ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1223.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1223/2019-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 50 To 115/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 1 T 92/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 50 To 115/2019.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 1 T 92/2018, byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 6. 3. 2018 v době kolem 17.50 hodin na louce v katastrálním území XY č. XY, okres Plzeň-jih, poté, co mu poškozený J. B., narozený XY, po předchozí slovní rozepři ohledně nakládání sena chrstl z plastového kelímku do obličeje fernet, uchopil kopáč, rozběhl se za poškozeným, který začal utíkat, pronásledoval jej a v okamžiku, kdy se poškozený natočil bokem a ohlédl, zasáhl jej hroty kopáče do obličeje, čímž mu způsobil tržnou ránu na kořeni nosu v délce cca 4 mm a tržnou ranku na čele s následným ošetřením na chirurgickém oddělení Stodské nemocnice, a.s., s vystavením pracovní neschopnosti od 7. 3. 2018 do 23. 3. 2018.“
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, škodu ve výši 1 088 Kč, poškozenému J. B., nar. XY (dále jen „poškozený“) bolestné ve výši 2 532 Kč a škodu ve výši 447 Kč, přičemž poškozený J. B. byl podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení občanskoprávní.
3. O odvolání, které proti uvedenému rozsudku podali obviněný a poškozený, bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 50 To 115/2019. Podle §222 odst. 2 a §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen a trestní věc obviněného pro shora uvedený skutek byla postoupena Obecnímu úřadu Chotěšov, jelikož nejde o trestný čin, avšak tento skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání v neprospěch obviněného, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
5. V odůvodnění podaného dovolání předestřel, že souhlasí s krajským soudem v tom, že z popisu skutku v rozsudku nelze jednoznačně dovodit úmyslné zavinění, nemůže se však ztotožnit se závěry tohoto soudu. Za východisko totiž považoval důsledné rozlišení pojmů „skutek“ a „popis skutku“. Prvně jmenovaný představuje vše, co se objektivně ve vnějším světě stalo, kdežto druhý pak slovní vyjádření skutkových okolností, které soud považuje za zjištěné. Podle konstatování krajského soudu skutková zjištění okresního soudu v jeho rozsudku nechybějí. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že na jejich podkladě pak lze jednoznačně uzavřít, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jako zkušený a znalý člověk práce s kopáčem a jeho vlastností si musel být vědom, jaká poranění reálně hrozí v případě zásahu do hlavy poškozeného špičatými hroty. Protože opakovaně mířil vůči hlavě poškozeného, musel být s takovou eventualitou srozuměn.
6. Následně konstatoval, že za takto dostatečně určitých skutkových zjištění krajskému soudu absence odvolání státního zástupce ani zásada zákazu reformationis in peius ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebránily rozhodné skutečnosti do skutkové věty doplnit. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr., a další obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Tdo 687/2006, sp. zn. 8 Tdo 860/2007, sp. zn. 8 Tdo 183/2010, sp. zn. 3 Tdo 556/2011), která lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Doplnění části skutku by totiž nevedlo ke zhoršení postavení obviněného, neboť by jím nebyl měněn rozsah ani závažnost trestné činnosti, zpřísněna právní kvalifikace či uložený trest. Zmíněné doplnění by nemohlo být pro obviněného tzv. překvapivým rozhodnutím, a to vzhledem k tomu, že konkrétní skutková zjištění odůvodňující právní kvalifikaci byla učiněna již soudem prvního stupně a v rámci odvolacího řízení nebyla k tíži obviněného měněna či doplňována. Dodal, že obdobným způsobem lze do skutkové věty doplnit i skutečnosti stran popisu hrozícího, možného následku pokusu žalovaného trestného činu.
7. S ohledem na výše uvedené nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 50 To 115/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro takový případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
8. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněného k tomuto dovolání.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 50 To 115/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
15. V posuzované věci nejvyšší státní zástupce uplatnil námitky, které bylo možno z hlediska formálního i věcného pod jím deklarovaný dovolací důvod podřadit. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3 tr. ř. a seznal, že podané dovolání je důvodné.
16. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání sice přisvědčil názoru odvolacího soudu, podle něhož z výrokové části (skutkové věty) rozsudku soudu prvého stupně nebylo možné jednoznačně dovodit úmyslné zavinění, vyjádřil však zásadní výhrady vůči jeho závěru o nemožnosti doplnit v tomto směru skutkovou větu z důvodu existujícího zákazu reformationis in peius a potažmo o nutnosti postoupit z tohoto důvodu věc Obecnímu úřadu Chotěšov k projednání skutku z pohledu možného naplnění skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití v nedbalostní formě. Stran uvedeného totiž nejvyšší státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž mohl i odvolací soud doplnit skutkovou větu, aniž by zasáhl do zmíněné zásady.
17. Nejvyšší soud se zřetelem k daným relevantním námitkám vážil, zda úvahy a závěry odvolacího soudu, jež našly svůj výraz ve výroku o postoupení věci Obecnímu úřadu Chotěšov, mohou obstát.
18. Předně je třeba uvést, že pokud ve výrokové části rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem, absentuje popis některého z typových znaků skutkové podstaty, pak se jedná o závažnou vadu rozsudku, a to i tehdy, jsou-li všechny skutečnosti potřebné k naplnění zákonných znaků takového trestného činu obsaženy v odůvodnění rozsudku. Nicméně, zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
19. Krajský soud konstatoval, že v řízení, jež předcházelo vydání jím přezkoumávaného rozsudku, nedošlo k podstatným vadám ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., že okresní soud provedl úplné dokazování a důkazy řádně vyhodnotil. Učinil pak závěr, že nemá pochybnosti o tom, že se skutkový děj odehrál tak, jak je popsáno ve výroku napadeného rozsudku. Své rozhodnutí o postoupení věci založil na tom, že se nalézací soud dostatečně nezabýval subjektivní stránkou (její formou) jednání obviněného, přičemž totéž pochybení vytknul i orgánům činným v přípravném řízení, neboť: „již v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně také v obžalobě je použito k popisu stěžejní části děje sloveso „zasáhl“. K zasažení druhé osoby nějakým nástrojem může dojít jak úmyslně, tak z nedbalosti. Z kontextu celého rozhodnutí, zejména z uplatněné právní kvalifikace, je možno dovodit, že jak orgány činné v přípravném řízení, tak okresní soud dovodily úmyslné zavinění obžalovaného. Tento závěr však neodpovídá již zmíněnému znění skutkové věty a dostatečně zdůvodněn není ani v odůvodnění rozsudku. S ohledem na to, že nebylo podáno odvolání v neprospěch obžalovaného, nebylo možné toto pochybení okresního soudu napravit. Doplněním (upřesněním) skutkových zjištění by dle názoru krajského soudu byl porušen zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu).“ Se závěrem, že znění skutkové věty neumožňuje uplatnit nejen použitou, ale ani jinou právní kvalifikaci podle trestního zákoníku, avšak není vyloučena úvaha o tom, že by jednání obviněného mohlo naplnit skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití v nedbalostní formě zavinění, napadený rozsudek zrušil a věc postoupil Obecnímu úřadu v Chotěšově.
20. V návaznosti na shora uvedené obecné závěry možnosti doplňování výroku rozhodnutí je však potřeba konstatovat, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že poškozený, prchající z místa konfliktu, byl pronásledován obviněným a „…snažil se levou rukou odvrátit útoky obžalovaného, které směřovaly vidlemi na jeho ramena a hlavu“ (bod 3. rozsudku nalézacího soudu), obviněný „zaútočil kopáčem na hlavu poškozeného silou střední až menší intenzity, útok směřoval i proti obličejové části poškozeného, kde mu způsobil zranění, a k zasažení oka, vzhledem ke všem okolnostem případu nedošlo jen pouhou náhodou“ (bod 4. rozsudku nalézacího soudu). Z těchto skutečností (explicitně vyjádřených v rozsudku soudu prvního stupně) se podává, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsané poranění poškozeného nebylo důsledkem nezachování nezbytné opatrnosti ze strany obviněného, a tedy jeho nedbalostního jednání, nýbrž následkem vědomě vedeného útoku z jeho strany. Vyjádřilo-li odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že se obviněný snažil poškozeného opakovaně zasáhnout do oblasti hlavy a ramen (poškozený se snažil útoky obviněného odvrátit), pak je zjevné, že volní složka jednání obviněného nabyla formy úmyslu, ve vztahu k vlastnímu zasažení poškozeného ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k následku, jenž je zákonným znakem objektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (tj. poruše zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku), jednal obviněný nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť byl přinejmenším srozuměn s možností poruchy na zdraví poškozeného v případě, že by došlo k zásahu jeho hlavy (na niž opakovaně mířil) kopáčem (vidlí, které jsou v části, kde mají hroty, zahnuty do pravého úhlu). Při znalosti charakteristik tohoto nástroje, s nímž na poškozeného útočil, si musel být dobře vědom jeho ranivých účinků při zásahu hlavy poškozeného hroty, kterými je kopáč zakončen, a to za použití síly střední až menší intenzity, a musel tudíž být s alternativou vzniku zranění v podobě vymezeného zněním §122 odst. 1 tr. ř. srozuměn. To, že k takovému následku v případě posuzovaném nedošlo (jednání bylo proto soudem prvního stupně kvalifikováno jako pokus označeného přečinu), nemění nic na tom, že obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
21. Krajský soud pochybil, pokud s odkazem na zásadu zákazu reformationis in peius shledal, že v projednávaném případě nemůže doplnit skutkovou větu výroku rozsudku o okolnosti charakterizující subjektivní stránku jednání obviněného (potažmo hrozící následek). Nic mu totiž se zřetelem k výše uvedeným teoretickým východiskům nebránilo, aby zjištěnou vadu okresního soudu napravil a popis skutku doplnil v souladu s jeho skutkovými zjištěními. Doplnění popisu skutku by se totiž neprojevilo zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu, závažnosti následků apod., neboť i tuto skutečnost (poranění oka) soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku (srov. bod 4.). V návaznosti na uvedené pochybení odvolací soud skutek obviněného nesprávně právně posoudil, potažmo nesprávně rozhodl o postoupení věci příslušnému správnímu orgánu.
22. Tento závěr plyne ze zjištění, že odvoláním napadený rozsudek (hodnocený jako celek, tj. s přihlédnutím k jeho výrokové části a odůvodnění, jež si vzájemně neodporují) nebyl vadný co do hmotně právního posouzení jednání obviněného, leč toliko z hlediska procesního, a to v tom, že vlastní popis skutku obsažený ve výrokové části rozsudku nevyjádřil zcela transparentně a v dostatečné míře vlastní skutková zjištění nalézacího soudu způsobem, který by odstranil jakékoli pochybnosti o důvodnosti hmotněprávní subsumpce učiněných zjištění pod příslušné zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (resp. jeho pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku), jímž byl obviněný uznán vinen. Vlastní skutek, jak byl soudem zjištěn, však soudem prvního stupně užitou právní kvalifikaci odůvodňoval. S přihlédnutím k těmto skutečnostem mohl popsaný nedostatek odvoláním napadeného rozsudku odstranit odvolací soud tím, že by při jeho zrušení a novém vyslovení viny doplnil popis skutku o ta zjištění vyjádřená v odůvodnění rozsudku ( „zaútočil kopáčem na hlavu….“ ), z nichž plynula úmyslná forma zavinění obviněného, v níž se svého činu dopustil.
23. Lze tak uzavřít, že odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadami, jež naplnily dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
24. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce proto Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 50 To 115/2019, a podle §265k odst. 2. tr. ř. také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
25. V dalším řízení bude Krajský soud v Plzni povinen znovu posoudit otázku subjektivní stránky obviněného a jejího doplnění do výrokové části rozhodnutí v intencích výše uvedeného. Pouze pro úplnost se připomíná, že při novém projednání a rozhodnutí věci je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu