ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.652.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 652/2019-1085
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 9 To 368/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 72/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 4 T 72/2014, byl obviněný P. H. uznán vinným pokračujícím přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu funkce likvidátora obchodních korporací v trvání 5 let. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena také povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozenému Podniku bytového hospodářství Karlovy Vary, státnímu podniku „v likvidaci“, zastoupenému JUDr. Danielem Kaplanem, insolvenčním správcem, částku ve výši 1 171 920 Kč. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 4 T 25/2015, týkající se obviněného P. H., jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti shora zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 9 To 368/2018, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. K tomu je třeba dodat, že Okresní v Karlových Varech rozhodl ve věci obviněného P. H. poprvé rozsudkem ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 4 T 72/2014, přičemž učinil výroky o vině a trestu. V následném odvolacím řízení rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 9 To 392/2015, tak, že zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to rozhodl Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně tak, jak je uvedeno výše pod body 1. a 2. tohoto usnesení.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný P. H. podal proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 9 To 368/2018, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
6. Obviněný zpochybnil uplatněnými námitkami zejména svou trestní odpovědnost za přečin, jímž byl uznán vinným, dále správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů a způsob hodnocení důkazů. Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jednak v pochybení odvolacího soudu, který potvrdil skutkové závěry soudu prvního stupně, ačkoliv tyto jsou v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, a dále vytkl, že se odvolací soud ztotožnil s nesprávnou právní kvalifikací skutků, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným. Jak dále v podaném dovolání zdůraznil, soud prvního stupně ve svém rozsudku uložil obviněnému zaplatit jako náhradu škody poškozenému Podniku bytového hospodářství Karlovy Vary, státnímu podniku „v likvidaci“ (dále též ve zkratce jen „státní podnik“), částku ve výši 1 171 920 Kč i přesto, že tento výrok je podle obviněného založen na nesprávném právním posouzení skutku.
7. Obviněný vytkl i porušení zásady „in dubio pro reo“ a vyslovil přesvědčení, že soudy nižších stupňů se přiklonily k závěru, který je pro obviněného nepříznivý, a v této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
8. Ve svém dovolání obviněný dále popsal z vlastního pohledu okolnosti, za nichž byl jmenován do funkce likvidátora, a důvody, pro které uzavřel jménem státního podniku smlouvu s obchodní společností A., jejímž předmětem byla poradenská a konzultační činnost podporující likvidaci státního podniku. Pokud jde o tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, obviněný ho spatřuje v závěru soudů nižších stupňů, podle něhož si obviněný byl vědom toho, že vyfakturované činnosti byly poskytnuty nadbytečně. Jak ovšem v této souvislosti obviněný zdůraznil, původním povoláním je pedagog a dosud neměl žádnou – byť minimální – zkušenost s problematikou likvidace a toho si byli vědomi všichni zúčastnění. Obviněný doložil uvedené tvrzení i ustanovením mandátní smlouvy uzavřené mezi městem Karlovy Vary a obviněným, které obviněného opravňovalo uzavřít smlouvu se specializovanými třetími osobami poskytujícími poradenské a konzultační služby ve vztahu k probíhající likvidaci státního podniku. Podle přesvědčení obviněného mu nelze klást za vinu, že neúčelně a nehospodárně nakládal s majetkem státního podniku, když všechny jeho kroky byly vedeny snahou nic nezanedbat. Obviněný nesouhlasí ani s argumenty soudů nižších stupňů, podle nichž měl k dispozici odborné úředníky města, protože soudy vůbec nezjišťovaly, zda se mezi úředníky města nacházejí odborníci na likvidaci státního podniku. Podle názoru obviněného ze žádného předpisu nevyplývá, že likvidátor není oprávněn konzultovat svou činnost s třetími osobami, proto mu není zřejmé, čím měl porušit povinnosti při správě cizího majetku. Rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy spatřuje obviněný také v tom, že soudy dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu jen z vysokoškolského vzdělání obviněného, které dosáhl v neekonomickém oboru, přičemž v minulosti zastával funkci náměstka hejtmana pro majetkový odbor Magistrátu města XY. Obviněný vyslovil přesvědčení, podle něhož z provedených důkazů, které se vztahují k jeho vzdělání a pracovním zkušenostem, vyplývá toliko to, že se nikdy aktivně neúčastnil žádné likvidace podniku, a nikoli to, že byl pro výkon likvidátora dostatečně vybaven.
9. Na základě provedeného dokazování nebyly podle obviněného náležitě prokázány všechny znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, a to včetně jeho zavinění ve formě úmyslu. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, pro naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu se vždy vyžaduje úmyslné zaviněné jednání pachatele, který poruší jemu uloženou nebo jím převzatou povinnost spravovat cizí majetek, a způsobí tím jinému škodu nikoli malou.
10. Obviněný dále vytkl, že soud prvního stupně nikterak nezdůvodnil, proč odmítl provést důkaz navrhovaný obhajobou, tedy důkaz předloženým posudkem znalce Ing. Petra Šmída, a v tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Ač se odvolací soud pokusil dovodit, jakými úvahami byl zde veden soud prvního stupně, podle obviněného nelze uvedenou vadu rozhodnutí takto zhojit. Jak totiž vyplývá z odborné literatury i judikatury, odůvodnění, proč nebyl proveden určitý navržený důkaz, náleží tomu orgánu činnému v trestním řízení, který jej zamítl.
11. Obviněný vznesl výhrady i proti znaleckému posudku vypracovanému Ing. Michaelem Ledvinou. Podle názoru obviněného tento znalecký posudek se zabývá toliko výkladem některých pojmů, avšak rozhodně není možné na jeho základě považovat věc za jednoznačně objasněnou pro potřeby trestního řízení, a protože zmíněný znalec vůbec nezodpověděl položené dotazy, i v tomto bodě obviněný spatřuje tzv. extrémní rozpor skutkových závěrů obou soudů s provedeným dokazováním. Podle přesvědčení obviněného adekvátní znalecký posudek by se měl zabývat konkrétní náplní vyfakturovaných činností a zjistit, co bylo v rámci likvidace skutečně provedeno.
12. Obviněný shledal vadu též ve výroku o jeho povinnosti k náhradě škody, resp. ve způsobu určení výše škody. K tomu obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů nesprávně stanovily výši škody na základě závěrů znaleckého posudku v podobě celé částky, kterou vyfakturovala obchodní společnost A. Soudy podle obviněného naprosto rezignovaly na podrobné dokazování, tak aby bylo postaveno najisto, které z vykázaných činností skutečně obchodní společnost A., vykonala a v jakém rozsahu. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, částka ve výši 1 900 Kč za 1 hodinu za poradenské a konzultační služby je zcela běžnou cenou, což vyplynulo i ze znaleckého posudku zpracovaného znalkyní Bc. Annou Korčákovou. Obviněný proto vyslovil přesvědčení, podle něhož měly soudy správně stanovit výši škody jako rozdíl mezi cenou, kterou fakturovala obchodní společnost A., a cenou, kterou by státnímu podniku vyfakturovali za tytéž služby jiní poradci. Podle názoru obviněného v řízení nebylo prokázáno způsobení značné škody, ani škody nikoli malé, která je znakem základní skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. I zde obviněný shledal rozpor mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním, neboť nelze dovozovat, že se stal trestný čin, když jeden ze základních znaků trestného činu nebyl prokázán.
13. Ve vztahu ke skutku vymezeném pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož obviněný jednal v přímém úmyslu. Podle obviněného sice částku ve výši 180 000 Kč skutečně nechal bezdůvodně proplatit, ale učinil tak z nedbalosti v důsledku vyčerpanosti z nadměrné pracovní zátěže. Závěry soudů o přímém úmyslu obviněného nemají podle jeho názoru žádný podklad v provedeném dokazování a dochází zde rovněž k rozporu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním.
14. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby tomuto soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
15. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného P. H. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného v podstatné části neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu, neboť s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat změny skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování.
16. Podle státní zástupkyně soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav věci v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu a hodnotily provedené důkazy s přihlédnutím ke všem okolnostem případu jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu se zásadami formální logiky podle §2 odst. 6 tr. řádu. Státní zástupkyně dále rozvedla podmínky, za nichž je přípustný výjimečný zásah do skutkových zjištění v řízení o dovolání, přičemž konstatovala, že v posuzované věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak namítá obviněný. Jak dále v této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, obviněného usvědčují jednak výpovědi svědků (především T. H. a J. R.), dále výpověď znalce Ing. Michaela Ledviny, kterého soud přibral k podání znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví a likvidace podniků, jakož i listinné důkazy.
17. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státní zástupkyně neodpovídá ani námitka obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“, neboť i v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé naplnit hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
18. Pokud jde o výhrady obviněného, jimiž vytkl nesprávně určenou výši škody, podle názoru státní zástupkyně obviněný nevznesl dostatečně konkrétní a relevantní hmotně právní námitky ve vztahu k výroku o náhradě škody učiněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu. Státní zástupkyně je přesvědčena, že obviněný ve svých námitkách nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, neboť jeho argumentace je založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, resp. se způsobem určení výše vzniklé škody. To jsou ovšem námitky, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. řádu.
19. Pokud jde o námitku obviněného, kterou v obecné rovině zpochybnil závěr odvolacího soudu o vzniku značné škody na majetku Podniku bytového hospodářství Karlovy Vary, státního podniku „v likvidaci“, státní zástupkyně považuje zmíněný závěr odvolacího soudu za správný, odpovídající zákonu a zjištěnému skutkovému stavu věci, když soud prvního stupně i odvolací soud posoudil způsobenou škodu jako celkovou částku, která byla vyplacena obchodní společnosti A., za činnosti, které mohl vykonávat sám obviněný, a finanční prostředky, které byly vyplaceny této obchodní společnosti na základě uzavřené smlouvy, byly vynaloženy nadbytečně a v rozporu s povinnostmi likvidátora, který měl postupovat s péčí řádného hospodáře, jak mu to ukládala ustanovení §134 a §135 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen ve zkratce „obch. zák.“).
20. Státní zástupkyně dále ve svém vyjádření provedla výklad ustanovení §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž se poukazovalo na to, že jednání obviněného bylo v rozporu s povinnostmi likvidátora upravenými v §72 obch. zák. ve spojení s ustanovením §9 odst. 6 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, neboť povinností obviněného bylo učinit jen běžné úkony směřující k likvidaci podniku, které mohl obviněný provést sám bez vynaložení jakýchkoliv nákladů. V žádném případě pak částky, které obviněný jako likvidátor nechal proplatit obchodní společnosti A., nebyly vynaloženy v zájmu likvidace Podniku bytového hospodářství Karlovy Vary, státní podnik „v likvidaci“. Pokud tedy obviněný spáchaným protiprávním činem způsobil škodu ve výši 1 171 920 Kč, podle státní zástupkyně to jednoznačně vypovídá o naplnění znaku značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku a §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupkyně proto v tomto směru neshledala žádné pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace.
21. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako nedůvodné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
23. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. H. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
24. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.
b) K námitkám neodpovídajícím dovolacímu důvodu
25. Obviněný P. H. však v podstatné části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy obou stupňů, a s provedeným dokazováním. O výlučně procesní povaze – nikoli hmotně právním charakteru – části jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, podle něhož na základě provedeného dokazování nebylo náležitě prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, zejména pokud jde o zavinění ve formě úmyslu. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
26. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého soud prvního stupně nikterak nezdůvodnil, proč odmítl provést jako důkaz obhajobou předložený posudek znalce Ing. Petra Šmída. Totéž platí o výhradách obviněného týkajících se obsahu znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Michaelem Ledvinou a jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný v ní jen polemizuje s rozhodnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s provedeným dokazováním a s hodnocením důkazů. Přitom obviněný se ve svém dovolání v podstatě domáhá použití hmotného práva na jím předkládanou verzi skutkového děje, ač se soudy obou nižších stupňů přiklonily k jiné verzi, kterou podrobně a přesvědčivě zdůvodnily ve svých rozhodnutích.
27. K námitce obviněného P. H., v níž jen obecně poukázal na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, Nejvyšší soud odkazuje na shora uvedený výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž ze zmíněného tvrzení obviněného není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v nesprávnosti právního posouzení skutku podle norem hmotného práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. Navíc v uvedených obecných výhradách obviněný nijak nekonkretizoval, mezi kterým skutkovým zjištěním a kterým důkazem existuje rozpor a proč jde o rozpor extrémní povahy. Samotný odlišný názor obviněného na hodnocení jednotlivých důkazů a na to, jaká skutková zjištění z nich soudy nižších stupňů dovodily, nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, tím méně pak rozpor extrémní.
28. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. nutnosti postupu soudu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o spáchaných skutcích ani o jejich pachateli, jímž je obviněný, a přesvědčivě vyložily, proč takové pochybnosti ani nemohly mít, takže zde nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.
c) K otázce výše způsobené škody
29. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami obviněného P. H., jimiž zpochybnil způsob určení výše vzniklé škody. Tyto námitky obviněného sice lze s jistou mírou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť je obviněný založil též na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy. Nejvyšší soud je však nepovažuje za důvodné.
30. K tomu lze připomenout, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím způsobí jinému značnou škodu. Podstatou tohoto přečinu je tedy jednání, kterým vznikla škoda na cizím majetku, ale nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Přitom taková povinnost nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se obecně rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Taková povinnost může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, právo převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd. Nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může být i právnická osoba, resp. fyzická osoba jednající v rámci činnosti právnické osoby, přičemž povinnost jí vzniká podle okolností buď ze zákona, nebo na základě smlouvy (občanskoprávní, obchodní, pracovní, manažerské smlouvy, dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování či nepojmenované smlouvy). Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá cizí majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaný nebo spravovaný majetek k nepřiměřeně rizikovým investicím, pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné atd. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tj. pokud pachatel ví, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím způsobí jinému škodu nikoli malou, a je s tímto následkem (účinkem) srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Značnou škodou se pak rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti, protože zákon zde nevyžaduje úmyslné zavinění (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2184 až 2195).
31. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho následném odůvodnění, obviněný P. H. jako likvidátor Podniku bytového hospodářství XY, státního podniku „v likvidaci“, IČ XY, se sídlem XY (dále též jen „státní podnik“), jmenovaný do funkce usnesením Zastupitelstva města Karlovy Vary ze dne 15. 12. 2009, který byl podle čl. II. mandátní smlouvy ze dne 25. 3. 2010 povinen při dokončení likvidace postupovat s odbornou péčí a který byl podle §72 obch. zák. ve spojení s ustanovením §9 odst. 6 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn činit jménem státního podniku jen úkony směřující k jeho likvidaci a byl oprávněn uzavírat nové smlouvy jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů, nebo bylo-li to potřebné k zachování hodnoty majetku podniku nebo k jeho využití, nejde-li o pokračování v provozu podniku, v rozporu se svými povinnostmi neúčelně a nehospodárně nakládal s majetkem státního podniku, když
1. dne 1. 2. 2010 uzavřel jménem státního podniku smlouvu s obchodní společností A., jejímž předmětem byla podle čl. I odst. 1. poradenská a konzultační činnost podporující likvidaci státního podniku v termínu do konce měsíce března 2011, a podle čl. II odst. 1. byl státní podnik zavázán uhradit za jednu hodinu činnosti poradce smluvní cenu ve výši 1 900 Kč bez daně z přidané hodnoty, přičemž na základě uzavřené smlouvy obchodní společnost A., jednající jejím jednatelem J. R. v době od 1. 3. 2010 do 28. 2. 2011 zaslala státnímu podniku k proplacení 13 faktur, na jejichž základě obviněný uhradil z účtu státního podniku částku ve výši 1 171 920 Kč, ačkoliv si byl vědom toho, že náklady na poradenské a konzultační služby byly vynaloženy zcela nadbytečně, neboť státní podnik v tomto období nevykazoval žádnou ekonomickou činnost, neměl žádné zaměstnance, jeho jediný nemovitý majetek představoval pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, úkony směřující k likvidaci státního podniku, které nevyžadovaly zvláštní odbornost, byl obviněný jako likvidátor povinen provádět sám v rámci výkonu své funkce, za niž byl státním podnikem řádně odměňován, a k zajištění odborných činností využíval státní podnik služeb kvalifikovaných účetních, daňového poradce, advokáta a zaměstnanců Magistrátu města Karlovy Vary, a přestože podle čl. I odst. 1. zmíněné smlouvy měla poradenská a konzultační činnost směřovat k podpoře likvidace státního podniku v termínu do konce měsíce března 2011, likvidace v uvedeném termínu i přes vynaložené náklady na poradenské a konzultační služby nebyla dokončena a jediným konkrétním úkonem směřujícím k likvidaci podniku provedeným na základě uzavřené smlouvy byla dražba pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, který dne 26. 8. 2010 vydražilo město Karlovy Vary za částku ve výši 2 600 Kč, přičemž účelně vynaložené náklady na provedení dražby činily podle odborného vyjádření nejvýše 8 150 Kč, ačkoliv obchodní společnosti A., nebyla udělena příslušná koncese živnostenským úřadem k provádění dražeb podle zákona č. 546/2006 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, když provedená dražba je jednak neplatným právním úkonem a dále úkonem zbytečným, a pokud by se postupovalo účelným způsobem, mělo dojít k přímému prodeji předmětného pozemku městu Karlovy Vary;
2. dne 15. 7. 2010 obviněný vyplatil obchodní společnosti A., z bankovního účtu státního podniku částku ve výši 180 000 Kč, a to na základě faktury č. 0107582010 vystavené dne 15. 7. 2010, podle které byly fakturovány „na základě objednávky ze dne 1. 2. 2010 poradenské a konzultační činnosti za období 02, 03, 04, 05 a 06/2010 při správě majetku společnosti odběratele, přípravy a realizace veřejné dražby“, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že zde neexistoval žádný právní důvod k proplacení takto vyúčtované částky a konzultační a poradenské činnosti spojené s likvidací státního podniku za období od února do června roku 2010, včetně přípravy veřejné dražby, již byly vyfakturovány a státním podnikem řádně proplaceny na základě smlouvy ze dne 1. 2. 2010. Těmito skutky obviněný způsobil poškozenému Podniku bytového hospodářství Karlovy Vary, státnímu podniku „v likvidaci“, celkovou škodu ve výši 1 351 920 Kč.
32. Na podkladě shora uvedených skutkových zjištění nelze přisvědčit námitce obviněného, podle které soudy nižších stupňů nesprávně stanovily výši škody v podobě celé částky, kterou vyfakturovala obchodní společnost A., a kterou jí obviněný nechal zaplatit. Podle názoru Nejvyššího soudu popsané skutky jednoznačně svědčí nejen o naplnění všech zákonných znaků pokračujícího přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jimž byl obviněný uznán vinným (což Nejvyšší soud uvádí nad rámec uplatněného dovolacího důvodu), soudům nižších stupňů však nelze nic vytknout, ani pokud jde o způsob, jakým byla stanovena výše vzniklé škody. Soud prvního stupně, s jehož argumentací se ztotožnil i odvolací soud, zde dospěl k závěru, podle něhož v posuzovaném případě je nutno považovat za škodu způsobenou trestným činem celkovou částku za údajně poskytnuté poradenské a konzultační služby, která byla vyplacena obchodní společnosti A. Pokud by totiž obviněný jako likvidátor postupoval při správě majetku poškozeného státního podniku s odbornou péčí, pak by tyto náklady poškozenému podniku vůbec nevznikly. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s uvedeným závěrem soudu prvního stupně, neboť z rozhodných skutkových zjištění je patrné, že finanční prostředky za činnosti, které měl obviněný vykonat sám, byly vyplaceny obchodní společnosti A., zcela nadbytečně, v rozporu s povinnostmi likvidátora, a proto je možno v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu (viz s. 21 rozsudku soudu prvního stupně). V dané věci se přiměřeně uplatní právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1118/2006, podle něhož „náklady vynaložené na nehospodárnou a z hlediska účelu, pro který byla společnost založena, zcela nadbytečnou majetkovou hodnotu, kterou není možné dál zpeněžit (např. zbytečně přijaté služby, užívací právo, právo nájmu atd.), anebo kterou lze zpeněžit pouze se ztrátou, je nutno považovat za škodu se všemi důsledky z toho plynoucími“. Proto nepřicházelo v úvahu, aby byla výše způsobené škody stanovena s přihlédnutím k obvyklé ceně poradenských a konzultačních služeb, které údajně poskytla obchodní společnosti A., obviněnému, resp. likvidovanému státnímu podniku, jak se toho domáhal obviněný. Jednak měly soudy nižších stupňů důvodné pochybnosti o tom, zda vůbec byly poskytnuty takové služby, a jednak byly náklady vynaložené za tyto služby bez jakéhokoli užitku pro účely prováděné likvidace a zcela nadbytečné. Lze tudíž konstatovat, že soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci stanovily výši škody způsobené jednáním obviněného zcela správně, takže napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadami, které jim obviněný vytýká.
33. Nejvyšší soud dále k uplatněnému dovolacímu důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Ty pak jednoznačně svědčí o spáchání pokračujícího přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V nyní posuzované trestní věci soud prvního stupně provedl a pečlivě zhodnotil všechny dostupné důkazy, přičemž dospěl ke skutkovým závěrům, které náležitě přezkoumal odvolací soud. Správnost takto zjištěného skutkového stavu tedy nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat, když s ohledem na velmi omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. řádu) zpravidla sám neprovádí důkazy, a proto je bez dalšího nemůže ani přehodnocovat. Z popisu skutků ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů pak vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů.
V. Závěrečné shrnutí
34. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. H. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Část námitek obviněného zaměřených proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů pak neodpovídá citovanému ani jinému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
35. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu