ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1045.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1045/2018-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. T. , nar. XY v XY, Slovenská republika, státní občan České republiky, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 11 To 90/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 20 T 7/2014, byl obviněný J. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který mu soud podle §329 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve výkonném orgánu obce v oblasti samostatné působnosti na dobu pěti roků. Krajský soud zároveň rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného nahradit poškozenému statutárnímu městu XY, IČ XY, škodu ve výši 12 532 650,79 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody soud odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. řádu.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích po provedeném hlavním líčení dospěl ke skutkovým závěrům, které vyjádřil v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku o vině tak, že jako primátor statutárního města XY v postavení úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku dne 15. 6. 2010 v XY, XY za statutární město XY neoprávněně uzavřel dodatek č. 2 s obchodní společností Bit Servis, s. r. o., v úmyslu opatřit této obchodní společnosti neoprávněný prospěch imateriální povahy spočívající v přidělení nadlimitní zakázky ve výši 37 213 726 Kč bez řádného zadávacího řízení a bez pověření rady města a tím překročil svou pravomoc danou mu ustanovením §103 odst. 4 zákona o obcích, zároveň porušil ustanovení §6 zákona o veřejných zakázkách, v rozporu s článkem 8 odst. 1 tehdy platné směrnice Rady města XY č. 9/2008, o postupu při zadávání veřejných zakázek, podepsal jménem statutárního města XY zmíněný dodatek č. 2 bez toho, že by tento postup byl předtím projednán a schválen radou města, která schvaluje vypsání zadávacího řízení u nadlimitních a podlimitních zakázek v objemu nad 2 000 000 Kč, přičemž soudní znalec stanovil obvyklou cenu v místě a čase, za niž by se dalo pořídit hardwarové zařízení, softwarové vybavení a související služby na částku 24 681 075,21 Kč, obviněný tedy podle krajského soudu přidělením zakázky přímo obchodní společnosti Bit Servis, s. r. o., způsobil na majetku statutárního města XY škodu nejméně ve výši 12 532 650,79 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. T. odvolání a v jeho neprospěch také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 11 To 90/2016. K odvolání obviněného J. T. zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného J. T. zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. řádu soud odkázal poškozené statutární město XY s celým jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně vrchní soud zamítl odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni (vrchní soud v zamítavém výroku nesprávně uvedl Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích) jako nedůvodné podle §256 tr. řádu.
4. Skutek, pro nějž byl obviněný obžaloby zproštěn, spočíval stručně uvedeno v tom, že jako primátor statutárního města XY v postavení úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku dne 15. 6. 2010 v XY za statutární město XY neoprávněně uzavřel dodatek č. 2 ke smlouvě o dodávce počítačového hardwarového zařízení, softwarového vybavení a o poskytnutí souvisejících služeb (dále jen „dodatek č. 2“) s obchodní společností Bit Servis, s. r. o., IČ 45793972, (dále jen „Bit Servis“) v úmyslu opatřit této obchodní společnosti neoprávněný prospěch imateriální povahy spočívající v přidělení nadlimitní zakázky ve výši 37 213 726 Kč bez řádného zadávacího řízení a bez pověření rady města a tím překročil svou pravomoc danou mu ustanovením §103 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), zároveň porušil ustanovení §6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „ZVZ“, resp. „zákon o veřejných zakázkách“), který byl s účinností od 1. 10. 2016 nahrazen zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s článkem 8 odst. 1 tehdy platné směrnice Rady města XY č. 9/2008, o postupu při zadávání veřejných zakázek, podepsal jménem statutárního města XY zmíněný dodatek č. 2 bez toho, že by tento postup byl předtím projednán a schválen radou města, která schvaluje vypsání zadávacího řízení u nadlimitních a podlimitních zakázek v objemu nad 2 000 000 Kč, přičemž soudní znalec v přípravném řízení stanovil obvyklou cenu v místě a čase, za niž by se dalo pořídit hardwarové zařízení, softwarové vybavení a související služby na částku 28 436 764 Kč, obviněný tedy přidělením zakázky přímo obchodní společnosti Bit Servis, s. r. o., způsobil na majetku statutárního města XY škodu nejméně ve výši 8 776 962 Kč.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
5. Nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) podal dne 24. 8. 2018 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, a to v neprospěch obviněného J. T., které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Dovolatel nejprve připomněl dosavadní průběh trestního řízení, neboť v této trestní věci se jedná již o jeho druhé dovolání v neprospěch obviněného J. T. Stručně interpretoval obsah jak odůvodnění předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu o zproštění obviněného obžaloby, tak i odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, který v novém veřejném zasedání znovu zrušil odsuzující rozsudek krajského soudu a obviněného zprostil obžaloby. Konstatoval, že soud druhého stupně se nedržel pokynů dovolacího soudu a nezabýval se jednotlivými znaky objektivní stránky trestných činů maření úkolu úřední osoby z nedbalosti a porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti, pouze na základě povrchního hodnocení vyloučil nedbalostní zavinění a více se k dalším znakům nevyjadřoval. Se závěry odvolacího soudu, pokud podle něj v jednání obviněného scházelo naplnění subjektivní stránky uvedených trestných činů, se však dovolatel neztotožnil a vyložil, z jakých důvodů spatřoval v posuzovaném jednání obviněného nedbalostní zavinění, ale i ostatní znaky skutkových podstat trestných činů podle §330 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
7. Z hlediska skutkové podstaty přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti považoval dovolatel za zásadní správně vymezit formu nedbalostního zavinění. Zmínil obecný výklad s důrazem na určení, o jakou formu nedbalosti se jedná, a na míru opatrnosti, jež je vymezena objektivním i subjektivním hlediskem. Za významnou v této souvislosti označil skutečnost, že obviněný J. T. se žalovaného skutku dopustil v postavení úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a nepochybně si byl vědom svých povinností a obsahu pravomocí svěřených mu zákonem o obcích. Připomněl přitom, že obviněný působil v různých orgánech města již od roku 1998, musel dobře znát nejen své povinnosti vyplývající z právních předpisů, ale také z interních směrnic včetně směrnice č. 9/2008, podle níž rada města schvaluje veškeré nadlimitní a podlimitní zakázky v hodnotě nad 2 mil. Kč, což zjevně v tomto posuzovaném případě dodrženo nebylo, ačkoli to bylo jednoznačně patrno ze spisové obálky. Upozornil také na dosavadní praxi města, kdy při uzavírání jednotlivých smluv a také jejich dodatků se postupovalo tak, že byly vždy nejprve projednány radou města, která následně pověřila primátora jejich podpisem, což potvrdili svědci F. J., M. T., a R. V. Týkalo se to i předcházejících smluv a dodatků s dodavatelem Bit Servis, s. r. o., a toho všeho si obviněný musel být vědom, protože v té době byl zastupitelem města, resp. později náměstkem primátora. Zjištěné skutkové okolnosti tedy podle názoru dovolatele svědčí přinejmenším pro závěr o naplnění nedbalosti nevědomé ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, obviněný měl a mohl vědět, že porušuje směrnici, zákon o obcích a zákon o veřejných zakázkách, přičemž nemusel být odborníkem s právními znalostmi, aby posoudil, že pro podpis nebyly splněny zákonné předpoklady, k čemuž dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000. Dovolatel neměl pochyby ani o naplnění ostatních jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. Okolnost, že soulad zadávacího řízení se zákonem a zajištění funkčnosti serverové farmy představovaly důležitý úkol, konstatoval i dovolací soud ve svém prvním rozhodnutí o dovolání nejvyššího státního zástupce. Jednáním obviněného potom podle přesvědčení dovolatele došlo k podstatnému ztížení splnění tohoto důležitého úkolu, neboť předmět veřejné zakázky mohl být pořízen o 12 mil. Kč levněji, tedy s vynaložením podstatně menšího objemu finančních prostředků. Dovodil také zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, protože měl a mohl vědět, že jeho jednáním může reálně vzniknout škoda převyšující 5 mil. Kč.
8. Dále dovolatel vyslovil přesvědčení, že obviněný se přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dopustil v jednočinném souběhu s přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný J. T. prokazatelně porušil ustanovení §38 odst. 1, 2 a §39 odst. 2 zákona o obcích, jež upravují základní pravidla hospodaření s majetkem obce, přičemž minimálně vědět měl a mohl, že zákon porušuje a že takovým jednáním může městu způsobit škodu. Otázku, zda přístup obviněného k požadavku opatrnosti svědčil o zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem a byl tak naplněn znak hrubé nedbalosti, vyhodnotil dovolatel kladně. Byl toho názoru, že obviněný J. T. porušil své povinnosti vztahující se k hospodaření s majetkem obce naprosto flagrantním a svévolným způsobem, a proto neměl pochyby o jeho trestní odpovědnosti také za tento přečin.
9. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 11 To 90/2016, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále vyslovil svůj souhlas učinit navrhované i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III. Vyjádření obviněného k dovolání
10. Obviněnému J. T. bylo zasláno dovolání nejvyššího státního zástupce k vyjádření, které obviněný předložil prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. Nejprve připomněl, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jeho námitky mu neodpovídaly, protože vycházely z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy. Konkrétně se podle obviněného dovolatel chybně domníval, že obviněný tvořil vůli města namísto rady města, avšak ve skutečnosti jeho podpis dodatku č. 2 byl v souladu s vůlí rady i zastupitelstva města, a to hned z několika důvodů. Uzavření tohoto dodatku vycházelo z tzv. opčního ujednání ve smlouvě z roku 2007, kterou rada města schválila. Dodavatel Bit Servis, s. r. o., poskytoval městu služby v oboru informačních technologií kontinuálně od roku 1999, výdaje na jejich obnovu byly již zahrnuty v zastupitelstvem schváleném rozpočtu na rok 2011 stejně jako v rozpočtech následujících let. Rada ani zastupitelstvo města nevznesly proti uzavření dodatku č. 2 jakékoli výhrady, město smlouvu s dodavatelem Bit Servis, s. r. o., později nevypovědělo a jejich spolupráce trvá i v současnosti. Obviněný měl za to, že i v případě předložení textu dodatku č. 2 ke smlouvě z roku 2007 radě města by jeho přijetí rada podpořila, neboť jeho podpis mu mj. doporučila i I. P., radní a náměstkyně pro informační technologie. Jednání orgánů statutárního města XY před i po podpisu dodatku č. 2 podle názoru obviněného mohlo zakládat podmínky svolení poškozeného ve smyslu §30 tr. zákoníku jako okolnosti vylučující protiprávnost trestného činu.
11. Zcela odlišný názor vyjádřil obviněný též k podpisům jednotlivých odborníků z řad zaměstnanců na spisové obálce k dodatku č. 2. Nepovažoval je totiž za v podstatě nevýznamné a potvrzující pouze to, kdo se seznámil s textem předmětného dodatku. Naopak dovolatel v jejich podpisech spatřoval (právem) souhlas zkušených a spolehlivých odborníků s přijetím dodatku a poznamenal k tomu, že se jednalo celkem o pět zaměstnanců z jednotlivých odborů města, tři byli podepsáni na spisové obálce a s dalšími dvěma byl dodatek konzultován, jak vyplývá z písemného odůvodnění doporučení sepsaného P. S.
12. Obviněný rovněž odmítl názor dovolatele o naplnění nedbalostního zavinění, byť ve formě nedbalosti nevědomé. Poukázal na to, že funkce primátora není spojena s určitou odborností a je proto přirozené, že se v určitých specifických otázkách spolehl na odbornou pomoc právníka a dalších odborníků magistrátu. V případě kladných stanovisek úředníků P. S., J. H., I. P., J. L. a externího právníka JUDr. Fučíka k podpisu dodatku č. 2 nebyl dán jakýkoli důvod k pochybám obviněného o odbornosti, zkušenosti, loajalitě ani o správnosti jejich doporučení. Byl přesvědčen, že jejich důvěryhodné stanovisko mělo povahu okolnosti vylučující zavinění ve smyslu §19 tr. zákoníku, a to i přesto, pokud se později ukázalo jako nesprávné. Omyl vyvolaný v důsledku ( ex ante ) důvěryhodné informace od odborného poradce, která se ex post ukáže být nesprávnou, představuje případ tvz. nevyvarovatelného omylu (k tomu obviněný poukázal na německou právní úpravu, z níž bylo celé pojetí právního omylu převzato do českého trestního práva). V podmínkách českého systému je třeba právní omyl vykládat jako okolnost vylučující skutkovou podstatu činu, která se však nedotýká jeho protiprávnosti. Čin tedy objektivně zůstává protiprávním, subjektivně jej však nelze pachateli přičítat, protože nejednal zaviněně. Dovolatel svůj výklad o nedbalostním zavinění obviněného založil na nesplnitelné povinnosti opatrnosti, to znamená, požaduje po něm, aby i přes věrohodné odborné doporučení byl je povinen dále přezkoumávat či prověřovat, ačkoli o něm nevznikly jakékoli pochybnosti. Dovolatel v této souvislosti zmiňoval dlouholeté zkušenosti obviněného ve funkci primátora a jeho znalost okolností, za nichž byla uzavřena smlouva mezi městem a Bit Servis, s. r. o., v roce 1999 i její čtvrtý dodatek z roku 2004 projednaný radou města. Podle obviněného je nereálné, aby si z titulu své funkce pamatoval procesní nebo jiné detaily jejich uzavírání, neboť takovou výtečnou paměť mají pouze lidé se vzácným syndromem hyperthymesie. V další části svého vyjádření obviněný poukázal na odlišnosti těchto původních smluvních ujednání s těmi posuzovanými, z nichž vyzdvihl zejména tzv. opční ujednání zahrnuté do smlouvy z roku 2007, které predeterminovalo obsah sporného dodatku č. 2, a které nebylo součástí smlouvy z roku 1999. V jednotlivých dodatcích šlo navíc o jiný předmět a důvod jejich uzavírání. Naopak zásadní odlišnosti nelze podle obviněného spatřovat mezi dodatkem č. 2 ke smlouvě z roku 2007 a dodatkem č. 1 k téže smlouvě, jak činí dovolatel, dokonce bylo na magistrátu uvažováno o tom, že právě dodatek č. 2 by nemusel mít tuto formu, neboť jeho obsah navazoval na bod 7.8. smlouvy z roku 2007 (tzv. opce), jak vyplývá z emailové zprávy vedoucí oddělení veřejných zakázek J. L. adresovaný P. S. dne 20. 5. 2011.
13. Podle názoru obviněného nelze vyhovět dovolání nejvyššího státního zástupce ani proto, že nejsou splněny znaky zákonných skutkových podstat dvou trestných činů, jejichž aplikace se domáhá. Předně odmítl navrhovanou konstrukci dovolatele o tom, že obviněný podpisem dodatku č. 2 překročil pravomoci primátora, z čehož dovodil naplnění znaku jednání přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 tr. zákoníku, neboť „překročení pravomoci“ není vůbec znakem tohoto přečinu. Obviněný považoval dokonce za zcela nerozhodné, zda podpis dodatku č. 2 byl nebo nebyl v pravomoci primátora. Současně podle obviněného scházela příčinná souvislost mezi dovolatelem tvrzeným překročením pravomoci a kvalifikovaným následkem, tedy způsobením škody velkého rozsahu. Připomněl první rozhodnutí Nejvyššího soudu v této trestní věci, v němž tento soud považoval předpoklad dovolatele o nesouhlasném postoji rady města k uzavření dodatku č. 2 za spekulaci, a dále tuto myšlenku rozvíjel v tom směru, že je třeba respektovat pravidlo in dubio pro reo . Z prokázaného skutkového stavu totiž nic nenasvědčuje tomu, že by rada přijala k podpisu dodatku č. 2 záporné stanovisko. Vzhledem k tomu by pak podle obviněného ani za situace projednání dodatku v radě nebyl výsledek jiný, než jaký ve skutečnosti nastal, obviněný (primátor) by byl radou pověřen podepsat dodatek č. 2 se smluvním partnerem. Tudíž údajná škoda nevznikla tím, že by rozhodl primátor bez souhlasu rady, neboť i kdyby byl souhlas dán, je třeba vycházet z toho, že by byl výsledek stejný. To znamená, že chybí příčinná souvislost mezi stíhaným jednáním obviněného a vznikem škody, jak tvrdí nejvyšší státní zástupce.
14. Podobně ani u přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku, nedošlo u obviněného především k naplnění znaku hrubé nedbalosti, jenž je tímto ustanovením vyžadován. Jedná se o nedbalost vyššího (závažnějšího) stupně, která je v §16 odst. 2 tr. zákoníku charakterizována tak, že přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem. Okolnosti, z nichž dovolatel dovodil svůj právní názor o jejím naplnění (obviněný rozhodoval ve funkci primátora o závazku města v řádu milionů Kč), však sotva mohly svědčit o existenci běžné nedbalosti. Obviněný mj. rozhodoval v dobré víře ve správnost svého rozhodnutí na základě doporučení odborníků s tím, že dodatek č. 2 je v zájmu města a péče o jeho serverovou farmu, jde o pokračování zakázky předtím vysoutěžené a za odpovídajících finančních podmínek. Obviněný byl tedy opačného názoru než dovolatel, nejen hrubá, ale byť jen běžná nedbalost u něj byla vyloučena. Veškeré dostupné informace obviněného utvrzovaly v přesvědčení, že uzavření dodatku č. 2 je v zájmu města.
15. Závěrem tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podané v jeho neprospěch podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
A. Obecná východiska
16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti dovolatelem uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Dospěl přitom k závěru, že většina dovolacích námitek mu odpovídá.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je určen k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, které mají svůj původ v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona, popř. na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, s nimiž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost pachatele. Vždy je však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro rozhodnutí ve věci. Zásadně jde tedy o případy, kdy soudy zjištěný skutek není trestným činem, kterým byl dovolatel uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin, popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona. Pod uvedený dovolací důvod rovněž lze zahrnout výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný podklad v provedených důkazech, tudíž nebylo možné posoudit, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem.
18. Než Nejvyšší soud přistoupí k samotnému hodnocení jednotlivých dovolacích námitek, je vhodné připomenout předcházející průběh trestního řízení, neboť se jedná již o druhé dovolací řízení v této trestní věci. Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl obviněný J. T. odsouzen za úmyslný zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu pěti roků, byl poprvé zrušen v celém rozsahu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 11 To 90/2016, a obviněný byl zproštěn obžaloby z důvodu podle §226 písm. b) tr. řádu, tedy že skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Tento zprošťující rozsudek vrchního soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud o něm rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017, jímž zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a vrchnímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. V tomto rozhodnutí o dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud potvrdil správné úvahy, resp. právní závěr vrchního soudu, pokud v žalovaném skutku neshledal u obviněného úmyslné zavinění. Současně však Nejvyšší soud upozornil na možné právní posouzení dosavadních skutkových zjištění soudů jako nedbalostních trestných činů, a to jednak ve vztahu k trestnému činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 tr. zákoníku, event. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku, na což upozorňoval nejvyšší státní zástupce v dovolání. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uložil Vrchnímu soudu v Praze, aby se v novém řízení o odvoláních obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni zabýval tím, zda skutek naplňuje znaky skutkových podstat uvedených nedbalostních trestných činů. Vrchní soud v Praze poté konal veřejné zasedání, opětovně projednal obě odvolání a na podkladě odvolání obviněného jej zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu a odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni zamítl podle §256 tr. řádu. ( V tomto výroku došlo k nesprávnému označení odvolatele jako státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ).
B. K jednotlivým dovolacím námitkám
19. Dovolatel důrazně nesouhlasil s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku nedbalostního zavinění u stíhaného jednání obviněného J. T., naopak podle něj se obviněný v obžalobě popsaným skutkem dopustil jak přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, tak přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. U obou přečinů shledával dovolatel za naplněný znak zavinění přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti, která v případě druhého z nich (§221 tr. zákoníku) měla povahu hrubé nedbalosti. Napadenému rozsudku dovolatel v úvodu vytkl, že se vůbec nezabýval znaky objektivní stránky těchto přečinů, připustil však, že tak vrchní soud učinil proto, že primárně posuzoval subjektivní stránku, kterou u obviněného vyloučil i ve vztahu k těmto dvěma přečinům. Dovolatel se domníval, že tak vrchní soud učinil nedostatečným způsobem, resp. po velmi povrchním hodnocení všech významných skutkových okolností, jež podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce naopak nasvědčují naplnění všech zákonných znaků obou přečinů, a to i v jejich kvalifikovaných skutkových podstatách. Sám pak svou argumentaci rozdělil na oba uvedené přečiny, čímž podpořil svůj návrh na změnu výsledku trestního stíhání v neprospěch obviněného tak, jak je reprodukován v úvodu tohoto odstavce. Vzhledem k tomu, že spornou otázkou v právním posouzení dosavadních skutkových zjištění se stalo právě zavinění obviněného, dále proto, že ani ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil naplnění znaků objektivní stránky, jakými jsou speciální subjekt, tj. úřední osoba, spáchání činu v rámci výkonu pravomoci, o nichž neměl pochybnosti ani u žalovaného úmyslného trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, není třeba se jimi zabývat v tomto dovolacím řízení. Jak Vrchní soud v Praze, tak dovolatel, na jehož výhrady reagoval i obviněný ve svém vyjádření, učinili zásadní otázkou nezbytnou pro dovození trestní odpovědnosti obviněného J. T. za přečiny maření úkolu úřední osoby z nedbalosti a přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti právě znak subjektivní stránky, a to ve formě nevědomé nedbalosti. Přestože v této části odůvodnění napadeného rozsudku vrchní soud poměrně stručně zrekapituloval ty zásadní okolnosti, na jejichž podkladě dospěl k závěru, že obviněný nenaplnil znak zavinění v jeho nedbalostní formě u žádného z trestných činů, jež by přicházely z dosavadních skutkových zjištění v úvahu, považuje Nejvyšší soud naznačené hodnocení těchto skutkových okolností, jež vedlo Vrchní soud v Praze ke zprošťujícímu výroku, za správné.
20 . Dovolatel v části týkající se nedbalostního zavinění upraveném v §16 odst. 1 tr. zákoníku, shrnul obecná pravidla, jimiž jsou obě jeho formy charakterizovány. U vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Pachatel, který nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, spáchal čin z nevědomé nedbalosti [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. U obou těchto forem nedbalosti chybí složka vůle (pachatel nechce způsobit následek ani není srozuměn s tím, že jej způsobí, přičemž samo jednání je projevem vůle). Nedbalost je tedy vybudována na složce vědění. Pokud pachatel ví o možnosti způsobit následek, jedná ve vědomé nedbalosti, pokud o této možnosti neví, jde o nevědomou nedbalost. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení ani žádné jiné v obecné části trestního zákoníku nedefinuje měřítko, resp. kritérium zachovávání určité míry opatrnosti, je nutné jej hodnotit z pohledu právní nauky a praxe. Dosavadní výklad způsobu posuzování měřítka opatrnosti vychází ze spojení objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní porušení určité míry opatrnosti v podstatě žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně opatrnost vyšší např. u specifických druhů povolání (lékař, řidič). V těchto případech zpravidla je třeba zohlednit zvláštní právní předpisy týkající se takové specifické činnosti, u níž je nutné dodržovat vyšší míru povinné opatrnosti. V tzv. běžných případech je vyžadována taková opatrnost, jaká je přiměřená okolnostem a situaci, kterou pachatel svým jednáním na konkrétním místě sám vyvolal, jde o obecné uznávané zásady rozumné opatrnosti. Avšak ani samotné porušení povinné míry opatrnosti ještě nestačí k odpovědnosti za nedbalostní trestný čin. Je nutné zkoumat též tzv. subjektivní porušení povinné míry opatrnosti, tj. takovou míru opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě (individuální hledisko). Zde se hodnotí na jedné straně fyzické a psychické vlastnosti pachatele, jeho intelektuální schopnosti i okamžitý stav (v době činu), jeho kvalifikace, informovanost, zaměstnání a postavení v něm, na straně druhé pak konkrétní okolnosti, za nichž k žalovanému jednání došlo, a to i ty, které existovaly nezávisle na pachateli (srov. přiměřeně Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 233 až 239). Nedbalostně tedy jedná ten, kdo nedodržuje míru opatrnosti, ke které je v rámci okolností povinen a podle svých možností schopen (objektivní a subjektivní hlediska), přičemž odpovědnost pachatele je dána spojením obou hledisek – srov. např. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr.
21. Dovolatel se domáhal právního posouzení stíhaného jednání obviněného J. T. oběma přečiny spáchanými z nevědomé nedbalosti, to znamená, že obviněný při podepisování dodatku č. 2 nedodržel míru opatrnosti, k níž byl v rámci okolností povinen a kterou byl schopen dodržet, přestože nevěděl, že tímto činem může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, v důsledku čehož může dojít ke vzniku následku předvídaného trestním zákonem. Na podporu své argumentace poukázal dovolatel především na postavení obviněného, který čin spáchal v pozici primátora města XY, navíc jako osoba dlouhodobě působící v komunální politice (od roku 1998 členem zastupitelstva), tudíž osoba znalá jak legislativních norem upravujících fungování obcí (zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 137/2006 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů), tak i směrnic města závazných jak pro zacházení s jeho majetkem, tak i v procedurálních otázkách a sjednávání smluv se subjekty mimo tento orgán státní správy, resp. územní samosprávy. Dále pak dovolatel kladl důraz na způsob přijímání předchozích dodatků ke smlouvám s obchodní společností Bit Servis, s. r. o., které byly uzavřeny vždy po projednání a se souhlasem rady města, kromě dodatku č. 1 ze dne 4. 3. 2010. Jeho obsahem však byla pouze úprava ceny za služby reagující na změny zákonné úpravy daně z přidané hodnoty, avšak podle dovolatele představoval předmětný dodatek č. 2 fakticky novou smlouvu se jmenovanou obchodní společností. Srovnání mezi předmětem obou těchto dodatků podle dovolatele nevyžadovalo pochopení naprosto zřejmých odlišností, které měly vést i k jinému režimu jejich přijímání, resp. podpisem primátora. Z těchto zásadních okolností dovolatel dovodil zavinění u trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti s přihlédnutím k ceně zakázky také v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §330 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, a to přinejmenším z nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Bez ohledu na souhlas tří dalších osob obviněný měl a mohl vědět, že s ohledem na své zákonné povinnosti a interní předpisy města, je k podpisu tohoto dodatku č. 2 nutný předchozí souhlas rady města jako kolektivního orgánu vytvářejícího vůli města přijmout závazek vůči dodavateli služeb. Následkem porušení zákonných i vnitřních předpisů týkajících se rozhodování rady města o majetkových dispozicích, které mohlo mít povahu porušení důležitých povinností obviněného v pozici primátora, bylo způsobení značné škody na majetku obce. Podle dovolatele zejména subjektivní hledisko v hodnocení nedbalostního zavinění převážilo hledisko objektivní, neboť jak již zmíněná dlouholetá zkušenost obviněného v komunální politice včetně znalosti postupů při uzavírání smluv, tak s tím související přehled o platné právní úpravě včetně vnitřních předpisů města přesáhly intenzitu „běžné nedbalosti“. Jeho svévolné a flagrantní nerespektování úpravy zacházení s majetkem obce svědčí podle dovolatele o zjevné bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem a dosáhlo intenzity hrubé nedbalosti ve smyslu znaku základní skutkové podstaty přečinu podle §221 tr. zákoníku.
22. Z uvedeného shrnutí argumentace dovolatele je zjevné, že prosazoval naplnění znaku nedbalostního zavinění obviněného u obou v úvahu přicházejících přečinů zejména odkazem na jeho postavení, funkci, osobní zkušenosti a stupeň povinných znalostí pravidel fungování orgánu územní samosprávy (tzv. subjektivní hledisko, resp. vymezení nedbalosti). V podstatě žádnou váhu však dovolatel nepřikládal okolnostem, za nichž obviněný jednal a jež předcházely samotnému podpisu sporného dodatku smlouvy právě v souvislosti se subjektivním hlediskem, resp. mírou opatrnosti, již obviněný byl povinen dodržet, dokonce jeho podepsání sporného dodatku označil za „zřejmou bezohlednost“ k zájmům chráněným trestním zákonem. Předmětem posuzování hmotněprávní otázky se v tomto dovolacím řízení, jak již bylo uvedeno, stalo zavinění v jeho nedbalostní formě, tedy vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Ten je však třeba vždy vážit v souvislosti se všemi okolnostmi, za nichž měl být čin spáchán, přičemž nelze některé z nich izolovat či jen upozadit v zájmu prosazení vlastní verze výsledku hodnocení důkazů, nýbrž při respektování logických zásad je nutné se důsledně vypořádat se vším, co mohlo mít význam pro konečné rozhodnutí pachatele. Z výsledků veškerých provedených důkazů v této trestní věci považuje Nejvyšší soud za minimálně vysoce nepravděpodobné (ne-li zcela vyloučené), aby subjektivní hledisko vymezující míru opatrnosti, kterou byl obviněný J. T. v inkriminovaný den 15. 6. 2010 schopen vynaložit, svědčilo o tom, že vzhledem k vyjádření odborníků v podkladech doprovázejících návrh dodatku č. 2 a ke svým znalostem a zkušenostem vědět měl a mohl, že svým podpisem zmaří (popř. může zmařit) nebo podstatně ztíží (popř. může podstatně ztížit) splnění důležitého úkolu spočívajícího v hospodárném nakládání s majetkem města. Dovolatel ve svých úvahách zcela pominul, případně nepřikládal žádnou relevanci nespornému faktu, že obviněnému jako primátorovi statutárního města XY byl předmětný dodatek č. 2 spolu s tzv. spisovou obálkou předkládán úředníky města s tím, že jeho obsah týkající se pokračování smluvního vztahu s dosavadním dodavatelem služeb byl těmito odbornými spolupracovníky prezentován mimo jiné jako pokračování původní smlouvy na základě využití opčního práva (vrchní soud zmínil v bodě 20. napadeného rozsudku). Z obsahu spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že obviněný nutně musel vycházet z uvedené premisy (byť se jednalo o mylný předpoklad, jak se však ukázalo až v pozdější době). O splněných podmínkách opce ujišťoval primátora P. S. v textu listiny označené jako „Zdůvodnění“ (viz č. l. 477), jež byla přiložena k dodatku č. 2 a spisové obálce. Zjevně se nejednalo o ojedinělý názor jednotlivce, úředníci magistrátu mezi sebou při konzultacích ohledně uzavření dodatku č. 2 hovořili o využití opčního práva z původní smlouvy z roku 2007, např. to vyplývá z výpovědi svědka P. P., podle něhož se s vedoucím odboru informačních a komunikačních technologií dotazovali J. L. z oddělení veřejných zakázek, jestli v případě opce je nutné konat zadávací řízení (srov. č. l. 2933). Současně se obviněnému v rámci zmíněného „Zdůvodnění“ dostalo ujištění, že primátorovi předkládaný dokument odsouhlasila jak vedoucí oddělení veřejných zakázek J. L., tak externí i interní právník. Ostatně souhlasné stanovisko s uzavřením dodatku č. 2 vyjádřil právník magistrátu J. H. svým podpisem na spisové obálce, stejně jako vedoucí odboru informačních a komunikačních technologií P. S. a náměstkyně primátora pro informační technologie I. P. Ta kromě jiného u hlavního líčení potvrdila existenci emailu J. L. z oddělení veřejných zakázek, podle jehož obsahu tato odbornice nepovažovala za nutné předložit dodatek č. 2 radě města, neboť představoval pokračování smlouvy z roku 2007 na základě opce (srov. č. l. 2885 až 2887). Sama potom na spisovou obálku dopsala rukou osobní doporučení primátorovi, aby dodatek č. 2 podepsal, obávala se případných potíží spojených s přerušením kontinuity poskytovaných služeb a hardwarového a softwarového vybavení. Jmenované osoby zastupovaly všechna oddělení magistrátu, jež tehdy mohla posuzovat obsahovou i procedurální stránku uzavření dodatku č. 2 ke smlouvě z roku 2007.
23. Na podkladě uvedených skutečností nelze než přisvědčit soudu druhého stupně, který neshledal jakékoli objektivní důvody pro to, aby obviněný zapochyboval o souladu dodatku č. 2 s právními předpisy včetně vnitřních pravidel magistrátu města XY. V rozhodné době totiž obviněnému nebyly známy jakékoli pochybnosti o správnosti názorů odborného aparátu města, z jehož strany byl ujišťován o právním souladu navázání na původní smluvní ujednání z roku 2007, stejně jako o navržené ceně za poskytování služeb dodavatelem, která měla odpovídat ceně obvyklé, resp. být dokonce nižší, než jakou předložily jiné subjekty (dodavatelé) oslovené předtím svědkem P. S. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že soudy jsou povinny skutek posuzovat vždy ve vztahu k době jeho spáchání včetně veškerých tehdy dostupných informací, jež měly jednotlivé osoby k dispozici, což bylo dovolacím soudem zdůrazněno již v jeho prvním rozhodnutí o dovolání v této trestní věci, a to v bodě 29. usnesení ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017. Ačkoli z událostí následujících po podpisu dotčeného dodatku č. 2 vyšlo najevo, že se nejednalo o využití opčního ujednání z původní smlouvy, ale o samostatný (nový) smluvní závazek, pro jehož splnění měl být vybrán dodavatel v novém zadávacím řízení (viz rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 25. 9. 2012, č. j. ÚHOS-S593/2011/VZ-18002/2012/513/JWe na č. l. 2645 tr. spisu), nelze k tomu nyní přihlížet, neboť se jedná o okolnosti obviněnému v rozhodné době neznámé. Ačkoli tedy již dnes není pochyb, že nepředložení dodatku č. 2 radě města bylo pochybením procedurálního postupu ve vztahu k nakládání s majetkem města, nelze v takovém počínání obviněného vzhledem ke zcela výjimečným okolnostem celého případu spatřovat nevědomou nedbalost tehdejšího primátora obviněného J. T. ve smyslu ustanovení §330 odst. 1 tr. zákoníku, protože v té době neexistovalo nic, co by mělo oslabit přesvědčivost doporučujícího stanoviska jmenovaných odborníků města. Nad to, co bylo k nedostatku nedbalostního zavinění uvedeno vrchním soudem, je možné připomenout také zastupitelstvem schválený rozpočet na rok 2011, v němž byly zahrnuty i výdaje týkající se předmětu dodatku č. 2, celková cena za obnovu informačních technologií a outsourcing služeb přitom nevybočovala z cenových relací nabídnutých konkurenčními dodavateli a v neposlední řadě je třeba si uvědomit politickou povahu rady jako výkonného orgánu statutárního města XY v oblasti samostatné působnosti, jehož členové jsou voleni zastupitelstvem. Rada (ale ani funkce primátora) není odborným orgánem, nemůže mít znalosti o odborných otázkách, mezi něž bezpochyby patřilo i vyhodnocení otázky právní povahy dodatku č. 2 (zda navazoval na původní smlouvu za použití jejího opčního ujednání nebo představoval samostatný smluvní závazek) a posouzení správnosti procedurálního postupu předcházejícího jeho podpisu primátorem. Proto přirozeně rada města podobně jako primátor přihlíží k doporučením potřebnými znalostmi vybavených úředníků, resp. příslušných profesně definovaných oddělení magistrátu, která zpracovávají podklady pro její rozhodování. Lze tedy důvodně předpokládat, že i kdyby byl text dodatku č. 2 předán radě města k projednání, dostala by se k radě současně ona doporučení jednotlivých odborníků magistrátu, jež měl k dispozici tehdejší primátor J. T., a protože vyznívala zcela jednoznačně pro souhlasné stanovisko s uzavřením dodatku, s vysokou mírou pravděpodobnosti by ani v případě předložení radě nebyl konečný výsledek jiný, tj. bylo lze očekávat přijetí dodatku č. 2 radou a pověření primátora k jeho podpisu. V rozhodné době totiž nebylo k dispozici žádné stanovisko či jen názor, jenž by jakkoli zpochybnil potřebu uzavření tohoto dokumentu v podobě, v jaké byl obviněným podepsán, tj. včetně ceny za služby. Nebylo tudíž možné přistupovat k věci tak, že nebýt pochybení primátora, který sám o sobě nedospěl navzdory všem doporučením odborníků působících na magistrátu k přesvědčení o nesouladu textu dodatku č. 2 a způsobu jeho přijetí s právními předpisy a nepostoupil tuto smlouvu radě k projednání, nedošlo by k podstatnému ztížení důležitého úkolu. Z těchto důvodů nebylo možné uvažovat o naplnění znaku nedbalostního zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti spočívajícím ve zmaření, resp. podstatném ztížení splnění důležitého úkolu při výkonu pravomoci obviněného v pozici primátora.
24. Trestní odpovědnost za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněna zaviněním z hrubé nedbalosti. Ta je definována v ustanovení §16 odst. 2 tr. zákoníku tak, že k jejímu naplnění dojde v případech, kdy přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Hrubá nedbalost je charakterizována vyšší intenzitou nedbalosti, přichází v úvahu tam, kde přístup pachatele k požadavku náležité, resp. potřebné míry opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Obviněný J. T. se však řídil jednotným souhlasným doporučením odborného aparátu, v průběhu trestního řízení nebyla zjištěna jediná okolnost, jež by měla primátora upozornit na vadný postup přijetí, resp. podepsání dodatku č. 2, jenž ve skutečnosti nepředstavoval důsledek opce z původní smlouvy, a mělo na jeho plnění být vypsáno zadávací řízení a měl být projednán v radě města. Pro úplnost Nejvyšší soud ještě poznamenává, že součástí skutkových zjištění nebylo obohacení obviněného nebo jiného v souvislosti s uzavřením dodatku č. 2, spolupráci s Bit Servis, s. r. o., navázal již jeho předchůdce, město bylo se službami dodavatele spokojeno a neukončilo s ním smluvní vztahy ani poté, co bylo obžalobou v této trestní věci tvrzeno předražení jeho služeb.
25. Aniž by tedy dovolací soud zamýšlel jakkoli upřít výkonu funkce primátora odpovídající díl odpovědnosti za výkon jeho pravomocí, za daných ojedinělých okolností nedosáhlo vytýkané pochybení obviněného, tj. nepředložení dodatku č. 2 radě města běžné míry povinné opatrnosti ve smyslu nedbalostního přečinu podle §330 odst. 1 tr. zákoníku, a současně ani vyšší intenzity povinné opatrnosti, jež by naplnila znak hrubé nedbalosti, jak předpokládá ustanovení §221 odst. 1 tr. zákoníku. Ani za situace, kdy by obviněný z neznámého důvodu zapochyboval o zákonnosti připojení svého podpisu k předkládanému dodatku a požadoval po příslušných odborných zaměstnancích doplňující vysvětlení, nelze se než domnívat, že ti by setrvali na svých doporučujících stanoviscích. Navíc s přihlédnutím k omezeným časovým možnostem pro rozhodnutí primátora, jemuž záležitost byla prezentována mj. i jako naléhavá, neboť již bylo potřeba začít s přípravnými pracemi na obnovu technologií, je možné předpokládat, že pod tlakem časové tísně a možnosti ohrožení řádného fungování sítě měl primátor o to větší tendenci spoléhat na erudovanost úsudku úředníků, jejichž pracovní náplň a zodpovědnost nelze přenášet na primátora, zvláště pokud se jedná o takto odborně poměrně složitou záležitost, na jejímž „řešení“ se shodli představitelé všech příslušných oddělení magistrátu, a to včetně vedoucí oddělení veřejných zakázek, jež sice nepřipojovala podpis na spisovou obálku, ale její souhlasné stanovisko bylo obviněnému tlumočeno, jak bylo podrobně uvedeno již v bodě 22. tohoto usnesení.
V. Závěrečné shrnutí
26. Nejvyšší soud se tedy ze shora uvedených důvodů ztotožnil s výrokem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl obviněný J. T. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni podle §226 písm. b) tr. řádu, tedy že skutek není trestným činem. Nejvyšší soud neshledal argumenty předložené v dovolání nejvyššího státního zástupce důvodnými, proto je odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu