ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.340.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 340/2019-891
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. S. , narozený XY v XY, státní příslušník Ruské federace, bytem XY, s adresou pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 12 To 281/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 3/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 2 T 3/2018, byl obviněný A. S. uznán vinným zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za uvedený zločin mu byl podle §220 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, který byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let.
2. Tohoto zločinu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako jednatel poškozené obchodní společnosti S., IČ: XY (dále také jen „poškozená“), prodal za nevýhodných podmínek ke dni 26. 5. 2015 na základě smlouvy o koupi nemovitosti zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, okres Praha-západ, rodinný dům a stavební parcely, v celkové výši kupní ceny 14 000 000 Kč, z majetku poškozené obchodní společnosti S. za cenu hrubě a úmyslně podhodnocenou a neodpovídající jejich hodnotě s predikcí nejistého ekonomického výsledku a dlouhodobého závazku ze strany nabyvatelky I. A., nar. XY, na úkor poškozené obchodní společnosti, a to zápočtem proti pohledávce paní I. A. ze dne 26. 5. 2015, vůči poškozené obchodní společnosti S. ve výši 14 000 000 Kč. I. A. měla pohledávku v celkové výši 18 889 987,84 Kč, kterou získala smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 2. 2. 2015, po započtení kupní ceny nemovitosti zbytek své pohledávky ve výši 4 889 987,84 Kč uvedené obchodní společnosti prominula. Podle závěrů soudu prvního stupně přitom obvyklá cena předmětných nemovitých věcí byla nejméně 22 960 000 Kč, čímž k tíži poškozené obchodní společnosti S. vyvedl z jejího majetku nemovitosti v reálné hodnotě nejméně 22 960 000 Kč a zároveň neobdržel plnění, jež by odpovídalo reálné tržní ceně dosažitelné v daném místě a čase. Zvýhodnil tak na úkor poškozené obchodní společnosti nabyvatelku I. A., s níž ho pojil osobní vztah, čímž porušil zejména podle §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obč. zák.“), mu uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, a svým jednáním tak způsobil poškozené obchodní společnosti S. škodu v celkové výši nejméně 8 960 000 Kč.
3. Z podnětu podaného odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 12 To 281/2018, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu, a při nezměněném výroku o vině a nezměněném výroku o trestu odnětí svobody a zákazu činnosti znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu a obviněnému podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §256 tr. řádu bylo krajským soudem zamítnuto odvolání obviněného.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení skutku a je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
5. Dovolatel předně namítl, že soudy nižších stupňů sice dospěly k závěru, že prodejem nemovitostí spáchal škodu ve výši 8 960 000 Kč, avšak nevysvětlily, jak k této částce dospěly, a to ani v odůvodnění svých rozsudků. Obviněný nesouhlasil se zjištěnou výší škody na spravovaném majetku. Byl přesvědčen, že soudy chybně nezohlednily majetkový prospěch ve formě odpuštění dluhu (ve výši 4 889 987,84 Kč). Škoda tak mohla být způsobena maximálně ve výši 4 070 012,16 Kč (rozdíl mezi cenou odhadní ve výši 22 960 000 Kč a mezi částkou 18 889 987,84 Kč, o kterou se poškozená obchodní společnost při prodeji obohatila, složenou z částky 14 000 000 Kč za prodej nemovitostí a z částky 4 889 987,84 Kč spočívající v odpuštění pohledávky). Splnění kupní ceny formou zápočtu pohledávky je běžný obchodní a ekonomický krok. V žádném případě nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že se jednalo o „prodej s predikcí nejistého ekonomického výsledku a dlouhodobého závazku“. Naopak celá kupní cena byla splacena ihned zápočtem pohledávky a zbytek pohledávky byl ihned odpuštěn. Vznik pohledávky, na kterou byla započtena kupní cena, byl policií podrobně zmapován. Paní I. A. dohodnuté splátky za postoupenou pohledávku řádně splácí a důkazy o tom jsou založeny ve spise. Obviněný nerozumí tomu, jak by se tyto pravidelné splátky mezi I. A. a původním vlastníkem pohledávky měly odrazit v jeho účetnictví, jak uvedl soud prvního stupně, když jako fyzická osoba žádné účetnictví nevede. Dovolatel upozornil také na to, jak se dle různých znalců lišila odhadní cena nemovitostí, a to od 15 722 937 Kč po 49 880 000 Kč, tedy s rozpětím ve výši 34 157 063 Kč. Proto byl přesvědčen, že v této souvislosti rozdíl ve výši čtyř milionů Kč jako škoda, kterou měl obviněný pří správě cizího majetku prodejem těchto nemovitostí způsobit, nemůže založit jeho vinu.
6. Obviněný dále v dovolání poukazoval na „nepřesnosti napadených rozhodnutí“. Podle něj soudy vycházely z nesprávných zjištění opřených jen o výpověď jeho bývalé ženy, že v době uzavření kupní smlouvy byl obviněný a paní I. A. v osobním vztahu. Pokud poškozená obchodní společnost nemovitost pronajímala, jednalo se podle přesvědčení obviněného o běžnou podnikatelskou aktivitu provozovanou za účelem zisku, a proto na řízení této obchodní společnosti lze použít judikaturu Nejvyššího soudu ohledně rozhodování členů statutárních orgánů obchodních korporací s péčí řádného hospodáře.
7. Dovolatel upozornil na to, že „rozdělení“ kupní ceny a odpuštění dluhu poškozené obchodní společnosti ve výši 4 889 987,84 Kč bylo učiněno za účelem optimalizace daňové povinnosti. Finanční úřad při vybírání daně z nabytí nemovitostí akceptoval kupní cenu ve výši 14 000 000 Kč. Zbytek pohledávky pak byl odpuštěn. Pro poškozenou obchodní společnost by byl majetkový prospěch shodný. Na uvedené jednání nelze podle obviněného nahlížet jako na trestný čin. Tento postup je v rámci podnikání běžný a finanční úřad jej akceptoval.
8. Rozporoval rovněž závěr, že o chystaném prodeji bývalá žena obviněného nevěděla, neboť ta v jiném sporu uvedla, že o nutnosti nemovitosti prodat věděla a že se z nemovitosti po dohodě vystěhovala. Dovolatel měl za to, že na celou věc tak bylo nutno pohlížet jako na obchodní záležitost, jak dále rozvedl.
9. Dovolatel byl přesvědčen, že výše kupní ceny předmětných nemovitostí byla stanovena po důkladném prověřování. Odkázal na svědecké výpovědi uvádějící, že nemovitosti se pokoušeli dlouhodobě prodat za vyšší cenu, avšak bez úspěchu, což se nedaří ani v současné době. Podotkl, že náklady na provoz jsou velmi vysoké a je zde nutnost nákladných rekonstrukcí. Prodejem původně obviněný pověřil realitní kancelář, nechal vyhotovit znalecký posudek soudní znalkyní Marií Pecháčkovou. Má tedy za to, že si opatřil všechny důležité podklady k prodeji nemovitosti od odborníků a jejich radami ohledně ceny se řídil a nemohl tak porušit povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Upozornil na velmi rozličné odhady ceny předmětných nemovitostí. Připomněl, že poškozená obchodní společnost byla velmi zadlužena a hrozil jí „pád do insolvence“. Přičemž jediným východiskem se jevil prodej nemovitostí, které vlastnila, a uspokojení největšího věřitele. Tento prodej je nutno posoudit v kontextu s ostatními kroky a celkovou situací.
10. Obviněný v další části svého dovolání poukázal na úpravu povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, kterou podle svého názoru jako statutární orgán obchodní korporace respektoval. Soudy nižších stupňů ale podle obviněného zcela přehlédly judikaturu k této problematice. Dovolatel dále rozvedl, co se podle něj míní péčí řádného hospodáře ve smyslu právních předpisů a tzv. podnikatelským úsudkem, k tomu poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Zájmem poškozené obchodní společnosti bylo splacení vlastních dluhů a jejich nezvyšování vysokými náklady na provoz a rekonstrukci nemovitostí, které vlastnila.
11. Obviněný byl proto přesvědčen, že v trestním řízení nebyla žádným způsobem prokázána subjektivní stránka trestného činu, z jehož spáchání byl shledán vinným. Pro naplnění znaků trestného činu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku je přitom vyžadováno úmyslné zavinění, které se musí vztahovat k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat majetek, tak i ke způsobení škody na něm.
12. Obviněný dále uvedl, že podání trestního oznámení jeho bývalou ženou je pouze aktem msty z důvodu dlouhodobých špatných vztahů. Tento spor má podle něj ryze soukromoprávní charakter, neměl být řešen prostředky trestního práva, na které je nutno pohlížet jako na ultima ratio, tedy krajní právní prostředky, jimiž se mají řešit vyložené excesy.
13. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil a aby ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně že věc vrátí odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
14. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně zrekapitulovala dosavadní trestní řízení a dovolání obviněného. Za zásadní považovala zjištění, zda obviněný porušil zákonem nebo smluvně mu uloženou povinnost opravovat a spravovat cizí majetek, jestli je dáno jeho zavinění ve vztahu k porušení takto vymezené povinnosti a způsobení škody s přihlédnutím k tomu, zda tato škoda byla správně stanovena.
15. Podle státní zástupkyně bylo v tomto trestním řízení prokázáno, že obviněný nejednal v dobré víře a v obhajitelném zájmu jím řízené obchodní společnosti. Jako jednatel poškozené obchodní společnosti prodal její jediný majetek, který sloužil k tvorbě zisku, neboť byl pronajímán, a navíc jej prodal hrubě pod cenou. Obvyklá cena nemovitostí byla znaleckým posudkem předloženým obhajobou stanovena na 22 960 000 Kč. Prostým propočtem, pokud by došlo k prodeji za uvedenou cenu, by mohla poškozená obchodní společnost uhradit celou pohledávku I. A. a ještě z prodeje navíc získat. Státní zástupkyně upozornila na motiv jednání obviněného, který chtěl tímto způsobem vyvést z vlastnictví poškozené obchodní společnosti veškerý její hodnotný majetek, čímž chtěl zvýhodnit kupující, tedy jeho současnou manželku I. A., čímž zároveň zúžil rozsah majetku, který měl být vypořádán s jeho předchozí manželkou.
16. Podle státní zástupkyně zejména odvolací soud správně upozornil na časový sled a logiku veškerých okolností, které prodeji předmětných nemovitostí předcházely, tedy zejména na to, že mezi poškozenou obchodní společností S., a obchodní společností E., jejímž byl obviněný rovněž jednatelem, došlo k uzavření smlouvy o půjčce ve prospěch prvně uvedené obchodní společnosti, přičemž pohledávka za touto obchodní společností byla obchodní společností E. postoupena právě I. A., která následně koupila nemovitosti poškozené S., za podhodnocenou částku, následně zbytek dluhu poškozené obchodní společnosti odpustila. Zdůraznila, shodně se závěrem odvolacího soudu, že již sama existence takového dluhu vzbuzuje pochybnosti, neboť ani obviněný nebyl schopen vznik a výši tohoto dluhu blíže vysvětlit, a to i přesto, že je jednatelem obou obchodních společností a osobou, která půjčku poskytla i přijala. Účelovost jednání obviněného podle státní zástupkyně dokládá také skutečnost, že krátce po prodeji nemovitostí, v době, kdy již probíhalo rozvodové řízení s bývalou manželkou, tuto odvolal z funkce jednatele poškozené obchodní společnosti, a jeho současná žena I. A. se stala nově společníkem v obchodní společnosti E.
17. Co se týče výše způsobené škody, pak k tomu státní zástupkyně uvedla, že soud prvního stupně vycházel při jejím určení ze znaleckého posudku předloženého obhajobou, který při určení ceny akcentoval vysokou energetickou náročnost domu a jeho technický stav. Soud prvního stupně podle státní zástupkyně při určení výše škody nepochybil, neboť škodu je možno určit ze znalecky stanovené hodnoty nemovitostí, o které poškozená přišla.
18. Státní zástupkyně proto dospěla k závěru, že obviněný vykonával funkci statutárního orgánu poškozené obchodní společnosti, avšak s jejím majetkem nenakládal s péčí řádného hospodáře. Pokud provedl takové úkony, kterými tuto zákonnou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek porušil, pak jako speciální subjekt trestně odpovídá za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Existenci zavinění pak lze dovodit z charakteru a způsobu jednání, který je vyjádřen v popisu skutku, stejně tak z dalších rozhodných skutkových okolností, které byly řádně rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Jeho jednání by nemělo být beztrestné ani při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe.
19. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
20. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
23. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky neodpovídající uvedenému dovolacímu důvodu
24. Nejvyšší soud zjistil, že část uplatněných námitek dovolatele byla procesního charakteru a s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídá. Svými námitkami totiž obviněný zpochybňoval především správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a předkládal svou verzi skutkového děje. Domáhal se tak aplikace hmotného práva na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Rozporoval skutková zjištění ohledně začátku svého osobního vztahu k I. A., podle verze obviněného v době uzavření kupní smlouvy mezi nimi byl pouze vztah pracovní. Dále namítal, že není pravdou, že by jeho bývalá žena předem nevěděla o prodeji předmětných nemovitostí. Namítal i další údajná pochybení soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového děje.
25. K tomu je nutno uvést, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
26. Je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
27. Nejvyšší soud, který na uvedené námitky obviněného ohledně skutkového stavu nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, nezjistil ani porušení základních práv obviněného. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sb. nál. a usn.“)]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, který nadto obviněný ani nenamítal, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněným v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů, jak bude rozvedeno dále.
c) K naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku
28. Obviněný v rámci svého dovolání vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Rozporoval především naplnění znaků objektivní stránky trestného činu, především nesouhlasil s výší tvrzené škody. Dále namítal, že svěřený majetek opravoval a spravoval s požadovanou péčí řádného hospodáře. Navíc podle jeho názoru nejednal v požadované formě zavinění, tedy úmyslně, nebyla tedy podle něj naplněna ani subjektivní stránka uvedeného trestného činu.
29. Jen s určitou mírou tolerance lze některé námitky obviněného označit jako takové, které sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud v této spojitosti též upozorňuje, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 4 až 5 odůvodnění jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
30. Pro úplnost však Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §220 odst. 3 tr. zákoníku je způsobení takovým činem škody velkého rozsahu.
31. Obviněnému bylo kladeno za vinu porušení zákonné povinnosti uvedené v §159 odst. 1 obč. zák., protože porušil povinnost opravovat a spravovat majetek obchodní společnosti S., jejímž byl jednatel, s potřebnou péčí řádného hospodáře.
32. Podle §159 odst. 1 obč. zák. se ten, kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.
33. Obviněnému bylo vytýkáno, že nejednal s péčí řádného hospodáře, když nevýhodně „za cenu hrubě a úmyslně podhodnocenou a neodpovídající jejich hodnotě s predikcí nejistého ekonomického výsledku a dlouhodobého závazku ze strany nabyvatelky I. A.“ převedl jediný hodnotný majetek (nemovité věci) poškozené obchodní společnosti na I. A.
34. V posuzované věci lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího pod body 10. - 12., v nichž soud druhého stupně popsal všechny důležité okolnosti, které předcházely samotnému převodu nemovitých věcí. Jak správně uvedl odvolací soud a ve svém vyjádření připomněla také státní zástupkyně, na jednání obviněného je nutno nahlížet komplexně, uvážit časový sled a logiku jednotlivých kroků obviněného. Obchodní s polečnost E., jako věřitel a poškozená obchodní společnost S., jako dlužník, mezi sebou uzavřely smlouvu o půjčce dne 1. 1. 2010. Jednatelem obou těchto obchodních společností byl v té době obviněný, který ale nebyl v tomto trestním řízení schopen vysvětlit, čeho se půjčka týkala a jaký byl její důvod. Pohledávku (ve výši 18 889 987,84 Kč) za poškozenou obchodní společností věřitel - obchodní společnost E., dne 2. 2. 2015 postoupil I. A., která následně (dne 26. 5. 2015) koupila nemovitosti poškozené obchodní společnosti S., za nižší cenu, než byla tržní. Za nemovitosti zaplatila započtením části své pohledávky ve výši 14 000 000 Kč, následně zbytek dluhu (ve výši 4 889 987,84 Kč) poškozené obchodní společnosti odpustila. Obviněný dne 15. 6. 2015 odvolal svou bývalou manželku (svědkyně N. S.) z funkce jednatelky poškozené obchodní společnosti. Dne 2. 7. 2015 se jeho současná manželka I. A. stala společníkem v obchodní společnosti E. To vše koresponduje jednak s listinnými důkazy podrobně rozepsanými v bodě 13. na str. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (smlouva o půjčce, smlouva o postoupení pohledávky, kupní smlouva, znalecké posudky), a jednak se svědeckými výpověďmi bývalé manželky obviněného N. S. a I. S., který měl předmětný dům pronajatý v letech 2014-2015. Motivem jednání obviněného byla podle závěrů soudů nižších stupňů snaha vyloučit tyto nemovité věci poškozené obchodní společnosti z majetkového vypořádání při jeho rozvodu s bývalou manželkou, svědkyní N. S. Za této situace tak nemohla obstát obhajoba obviněného, že jednal s péčí řádného hospodáře, jelikož neodpovídala skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, které mají oporu v provedených důkazních prostředcích, a z nichž vycházel též dovolací soud, který takové skutkové závěry zásadně nepřezkoumává (viz shora). Obviněný jako statutární orgán poškozené obchodní společnosti převedl nemovité věci poškozené obchodní společnosti do vlastnictví I. A., své pozdější manželky, za protihodnotu pro poškozenou obchodní společnost nevýhodnou a neodpovídající reálné tržní hodnotě domu, jak vyplývá i ze znaleckého posudku předloženého obhajobou, z něhož soudy nižších stupňů nakonec ( in dubio pro reo ) vycházely (ač z jiných důkazních prostředků vyplývala cena a tedy i způsobená škoda ještě výrazně vyšší). Takový postup obviněného rozhodně neodpovídal tomu, že by dodržel uloženou zákonnou povinnost jednatele společnosti s ručením omezeným spravovat majetek obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře. Takovým postupem také uvedené obchodní společnosti způsobil též škodu (viz dále).
35. Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je uveden takový popis skutku, který odpovídá skutkovým závěrům soudu prvního stupně učiněným na základě provedeného dokazování a z nějž také jednoznačně vyplývá úmyslné zavinění obviněného. Podle odůvodnění uvedeného rozsudku obviněný jednal (nejméně – sic!) v úmyslu nepřímém (viz bod 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ze skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně, jež jsou v koncentrované podobě uvedeny ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku a blíže rozvedeny v jeho odůvodnění by však bylo možno dovodit spíše úmysl přímý, neboť poškození obchodní společnosti vyvedením nemovitého majetku z poškozené obchodní společnosti mělo být nezbytným prostředkem (nástrojem) v boji o majetek s bývalou manželkou N. S. Pokud totiž pachatel ví, že určitý následek jistě nastane, nemůže jej současně nechtít, jak vyplývá z uznávané trestněprávní teorie i řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P., Púry F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52; shodně i Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář §1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221; z rozhodnutí srov. například č. 3/2018 Sb. rozh. tr. ) . Takový závěr týkající se zavinění však není možno z podnětu dovolání obviněného v dovolacím řízení korigovat (z důvodu zachování principu zákazu reformationis in peius ), nadto by taková korekce ani neměla pro právní kvalifikaci valný význam. Lze souhlasit s tím, že obviněný jednal popsaným způsobem s jednoznačným a přímým záměrem vyvést hodnotný majetek z poškozené obchodní společnosti k její škodě, ačkoliv byl ze zákona zavázán spravovat její majetek s péčí řádného hospodáře.
36. Co se týče výše způsobené škody, lze se přiklonit k závěru odvolacího soudu (viz bod 14. na str. 15 odůvodnění jeho rozsudku), že obviněný vyvedl z majetku poškozené společnosti celý její majetek v podobě předmětných nemovitých věcí na I. A., a proto by škodu měla tvořit celá hodnota těchto nemovitých věcí. Za situace, kdy soudy dospěly k logickému a odůvodněnému závěru, že obviněný se snažil vyvést z poškozené společnosti celý její hodnotný majetek tvořený převedenými nemovitostmi, ač za něj neobdržel žádnou reálnou protihodnotu, neboť o existenci dluhu poškozené obchodní společnosti vůči obchodní společnosti E., vznikly důvodné pochybnosti. Nicméně soud prvního stupně vycházel při posuzování výše škody ze zásady in dubio pro reo , tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného (a vzhledem k tomu, že ani odvolací soud s ohledem na rozsah podaných odvolání toto napravit nemohl), pak správně akceptoval výši způsobené škody, jejíž určení vyplývalo z ceny nemovitostí stanovené ve znaleckém posudku znalce Ing. Richarda Motyčky. Tento znalec již přihlédl k obviněným namítané energetické náročnosti domu a jeho obtížné prodejnosti a dospěl k závěru, že cena ke dni prodeji nemovitostí činila 22 960 000 Kč. Soud prvního stupně, pak od této částky odečetl kupní cenu uvedenou v kupní smlouvě, tedy zápočet pohledávky ve výši 14 000 000 Kč. Pokud by cena reálně byla o 4 889 987,84 Kč vyšší, avšak smluvní strany by do kupní smlouvy uvedly cenu nižší, aby nemusely odvést vyšší daň, přičemž by předem počítaly s tím, že ihned poté dojde k odpuštění zbytku dluhu (neboli reálně kupní cena odpovídala celé výši dlužné částky), šlo by u obou smluvních stran o spolupachatelství tzv. daňového podvodu, tedy trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, neboť cílem mělo být zkrátit daň z převodu nemovitostí z uvedené částky 4 889 987,84 Kč.
37. Ze všech shora uvedených důvodů ani dovolací soud nemá výhrad k učiněným závěrům o právní kvalifikaci jednání obviněného, pokud soudy nižších stupňů důvodně dospěly ke skutkovým závěrům, jež nalezly odraz ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
d) Posouzení zásady subsidiarity trestní represe
38. Nejvyšší soud neshledal pochybení soudů nižších stupňů ani při uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu „ ultima ratio “. Pokud jde o výklad ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jehož užití na daný případ se obviněný domáhal, je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
39. Nelze přitom konstatovat, že by případ obviněného A. S. byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní. Obviněný svým jednáním porušil majetková práva poškozené obchodní společnosti, které způsobil škodu ve výši nejméně 8 960 000 Kč. Obviněný přitom jednal cíleně, aby v konečném důsledku poškodil svou bývalou manželku v rámci vypořádání společného jmění manželů po rozvodu jejich manželství, což závažnost jeho jednání též zvyšuje. Obviněný svým jednáním dokonce naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty, neexistují ani jiné mimořádné okolnosti případu, pro které by bylo třeba považovat případ za bagatelní. Nejvyšší soud tak má za to, že v dané věci bylo na místě uplatnit trestněprávní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.
40. Na podkladě všech výše popsaných skutečností shledal Nejvyšší soud ty námitky obviněného, které byly právně relevantně uplatněny, ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání jako zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku za zjevně neopodstatněné a právní kvalifikaci užitou soudy nižších stupňů za důvodnou a odpovídající.
V. Závěrečné shrnutí
41. Nejvyšší soud ze shora rozvedených důvodů dovolání obviněného A. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 4. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu