ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1275.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1275/2019-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2019, č. j. 8 To 252/2019-189, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 13/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2019, č. j. 6 T 13/2019-127 , byl obviněný J. Č. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ad I. a II. přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
I. dne 1. 10. 2018 od 23:14 hodin do 23:23 hodin, v XY, ulice XY, ze společných prostor v přízemí bytového domu odcizil dětskou cyklistickou helmu Cratoni Maxster blue pirate v hodnotě 1 000 Kč tím způsobem, že využil nefunkčnost pantů vstupních dveří a za pomocí baterky se pohyboval po společných prostorech domu do přízemí, kde si povšiml shora uvedené helmy, položené na dětském kočárku, čímž způsobil poškozené H. S., nar. XY škodu ve výši 1 000 Kč, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl v posledních třech letech za obdobnou trestnou činnost již odsouzen a potrestán, a to rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 2 T 157/2012, s nabytím právní moci dne 30. 10. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 387/2013, pro spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, kdy mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, trest vykonal dne 7. 4. 2016,
II. dne 17. 1. 2019 kolem 18:00 hodin v XY, XY, na rohu ulic XY a XY vnikl do zde zaparkovaného odstaveného neuzamčeného vozidla zn. VW Passat Variant, registrační značky XY, kde demontoval černý kožený podsedák levého zadního sedadla, který chtěl následně prodat na místě přítomnému L. B., nar. XY, který si ho uložil do svého opodál zaparkovaného vozidla Volkswagen Passat Variant 3BG, registrační značky XY, a následně vydal policejní hlídce, čímž poškozené B. K., nar. XY způsobil škodu ve výši 500 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 46 T 43/2018, který nabyl téhož dne právní moci, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 220 hodin.
2. Obviněný byl za jednání popsané pod bodem I. rozsudku odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 24 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 6 T 122/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání popsané pod bodem II. rozsudku byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené H. S. na náhradě škody částku 1 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená B. K. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená H. S. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 7. 2019, č. j. 8 To 252/2019-189 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Utěšeného dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatel ho uplatnil v jeho druhé variantě, tj. že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku pod bodem II. rozsudku, když neshledal důvod pro zrušení či změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Obhajoba dovolatele spočívá v tom, že nebyla prokázána subjektivní stránka u jednání, jehož se měl dopustit. Obecně totiž platí, že zaviněním musí být pokryto naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Obviněný má za to, že nebylo prokázáno jednání alespoň ve formě nepřímého úmyslu. Jeho obhajoba ve vztahu k tomuto skutku nebyla vyvrácena. Soudy neuvěřily jeho tvrzení, aniž by označily důkazy, které by ho zpochybnily. Od počátku řízení uvádí, že neměl v úmyslu dopustit se krádeže podsedáku z uvedeného motorového vozidla. Měl za to, že vozidlo patří jeho známému, který mu sdělil, že je v jeho vlastnictví, je neuzamčené a může si z něho cokoli vzít. Nadto vypověděl, že si podesdák nevymontoval a ani ho nevzal. Pouze to sdělil svědku B., který podsedák sám vymontoval a odnesl do svého vozidla. Proti jeho verzi stojí výpověď svědka B., který přitom svůj podíl na trestné činnosti zlehčoval. Soudu prvního stupně vytkl, že zamítl důkazní návrh na výslech A. M. pro nadbytečnost. Podle jeho názoru jde o tzv. opomenutý důkaz. Soudy závěr o jeho vině učinily jen na podkladě výpovědi svědka B. a toho, že se (dovolatel) nacházel na místě činu.
6. Dovolatel namítá, že jeho jednání je možné vnímat optikou skutkového omylu podle §18 odst. 2 tr. zákoníku. Negativní skutkový omyl z povahy věci vylučuje úmyslnou formu zavinění i zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve vztahu k danému znaku. Obviněný namítá, že měl mylné povědomí o vlastníkovi uvedeného motorového vozidla. V důsledku toho u něho absentovala představa o tom, že by se dopouštěl krádeže cizí věci. Nedostatečnost důkazní situace podporuje rovněž odůvodnění usnesení odvolacího soudu pod bodem 6. Obviněný si je vědom své trestní minulosti, sama tato skutečnost však není důvodem pro to, aby soudy odmítly pravdivost jeho výpovědi.
7. Ve vztahu k jednání pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, má za to, že soud nerespektoval základní zásady pro ukládání trestu. Poukázal na ustanovení §38 odst. 1 tr. zákoníku a §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zvýšením souhrnného trestu z 8 měsíců na 10 měsíců soudy nerespektovaly tato pravidla. Uložení nepodmíněného trestu musí odůvodňovat nejen osoba obviněného, nýbrž i povaha trestné činnosti, tj. její škodlivost. Jednání pod bodem I. lze označit za bagatelní trestnou činnost, ke které se doznal a vyjádřil vůli nahradit způsobenou škodu. Spáchal ji pod vlivem rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil, když mu umírala matka. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody má místo tam, kde nepostačí uložení mírnějšího (např. postup podle §44 tr. zákoníku nebo alternativního trestu).
8. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten k podanému dovolání obviněného sdělil, že jeho argumentace neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání. Její podstata totiž spočívá ve zpochybnění správnosti hodnocení důkazů ve věci činnými soudy, resp. ve zpochybnění správnosti a úplnosti učiněných skutkových zjištění, na kterémžto základě se obviněný snaží prosadit svou verzi skutkového děje, dle níž ho zmátl jakýsi jeho známý přezdívaný M., který ho uvedl ve skutkový omyl. Až v návaznosti na to, tedy sekundárně, obviněný brojí proti závěru soudů stran úmyslného zavinění, které vylučuje právě až na podkladě své vlastní verze skutkového děje. Obviněný tedy podle názoru státního zástupce založil svůj mimořádný opravný prostředek na zpochybnění správnosti hodnocení důkazů a soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na to namítal nesprávné právní posouzení svého jednání. Dovolání tedy co do těchto výhrad fakticky uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), a nikoli hmotně právním základě. Přihlédnout k těmto námitkám by bylo možné v podstatě pouze tehdy, pokud by bylo možno na jejich základě dovodit existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených soudních rozhodnutí či existenci vady opomenutých důkazů. Žádnou takovouto vadou však podle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí.
10. Skutková zjištění svědčící o vině dovolatele mají na provedené důkazy jednoznačnou obsahovou vazbu a lze je z provedených důkazů dovodit spolehlivě, přičemž odkázal na str. 3-4 usnesení městského soudu. Důkazy jsou podle mínění státního zástupce v tomto ohledu jednoznačné a skutková zjištění, jakož i hodnocení důkazů netrpí žádnými vadami, natož vadami extrémními. Státní zástupce neshledal ani vadu opomenutých důkazů, neboť soudy návrh obviněného na výslech svědkyně M. nepřehlédly, nýbrž se s ním řádným způsobem vypořádaly, přičemž ho označily za nadbytečný. Nadbytečnost důkazu je přitom ustálenou praxí uznávána jako legitimní důvod pro zamítnutí důkazního návrhu.
11. Pokud jde o druhou skupinu námitek, fakticky jimi obviněný vytýká nepřiměřenost trestu. K tomu uvedl, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. nezohlednění všech kritérií pro jeho výměru nebo údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících či přitěžujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit.
12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Současně navrhl, aby tak dovolací soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
22. Pokud jde o námitky dovolatele, které uplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze je hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání. Je tomu tak proto, že nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. To platí pro mimořádný opravný prostředek obviněného jako celek, přestože v jeho obsahu obviněný deklaruje i přítomnost námitek, které by jinak charakter námitek hmotně právních mohly mít, ne tak v podání dovolatele (především jím namítaná absence zavinění jako znaku subjektivní stránky). Tato výhrada pouze vyvolává zdání hmotně právní námitky, neboť domnělé (obviněným tvrzené) nedostatky v právním posouzení soudy zjištěného skutku dovolatel buduje na obhajovací verzi odlišné od průběhu skutkového děje, kterou soudy obou stupňů odmítly. Obviněný tudíž de facto odmítá přijmout tu část skutkových zjištění, jež správnost právního posouzení potvrzují. Námitky jím vznesené lze hodnotit toliko jako setrvalý nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Nezbývá než připomenout (jak je již výslovně uvedeno v bodech 12. – 14. tohoto usnesení), že Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně, event. soud odvolací ve výroku odsuzujícího rozsudku. Tuto námitku dovolatel ani nevznáší, přičemž je třeba zdůraznit, že v dané věci by se ani o tento případ nemohlo jednat.
23. Ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného lze proto konstatovat, že tyto nejsou způsobilé vyvolat procesní reakci dovolacího soudu projevující se v kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť vadami, které by z důvodu zajištění práva obviněného na spravedlivý proces takové řešení odůvodňovaly (z důvodu tvrzené existence tzv. extrémního nesouladu), napadená rozhodnutí netrpí. Za rozhodnutí trpící tvrzenou vadou by totiž bylo možno označit jen takové rozhodnutí, které by obsahovalo skutková zjištění, která by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo by s těmito dokonce byla přímo v rozporu. Nic takového z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího nevyplývá.
24. Naopak závěry soudů jsou zcela logické (odvolací soud přitom v zásadě převzal skutkové okolnosti plynoucí z příslušných hodnotících pasáží nalézacího soudu). Ke skutkovým námitkám, které dovolatel uplatnil ve vztahu k jednání pod bodem II. (krádež podsedáku z motorového vozidla), možno uvést, že soud prvního stupně se vcelku logicky vypořádal s obhajobou dovolatele, který nedostatek subjektivní stránky vnímá v jednání pod vlivem skutkového omylu [protože ze skutečnosti „sdělené známým (přezdívka M.), měl za to, že motorové vozidlo … patří tomuto známému … V důsledku toho … měl mylné povědomí o vlastníkovi uvedeného motorového vozidla“]. Tato námitka, z níž vyvozuje nedostatek subjektivní stránky svého jednání, zjevně překračuje rámec zvoleného důvodu dovolání, navíc je i v obecné rovině nepřípadná. Existence subjektivní stránky – a tím i vyloučen závěr o jednání dovolatele pod vlivem omluvitelného skutkového omylu – je adekvátně dovozena z dalších v řízení provedených důkazů, a to především z výpovědi svědka B. Ten uvedl (výpověď svědka mimo hlavním líčení na č. l. 64-65), že obviněný ve vztahu k němu vystupoval jako vlastník vozidla („Č. k tomu vozidlu říkal, že je jeho, on měl více vraků … a nenapadlo mě, že by mohlo být kradené“). O skutečnosti, že nejednal ve skutkovém omylu, tj. že by jednal pod vlivem nesprávných informací v otázce vlastnictví předmětného vozidla, svědčí rovněž způsob jednání obviněného po příjezdu hlídky Policie ČR na místo činu, kdy se dovolatel dal na útěk. Tato reakce zjevně nenasvědčuje závěru o omylovém jednání dovolatele, který, pokud by jednal pod vlivem nesprávné představy, jistě by tímto způsobem na příjezd policejní hlídky nereagoval.
25. Dovolací soud konstatuje, že námitka dovolatele, podle níž se odvolací soud vyslovil k nedostatečnosti důkazní situace pod bodem 6. usnesení, neodpovídá skutečnému stavu věci. V dovolatelem zmíněné pasáži totiž odvolací soud zcela jednoznačně uvedl, že žádné pochybnosti stran úplnosti a správnosti zjištění skutkového stavu nemá a rozsah provedených důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených pokládá za zcela dostačující pro závěr o vině dovolatele. K tomu lze v podrobnostech odkázat na příslušnou pasáž odvolacího soudu, podle níž „[m]ěstský soud považuje skutková zjištění obvodního soudu jako správná a úplná, mající oporu v provedených důkazech, které obvodní soud hodnotil tak, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na odpovědném uvážení všech okolností případu jednotlivě, v jejich souhrnu i ve všech relevantních vzájemných souvislostech a jeho objektivní zhodnocení vyústilo v odsuzující výrok. Obšírné odvolací námitky do vadného hodnocení důkazů nepovažuje městský soud za důvodné… Obvodní soud se v písemném odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s ust. §125 tr. ř. dostatečně vypořádal s hodnocením výpovědi svědka L. B., který obžalovaného usvědčuje, jakož i s obhajobou obžalovaného.“ Takto vyjádřená hodnotící pasáž odvolacího soudu zjevně nesvědčí o tom, že by soud druhého stupně spatřoval v důkazním řízení provedeném před soudem prvního stupně jakékoli nedostatky.
26. Dovolatel opakovaně poukazuje na to, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem A. M., který má podle názoru obviněného charakter tzv. opomenutého důkazu. Tak tomu v tomto případě nepochybně není. Lze připomenout, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno." O opomenutý důkaz se zjevně nemůže jednat již proto, že soud prvního stupně odmítl provedení navrženého výslechu svědeckou výpovědí (přítelkyně dovolatele) pro jeho nadbytečnost (str. 5 rozsudku), jelikož se tato osoba na místě činu nepohybovala, a proto by její svědecká výpověď skutková zjištění soudu nemohla v žádném směru ovlivnit. Obdobnou námitkou se přitom zabýval rovněž odvolací soud (srov. str. 3 usnesení Městského soudu v Praze). O případ tzv. opomenutého důkazu se proto nemůže zjevně jednat.
27. Stran námitek dovolatele ke skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, je třeba konstatovat, že ve své podstatě směřují proti nepřiměřenosti dovolateli uloženého trestu, jelikož jimi namítá porušení pravidel pro ukládání trestu podle §38 odst. 1 tr. zákoníku a §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. O takové porušení v dané věci zjevně nejde. Nadto je třeba konstatovat, že námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu nemohou založit dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Nejde-li totiž o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci (obviněnému byl za jednání pod bodem I., tj. za spáchaný přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí šesti měsíců až třech roků), nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
29. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním.
30. V souvislosti s právě uvedeným lze doplit, že obviněnému byl pro jednání pod bodem I. rozsudku uložen trest (viz výše pod bodem 2. tohoto usnesení) při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, když zohlednil především ta kritéria, jejichž respektování se obviněný domáhá, a to význam chráněného zájmu, který byl jednáním obviněného dotčen, způsob provedení činu a následky, které svým jednáním vyvolal, tj. vznik minimální škody na majetku poškozené. Pakliže obviněnému soud prvního stupně uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, učinil tak s přihlédnutím k tomu, že dovolatel se trestněprávně relevantního jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody a po uložení trestu obecně prospěšných prací, přičemž zohlednil nezachovalost osoby obviněného, jenž je recidivistou a dosavadní jemu uložené tresty se z hlediska jeho nápravy zjevně minuly účinkem.
31. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným (jenž tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě), může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
32. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
33. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu