ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1030.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1030/2019-744
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání, které podala obviněná Z. Č. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 4 To 332/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 104 T 121/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Z. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 104 T 121/2017 , byla (společně se spoluobviněným J. T.) obviněná Z. Č. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
2. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 27. 2. 2015 v XY, okres Karviná, v Nemocnici s poliklinikou XY, Z. Č. jako službu konající lékařka s indikační pravomocí k ukončení porodu císařským řezem, ač měla odpovídající odborné lékařské znalosti a zkušenosti, a byla seznámena s aktuálním průběhem porodu rodičky R. V. a nebránila jí v tom žádná závažná překážka, poté, kdy byla v 13.32 hodin volána T. D. jako starší lékařka z důvodu zjištěné bradykardie plodu, nesprávně v rozporu se současnými poznatky lékařské vědy vyhodnotila kardiotokografický záznam v čase od 13.28 do 14.10 hodin, kdy tento nejprve označila jako fyziologický, o čemž učinila záznam do zdravotnické dokumentace a referovala rovněž tuto skutečnost téhož dne v čase 14.30 hodin na schůzce lékařů, přičemž dodatečně tento záznam ve zdravotnické dokumentaci změnila na suspektní, kdy tento záznam však měl být nejpozději od 13.30 hodin hodnocen jako patologický s nutností okamžitého ukončení porodu, případně jinými vhodnými opatřeními, rodičku však nechala v čase 14.10 hodin odpojit až na 30 minut od záznamového kardiotokografického zařízení a umožnila jí odejít do sprchy, následně téhož dne v 15.12 hodin službu konající lékařka J. D. K. po seznámení se se zdravotním stavem rodičky a po jejím vyhodnocení zavolala službu konajícího staršího lékaře s indikační pravomocí k ukončení porodu císařským řezem J. T., který ač měl odpovídající odborné lékařské znalosti a zkušenosti a nebránila mu v tom jiná závažná překážka, se v čase 15.15 hodin nedostatečně seznámil s aktuálním stavem rodičky, řádně nevyhodnotil záznamy z předchozího vyšetření, byť dřívější záznamy vykazovaly známky závažného stavu tísně plodu, nechal porod spontánně pokračovat, další kardiotokografický záznam v čase od 14.41 do 16.13 hodin vyhodnotil nesprávně jako suspektní, i když měl být vyhodnocen jako patologický se známkami nitroděložní tísně plodu a mělo být indikováno okamžité ukončení porodu císařským řezem, neučinil tak, pokračoval ve spontánně vedeném porodu a v čase 16.05 hodin rozhodl ukončit porod za pomocí vakuového extraktoru, kdy došlo k porodu mrtvého dítěte J. V., přičemž ani správně vedená resuscitace neodvrátila fatální následek, tedy v důsledku nesprávného lékařského postupu Z. Č. a J. T. při vedení porodu spočívajícím v bezdůvodném nevyužití dostupných metod ke stanovení správné diagnózy, jejich nedostatečné aktivitě při péči o rodičku, porušili důležitou povinnost vyplývající z jejích povolání lékaře dle §49 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách a podmínkách jejich poskytování a také v rozporu s č. l. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně č. 96/2001 Sb.m.s., podle níž je nutno jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, tedy zejména byli povinni poskytnout zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a vykonávat své zdravotnické povolání především svědomitě, poctivě a s vědomím odpovědnosti pro společnost, a tímto jednáním způsobili smrt J. V.“.
3. Za uvedený přečin byla podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Spoluobviněný J. T. byl uznán vinným stejným trestným činem a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočky v Havířově, obviněná Z. Č. a spoluobviněný J. T., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 4 To 332/2018 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušen v celém výroku o trestu. S přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. byly obviněné Z. Č. i spoluobviněnému J. T. uloženy nové tresty. Z. Č. byl nově podle §143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře bez odborného dohledu na dobu dvou let. J. T. byl nově podle §143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře bez odborného dohledu na dobu jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněné Z. Č. a J. T. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání , přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že orgány činné v trestním řízení, včetně soudů obou stupňů, zaměnily eventuální porušení závazných lékařských postupů s jednáním, které mohlo být způsobilé způsobit následek v podobě usmrcení poškozené. Na její námitky nebylo reagováno ani odvolacím soudem. Soudy nedaly ve svých rozhodnutích odpověď na otázku, kdy došlo ke smrti plodu či dítěte. Není možno vycházet pouze a jen ze skutečnosti, že se nepodařilo po ukončení porodu dítě resuscitovat. Nelze jako pravdivé vzít konstatování Krajského soudu v Ostravě, že odvolání obviněných bylo pouze opakováním jejich dřívější obhajoby. Obviněná opakovaně namítala, že ne každé porušení lékařských předpisů může být příčinou vytýkaného následku, jí se především klade za vinu „nesprávné vyhodnocení CTG záznamu a okamžité neukončení porodu, případně přijetí jiných opatření a propuštění pacientky (rodičky) do sprchy“ . Odvolací soud na její námitky nereagoval a konstatoval teorii tzv. gradace příčinné souvislosti, přestože tuto teoretickou konstrukci nelze pouze mechanicky aplikovat na každé jednání, kde se na následku může podílet víc příčin či pachatelů, jako v tomto případě. Nelze pouze povšechně tvrdit, že v důsledku porušení závazných postupů při vedení porodu se snížily šance pacienta na přežití, aniž by bylo nutno prokázat, že při správném postupu by pacient přežil. Dovolatelka se domnívala, že na věc měly být aplikovány právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, z něhož zejména zdůraznila, že „pokud na podkladě veškeré zdravotní dokumentace byla sice na jedné straně připuštěna možnost, že při včasném zjištění hypoxie a okamžitém provedení porodu císařským řezem byla naděje na zachování života novorozence, ale současně nebylo možno spolehlivě a jednoznačně vyloučit opačnou možnost, tj. že ani při bezchybném postupu lékařů by smrt novorozence v důsledku rozvinuté hypoxie nenastala, pak za této důkazní situace krajský soud zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo vyšel z možnosti pro obviněné nejpříznivější“. V této trestní věci bylo všemi třemi znaleckými posudky prokázáno, že obviněná Z. Č. dokonce nemusela indikovat císařský řez, neboť pro to nebyly splněny ani formální, ani objektivní předpoklady, dle klasifikace FIGO. Je podle ní proto otázkou, jak mohly soudy obou stupňů dospět k závěru o prokázání příčinné souvislosti.
7. V hodnocení závěrů Krajského soudu v Ostravě spatřovala zásadní nesrovnalosti při aplikaci zásady gradace příčinné souvislosti a vyvození této gradace mezi vytýkaným pochybením obviněné a následkem. Jestliže uvedený soud připustil, že do jisté fáze porodu (nespecifikoval však do jaké přesně, resp. do jakého časového okamžiku) bylo možno provést porod zdravého dítěte a později (opět bez časového určení) živého dítěte, patrně s postižením, (není vůbec řešeno s jakým postižením), zcela jistě tak dospěl k nesprávným právním závěrům ohledně naplnění objektivní stránky žalovaného trestného činu ve vztahu k obviněné. V dané věci nebylo možno rozhodnout bez zpracování znaleckých posudků, které by se zaměřily na postupy lékařů a zdravotního personálu na porodním oddělení. Ze závěrů odvolacího soudu i soudu prvního stupně je zřejmé, že tyto vzaly za nepodstatnější nesprávné hodnocení CTG záznamů, jak Z. Č., tak J. T., protože se zřejmě domnívaly, že tyto záznamy automaticky prokazují újmu na zdraví plodu, případně dokonce i usmrcení. Soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru o naplnění skutkové podstaty dotčeného přečinu pouze na základě skutečnosti, že obviněná nesprávně hodnotila CTG záznam, i když porod pokračoval ještě cca 1,5 hodiny po ukončení její služby, a to se zaznamenanými životními projevy plodu na CTG záznamu.
8. Soudům obou stupňů obviněná vytkla, že chybně dospěly k závěru o její vině, přestože z výsledků dokazování nevyplynulo, že její jednání bylo bez důvodných pochybností příčinou nebo jednou z nezbytných příčin smrti dítěte. Nesprávné vyhodnocení CTG záznamu č. 5 jakožto fyziologického, případně suspektního, ačkoliv bylo namístě vyhodnotit jej jako patologický, nemůže vést samo o sobě k závěru o trestní odpovědnosti obviněné, když zároveň nebylo prokázáno, že toto chybné vyhodnocení bylo nutně příčinou smrti poškozené J. V. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že smrti poškozené mohlo být zabráněno tím, že císařský řez mohl být proveden dříve. Podle dovolatelky se jedná o hypotézu zcela nesprávnou, protože správně měly soudy řešit, kdy nejpozději a při zvolení jakých postupů by mohlo dojít k narození živého dítěte. Pokud obžaloba mínila vinit obviněnou z nedbalostního způsobení těžké újmy, protože údajně mohla a měla dříve rozhodnout o provedení císařského řezu, tak k tomu nebyly opatřeny žádné důkazy a tato důkazní nouze byla vyřešena teorií gradace příčinné souvislosti. Obviněná považovala za značně nelogické, že pokud by bylo zjištěno, že T. mohl po svém nástupu na porodní sál provést např. formou císařského řezu porod živého dítěte, proč by měla být uznána vinnou za usmrcení z nedbalosti, byť by bylo prokázáno, že nesprávně vyhodnotila CTG záznam a porušila tak závazná pravidla při péči o pacientku.
9. Podle znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci nebylo splněno formální kritérium pro operační ukončení porodu císařským řezem (silentní CTG záznam trvající déle než 40 minut). Nebyla-li dána indikace k ukončení těhotenství v čase 14:10 hod., měla být dána kdykoliv v průběhu patologického CTG záznamu č. 6, tj. v čase 14:41 hod. - 16:13 hod. s ohledem na fázi porodu a vaginální nález. Z tohoto vyplývá, že na základě současných poznatků medicíny nebylo povinností obviněné rozhodnout o císařském řezu v době, kdy hodnotila CTG záznam, až do doby, kdy pracoviště opustila.
10. Tato nemocnice dále uvedla, že nelze objektivně a bez pochybností říci, že k metabolickým změnám plodu, jež vyústily v jeho úmrtí, došlo v čase 13:28 – 14:10 hod. Tudíž nelze jednoznačně a bez pochybností říci, že intrauterinní úmrtí plodu bylo v příčinné souvislosti s nesprávným vyhodnocením CTG záznamu obviněnou. Tento závěr Fakultní nemocnice v Olomouci potvrdil i K. H. u hlavního líčení, kdy konstatoval, že v době přítomnosti obviněné nebylo nutno přistoupit k císařskému řezu. S tím korespondují závěry ústavního znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, že ze zdravotnické dokumentace nelze jednoznačně určit, zdali se dítě narodilo se známkami života, resp. srdeční akcí, či nikoliv. Jeden ze zpracovatelů posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze prof. MUDr. Pařízek uvedl, že hodnocení CTG záznamu mělo být provedeno jako patologické, konstatoval však, že „u Č. to na císařský řez ještě nebylo.“ Dodal, že „porod mohl být ukončen už během záznamu č. 5. ale že to není velká chyba, že paní doktorka ještě chtěla konzervativně postupovat:“ . Výslovně uvedl, že to, že „rozhodla o ukončení monitoringu (Č.), ještě nevedlo k úmrtí toho dítěte“ . Tyto závěry soudy nižších stupňů zcela pominuly. Ani jeden ze soudů se nepokusil s takto zásadním tvrzením (znalce) vypořádat, přestože jiný důkaz, který by závěry znalce popíral, k dispozici neměly.
11. Je zjevné, že soudy dospěly k závěru o vině obou spoluobviněných především na základě úvahy, že nepříznivá křivka, resp. hodnoty sledované CTG záznamem, automaticky znamenají, že plod je ohrožen na základních životních funkcích, a proto lze dovodit nedbalostní zavinění. Takový závěr je značně zkratkovitý a odporuje závěrům předložených znaleckých posudků. Lze odkázat na závěry uvedené ve znaleckém posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, že křivka záznamu kardiotokografu „obecně ne vždy koreluje s nitroděložním stavem plodu a postpartálním stavem novorozence“ .
12. Odvolací soud dospěl k závěru, že zavinění obou obviněných je třeba postavit na tom, že smrti poškozené bylo možno zabránit tím, že by byl dříve proveden císařský řez. S takovým závěrem dovolatelka nesouhlasila nejenom pro jeho naprostou neurčitost, ale rovněž i proto, že takový závěr neurčuje, kdy údajně mělo dojít ke smrti plodu. V poznámce, kterou zpracovatelé posudku uvedli na závěr, je konstatováno, že „neexistuje dostatek důkazů o tom, zdali příčina úmrtí dítěte, tzn. smrt mozku, nastala v období před porodem (antenatálně), nebo až v samotném průběhu porodu“ . Inštitút forenzných medicínských expertíz s. r. o. ve svém znaleckém posudku uvedl, že „u velké většiny dětí, u kterých je zjištěno hypoxické poškození mozku, dochází k hypoxii ještě před začátkem porodní činnosti, což však není možné současnými poznatky lékařské vědy zjistit … Pokud není možné přesně posoudit zdravotní stav plodu před porodem, není možné ani vyloučit, že dítě vstupovalo do porodního děje už s vyčerpanými kompenzačními mechanismy a jistým stupněm poškození“ .
13. Z citovaných pasáží znaleckých posudků a výpovědí znalců je podle obviněné zřejmé, že oba soudy rozhodly ve zjevném a zásadním rozporu s provedenými důkazy, zejména ke klíčové otázce příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinností lékařky a následkem v podobě usmrcení poškozené. Je podle ní na místě zopakovat, že orgány činné v trestním řízení neopatřily žádný důkaz, z které ho by bylo patrné, kdy došlo k úmrtí dítěte (plodu), a zda tedy bylo možno pochybení na straně obviněné posuzovat jako jednu z nutných příčin vzniklého následku.
14. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 4 To 332/2018, a věc odvolacímu soudu vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlasila s projednáním věci dovolacím soudem v neveřejném zasedání.
15. K podanému dovolání zaslala vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že byť dovolatelka uplatnila i námitky skutkové, k nimž nemůže být přihlíženo, uplatnila rovněž námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovatelné. Šlo o námitku, že její jednání nemá znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1,2 tr. zákoníku, a to proto, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a smrtí poškozené.
16. Soudy obou stupňů podle státní zástupkyně nepochybily, pokud příčinný vztah definovaly prostřednictvím teorie podmínky. V posuzované věci bylo podle něj třeba zjišťovat, zda jednání obviněné bylo v souladu s postupem lege artis nebo šlo o postup non lege artis. Za porušení lege artis se považuje, pokud lékař při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel vědy a medicínských způsobů, a to v mezích daných rozsahem svých úkolů podle pracovního zařazení, konkrétních podmínek a objektivních možností. Je třeba přisvědčit obviněné, že chyba v diagnóze sama o sobě nemusí mít charakter nedbalosti, ani jednání non lege artis. Pokud ale nesprávná diagnóza spočívá v závažném porušení lékařských postupů při jejím určování, jde zpravidla o postup non lege artis, který za splnění dalších podmínek odůvodňuje závěr o trestní odpovědnosti lékaře, přičemž je třeba přisvědčit tomu, že postup lékaře je třeba hodnotit ex ante, tedy na základě informací, které měl v době rozhodování.
17. V posuzované věci se podařilo dovodit, že jednání obviněné bylo v rozporu s povinností lékaře poskytovat účelnou a hodnotnou péči, přičemž jí bylo zaviněno z nedbalosti, a že následek relevantní z pohledu trestního práva je v příčinné souvislosti s jejím jednáním. Obviněná zjevně nesprávně vyhodnotila kardiotokografický záznam, přičemž tento vadně označila jako fyziologický, o čemž nejenže učinila záznam, ale tuto skutečnost referovala ve 14:30 hodin na schůzce lékařů, kteří tudíž měli vadné vstupní informace poté, co přišli s rodičkou R. V. do kontaktu v rámci vedení jejího porodu. Nešlo pouze o to, že záznam měl být hodnocen jako patologický, ale v uvedené době mělo být v kardiotokografickém záznamu pokračováno, aby mohlo být akutně reagováno na stav plodu. Tyto informace pak měly vliv i na jednání J. T., který k rodičce přistupoval na základě informací o tom, že kardiotokografický záznam byl před 15:15 hodin ještě fyziologický. Je třeba připustit, že se měl seznámit důsledněji s aktuálním stavem rodičky, a že i on nesprávně vyhodnotil kardiotokografický záznam v čase od 14:41 do 16:13 hod. jako suspektní, i když měl být hodnocen jako patologický.
18. Závěr o vině obviněné přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je v souladu s principem gradace příčinné souvislosti. Pokud by obviněná řádně plnila povinnosti lékaře, tak by nemuselo dojít k úmrtí poškozené anebo by sice k tomuto úmrtí došlo, ale jiným způsobem. Jestliže by obviněná správně vyhodnotila kardiotokografický záznam jako patologický, na který bylo třeba reagovat, pak by byl vytvořen zcela odlišný stav pro postup J. T., a to i z toho úhlu pohledu, že by měl nepřetržitý záznam z kardiotokografického zařízení. Pokud by postupovala lege artis, pak by byly odlišné i výchozí podmínky pro postup J. T., který vycházel z jí sdělených údajů. V posuzované věci nešlo o pouhé pochybení v diagnóze, ale o fatální selhání, neboť obviněná měla postupovat tak, aby to odpovídalo zdravotním potížím plodu, který jevil již v době jejího přivolání bradykardii. Obviněná zanedbala diagnostickou péči, neboť v monitorování plodu prostřednictvím CTG metody nepokračovala, aby tak zjistila akutní ohrožení plodu hypoxií. Porušení povinnosti obviněné je tedy v příčinné souvislosti se vznikem trestně právního následku.
19. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř). Dovolání obviněné splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř).
21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný (zákonem stanovený) dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
22. Pokud obviněná podala dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , pak lze uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě obviněnou uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV.
27. Z obsahu dovolání je zřejmé, že jakkoliv obviněná uplatňuje zejména námitky právní povahy směřující proti objektivní stránce posuzovaného přečinu, a to zejména otázce příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobeným následkem, tedy uplatňuje námitky, které je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod (k jejich opodstatněnosti dále v tomto usnesení), zároveň dílem uplatňuje i námitky povahy skutkové a procesní. Tyto námitky směřují zejména proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, a to zejména znalecké posudky a odborná vyjádření k otázce vzniku a příčině způsobeného následku (účinku).
28. V obecné rovině je nutno k takto vytýkaným vadám konstatovat, že zpochybňování dovoláním napadených rozhodnutí námitkami majícími charakter námitek skutkových případně procesních znamená, že se obviněná domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak je hodnotily soudy obou stupňů. Obviněná se tedy (dílem) domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a rovněž z takto tvrzené vady dovozuje nesprávné právní posouzení skutku, kterým byla uznána vinnou.
29. Po skutkové stránce patří mezi námitky uvedeného charakteru výhrady obviněné k otázce okamžiku a důvodu (příčiny) smrti poškozené J. V., kdy je obviněná přesvědčena, že v posuzované trestní věci je možné zaznamenat extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Obviněná tak činí s tvrzením, že pro zásadní skutkové závěry neexistuje důkazní opora a soudy neměly jednoznačný důkaz o tom, zda a v kterém okamžiku došlo v důsledku jí vytýkaného pochybení k nezvratným změnám v organismu plodu a smrti poškozené J. V.
30. Z obsahu dovolání tedy vyplývá, že tímto způsobem se obviněná de facto domáhá aplikace pravidla „in dubio pro reo“. K tomuto pravidlu lze uvést, že toto vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 6 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení a není tedy způsobilou námitkou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Vzhledem k tomu, že skutkové námitky žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. nezakládají, pak ale také ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovolání.
31. Lze pouze doplnit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit zcela výjimečně, a to jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, a to za podmínky, že dovolatel současně tento nesoulad učiní předmětem dovolání. V daném případě sice obviněná námitku extrémního nesouladu uplatnila, Nejvyšší soud však takovou situaci v dané trestní věci nezjišťuje. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá zjevná logická prováznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, ze kterých ve svém usnesení vycházel také odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, extrémní rozpor jednoznačně zjišťován není. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které je zcela v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., vyplývá, že nalézací soud se zcela dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů z pohledu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, a to včetně posouzení obhajoby obviněné a odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně správně ztotožnil a s odvolacími námitkami obviněné se vypořádal.
32. Jak již bylo konstatováno, obviněná však také uplatnila námitky, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze. Jedná se o námitky směřující proti objektivní stránce posuzovaného přečinu, které jsou obviněnou odůvodňované zejména tím, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a smrtí poškozené, neboť není možno konstatovat, že by její smrt nenastala, pokud by obviněná postupovala jinak.
33. Po posouzení těchto námitek však Nejvyšší soud shledal, že takovéto, jinak z hlediska dovolacího řízení relevantně uplatněné, výhrady obviněné jsou zjevně neopodstatněné.
34. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud byla obviněná napadenými rozhodnutími uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pak skutkovou podstatu tohoto přečinu naplnila tím, že jinému z nedbalosti způsobila smrt proto, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání a uloženou jí podle zákona.
35. Z hlediska obviněnou zpochybňované objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu pak je vhodné konstatovat, že tento přečin lze spáchat jak konáním , tak i opomenutím . Podle §112 tr. zákoníku se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, trestní zákoník vyžaduje u uvedeného přečinu nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku].
36. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu předmětné skutkové podstaty se nepovažuje porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, které má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. trest.). Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí č 31/1966, shodně 39/1963, 5/1962 Sb. rozh. trest.). Pokud při vzniku smrtelného následku spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí 72/1971 Sb. rozh. trest.). Trestní zákon hovoří o důležité povinnosti uložené podle zákona , čímž se v praxi rozumí nejen povinnost přímo uložená zákonem, ale i povinnost uložená na základě zákona jiným právním předpisem nebo i konkrétní příkaz, vydaný na základě zákona a způsobem tam uvedeným. Nestačí však porušení jakékoli povinnosti, i když se týká ochrany života člověka, ale musí jít o povinnost, která je důležitá. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II., §140 - §421, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1340 - 1341).
37. Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného má význam zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v každém kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Příčinný vztah znamená, že určitá osoba svým jednáním následek skutečně způsobila a že jednání nese znaky zavinění (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 46/1963 a č. 20/1981 Sb. rozh. trest.). Za příčinu je považován každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
38. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Není také rozhodující, zda následek nastal působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další okolnosti, jednání apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. trest.). Příčinná souvislost by se přerušila (nedospěla by až k účinku) např. tehdy, pokud by tu byla další příčina jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, pak je třeba hodnotit každou takovou příčinu zvlášť a určit její důležitost, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. trest.).
39. Všechna uvedená kritéria určující pro posouzení příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem platí i na posouzení příčinného vztahu mezi jednáním lékaře, který porušil povinnost vyplývající pro něho ze zákona (povinnost poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy - povinnost vykonávat povolání lékaře „lege artis“ ) s případným vznikem újmy na zdraví nebo smrti poškozeného (pacienta). Závěr o porušení takové povinnosti však může být namístě v případě, když nesprávná diagnóza nebo zvolená léčebná metoda je důsledkem závažného porušení léčebných postupů, které lékař zavinil, a to alespoň ve formě nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákoníku.
40. Z hlediska komplexního a objektivního posouzení trestní odpovědnosti je zároveň nutné v každém případě hodnotit postup lékaře tzv. „ex ante“ , tedy na základě poznatků, které měl k dispozici v době svého jednání. Pokud je za těchto podmínek porušení uvedené povinnosti v příčinné souvislosti se vznikem trestněprávně relevantního následku, pak za splnění dalších zákonných podmínek lze vyvozovat též trestní odpovědnost lékaře (zpravidla za trestný čin spojený s ublížením na zdraví, srov. již shora zmíněné a dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 14, č. T 784).
41. Lze tedy shrnout, že obecně lze vznik trestněprávní odpovědnosti lékaře ve shodě s trestněprávní naukou a ustálenou rozhodovací praxí soudů dovodit za předpokladu, že jednání lékaře je v rozporu s povinnostmi lékaře poskytovat účelnou a hodnotnou péči, že takové jednání musí být lékařem zaviněné nejméně z nedbalosti, a že následek relevantní z pohledu trestního práva musí být v příčinné souvislosti s tímto jednáním lékaře.
42. V posuzované trestní věci bylo tedy předně posoudit, zda jednání obviněné bylo v souladu s postupem lege artis nebo šlo o postup non lege artis. Za porušení postupu lege artis se považuje, pokud lékař při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel vědy a medicínských způsobů, a to v mezích daných rozsahem svých úkolů podle pracovního zařazení, konkrétních podmínek a objektivních možností. Lze přitom připustit, že chyba v diagnóze sama o sobě nemusí mít charakter nedbalosti, ani jednání non lege artis. Pokud ale tato nesprávná diagnóza spočívá v závažném porušení lékařských postupů při jejím určování, jde zpravidla o postup non lege artis, který za splnění dalších podmínek odůvodňuje závěr o trestní odpovědnosti lékaře.
43. Pokud Nejvyšší soud konfrontoval tato teoretická východiska na posuzovaný případ, pak mohl především konstatovat, že skutková zjištění obsažená ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují všechny zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zároveň mohou být tato skutková zjištění podkladem pro konstatování, že jednání obviněné v posuzované trestní věci je právě jednáním non lege artis, neboť obviněná zaviněně (v důsledku své nedbalosti) postupovala v rozporu s povinnostmi lékaře, a to poskytovat účelnou a hodnotnou péči, přičemž v příčinné souvislosti s tímto jejím jednáním došlo ke vzniku následku relevantního z pohledu trestního práva, tedy smrtí poškozené J. V.
44. Z hlediska konkrétních pochybení obviněné je nutné zdůraznit zejména to prvotní, které spočívá v tom, že obviněná jako starší lékařka přivolaná k porodu nesprávně vyhodnotila kardiotokografický záznam v čase od 13:28 do 14:10 hodin a neučinila správné zjištění ohledně bradykardie plodu. Následně pak tento záznam nesprávně označila jako fyziologický, učinila o tom záznam do zdravotnické dokumentace a o tomto (nesprávném) kardiotokografickém záznamu referovala ve 14:30 hodin na schůzce lékařů. Kumulace těchto pochybení obviněné zabránila odpovídajícímu a správnému posouzení vstupních informací ohledně průběhu porodu pro další lékaře, kteří následně přišli s rodičkou R. V. do kontaktu a byla fatální i z hlediska dalšího průběhu (vedení) porodu a následně vzniklého následku. Při správném postupu měla obviněná kardiotokografický záznam (nejpozději) v čase od 13:28 do 14:10 hodin vyhodnotit jako patologický, měla pokračovat v pořizování jeho záznamu tak, aby mohlo být akutně reagováno na stav plodu a zjištěno, jakým směrem se stav plodu vyvíjí. Zásadní je především to, že bylo v možnostech obviněné, aby již v čase 13:28 náležitě vyhodnotila průběh porodu z pohledu opakovaně nepříznivých výsledků kardiotokografického záznamu a zjištěný stav začala řešit.
45. Tento požadavek na obviněnou je pak v souladu i se shora v tomto usnesení odůvodněným požadavkem na to, že postup lékaře je třeba hodnotit „ex ante“, tedy na základě informací, které měla v době rozhodování. Předmětný den měla službu jako tzv. „starší lékař“ s indikační pravomocí k ukončení porodu císařským řezem. Při vědomí toho, že obviněná byla k porodu přivolána D. na místo jiného „staršího lékaře“ krátce před pořízením záznamu (v čase od 13:28 do 14:10 hodin), není v rámci její obhajoby namítáno (po celou dobu řízení) a ani to z dokazování nevyplývá, že by v rámci péče o R. V. byla obviněná zásadním způsobem pracovně časově limitována péčí o další pacientky. Obviněná měla odpovídající odborné lékařské znalosti a zkušenosti, a byla seznámena s aktuálním průběhem porodu rodičky R. V. V této souvislosti je třeba zmínit jeden z dílčích závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví Prof. MUDr. Antonína Pařízka, CSc., že v předchozím průběhu dne byly již dva záznamy CTG suspektní, a to již u záznamu č. 1, kde je zúžená křivka. Podle tohoto znalce byl záznam č. 2 fyziologický, záznam č. 3. však byl opět (správně) popsán jako suspektní. Byly zde tedy známky toho, že se s plodem něco děje a proto měl být průběh porodu kontinuálně monitorován. Jakkoliv je postup při fyziologickém, suspektním a patologickém záznamu na různých pracovištích různý, jsou pracoviště, které i při fyziologickém záznamu z bezpečnostních důvodů kontinuálně monitorují plod. V tomto případě byl záznam od počátku suspektní, tzn., že plod měl být monitorován kontinuálně. Zmínit lze i další závěry tohoto znalce (jakkoliv se vztahují k celému průběhu porodu během předmětného dne), že vedení zdravotnické dokumentace bylo nedostatečné (např. srdeční činnost matky byla měřena pouze dvakrát), či že u rodičky nebyla zavedena tokografická sonda a nebyla tak pozorována činnost dělohy, čímž byl CTG záznam (bez tokografie) nehodnotitelný.
46. Tyto skutkové závěry nalézacího soudu založené na kumulaci celé řady pochybení obviněné odůvodňují jednak závěr o tom, že obviněná jednala jak non lege artis, jednak že se z její strany jednalo o porušení důležité povinnosti vyplývající z jejího zaměstnání a uloženou jí podle zákona. Tyto závěry pak jsou v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. odůvodněny jak v rozsudku nalézacího soudu, tak i (pro své znovu uplatnění) i v usnesení odvolacího soudu.
47. Odůvodnění obou rozhodnutí se dostatečně úplně a přesvědčivě vypořádala i se zásadní dovolací námitkou obviněné, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a smrtí poškozené, neboť není možno uzavřít, že by smrt dítěte nenastala, pokud by postupovala odlišně.
48. K uvedené námitce obviněné je třeba předně konstatovat, že tato část jejích námitek pouze kopíruje její obhajobu z řízení před soudem prvního stupně, resp. kopíruje její odvolací námitky uplatněné v rámci odvolacího řízení. K tomuto zjištění musí Nejvyšší soud uvést, že pokud dovolatel opakuje v dovolání stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména bod 55.) a odůvodnění usnesení odvolacího soudu (zejména bod 13.) přitom plyne jak to, že obviněná zastává stále stejný náhled na otázku příčinné souvislosti a z tohoto ohledu i stejný náhled na uplatňovanou skutkovou verzi, tak i to, že oba soudy se takto uplatňovanou obhajobou obviněné zabývaly a dostatečným způsobem se s ní vypořádaly. Na tato odůvodnění tak lze v zásadě odkázat a pouze nad jejich rámec, pokud nejsou uvedené námitky obviněné důvodné ani v obecné rovině, lze uvést následující.
49. Nejvyšší soud se v namítané otázce příčinné souvislosti zcela ztotožnil se závěry obou nižších soudů, že v daném případě byla příčinná souvislost mezi jednáním obviněné (resp. opomenutím konání, k němuž byla povinna) a smrtí poškozené zachována. Je třeba znovu zdůraznit, že pochybení obviněné se neomezilo pouze na zanedbání diagnostické péče (navíc obviněná nevyužila dalších dostupných doplňujících diagnostických metod, za situace, kdy to bylo vzhledem k suspektivním a patologickým nálezům na místě). Pokud by obviněná po přivolání k porodu R. V. správně vyhodnotila kardiotokografický záznam jako patologický, a pokud by odpovídajícím způsobem zajistila nepřetržitý záznam kardiotokografického zařízení, bylo by možné na něj reagovat jako celek a byl by tak vytvořen zcela odlišný stav pro další postup spoluobviněného J. T. Obviněná Z. Č. se naproti tomu zcela bezdůvodně spoléhala na to, že křivka záznamu kardiotokografu obecně ne vždy koreluje s nitroděložním stavem plodu a postpartálním stavem novorozence, ačkoliv se na to zejména s ohledem na předchozí průběh záznamu spoléhat neměla. Jestliže by postupovala lege artis, pak by byly odlišné i výchozí podmínky pro postup J. T., který vycházel z jí sdělených údajů. Lze zcela souhlasit se závěry obou soudů a i názorem státní zástupkyně v jejím stanovisku k dovolání, že tedy v této trestní věci nešlo ze strany obviněné o pouhé pochybení v diagnóze, ale šlo o její fatální selhání, neboť pokud by obviněná postupovala lege artis a reagovala na zdravotní potíže plodu, který jevil již v době jejího přivolání k rodičce bradykardii, musela by zjistit akutní ohrožení plodu hypoxií a měla by možnost na ni reagovat.
50. Souhrn porušení těchto povinností obviněné tedy lze klást do příčinné souvislosti se vznikem trestněprávně relevantního následku v podobě smrti poškozené J. V. Obviněná ve svém postavení starší lékařky závažným zanedbáním diagnostické péče se bez přiměřených důvodů spoléhala, že nezpůsobí následek, ke kterému došlo (přičemž ho nechtěla způsobit, ale ani s ním nebyla srozuměna). Pokud by však obviněná dodržela přiměřenou míru opatrnosti, kterou jí stanoví postup lege artis, pak by se příčinný stav vyvíjel nepochybně jiným způsobem. Nemůže být totiž pochyb o tom, že při odpovídajícím postupu obviněné, tedy při kontinuální a komplexní lékařské péče o rodičku v průběhu jejího porodu, mohlo dojít k časnější a adekvátnější reakci na ohrožení plodu hypoxií, a to využitím všech dostupných lékařských prostředků. Byl by tedy vytvořen zcela jiný stav pro diagnózu stavu plodu v průběhu porodu a nepochybně by se tím podstatně zvýšily šance poškozené J. V. na přežití. Závěr soudů o vině obviněné přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku tak je v souladu s principem gradace příčinné souvislosti, neboť pokud by obviněná řádně plnila povinnosti lékaře, nemuselo by dojít k úmrtí poškozené, anebo by sice k tomuto úmrtí došlo, avšak jiným způsobem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 193/2010).
51. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti nelze soudům obou stupňů vytknout závěr, že obviněná popsaným jednáním (resp. opomenutím takového konání, k němuž byla podle okolností a svých poměrů povinna - viz §112 tr. zákoníku) porušila povinnosti vyplývající z jejího povolání lékaře, a to povinnosti podle §49 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotnických službách a podmínkách jejích poskytování, jednak jednala v rozporu s čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně č. 96/2001 Sb.m.s. o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, tedy provádět zákrok v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, poskytnout zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a vykonávat své zdravotnické povolání svědomitě, poctivě a s vědomím odpovědnosti pro společnost. V příčinné souvislosti s tímto jednáním pak způsobila smrt J. V. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nižších stupňů se v dané věci se všemi pro právní posouzení významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly a nepochybily, pokud obviněnou uznaly vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odstavec 1, 2 tr. zákoníku, a to s odůvodněním, že jinému z nedbalosti způsobila smrt proto, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání a uloženou jí podle zákona.
V.
52. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
53. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Kolář