ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.656.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 656/2019-609
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. H. , nar. XY v XY, XY proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 12 To 232/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 59/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 12 To 232/2018, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 2 T 59/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Trutnově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 2 T 59/2018, byl obviněný P. H. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl podle §222 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Dále soud rozhodl v adhezním řízení tak, že podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění obviněný spáchal uvedený přečin ve stručnosti tím, že v období od 14. května 2014 do 12. září 2016 v XY v úmyslu zatajit své příjmy a vyhnout se tak splácení finančních závazků svým věřitelům si nechával na bankovní účet vedený u Československé obchodní banky, a. s., pobočky v Trutnově, na jméno P. M. pod č. XY, s nímž však obviněný manipuloval výhradně sám, zasílat mzdu od svých zaměstnavatelů J., IČ: XY, v celkové částce 62 174 Kč, a P., IČ: XY, v celkové částce 50 579 Kč, dále pak finanční prostředky od H., IČ: XY, v celkové výši 349 676,15 Kč, vyplácené na základě obviněným fakturovaných služeb, které vykonával jako OSVČ, rovněž si na tento bankovní účet nechával vyplácet podporu v nezaměstnanosti od úřadu práce v celkové výši 33 020 Kč, částku 4 400 Kč od správy sociálního zabezpečení a ukládal na něm další převážně hotovostní vklady v celkové výši 46 244 Kč. V celkovém součtu se tedy jednalo o příjmy ve výši 546 093,15 Kč, které zatajil svým věřitelům a použil je pro vlastní potřebu při vědomí, že nemá jiný použitelný majetek, ze kterého by bylo možné uspokojit jejich pohledávky, čímž v období od připsání první příchozí platby na uvedený bankovní účet dne 14. 5. 2014 do vydání usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. KSHK 41 INS 10597/2016-B-7/celk. 5, o způsobu oddlužení obviněného splátkovým kalendářem v rámci insolvenčního řízení dne 12. 9. 2016 způsobil svým věřitelům škodu v celkové výši 244 217 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. H. odvoláním, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 12 To 232/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného P. H.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. H. dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Martiny Procházkové, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Obviněný uvedl, že v průběhu trestního řízení byl dotčen na svých základních právech, jež mu garantují čl. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Má za to, že nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval jeho úmysl zatajit příjmy a vyhnout se splácení finančních závazků, které měl vůči svým věřitelům. Pro prokázání trestné činnosti, resp. jeho viny chybějí dostatečné důkazy. Soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a nectily zásadu volného hodnocení důkazů. Usnesení odvolacího soudu nese známky přepjatého formalismu (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS - st. - 1/96), jeho odůvodnění je podle obviněného „formulářového typu a prakticky bylo převzato (okopírováno) z rozhodnutí soudu prvního stupně, a to včetně zjevných omylů a nesprávností“ .
6. Dále obviněný vyslovil pochybnosti o správnosti vymezení rozhodného období spáchání trestné činnosti, neboť je přesvědčen, že se jí mohl dopouštět nejdéle do dne zahájení insolvenčního řízení, tj. do 4. 5. 2016. V tomto termínu však některé z pohledávek uvedených věřitelů nebyly splatné. Ode dne zahájení insolvenčního řízení pak obviněný nebyl oprávněn hradit pohledávky svých věřitelů, pokud by tak činil, dopouštěl by se nepřípustného zvýhodňování věřitelů.
7. Obviněný v další části svého dovolání upozornil, že ani jeden ze soudů nerozlišoval pojmy „životní minimum“ a „nezabavitelná část příjmu“, vzájemně je zaměňovaly, v důsledku čehož byla výše škody, kterou měl obviněný svým jednáním věřitelům způsobit, vadně vypočtena. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 121/16, doplnil, že exekučně nelze postihnout tzv. nezabavitelnou část příjmu dlužníka nacházejícího se na bankovním účtu. Soudy rovněž nesprávně zohlednily náklady obviněného potřebné k další podnikatelské činnosti ve výši 60 %. Tato procentuální výše dostatečně nereflektuje skutečnou částku výdajů vynaloženou na podnikání. Evidentně je v tomto směru trestní řízení stiženo vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů.
8. Za notorietu obviněný považuje, že dlužníci, na které jsou vedeny exekuce, si běžně nechávají vyplácet příjem na bankovní účty zřízené na jména třetích osob. Podle obviněného je „zcela proti zdravému rozumu, aby takové jednání bylo sankcionováno normami trestního práva, když zde evidentně absentuje materiální stránka trestného činu“ . Soudy se podle jeho mínění nevypořádaly ani s tím, že se nesnažil před svými věřiteli majetek skrývat, naopak, vždy řádně a včas podával daňová přiznání a přehledy o příjmech a výdajích OSVČ. Pozdější zjištění existence majetku obviněného je proto nutné přičítat apatii věřitelů a neschopnosti soudních exekutorů, nikoli obviněnému, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Své tvrzení podpořil obviněný odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 To 1577/2008, uveřejněným pod č. T 1158 ve svazku 52 Souboru trestních rozhodnutí, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2009, a uveřejněnými rozhodnutími č. 41/1990, č. 56/2003, č. 26/2007 Sb. rozh. tr. Poznamenal, že kvůli rozhodnutí odvolacího soudu bude pravděpodobně jeho živnostenského oprávnění zrušeno, pro futuro tudíž nebude schopen plnit podmínky oddlužení.
9. Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a aby Okresnímu soudu v Trutnově přikázal věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Požádal současně o odklad výkonu rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
10. Opis dovolání obviněného byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce (dále jen „státní zástupce“), a který úvodem poznamenal, že v rámci trestního řízení nelze přezkoumávat, zda je ústavně konformní platná právní úprava občanskoprávních vztahů, resp. exekučního řízení či práva sociálního zabezpečení. Za bezpředmětné proto státní zástupce označil ty dovolací námitky, v nichž obviněný poukazoval na porušení svých práv na bydlení, na přiměřenou životní úroveň a na povinnost státu pomáhat osobám v hmotné nouzi. Shodně lze nahlížet na argumentaci, že jednání obviněného bylo jedinou možností, jak se vyhnout exekučnímu zabavení všech příjmů, stejně tak jako další odkazy na porušení ústavních práv, která obviněný ani blíže nespecifikoval. S ohledem na §265a odst. 4 tr. řádu jsou nepřípustné výhrady obviněného proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, rovněž jeho obecná kritika skutkových zjištění a odkazy na porušení procesní zásady in dubio pro reo, nemohou založit přezkum v dovolacím řízení. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu je i obviněným přednesený vývoj ohledně pravděpodobné ztráty živnostenského oprávnění a jeho nemožnosti pokračovat v oddlužení v důsledku pravomocného odsouzení. Státní zástupce též podotknul, že následné povolení oddlužení rozhodně není okolností bránící trestní odpovědnosti dlužníka za trestný čin podle §222 tr. zákoníku spáchaný v předcházejícím období.
11. Skutkového charakteru je též námitka o možnosti věřitelů uspokojit své pohledávky z dalšího majetku obviněného. Obviněný totiž v podstatě odmítl skutkové zjištění soudů, podle něhož si byl vědom, že nemá jiný majetek použitelný k uspokojení svých věřitelů, přičemž současně nebylo zjištěno cokoli o údajné pohledávce vůči P. M. Lze uvažovat o tom, že obviněný dokonce vychází z konstrukce, podle které by měla být za takovou pohledávku považována částka zaslaná na bankovní účet vedený na jméno této svědkyně, s nímž obviněný neomezeně disponoval. Namítal-li obviněný (ne)existenci subjektivní stránky, činil tak opět formou nesouhlasu s výsledky dokazování a hodnocení důkazů, ačkoli na druhé straně sám následně konstatoval, že smyslem jeho jednání bylo zabránit exekučnímu postihu vlastních příjmů. Bezpředmětnou je podle státního zástupce rovněž námitka, že se obviněný nemohl dopustit uvedeného přečinu, neboť podával daňová přiznání. I kdyby v daňovém přiznání uvedl všechny ve výroku o vině označené příjmy, byly by tyto údaje věřitelům nedostupné. Obviněný evidentně opomenul ustanovení §52 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, týkající se povinné mlčenlivosti úředních osob a osob zúčastněných na správě daní. Zákonné výjimky z této povinnosti se netýkají sdělování údajů exekutorovi nebo dokonce jednotlivým věřitelům. Státní zástupce doplnil, že pokud by věřitelé znali obsah daňových přiznání obviněného, stejně by nezjistili, kde se finanční prostředky obviněného nacházejí.
12. Z formálního hlediska je možné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit tvrzení, podle něhož se obviněný nemohl dopustit přečinu podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku poté, co bylo ke dni 4. 5. 2016 zahájeno insolvenční řízení, neboť s ohledem na §111 insolvenčního zákona nemohl nakládat se svým majetkem a tedy ani hradit své závazky. Vzhledem k tomu, že si obviněný nechával svoje příjmy zasílat na bankovní účet vedený na jméno jiné osoby i po zahájení insolvenčního řízení a o existenci tohoto bankovního účtu, resp. finančních prostředcích na něm uložených, neinformoval insolvenčního správce, zatajoval část svého majetku před věřiteli i v době probíhajícího insolvenčního řízení a i nadále se dopouštěl přečinu podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle státního zástupce je otázkou, zda za této situace mělo být obviněnému oddlužení vůbec povoleno. Proto uvedená výhrada nemůže být posouzena jako důvodná, stejně jako zpochybněná splatnost předmětných závazků, o nichž bylo vedeno trestní řízení.
13. Naopak je podle státního zástupce částečně opodstatněná argumentace obviněného týkající se způsobené škody ve výši 244 217 Kč, která odpovídala výši neuspokojených pohledávek ve výroku o vině uvedených věřitelů. Ve své podstatě tato námitka směřuje vůči způsobu, jakým znalec Ing. Josef Michálek při svém znaleckém zkoumání dospěl k této částce, neboť z celkové výše příjmů obviněného za rozhodné období, jež byly zaslány na bankovní účet P. M., odečetl výdaje na podnikatelskou činnost obviněného a tzv. životní minimum. Částka, která by obviněnému zbývala k úhradě předmětných pohledávek nicméně i tak „těsně“ postačovala a pokud se domáhal odečtu vyšších nákladů, pak jde podle státního zástupce opět již o výhrady mimo rámec dovolacího důvodu.
14. Jedná-li se o polemiku obviněného týkající se nesprávnosti v rozlišení pojmů „nezabavitelná částka“ a „životní minimum“ ze strany soudů, státní zástupce s odkazem na §278 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“), poznamenal, že toto ustanovení se vztahuje na základní, resp. nezabavitelnou částku, která je ve smyslu navazujícího ustanovení §1 nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení, a §26 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, vyšší nežli životní minimum. Zahrnuje totiž mimo dvou třetin životního minima i normativní náklady na bydlení pro jednu osobu, které jsou a byly v době činu stanoveny relativně vysokými částkami převyšujícími životní minimum. Úprava §278 o. s. ř. se však týká výlučně výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, přičemž příjmy z pracovního poměru měl dovolatel pouze po dobu několika měsíců v roce 2014. K tomu státní zástupce připomněl, že jde o právní úpravu směřující k ochraně dlužníka, který sice neplní svoje povinnosti dobrovolně, jejich plnění se však kvalifikovaným způsobem nevyhýbá, jako obviněný. Nicméně zohlednění této částky při stanovení výše škody v posuzované věci považuje státní zástupce za pochybné.
15. Důvodná je podle státního zástupce též související námitka týkající se nezohlednění částek 25 000 Kč a 50 000 Kč, které představovaly údajné půjčky obviněného vůči svědkyním M. R. a J. V. Z obsahu zejména rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že tvrzení obviněného o splácení těchto závazků uvěřily, aniž by tuto skutečnost zohlednily v určení výše způsobené škody. Státní zástupce konstatoval, že použití finančních prostředků na úhradu existujících závazků by nebylo možné považovat za přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale nanejvýš za přečin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, pro který však obviněný nebyl trestně stíhán.
16. V tomto rozsahu tedy státní zástupce posoudil námitky obviněného za důvodně uplatněné v rámci obou dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Avšak vzhledem k tomu, že snížení výše zjištěné škody 244 217 Kč o několik desítek tisíc korun by nemělo podstatný vliv na uložený trest, a že obviněnému nebyla uložena povinnost k náhradě škody poškozeným subjektům, by za této situace změna napadeného rozhodnutí krajského soudu neměla prakticky žádný dopad na postavení obviněného v trestním řízení. Problematika výkladu znaků trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku je v soudní judikatuře již řešena a v tomto ohledu není k této otázce nutné další rozhodnutí Nejvyššího soudu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. H. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu a konkrétní dovolací námitky musí také vždy svým obsahem uplatněnému důvodu dovolání odpovídat.
19. Pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí vytýkaná vada napadeného rozhodnutí spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je přezkoumání hmotněprávní kvalifikace skutku, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být primárně založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může však být naplněn v případech, v nichž soudy zjištěný skutek kvalifikovaný jako určitý trestný čin nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování v rozsahu nezbytném pro určení, zda jde vůbec o trestný čin, případně o jaký. Stejná hlediska pro výklad tohoto důvodu dovolání se uplatní i pro jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jež se váže k normě hmotného práva mimo oblast trestního zákona.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze naplnit ve dvou alternativách, přičemž obviněný uplatnil druhou z nich. Ta dopadá na případy, v nichž soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, v posuzované věci jde o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
21. Se zřetelem k výkladu obou dovolacích důvodů uplatněných obviněným P. H. a jim podřazeným dovolacím námitkám, jejichž část odpovídá vadám v hmotněprávním posouzení skutkových zjištění soudů, mohl Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného usnesení soudu druhého stupně v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení jemu předcházející včetně rozsudku soudu prvního stupně. Přitom zjistil, že dovolání obviněného je zčásti opodstatněné a napadená rozhodnutí nemohou obstát.
b) K otázce zjištění způsobené škody
22. Námitku obviněného směřující proti vadám ve stanovení výše škody, kterou měl posuzovaným skutkem způsobit poškozeným věřitelům, je třeba považovat za relevantně uplatněnou v rámci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, neboť napadá naplnění a správnost právního posouzení jednoho ze znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud ji vyhodnotil jako důvodnou. Soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s platnými předpisy mimo oblast trestního zákona, jejichž aplikace byla nutná při výpočtu peněžních částek, které obviněný zatajil před svými věřiteli, ačkoli šlo o majetek způsobilý k uspokojení jejich pohledávek.
23. Úvodem je třeba v této souvislosti zmínit, že soud prvního stupně při zjišťování skutečností významných pro určení škody a stejně tak i v jejich následném hodnocení vycházel fakticky ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace účetnictví, odvětví ceny a odhady, specializace podniky, který vypracoval Ing. Josef Michálek. Následně soud prvního stupně převzal bez dalšího výsledky „zkoumání“ tohoto znalce, aniž by je sám podrobil jakémukoli vlastnímu hodnocení a zejména s ohledem na příslušnou právní úpravu výkonu rozhodnutí, s tímto jeho nesprávným postupem se ztotožnil i soud druhého stupně. Je vhodné upozornit na to, že tento znalecký posudek byl vypracován již v přípravném řízení a bylo tudíž na dozorujícím státním zástupci, aby příslušným směrem korigoval činnost policejního orgánu tak, aby byly opatřeny skutečně relevantní podklady pro stanovení výše škody. Vady znaleckého zkoumání, na něž bude upozorněno v další části tohoto usnesení, zahrnula i obžaloba, přičemž samotný procesní úkon o přibrání znalce vzbuzuje pochyby o důvodnosti a účelu, za níž k němu došlo. Příslušná právní úprava (srov. zejména §303 až 320ab o. s. ř.) poměrně zřetelně stanoví možnosti a rozsah výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky, jak bude vysvětleno, tudíž nebylo zřejmě ani nutné opatřit odborný názor, pokud byly k dispozici veškeré doklady o výši a povaze příjmů obviněného v rozhodném období.
24. Přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo, byť i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Obviněný byl podle tzv. právní věty výroku o vině odsouzen za částečné zmaření uspokojení celkem 13 věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině, a to zatajením části svého majetku, čímž měl způsobit těmto věřitelům celkovou škodu ve výši 244 217 Kč. Na tomto místě Nejvyšší soud upozorňuje na neúplné znění právní věty v rozsudku soudu prvního stupně, v níž chybí znak způsobení škody nikoli malé, která podle §138 odst. 1 tr. zákoníku činí alespoň 25 000 Kč. Rozhodné období, po které se obviněný P. H. měl dopouštět trestné činnosti, bylo vymezeno od 14. 5. 2014 do 12. 9. 2016. Počátek určoval den, kdy došlo k připsání první příchozí platby na bankovní účet vedený na jméno P. M., ukončení páchání přečinu určuje den, kdy došlo k vydání usnesení insolvenčního soudu o způsobu oddlužení obviněného.
25. Při stanovení výše příjmů, které obviněný zatajil před svými věřiteli tím, že je nechával zasílat na bankovní účet jiné osoby, aby nemohly být dohledány v rámci již prováděných výkonů rozhodnutí formou přikázání pohledávky, bylo nutné rozlišovat výši příjmů přijatých v době, kdy byl zaměstnancem vykonávajícím práci na základě pracovní smlouvy či dohody o provedení práce, resp. dohody o pracovní činnosti, dále výši příjmů, které obdržel jako osoba samostatně výdělečně činná na základě živnostenského oprávnění, rovněž pak finanční dávky poskytované od úřadu práce či správy sociálního zabezpečení, případně ostatní příjmy. Jak vyplývá z obsahu znaleckého posudku, nebyly tyto zásadní okolnosti znalcem respektovány, soudy rovněž neprovedly vlastní posouzení těchto odlišných povah jednotlivých příjmů obviněného za rozhodné období, nezohlednily vůbec úpravu výkonu rozhodnutí především v souladu s ustanoveními §317 a 318 o. s. ř., tudíž nebylo důsledně objasněno, v jakém rozsahu došlo ke způsobení škody jednotlivým věřitelům.
26. První z dílčích období přitom mělo být vymezeno od 14. 5. 2014 do měsíce srpna 2015. Jedná se o dobu, po kterou byl obviněný P. H. souběžně zaměstnán u obchodní společnosti J. (na základě pracovní smlouvy od 2. 1. 2012 do 28. 11. 2014; viz č. l. 203 trestního spisu), a u P. (na základě dohody o provedení práce od 1. 3. 2014 do 28. 11. 2014; viz č. l. 271 trestního spisu). Poté byl obviněný od prosince 2014 do srpna 2015 veden v evidenci úřadu práce a byla mu vyplácena finanční podpora. V tomto prvním období měl být ještě zahrnut měsíc listopad 2014, v němž obviněný obdržel peněžní příspěvek od České správy sociálního zabezpečení. Vzhledem k tomu, že proti obviněnému (povinnému) byly již v tuto dobu vedeny exekuce, prováděl zaměstnavatel J., po dobu trvání pracovního poměru srážky ze mzdy (viz č. l. 484, 486 a 488 trestního spisu), tudíž by zřejmě již nebylo možné provést srážky vyšší, než jaké byly po tuto dobu skutečně zaměstnavatelem z jeho odměny za práci provedeny. Jak správně poznamenal i státní zástupce, vždy obviněnému s ohledem na ustanovení §278 o. s. ř. z částky, kterou obdržel buď jako mzdu (počítáno z čisté mzdy), anebo jako příspěvek od některého ze správních orgánů, měla být ponechána tzv. nezabavitelná částka [podle §3 nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (dále jen „nařízení o nezabavitelných částkách“)] zaokrouhlena na celé koruny nahoru. Soudy tak neprovedly řádné zjištění, zda mzda, kterou obviněný obdržel, již skutečně byla exekučně zkrácena, pak by zřejmě již nebylo možné zbývající příjem použít ve prospěch oprávněných věřitelů, neboť by nepodléhal výkonu rozhodnutí.
27. Tzv. nezabavitelnou částku definuje nařízení o nezabavitelných částkách. Uvedená částka je rovna úhrnu dvou třetin částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu podle zvláštního právního předpisu na osobu povinného, a jedné čtvrtiny nezabavitelné částky na každou osobu, které je povinný povinen poskytovat výživné. Životním minimem jednotlivce je podle §4 odst. 1 a 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních potřeb, s výjimkou nezbytných nákladů na bydlení. Od roku 2014 do roku 2017 včetně činila měsíční výše životního minima 3 410 Kč. Částku normativních nákladů na bydlení stanovuje §26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, přičemž pro konkrétní kalendářní rok je třeba tuto částku upřesnit podle §2 nařízení vlády č. 440/2013 Sb. (pro období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014), č. 327/2014 Sb. (pro období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015) a č. 395/2015 Sb. (pro období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016). Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný neměl v rozhodné době žádnou vyživovací povinnost k synovi, která mu podle vlastního prohlášení skončila v roce 2007 (viz č. l. 16 verte trestního spisu). Při zjišťování výše škody soudní znalec, resp. soudy obou stupňů, pochybily, pokud za toto období z příjmů obviněného odečítaly výlučně částku životního minima 3 410 Kč, aniž by jakkoli zohlednily ostatní složky tzv. nezabavitelné částky (navíc nebraly zřetel na srážky ze mzdy provedené zaměstnavatelem, jak bylo vysvětleno v předcházejícím bodě tohoto usnesení).
28. Na první časové období navazují měsíce září a říjen 2015, po které obviněný nebyl ani zaměstnán, ani mu nebyly vypláceny žádné příspěvky od správních orgánů. Po tuto dobu lze proto předpokládat, že nebyly fakticky realizovány ani žádné srážky ze mzdy, tudíž nebylo nutné zohledňovat tzv. nezabavitelnou část příjmu (včetně životního minima jednotlivce) a počítat s ní jako s částkou, jež nemohla podléhat výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky. Proto ani za toto dvouměsíční období nemělo být od celkové výše způsobené škody odečítáno tzv. životní minimum, jak učinil znalec Ing. Josef Michálek, resp. soudy obou stupňů.
29. V době od listopadu 2015 do srpna 2016 vykonával obviněný P. H. podnikatelskou činnost jako osoba samostatně výdělečně činná pro obchodní společnost H. Příjmy, které za uvedené období obdržel, jsou rovněž postižitelné přikázáním pohledávky podle §303 a násl. o. s. ř., je však vždy nutné podnikateli ponechat určitou část finančních prostředků za účelem podnikání. V těchto případech se výše srážek vypočítává z hrubého (fakturovaného, inkasovaného) příjmu, neuplatňují se zde žádné tzv. nezabavitelné částky a hrubý příjem těchto osob se rozděluje na pětiny. Podle §318 věty první o. s. ř. pohledávky fyzických osob, které jsou podnikateli, vzniklé při jejich podnikatelské činnosti, podléhají výkonu rozhodnutí jen dvěma pětinami; je-li však navrhován výkon rozhodnutí pro některou z přednostních pohledávek uvedených v §279 odst. 2 o. s. ř., podléhají výkonu rozhodnutí třemi pětinami. V §317 o. s. ř. jsou vymezeny pohledávky nepodléhající výkonu rozhodnutí (např. pohledávky náhrady, kterou podle pojistné smlouvy vyplácí pojišťovna, má-li být náhrady použito k novému vybudování nebo k opravě budovy, peněžité dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, z dávek státní sociální podpory příspěvek na bydlení a jednorázově vyplácené dávky státní sociální podpory a pěstounské péče aj.). Soudní znalec ve svém posudku evidentně zohledňoval nesprávně pro každý z měsíců období od listopadu 2015 do srpna 2016 částku tzv. životního minima, k níž navíc připočetl, a to naprosto mimo rámec právní úpravy, 60 % z příjmů obviněného od H., přičemž odkázal na nepřiléhavé ustanovení §7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Tímto způsobem tak odečetl náklady obviněného, které vynaložil v souvislosti s podnikatelskou činností (náklady na dosažení, zajištění a udržení jeho příjmů). Zohlednění tří pětinové (nikoli s ohledem na §318 o. s. ř. i dvou pětinové) výše z celkových příjmů z činnosti vykonávané na základě živnosti bylo sice výrazně ve prospěch obviněného, nicméně znalec se vůbec nezabýval povahou pohledávek, tj. zda se jednalo o pohledávky přednostní či nepřednostní. Také v této části nebyla tudíž správně vyčíslena výše peněžních prostředků, které bylo možné postihnout výkonem rozhodnutí, resp. které mu naopak nepodléhaly a měly být obviněnému ponechány.
30. Jedná-li se o konec měsíce září 2016, v jehož první polovině, konkrétně dne 12. 9. 2016 bylo rozhodnuto o způsobu oddlužení obviněného, čímž bylo ukončeno stíhané protiprávní období, nejsou k němu ve spise obsaženy žádné údaje ohledně odpovídající části příjmů obviněného. Ani znalec, resp. soudy uvedenou část měsíce nezohledňovaly při výpočtu škody (ani nebylo odečítáno odpovídající životní minimum v adekvátní výši), ačkoli to bylo možné, nicméně jde o procesní postup ve prospěch obviněného jako dovolatele.
31. S uvedenými skutečnostmi se jak rozsudek soudu prvního stupně, tak navazující usnesení odvolacího soudu při posouzení výše škody způsobené obviněným označeným věřitelům náležitě nevypořádává. Soud prvního stupně se k otázce jejího vyčíslení vyjádřil tak, že obviněný „ [t]ím, že tyto přijaté platby nepoužil na úhradu svých dluhů, ale pro vlastní potřebu, způsobil svým věřitelům celkovou škodu 244 217 Kč, kdy tato výše škody byla zjištěna ze znaleckého posudku [jako součet celkových obdržených příjmů obviněného (bezhotovostních a hotovostních)], snížených o zjištěné hotovostní vklady Z. M., jež jí byly zpětně předány, o částky výdajů OSVČ ve výši 60 % z dosažených příjmů obdržených od obchodní společnosti H. (v souladu s §7 odst. 7 zákona č. 586/1996 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů) a o životní minimum ve výši 3 410 Kč měsíčně (…) byly tedy zohledněny náklady obviněného na podnikatelskou činnost, a tzv. nezabavitelná částka.“ (srov. strana 7 odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Trutnově).
32. Soud odvolací, rozhodující o odvolání obviněného, své rozhodnutí pouze ve stručnosti odůvodnil, přičemž ke škodě v celkové výši 244 217 Kč uvedl, že „[k] této škodě okresní soud dospěl na základě znaleckého posudku z oboru ekonomiky Ing. Josefa Michálka, přičemž se jednalo o součet příjmů obviněného snížený o hotovostní vklady Z. M., náklady obviněného na podnikatelskou činnost a tzv. nezabavitelné částky“ (srov. strana 4 usnesení krajského soudu). Jinými slovy řečeno, odvolací soud přejal závěry soudu prvního stupně založené na vadném znaleckém posudku, které tak uznal za správné.
33. Nejvyšší soud v reakci na důvodně uplatněné výhrady obviněného nemohl přisvědčit závěrům soudů nižších stupňů, které učinily při posuzování hmotněprávní otázky naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž uznaly obviněného vinným a uložily mu za něj trest. Soudy zjištěnou výši škody, jak je vyjádřena v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Trutnově, nelze nejen z důvodů vytýkaných v dovolání (zejména ztotožnění pojmů životního minima a tzv. nezabavitelné částky) uznat za správnou a jednoznačně vyčíslenou. V posuzovaném trestním řízení tudíž nebylo postaveno na jisto, jaká část z příjmů obviněného, které zatajil před svými věřiteli, podléhala výkonu rozhodnutí, resp. byla použitelná k uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů, jak jsou označeni ve výroku o vině. Ačkoli je stanovení výše škody způsobené trestným činem poškození věřitele jedním z předpokladů pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele, v posuzované věci obviněného P. H. nebyl tento znak skutkové podstaty zjištěn správně, tudíž nebylo možné s jistotou určit, zda škoda způsobená jeho jednáním byla vyšší než malá, tj. alespoň dosahující 25 000 Kč.
34. Naproti tomu je třeba odmítnout úvahy obviněného, podle nichž měly být z jeho příjmů odečteny také výdaje na sociální a zdravotní pojištění, částka odpovídající dani z příjmu za rozhodná období a úhrada jeho závazků svědkyním M. R. a J.V. Nejvyšší soud konstatuje, že tato tvrzení obviněného primárně nemají oporu v soudy učiněných skutkových zjištěních. Podle znění tzv. skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Trutnově je Všeobecná zdravotní pojišťovna zařazena mezi poškozené subjekty a se svým nárokem na náhradu škody se připojila k trestnímu řízení, je tak zřejmé, že obviněný neuhradil celou dlužnou částku této poškozené. Z výpovědi obviněného P. H. u hlavního líčení dne 28. 6. 2018 vyplývá, že svědkyním M. R. a J. V., které jsou jeho příbuznými, splácel svůj dluh z tzv. nezabavitelné částky (viz č. l. 535 trestního spisu). Vzhledem k tomu, že je pouze na dlužnících, jakým způsobem s tzv. nezabavitelnou částkou naloží, mohl obviněný uvedeným svědkyním splácet vypůjčené finanční prostředky (odhlédnuto od toho, že tyto osoby určitým způsobem zvýhodňoval oproti ostatním věřitelům), avšak aniž by se poté mohl domáhat snížení výše částky, o kterou částečně zmařil uspokojení ostatních věřitelů. Shodně je třeba odmítnout i úvahy obviněného o odpočtu uhrazené daně z příjmů.
c) K námitkám, které neodpovídají dovolacím důvodům
35. Obviněný ve svém dovolání uplatnil také výhrady proti naplnění dalšího znaku skutkové podstaty trestného činu, a to zavinění. Podle jeho názoru nebyly ve věci opatřeny důkazy, na jejichž podkladě by mohly soudy dovodit úmysl poškodit věřitele. Takový způsob zpochybnění jinak právní otázky zavinění jasně vypovídá o skutkové povaze konkrétních argumentů, neboť je projevem nesouhlasu obviněného se skutkovým zjištěním soudů, v daném případě je dokonce v rozporu s vlastním doznáním obviněného. Ten ani v dovolání v podstatě nezpochybnil skutečnost, že si na bankovní účet vedený na jméno svědkyně P. M. nechal zasílat finanční prostředky, které vydělal. Totéž potvrdila i jmenovaná svědkyně, podle níž ji „[o] založení tohoto účtu požádal obviněný, který ji řekl, že má exekuce, že sám na svoji osobu si účet založit nemůže, protože by byl ihned exekutory obstaven a přišel by o všechny peníze, a že mu nemá kam chodit výplata.“ . Není tak žádných pochyb o motivaci počínání obviněného vyhnout se exekučnímu postihu svých tehdejších příjmů, totéž sám v podstatě zopakoval v dovolání, ovšem se záměrem vystavit svůj obraz „oběti“ před exekutory. Soudy přitom považovaly subjektivní stránku za naplněnou „přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“, což svědčí ve prospěch obviněného, neboť již způsob provedení činu, jakož i vlastní doznání a výpověď svědkyně dovolovaly posoudit zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nelze ani přijmout tvrzení obviněného, podle něhož odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové trpí vadou přepjatého formalismu a jeho obsah je v podstatě převzatý z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti lze doplnit, že pokud odvolací soud zamítá odvolání obviněného pro jeho nedůvodnost, to znamená, že se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožňuje, lze očekávat, že odůvodnění jeho usnesení bude nejen stručné, ale bude vycházet z argumentace a úvah soudu nižšího stupně, proti němuž odvolání směřuje. K této výhradě Nejvyšší soud podotýká, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. řádu přípustné.
36. Stejně tak mimo rámec dovolacích důvodu je námitka obviněného vytýkající soudům obou stupňů nerespektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. řádu, §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo , tvořící pilíř spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jde tudíž o institut procesního práva, jež má vazbu na výsledky provedeného dokazování a nesouvisí s hmotněprávní otázkou. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného kasačním výrokem ohledně obou napadených rozhodnutí soudů bude ve věci znovu rozhodováno a bude nejdříve na soudu prvního stupně, aby znovu pečlivě vyhodnotil důkazy opatřené a provedené ve věci, aby poté vysvětlil své úvahy nejen ke skutkovým, ale též k právním závěrům, jež učiní. Obviněnému je snad vhodné připomenout, že pokud vzniknou nějaké rozpory mezi důkazy, nemusí výsledek trestního řízení vždy odpovídat představám obviněného a porušení pravidla in dubio pro reo . I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
37. Obviněný rovněž nedůvodně vytýkal soudům nesprávné ukončení období spáchání skutku, které mělo být stanoveno již na den 4. 5. 2016, tj. v den zahájení insolvenčního řízení, nikoli až 12. 9. 2016, tj. vydání rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu oddlužení obviněného. Podle §140 odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) ve spojení s §111 a 112 insolvenčního zákona to byl výhradně obviněný v postavení dlužníka, kdo byl až do rozhodnutí o úpadku, tj. vydání usnesení o schválení způsobu oddlužení (tj. dne 12. 9. 2016) osobou s dispozičním oprávněním, tedy tím, kdo byl povinen hradit splatné pohledávky. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením obviněného, podle něhož „…je notorietou, že od okamžiku zahájení insolvenčního řízení dlužník nesmí hradit „běžné“ pohledávky svých věřitelů…“ . Rozhodné období vymezené v tzv. skutkové větě výroku o vině proto odpovídá výše citované zákonné úpravě. S obviněným lze souhlasit v tom, že v případě trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku je podstatná a rozhodující existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem, neboť jde o obligatorní znak této skutkové podstaty (srov. též rozhodnutí č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci byly pohledávky věřitelů uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně již splatné a jedinou osobou, která byla povinna je hradit, byl právě obviněný. Lze ještě doplnit, že účinky vymezené v ustanovení §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona se spojují pouze se zahájením insolvenčního řízení, přičemž se týkají jen nově nařízených exekucí, nikoli těch, které v té době již probíhají.
38. Žádnou relevanci nelze přiznat argumentaci obviněného, podle níž se dlužníci velice často, pokud mají nějaký „vedlejší“ příjem, než ten který je postižen exekucí, uchylují k tomu, že jej záměrně kumulují na bankovních účtech třetích osob, k jejichž postižení soudní exekutoři nemají žádná oprávnění. Obviněným popsaný způsob a účel nakládání s příjmy je typickým zatajením majetku dlužníka před jeho věřiteli, na který právě dopadá ustanovení §222 tr. zákoníku. Takovouto obranu obviněného není snad možné považovat za vážně míněnou za okolností, které byly dosud ohledně neoprávněného nakládání s jeho příjmy zjištěny. Obviněný totiž evidentně necítí odpovídající povinnost vůči svým věřitelům, nebere vůbec žádný zřetel na poškozené a jejich situaci, které je svou nezodpovědností a odmítáním plnit své splatné závazky vystavil. Z jeho strany jde o jakousi snahu legalizovat takové počínání, což není možné připustit. Stejně tak je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že je to zcela „běžný postup“ dlužníků, jakým nakládají se svými nepřiznanými finančními prostředky proto, aby nemuseli dostát svých závazků.
39. Stejně jako soudy obou stupňů i Nejvyšší soud zaujal odmítavé stanovisko k opakované argumentaci obviněného P. H., podle níž si jak věřitelé, tak i soudní exekutoři mohli zjistit jeho aktuální finanční situaci, z obsahu podaných daňových přiznání. Jednak je třeba souhlasit s odkazem státního zástupce v jeho vyjádření k dovolání na ustanovení §52 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je správce daně povinen dodržovat povinnost mlčenlivosti, není oprávněn jakýmkoli třetím osobám (ani exekutorům, ani věřitelům) sdělovat informace o jednotlivých daňových subjektech, tedy ani o množství finančních prostředků, jimiž za dané účetní období obviněný disponoval. Soudní exekutoři ani věřitelé nejenže neměli přístup k bankovnímu účtu vedenému na jméno svědkyně P. M., tedy osoby odlišné od obviněného (povinného, proti němuž byly exekuce vedeny), ale nemohli se ani reálně dozvědět o tomto místu, kam si obviněný nechal zasílat své příjmy. Bankovní účet, resp. finanční částky na něm uložené, vedený na jméno osoby rozdílné od osoby dlužníka je totiž v rámci exekučního řízení nepostižitelný. Rozhodně tedy nelze ani exekutory, ani věřitele vinit z liknavosti či apatie domoci se úhrady svých pohledávek, jak se snažil tvrdit obviněný P. H.
40. Za předčasné považuje Nejvyšší soud vyjadřovat se k poslední z výhrad obviněného týkající se dodržení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Teprve po opětovném provedení hlavního líčení se zaměřením na zjištění a posouzení výše škody způsobené protiprávním jednáním obviněného bude možné znovu posuzovat naplnění všech formálních znaků přečinu podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud soudy dospějí k závěru o tom, že zjištěným skutkem byly tyto formální znaky naplněny, bude třeba se vypořádat i s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, a vysvětlit své úvahy v novém soudním rozhodnutí.
IV. Závěrečné shrnutí
41. Protože Nejvyšší soud shledal, že obě napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou zakládající důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 12 To 232/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 2 T 59/2018, i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu pak soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
42. V novém řízení bude na Okresním soudě v Trutnově, aby se za účelem zjištění alespoň minimální výše škody, kterou obviněný způsobil poškozeným subjektům, znovu důsledně zabýval všemi významnými okolnostmi, případně doplnil dokazování za účelem řádného zjištění o povaze příjmů, které byly obviněnému zasílány na účet svědkyně P. M., následně vyhodnotí provedené důkazy ve vztahu k platné právní úpravě zejména výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky tak, aby s jistotou stanovil peněžní částku, která mohla být postižena v rozhodném období výkonem rozhodnutí v režimu odpovídajícímu charakteru a povaze konkrétního příjmu. Tímto se bude snažit napravit všechny shora uvedené vady a nesprávnosti, které byly Nejvyšším soudem zjištěny a shora podrobněji popsány. Pokud se soud prvního stupně rozhodne znovu využít znalce, musí mu dát takové pokyny, na jejichž základě znalec rozliší jednotlivá období, po která obviněný byl v pracovním poměru, doba kdy mu byly vypláceny finanční prostředky od správních orgánů, a období, po které pro H., vykonával práci jako živnostník. Stejně tak je u těchto dílčích období třeba rozlišit jednotlivé formy výkonu rozhodnutí a povahu jednotlivých pohledávek. Pokud by okresní soud shledal, že je třeba i nadále právně kvalifikovat jednání obviněného jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, svoje závěry promítne nejenom do náležitého popisu skutku odpovídajícího znakům uvedeného trestného činu, ale zejména do jeho právní kvalifikace a úplné právní věty. Takové doplnění popisu skutku by přitom neznamenalo zhoršení postavení obviněného, jak je patrné i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.). Jinak ovšem v dalším řízení platí podle §264 odst. 2 tr. řádu zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem druhého stupně (srov. též rozhodnutí č. 35/2004 Sb. rozh. tr.). Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu).
43. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání obviněného Nejvyšší soud neměl důvod vyjadřovat se k jeho žádosti o odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu