ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1384.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1384/2019-881
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. F. K. , nar. XY, občan Spolkové republiky Německo, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 49/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 43/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 25 T 43/2017, byl obviněný T. F. K. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §254 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a v družstvu na dobu 2 roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni se svými uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání jednak obviněný, a to proti výroku o vině i trestu, a jednak státní zástupkyně v neprospěch obviněného rovněž proti výroku o vině i trestu. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 49/2019, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný T. F. K. podal proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
5. Obviněný svými výhradami zpochybnil zejména skutkové závěry soudů nižších stupňů a způsob hodnocení důkazů. Podle obviněného v řízení před soudem prvního stupně nebylo bezpochyby prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný trestně stíhán, a proto odvolací soud pochybil, pokud se ztotožnil se závěry, k nimž v řízení dospěl soud prvního stupně. Konkrétně obviněný zdůraznil, že nepředání, natož zatajení účetních dokumentů novému jednateli obchodní společnosti K., obviněným nebylo dostatečně prokázáno, a z vlastního pohledu popsal okolnosti, za nichž u notáře předal účetní dokumenty P. H. v souvislosti s převodem obchodních podílů v obchodní společnosti K. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, žádný z vyslechnutých svědků nevyvrátil jeho tvrzení o tom, že předal účetnictví novému jednateli uvedené obchodní společnosti, a pokud jde o svědecké výpovědi Z. L. a V. O., na které odvolací soud odkázal, z těchto podle názoru obviněného vyplývá pouze to, jaký byl rozsah účetní dokumentace obchodní společnosti K., uložené v XY. Výpovědi těchto svědků nevyvrací ani tvrzení obviněného o tom, že účetní dokumenty byly v elektronické podobě na nosičích CD, proto mohlo dojít k jejich snadnému předání novému jednateli zmíněné obchodní společnosti P. H. při převodu obchodních podílů v XY v rozsahu, jak uvedl obviněný.
6. Ve svém dovolání obviněný vyslovil nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož si obviněný vybral P. H. jako nového nabyvatele obchodních podílů a nového jednatele obchodní společnosti K., protože věděl, že jmenovaný nebude zajišťovat chod této obchodní společnosti. Podle přesvědčení obviněného však uvedený závěr nevyplývá z provedeného dokazování a obviněný se v dané situaci ani nepovažuje za odpovědného za to, že se novým společníkem a posléze i jednatelem zmíněné obchodní společnosti stal P. H., neboť převod obchodních podílů ve společnosti s ručením omezeným je v kompetenci jednotlivých společníků, nikoli jednatelů. Společníci ani jednatelé nemají podle obviněného žádnou zákonnou, ale ani morální povinnost zkoumat, zda osoba, které je obchodní společnost předávána, ji bude nadále provozovat.
7. Obviněný označil za absurdní požadavek plynoucí z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, aby prodávající prověřil, jak kupující naloží se svou nově nabytou obchodní společností a jejími účetními dokumenty a zda tím neohrozí řádné vyměření daně. Obviněný vznesl výhrady i ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, podle kterých obviněný po převodu obchodních podílů neseznámil P. H. s chodem obchodní společnosti K., a s jejími zaměstnanci, protože podle obviněného šlo o povinnost P. H., který měl také poskytnout informace věřitelům této obchodní společnosti.
8. Obviněný vytkl rovněž nepřiměřenost uloženého trestu, který považuje za nedostatečně individualizovaný. Jak v této souvislosti zdůraznil, svým jednáním zjevně nezpůsobil žádnou hmotnou škodu, od údajného spáchání trestného činu uplynuly více než 4 roky a od té doby se nedopustil žádného protiprávního jednání. Obviněný vyslovil nesouhlas i s trestem v podobě zákazu činnosti a konstatoval, že pokud nebude moci vykonávat funkci člena statutárního orgánu obchodní korporace, bude muset upustit od některých podnikatelských aktivit, čímž dojde k ohrožení ekonomické situace celé jeho rodiny.
9. Konečně obviněný shrnul své výhrady a konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného přečinu, zejména se nepodařilo zjistit, jakým způsobem bylo naloženo s účetními dokumenty obchodní společnosti K. Podle obviněného nebyl naplněn ani znak „ohrožení majetkových práv jiného a včasného a řádného vyměření daně“, neboť v době, kdy měla být podána příslušná daňová přiznání, již nebyl jednatelem jmenované obchodní společnosti ani nedisponoval příslušnými účetními dokumenty. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, osobou povinnou k podání daňových přiznání již byl nový jednatel P. H. Podle přesvědčení obviněného nemohl svým jednáním ohrozit majetková práva jiného, neboť v době, kdy došlo k převodu obchodního podílu v obchodní společnosti K., tato již nedisponovala v podstatě žádnými majetkovými hodnotami, reálně by tedy nemohla být způsobena škoda, tudíž ani majetková práva třetích subjektů nebyla ohrožena.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a aby zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na toto usnesení, aniž by navrhl další postup.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný T. F. K. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
14. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.
b) K námitkám neodpovídajícím dovolacímu důvodu
15. Obviněný T. F. K. však v podstatné části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu, protože nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy obou stupňů, a s provedeným dokazováním. O výlučně procesní povaze (ale nikoli o hmotně právním charakteru) části jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, podle něhož v řízení nebylo bezpochyby prokázáno, že se stal skutek, pro který je obviněný trestně stíhán. Obviněný nepovažuje za prokázaný závěr soudů o tom, že nepředal, natož aby zatajil účetní dokumenty novému jednateli obchodní společnosti K., P. H., přičemž podle jeho názoru žádným z vyslechnutých svědků nebylo vyvráceno předání účetnictví. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
16. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani námitka obviněného, podle níž závěr odvolacího soudu o tom, že obviněný věděl, že nový jednatel P. H. nebude zajišťovat chod obchodní společnosti K., nevyplývá z provedeného dokazování. Totéž platí o obecném konstatování obviněného v tom smyslu, že nebyl povinen zkoumat, jak P. H. naloží s účetními dokumenty uvedené obchodní společnosti, ani seznámit jej s chodem obchodní společnosti a jejími zaměstnanci. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný v ní jen polemizuje s rozhodnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s provedeným dokazováním a s hodnocením důkazů. Přitom obviněný se ve svém dovolání v podstatě domáhá použití hmotného práva na jím předkládanou verzi skutkového děje, ač se soudy obou nižších stupňů přiklonily k jiné verzi, kterou podrobně a přesvědčivě zdůvodnily ve svých rozhodnutích.
17. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl takové námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. To se týká především výhrad obviněného, podle nichž z provedeného dokazování nevyplývají skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, zejména pokud jde o závěr tohoto soudu o tom, že obviněný zatajil účetní knihy či jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku obchodní společnosti K. Odvolací soud se zabýval všemi shora uvedenými námitkami obviněného a řádně a beze zbytku se s nimi vypořádal, což je patrné zejména z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu na s. 5, 6 a 7. K tomu je namístě zdůraznit, že pokud obviněný ve svém dovolání v uvedených směrech zopakoval obsahově shodné námitky s těmi, které již byly uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pak lze poukázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
18. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka obviněného, kterou zpochybnil přiměřenost trestů jemu uložených. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat,
pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru
o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obviněný nevytkl a ani u něj nepřichází v úvahu. Proto ani námitky poukazující jen na údajnou nepřiměřenost uložených trestů s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, zjevné nezpůsobení hmotné škody či nutnost zanechání některých podnikatelských aktivit a s tím související ohrožení ekonomické situace rodiny obviněného, není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Přitom v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů věnovaly náležitou pozornost otázce přiměřenosti trestů a soud prvního stupně přihlédl ke všem polehčujícím okolnostem, jež obviněný zdůraznil ve svém dovolání (viz s. 13 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3). Navíc, jak již bylo uvedeno výše, obviněný i těmito dovolacími námitkami pouze opakuje svoji obhajobu z odvolacího řízení. Zmíněnými výhradami obviněného se odvolací soud řádně zabýval (viz odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze na s. 7) a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že kombinace obou uložených trestů, tj. podmíněného trestu odnětí svobody (ve vztahu k němuž odvolací soud správně zdůraznil, že byl uložen hluboko v dolní polovině trestní sazby) a trestu zákazu činnosti, je způsobilá naplnit účel trestu a představuje přiměřenou reakci na spáchaný trestný čin (viz odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze na s. 8). Nejvyšší soud tedy považuje zmíněné námitky týkající se přiměřenosti uložených trestů za takové, které nejenže neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani nejsou opodstatněné.
c) K přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle §254 odst. 1 tr. zákoníku
19. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami obviněného T. F. K., jimiž zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to, pokud jde o subjekt a objektivní stránku jeho skutkové podstaty. Tyto námitky obviněného sice lze s jistou mírou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť je obviněný založil též na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy. Nejvyšší soud je však nepovažuje za důvodné.
20. Ustanovení o přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku chrání zájem společnosti na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, zajišťuje ochranu majetkových zájmů dalších osob a zájem státu na řádném vyměření daní. Zmíněné ustanovení trestního zákoníku obsahuje tři alinea, tedy nečíslované odstavce, v nichž jsou sankcionovány nejzávažnější případy vadného vedení a uchovávání účetnictví, jeho nevedení nebo jiných útoků vůči účetním a obdobným dokladům a jejich vypovídací hodnotě. Obviněnému bylo v této věci kladeno za vinu spáchání přečinu ve variantě uvedené v §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, protože podle soudů nižších stupňů zatajil účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, a ohrozil tak majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně. Soudy nižších stupňů tedy u obviněného shledaly alternativu jednání spočívající v zatajení příslušných účetních dokladů, a pokud jde o ohrožovací následek, pak možnost ohrožení majetkových práv jiného a včasného a řádného vyměření daně. K otázce zatajení účetních knih, zápisů a obdobných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole lze připomenout, že pachatel je zatají zejména tehdy, když předstírá komukoli jinému, zpravidla kontrolním nebo daňovým orgánům, že vůbec nemá tyto doklady, anebo je umístí nebo ukryje na takovém místě, kde jsou pro uvedené orgány nebo pro jiné osoby běžnými prostředky nedostupné. O zatajení půjde i tehdy, když pachatel uvádí ohledně účetních dokladů rozporné údaje, a vzhledem k tomu není jasné, kde se skutečně nacházejí příslušné účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady, zda je toto účetnictví kompletní a zda obsahuje konkrétní důležité podklady vztahující se buď k podanému daňovému přiznání a v něm uvedeným údajům, anebo k majetkovým právům jiného, např. pohledávkám věřitelů. Zatajení těchto rozhodných účetních dokladů nemůže být v zásadě vyloučeno ani pouhým nekonkrétním tvrzením pachatele, že účetnictví se nachází na určitém místě, zvláště když bylo později toto tvrzení zase popřeno, resp. shledáno nepravdivým (viz rozhodnutí pod č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). Zatajením je v uvedeném smyslu i předstírání toho, že účetnictví bylo předáno jiné osobě (typicky např. novému statutárnímu orgánu obchodní korporace), ačkoli tak pachatel neučinil a s účetními doklady naložil nezjištěným způsobem. Pod pojem „majetková práva jiného“ je třeba zahrnout všechna práva vztahující se k cizímu majetku, tedy nejen práva věcná (např. vlastnictví k věci), ale i majetková práva vyplývající ze závazkových či jiných vztahů, které mají majetkový charakter. K naplnění základní skutkové podstaty podle §254 odst. 1 tr. zákoníku pak postačí ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně, nemusí tedy dojít k poruše, tj. např. ke škodě věřitelů nebo ke zkrácení daně. Přitom pachatelem přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba, pokud má přístup k příslušným účetním a podobným dokladům, disponuje s nimi nebo má zákonnou povinnost řádně je vést a uchovávat, ale nevyžaduje se zde speciální nebo konkrétní subjekt (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 1019, sp. zn. 5 Tdo 1619/2018, uveřejněné pod č. 48/2019 Sb. rozh. tr.).
21. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho následném odůvodnění, obviněný T. F. K. jako jednatel obchodní společnosti K., vědom si své odpovědnosti za řádné vedení účetnictví podle §196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, a podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a rovněž vědom si neziskového hospodaření této obchodní společnosti s cílem vyhnout se řádnému ukončení činnosti obchodní společnosti a objasnění toků finančních prostředků a hospodářské situace se v návaznosti na zmocnění, které mu udělil společník obchodní společnosti R. M., dohodl s P. H., nar. XY, že ten na sebe ryze formálně vedle 30% obchodního podílu, který byl do té doby ve vlastnictví druhého společníka – obchodní společnosti B., zastoupené synem obviněného, J. K., nar. XY, převede i 70% obchodní podíl R. M., a též jen ryze formálně převezme účetní a obchodní evidenci společnosti včetně jejího majetku, na základě čehož dne 8. 10. 2014 uzavřeli tomu odpovídající smlouvu o převodu obchodního podílu na P. H., který se v souvislosti s tím administrativně stal novým společníkem a jednatelem obchodní společnosti, a to ačkoli obviněný věděl, že P. H. nemá faktický zájem o účast v obchodní společnosti, a současně byl srozuměn s tím, že P. H. ani nebude provozovat obchodní společnost a že s účetnictvím a s majetkem obchodní společnosti bude naloženo nezjistitelným způsobem, v důsledku čehož nebudou ani podána příslušnému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od roku 2014, k dani z přidané hodnoty počínaje zdaňovacím obdobím od srpna roku 2014 a k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků počínaje zdaňovacím obdobím od roku 2014, čímž obviněný zmařil možnost řádného vyměření těchto daňových povinností obchodní společnosti K. Dále obviněný ke škodě oprávněných věřitelů trvale znemožnil řádné zjištění, přezkoumání a uspořádání majetkových poměrů této obchodní společnosti, jelikož se obchodní společnost stala pro věřitele věcně nekontaktní a tito nebyli nadále schopni zjistit možnost, případně rozsah možného uspokojení jejich pohledávek z majetku obchodní společnosti, které v té době představovaly pohledávky specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně v celkové výši minimálně 1 675 807 Kč.
22. Podle názoru Nejvyššího soudu výše popsané skutkové okolnosti svědčí o naplnění všech zákonných znaků přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, a to včetně znaků pokrývajících subjekt a objektivní stránku této skutkové podstaty. Námitku obviněného, podle níž on sám nebyl osobou povinnou k podání daňových přiznání, neboť již nebyl jednatelem obchodní společnosti K., ani nedisponoval příslušnými účetními dokumenty, Nejvyšší soud shledal neopodstatněnou. Jak totiž vyplývá ze znění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a bylo to již zdůrazněno výše, pachatelem (subjektem) tohoto trestného činu může být kterákoli fyzická (i právnická) osoba, nevyžaduje se její zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení ve smyslu §114 tr. zákoníku. Pokud tedy obviněný na základě zjištěného skutkového stavu s vědomím, že může ohrozit majetková práva věřitelů obchodní společnosti K., a řádné vyměření daní, nakládal s jejími účetními a dalšími doklady, z nichž mohl být získán přehled o jejím hospodářském stavu a majetku, tak, že pro příslušné orgány a jiné osoby byly tyto doklady nedosažitelné, resp. další osoby nevěděly o tom, kde se nacházejí (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 7/2009 Sb. rozh. tr.), tímto svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Navíc – jak vyplynulo z provedeného dokazování – obviněný sice formálně převedl práva a povinnosti k obchodnímu podílu v obchodní společnosti K., na P. H., fakticky však naložil s majetkem této společnosti a s doklady o něm blíže nezjištěným způsobem. Podle dosavadní ustálené judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1304/2014) , úmyslné ukrývání účetnictví dlužníka v době, kdy se jeho věřitelé domáhají uspokojení svých splatných pohledávek, s sebou logicky vždy nese reálnou možnost ohrožení majetkových práv věřitelů. Jak již uvedl soud prvního stupně, v důsledku účelového převodu celého obchodního podílu v obchodní společnosti K., nebylo možné spolehlivě zjistit, kde se nacházejí účetní knihy, zápisy a jiné doklady o jejím majetku, přičemž je zcela nerozhodné, komu je obviněný ve skutečnosti předal. Je třeba zdůraznit, že pokud obchodní společnost jako dlužník nedisponuje účetními doklady, nemůže ani posoudit oprávněnost pohledávky, kterou vůči ní poškozený věřitel uplatňuje. Taková obchodní společnost tedy prakticky není schopna řádně vyvíjet žádnou další činnost ani splácet své skutečné dluhy, neboť nikdo neví, jaká je vlastně její majetková situace, jaké jsou její pohledávky, závazky, zda zde není stav úpadku atd. Přitom obviněnému jako osobě působící ve funkci jednatele musely být jasné následky jeho počínání, obzvlášť pokud se převod obchodního podílu ve jmenované obchodní společnosti uskutečnil za situace, kdy sám obviněný jakožto její jednatel rezignoval na řádné plnění svých povinností a bylo mu zcela zřejmé, že není schopen zajistit, aby obchodní společnost dostála svým finančním závazkům.
23. Nejvyšší soud v tomto směru nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného, podle něhož svým jednáním nemohl ohrozit majetková práva jiného, neboť v době, kdy došlo k převodu obchodního podílu v obchodní společnosti K., tato již nedisponovala v podstatě žádnými majetkovými hodnotami, proto nemohla být reálně způsobena žádná škoda, a tudíž nemohla být ani ohrožena majetková práva třetích subjektů. Uvedená skutečnost je totiž v posuzovaném případě zcela irelevantní, neboť, jak již bylo zdůrazněno výše, k naplnění základní skutkové podstaty podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, pod niž soudy nižších stupňů podřadily jednání obviněného, postačí ohrožení majetkových práv jiných subjektů (ke kterému v posuzovaném případě nepochybně došlo), rozhodně se však nevyžaduje způsobení škody na jejich majetku. Jinak řečeno, samotné způsobení škody není podmínkou pro to, aby jednáním obviněného nastal ohrožovací následek. Navíc je nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů – na rozdíl od podané obžaloby – neshledaly, že by obviněný svým jednáním naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu posuzovaného přečinu, jejímž znakem je i způsobení značné škody na cizím majetku. I tuto námitku obviněného proto Nejvyšší soud shledal neopodstatněnou.
24. Nejvyšší soud dále k uplatněnému dovolacímu důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tato skutková zjištění jednoznačně svědčí o spáchání přečinu podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Přitom v nyní posuzované trestní věci soud prvního stupně provedl a pečlivě zhodnotil všechny dostupné důkazy a dospěl ke skutkovým závěrům, které náležitě přezkoumal odvolací soud. Správnost takto zjištěného skutkového stavu tedy nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat, když s ohledem na velmi omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. řádu) zpravidla sám neprovádí důkazy, a proto je bez dalšího nemůže ani přehodnocovat. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů pak vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů.
IV. Závěrečné shrnutí
25. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný T. F. K. podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Část námitek obviněného zaměřených proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů pak neodpovídá citovanému ani jinému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uplatnil námitky, s nimiž se už náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů v napadeném usnesení a v rozsudku mu předcházejícím.
26. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu