ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.547.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 547/2019-3552
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovoláních, která podali obviněný O. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obviněný O. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 9 To 188/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 150/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 3 T 150/2016, byli obviněný O. A., nar. XY (dále jen „O. A. st.“), a obviněný O. A., nar. XY (dále jen „O. A. ml.“), společně uznáni vinnými pokusem přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili skutkem podrobně popsaným pod bodem 1./I. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Týmž rozsudkem byl obviněný O. A. ml. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 1./II. ve výroku o vině, a obviněný O. A. st. byl uznán vinným taktéž zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal skutkem popsaným pod bodem 1./III. ve výroku o vině.
3. Za tuto trestnou činnost byl obviněný O. A. ml. odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, přičemž obviněnému byla zároveň podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Dále byl tomuto obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 100 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl obviněnému stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci, a to notebooku značky Sony Vaio, blíže specifikovaného ve výroku o tomto trestu. Obviněnému O. A. st. byly, s výjimkou trestu propadnutí věci, uloženy stejné druhy trestů a ve stejné výměře jako obviněnému O. A. ml.
4. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byly subjekty označené jako poškození, tj. Finanční úřad pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 1, a Finanční úřad pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 10, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Týmž rozsudkem byli oba obvinění podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěni obžaloby pro skutek uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině, v němž byl podle obžaloby spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal.
6. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podali oba obvinění odvolání, na základě kterých Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 9 To 188/2018, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu pouze u obviněného O. A. st. a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, přičemž obviněnému byla zároveň uložena podle §82 odst. 2 tr. zákoníku povinnost, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Dále byl tomuto obviněnému podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 100 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl obviněnému stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Dále podle §229 odst. 1 tr. řádu byly subjekty označené jako poškození, tj. Finanční úřad pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 1, a Finanční úřad pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 10, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného O. A. ml. Městský soud v Praze podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněných
7. Oba obvinění podali proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 9 To 188/2018, prostřednictvím svého obhájce obsahově zcela shodná dovolání (v jednom podání), která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
8. Podle názoru obviněných soudy nižších stupňů nerozhodly nestranně a bez přiměřených důvodů se přiklonily k neprokázaným tvrzením. Hmotně právní stránka věci byla hodnocena v rozporu se skutečností, v neprospěch obviněných a v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch“. Obvinění shledali ve věci tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a zjištěnými skutečnostmi, přičemž navíc odvolací soud ve veřejném zasedání nepřečetl rozsudek soudu prvního stupně, ale protokol o hlavním líčení předcházející rozsudku, takže se odvolací soud nemohl vypořádat s odvolacími argumenty obhajoby, a to především v otázce, že nelze zkrátit daň z přidané hodnoty na základě tzv. přenesené daňové povinnosti.
9. Dále oba obvinění odmítají skutková zjištění, podle nichž uvedli na všech řádcích daňového přiznání zcela smyšlené údaje, přičemž tvrdí, že daňová přiznání nesestavovali, protože to byla práce účetních. Podle přesvědčení obviněných spočívají rozhodnutí soudů nižších stupňů na fikci, nikoli na důkazech, protože nebyl zjištěn žádný doklad, faktura nebo svědectví o tom, že by účetnictví bylo vedeno nesprávně, a rovněž nebylo ničím rozporováno, že by obchodní společnosti obviněných mezi sebou nespolupracovaly. Z velkého množství zajištěných listin také nevyplynulo nic jiného, než že oba obvinění skutečně podnikali a jejich obchodní společnosti vykazovaly činnost. Finanční úřad učinil podle obviněných svoje zjištění o zkrácení daně na podkladě poznatků poskytnutých policií, přičemž sám neměl žádné podklady k takovému závěru, takže postupoval nesprávně, když nevyžádal předložení příslušných dokladů. Soudy tak opřely důkazy jen o fikci škody a paradoxně ji prokazují řádně podanými daňovými přiznáními.
10. Podle názoru obviněných některé svědecké výpovědi jsou shodné s jejich výpověďmi, případně mají nulovou vypovídající hodnotu pro prokázání viny. Odůvodnění rozhodnutí soudů je podle obviněných postaveno na zcela jasných shodných důvodech, pro které se ovšem nikdy nemohla stát trestná činnost. Ve věci měl být vypracován znalecký posudek z oboru účetnictví, jehož neexistence je pro hodnocení viny a výše škody podstatná. Škoda byla určena pouze fikcí, odhadem a pocity.
11. Obvinění rovněž zpochybnili závěr soudů nižších stupňů o jejich úmyslném zavinění, protože ani jeden z nich nerozumí vedení účetnictví a navíc účetnictví vedli profesionální účetní. Jak dále obvinění zdůraznili, obchodní společnosti, jichž se týká podaná obžaloba, byly činné, což potvrdily výpovědi účetních. Tyto důkazy jsou ovšem v rozporu se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž byly k daňovým přiznáním použity fiktivní nebo falešné faktury. Pokud soudy uvádějí jako důkazy platební výměry finančních úřadů, tyto vznikly až v pozdější době na základě údajů sdělených policií a jako důkazy o vině jsou nepoužitelné.
12. Závěrem svých dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním
13. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obvinění prakticky neuplatnili námitky, kterými by vytýkali nesoulad mezi skutkovými zjištěními vymezenými v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonnými znaky trestných činů, kterými byli uznáni vinnými, ani nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Obvinění odmítají ve svých dovoláních všechna skutková zjištění rozhodná pro závěr o jejich vině, opakovaně je označují za fikci, přičemž zmiňují procesní, nikoli hmotně právní zásadu „v pochybnostech ve prospěch“. Takové námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu a totéž platí o námitkách proti procesnímu postupu odvolacího soudu při veřejném zasedání o odvolání.
14. Podle státního zástupce z námitek obviněných nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Obvinění odmítají skutková zjištění učiněná soudy na základě zcela obecných formulací (hmotně právní stránka byla podle obviněných hodnocena v rozporu se skutečností, obvinění nejsou usvědčováni žádnými důkazy atd.), popřípadě provádějí vlastní – opět paušální – hodnocení důkazů nebo bagatelizují provedené důkazy (tvrzením, že svědci vypovídali ve shodě s obviněnými, nebo že jejich svědectví mají nulovou vypovídací hodnotu). Obvinění přitom zcela ignorují skutková zjištění rozvedená zejména na s. 20 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, kde je podrobně vyloženo, na základě kterých svědeckých výpovědí a jakých dalších důkazů soud dospěl v případě jednotlivých skutků k závěru o fiktivnosti zdanitelných plnění, která měla fakturovat obchodní společnost A., nebo která měly obchodní společnosti V., Z., a D., provádět v režimu přenesené daňové povinnosti pro jiné subjekty.
15. Náznak hmotně právní argumentace shledal státní zástupce ve výkladech obviněných o přenesené daňové povinnosti. Tyto výklady jsou však bezpředmětné, když obviněným nebylo přičítáno zavedení nějakého jednotlivého falšovaného daňového dokladu do účetnictví, ale uvádění fiktivních údajů ve všech řádcích přiznání k dani z přidané hodnoty (dále též ve zkratce „DPH“) tak, aby vyšel nárok na vyplacení nadměrného odpočtu DPH. Podle skutkových zjištění učiněných ve věci ovšem mezi obchodními společnostmi spojenými s obviněnými a obchodní společností Balbia Company, s. r. o., pro kterou měla být zdanitelná plnění prováděna, neprobíhala žádná součinnost, nedošlo k žádným zdanitelným plněním a obchodní společnost Balbia Company, s. r. o., podávala přiznání k DPH s nulovou daňovou povinností. Na základě fiktivních a nikdy neuskutečněných zdanitelných plnění nemohl vzniknout nějaký nárok na vyplacení nadměrného odpočtu DPH bez ohledu na to, v jakém daňovém režimu měla tato plnění probíhat.
16. Pokud obvinění zpochybnili naplnění subjektivní stránky jimi spáchaných trestných činů, opět tak učinili na podkladě skutkového tvrzení, že úmysl jim nebyl nijak a ničím prokázán. Jak ovšem podle státního zástupce vyplývá ze samotného charakteru jednání spočívajícího v uvádění nepravdivých údajů v daňových přiznáních za účelem získání nadměrného odpočtu DPH, jde o jednání úmyslné. Jestliže obvinění poukázali na zpracování daňových přiznání účetními, pak opět opomenuli skutková zjištění, podle kterých účetní zpracovávali daňová přiznání výlučně na podkladě dokladů předaných jim obviněnými.
17. Státní zástupce uzavřel, že námitky obou obviněných primárně směřují proti skutkovým zjištěním učiněným ve věci a obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl obě dovolání, neboť byla podána z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
18. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
19. Obvinění O. A. st. a O. A. ml. uplatnili ve svých dovoláních dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
20. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
21. Obvinění však ve svých dovoláních nevytýkají soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakých jiných ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jimi spáchané skutky,
ani nekonkretizuji, které zákonné znaky trestných činů (případně pokusů trestných činů), jimiž byli uznáni vinnými, nebyly naplněny. Obvinění totiž ve skutečnosti nesouhlasí s učiněnými skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud namítli nedostatečné prokázání toho, že vůbec spáchali trestnou činnost, jíž byli uznáni vinnými, nebo vytkli procesní nepoužitelnost některých důkazů. Tím obvinění zpochybňují výsledky dokazování a shledávají existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak v rozsudku odvolacího soudu, za něž byli obvinění odsouzeni, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obvinění v této souvislosti nepoukázali na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentují jen nedostatečným prokázáním viny a nesprávným hodnocením důkazů. Přitom soudy nižších stupňů (viz s. 18 až 26 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a s. 16 a 17 rozsudku Městského soudu v Praze) se velmi podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaných skutků, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy.
22. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soudy nižších stupňů při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) dospěly ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud není oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
23. Obdobný závěr platí rovněž pro ty námitky obviněných, jejichž prostřednictvím vytýkají porušení zásady „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného). I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obvinění opírají svá dovolání. Navíc odvolací soud neměl pochybnosti o vině obviněných a přesvědčivě vyložil, proč je ani nemohl mít (viz s. 16 a 17 jeho rozsudku), takže nebyl důvod, aby postupoval ve prospěch obviněných.
24. Pokud jde o výhradu obviněných, podle níž odvolací soud pochybil, když ve veřejném zasedání konaném o odvoláních nepřečetl rozsudek soudu prvního stupně, ale jen protokol o hlavním líčení předcházející rozsudku, tato rovněž neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jde totiž o námitku ryze procesní, nijak nesouvisející s právním posouzením spáchaných skutků nebo s jiným hmotně právním posouzením.
25. Totéž se týká námitek, jejichž prostřednictvím obvinění bez bližšího odůvodnění vytkli existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž ze zmíněného tvrzení obviněných není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v nesprávnosti právního posouzení skutků podle norem hmotného práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. Navíc v uvedených obecných výhradách obvinění nijak nekonkretizují, mezi kterým skutkovým zjištěním a kterým důkazem existuje rozpor a proč jde o rozpor extrémní povahy. Samotný odlišný názor obviněných na hodnocení jednotlivých důkazů a na to, jaká skutková zjištění z nich vyplývají, nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, tím méně pak rozpor extrémní.
26. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněných, kterým zpochybnili své úmyslné zavinění u jimi spáchaných trestných činů, a to s poukazem na skutečnost, že účetnictví obchodních společností obviněných vedli profesionální účetní a ani jeden z obviněných neovládá účetnictví a problematiku vedení účetnictví. V tomto případě totiž obvinění nerespektují zjištěný skutkový stav, podle něhož účetní (svědkyně K. Š., J. M.) zpracovávali daňová přiznání pouze na základě podkladů, které jim předložili sami obvinění (viz s. 17 rozsudku odvolacího soudu). Obvinění tak ve skutečnosti zpochybňují proces provádění a hodnocení důkazů, a tím směřují (ve svůj prospěch) k revizi učiněných skutkových zjištění. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že s otázkou úmyslného zavinění u všech skutků spáchaných obviněnými se soud prvního stupně vypořádal pod body 25., 28. a 33. odůvodnění svého rozsudku, přičemž odvolací soud se zcela ztotožnil s jeho závěry (viz body 16. a 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje závěry soudů nižších stupňů ohledně zavinění obou obviněných za správné, přičemž ze samotného charakteru a způsobu jednání obviněných, které spočívalo v uvádění fiktivních údajů do daňových přiznání za účelem dosažení stavu odůvodňujícího vyplacení nadměrného odpočtu DPH, nelze ani usuzovat na jiné než úmyslné zavinění.
27. Stejně je tomu ohledně námitek obviněných, podle nichž došlo k nesprávnému právnímu posouzení jimi spáchaných skutků, protože nelze zkrátit daň na základě přenesené daňové povinnosti. Obvinění těmito námitkami totiž nerespektují skutkové závěry obsažené ve výroku o vině v rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu, podle kterých obvinění, zjednodušeně řečeno, uváděli do daňových přiznání fiktivní údaje tak, aby vznikl nárok na vyplacení nadměrného odpočtu DPH. Navíc podle rozhodných skutkových zjištění prokazatelně nedošlo v příslušných zdaňovacích obdobích mezi obchodními společnostmi, jejichž jednateli byli obvinění, a obchodními společnostmi, pro které měla být prováděna zdanitelná plnění (A-Colormal, s. r. o., a Balbia Company, s. r. o.), k žádným zdanitelným plněním (viz s. 20 až 26 rozsudku soudu prvního stupně). Za této situace je zcela logické, že obvinění svým jednáním vylákali výhodu na dani v podobě nadměrného odpočtu DPH, na jehož vyplacení nemohl uvedeným postupem obviněných vůbec vzniknout nárok, a to bez ohledu na skutečnost, zda by jinak přicházel v úvahu režim přenesené daňové povinnosti, či nikoliv. Tento režim se totiž mohl uplatnit podle §92a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, jen v případě uskutečněného zdanitelného plnění, k němuž v daném případě – jak je patrné z výše uvedeného – vůbec nedošlo.
V. Závěrečné shrnutí
28. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že oba obvinění i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněných, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
29. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu