ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.723.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 723/2019-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 67 To 401/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 97/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 6 T 97/2018, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §227 ve spojení s §62 odst. 1, 2 a §63 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin.
2. Podle skutkových zjištění obviněný spáchal uvedený přečin ve stručnosti tím, že dne 10. 11. 2017 prostřednictvím datové schránky jako statutární ředitel O., IČ: XY (nyní O.; dále též jen „O.“), která je jednatelem H., IČ: XY (nyní H.; dále též jen „H.“), převzal výzvu Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu – Jižní Město, ze dne 10. 11. 2017, č. j. 8148961/17/2011-00540-106737, k podání prohlášení o majetku obchodní společnosti H., podle §180 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), které měl předložit ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, přičemž ve stanovené lhůtě, avšak ani do 26. 9. 2018 takové prohlášení v rozporu se zákonem nepodal, a to navzdory poučení o trestnosti odmítnutí splnění této povinnosti.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 67 To 401/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného J. Š.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Š. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Filipa Vyskočila a uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Stěžejní výhradou svého dovolání učinil obviněný samotnou výzvu k podání prohlášení o majetku (dále též jen „výzva“). Podle obviněného nebyla dostatečně určitá, tudíž perfektní, z jeho pohledu jde proto o výzvu nezákonnou. Z obsahu výzvy nevyplývá identifikace exekučního řízení, v rámci něhož uplatnil finanční úřad postup podle §180 odst. 1 daňového řádu, navíc tomuto úřadu muselo být z vlastní úřední činnosti zřejmé, že obchodní společnost H. nevlastní žádný majetek, po dobu několika let nevyvíjela ani žádnou podnikatelskou činnost. Postup finančního úřadu postrádal jakýkoli materiální obsah a nesplnění výzvy ke sdělení informací, které tomuto orgánu musely být známy z jeho předchozí úřední činnosti, proto „nedosáhlo intenzity předpokládané §227 tr. zákoníku“. Jestliže totiž obchodní společnost podala za rok 2015 slovy obviněného „nulové“ daňové přiznání, v němž neuvedla žádný majetek (o čemž správce daně věděl), měl správce daně očekávat, že pokud H., nevykonává žádnou činnost, tak její majetkový stav zůstane i v roce 2018 nezměněn. Informace, které finanční úřad požadoval po účastníkovi řízení, mu musely být známé, požadavek na prohlášení o majetku obviněný považoval za zatěžující. Cítil se být poškozen na svých právech, pokud je mu současně kladeno za vinu, že nezprostředkoval kontakt a předání účetních dokladů mezi policií a příslušným finančním úřadem, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, publikovaný ve svazku č. 51 pod č. 196/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, a aby obvodnímu soudu přikázal věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného J. Š.
7. Opis dovolání obviněného byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný J. Š. svými námitkami nezpochybnil žádné ustanovení hmotného práva, pouze nesouhlasí s postupem finančního úřadu v rámci exekučního řízení a s následnou trestněprávní sankcí. Nenaplnil tak žádný z důvodů uvedených v §265b tr. řádu.
8. Výzva k prohlášení o majetku obsahovala podle státní zástupkyně všechny zákonné náležitosti odpovídající §180 odst. 1 daňového řádu. Nechybí specifikace místně příslušného správce daně, daňového exekučního řízení, v jehož rámci byla výzva učiněna včetně povinností, které bylo třeba uvést, její součástí je adekvátní odůvodnění a poučení o následcích pro případ, že jí nebude vyhověno, nebo budou v prohlášení uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Současně byl splněn i předpoklad podání prohlášení o majetku, tj. skutečnost, že vymáhaný nedoplatek nebyl nebo nemohl být uhrazen daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb. Bylo přitom zcela na úvaze správce daně, kdy k podání výzvy přistoupí. Námitky obviněného jsou proto zcela nepřípadné. Stejný náhled zaujala státní zástupkyně i k té části argumentace obviněného, jíž se snažil hodnotit aktivitu správce daně, obviněnému totiž nepřísluší jednotlivé kroky správce daně posuzovat (ani v případě probíhajícího exekučního daňového řízení), tím spíš, pokud byl jeho postup zcela v souladu s platnými předpisy upravujícími daňové řízení. Skutečnost, že správce daně přistoupil k podání trestního oznámení až po čtyřech měsících od marného uplynutí lhůty k učinění prohlášení o majetku, považuje státní zástupkyně za odpovídající oznamovací povinnosti podle §8 odst. 1 tr. řádu. Je přitom přesvědčena, že obviněný měl dostatečný časový prostor proto, aby dodatečně a dobrovolně splnil svoji povinnost jménem H., a odvrátil tak svoji trestní odpovědnost ve smyslu §33 tr. zákoníku. Obviněný nevyužil ani příležitosti učinit následné prohlášení o majetku v průběhu probíhajícího trestního řízení, ani jiných možností, které mu nabízí trestní řád (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 52/2018 Sb. rozh. tr.). O naplnění všech zákonných znaků přečinu podle §227 tr. zákoníku proto nepanují pochybnosti, přičemž posuzované jednání vykazuje znaky společenské škodlivosti, je třeba je považovat za trestný čin a vyvodit za jeho spáchání trestní odpovědnost obviněného ve smyslu trestního zákoníku.
9. Státní zástupkyně proto navrhla aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly. Pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí vytýkaná vada napadeného rozhodnutí spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je přezkoumání hmotněprávní kvalifikace skutku, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky učiněných skutkových zjištěních, pokud mají svůj podklad v provedených důkazech, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter, přičemž je zásadně přihlíženo k tomu, zda skutková zjištění soudů odpovídají užitému ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákona.
b) K dovolacím námitkám obviněného J. Š.
12. V posuzované trestní věci obviněného J. Š. lze za jedinou námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to s velkou mírou tolerance, považovat tvrzení, podle něhož jednání spočívající ve vyhýbání se zákonné povinnosti učinit prohlášení o majetku, pro které byl odsouzen, nedosáhlo zákonem požadované intenzity potřebné ke spáchání přečinu podle §227 tr. zákoníku. Ostatní námitky obviněného směřovaly výlučně proti skutkovému zjištění soudů prvního a druhého stupně, aniž by však poukazovaly na vady v použití hmotného práva.
13. Nejvyšší soud ve shodě se svou rozhodovací činností (srov. usnesení uveřejněné pod č. 7/2017 Sb. rozh. tr.) nejprve obecně připomíná, že trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku je upraven v §227 tr. zákoníku v hlavě páté zvláštní části trestního zákoníku mezi trestnými činy proti majetku, nicméně jde oproti jiným majetkovým trestným činům o specifický typ trestné činnosti. Zákonodárce tímto ustanovením sankcionuje nesplnění nebo nikoli řádné splnění zákonem uložené povinnosti určitých osob, která směřuje k tomu, aby soudy nebo jiné orgány veřejné moci (např. správce daně) mohly zjistit majetkové poměry takových osob (popř. subjektů, za něž jednají). Objektem tohoto trestného činu je tedy zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení (např. daňového). Tohoto trestného činu se dopustí, kdo v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.
14. V případě obviněného J. Š. šlo o případ prohlášení o majetku v daňovém řízení podle §180 daňového řádu, tedy v řízení před jiným orgánem veřejné moci – finančním úřadem. Trestné přitom je jednak odmítnutí splnit zákonnou povinnost takové prohlášení učinit, jednak vyhýbání se takové povinnosti, jednak uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v takovém prohlášení. Jak již správně připomněl soud druhého stupně v napadeném usnesení (srov. str. 3 usnesení), jsou na roveň postaveny tři různé formy spáchání daného přečinu, které vždy vedou k tomu, že příslušnému orgánu veřejné moci (zde správci daně) se nedostane úplného a pravdivého prohlášení o stavu majetku určité osoby, ohledně níž je konáno řízení, v jehož rámci mají být informace o stavu majetku opatřeny. První varianta spočívající v odmítnutí splnění zákonné povinnosti učinit prohlášení může mít různé podoby. Může jít o výslovné (explicitní) odmítnutí učinit prohlášení o majetku (jde o konání). Rovněž lze tento znak objektivní stránky skutkové podstaty naplnit též nekonáním, tj. opomenutím zvláštní povinnosti konat ve smyslu §112 tr. zákoníku (opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu). Druhá varianta spočívající ve vyhýbání se splnění zákonné povinnosti učinit prohlášení o majetku spočívá zejména v tom, že pachatel znemožňuje řádné a včasné doručení zásilky s předvoláním soudu nebo jiného orgánu veřejné moci k podání prohlášení, anebo se sice dostaví k tomuto orgánu, ale poskytuje zde vyhýbavá tvrzení např. s výmluvou, že nemá dostatečné podklady nebo znalosti o majetku a jeho rozsahu. Třetí varianta pak může nastat v případech, kdy je sice prohlášení o majetku předloženo, avšak jeho obsahem jsou nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, které neodpovídají reálnému stavu majetku. Osobou oprávněnou, resp. i povinnou jednat za právnickou osobu je obecně člen statutárního orgánu právnické osoby, její pracovník, člen anebo její zástupce (např. prokurista, advokát, vedoucí organizační složky apod.), pokud tato fyzická osoba porušila povinnost učinit prohlášení o majetku. Podle §260c odst. 3 o. s. ř. platí, že ke splnění povinnosti učinit prohlášení o majetku právnické osoby soud předvolá toho, kdo je jejím statutárním orgánem; vykonává-li působnost statutárního orgánu více osob vedle sebe, předvolá soud kteroukoli z nich (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2283 až 2284).
15. Ustanovení §227 tr. zákoníku je tak typickým formálním deliktem, kterým se postihuje určité jednání, aniž by se současně žádalo způsobení nějakého účinku, resp. škodlivého následku. Již v citovaném usnesení uveřejněném pod č. 7/2017 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud připomínal, že nejde o postup vůči osobám, jimž byla na základě zákona uložena povinnost učinit prohlášení o majetku, přehnaně tvrdý, že jakékoliv včasné nesplnění této zákonné povinnosti by bylo postihováno jako trestný čin, že k dodatečnému splnění povinnosti učinit takové prohlášení by se vůbec nepřihlíželo, neboť ustanovení §227 tr. zákoníku je uvedeno v §33 tr. zákoníku mezi trestnými činy, na něž se vztahuje účinná lítost znamenající zánik trestní odpovědnosti, pokud pachatel takového trestného činu následně (po jeho spáchání) dobrovolně škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo učinil o trestném činu oznámení v době, kdy mu mohlo být ještě zabráněno.
16. V případě trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku jde o zamezení či nápravu ohrožení zájmu na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení (např. daňového). V posuzovaném případě šlo o prohlášení o majetku v daňovém řízení podle §180 odst. 1 daňového řádu, podle něhož nebyl-li nebo nemohl-li být vymáhaný nedoplatek uhrazen daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, má na výzvu správce daně dlužník povinnost podat prohlášení o majetku ve stanovené lhůtě, která nesmí být kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy. Ve výzvě správce daně zároveň musí poučit dlužníka o povinnostech spojených s doručením výzvy a o případných následcích spojených s nepodáním prohlášení nebo uvedením nepravdivých anebo hrubě zkreslených údajů; ohledně nesplnění této povinnosti není správce daně vázán povinností mlčenlivosti pro účely trestního řízení. Zabránit škodlivému následku v tomto případě může pachatel zejména dodatečným prohlášením o majetku tak, aby správce daně zjistil majetek postižitelný exekucí pro vymožení daňového nedoplatku, což je hlavním smyslem ustanovení §180 daňového řádu. Prohlášení o majetku slouží k tomu, aby si správce daně opatřil informace o dlužníkově majetku, na jejichž základě by mohl zvážit, zda je namístě nařídit exekuci a případně na jaký jiný majetek daňového dlužníka (odlišný od pohledávek z účtu u poskytovatele platebních služeb) ji vést.
17. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v rozhodné době jediným společníkem a jednatelem H., byla O., jejímž statutárním orgánem ˗ statutárním ředitelem a též předsedou správní rady byl obviněný J. Š. Fakticky tedy obviněný vystupoval současně jako statutární orgán obchodní společnosti H. Z výpovědi svědka P. K. bylo zjištěno, že účetnictví H., v objemu cca 150 ˗ 200 ks pytlů (společně s osobními věcmi obviněného) bylo uloženo v areálu O., jeho převzetí obviněný dlouhodobě odmítal, ačkoli k tomu byl opakovaně vyzýván. Pokud projevil vůli účetní dokumentaci převzít, trval na kontrole jednotlivých listů a trval na sestavení vlastního předávacího protokolu, což byl požadavek naprosto nereálný až absurdní vzhledem k objemu účetnictví a celkovému počtu jednotlivých listů. Seznam dokumentů vyhotovený na místě zaměstnanci soudního exekutora Mgr. Jiřího Krále obviněný odmítl akceptovat. Na základě žádosti o součinnost Policie České republiky (viz č. l. 132 až 133 trestního spisu) byla dne 6. 4. 2017 Horizont ISPL, v. o. s., coby insolvenční správce, vyzvána k předložení veškerých věcí uskladněných v objektu O. v XY. Policejním orgánem byl následně (ke dni 26. 5. 2017) vypracován protokol o vydání věcí, v němž byly všechny věci včetně účetnictví obchodních společností H., a O., zaznamenány. Vše bylo poté odvezeno a uskladněno na náklady O. u smluvní společnosti po dobu nejméně 3 měsíců, ani tehdy je však obviněný nevyzvedl, a proto byly uloženy u insolvenčního správce. Navzdory tomu, že policejní orgán poté, co sestavil protokol obsahující mj. seznam účetnictví H., a obviněnému jej dne 18. 9. 2017 zaslal, a obviněný, který byl předvolán k výslechu jako svědek v jiné trestní věci, se ani neobtěžoval do účetnictví nacházejícího se tou dobou u policie nahlédnout (srov. č. l. 110 trestního spisu).
18. Dne 10. 11. 2017 správce daně elektronicky zaslal výzvu k podání prohlášení o majetku (viz č. l. 31 a násl. tr. spisu) obchodní společnosti H. Tato byla doručena dne 19. 11. 2017 do datové schránky (viz č. l. 35 trestního spisu). Jak je evidentní z obsahu trestního spisu, výzva ve formě rozhodnutí obsahovala veškeré náležitosti podle §120 daňového řádu, tudíž i poučení o trestněprávních důsledcích spojených s nesplněním povinnosti, kterou ukládala. Rovněž je z jejího obsahu zřejmé, z jakého důvodu byla vedena proti obchodní společnosti H., daňová exekuce (srov. č. l. 9 a násl., č. l. 34 a násl. trestního spisu). Prohlášení o majetku obchodní společnosti H., bylo přitom možné učinit několika způsoby (písemně s ověřeným podpisem, ústně do protokolu, prostřednictvím datové zprávy s uznávaným elektronickým podpisem nebo prostřednictvím datové schránky), o čemž byla obchodní společnost rovněž poučena. Lhůta určená touto výzvou byla v souladu s §180 odst. 1 daňového řádu stanovena na 15 dnů a posledním dnem pro její včasné vyhovění bylo pro obviněného pondělí 4. 12. 2017. Obviněný J. Š. však na tuto výzvu v podstatě vůbec nereagoval. Nelze klást k tíži správce daně, jak učinil obviněný, že mu poskytl delší lhůtu k naplnění výzvy a po více než třech měsících, tedy dne 20. 3. 2018 teprve správce daně oznámil policejnímu orgánu skutečnosti nasvědčující spáchání přečinu podle §227 tr. zákoníku obviněným (srov. č. l. 9 trestního spisu). Nejvyšší soud souhlasí s názorem státní zástupkyně, podle něhož měl obviněný dostatek času, aby odvrátil svůj trestní postih a zbavil se tak trestní odpovědnosti za uvedený přečin využitím ustanovení §33 tr. zákoníku o účinné lítosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 52/2018 Sb. rozh. tr.). Lze ještě doplnit, že z formulace skutkové podstaty přečinu podle §227 tr. zákoníku je zcela evidentní, že jeho pachatel nemusí být k prohlášení o majetku vyzýván opakovaně, jak se snažil rovněž obviněný v dovolání naznačit, nakonec i z výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je naprosto zřejmé, že obviněný svou povinnost nesplnil ani do doby vyhlášení tohoto rozsudku.
19. S ohledem na povahu trestného činu podle §227 tr. zákoníku nebylo stejně tak nutné, aby nastal škodlivý následek. Všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku byly jednáním obviněného naplněny, neboť se jednoznačně úmyslně a účelově vyhýbal splnění povinnosti statutárního orgánu obchodní společnosti H., resp. O., která byla jediným společníkem a jednatelem H., učinit prohlášení o majetku. Jak již bylo uvedeno, obviněný na předmětnou výzvu nikterak nereagoval, přičemž po zahájení úkonů trestního řízení se vymlouval, že účetními podklady H., nedisponuje, neboť se nacházejí u insolvenčního správce, ačkoli jím byl předtím opakovaně vyzýván k jejich převzetí, případně u policejního orgánu, jenž mu dokonce zaslal protokol o vydání listinných materiálů. Bylo přitom zcela na obviněném, aby vyvinul aktivitu a dostál povinnosti vyplývající z §180 odst. 1 daňového řádu ve spojení s §260c odst. 3 o. s. ř., o které byl vyrozuměn výzvou zaslanou a řádně doručenou do datové schránky H., navíc obsahující veškeré zákonné náležitosti, zejména lhůtu a způsob splnění povinnosti a poučení. Námitky obviněného vytýkající její obsahové nedostatky (vady způsobující její imperfekci spatřoval v neurčitém obsahu, ve svém důsledku tak obviněný výzvu označil za nezákonnou), je třeba posoudit jako nesprávné a neodpovídající skutečnosti. Lze ještě doplnit, že ani policejní orgán, ani správce daně nebyli povinni dotazovat jiné orgány proto, aby suplovali zákonné povinnosti obviněného, případně si samy předávat zajištěné materiály, aby mohlo být výzvě správce daně vyhověno. Tím spíš, pokud obviněný po celou dobu prokazatelně věděl, kde se účetní dokumentace H. (příp. i O.), nachází.
20. V ostatní části je dovolací argumentace obviněného J. Š. již jen ryzí polemikou s učiněným skutkovým zjištěním, tj. je skutkové či procesní povahy, a míjí se tak s obsahovým vymezením jak uplatněného důvodu podle §265b tr. řádu, tak i dalších důvodů taxativně v tomto ustanovení vymezených. To platí i o námitce obviněného, podle níž pokud příslušnému správci daně byly známy majetkové poměry H., z jeho předchozí činnosti (když H., v daňovém přiznání za rok 2015 nevykázala žádný majetek, přičemž ani nevykonávala žádnou obchodní činnost), obviněný zastávající pozici statutárního orgánu H., nebyl povinen učinit prohlášení o majetku, resp. odpovědět na předmětnou výzvu. Správce daně měl totiž očekávat, že se majetkové poměry jmenované obchodní společnosti vzhledem k její nečinnosti ani za rok 2018 nezměnily a nedisponuje tudíž žádným majetkem. Jinými slovy řečeno, obviněný J. Š. neměl v prohlášení o majetku co uvádět (což správce daně věděl), a proto nebyl povinen tak učinit. V reakci na tuto stručně reprodukovanou část dovolání obviněného Nejvyšší soud uvádí, že byť orgány veřejné moci, tj. i finanční úřady určitými informacemi ze své činnosti disponují, nemohou si být jisty, zda mají úplný přehled o stavu majetku všech evidovaných daňových subjektů, tedy takový, k němuž by nebylo zapotřebí součinnosti daňového subjektu. Proto, aby správce daně získal co nejúplnější obraz o majetkových poměrech dlužníků, na které je vedena daňová exekuce, jsou subjekty daně povinny pravidelně podávat tzv. prohlášení o majetku. V případě, že tak řádně a včas neučiní, je nástrojem pro získání informací právě výzva k podání prohlášení o majetku podle §180 odst. 1 daňového řádu. Jde současně o projev zásady spolupráce podle §6 odst. 2 daňového řádu předpokládající vzájemnou součinnost a spolupráci správních orgánů a účastníků řízení proto, aby správní řízení bylo co možná nejefektivnější. Obviněný měl proto sám (za součinnosti správce daně) aktivně jednat a za obchodní společnost H., podat za příslušný rok prohlášení o majetku (což mohl navíc učinit i dodatečně, než bylo finančním úřadem přistoupeno k podání trestního oznámení) a nikoli se tomuto úkonu s výmluvami vyhýbat. I pokud by Nejvyšší soud připustil, že obchodní společnost H., skutečně žádným majetkem v roce 2018 nedisponovala, ani tato skutečnost by obviněného nezbavovala povinnosti reagovat na výzvu a nikoli spatřovat pochybení v činnosti finančního úřadu. I jeho zaměstnanci totiž mají své povinnosti a musí respektovat zákonnou úpravu, která mj. právě v ustanovení §180 daňového řádu zahrnuje zaslání výzvy dlužníku daně tak, aby bylo učiněno maximum pro možnost vymožení daňového nedoplatku.
21. Z odůvodnění napadeného usnesení a rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že v průběhu trestního řízení vedeného proti obviněnému J. Š. byl obstarán dostatek důkazů, na jejichž podkladě soudy mohly učinit jednoznačný závěr o vině obviněného přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku. Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu nezjistil nic, co by nasvědčovalo zásahu do ústavních práv obviněného, jak se vyjádřil v dovolání. Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, uveřejněný ve svazku č. 51 pod č. 196/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je přitom zcela nepřípadný, neboť se týká důvodů pro zahájení daňové kontroly, a je proto zcela bez návaznosti na posuzovanou trestní věc.
IV. Závěrečné shrnutí
22. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného J. Š. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu