ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1093.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1093/2018-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 9 To 13/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 8/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 46 T 8/2017, byl obviněný R. V. uznán vinným přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §212 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 400 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena také povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí částku ve výši 420 000 Kč.
3. Týmž rozsudkem byl druhý obviněný B. S. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, který byl kvalifikován jako pomoc k přečinu dotačního podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a dále jako pomoc k přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §24 odst. 1 písm. c) a §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jelikož nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
4. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. V. odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 9 To 13/2018, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný R. V. podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jehož obsah následně doplnil dalším podáním. Uplatněnými námitkami obviněný zpochybnil zejména svou trestní odpovědnost za přečiny, jimiž byl uznán vinným, dále správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů a způsob hodnocení důkazů. Konkrétně obviněný vytkl, že soudy nižších stupňů postupovaly při hodnocení důkazů jednostranně v jeho neprospěch. Podle názoru obviněného skutkový stav nebyl náležitě zjištěn, zejména pokud jde o prokázání existence dohody o rozdělení zisku z dotací, která měla být uzavřena mezi ním a druhým obviněným B. S. Jak dále v této souvislosti obviněný (dovolatel) zdůraznil, v řízení nebylo prokázáno, že by znal B. S. před počátkem skutkového děje, přičemž nemohla existovat žádná dohoda, pokud tento druhý obviněný byl ohledně téhož skutku zproštěn obžaloby. Podle názoru obviněného (dovolatele) z popisu skutku a z obecné povahy posuzovaných přečinů je vyloučeno, aby je obviněný spáchal sám, ale musel by tak učinit na základě dohody s dalšími osobami. Soudy nižších stupňů pochybily, jestliže se nezabývaly obsahem této dohody, a obviněný ve svém dovolání vytkl soudům nižších stupňů rovněž to, že neodstranily pochybnosti o konání jazykových kurzů financovaných z dotací, a to s ohledem na nemožnost provedení výslechu svědka T. S., který měl fakticky provádět tyto kurzy. Podle obviněného nebyla žádným z provedených důkazů prokázána jeho vědomost o nekonání jazykových kurzů.
6. Obviněný vytkl nesprávnost právního posouzení skutku i z důvodu, že zpochybnil naplnění znaků subjektu a subjektivní stránky skutkových podstat posuzovaných přečinů, a vadu shledal též ve výroku o jeho povinnosti k náhradě škody. Podle názoru obviněného totiž soudy nižších stupňů dospěly k chybnému závěru o jeho trestní odpovědnosti, neboť zavinění obviněného dovodily pouze z jeho postavení jako statutárního orgánu obchodní společnosti, a tím zaměnily subjektivní odpovědnost s objektivní odpovědností. Jak dále obviněný zdůraznil, rozhodnutí soudů nižších stupňů porušují zásadu rovnosti, protože druhý obviněný B. S. byl zproštěn obžaloby. Obviněný shledal pochybení soudů nižších stupňů i v otázce náhrady škody, jelikož mu stanovily povinnost vrátit státu vyčerpané dotace, a tím uměle vygenerovaly částku, která neexistuje. Přitom podle obviněného bylo v řízení prokázáno, že čerpané dotace byly použity na určený účel, neboť je obviněný reálně poskytoval B. S., který je dále vyplácel svému subdodavateli.
7. Závěrem svého dovolání obviněný (dovolatel) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „napadený rozsudek“ v celém rozsahu, aniž by uvedl, jak má být poté rozhodnuto.
III. Vyjádření k dovolání
8. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. V. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného lze formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ač je obviněný z větší části založil na zpochybnění skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování. Státní zástupkyně provedla výklad ustanovení §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku a konstatovala, že rozhodná skutková zjištění zcela odůvodňují hmotně právní kvalifikaci skutku v podobě těch přečinů, jimiž byl uznán vinným. Proto bylo nutné vyvodit proti obviněnému trestní odpovědnost, jejíž uplatnění se nijak nedotýká jeho odpovědnosti jako statutárního orgánu obchodní společnosti v rovině civilního práva. Námitka obviněného, v níž tvrdil opak, je tudíž neopodstatněná. Podle názoru státní zástupkyně nelze pod uplatněný dovolací důvod formálně podřadit výhradu obviněného, podle které se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s výrokem o náhradě škody, neboť touto námitkou obviněný v podstatě zpochybnil rozhodná skutková zjištění. Obviněný totiž vytýká soudům, že při rozhodování o náhradě škody nevzaly v úvahu skutečnost, že dotace byly ve skutečnosti vyplaceny subdodavateli, ovšem okolnost, komu obviněný nakonec vyplatil peníze z poskytnuté dotace, podle státní zástupkyně není podstatná pro rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody.
9. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
11. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. V. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K námitkám neodpovídajícím dovolacímu důvodu
12. Obviněný však v části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy obou stupňů, a s provedeným dokazováním. O výlučně procesní povaze – nikoli hmotně právním charakteru – části jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů postupovaly při výkladu důkazů jednostranně v jeho neprospěch, hodnotily provedené důkazy v rozporu s jejich reálným obsahem a kontextem s ostatními důkazy a v důsledku toho nezjistily náležitě skutkový stav. Obviněný nepovažuje za prokázanou existenci dohody o rozdělení zisku z dotací, která měla být uzavřena mezi ním a druhým obviněným B. S., ani to, zda byly jazykové kurzy fakticky konány. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
13. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. V., totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s výrokem o náhradě škody, neboť nevzaly v úvahu skutečnost, že čerpané dotace byly užity na určený účel a že je obviněný (dovolatel) reálně poskytoval druhému obviněnému B. S., jež je dále vyplácel svému subdodavateli. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný v ní jen polemizuje s rozhodnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s provedeným dokazováním a s hodnocením důkazů. Přitom obviněný se ve svém dovolání v podstatě domáhá použití hmotného práva na jím předkládanou verzi skutkového děje, ač se soudy obou nižších stupňů přiklonily k jiné verzi, kterou podrobně a přesvědčivě zdůvodnily ve svých rozhodnutích.
14. Nejvyšší soud dále k uplatněnému dovolacímu důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a které jednoznačně svědčí o spáchání přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Přitom z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů.
15. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl takové námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. To se týká zejména tvrzení obviněného ohledně nesprávného hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud se řádně zabýval touto výtkou a beze zbytku se s ní vypořádal, což je patrné z odůvodnění jeho rozhodnutí (viz odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu na s. 2 a 3). Odvolací soud reagoval i na námitku obviněného, podle níž se soud prvního stupně náležitě nevypořádal s pochybnostmi o konání jazykových kurzů (viz odůvodnění usnesení odvolacího soudu na s. 3). Jestliže tedy obviněný ve svém dovolání v uvedených směrech zopakoval obsahově shodné námitky s těmi, které již byly uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pak lze poukázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.“ Nejvyšší soud proto v této části odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval všemi shora uvedenými výhradami obviněného a řádně a beze zbytku se s nimi vypořádal.
c) K přečinům poškození finančních zájmů Evropské unie a dotačního podvodu
16. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami obviněného R. V., jimiž zpochybnil naplnění zákonných znaků přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to pokud jde o subjekt a subjektivní stránku jejich skutkových podstat. Podle přesvědčení obviněného soudy nižších stupňů zaměnily subjektivní odpovědnost s objektivní odpovědností a dovodily zavinění obviněného pouze z faktu, že byl v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti. Tyto námitky sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť je obviněný založil zčásti rovněž na polemice se skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud je však nepovažuje za důvodné.
17. K tomu je třeba připomenout, že přečin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem, anebo zatají takové doklady nebo údaje, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu, způsobí-li tímto činem větší škodu. Jedním z alternativních znaků objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu je předložení nepravdivých dokladů, kterého se pachatel dopustí, pokud předloží doklad, jehož obsah neodpovídá skutečnosti, přičemž takovým dokladem se rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je potřebné k získání finančních prostředků z evropských rozpočtů. Může jít např. o žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení (např. o tzv. bezdlužnosti vůči veřejné správě či ve vztahu k veřejné podpoře), podklady k veřejné zakázce nebo o výpis z obchodního rejstříku či z evidence Rejstříku trestů. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2651 a 2652).
18. Pokud jde o přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, spáchá ho ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčí podstatné údaje a způsobí takovým činem větší škodu. Uvedením nepravdivých údajů jako alternativně vymezeným znakem objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu se rozumí uvedení údajů, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž se podává informace v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku. Z hlediska subjektivní stránky jde ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2123 a 2124).
19. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho následném odůvodnění, obviněný R. V. jako jednatel obchodní společnosti E. K.., a příjemce dotace č. OPLZZ/1.1/35/101191 v celkové výši 1 924 568,70 Kč z „Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost“ poskytovatele Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky na realizaci projektu „Podpora odborného růstu zaměstnanců firmy E. K.“, přičemž uvedená částka dotace pocházela z 85 % z rozpočtu Evropského sociálního fondu a z 15 % ze státního rozpočtu České republiky, obviněný o ni požádal dne 20. 9. 2010 a k jejímu vyplacení došlo v období od 22. 2. 2011 do 8. 3. 2013, vymyslel fiktivní záměr na provedení jazykových školení zaměstnanců obchodní společnosti E. K.., přijal a proplatil faktury obchodní společnosti Jazyková škoda LinguaPlus, s. r. o., za jazykové kurzy anglického a německého jazyka, které se údajně měly realizovat od 1. 3. 2011 do 16. 10. 2012, avšak ve skutečnosti se nekonaly a byly vyhotoveny pouze doklady, jimiž mělo být prokazováno jejich uskutečnění, poté obviněný použil tyto doklady v případech kontrol čerpání dotace, tím se obviněný snažil u poskytovatele dotace vzbudit dojem účelného čerpání poskytnuté dotace a vytvářel zdání o reálně uskutečněné ekonomické činnosti zakládající dotační titul, takže uvedeným jednáním došlo k nesprávnému použití vyplacených finančních prostředků z dotačního titulu Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky v celkové výši 420 000 Kč, když částka ve výši 357 000 Kč odpovídající 85 % fakturované částky je škodou způsobenou unijnímu rozpočtu Evropského sociálního fondu a částka ve výši 63 000 Kč odpovídající 15 % fakturované částky je škodou způsobenou státnímu rozpočtu České republiky.
20. Podle názoru Nejvyššího soudu výše popsané skutkové okolnosti svědčí o naplnění všech zákonných znaků přečinů dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným, a to včetně znaků pokrývajících subjekt a subjektivní stránku těchto skutkových podstat. Ostatně soudy obou stupňů věnovaly těmto otázkám dostatečnou pozornost, takže v podrobnostech lze odkázat na jejich závěry (na s. 20 a 23 rozsudku soudu prvního stupně a na s. 3 a 4 usnesení odvolacího soudu), s nimiž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Soudy zde shodně dospěly k závěru o přímém úmyslu obviněného a zdůraznily, že obviněný vykonával nejen funkci statutárního orgánu obchodní společnosti, nýbrž to byl právě on, kdo podal žádost o dotaci, byl manažerem projektu a také příjemcem dotace. Bylo proto odpovědností obviněného, aby celkový projekt financovaný z dotace byl realizován v souladu se schváleným účelem poskytnuté dotace a finanční prostředky tím získané byly použity pouze na způsobilé výdaje odpovídající účelu a rozpočtu projektu dotace, což se však v případě jazykových kurzů nestalo, neboť tyto se vůbec nekonaly. V dané věci tudíž není žádných pochyb o tom, že soudy nižších stupňů správně dovodily trestní odpovědnost obviněného, přičemž tak neučinily s pouhým poukazem na jeho postavení jako statutárního orgánu obchodní společnosti E. K., jak se mylně domnívá obviněný.
V. Závěrečné shrnutí
21. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. V. podal proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Část námitek obviněného zaměřených proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů pak neodpovídá citovanému ani jinému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uplatnil námitky, s nimiž se už náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů v napadeném usnesení a v rozsudku mu předcházejícím.
22. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu