svědek M. T., který jen po pravdě sděloval zájemcům potřebné informace, jež jim dokonce ani nesměl zamlčovat, aby se sám proti právnímu řádu neprovinil). Ostatně skutečné záměry obviněné, jak naložit s předmětnými nemovitostmi, dokládá i její další postup vůči nabyvatelům těchto nemovitostí, jimž ani v průběhu trestního řízení obviněná neumožnila uvedené nemovitosti užívat, jakkoliv tím nemařila, ani hrubě neztěžovala výkon funkce insolvenčního správce (přece jen ale tento fakt odráží povahu a závažnost jejího celkového jednání). Je spíše věcí náhody a nikoli zásluhou obviněné, že realitní kancelář našla zájemce o koupi nemovitostí, ačkoliv jim nezajistila možnost prohlídky, o kterou zájemci (svědkyně K. R.) sice žádali, přesto byli rozhodnutí ke koupi i v případě jejího neumožnění.
34. Je zřejmé, že nespolupráce obviněné s insolvenčním správcem, tedy neumožnění vstupu do nemovitosti, nepořízení fotografické dokumentace interiéru domu znalcem a neumožnění prohlídky případným zájemcům o koupi nemovitosti, zcela nepochybně ohrozila účel insolvenčního řízení, tj. uspokojit pohledávky věřitelů. Dokonce lze vyslovit pochybnost, zda zvýšeným úsilím na straně insolvenčního správce, resp. osob z jeho pokynu jednajících, bylo zcela překlenuto jednání obviněné, či zda nemovitosti vlivem jednání obviněné nebyly prodány za nejvyšší dosažitelnou nabídku, kdyby nebylo jednání obviněné. S ohledem na to, že obviněná byla viněna jen pro ohrožovací delikt v podobě porušení povinnosti v inslovenčním řízení (a nikoli některý z případných poruchových deliktů), není třeba se touto otázkou blíže zabývat.
35. Obviněná tedy mařila účel insolvenčního řízení tím, že neposkytovala správci konkursní podstaty a jemu pověřeným osobám nezbytnou součinnost způsobem a s důsledky podrobně popsanými v příslušné části tzv. skutkové věty. Lze tak uzavřít, že obviněná takto jednala v úmyslu ohrozit účel insolvenčního řízení a svým společensky škodlivým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, na něž může ve stručnosti odkázat, neboť soudy nižších stupňů se uplatněnou obhajobou obviněné již podrobně zabývaly.
36. Jde-li o námitku týkající se subsidiarity trestní represe, ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněné za pravdu, naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněné. Obviněná i při řešení této otázky vycházela z toho, že její jednání nemá být trestné, neboť není dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin. Zákonodárce ovšem na tuto záležitost má jiný náhled a chce takové jednání postihovat jako trestný čin, jak bylo rozvedeno shora.
37. Obviněná namítla dále chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů, resp. nesprávný výklad ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
38. Je pravdou, že v daném případě jde o jednání hraniční, nakolik bylo třeba vyvodit trestní odpovědnost obviněné a trestněprávní důsledky s ní spojené. I Nejvyšší soud nakonec uznal takový postup užitý soudy nižších stupňů za důvodný. I v tomto směru lze v podstatě odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se touto otázkou zabývaly a na argumentaci obviněné reagovaly – viz zejména str. 14-15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 16. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Správně soud prvního stupně připomněl, že otázka nedostatečné součinnost byla řešena i v samotném insolvenčním řízení, byla dokonce důvodem pro rozhodnutí o zrušení oddlužení a prohlášení konkurzu (viz č. l. 13 a násl. trestního spisu), které sice bylo skutečně následně zrušeno odvolacím soudem, avšak tak tomu bylo pro nepřezkoumatelnost a procesní pochybení spočívající v neumožnění uplatnění práv obviněné. Obviněná ale dlouhodobě odmítala spolupracovat s insolvenčním správcem při zpeněžení nemovitostí, které hodlala (a hodlá i nadále) užívat, odmítá podrobit se pravomoci insolvenčního správce při zákonných zásazích do jejích majetkových práv. Soud prvního stupně také sice správně vypustil ze skutkové věty pasáž o tom, že obviněná neumožnila kupujícím užívat předmětné nemovitosti (rozhodnutí č. 51/2009 Sb. rozh. tr.), nicméně zcela důvodně toto považoval za významnou okolnost dokládající vyšší společenskou závažnost a škodlivost jednání obviněné, resp. dokládal tím rozhodnost a zacílení kroků obviněné předcházejících prodeji nemovitosti. I to (v podobě pohnutky a míry zavinění) zvyšuje společenskou škodlivost jednání obviněné (ve smyslu §12 odst. 2 ve spojitosti s §39 odst. 2 tr. zákoníku). Jakkoliv v popisu skutku jsou uvedeny jen dvě jednání nepříliš časově vzdálená, je třeba při posouzení celkové škodlivosti činu obviněné posoudit celé její jednání v rámci insolvenčního řízení, které bylo měrou významnou ovlivněnou právě postupem obviněné, která rychlému a úspěšnému prodeji nemovitostí celou dobu bránil.
39. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a které byly náležitě právně zhodnoceny jak soudem prvního, tak i druhého stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního i druhého stupně.
V. Závěrečné shrnutí
40. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že ty výhrady obviněné, které bylo možno označit za námitky odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu