ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1091.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1091/2019-793
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný D. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 1. 2019, č. j. 68 To 376/2018-613, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 41/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2018, č. j. 4 T 41/2018-552 , byl obviněný D. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 8. prosince 2017 v době kolem 00:48 hodin v Olomouci na ulici XY, ve směru jízdy od ulice XY do centra města, řídil po předchozím požití alkoholu (laboratorním vyšetřením žilní krve bylo zjištěno 2,63 g/kg alkoholu v krvi), osobní motorové vozidlo tov. zn. Mercedes-Benz S 500 Cupé, RZ: XY, kdy při jízdě v obci překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci, kterou výrazně překonal o nejméně 68 km/h a v místě před zúžením komunikace přejížděl z levého do pravého jízdního pruhu, tento úkon nezvládl vlivem vysoké rychlosti vozidla a vyjel vpravo mimo komunikaci na chodník, kde pravou přední částí vozidla narazil do sloupu veřejného osvětlení, při dopravní nehodě došlo ke smrtelnému zranění spolujezdkyně na předním sedadle vedle řidiče pošk. Ja. D., nar. XY, ve formě zhmoždění a otoku mozku a mozkového kmene při zlomeninách mozkové a obličejové části lebky a roztržení skloubení mezi 1. a 2. krčním obratlem, kdy pošk. Ja. D. svým zraněním podlehla na místě dopravní nehody, přičemž shora popsaným jednáním obž. D. K. porušil ustanovení §5 odst. 2, písm. b), §18 odst. 1 a §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle §143 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené Inzertní agentuře Profit s. r. o. ve výši 1 447 771 Kč a náhradu nemajetkové újmy v penězích poškozeným J. D. ve výši 150 000 Kč, Jo. D. ve výši 150 000 Kč, K. P. D. ve výši 300 000 Kč, L. D. ve výši 300 000 Kč a P. D. ve výši 300 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. D., Jo. D., K. P. D., L. D. a P. D. se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. P., S. P. a Z. D. odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného a poškozených L. D., L. P. a S. P. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 68 To 376/2018-613 , jímž z podnětu odvolání poškozeného L. P. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích učiněném podle §229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k tomuto poškozenému a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit náhradu nemajetkové újmy v penězích poškozenému L. P. ve výši 192 000 Kč. Odvolání obviněného a poškozených L. D. a S. P. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta, přičemž v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Aleše Zdráhala dovolání do všech výroků o náhradě nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k poškozeným J. D., Jo. D., K. P. D., L. D., P. D. a L. P., jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť vada rozhodnutí spočívá v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože byl dán důvod dovolání uvedený pod písm. g).
5. Na úvod obviněný uvedl, že nepopírá svoji vinu a je si vědom závažnosti svého jednání. Trvá však na tom, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a to k nesprávné aplikaci §2959 o. z. a 2918 o. z., když procentuálnímu vyjádření míry spoluzavinění poškozené neodpovídají skutkové okolnosti.
6. Soudy dovodily spoluzavinění poškozené, neboť usedla do vozidla s řidičem, o kterém věděla, že před jízdou požil značné množství alkoholu. Obviněný je přesvědčen, že tak přispěla velkou měrou ke vzniku škodlivého následku. Zdůraznil, že do vozidla sedala opakovaně, a to nejméně třikrát. Procentuální míra spoluzavinění ve výši 20 % podle mínění obviněného neodpovídá rozhodovací praxi soudů v této oblasti. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, z nichž usoudil, že míra spoluzavinění poškozené měla být stanovena na 50 %. Upozornil, že v obdobných případech by mělo být rozhodováno obdobně tak, aby byl respektován ústavní princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zachována ochrana legitimního očekávání, tedy i právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 1. 2019, č. j. 68 To 376/2018-613, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2018, č. j. 4 T 41/2018-552, ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozeným J. D., Jo. D., K. P. D., L. D., P. D. a L. P., a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně poznamenala, že otázka spoluzavinění poškozené byla mj. důvodem vydání kasačního rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 68 To 172/2018). Nalézací soud proto vedl ve smyslu pokynů druhostupňového soudu další dokazování a za stavu objektivní nemožnosti exaktního zjištění, do jaké míry se pod vlivem požitého alkoholu poškozená nacházela v době usednutí do vozidla s výrazně podnapilým dovolatelem, učinil při aplikaci zásady in dubio pro reo pouze ten závěr, že se poškozená spolupodílela na způsobeném následku tím, že nasedla s opilým řidičem do auta, nicméně na samotném způsobení dopravní nehody a stylu jeho jízdy žádný podíl nenesla, resp. opak nebyl prokázán.
9. Připomněla, že nalézací soud v rámci svých úvah o náhradě nemajetkové újmy pozůstalých poškozených nemohl přehlédnout ty stěžejní okolnosti případu, že k fatální ztrátě mladého života poškozené došlo zcela zbytečně v důsledku krajně nedbalého přístupu obviněného k plnění důležitých povinností podle zákona o pozemních komunikacích, jejichž porušení bylo možno předejít při vyloučení rozhodného vlivu požitého alkoholu. Při svých úvahách postupoval nalézací soud podpůrným způsobem podle věty druhé §2959 o. z. a řídil se zásadami slušnosti, při zdůraznění individuálního způsobu posouzení daného případu. Přitom postupoval v rámci volného uvážení při porovnání aktuální judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu řešící případy srovnatelné povahy tak, aby takové rozhodnutí obstálo ze všech judikovaných hledisek v testu své přezkoumatelnosti a odpovídalo i principu proporcionality. Na uvedeném podkladě stanovil částky nemajetkové újmy a s ohledem na výše konstatovaný důvod spoluzavinění poškozené na způsobeném smrtelném následku tyto částky ponížil o 20 %. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil a akceptoval i ten hodnotící závěr nalézacího soudu, že poškozená na straně druhé již nemohla ovlivnit způsob jízdy obviněného, který se stal hlavní a převažující příčinou způsobené dopravní nehody a následků s ní spojených.
10. Státní zástupkyně dále vyjádřila nesouhlas s tvrzením dovolatele, že uvedený závěr odporuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Připustila sice, že okolnosti dovolatelem citovaných případů byly do jisté míry srovnatelné, avšak v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, poškozený předmětnou dopravní nehodu přežil, utrpěl těžkou újmu na zdraví a domáhal se odškodnění, nicméně tomuto následku odpovídajících nároků z titulu škody na zdraví v souladu s aktuální občanskoprávní úpravou, založenou na kogentním způsobu vyčíslení utrpěných ztrát. Podobně ve věci Nejvyššího soudu, rozhodnuté rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, sice vystupuje v postavení žalobce poškozený se svým nárokem na jednorázové odškodnění jakožto sourozenec primární oběti předmětné dopravní nehody, způsobené prvý žalovaným, nicméně se jeho nárok opět opírá o předcházející občanskoprávní úpravu, vyznačující se jednoznačností vyčíslených nároků v podobě paušálních částek.
11. Podle závěrů státní zástupkyně z uvedených judikátů vyplývá ten podstatný právní závěr, že pokud poškozený tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti jsou výrazně ovlivněny požitím alkoholu, pak podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku, a tedy se jeho podíl na vzniklé škodě může blížit až k jedné polovině. Tato vědomost poškozeného je hodnocena jako výrazné spoluzavinění poškozeného. Z uvedeného ovšem současně plyne, že v obdobných případech míra spoluzavinění poškozeného zpravidla nepřekročí 50 %.
12. Při aplikaci těchto závěrů na projednávaný případ je namístě vzít především v potaz povahu nároku, který se stal předmětem adhezního způsobu rozhodování soudů za účinnosti aktuální právní úpravy ve smyslu §2959 o. z. Byť se účast poškozeného na smrtelném následku musí primárně posoudit v rámci základu nároku podle §2918 obč. zák., na straně druhé nelze mít důvodných pochyb o tom, že případná korekce takového nároku by měla být určena v takové výši, aby mohla stále ještě odpovídat zásadám slušnosti, podle nichž se základ nároku podle §2959 o. z. stanoví. Žádný ze soudů zjevně s přihlédnutím k oněm zásadám slušnosti nemohl z hlediska spoluzavinění poškozené zohlednit žádnou jinou okolnost než tu, že usedla na místo spolujezdce vedle podnapilého dovolatele. Správně proto na tomto podkladě v poměru k exaktnímu zjištění stěžejní příčiny smrtelné dopravní nehody vyčíslily 20% podíl jejího spoluzavinění na způsobené škodě na životě.
13. Státní zástupkyně zároveň upozornila, že skutkový stav věci velmi výrazně nasvědčuje tomu, že to byl právě obviněný, který byl iniciátorem činnosti, která k nezodpovědnému postoji poškozené vedla, neboť požité alkoholické nápoje objednával v poměrně hojné míře. Přestože je třeba v současné době akceptovat tu část výpovědi obviněného, že byl poškozenou požádán o odvoz do jejího bydliště a dále také na jiné místo, nelze současně přehlédnout, že se pod značným vlivem alkoholu, do kterého se uvedl sám, rozhodl řídit i přes své dva záznamy v evidenční kartě řidiče, a tedy že tímto způsobem krajně riskantní jízdy nepostupoval poprvé, což zcela evidentně nemohlo být známo poškozené. Bylo by možno jen spekulovat, zda by znalost takové skutečnosti mohla korigovat její jednání natolik, že by se i přes své ovlivnění alkoholem rozhodla vedle podnapilého dovolatele neusednout na místo spolujezdce a nepřipustit, aby se stal účastníkem silničního provozu. Za takového stavu skutkových okolností případu, považuje státní zástupkyně za zřejmé, že by právní závěr o vyšší než dvacetiprocentní míře přičitatelnosti spoluzavinění poškozené nemohl obstát a že by takto krácený nárok pozůstalých poškozených již nemohl odpovídat zásadám slušnosti.
14. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
15. K dovolání obviněného se prostřednictvím svých zmocněnců vyjádřili poškození J. D., Jo. D., K. P. D., L. P., L. D. a P. D..
16. Poškození J. D., Jo. D., K. P. D. a L. P. prostřednictvím zmocněnkyně Mgr. Aleny Straubové sdělili, že právní posouzení míry spoluzavinění poškozené považují za správné a vycházející z provedeného dokazování. Upozornili, že rozsah, v jakém jednotliví účastníci nehody odpovídají za škodu, odvisí vždy od skutkových okolností konkrétního případu. S ohledem na zjištěný skutkový stav převažující až do téměř výlučné míry zavinění za vznik nehody a její následek leží na straně obviněného, který řídil vozidlo s obsahem alkoholu v krvi ve výši 2,63 g/kg a překročil nejvyšší povolenou rychlost, když projížděl v úseku nehody rychlostí více než dvojnásobnou. Dovolatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu podle jejich mínění právně nepřiléhají, neboť ve věci sp. zn. 25 Cdo 2451/2017 se jednalo o situaci, kdy spolujezdec podstoupil jízdu s opilým řidičem za zhoršených povětrnostních podmínek a ve věci sp. zn. 25 Cdo 91/2010 poškozený spolujezdec porušil vícero ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích.
17. V projednávaném případě však nelze jednání poškozené přičítat stejnou závažnost jako porušení právních povinností na straně řidiče. Tím spíš, když pro vlastní opilost nebyla sto rozeznat, do jaké míry je řidič opilý a nemohla předpokládat, že tento zahájí jízdu obcí rychlostí min. 118 km/h. Nehledě na fakt, že obviněný jízdu záměrně prodlužoval. Existuje tedy extrémní nepoměr v závažnosti mezi porušením pravidel silničního provozu na straně poškozené a na straně obviněného. Stanovení spoluzavinění poškozené na vzniku újmy v rozsahu 20 % proto považují za zcela přiměřené. Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání obviněného zamítl jako nedůvodné a přiznal jim za dovolací řízení náklady právního zastoupení.
18. Poškozený L. D. prostřednictvím svého zmocněnce Mgr. Josefa Blažka sdělil, že dovolání obviněného nepovažuje za důvodné, když zákon byl naopak výrazně porušen ve všech výrocích ve prospěch odsouzeného. Státní zastupitelství a soudy podle jeho mínění nesprávně vyhodnotily skutečnost, že obviněný vědomě řídil vozidlo ve stavu těžké opilosti s téměř 3 promilemi alkoholu v krvi, ve velkém městě jel rychlostí 118 – 130 km/h, jezdil opilý po chodníku, když sloup osvětlení, o který vozidlo rozpůlil, se nacházel na chodníku ve vzdálenosti 50 cm od okraje vozovky, a že krátce před nehodou v rozporu s dopravními předpisy vozidlo otáčel na křižovatce do protisměru a vracel se po trase svého příjezdu na křižovatku. Srovnatelné jednání je běžně posuzováno jako zločin obecného ohrožení podle §272 tr. zákoníku. Poškozený připojil novinové články pro podporu tohoto závěru. Vznesl proto podnět k podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
19. Soud zaujal nesprávný názor, že zásada in dubio pro reo se vztahuje také na otázky náhrady škody. Trestní zákoník nemá zvláštní ustanovení o náhradě škody a rozhodování se proto musí důsledně řídit předpisy občanského práva. K naplnění §2918 obž. zák. musí být mimo jakoukoli pochybnost prokázáno spoluzavinění poškozené, což se v projednávaném případě nestalo. Má za to, že obsah alkoholu v krvi poškozené se pohyboval kolem 3,5 promile, kdy se jedná o velmi těžkou opilost a poškozená proto za své jednání již v podstatě neodpovídala. Nebylo nadto prokázáno, že poškozená do vozidla nastoupila za účelem jízdy. Nebyla objasněná doba časové prodlevy, kdy kolem hodiny pouze seděli ve vozidle. Výpověď obviněného považuje za nevěrohodnou, když opakovaně uváděl nepravdivé okolnosti. S ohledem na mimořádné zavinění obviněného musí být výchozí částka výrazně vyšší, než v běžných případech. Obviněný projevil naprostou neúctu k lidskému životu a nesebekritičnost. Poškozený však nápravu nízkého odškodnění nežádá v rámci trestního řízení, ale v občanskoprávním řízení, kde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z uvedených důvodů navrhl, aby zjevně nedůvodné dovolání obviněné bylo odmítnuto.
20. Poškozený P. D. se vyjádřil prostřednictvím svého zmocněnce JUDr. Zbyňka Drobiše, přičemž s dovoláním obviněného vyjádřil nesouhlas. Upozornil, že nelze nikterak objektivizoval a sjednocovat výši spoluodpovědnosti osoby, jež usedla do vozidla s další osobou, o níž údajně věděla, že je pod vlivem alkoholu a má tudíž snížené řidičské schopnosti. Jde o pouhé konstatování nejvyššího možného limitu při určení výše spoluodpovědnosti, což však zajisté neznamená, že 50% spoluodpovědnost lze vztahovat obecně na všechny typově stejné případy. Poškozený se plně ztotožňuje s názory prvoinstančního i odvolacího soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s §265j tr. ř. usnesením zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. V alternativě druhé, tedy v případě jiného nesprávného hmotně právního posouzení, může být uvedený dovolací důvod naplněn např. i v souvislosti s nesprávnou aplikací mimotresního zákona, který soud užil při rozhodování o nároku uplatněném poškozeným v adhezním řízení. Tento důvod by proto mohla založit i nesprávná aplikace ustanovení občanského zákoníku použitá soudem při rozhodování o nároku poškozeného na odčinění nemajetkové újmy obviněným.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
26. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
29. Dovolání obviněného směřuje výhradně do výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích. Namítá nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k §2918 a §2959 o. z., neboť považuje soudem stanovenou míru spoluzavinění poškozené za příliš nízkou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, vyjádřil své přesvědčení, že míra spoluzavinění poškozené měla být stanovena ve výši 50 %.
30. Nejvyšší soud předně poukazuje na fakt, že dovolatel obsahem svého mimořádného opravného prostředku neučinil námitky směřující proti základní výši jednotlivých částek, které soud prvního stupně jako východisko pro konečné rozhodnutí o odčinění nemajetkové újmy pro jednotlivé poškozené stanovil. Nerozporoval ani určení jednotlivých poškozených, vůči kterým byla jeho povinnost náhrady nemajetkové újmy stanovena a konečně, nerozporoval ani samotný postup soudu prvního stupně, který při rozhodování podle §2959 obž. zák. nemajetkovou újmu stanovil podle zásady slušnosti. Námitky dovolatele tedy směřují výhradně proti míře, kterou byly okresním soudem, a posléze i soudem odvolacím při rozhodování nároku poškozeného L. P. a potvrzení výroků ohledně zbývajících poškozených, jednotlivé částky nemajetkové újmy pro poškozené kráceny v důsledku spoluzavinění poškozené, když tento soud ji stanovil na 20 %, avšak obviněný má za to, že by se mělo jednat o 50 %.
31. Soud prvního stupně se podrobně zabýval odůvodněním výroku o náhradě nemajetkové újmy pozůstalým poškozeným, přičemž zmínil jak vývoj související judikatury Nejvyššího soudu, tak dosavadní praxi podle „starého“ občanského zákoníku. Taktéž jeho odůvodnění stanovení jednotlivých částek pro poškozené je velmi podrobné. Stejně pečlivě se zabýval také stanovením spoluzavinění poškozené, které určil na 20 %, neboť vědomě usedla do vozidla s řidičem, který před jízdou požil alkohol (viz bod 15. rozsudku nalézacího soudu). Uvedené závěry byly potvrzeny odvolacím soudem, který se s nimi (s výjimkou stanovení nemajetkové újmy také pro poškozeného L. P.) zcela ztotožnil.
32. Se závěry těchto soudů však obviněný projevil nesouhlas s odkazem na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu. K těmto dovolací soud – ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně – uvádí, že nejsou pro projednávanou věc dostatečně přiléhavá. V obou věcech se sice jednalo o míru spoluzavinění poškozeného v případě, kdy usedl do vozidla s řidičem, o němž věděl, že požil alkohol, další okolnosti však byly natolik odlišné, že je nelze s projednávanou věcí srovnávat. Ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2451/2007 taktéž poškozený usedl do vozidla s řidičem ovlivněným alkoholem, učinil tak však zároveň za výrazně zhoršených podmínek, kdy byl na vozovce sníh, a za situace, kdy řidič neměl platné řidičské oprávnění. Ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 91/2010 usedl poškozený do vozidla s řidičem, o němž věděl, že požil před jízdou alkohol, podcenil však situaci natolik, že se při jízdě nepřipoutal bezpečnostním pásem, což se významnou měrou podílelo na tom, že došlo k jeho závažným poraněním. Z vedeného je zřejmé, že v dovolatelem citovaných věcech poškození míru svého zavinění zvýšili přispěním dalšího jednání, tedy v prvním případě, že jízdu podstoupil za výrazně zhoršeného stavu vozovky a s řidičem bez řidičského oprávnění, a v druhém případě, že se při jízdě nepřipoutal bezpečnostním pásem.
33. Nehledě na uvedené rozdíly je třeba zmínit, že obě uvedená rozhodnutí naopak uvádějí, že rozhodující příčinou škody (ve smyslu tehdejší terminologie) bylo zcela neodpovědné počínání řidiče vozu a bez jeho hrubého porušení právních povinností by ke škodnému následku nedošlo. Když zároveň shodně stanovují, že „pokud poškozený tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti jsou výrazně ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku, podíl poškozeného na vzniklé škodě se může blížit až jedné polovině“, nelze z uvedeného dovodit, jak to učinil dovolatel, že v situaci, kdy poškozený vědomě usedne do vozidla s řidičem ovlivněným alkoholem, vždy se míra jeho spoluzavinění rovná 50 %. Zároveň zde totiž Nejvyšší soud odkázal na závěr vyjádřený např. v usnesení ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1292/2006, 25 Cdo 1293/2006, že konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podíleli jednotliví účastníci nehody, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají, odvisí vždy od skutkových okolností konkrétního případu a od porovnání všech okolností, které mohly mít a měly vliv na výsledek. Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno.
34. Okresní soud se jednotlivými okolnostmi ovlivňujícími míru spoluzavinění podrobně věnoval (mj. i na výzvu odvolacího soudu poté, kdy bylo jeho první rozhodnutí zrušeno). Dospěl přitom k závěru, že přestože se nepodařilo jednoznačně vyloučit ani potvrdit, zda byla poškozená v době nehody připoutána bezpečnostními pásy, znalec uvedl, že s přihlédnutím k povaze a síle nárazu by hrály pásy zcela podřadnou roli, neboť tyto by nemohly s přihlédnutím právě k účinkům nárazu vozidla do sloupu, který tuto stranu zcela zdemoloval, proniknul prakticky takřka do poloviny vozidla, jak vyplývá ze znaleckého posudku na str. 115 a 116 spisu, nijak odvrátit účinky rázu na tělo poškozené, neboť jeho intenzita byla ve vztahu k hranici pro přežití mnohonásobně překročena (viz bod 11., str. 7 rozsudku).
35. Dále zkoumal, zda poškozená do vozidla usedla s vědomím, že byl obviněný pod vlivem alkoholu. Zde bylo prokázáno, že obviněný spolu s poškozenou zkonzumovali alkohol v poměrně velkém množství. Nepodařilo se sice prokázat přesnou míru ovlivnění alkoholem poškozené (v mezidobí došlo k likvidaci vzorků a testy nemohly být provedeny), soud však vycházel jednak z výpovědi obviněného a jednak z výpovědi svědka P. o množství objednaného alkoholu. Zároveň však nalézací soud správně poukázal, že poškozená nebyla jako spolujezdkyně povinna jakkoli řidiči při řízení radit nebo jej varovat před překážkou na silnici a že nikde není stanovena povinnost spolujezdce být střízlivý. Podstatnou okolností bylo také, že mezi dopravní nehodou a koncem jejich konzumace alkoholu uplynula hodina, přičemž o událostech jejího průběhu mohl soud vycházet pouze z tvrzení obviněného. Z výše uvedeného vyplývá zvláště podstatný závěr, tedy že poškozená neporušila žádnou zákonem jí stanovenou povinnost, čímž by míru svého spoluzavinění zvýšila. Jediným faktorem, který tedy tuto míru ovlivňoval, byla skutečnost, že vědomě podstoupila jízdu s řidičem ovlivněným alkoholem.
36. Nejvyšší soud sice ve svém rozsudku ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013, uvedl, že 20%-30% spoluúčast je zpravidla nutno považovat za nepřiměřeně nízkou, jednalo se však zejména o případy, kdy spoluúčast spočívala kumulativně jak ve vědomí poškozeného o požití alkoholu řidičem, tak i v nepoužití bezpečnostních pásů. V případě poškozené v projednávané věci se však jednalo pouze o její vědomé podstoupení jízdy s ovlivněným řidičem.
37. Pokud by skutečně byla výše míry jejího zavinění zvýšena na hranici požadovanou obviněným, těžko by tento závěr, jak upozornila státní zástupkyně, mohl odpovídat zásadám slušnosti. Kdyby Nejvyšší soud skutečně obviněnému vyhověl a míru zavinění poškozené zvýšil, stanovil by ji na roveň jeho zavinění, a to přestože jejím jediným „prohřeškem“ bylo, že když byla sama ovlivněná alkoholem, usedla do vozidla se silně opilým řidičem, zatímco obviněný svým jednáním přímo způsobil neodčinitelný následek ztráty mladého života, když nejenže řídil s 2,63 g/kg alkoholu v krvi a zároveň překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci o nejméně 68 km/h, ale navíc již v minulosti měl 2 záznamy v evidenční kartě řidiče, oba za rychlou jízdu v obci a sám připustil, že již v minulosti v opilosti řídil. Takový závěr by však byl stěží přijatelný.
38. Z výše uvedeného je zřejmé, že míra spoluzavinění poškozené stanovená nalézacím soudem a potvrzená soudem odvolacím ve výši 20 % je zcela odpovídající a hmotně právní posouzení §2918 o. z. a s ním související posouzení §2959 o. z. bylo správné.
39. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť námitka dovolatele stran naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla shledána opodstatněnou.
40. Jak z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, námitky dovolatele nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
41. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu