ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.702.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 702/2019
6
7
sp. zn. 5 Tdo 702/2019-466
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném v Brně dne 17. 7. 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Bc. Jiřího Říhy, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Púryho, Ph.D., a JUDr. Blanky Roušalové, o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti P. , IČ: XY, se sídlem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 2 To 128/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 83/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 2 To 128/2018, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 4 T 83/2017, v částech týkajících se obviněné právnické osoby – obchodní společnosti P.
II. Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 1 tr. řádu se ve věci znovu rozhoduje tak, že
obžalovaná obchodní společnost
P. ,
IČ: XY, se sídlem XY,
se zprošťuje
podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 1 ZT 113/2017, pro skutek, že
v době od 1. 6. 2016 do 20. 9. 2016 po rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 5. 2016 č. j. KSOL 10 INS 4850/2016-A9, o zjištění úpadku dlužníka P., zastoupeného jedinou jednatelkou a zároveň společnicí A. P., trvale bytem XY, kterému byla jako insolvenční správce ustanovena obchodní společnost Steska – Kavřík, v. o. s., IČ: 03059081, se sídlem Vídeňská 228, Brno, provozovna Růžová 815/1, Mohelnice, a na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, v němž bylo pod bodem IX. soudem uloženo dlužníkovi – P., aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení sestavil a odevzdal insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů, následně nejméně od 1. 6. 2016, kdy uplynulo 15 dní poté, co obviněné byla prokazatelně a řádně doručena první výzva insolvenčního správce Steska – Kavřík, v. o. s., insolvenčnímu správci až do 20. 9. 2016 neposkytla dostatečnou součinnost v tom, že nesestavila a neodevzdala insolvenčnímu správci seznamy majetku a závazků s uvedením dlužníků a věřitelů obchodní společnosti P., takto neučinila ani na základě opakované výzvy insolvenčního správce, jež jí byla řádně doručena dne 22. 6. 2016, na tuto opakovanou výzvu obviněná reagovala pouze e-mailem vyhotoveným jednatelkou a společnicí A. P. ze dne 24. 6. 2016, kdy insolvenčnímu správci sdělila, že veškeré podklady obratem dodá, což neučinila a nepředala insolvenčnímu správci ničeho, následně dne 13. 7. 2016 došlo v XY k osobnímu jednání insolvenčního správce s obviněnou, zastoupenou jedinou jednatelkou a společnicí A. P., při kterém insolvenčnímu správci předala pouze vyjádření ze dne 13. 7. 2016, ve kterém uvedla, že účetnictví a doklady předá v nejbližším možném termínu, dále předala částečný výpis z hlavní knihy za blíže neurčené období roku 2015 a seznam zaměstnanců, přičemž přislíbila insolvenčnímu správci předat seznamy majetku a závazků v termínu do 21. 7. 2016, čemuž opětovně nedostála, a proto byl insolvenční správce nucen navrhnout insolvenčnímu soudu přijetí opatření k vynucení součinnosti dlužníka – P., podáním návrhu předvolání dlužníka k prohlášení o majetku před insolvenčním soudem podle §214 zákona č. 182/2006 Sb., a tak obviněná obchodní společnost insolvenčnímu správci zabránila provést zjištění a soupis majetkové podstaty dlužníka, což je základní předpoklad pro naplnění účelu insolvenčního řízení, a tedy uspokojení přihlášených zjištěných věřitelů ze zpeněžení majetku dlužníka,
tedy: v insolvenčním řízení měla hrubě ztěžovat výkon funkce insolvenčního správce a tím ohrozit účel insolvenčního řízení,
čímž měla spáchat
přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněná právnická osoba – obchodní společnost P., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „P.), byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 4 T 83/2017, přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, za což jí byl uložen trest uveřejnění rozsudku v Obchodním věstníku v rozsahu výroku o vině. Tímto rozsudkem byla také uznána vinnou pod bodem I. výroku o vině obviněná A. P., jež byla jednatelkou obviněné právnické osoby – obchodní společnosti P.
2. Proti uvedenému rozsudku podaly obě obviněné, tj. jednak A. P., jednak obchodní společnost P. , odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 19 . 9. 2018 usnesením, sp. zn. 2 To 128/2018, tak, že je obě podle §256 tr. řádu zamítl.
3. Podle závěrů soudů nižších stupňů obviněná obchodní společnost v insolvenčním řízení hrubě ztěžovala výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozila účel insolvenčního řízení. Bylo jí přičítáno (ve stručnosti uvedeno) jednání její jediné jednatelky a společnice, spoluobviněné A. P., jíž insolvenční správce opakovaně zasílal výzvy k prokázání majetku obviněné obchodní společnosti P., avšak obviněná A. P. vyhovění výzvám jen oddalovala přísliby pozdějšího splnění, jimž ale opakovaně nedostála. K tomuto jednání docházelo v období od 1. 6. 2016 do 20. 9. 2016.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření obviněné
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch obviněné právnické osoby, neboť byla uznána vinnou trestným činem, pro který v době jednání jednatelky, jež bylo právnické osobě přičítáno, nebyly právnické osoby trestně odpovědné. Dovolání podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě, jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se závěry soudů nižších stupňů není možno souhlasit. Nesprávné právní posouzení zakládající chybný výrok o vině spatřoval v chybné právní kvalifikaci jednání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti P. jako přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Za takový trestný čin totiž v době jednání jednatelky obviněné právnické osoby nemohla být vyvozena trestní odpovědnost právnické osoby. Soudy nižších stupňů nesprávně postupovaly podle pozdějšího znění §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZTOPO“), jež doznalo zásadní změny novelizací provedenou zákonem č. 183/2016 Sb., jenž nabyl účinnosti až 1. 12. 2016, a nikoliv podle §7 ZTOPO ve znění účinném v době, kdy byl trestný čin spáchán. Vytkl také odvolacímu soudu, že vzhledem k podanému odvolání obviněné právnické osoby proti výroku o vině a trestu byl povinen výrok o vině přezkoumat podle §254 odst. 2 tr. řádu a shora uvedenou vadu napravit. Proto je též přípustné dovolání nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch právnické osoby, ač státní zástupce nevyužil řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ze shora uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud částečně zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněné právnické osobě - obchodní společnosti P., a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
6. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření opatrovníkovi obviněné, který této možnosti nevyužil, na výslovný dotaz Nejvyššího soudu však zaslal souhlas i s jeho případným jiným rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
7. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
8. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
9. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě nejvyšší státní zástupce napadl dovoláním podaným ve prospěch obviněné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněné, tj. řádný opravný prostředek, podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, a to proti výroku o vině (i trestu). Jde tedy o rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je tak důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
10. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám nejvyššího státního zástupce
11. Nejvyšší státní zástupce namítal chybnou právní kvalifikaci jednání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti P. jako přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, neboť pro skutek takto právně kvalifikovaný nebyla právnická osoba v době jednání fyzické osoby ve smyslu §8 odst. 1 a 2 ZTOPO, jež by jí jinak mohlo být přičítáno, trestně odpovědná. Poukázal přitom na odlišné znění §7 ZTOPO do 30. 11. 2016 a následně od 1. 12. 2016.
12. Nejvyšší soud projednal dovolání nejvyššího státního zástupce a zjistil, že je důvodné, neboť obviněná právnická osoba byla uznána vinnou přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit v období od 1. 6. 2016 do 20. 9. 2016, avšak v této době pro taková jednání nebyly právnické osoby trestně odpovědné. Ustanovení §7 ZTOPO obsahovalo až do novelizace provedené zákonem č. 183/2016 Sb., který nabyl účinnosti 1. 12. 2016, pozitivní taxativní výčet trestných činů, kterých se mohla dopustit právnická osoba. Avšak v tomto výčtu ustanovení §225 tr. zákoníku nebylo uvedeno, tudíž v uvedené době pro něj právnická osoba nebyla trestně odpovědná ( argumentum a contrario et per eliminationem ). Trestní odpovědnost právnických osob pro tento trestný čin byla zavedena právě až zmíněnou novelou, zákonem č. 183/2016, kterým byla změněna koncepce uvedeného ustanovení §7 ZTOPO, jež od té doby obsahuje taxativní výčet negativní, tj. jen těch trestných činů, jichž se právnická osoba dopustit nemůže, zatímco se může dopustit všech ostatních trestných činů, které nejsou v uvedeném ustanovení obsaženy, tedy i přečinu podle §225 tr. zákoníku. Trestní odpovědnost právnických osob za porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku tak byla zavedena až od 1. 12. 2016.
13. Podle základního pravidla ovládajícího trestní právo hmotné není přípustné postihovat někoho pro trestný čin, pokud jeho trestnost nebyla stanovena dříve, než se čin stal – nullum crimen sine lege praevia , jak výslovně vyplývá z §1 tr. zákoníku o zákazu retroaktivity („Čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán.“), jakož i ze základního pravidla o časové působnosti trestních zákonů obsaženého v §2 odst. 1 tr. zákoníku („Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější“). Podle §2 odst. 4 tr. zákoníku platí, že čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat, naopak není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. Uvedená obecná pravidla o časové působnosti obsažená v trestním zákoníku se užijí i při vyvozování trestní odpovědnosti právnické osoby, jak vyplývá z §1 odst. 2 ZTOPO, neboť zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim neobsahuje v tomto ohledu žádná zvláštní ustanovení. Ostatně uvedený princip o zákazu pravé retroaktivity při uplatňování prostředků trestního práva je principem úrovně ústavněprávní (srov. čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod) i mezinárodněprávní (srov. čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).
14. Z uvedeného je zřejmé, že soudy nižších stupňů se uvedenými kritérii neřídily, nevzaly v úvahu odlišné znění ustanovení §7 ZTOPO do 30. 11. 2016, vycházely z právní úpravy účinné v době svého rozhodování, neřídily se tak základním pravidlem o časové působnosti trestních zákonů. Jejich rozhodnutí tak nemohla v uvedených částech obstát, a proto bylo na místě je k dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch obviněné právnické osoby zrušit.
15. Protože jak dovolatel, tak i obviněná právnická osoba prostřednictvím opatrovníka vyjádřili souhlas i s jiným než kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání, přistoupil dovolací soud rovnou k rozhodnutí ve věci samé, aby dále neoddaloval konečné rozhodnutí ve věci, v níž je od počátku nedůvodně stíhána právnická osoba pro skutek, pro který v době jeho spáchání nemohla být trestně odpovědná. Nejvyšší soud, který jinak vycházel ze závěrů o skutkovém stavu z rozhodnutí soudů nižších stupňů, proti nimž neměl námitek a na něž pro stručnost plně odkazuje, proto současně obviněnou právnickou osobu, obchodní společnost P., v plném rozsahu zprostil obžaloby státního zástupce podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl ze shora rozvedených důvodů v době jeho spáchání trestným činem a není současně důvod pro postoupení věci k jejímu projednání jako přestupku. Takové rozhodnutí mohl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu učinit za souhlasu stran i v neveřejném zasedání. Tento rozsudek pak Nejvyšší soud vyhlásil podle §265r odst. 8 tr. řádu ve zkráceném znění prostřednictvím úřední desky v budově soudu a na elektronické úřední desce.
V. Závěrečné shrnutí
16. Z shora rozvedených důvodů bylo na místě podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušit usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 2 To 128/2018, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 4 T 83/2017, v částech týkajících se obviněné právnické osoby – obchodní společnosti P., stejně tak zrušit podle §265k odst. 2 tr. řádu také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud, aby dále nebylo vedeno další nedůvodné trestní stíhání obviněné, sám přistoupil k rozhodnutí ve věci samé a podle §265m odst. 1 tr. řádu obviněnou obchodní společnost P., podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 1 ZT 113/2017, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl ze shora rozvedených důvodů v době jeho spáchání trestným činem a není současně důvod pro postoupení věci k jejímu projednání jako přestupku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu