ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.434.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 434/2019-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 10 To 226/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 69/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. D. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl obviněný R. D. odsouzen za přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 2 let.
2. Podle skutkových zjištění obviněný spáchal tento přečin ve stručnosti tím, že jako žadatel o hmotnou nouzi a příspěvek na bydlení doručil dne 7. 6. 2017 na Úřad práce České republiky, krajskou pobočku v XY, písemnost nazvanou „Stížnost na paní A. K., úřednici Úřadu práce v XY, XY, a návrh na mimosoudní vyrovnání formou mediace“, v níž obvinil poškozenou A. K. z přijetí úplatku, aniž by doložil jím prezentované důkazy o pravdivosti svého tvrzení, dále je zopakoval v dalších dvou písemnostech doručených na stejný úřad ve dnech 7. 8. 2017 a 7. 3. 2018, přestože mu bylo již dne 28. 7. 2017 doručeno vyrozumění o vyřízení stížnosti z Úřadu práce České republiky, pobočky v XY, a dále i sdělení ředitele odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 11. 2017.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 10 To 226/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. D. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Králíka, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu.
5. Obviněný nejprve namítl, že v důsledku vadného postupu orgánů činných v trestním řízení mu nebyla zajištěna obhajoba, a to již od sdělení podezření ve zkráceném řízení. Bylo mu tak upřeno právo zvolit si obhájce, který by se mohl zúčastnit procesních úkonů před podáním návrhu na potrestání. Dále obviněný poukazoval na porušení pravidel spravedlivého procesu policejním orgánem i dozorovou státní zástupkyní, vůči níž vznášel i námitku podjatosti. Podle jeho přesvědčení jím vytýkaná pochybení procesního postupu v rámci řízení před podáním návrhu na potrestání týkající se především nezajištění přítomnosti jím zvoleného obhájce u jednotlivých úkonů soudy dostatečným způsobem nenapravily a pokračovaly tím v nedodržování zákonných podmínek spravedlivého trestního řízení. Rovněž citoval některé části odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, s nimiž nesouhlasil, považoval je za nesprávné a vyjádřenou argumentaci k odvolacím námitkám za nepřijatelnou a v rozporu s právem. Závěrem výhrad týkajících se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, v němž byla řešena otázka nerespektování obhajovacích práv orgány činnými v trestním řízení v případech, kdy nejsou splněny podmínky nutné obhajoby.
6. V rámci druhého z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný předložil opět velmi podrobné výhrady k právnímu posouzení skutku jako přečinu pomluvy. Soudy nebraly zřetel na všechny významné okolnosti charakterizující jednání obviněného, který v předmětných písemných stížnostech podrobil kritice celou činnost krajské pobočky úřadu práce, tedy nejen nevhodného chování svědkyně A. K. V trestním řízení rovněž byly podle obviněného opatřeny a následně soudy hodnoceny důkazy svědčící v jeho vinu, aniž by však byla posuzována celá situace týkající se opakovaných stížností obviněného na způsob vyřizování jeho žádostí o poskytnutí jednotlivých sociálních příspěvků. Podle obviněného nebyla soudy dostatečným způsobem vyhodnocena nejen objektivní stránka přečinu, neboť své stížnosti směřoval především proti úřadu jako celku, pokud se zmínil o poškozené, pak si kritiku „zasloužila“ za své nevhodné chování k němu. Tvrdil, že svůj přístup po předání tužek změnila, proto se mohl důvodně domnívat, že ke změně došlo právě díky předanému „úplatku“. Pokud v písemných stížnostech na její osobu nezmínil bližší informace o formě a charakteru tohoto „úplatku“, chtěl tak učinit při osobním jednání s ředitelem úřadu, který jej však odmítl přijmout. Své trestní stíhání označil obviněný za vadné, rozporné s hmotným právem, neboť v podstatě spočívá v tom, že uvedl pravdivou informaci o závadném jednání úřední osoby. Nemohlo tudíž dojít ani k naplnění subjektivní stránky přečinu pomluvy, pokud se obviněný právem domníval, že jím předané tužky představují úplatek, neboť jimi dosáhl změny v osobním přístupu svědkyně ke své osobě. Za této situace vůbec neměla být věc řešena prostředky trestního práva, ale mělo být využito jiných způsobů řízení, např. civilní žaloby. Obviněný se ohradil proti způsobu odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, který nezohlednil všechny významné okolnosti a řádně se nezabýval všemi jeho odvolacími námitkami. Na konci svého podání zmínil nesprávnost v hodnocení jeho trestní minulosti, neboť posuzovaný skutek měl podle odvolacího soudu spáchat ve zkušební době podmíněného odsouzení. Soud však zcela pominul nejen rozdílnou povahu odsouzení (neplnění vyživovací povinnosti), ale též skutečnost, že obviněný podal návrh na obnovu řízení a nepřihlédl ani k dodatečné úhradě dlužného výživného.
7. Ze všech těchto důvodů proto obviněný R. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Dospěl přitom k závěru, že výhrady proti porušení jeho obhajovacích práv nemají žádné opodstatnění a ty z uplatněných námitek, které bylo možné podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nejsou důvodné, a to při toleranci toho, že obviněný své dovolání nepodal rovněž z důvodu uvedeného ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ačkoli je směřoval proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a zamítl je jako nedůvodné. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na posouzení dovolání obviněného.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu
9. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu dopadá na případy, v nichž obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že k naplnění tohoto dovolacího důvodu nestačí jakékoli porušení práva na obhajobu, např. pokud se obviněný domnívá, že obhájce nevykonává své povinnosti dostatečně razantně v jeho prospěch. Soud totiž není oprávněn hodnotit způsob a aktivitu obhajoby, neboť jde o vztah mezi advokátem jako obhájcem na jedné straně a jeho klientem na straně druhé, a to i v případech, je-li obhájce obviněnému ustanoven soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. T 455, ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2003). Úspěšnost námitek spadajících pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu závisí též na tom, zda obviněný neměl v trestním řízení obhájce vůbec, nebo jej neměl po určitou část řízení za podmínky, že v tomto období prováděly orgány činné v trestním řízení úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (např. rozhodnutí č. 48/2003 a č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr.).
10. V posuzované trestní věci obviněný tvrdil, že došlo k porušení jeho práva na řádnou obhajobu v řízení předcházejícím podání návrhu na potrestání, neboť policejní orgán ani dozorová státní zástupkyně mu nezajistily obhájce, který by tak mohl být přítomen úkonům konaným ve stadiu zkráceného přípravného řízení. Poukázal na svůj návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu, o němž však nebylo rozhodnuto urychleně, tj. v době před uplynutím zákonné lhůty pro skončení zkráceného přípravného řízení stanovené v §179b odst. 4 tr. řádu. Nejvyšší soud v reakci na tato tvrzení zjistil z obsahu trestního spisu, že výhrady obviněného týkající se porušení jeho práva na obhajobu nemohou být opodstatněné.
11. Policejní orgán učinil dne 17. 5. 2018 záznam o zahájení úkonů trestního řízení v posuzované věci na podkladě oznámení Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v XY, pro přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, z něhož byl podezřelý R. D. Ve stejný den v čase 8:33 hod. byl předvolán k podání vysvětlení, byl mu vysvětlen důvod předvolání, byl poučen podle příslušných ustanovení trestního řádu, nevyužil svého práva nevypovídat a vyjádřil se k předmětu trestního stíhání. Popsal své jednání související s předáním propisovacích tužek na pracovišti poškozené na úřadu práce, usměrnil svá tvrzení z písemných stížností na její osobu tak, že šlo o špatnou formulaci z důvodu jeho neznalosti přesného významu slova „úplatek“. Příslušný protokol obviněný podepsal s tím, že souhlasí s jeho obsahem, aniž by učinil jakoukoli poznámku o případné přítomnosti obhájce. Téhož dne podala vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. řádu rovněž poškozená A. K. (v čase 12:12 hod.), přičemž k věci uvedla pouze to, že žádný úplatek od jmenovaného nepřijala, jejím jediným přáním bylo, aby již nezasílal další písemnosti podobného obsahu na úřad práce. Dne 25. 5. 2018 provedl policejní orgán výslech K. K., tehdejší přítelkyně obviněného, která uvedla, že v době údajného předávání tužek setrvala ve vozidle před úřadem práce. Poté bylo dne 2. 7. 2018 obviněnému sděleno podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, a to na počátku jeho výslechu v postavení osoby podezřelé podle §179b odst. 3 tr. řádu. Obviněný byl znovu poučen podle příslušných ustanovení trestního řádu včetně práva zvolit si obhájce. Na počátku své výpovědi výslovně prohlásil, že si obhájce nevolí, ani jiným způsobem nedal najevo požadavek být v daném řízení zastoupen obhájcem. Vyjádřil se tak, že souhlasí se sdělením podezření a v dalším odkázal na předchozí podání vysvětlení. Závěrem tohoto protokolu prohlásil, že současně předává policejnímu orgánu své písemné sdělení, jehož obsah korigoval tak, že si je vědom své pozice v tomto trestním řízení. Tato písemnost je založena v trestním spisu na č. l. 9, přičemž obviněný mj. vyjádřil pochybnost o svém procesním postavení a současně neochotu cokoli vypovídat bez přítomnosti obhájce, konkrétně požádal o kontaktování JUDr. Jiřího Králíka, který jej v minulosti zastupoval, za podmínky „bude-li to nutné“. Následující den 3. 7. 2018 obviněný předložil na policejní oddělení další písemnost označenou jako „námitka“ proti sdělení podezření z přečinu pomluvy. V ní obviněný projevil nesouhlas s podezřením ze spáchání přečinu pomluvy, tvrdil, že předání tužek považuje za úplatek, který poškozená přijala, a vytkl policejnímu orgánu, že již po prvním výslechu dne 17. 5. 2018 mu nezajistil zastoupení advokátem. Do doby podání návrhu na potrestání opatřil policejní orgán pouze listiny dokumentující jak posuzované jednání, tak osobu obviněného.
12. Návrh na potrestání byl k Okresnímu soudu v Hradci Králové podán dne 11. 7. 2018, hlavní líčení bylo nařízeno na 11. 9. 2018, k němuž se obviněný dostavil se svým obhájcem JUDr. Jiřím Králíkem, jemuž udělil plnou moc dne 3. 9. 2018. Tento obhájce zaslal okresnímu soudu žádost o zajištění bezplatné obhajoby obviněného (navrhl rovněž „předběžné projednání obžaloby“), v tomto podání již vytýkal porušení svých obhajovacích práv, a to v rozporu s předchozím vyjádřením zaznamenaným v protokolu o výslechu podezřelého a v písemnosti předané policejnímu orgánu dne 2. 7. 2018. V rámci hlavního líčení dne 11. 9. 2018 se samosoudce dotazoval obviněného na jeho majetkové poměry, protože do té doby neměl od obviněného žádné podklady pro rozhodnutí o vzneseném nároku na bezplatnou obhajobu. Následujícího dne rozhodla předsedkyně senátu podle §33 odst. 2 tr. řádu o nároku obviněného na obhajobu za sníženou odměnu v rozsahu 60 %. Na podkladě stížnosti obviněného zrušil dne 20. 11. 2018 soud druhého stupně uvedené rozhodnutí a přiznal obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu (srov. č. l. 290-291, 349-350 tr. spisu).
13. V uvedeném přehledu úkonů provedených před zahájením trestního stíhání v této věci Nejvyšší soud záměrně reprodukoval i stručná vyjádření obviněného, z nichž nelze dovodit natolik zřejmý projev jeho vůle využít svého práva na obhájce jak při podávání vysvětlení, tak při svém prvotním výslechu po sdělení podezření. V protokolu sepsaném dne 2. 7. 2018 dokonce prohlásil, že si obhájce nevolí! Ve svém připojeném písemném vyjádření použil formulaci o volbě JUDr. Jiřího Králíka pouze v případě, bude-li to nutné, aniž by však takovou situaci blíže specifikoval. Pro posouzení důvodnosti námitky vytýkající porušení jeho práva na obhajobu je kromě uvedených nejasných stanovisek obviněného k využití práva na obhájce významné, že zvolený obhájce JUDr. Jiří Králík byl přítomen oběma hlavním líčením konaným u Okresního soudu v Hradci Králové, zajišťoval tak obhajobu obviněného v podstatě krátce po podání návrhu na potrestání, rovněž zpracoval jeho jménem řádný i mimořádný opravný prostředek. V rámci dokazování pak byly před soudem provedeny jak výslechy obou svědkyň (A. K. a K. K.), tak veškeré listinné důkazy, které se staly podkladem odsuzujícího rozsudku v této věci. Obviněný měl tudíž možnost za účasti svého obhájce bezprostředně vnímat všechny důkazní prostředky, klást svědkyním otázky, uplatnit své připomínky a činit návrhy na doplnění dokazování či provedení dalších procesních úkonů. Z obsahu protokolů o hlavním líčení vyplývá, že svých zákonných práv také využíval. Obhájce obviněného byl rovněž přítomen u veřejného zasedání konaného za účelem projednání jím zpracovaného odvolání, poté rovněž zpracoval a podal jménem obviněného dovolání.
14. Z uvedených zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzované trestní věci nedošlo k porušení práv obviněného na obhajobu, jak jsou garantována zejména v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále též v §33 odst. 1, §37 odst. 2 a v §179b odst. 2 tr. řádu. Navíc, jak bylo naznačeno v bodě 10. tohoto usnesení, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je svým obsahem užší než uvedená ústavně garantovaná pravidla respektování práva obviněných na obhajobu v trestním řízení. Obviněný byl zastupován obhájcem, jehož si sám zvolil, a to bezprostředně po podání návrhu na potrestání po skončení zkráceného přípravného řízení. V průběhu řízení před soudem byly provedeny veškeré důkazní prostředky významné pro rozhodnutí o vině, takže obviněnému nebyla nijak upřena možnost na ně reagovat, případně po poradě se svým obhájcem. Obviněný nebyl ve zkráceném přípravném řízení zadržen, nešlo tudíž o situaci předpokládanou v §179b odst. 2 tr. řádu, a důkazy opatřené policejním orgánem, byly následně provedeny před soudem prvního stupně. Obviněný tak mohl uplatnit svá procesní práva po celou dobu řízení před soudy obou stupňů, nedošlo k jejich zkrácení, jak se obviněný snažil prosadit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který neshledal Nejvyšší soud za naplněný.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
15. Obviněný dále považoval za naplněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je určen k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, a které mají svůj původ v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona, popřípadě na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vždy je však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro rozhodnutí ve věci. Zásadně jde tedy o případy, kdy soudy zjištěný skutek není trestným činem, kterým byl dovolatel uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin, popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů uvedených v trestním zákoně. Pod tento dovolací důvod rovněž lze zahrnout výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný podklad v provedených důkazech, nelze tudíž dospět k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem.
16. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že na posouzení této části dovolání obviněného neměla vliv skutečnost, že obviněný neuplatnil primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, pokud shledává vadným napadené usnesení soudu druhého stupně, který ve veřejném zasedání projednal jeho odvolání a zamítl je jako nedůvodné. Jde proto o druhou alternativu tohoto důvodu dovolání, jež dopadala na tento případ s tím, že v řízení předcházejícím měl být dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
17. Vady hmotněprávního posouzení však obviněný svými námitkami primárně spatřuje v nesprávném skutkovém zjištění soudů obou stupňů, čímž přesáhl rámec dovolacích důvodů, jak jsou taxativně vymezeny v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Velice podrobně sice argumentoval zákonnými předpoklady pro dovození své trestní odpovědnosti za přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně podstata jeho výhrad vychází z odlišného hodnocení výsledků dokazování, na nichž soudy obou stupňů založily svá zjištění. Současně se snažil vyvrátit právní závěr soudů o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty posuzovaného přečinu, avšak činil tak formou nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a zejména způsobu provedení činu. Obviněný setrval na tom, že poškozené předal na jejím pracovišti tužky a tato okolnost měla být proto považována za úplatek. Jeho tvrzení vyjádřená v písemných stížnostech zaslaných na úřad práce a Ministerstvo práce a sociálních věcí proto jen dokládala realitu, nešlo tudíž o nepravdivý údaj. Obviněný přitom zcela dogmaticky setrval na tom, že poskytnutí propisovacích tužek k použití klienty (žadatelů o příspěvky ze sociálních zdrojů) na pracovišti poškozené představuje úplatek, jak je obecně chápán ve společnosti. Přitom již soud prvního stupně v bodě 21. rozsudku stručně vyložil pojem úplatku, jak je definován v §334 odst. 1 tr. zákoníku, a odkázal na příslušnou soudní judikaturu. Je sice nutné vycházet z toho, že obviněný skutečně reagoval na předchozí upozornění poškozené, aby neodnášel tužku z kanceláře poškozené, sám zakoupil asi deset kusů a zanesl je na úřad práce. Na druhé straně obviněný v rámci své obhajoby i v dovolání odmítá přijmout nepochybný náhled na takové jednání, které není možné považovat za poskytnutí úplatku nejen z pohledu citovaného ustanovení trestního zákoníku. Musí totiž jít o neoprávněnou výhodu spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok. Asi deset propisovacích tužek pořízených obviněným, jež fakticky poskytl k použití osobám docházejícím na úřad práce, resp. přímo oddělení, v němž pracovala poškozená a které sám velmi často navštěvoval, tudíž také využíval psacích potřeb z majetku úřadu, nepředstavuje žádné majetkové obohacení poškozené či jiného. Obviněný je osobou využívající dlouhodobě sociální podporu v různých oblastech života, přičemž k prosazení svých požadavků přistupuje s velkou razancí a důsledností včetně časté písemné korespondence s příslušnými státními úřady. Nejde tak o osobu, která by mohla být svým intelektem na tak nízké úrovni, aby nebyla schopná rozeznat obsah a smysl tohoto ve společnosti poměrně frekventovaného pojmu úplatek (média, politická prohlášení, volební kampaně…). Obviněný proto byl schopen rozeznat, že „dar“, jak jej sám paradoxně označil ve své výpovědi na policii, ve formě propisovacích tužek ať již přímo určený poškozené, či pro potřeby úřadu práce, resp. osoby jej navštěvující, nepředstavuje úplatek v obecném chápání, a že jde tudíž o nepravdivý údaj. Nakonec opakovaná tvrzení v jeho stížnostech na práci a přístup poškozené k jeho nárokům na poskytování sociálních dávek, jak jsou založena v trestním spise, nedávají pochyb o jeho znalosti tohoto negativního společenského jevu, neboť své výhrady formuloval s důrazem na korupční jednání poškozené.
18. Přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Objektem tohoto přečinu je tedy ochrana vážnosti, cti a dobré pověsti člověka, které mohou být pomluvou ohroženy, aniž by muselo dojít ke způsobení demonstrativně uvedených forem vážné újmy. V posuzovaném případě obviněný použil nepravdivý údaj o přijetí úplatku poškozenou v rámci své stížnosti na její chování adresované zaměstnavateli, kterým je orgán státní správy. Jak bylo připomenuto v předcházejícím bodě tohoto usnesení, obviněný sdělil již ve svém prvním podání adresovaném krajské pobočce úřadu práce v XY (viz č. l. 15 tr. spisu), že poškozená přijala úplatek, s tím, že má k dispozici čestné prohlášení očitého svědka. Tím samozřejmě záměrně vzbudil u zaměstnavatele podezření z korupčního jednání poškozené, které muselo být prověřeno především opatřením stanoviska samotné poškozené. Není pochyb o tom, že šlo o vážné obvinění úřednice, která rozhodovala o sociálních dávkách a její pracovní pozice tak mohla být ohrožena. Navíc obviněný ve svých dalších podáních, v nichž projevil především nesouhlas se způsobem vyřízení své původní stížnosti, gradoval jeho negativní postoj k poškozené, již obvinil ze lži, pokud popřela převzetí úplatku, a znovu kladl důraz na svou možnost dokázat své tvrzení. Potírání korupce především v orgánech státní správy je dlouhodobě předmětem veřejného zájmu, jde o jeden z negativních společenských jevů, na jehož odhalování a postihu viníků je přijímána celá řada opatření mimo oblast trestního práva včetně důsledného prověřování každého vzneseného podezření z řad občanů příslušnými orgány. Přijetí úplatku úřednicí státní správy je proto nutné považovat za údaj, který je způsobilý poškodit ji minimálně u zaměstnavatele nejen z pohledu jejích nadřízených, ale i spolupracovníků, kteří se při prověřování pravdivosti přijetí úplatku o něm mohli dozvědět, jak sama poškozená potvrdila, což může mít další dehonestující dopad i na rodinu poškozené a blízké osoby.
19. Kromě objektu a objektivní stránky posuzovaného přečinu, jejichž naplnění ani Nejvyšší soud nezpochybňuje, došlo též k naplnění dalšího znaku této skutkové podstaty, jakým je trestně odpovědný subjekt, a to v osobě obviněného R. D. jako pachatele. Posledním z obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu je zavinění obviněného, které se vztahuje ke všem dalším znakům skutkové podstaty. Soud prvního stupně shledal u obviněného nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s argumentem, že obviněný při sepisování svých podání si minimálně musel být vědom toho, že sděluje informaci, která je velmi zkreslená, resp. nezakládá se na pravdě, neboť faktické jednání poškozené nebylo možné posoudit jako přijetí úplatku. Již způsob vyřízení jeho první stížnosti musel obviněného utvrdit v tom, že opakováním takové nepravdivé informace může poškodit obviněnou v zaměstnání a s takovým výsledkem byl srozuměn. Nejvyšší soud na základě obsahu trestního spisu dospěl k přesvědčení, že u obviněného bylo možné shledat i přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Svědčí o tom především zmíněné stupňování intenzity jeho formulací ohledně tvrzení o přijetí úplatku poškozenou s odkazem na svědectví osoby, jež mu měla být přítomna, případně odkazoval na svou schopnost obvinění prokázat. Také jeho další výhrady k osobě poškozené, ke způsobu práce a vystupování vůči obviněnému i dalším žadatelům o sociální dávky zahrnuté do jeho opakovaných stížností (např. arogantní chování, šikanování) svědčí o záměru obviněného vzbudit u spolupracovníků, resp. nadřízených poškozené dojem o její neschopnosti vykonávat svěřenou pracovní činnost, a obviněním o přijetí úplatku ohrozit její další setrvání na úřadě. Z formulace písemných projevů, resp. z jejich obsahu je evidentní vůle obviněného způsobit poškozené újmu v podobě její nezpůsobilosti pokračovat na stejné pracovní pozici, minimálně narušit její pracovní vztahy a použil k naplnění svého cíle způsobilých prostředků (obvinění z přijetí úplatku). Nad rámec právního posouzení zavinění obviněného u přečinu pomluvy považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na rovněž v úvahu přicházející přísnější právní posouzení zjištěného skutku, neboť nebylo vyloučeno právně kvalifikovat posuzované jednání obviněného jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle znění účinného v době rozhodování soudů nižších stupňů by byl za takové situace obviněný ohrožen trestní sazbou v rozpětí od dvou do osmi roků (novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 287/2018 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 2. 2019, došlo ke zmírnění trestní sazby na jeden rok až pět let). Pokud tedy bylo proti obviněnému R. D. vedeno trestní řízení pro přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož činí horní hranice trestní sazby jeden rok, bylo orgány činnými v trestním řízení, resp. soudy nižších stupňů, které uvedenou právní kvalifikaci akceptovaly, postupováno jednoznačně ve prospěch obviněného.
20. Nejen z posledně uvedeného důvodu je třeba považovat za neopodstatněnou též námitku obviněného, jíž projevil nesouhlas s odůvodněním napadeného usnesení v části týkající se stejné výhrady. Domáhal se jí uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio s tím, že skutek nebyl způsobilý k vyvození jeho trestní odpovědnosti. Odkazem na různá rozhodnutí Ústavního soudu tvrdil, že „trestní obžaloba“ (správně návrh na potrestání) nahradil v této věci žalobu podle civilního práva, ačkoli mohla být pro svou nízkou společenskou škodlivost posuzovaného činu dostačující formou postihu obviněného. Nad rámec v podstatě správných argumentů soudu druhého stupně vyjádřených v bodech 17. a 18. napadeného usnesení, považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jímž byl přijat závazný výklad uplatňování zásady subsidiarity trestní represe upravené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i výklad pojmu společenská škodlivost činu a aplikace principu ultima ratio. Podle uvedeného stanoviska je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. V případě méně závažných trestných činů je možné tento závěr korigovat použitím právě zásady subsidiarity trestní represe, avšak nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě méně závažného trestného činu s ohledem na naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu ke všem znakům v úvahu přicházející skutkové podstaty a dalším okolnostem případu. Závěr o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, může být přijat za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
21. V rámci svého dovolání obviněný odkazoval na několik rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla posuzována otázka použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako krajního prostředku ( ultima ratio ) v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Rovněž citoval část usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1201/2007, ze dne 29. 11. 2007, v němž byla v posuzované věci mimo jiné řešena potřeba použití trestního práva až tehdy, pokud je ochrana závazkových vztahů neúčinná, kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou „intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti“. K tomuto rozhodnutí je třeba upozornit na to, že bylo vydáno za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“), který vycházel z materiálního pojetí trestného činu, tzn., že trestný čin musel být v trestním zákoně obsažen v konkrétních znacích určité skutkové podstaty a současně muselo jít o společensky nebezpečný čin (srov. §3 tr. zák.). Tento posledně jmenovaný materiální znak trestného činu byl určován okolnostmi demonstrativně vyjmenovanými v §3 odst. 4 tr. zák. Jejich bližší konkretizace byla dovozována z dalších ustanovení trestního zákona, zejména v ustanoveních o polehčujících a přitěžujících okolnostech podle §33 a §34 tr. zák. Současná právní úprava trestního zákoníku pak vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu, jak je definován v §13 odst. 1 tr. zákoníku. Z tohoto pohledu není po změně právní úpravy obviněným citované usnesení pátého senátu Nejvyššího soudu použitelné právě v části týkající se hodnocení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu jako materiálního znaku trestného činu.
22. Se zřetelem na shora stručně citovaný výklad zásady subsidiarity trestní represe není možné posoudit zjištěný skutek obviněného R. D. jako zcela bagatelní, který by se vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Obviněný nejenže v rámci stížnosti na činnost krajské pobočky úřadu práce v podstatě v rozporu se skutečností obvinil jeho zaměstnankyni z přijetí úplatku, ale dokonce ve svých dalších podáních utvrzoval její nadřízené opakovaně o tomto (smyšleném) jednání, čímž jí přivodil situaci, v níž se musela bránit podezření z poměrně závažného porušení nejen pracovněprávních předpisů, resp. porušení služební kázně v rámci plnění povinností státního zaměstnance vyplývajících z právních a služebních předpisů, ale i z trestného činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku. Nenechal se odradit ani sdělením ředitele krajské pobočky Úřadu práce v XY o negativním výsledku šetření o přijetí úplatku poškozenou, setrval na svém lživém tvrzení s tím, že jej může dokázat, dožadoval se konfrontace s poškozenou, ostrými až urážlivými výrazy hodnotil její vyjádření ke svým stížnostem („slabomyslné zdůvodnění, nadřazenost, šikanování, nezdvořilost…“). Jak již bylo v tomto usnesení konstatováno, nepravdivé obvinění státního úředníka (nejen) z přijetí úplatku nelze rozhodně zařadit mezi činy méně společensky škodlivé, neboť korupční jednání především u zaměstnanců státní správy je velmi citlivě vnímáno jak samotným zaměstnavatelem, tak i médii, tudíž současně i veřejností. Nelze proto akceptovat tento způsob prosazování vlastních osobních zájmů jedince, který není spokojen s vyřizováním svých záležitostí či s jednáním a chováním příslušného úředníka a uchýlí se k využití jeho lživého nařčení z korupce, a to opakovaně jako v případě obviněného R. D. Rozhodně nelze mít žádných pochyb o tom, že každé takové obvinění vyvolá v okolí dotčené osoby minimálně pochybnosti o její spolehlivosti a bude pečlivě prošetřeno, současně osoba lživě obviněná cítí minimálně příkoří a újmu, proti nimž je nucena se bránit a prosazovat svou bezúhonnost mnohdy velmi omezenými prostředky (pouhé vlastní tvrzení opaku). Nezřídka může též dojít k ohrožení pracovní pozice státního úředníka podezřelého z korupce, a to minimálně do doby ukončení šetření i nepravdivého obvinění.
23. Námitce obviněného, jejímž prostřednictvím se snažil prosadit nesprávné použití zásady subsidiarity trestní represe na posuzovanou věc, nelze z uvedených důvodů přisvědčit. Soudy obou stupňů nepochybily, pokud kvalifikovaly zjištěný skutek obviněného R. D. jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nejde o natolik výjimečný případ tohoto typu trestné činnosti oproti běžně se vyskytujícím, k jehož postihu by postačovaly prostředky jiných právních odvětví. Jak již bylo naznačeno, přečin pomluvy je subsidiární k trestnému činu křivého obvinění, který je přísněji trestný, a jeho použití na posuzovanou věc nebylo vyloučeno. Napadený výrok o vině obviněného tudíž netrpí vadou vytýkanou v dovolání.
24. Poslední výhradu směřoval obviněný proti výroku o trestu, resp. proti způsobu argumentace soudu druhého stupně pod bodem 19. napadeného usnesení. Sám ji uvedl tak, že jde nad rámec dovolacích důvodů, v podstatě opět projevil nesouhlas s bodem 19. odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Ohradil se proti tomu, že v rámci úvah o výměře trestu krajský soud poukázal na jeho poslední odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody, byť za jiný druh trestné činnosti, přičemž vycházel z toho, že přečin pomluvy obviněný spáchal ve zkušební době. Obviněný se dožadoval zohlednění skutečnosti, že v této věci podal návrh na obnovu řízení zřejmě s argumentem, že dodatečně uhradil dlužné výživné, za jehož neplnění byl odsouzen ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 95/2015. Poznamenal, že krajský soud pochybil, pokud nepovažoval uhrazení dluhu na výživném za důvod zániku trestní odpovědnosti obviněného účinnou lítostí. Nejvyšší soud především upozorňuje na to, že dovolání nelze podat jen proti důvodům rozhodnutí, jak vyplývá z §265a odst. 4 tr. řádu. Podle zjištění Nejvyššího soudu řízení o návrhu obviněného na povolení obnovy řízení v uvedené věci Okresního soudu v Hradci Králové probíhá, nebylo dosud pravomocně ukončeno. Okresní soud usnesením ze dne 29. 4. 2019 návrh zamítl a obviněný si ponechal lhůtu k podání stížnosti, tudíž jeho odsouzení za trestný čin podle §196 odst. 1 tr. zákoníku nebylo zrušeno a je dosud v právní moci. Navíc použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku přichází v úvahu jedině tehdy, pokud pachatel trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek a tento trestný čin neměl trvale nepříznivých následků. O takový případ však v případě obviněného nešlo, neboť z opisu rejstříku trestů je zřejmé, že ve věci vydaný odsuzující rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 1 T 95/1015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 12 To 262/2016, pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, nabyl právní moci dnem vyhlášení uvedeného usnesení odvolacího soudu, tj. 10. 8. 2016. Zcela správně tedy tentýž krajský soud zohlednil ve svých úvahách týkajících se uložení druhu a výměry trestu obviněnému v předmětné trestní věci tu skutečnost, že obviněný se přečinu pomluvy dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, která uplynula až dne 10. 2. 2019.
IV. Závěrečné shrnutí
25. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal v trestní věci obviněného R. D. naplnění důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu tak, aby bylo nutné přistoupit ke kasaci napadeného usnesení soudu druhého stupně, případně jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně. V trestní věci obviněného nedošlo k žádnému porušení práva na obhajobu ani nebylo porušeno ustanovení hmotného práva, jak se snažil prosadit v dovolání. Nejvyšší soud proto na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu