ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1046.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1046/2019
14
13
sp. zn. 5 Tdo 1046/2019-4155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovoláních, která podali obvinění M. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň a M. K. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 21/2019, který rozhodoval jako soud druhého stupně v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 11/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. M. a M. K. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 34 T 11/2017, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku a pokusem zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil v jednočinném souběhu. Spoluobviněný M. K. byl uznán vinným pomocí ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) a §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené zločiny byl obviněnému M. M. uložen podle §206 odst. 5 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon ho soud zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací na dobu šesti let. Obviněného M. K. krajský soud odsoudil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání pěti roků, a dále tomuto obviněnému uložil podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč, a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Zároveň soud rozhodl v adhezním řízení tak, že celkem devatenáct ve výroku specifikovaných poškozených podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba obvinění, v jejich neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni a také poškození Česká republika, zastoupená Ministerstvem životního prostředí, a Státní fond životního prostředí České republiky, a to proti výroku o náhradě škody. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 21/2019, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ohledně obou obviněných v rozsahu výroků o trestech a podle §259 odst. 3 tr. řádu o nich nově rozhodl tak, že obviněného M. M. odsoudil shodně jako soud prvního stupně podle §206 odst. 5 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil také do věznice s ostrahou, ve shodě s krajským soudem mu uložil stejně vymezený trest zákazu činnosti rovněž na dobu šesti let, navíc mu uložil podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Obviněnému M. K. vrchní soud nově uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let podle §206 odst. 5 za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku a pro výkon tohoto trestu jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Shodně se soudem prvního stupně byl tomuto obviněnému uložen ještě peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb ve výši denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem 500 000 Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Odvolání obou obviněných i poškozených vrchní soud zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. řádu.
3. Trestné činnosti, pro kterou byli obvinění odsouzeni, se dopustili ve stručnosti tím, že obvinění společně s dalšími osobami v XY, XY, XY a případně na dalších místech v Plzeňském kraji v období od 31. 10. 2011 do 5. 3. 2012, po které byla obchodní společnost V., IČ: XY, (dále též jen „V.“) již v úpadku a nejhodnotnější součástí jejího obchodního majetku (od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, právní úprava již pojem „obchodní majetek“ nezná, používá pojem „majetek“) byla mobilní technologie pro recyklaci stavebních odpadů sestávající ze šesti strojů, na jejíž pořízení V. získala dotaci jednak ve výši 1 852 500 Kč na základě Smlouvy č. 09040934 o poskytnutí podpory ze Státního fondu životního prostředí ČR v rámci Operačního programu Životní prostředí ze dne 17. 9. 2010, jednak ve výši 10 497 500 Kč na základě Rozhodnutí o poskytnutí dotace č. j. 115D242000578/2 vydaného dne 6. 9. 2010 Ministerstvem životního prostředí České republiky, tedy v celkové výši 12 350 000 Kč, která v konečném důsledku byla financována z Fondu soudržnosti Evropské unie a která byla poskytnuta pod podmínkou, že V. bude mobilní technologii provozovat ke stanovenému účelu po dobu pěti let od 8. 11. 2010 a po tutéž dobu ji nepřevede na jinou osobu, přičemž jestliže pomine účel, pro který byla dotace poskytnuta, je V. povinna vrátit poskytnuté finanční prostředky, příp. jejich část nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy se V. o této skutečnosti dozví; obviněný M. M. jako jediný jednatel a společník V. se záměrem způsobit škodu na majetku V. a přinejmenším částečně zmařit uspokojení jejích věřitelů včetně pohledávky poskytovatele dotace a obviněný M. K. srozuměn s tím, že svým jednáním přispěje ke způsobení škody na majetku obchodní společnosti V., postupovali tak, že obviněný M. M. za součinnosti dalších osob v nezjištěný den mezi 20. 1. 2012 a 5. 3. 2012 převedl pět strojů tvořících součást výše uvedené mobilní technologie pro recyklaci stavebních odpadů (dále jen „stavební stroje“, popř. „mobilní technologie“) v celkové hodnotě 10 597 389 Kč do dispozice obviněného M. K., aniž by za to obviněný M. M. jako jednatel V. obdržel a do majetku V. odevzdal jakékoli finanční či jiné protiplnění, M. K. poté stavební stroje užíval jako osoba samostatně výdělečně činná ke své podnikatelské činnosti, přičemž ve snaze zakrýt toto jednání a vyvolat mylný dojem, že došlo k převodům vlastnického práva ke stavebním strojům, nejprve M. M. předstíral, že jediným jednatelem a společníkem V. se stal dne 27. 12. 2011 občan Bulharské republiky V. M., nar. XY, a že tento jménem V. na základě kupní smlouvy ze dne 10. 1. 2012 prodal stavební stroje obchodní společnosti B., od níž předstíral nákup stavebních strojů obviněný M. K. na základě kupní smlouvy ze dne 8. 2. 2012 za částku 10 200 000 Kč, jejíž uhrazení také předstíral, čímž obvinění způsobili poškozené V. škodu ve výši 10 597 389 Kč, v tomto rozsahu došlo v důsledku jednání obviněného M. M. ke zmaření uspokojení více než padesáti nezajištěných pohledávek věřitelů obchodní společnosti V., kteří jsou podrobně konkretizováni v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu stejně jako samotné pohledávky, jejichž úhrnná výše činila 30 743 929 Kč, přičemž jiný majetek obchodní společnosti V., který byl zpeněžen v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 23802/2011 a určen k úhradě zmíněných nezajištěných pohledávek, činil pouze 3 681 385 Kč, ke zmaření těchto nezajištěných pohledávek v rozsahu odpovídajícímu hodnotě stavebních strojů nedošlo jen díky skutečnosti, že insolvenčnímu správci se podařilo zahrnout je do majetkové podstaty úpadce, zpeněžit a také získat od obviněného M. K. bezdůvodné obohacení za dobu, po kterou stavební stroje neoprávněně užíval, zmařeno však bylo částečné uspokojení pohledávky poskytovatele uvedené dotace pocházející z Fondu soudržnosti Evropské unie, která vznikla v důsledku vyvedení stavebních strojů z majetku V., čímž nastala povinnost vrátit poskytnutou dotaci, což obviněný M. M. nezajistil, v rámci insolvenčního řízení tato pohledávka nebyla uspokojena ani částečně, neboť byla Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, který zastupoval poskytovatele dotace, uplatněna jako podmíněná a ke splnění podmínky v průběhu řízení nedošlo, avšak kdyby byla pohledávka vedena jako nepodmíněná anebo by došlo ke splnění stanovené podmínky, pak by na ni připadalo ze zpeněžené majetkové podstaty nejméně 4 092 143 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněného M. M.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. M. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu vznesl tři základní námitky, a totiž že nebyl naplněn znak pachatele zločinů zpronevěry a poškození finančních zájmů Evropské unie, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že vrchní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Stěžejním argumentem pro nesprávné hmotněprávní posouzení subjektu těchto zločinů ze strany soudů bylo podle obviněného jeho postavení jednatele obchodní společnosti V. ukončené ke dni 27. 12. 2011. Konkrétně nemohl spáchat zločin zpronevěry z toho důvodu, že smlouva o převodu mobilní technologie byla uzavřena až 10. 1. 2012, tedy v době, kdy již nebyl společníkem ani jednatelem obchodní společnosti V. a zároveň předmětné technologie nebyly od 27. 12. 2011 věcí, která by byla obviněnému svěřena. Ze stejného důvodu nemohl být naplněn znak pachatele u zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie. Jestliže již nevykonával funkci jednatele obchodní společnosti V., nemohl ani nedovoleně disponovat s dotačními prostředky vynaloženými na pořízení mobilní technologie ve vlastnictví obchodní společnosti V.
6. V zásadě stejným argumentem, tedy postavením v obchodní společnosti V., podpořil obviněný M. M. i svou námitku týkající se extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním soudů a obsahem provedeného dokazování. Soudy obou stupňů se shodly na tom, že obviněný předstíral, že V. M. se stal společníkem a jednatelem obchodní společnosti V. dne 27. 12. 2011, ačkoli si nadále ponechal vliv na chod této obchodní společnosti. Takový závěr je však podle obviněného v rozporu s výsledky dokazování. V. M. byl dne 27. 12. 2011 na valné hromadě jmenován novým jednatelem, a to v tentýž den, v němž došlo k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu mezi obviněným a jmenovaným svědkem. Uvedená změna byla následně rovněž vyznačena zápisem V. M. jako společníka a jednatele uvedené obchodní společnosti v obchodním rejstříku. Z právního hlediska proto podle obviněného M. M. nebylo možné pochybovat tom, která osoba se od 27. 12. 2011 stala společníkem a jediným jednatelem obchodní společnosti V.. Touto osobou nebyl obviněný, nýbrž svědek V. M.
7. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřoval obviněný v tom, že Vrchní soud v Praze se dostatečným způsobem nevypořádal s námitkami, které uplatnil ve svém odvolání, označil je za účelové a překrucující, aniž by vysvětlil, v čem má taková povaha námitek spočívat. V odůvodnění napadeného rozsudku pouze opakoval závěry soudu prvního stupně, aniž by adekvátně reagoval na jeho odvolací argumenty. Obviněný k tomu citoval nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, v němž Ústavní soud s odkazem na judikaturu ESLP zdůraznil potřebu vypořádat se s námitkami obhajoby zásadními pro výsledek řízení.
8. Obviněný rovněž stručně poznamenal, že v soudním řízení došlo k porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Ačkoli nabídl soudům skutkovou verzi, podle níž se obchodní společnost V. stala „terčem útoku doposud nezjištěných osob, nejspíše občanů Bulharska“, a odkázal k tomu na výhrady uvedené pod bodem II. svého odvolání, vrchní soud se jeho obhajobou nezabýval. Přestože tento soud uvedenou možnost nevyloučil, přiklonil se ke skutkovému zjištění krajského soudu, které je však pro obviněného méně příznivé.
9. Ze shora rozvedených důvodů obviněný M. M. navrhl závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu vrchnímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
b) Dovolání obviněného M. K.
10. Obviněný M. K. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Teryngela a označil stejný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jako obviněný M. M.
11. Úvodem obviněný podrobně zrekapituloval argumentaci svého odvolání, jejímž prostřednictvím napadl rozsudek krajského soudu, zopakoval obsah odůvodnění rozsudku vrchního soudu a jeho reakci na odvolací námitky. Za nejvýznamnější nedostatek rozhodnutí soudů obou stupňů označil to, že opřely právní kvalifikaci jeho jednání jako pomoci ke zločinu zpronevěry pouze o nepřímé důkazy. K tomu ocitoval dva odstavce z rozsudku soudu prvního stupně a poukázal na rozhodnutí č. 38/1970 Sb. rozh. tr., podle něhož lze výrok o vině opřít o nepřímé důkazy pouze tehdy, jestliže jiný skutkový závěr je vyloučen. Soudy nižších stupňů však opřely právní posouzení jednání obviněného M. K. pouze o „logický a ničím nedoložený předpoklad“ o tom, že mezi oběma obviněnými musela existovat předchozí dohoda a koordinace postupu při vyvedení předmětných strojů z majetkové podstaty společnosti V. Přitom podle obviněného nebyl vyslechnut žádný z údajných prostředníků zajišťující komunikaci mezi nimi, tudíž nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že se v rozhodné době ani neznali. Rovněž vytýkal, že soudy se v odůvodnění právní kvalifikace vyhýbaly jasné formulaci konkrétní pomoci obviněného M. K. spoluobviněnému M. M.
12. S odkazem na rozhodnutí č. 51/1967 Sb. rozh. tr. obviněný M. K. připomněl, že účastenství na trestném činu je možné spáchat jen před dokonáním trestného činu, poté se již může jednat jen o trestný čin podílnictví. Podle obviněného byl zločin zpronevěry dokonán dne 10. 1. 2012, kdy byla uzavřena smlouva o prodeji technologií s obchodní společností B. Ani případná neplatnost této smlouvy podle obviněného nemohla mít vliv na to, že jejím uzavřením ztratil původní vlastník, obchodní společnost V., dispoziční oprávnění k technologiím. Tohoto vyvádění majetku se obviněný nijak neúčastnil, až 8. 2. 2012 nabyl vlastnictví k technologiím na základě kupní smlouvy, na níž jsou podpisy zúčastněných osob úředně ověřeny. I kdyby však získal mobilní technologii v období od 20. 1. 2012 do 5. 3. 2012, jak soud prvního stupně popsal v tzv. skutkové větě, stále by to bylo až poté, co byl zločin zpronevěry hlavním pachatelem dokonán. Proto mělo být jeho jednání posouzeno jako podílnictví, přičemž byl vyloučen přímý úmysl, v úvahu podle obviněného připadá pouze nepřímý úmysl nebo vědomá nedbalost. Závěry soudů obou stupňů, že obviněný M. K. věděl o záměru vyvést z obchodní společnosti V., pět stavebních strojů, považoval za spekulace. Z ničeho nevyplývá, že by s hlavním pachatelem sdílel stejný záměr zpronevěřit z majetku této obchodní společnosti moderní technologii, což je k trestnosti pomoci potřeba. K této argumentaci citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 446/2004. Při existenci několika různých verzí se soudy mají povinnost přiklonit k té, jež je pro obviněného nejpříznivější, což se v posuzované věci nestalo a byla tak porušena zásada presumpce neviny, z níž dále plyne zásada in dubio pro reo. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08.
13. Závěrem svého podání obviněný M. K. Nejvyššímu soudu navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a dále postupovat podle §265l tr. řádu. Zároveň požadoval, aby předseda senátu Krajského soudu v Plzni navrhl Nejvyššímu soudu přerušit nebo odložit výkon napadeného rozhodnutí, popř. aby předseda senátu Nejvyššího soudu sám takový výkon odložil nebo přerušil podle §265o odst. 1 tr. řádu.
c) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněných
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta se nejprve vyjádřila k dovolání obviněného M. M. Nesouhlasila s jeho názorem, že ve věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, jak jej předpokládá obviněným citovaná judikatura. Zásadní skutková zjištění učiněná soudy mají vazbu na obsah provedeného dokazování a rozhodně nejsou opakem toho, co z výsledků dokazování vyplynulo. Obviněný tudíž napadl způsob, jakým se Krajský soud v Plzni vypořádal s jeho obhajobou, což však neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc státní zástupkyně neshledala, že by vznikly jakékoli pochybnosti o správnosti skutkových i právních závěrů, jež krajský soud vyložil naprosto transparentním způsobem a v souladu s požadavky v §125 odst. 1 tr. řádu. Protože obviněný se v rozhodné době nacházel v postavení, jaké předpokládají příslušné skutkové podstaty zločinů zpronevěry, poškození finančních zájmů Evropské unie a pokusu poškození věřitele, nic nebránilo vyvození jeho trestní odpovědnosti za tyto trestné činy (resp. pokusu jednoho z nich). Svědecká výpověď V. M. i způsob, jakým tento obviněný vystupoval před orgánem finanční kontroly na pozici statutárního orgánu obchodní společnosti V., i po údajném převodu obchodního podílu a svém odvolání z funkce jednatele, dávají spolu s dalšími okolnostmi (za obchodní společnost B., jednal další nezaměstnaný a finančně nezaopatřený občan Bulharské republiky S. D. Ch.) podklad pro závěr, že převod obchodního podílu i změna v osobě jednatele obchodní společnosti V., byly pouze předstíranými právními úkony. Podobně tomu bylo i s převody převážné části mobilní technologie nejprve na obchodní společnost B., a poté s tvrzenou úhradou kupní ceny také na obviněného M. K., který však ve skutečnosti získal stroje již dříve. Podle státní zástupkyně uvedené okolnosti připouští pouze jeden možný skutkový průběh a nikoli vícero, jak tvrdil obviněný M. M., a proto nemohlo dojít k porušení zásady in dubio pro reo. Dovolání obviněného M. M. tudíž navrhla odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (státní zástupkyně zjevně omylem citovala §265e, který se týká lhůty a místa podání dovolání).
15. Pokud jde o dovolání obviněného M. K., který byl uznán vinným pomocí ke zločinu zpronevěry hlavního pachatele M. M., státní zástupkyně označila některé námitky za odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, avšak neztotožnila se s nimi. Skutkové okolnosti podle ní svědčí o takové povaze jednání obviněného M. K., jež skutečně odpovídá té formě pomoci, že umožnil jinému spáchání zločinu spočívajícího v přisvojení cizí věci, která mu byla svěřena. Nemohlo tedy jít o jinou formu pomoci, což navíc nebylo nutné dále konkretizovat uvedením některého ze způsobů jednání uvedených v §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Další právní námitkou se obviněný domáhal posouzení svého jednání jako trestného činu podílnictví, protože stavební stroje obdržel do své dispozice až 8. 2. 2012, tedy až po dokonání zločinu zpronevěry hlavním pachatelem. Tato výhrada je však podle státní zástupkyně založena na jiných skutkových okolnostech, než jaké zjistily soudy. Ty vyšly z toho, že obviněný M. K. slíbil obviněnému M. M. odebrat mobilní technologie ještě předtím, než obviněný M. M. začal provádět jednotlivé úkony zastírající skutečný stav, tedy než přistoupil k převodu obchodního podílu v obchodní společnosti V., ke změně jejího jednatele a k uzavření kupních smluv, jimiž měla stavební stroje koupit nejprve obchodní společnost B., a od ní obviněný M. K. Ten přijal dispoziční oprávnění nakládat s moderními technologiemi, aniž by za to poskytl jakékoli protiplnění a následně předstíral jejich nákup od obchodní společnosti B., a to včetně úhrady kupní ceny. Takový sled událostí rovněž vylučuje obhajobu obviněného M. K., že se s obviněným M. M. v rozhodné době neznal, a také výhrady proti naplnění subjektivní stránky pomoci ke zločinu zpronevěry. Úmyslné jednání obviněného zdůvodnil krajský soud v bodě 90. rozsudku a odvolací soud v bodě 28. rozsudku, na něž státní zástupkyně odkázala a doplnila o poukaz na reálné předání stavebních strojů obviněnému z majetku obchodní společnosti V., za což nic nebylo zaplaceno, ale následně obviněný předstíral úhradu kupní ceny obchodní společnosti B., od níž měl údajně odkoupit předmětné stroje. Protože tedy některé námitky obviněného M. K. naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
16. Závěrem státní zástupkyně také podotkla, že oba dovolatelé opakovali své námitky z předcházejících stadií trestního řízení, přičemž soudy se s nimi přesvědčivě vypořádaly, a za takové situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha. Současně státní zástupkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení u obou obviněných, dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
18. Oba obvinění M. M. i M. K. se domáhali přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho naplnění proto může dojít pouze v těch případech, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů byla právně posouzena v rozporu s normami trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních ustanovení jiných právních odvětví. Nejvyšší soud je přitom zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, v dovolání není přípustná polemika se skutkem, jak je popsán ve výroku napadených rozhodnutí, event. doplněn v jejich odůvodnění, pokud je výsledkem obsahu provedeného dokazování. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno ani na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí prostřednictvím některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
19. K obsahu dovolání obviněných je třeba předně uvést, že v obou podáních jsou převážně opakovány argumenty uplatněné v rámci obhajoby obviněných z dřívějších stadií trestního řízení, jejich odvolání nevyjímaje (viz č. l. 3973, 3988 až 3993 a 3994 až 3997 tr. spisu). Jak přiléhavě poznamenala státní zástupkyně ve svém vyjádření, z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Oba obvinění v dovoláních navíc až dogmaticky setrvávají na svých tvrzeních, aniž by vůbec reagovali na podrobné odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně, který velmi pečlivě vyložil veškeré okolnosti týkající se průběhu skutkového stavu, který nepochybně vyplynul z provedených důkazů, a rovněž srozumitelně vysvětlil, proč odmítl jako nevěrohodnou obhajobu přednesenou obviněnými. Rovněž se důsledně vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro právní posouzení zjištěného jednání obviněných a pro ukládání trestu. V podstatě se jedná o zcela bezchybné a vyčerpávající odůvodnění, v němž se krajský soud věnoval skutečně důsledně všem okolnostem případu, mj. i těm, jež tvořily součást dovolacích námitek obviněných a představují opakování argumentů použitých v odvoláních. Výjimku představuje zcela nová výhrada obviněného M. K. o možnosti změny v právním posouzení skutku na trestný čin podílnictví v úmyslné, resp. nedbalostní alternativě. Vzhledem k tomu není vhodné v zájmu stručnosti dovolacího rozhodnutí (srov. §265i odst. 2 tr. řádu) znovu opakovat správné a vyčerpávající úvahy krajského soudu, nicméně Nejvyšší soud jen upozorní na zásadní a sporné otázky, přičemž ve zbytku odkazuje na příslušné části pečlivého odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni. Ostatně tak učinil také soud druhého stupně, před nímž obvinění nevznesli jakékoli nové výhrady oproti těm, jež uplatnili již před nalézacím soudem. Vrchnímu soudu v Praze tak v tomto směru nelze nic vytknout, je zcela v souladu se zásadou ekonomie trestního řízení a také v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozhodnutí, aby nebylo zbytečně opakováno to, co již bez jakýchkoli pochybností, logicky, transparentně a zcela srozumitelně vyložil soud nižšího stupně.
b) K dovolání obviněného M. M.
20. Obviněný M. M. omezil své právně relevantní námitky výhradně na právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinů zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku. Nenapadal tedy právní posouzení pokusu zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tvrdil, že nemohl být pachatelem zločinů zpronevěry a poškození finančních zájmů Evropské unie z toho důvodu, že dne 27. 12. 2011 byl jednak odvolán z funkce jednatele obchodní společnosti V. a dále téhož dne převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti V. na V. M., který se stal také novým jednatelem této obchodní společnosti. Veškeré okolnosti, jež jsou předmětem stíhaného skutku, však nastaly až po tomto datu, tudíž nemohl být naplněn znaku subjektu ani u jednoho z těchto dvou zločinů. Dne 10. 1. 2012 uzavřela obchodní společnost V. s obchodní společností B., smlouvu o převodu mobilní technologie, ale to již obviněný neměl žádný vztah k obchodní společnosti V., tudíž mobilní technologie nepředstavovaly věc, jež by mu byla svěřena. Ze stejného důvodu nemohl zkrátit finanční prostředky, které tvoří příjmy souhrnného rozpočtu Evropské unie i rozpočtu spravovaného Evropskou unií. Nejvyšší soud se s takovými výhradami neztotožnil.
21. Jak již bylo avizováno shora, lze mj. i v otázce pachatelství trestných činů zpronevěry a poškození finančních zájmů Evropské unie odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku krajského soudu. Již ve stadiu přípravného řízení se nepodařilo objasnit veškeré okolnosti, které předcházely převodu obchodního podílu v obchodní společnosti V. na V. M., tak i prodeji stavebních strojů nejprve obchodní společnosti B., která je krátce na to převedla na M. K., a to zejména odhalit všechny osoby, které se na těchto majetkových dispozicích mohly podílet. Soud prvního stupně s o to větší pečlivostí podrobil proces dokazování komplexnímu zhodnocení možných variant průběhu skutku a rozhodně nelze jeho úvahy charakterizovat jako bezdůvodně směřující v neprospěch obviněných. Soud zcela logicky uzavřel, že do obchodní společnosti V. vstoupil obviněný M. M. v době, kdy již byla dlouhodobě v úpadku, a zahájení insolvenčního řízení bylo nevyhnutelné. Ačkoli se obviněný snažil přesvědčit soudy, že měl zájem pokračovat v podnikatelské činnosti V., objektivní okolnosti zcela vylučovaly, aby se jeho verze zdála alespoň zčásti pravděpodobná. Neměl totiž odpovídající vzdělání technického směru a ani pracovní zkušenosti v oboru provádění silničních a podobných staveb a zpracování odpadu. Zejména je pro vyvrácení obhajoby obviněného významné, že obviněný M. M. získal obchodní podíl ve V. dne 31. 10. 2011, přičemž stroje s mobilními technologiemi, které jediné mohly podnikatelskému subjektu přinášet zisk, převzal od původního společníka a jednatele E. R. až ve dnech 9. a 13. 12. 2011 (srov. bod 39. rozsudku krajského soudu). V podstatě dva týdny poté, dne 27. 12. 2011 již obviněný M. M. uzavřel s V. M. smlouvu o převodu svého obchodního podílu ve V. Jednalo se o občana Bulharské republiky, který neměl jakoukoli vazbu na Českou republiku, neovládal český jazyk, neměl tu bydliště, ostatně i v Bulharsku jde o osobu bez domova navíc závislou na alkoholu. Těžko si tedy mohl obviněný skutečně myslet, že takový člověk, jemu zjevně zcela neznámý, bude pokračovat v podnikatelské činnosti obchodní společnosti V. Podrobněji se k důvodům svého krátkého pobytu v České republice vyjádřil svědek V. M., mj. potvrdil, že podepisoval několik listin, aniž by vůbec znal jejich obsah, ani jim rozumět nemohl, nebyl mu nikým přeložen, ani vysvětlen účel jejich podepisování (v podrobnostech viz body 45. až 49. rozsudku krajského soudu). K tomu zbývá doplnit, že v příslušné době už obchodní společnost V. ani nebyla vzhledem ke špatnému ekonomickému stavu dále schopná provozu za účelem, k němuž byla založena. Evidentně tedy role obviněného M. M. v celém dopředu promyšleném komplexu právních úkonů s cílem vyvést jediný hodnotný majetek z obchodní společnosti V. byla tzv. „překlenovací“ do doby, než bude zajištěna osoba (tzv. bílý kůň), o níž bude možné předstírat, že na sebe platně a vážně převzala odpovědnost za jednání obchodní společnosti V. I přes formální dosazení V. M. do funkce jednatele a jediného společníka V., kterou reálně nikdy nevykonával, nadále ve své předchozí pozici jednatele pokračoval právě obviněný M. M. K tomuto správnému závěru a pro právní posouzení subjektu zásadnímu zjištění se vyjádřil soud prvního stupně pod bodem 87. rozsudku a Nejvyšší soud s ním plně souhlasí. Na č. l. 748 až 760 tr. spisu se nachází protokol č. j. 2166/12-2600-402574 z finanční kontroly uskutečněné u obchodní společnosti V. v období od 10. 1. 2012 do 19. 1. 2012, při níž vystupoval za kontrolovaný subjekt obviněný M. M. Před zaměstnanci Finančního ředitelství v Plzni se vůbec nezmínil o tom, že by snad nebyl oprávněn k zastupování obchodní společnosti V. Tehdejší finanční kontroloři provádějící kontrolu, svědci A. B. a J. N., potvrdili u hlavního líčení, že obviněný M. M. „vystupoval jako statutární zástupce V.“ (viz č. l. 3668 tr. spisu) a že „o tom, že by už nebyl jednatelem se nezmiňoval“, pokud by tak učinil, byla by o tom jistě zmínka v zápise z kontroly (viz č. l. 3668 verte a 3669 tr. spisu). V těchto listinách dokumentujících průběh kontrol na místě je za obchodní společnost V., tedy kontrolovaný subjekt podepsán obviněný M. M. (srov. č. l. 1477 a 1478 tr. spisu). Soudy obou stupňů proto naprosto v souladu s výsledky opatřených a provedených důkazních prostředků nahlížely na převod obchodního podílu obviněného M. M. na osobu V. M. jako na fiktivní právní úkon, resp. jednání, nepřiznaly mu vážnost a reálné naplnění. Přestože zápisem změn v osobě společníka i jednatele V. bylo ve veřejném rejstříku deklarováno, že obviněný M. M. již nezastává žádnou pozici v této obchodní společnosti, provedenými důkazy bylo jasně potvrzeno, že ve skutečnosti pokračoval jak v plnění povinností jednatele (např. účast na finanční kontrole), tak zejména využil práva z této funkce vyplývající k realizaci záměru vyvést nejvýznamnější majetek obchodní společnosti V. Vůbec tudíž nelze pochybovat o tom, že obviněný M. M. už před svým vstupem do obchodní společnosti V. věděl, že jeho úkolem bude určitá příprava pro následné majetkové dispozice způsobem, který by mohl vzbudit zdání legálního jednání (srov. též bod 24. rozsudku vrchního soudu).
22. Zásadní argumentace obviněného M. M., již s poukazem na časovou souslednost jednání poškozujícího jak samotnou obchodní společnost V., tak finanční zájmy Evropské unie tedy byla vyvrácena již před soudy nižších stupňů. Bylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo se fakticky podílel na zcizení majetku jemu svěřeného jako jednateli V. i po jeho pouze předstíraném, byť formálně stvrzeném, odchodu z obchodní společnosti V.. V samotném dovolání obviněný nepředložil žádnou námitku, již by bylo možné považovat za novou v tom smyslu, že by ještě nebyla uplatněna před soudy prvního nebo druhého stupně. Oba soudy se přitom veškerými výhradami řádně a pečlivě zabývaly a Nejvyšší soud s jejich způsobem vypořádání se s obhajobou obviněného zcela souhlasí.
23. Ve zbývající části se dovolání obviněného M. M. opíralo o skutkové námitky, jejichž prostřednictvím obviněný projevil nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, upřednostňoval vlastní obhajobu před verzí obžaloby a rozsudku soudu druhého stupně též vytýkal vady odůvodnění, které pro něho vyznělo úkorně a zasahovalo do jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud nad rámec možností dovolacího přezkumu takových výhrad se k nim jen stručně vyjádří. Právo obviněného na spravedlivý proces v první řadě neznamená, že může být zachováno jen v případech, v nichž soudy budou bez ohledu na výsledky dokazování, akceptovat obhajobu obviněného. Stejně tak je možné přisvědčit způsobu, jakým se vrchní soud vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Jak již bylo v tomto usnesení konstatováno, soud prvního stupně provedl podrobné dokazování, snažil se objasnit všechny dostupné okolnosti, které doprovázely spáchání žalované trestné činnosti, a přestože nebyly zjevně před soud postaveny všechny osoby, které se na ní podílely, nelze mít žádnou pochybnost o vině obou obviněných skutky, jak jsou popsány v odsuzujícím výroku o vině. Způsob hodnocení důkazních prostředků soudem prvního stupně byl postaven na logických úvahách bez jakékoli snahy snad napomoci obžalobě a obviněné odsoudit. Tento soud striktně vycházel z obsahu provedených důkazů, aniž by je přizpůsobil verzi obžaloby oproti obhajobě. Naopak pečlivě vyložil proč a na podkladě jakých důkazů posoudil tvrzení obviněných jako nepravdivé. Soud druhého stupně proto neměl důvod odchylovat se od zcela správných úvah a závěrů soudu prvního stupně, zejména pokud obvinění v podstatě jen v odvolání opakovali svou dosud prosazovanou obhajobu. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo vypracováno velmi pečlivě včetně detailní reprodukce důkazů provedených u hlavního líčení, které soud následně zhodnotil v souladu s požadavky vyplývajícími z §2 odst. 6 tr. řádu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. V souladu s veškerými pravidly logiky soud přesvědčivě vysvětlil svůj skutkový závěr, připustil účast i dalších osob, avšak vázán obžalovací zásadou mohl rozhodnout jen o vině obou obviněných, o níž nebyl důvod pochybovat. Též podle judikatury Ústavního soudu právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Právem na spravedlivý proces je zajišťováno právo na spravedlivé rozhodnutí, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy v rámci opatřování, provádění i hodnocení důkazů soudy nebylo zjištěno žádné porušení trestního procesu včetně široké možnosti obhajoby uplatňovat veškerá zákonná práva v trestní věci obviněných M. M. a M. K., Nejvyšší soud neshledal důvod zasahovat do pravomocného rozhodnutí. Naopak postup soudů nižších stupňů je nutné považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování; nelze tudíž tvrdit porušení práva na spravedlivý proces na podkladě námitek, jimiž obvinění ve skutečností nesouhlasí s pro ně nepříznivým výsledkem soudního řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 885/09, nebo ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 3030/19).
24. Dovolatelem požadované uplatnění zásady in dubio pro reo odvozené od zásady presumpce neviny, je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2859/19). Vzhledem k výše uvedenému však nelze souhlasit ani s tím, že by v této trestní věci vyvstala určitá pochybnost o naplnění podmínek trestní odpovědnosti obviněného M. M., jak ji dovodil krajský soud, dokonce ani nelze spatřovat dvě protichůdné skupiny důkazů, když veškeré důkazy jednotlivě či ve vzájemné souvislosti podporují výhradně závěry, k nimž dospěly soudy. V reakci na tvrzení obviněného M. M. ještě Nejvyšší soud může jen znovu odmítnout skutkovou verzi, podle níž se obchodní společnost V. „stala terčem útoku doposud nezjištěných osob, nejspíše občanů Bulharska, kteří se vydávali za osoby V. M. a D. Ch.“. Tyto osoby byly orgány činnými v přípravném řízení ztotožněny, podaly svědecké výpovědi, v nichž potvrdily, že byly v podstatě zneužity jinými (neztotožněnými osobami) ke spáchání posuzované trestné činnosti, za tímto účelem dopraveni do České republiky, kde mj. podepisovaly několik listinných dokumentů (srov. č. l. 536 až 541, 507 až 511 a 732 až 733 tr. spisu). Věrohodnost těchto svědků nebyla ničím a nikým zpochybněna a vyvrací v zásadě nesmyslnou konstrukci obviněného M. M., a to tím spíše za situace, kdy bylo jednoznačně prokázáno, že jedinou osobou, která z vyvedení stavebních strojů profitovala, byl spoluobviněný M. K., s nímž tento obviněný jednal ve vzájemné shodě tak, aby bylo dosaženo záměru získat stroje mimo dispozici V. S největší pravděpodobností se obviněný M. M. zapojil do trestné činnosti rovněž za určitou finanční odměnu či získání jiného prospěchu, ale i pokud by tomu tak nebylo a z jeho strany šlo čistě o „projev dobré vůle“, nic by to nezměnilo na jeho trestní odpovědnosti za žalovaný skutek. Osoby bulharské národnosti, o nichž se obviněný zmiňoval, evidentně nemohly získat žádný prospěch z mobilní technologie na rozdíl od spoluobviněného M. K., u něhož byly stroje také policejním orgánem zajištěny. Uplatněnému dovolacímu důvodu rovněž neodpovídala ta část argumentace, v níž obviněný M. M. odkazoval na odůvodnění svého odvolání, neboť Nejvyšší soud se v dovolacím řízení může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání; z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích trestního řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).
c) K dovolání obviněného M. K.
25. Zásadní dovolací námitkou obviněného M. K., jíž bylo do jisté míry možné přiznat právní relevanci ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, se tento obviněný domáhal změny právní kvalifikace svého jednání na trestný čin podílnictví, a to i v nedbalostní formě. Pomoci ke spáchání trestného činu zpronevěry se totiž mohl dopustit maximálně do té doby, než byl tento trestný čin dokonán, což se stalo prodejem pěti stavebních strojů na recyklaci stavebních odpadů, obchodní společnosti B., dne 10. 1. 2012. Podle skutkových zjištění soudů však převzal předmětné stroje nejdříve dne 20. 1. 2012, tudíž bylo vyloučeno spatřovat v jeho jednání účastenství na trestném činu zpronevěry. Tato výhrada však byla Nejvyšším soudem posouzena jako nedůvodná.
26. Především lze vyslovit podiv nad tím, že s touto zásadní výhradou proti právnímu posouzení skutku obviněný přichází až po pravomocném odsouzení v řízení o mimořádném opravném prostředku, ačkoli skutek byl již rozsudkem soudu prvního stupně kvalifikován v souladu s obžalobou. Nicméně jde o námitku nedůvodnou, založenou na jiném průběhu skutkového děje, než jaký vyplynul z dokazování a jaký se stal také podkladem pro odsuzující výrok o vině obviněného. Obviněný pominul zahrnout do své argumentace tu část svého jednání, které předcházelo samotnému vstupu spoluobviněného M. M. do zjevně připraveného plánu, jehož cílem bylo vyvedení pěti stavebních strojů z majetku obchodní společnosti V. přes prostředníka - nastrčenou obchodní společnost B., registrovanou ve Slovenské republice, jejímž jednatelem byl ustanoven tzv. bílý kůň – svědek S. D. Ch. Podle svědectví V. B., M. K. a E. V. právě obviněný M. K. inicioval založení účtu pro obchodní společnost B., u pobočky České spořitelny v K.. Obviněný M. K. se znal se svědkyní M. K., na podzim roku 2011 avizoval, že hodlá založit bankovní účet na pobočce České spořitelny pro slovenskou obchodní společnost a vyptával se svědkyně na potřebné podklady. Rovněž jí sdělil, že účet založí prostřednictvím V. B., k čemuž následně skutečně došlo a dne 2. 2. 2012 jmenovaná svědkyně založila běžný účet pro B., se sídlem v XY, a to na základě plné moci jí vystavené dne 12. 10. 2011 a podepsané zmocnitelem - občanem bez domova Bulharské národnosti jménem S. D. Ch. (viz č. l. 223 tr. spisu). Svědkyně rovněž potvrdila, že plnou moc jí předal obviněný M. K. a podle jeho pokynu nechala zřídit pro sebe dispoziční právo k účtu, nikoli tedy pro jednatele této obchodní společnosti již jmenovaného S. D. Ch. Evidentně nejpozději počátkem listopadu 2011, tedy minimálně dva měsíce před fiktivním prodejem stavebních strojů obchodní společnosti B., obviněný M. K. věděl, že mobilní technologie budou převáděny na právnickou osobu se sídlem ve Slovenské republice, od níž je následně fiktivně zakoupí on, a pro tento účel nechal založit bankovní účet. Na tento účet také po uzavření kupní smlouvy vložil peněžní částku odpovídající kupní ceně za zcizované stavební stroje, avšak následně ji z účtu vybrala svědkyně V. B. v hotovosti a předala ji zpět obviněnému M. K. Tento obviněný tudíž ve skutečnosti za mobilní technologie nic nezaplatil, stejně jako předtím obchodní společnost B., nic neuhradila obchodní společnosti V. za fingovaný nákup předmětných strojů. Svou rolí při zakládání předmětného účtu u České spořitelny se obviněný M. K. podílel na přípravě uskutečnění plánu, jak z obchodní společnosti V. bezplatně vyvést stavební stroje bez toho, že by s tímto protiprávním jednáním byl jakkoli spojován on anebo obviněný M. M. Jednoznačně však obviněný M. K. ještě před 10. 1. 2012 činil právní úkony, jimiž umožnil obviněnému M. M. převést majetek na obchodní společnost B. Těmito okolnostmi se krajský soud podrobně zabýval v bodech 69. až 72. rozsudku, na něž lze odkázat.
27. Není proto pochyb o tom, že obviněný M. K. umožnil spoluobviněnému M. M. dokonat předem společně zamýšlený trestný čin zpronevěry celkem pěti stavebních strojů pro recyklaci stavebních odpadů, jež původně vlastnila obchodní společnost V., za niž jednal spoluobviněný M. M. Podíl tohoto spoluobviněného na trestném jednání současně pomáhal obviněný M. K. také zastřít, a to již několik měsíců předtím, než byla datována smlouva o prodeji mobilní technologie k 10. 1. 2012. Obhajoba obviněného M. K., který tvrdil, že do celého procesu vyvádění stavebních strojů vstoupil až po 10. 1. 2012, tak opomíjela prokázané skutečnosti, jež svědčí o opaku a potvrzují správnost právního posouzení jeho jednání jako pomoci ke zločinu zpronevěry, čemuž dovolací soud neměl co vytknout. Snad jen nad rámec přezkumu Nejvyšší soud poznamenává, že zjištěné skutkové okolnosti zapojení obviněného M. K. do trestné činnosti nasvědčují naplnění znaku zavinění v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nikoli úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak jej posoudil krajský soud (srov. bod 91. rozsudku). Vzhledem k těmto stručně shrnutým podstatným skutečnostem, s nimiž se však již dostatečně vypořádal soud prvního stupně, bylo vyloučeno, aby čin obviněného M. K. mohl být právně posouzen jako trestný čin podílnictví podle §214 tr. zákoníku, event. podílnictví z nedbalosti podle §215 tr. zákoníku. Rovněž není pravdivé tvrzení obviněného M. K., že soudy jeho vinu opřely výlučně o nepřímé důkazy. Jak vyplývá ze stručně připomenutých důkazních prostředků, tedy výpovědí svědkyň a listinných důkazů, soudy měly k dispozici i důkazy přímé, které obviněného usvědčovaly ze zapojení do stíhané trestné činnosti.
28. Co se týká konkrétního způsobu pomoci poskytnuté obviněným M. K. hlavnímu pachateli, který podle obviněného soudy blíže nespecifikovaly, ani tato výtka neměla opodstatnění. Krajský soud uznal dovolatele vinným pomocí ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) a §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, což vyjádřil slovně v právní větě výroku odsuzujícího rozsudku tak, že obviněný M. K. úmyslně umožnil jinému spáchání zločinu spočívajícího v tom, že pachatel si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Zákonná dikce aplikovaného ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku přitom zní tak, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Výčet konkrétních forem jednání, jež mohou představovat pomoc ke spáchání trestného činu je demonstrativní, právní úprava nevyčerpává všechny způsoby jednání, neboť to ani není prakticky možné. Není ani nezbytné uvádět je ve výrokové části rozsudku, postačuje obecnější zákonný výraz „umožnil“ (popř. „usnadnil“), přičemž podstata této formy pomoci je blíže rozvedena jak v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku, tak v jeho odůvodnění. Z nich jasně vyplývá, že obviněný M. K. předstíral koupi stavebních strojů dne 8. 2. 2012 od obchodní společnosti B., registrované od svého vzniku v dubnu 2011 v příslušném rejstříku ve Slovenské republice, a předstíral také zaplacení kupní ceny na účet této obchodní společnosti, jehož zřízení zajistil na podzim 2011 právě obviněný M. K. Současně s udělením plné moci svědkyni V. B. k založení předmětného účtu bylo této svědkyni zřízeno dispoziční právo k němu, takže mohla podle pokynů dovolatele vybírat z něho hotovost a předávat ji obviněnému M. K. Ten tedy předem věděl, že platba je pouze fiktivní, finanční prostředky vynaložené na úhradu kupní ceny za mobilní technologie mu byly vráceny, s čímž počítal již od podzimu 2011. Bez jeho přispění, jež se prakticky datovalo nejpozději k počátku listopadu 2011, by nebylo možné dovršit plán vyvedení pěti stavebních strojů z majetku obchodní společnosti V. přes prostředníka, nastrčenou slovenskou obchodní společnost B., jež nikdy v obdobném ani stejném oboru nepodnikala a stroje tedy neměla k čemu využít (ani je fyzicky nepřemístila, aby je měla ve své faktické dispozici). Zapojením obchodní společnosti B., navodil obviněný M. K. jednající ve shodě s obviněným M. M. dojem, že stavební stroje se ocitly v dispozici obviněného M. K. nezávisle na vůli obou spoluobviněných, ačkoli tento konečný stav byl jimi dlouho dopředu plánován a kroky k jeho dosažení byly jimi koordinovány. V podrobnostech je možné opět odkázat na komplexní a logické odůvodnění rozsudku krajského soudu, zejména v bodech 69. až 72. Soudem vyjádřené okolnosti způsobu jednání obviněného M. K. lze shrnout tak, že ještě před prodejem stavebních strojů dne 10. 1. 2012 i poté vytvářel podmínky pro zastření spáchání trestného činu zpronevěry hlavním pachatelem obviněným M. M., navíc to byl on, kdo předmětné stroje využíval pro vlastní podnikání do doby jejich zajištění a zahrnutí do majetkové podstaty úpadce V.
IV. Závěrečné shrnutí
29. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací argumentace obviněných M. M. a M. K. z převážné části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídala, pokud ano, posoudil ji Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
30. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného M. K. o odložení nebo přerušení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu, protože s ohledem na způsob rozhodnutí o podaných dovoláních neměl k takovému postupu důvod. Ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil dovolacímu soudu návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu