ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1286.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1286/2019-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. S. , nar. XY na XY, občan Ukrajiny, v ČR trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 67 To 173/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 95/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 67 To 173/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 29 T 95/2018.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 29 T 95/2018, byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „dne 17. 3. 2018 v čase kolem 18:00 hodin, v prostorách recepce hotelu XY, XY, poté, co poškozený J. V., nar. XY, vulgárně urážel obžalovaného, kdy ho vyzýval k pěstnímu souboji, doprovázel to i gestikulacemi, kterými ho vyzýval k tomu, aby vyšel před hotel, a toto dále doprovázel slovy "pojď ven a vyřeš to jako chlap", obžalovaný na toto nereagoval a poškozeného J. V. si nevšímal, přičemž poškozený J. V. využil nestřeženého okamžiku a obžalovaného zezadu udeřil oběma rukama do hlavy, a to do oblasti týlní části hlavy, obžalovaný se proti poškozenému J. V. otočil a následně jej v rámci vzájemné potyčky opakovaně udeřil dlaní sevřenou v pěst do oblasti hlavy a horní části trupu, což vedlo k pádu poškozeného, přičemž obžalovaný pokračoval v jeho napadání i ve chvíli, kdy poškozený ležel na zemi a v potyčce nepokračoval, tím, že jej opakovaně udeřil kolenem do obličejové části hlavy a dále pak jej kopl nártem nohy do oblasti břicha a hrudníku, tímto způsobil poškozenému J. V. zlomeniny nosních kůstek, zlomeninu lícního oblouku vlevo s krevním výronem do dutiny horní čelisti vlevo, podkožní krevní výrony v oblasti obou očí, drobný plášťový krevní výron nad levou hemisférou mozku.“
2. Za uvedený přečin byl podle §146a odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 55.815,- Kč.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 67 To 173/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nesouhlasí s názorem soudu, že jeho jednání „zcela zjevně“ překročilo meze nutné obrany. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že útok ze strany poškozeného na obviněného přímo hrozil nebo trval po dobu celého konfliktu. Tuto skutečnost dokládají záběry z kamerového systému, na kterých je vidět, že poškozený i poté, co se opakovaně ocitne na zemi, tak na obviněného dále útočí a výpověď obviněného, že věděl, že pokud přestane se svým jednáním, tak bude hned poškozeným znovu napaden, a konečně výpověď svědkyně L. H., která uvádí, že neměla pocit, že by obviněný v průběhu celého konfliktu mohl svého jednání zanechat a pokud by tak učinil, byl by ihned poškozeným opětovně napaden, a skutečnost, že poškozený se pokusil obviněného znovu napadnout i po příjezdu policejní hlídky.
6. To, že se poškozený ocitl v průběhu konfliktu na zemi, neznamená, že by od něj nehrozil další útok (jak uvedl soud prvního stupně), když i po pádu na zem poškozený na obviněného opakovaně útočil. K tomu obviněný poukázal na znění komentáře k trestnímu zákoníku. Zdůraznil přitom, že s ohledem na předchozí jednání poškozeného vůči němu a pověst poškozeného (agresivní opilec) se důvodně obával, že pokud zanechá svého jednání, tak bude poškozeným okamžitě znovu napaden.
7. Následně uvedl, že jej poškozený v průběhu celého konfliktu (a i po jeho ukončení) neustále napadal, a jelikož jeho (obviněného) prvotní jednání nevedlo k zastavení útoku ze strany poškozeného, bylo nutné užití síly o větší intenzitě tak, aby byl naplněn účel nutné obrany a odvrácena újma hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem – v tomto případě ochrana zdraví a života obviněného. Pokud by jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená, jak dovodil soud prvého stupně, musela by zajisté vést k tomu, že by k neustálým dalším útokům za strany poškozeného na obviněného již nedocházelo. Tento předpoklad však jednoznačně naplněn nebyl (viz útok poškozeného na obviněného po příjezdu policejní hlídky), a tudíž nelze uzavřít, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená. Vyslovený názor soudu by tak ve svém důsledku popíral smysl zákonného ustanovení o nutné obraně, když i obranu, která svou intenzitou ani nepostačuje k odvrácení trvajícího útoku, již považuje za zcela zjevně nepřiměřenou, neboť obrana musí být zásadně alespoň tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, k čemuž v tomto případě nedošlo.
8. Pojem zcela zjevně nepřiměřené obrany je nutno vykládat v subjektivním pojetí. Obviněný za sebou nemá žádný bojový výcvik, nikdy nedělal žádné bojové sporty ani se nikdy neúčastnil žádných šarvátek nebo rvaček. Tento konflikt pro něj byl první situací v životě, kdy byl nucen v sebeobraně použít fyzické násilí. Navíc byl po celou dobu konfliktu z obavy o zdraví a tělesnou integritu značně rozrušen. Jednání, které je mu kladeno za vinu, učinil v nutné obraně.
9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 67 To 173/2019, a jemu přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 29 T 95/2018, a rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Souhlasil přitom s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že podané dovolání považuje za důvodné. Ačkoli se soudy pokusily věc pečlivě vyhodnotit, přesto v konečném důsledku pochybily. Nezohlednily to, že otázku naplnění podmínek nutné obrany je třeba zkoumat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy jak se jevila obránci v době napadení a nikoli tak, jak se jeví osobám, které ji následně posuzují. Dále soudy pochybily, když obviněnému vytkly, že se nechoval v souladu se zásadou subsidiarity, přestože v případě nutné obrany není subsidiarita vůbec žádána. Tyto chyby vedly k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem, ačkoli jednal v nutné obraně. Důsledkem je porušení pravidla, že riziko za výsledek střetu, který je konfliktem útočníka a obránce, musí primárně nést útočník.
11. Pokud soudy zdůraznily, že obviněný měl možnost jiného řešení konfliktu, např. v podobě přivolání policie nebo že po pádu poškozeného na záda obviněný mohl konflikt ukončit a odejít, pak trvají na subsidiaritě v nutné obraně. Ovšem pro jednání v nutné obraně není subsidiarita podstatná, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval podle způsobu útoku. Exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Úvaha soudů o tom, že obviněný měl a mohl konfliktní situaci řešit jinak, je tudíž ve vztahu k projednávané věci bez významu. Nikdo není povinen chovat se zbaběle, člověk není povinen sklonit se před hrubiánem a právo nesmí ustupovat bezpráví. První argument soudů, podle kterého je nutná obrana vyloučena, tedy není správný.
12. K druhému argumentu, že po pádu poškozeného na záda, již obviněný nemohl jednat v nutné obraně, protože po tomto momentu již nebyl poškozený schopen se mu fyzicky postavit, poškozený ho už nenapadal ani ze strany poškozeného nehrozil žádný útok, státní zástupce konstatoval, že tento argument vůbec nezohlednil subjektivní stav obviněného /obránce. Naopak vycházel čistě z objektivního ex post hodnocení, které je založeno na rozfázování kamerového záznamu. Nicméně obviněný ve víru bitky, kterou vyvolal poškozený, takovou možnost chladného, objektivního zhodnocení kamerových záznamů neměl. Judikatura proto význam subjektivního hlediska zdůrazňuje, a nebazíruje na objektivním, chladném, z bezpečí kanceláře a s odstupem času učiněném vyhodnocení. Subjektivní pohled je o to důležitější, že obránce se pod útokem neocitá vlastní vinou, nemůže za něj, stresovou situaci s omezeným rozhodovacím prostorem vyvolává útočník.
13. Státní zástupce zdůraznil, že poškozený obviněného dlouhodobě urážel, nadával mu, choval se agresivně i vůči dalším lidem. Okolí z něj mělo obavy. Obviněný se snažil střetu s ním vyhnout, a to i inkriminovaného dne. Z hlediska posouzení obranného jednání je nutno zdůraznit, že poškozený se holedbal, že je držitelem černého pásu z juda (nejvyšší technický, potažmo výkonnostní stupeň v bojovém umění) a že obviněného zbije. Zákeřný útok zezadu a představa, že proti obviněnému stojí trénovaný zápasník (jak se prezentoval poškozený), musela v obviněném jistě vyvolat úlek, stres a další silné emoce.
14. Závěr soudů, že od 18:07:39 hod. (čas pádu poškozeného na zem) neměl obviněný důvod k obraně, je nesprávný. Celou dobu se jednalo o pokračující konflikt, kdy obviněný neměl jasné indicie, na základě kterých by mohl důvodně říci, že mu poškozený/útočník dá již konečně pokoj. To platí i o následném pokračování konfliktu, kdy sice má obviněný již sice viditelnou převahu, nicméně poškozený/útočník nedává svým jednáním nijak znát, že nechce v bitce pokračovat. Obviněný se tedy mohl opodstatněně domnívat, že pokud se poškozený/útočník znovu zvedne, tak ho znovu i napadne, když tak již i učinil a nedává najevo, že v bitce končí. Opakované srážení poškozeného/útočníka na zem není bezdůvodným napadáním či prostou odvetou, je to kontrola situace, kdy obránce využívá toho, že získal převahu a nenechává boj znovu rozhořet, resp. kontroluje útočníka, který se nevzdává, snaží se zvednout a pokračovat v bitce. Pakliže poškozený/útočník po opakovaném sražení na zem znovu a znovu vstával či se o to pokoušel, nijak nedal najevo ochotu v boji ustat, dokonce po zvednutí se ze země znovu obviněného napadal, musí nést riziko za újmu na svém zdraví sám. Je zřejmé, že z pohledu obviněného útok vyvolaný poškozeným/útočníkem stále trval, a to až do 18:14:12 času kamerového záznamu, tedy do doby, kdy přijela policie. Pokud tuto závěrečnou část bitky obvodní soud z celého konfliktu vyloučil, pak se jedná podle státního zástupce o chybu. Jednalo se o konflikt jediný, který je nutno posuzovat komplexně.
15. K tomu, aby člověk jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, musí být v prvé řadě splněna podmínka, že čelí přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Tato podmínka byla podle státního zástupce splněna.
16. Splněna byla podle jeho názoru i podmínka adekvátnosti, neboť s ohledem na okolnosti útoku, jeho způsob a osobu útočníka, si obviněný přes důraznou a intenzivní obranu rozhodně nepočínal „zcela zjevně nepřiměřeně“. Podle názoru státního zástupce oplácel stejnou mincí – na poměrně tvrdý fyzický útok reagoval tvrdou fyzickou odplatou. Okolnost, že obrana byla intenzivnější než útok, sama o sobě její adekvátnost nevylučuje. Obrana musí být tak intenzivní, aby útok odvrátila, tj. musí být silnější než útok, pouze nesmí být zcela zjevně přehnaná. V řešené kauze navíc obviněný podle své představy čelil držiteli černého pásu v bojovém umění. O zcela zjevnou nepřiměřenost se tedy v řešené kauze nejednalo, způsob obrany byl v zásadě srovnatelný se způsobem útoku. Nutnou obranu nevylučuje fakt, že obviněný v roli obránce způsobil poškozenému poranění mající povahu ublížení na zdraví a byl s tímto následkem srozuměn. Zavinění ve vztahu k následku činu nutnou obranu nevylučuje, není-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, pak nezáleží na tom, zda byl obránce s možnými negativními následky obrany srozuměn či nikoliv, nezáleží ani na tom, že útočník utrpěl vážnější zranění než obránce. Podle státního zástupce je splněna podmínka nutné obrany, a to existence trvajícího útoku. Pro úplnost dodal, že v situaci, kdy ve věci činné soudy uznaly, že podstatná část jednání obviněného se odehrála v nutné obraně, k excesu došlo až posléze, není jasné, která zranění poškozený utrpěl v době, kdy se obviněný podle soudů pouze bránil, a která v době, kdy již z limitů nutné obrany vybočil. Již sama tato okolnost vede k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nemohou obstát. Za zranění, která obviněný poškozenému způsobil v době, kdy jednal v nutné obraně, nemůže nést odpovědnost. Tu může nést pouze za zranění, ke kterým došlo až po vybočení z mezí nutné obrany. Soudy však toto rozlišení neprovedly. I pokud by byl správný jejich závěr o extenzivním excesu, není podle státního zástupce možné spolehlivě určit, která poranění byla v tomto excesu způsobena, a která vznikla již předtím v rámci nutné obrany.
17. Státní zástupce pak shrnul, že obviněný jednal v mezích nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, a proto došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
19. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 67 To 173/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
24. Protože argumentace uplatněná v dovolání neumožňuje, aby o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného bylo rozhodnuto způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a dospěl k následujícím poznatkům. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že trestnost jeho jednání byla vyloučena, neboť jednal v nutné obraně.
25. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
26. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákoník, nejedná proti jeho účelu, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Nutná obrana předpokládá:
a) odražení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
27. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný), by však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem, nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen (srov. rozh. č. 77/1952 Sb. rozh. tr.). Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění. Při použití důvodu vylučujícího protiprávnost podle §29 tr. zákoníku o nutné obraně nemůže soud vycházet ze závěru, že útok ze strany poškozeného „velmi pravděpodobně neskončil“. Nelze-li tuto otázku provedenými důkazy zjistit zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo a stran skončení či neskončení útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem učinit závěr, že útok v době činu napadené (obviněné), která se mu bránila, trval (srov. rozh. č. 36/1991 Sb. rozh. tr., Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 404).
28. Zda se jedná o nutnou obranu je nutno odvodit ze dvou výše uvedených podmínek. Musí se jednat o odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku a současně užitá obrana nesmí být zjevně zcela nepřiměřená způsobu útoku. Při posouzení přiměřenosti způsobu útoku, jímž je odražen přímo hrozící nebo trvající útok, je nutné vždy pečlivě posoudit všechny okolnosti, za kterých k incidentu došlo. Je tedy třeba posoudit celou událost v kontextu a zejména pak na ni nahlížet v její celistvosti. Nelze vytrhnout z kontextu jen tu část jednání všech zúčastněných osob, která měla za následek újmu na zdraví či majetku. Jakékoli jednání, které je předmětem trestního stíhání, musí být vždy posuzováno s ohledem na veškeré okolnosti případu.
29. Přiměřenost obrany se pak posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění). Nutná obrana je tedy vyloučena, jen byla-li zcela zjevně nepřiměřená. Zákonodárce tímto vyjádřením zmírnil podmínky nutné obrany, a tím usnadnil její výkon (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397-414). Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i rozh. č. 41/1980 a rozh. č. 18/1982 Sb. rozh. tr.).
30. Ze znění tzv. skutkové věty je zřejmé, že důvod vyvození trestní odpovědnosti dovolatele soudy nižších stupňů shledaly v tom, že obviněný „pokračoval v jeho (pozn. míněn poškozený) napadání i ve chvíli, kdy poškozený ležel na zemi a v potyčce nepokračoval, tím, že jej opakovaně udeřil kolenem do obličejové části hlavy a dále pak jej kopl nártem nohy do oblasti břicha a hrudníku, tímto způsobil poškozenému J. V. zlomeniny nosních kůstek, zlomeninu lícního oblouku vlevo s krevním výronem do dutiny horní čelisti vlevo, podkožní krevní výrony v oblasti obou očí, drobný plášťový krevní výron nad levou hemisférou mozku“ . Toto jednání obviněného podle právního zhodnocení soudů nemohlo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, ač prvotní část jednání obviněného takto, tedy jako jednání obranné, posoudily (viz např.: „ … obžalovaný se na počátku konfliktu skutečně poškozenému bránil…“ ) z důvodů, které vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí.
31. Soud prvního stupně, který při posuzování konfliktu mezi poškozeným a obviněným vycházel z objektivního důkazu v podobě jeho obrazového záznamu, jehož obsah podrobně rozvedl v bodě 7. odůvodnění rozsudku, zaujal názor (bod 16.), že „ ve chvíli, kdy obžalovaný shodil poškozeného na zem … mohl konflikt ukončit a odejít, což neudělal“ , „naopak v útoku na osobu poškozeného velmi agresivním způsobem pokračoval, aniž by byl tímto napadán či by z jeho strany zjevně hrozil jakýkoli útok na jeho osobu“ , „pokračoval v napadání poškozeného … i ve chvíli, kdy měl nad poškozeným absolutní převahu a mohl celý konflikt, který si podle svých slov nepřál, ukončit“ , „nelze od uvedeného okamžiku … hovořit o tom, že by šlo ze strany obžalovaného o nutnou obranu, … soud považuje způsob následného útoku obžalovaného za nepřiměřený a velmi intenzivní …, kdy poškozený v útoku nepokračoval a ostatně ani nemohl, z jeho jednání tedy obžalovanému žádné nebezpečí již nehrozilo“, „Samotná skutečnost, že poškozený po určité době … kdy se tak zvaně otřásl z právě prožitého útoku na svou osobu … opět pokračoval ve slovním konfliktu a určitém napadení obžalovaného respektive ve snaze o to, nesvědčí o trvajícím útoku poškozeného vůči osobě obžalovaného“ .
32. Odvolací soud naznal, že „v souladu s ustanovením §29 tr. zákoníku lze posuzovat jednání obžalovaného pouze do určitého okamžiku, kdy prokazatelně odvracel útok poškozeného na svou osobu“ , avšak po pádu poškozeného na zem „získal obžalovaný tak výraznou převahu, že poškozený již nebyl ani schopen … jakkoli se bránit“, v důsledku čehož další jednání dovolatele, který „na něj nadále velmi razantně útočil…“ bylo odvolacím soudem vyhodnoceno „jako zcela zjevně nepřiměřené, mající charakter odvety, nikoli vlastní obrany“ .
33. K odvolací námitce obviněného, jíž brojil proti závěru nalézacího soudu, že v určitém okamžiku měl obviněný možnost z místa konfliktu odejít, uvedený soud sdělil, že ta je nepřípadná, neboť i podle něj (bod 15. odůvodnění) obviněný „měl po prvotním odvrácení útoku poškozeného možnost jiného řešení konfliktu, a to především přivoláním policie a odchodem z dosahu poškozeného“ . Další část jednání obviněného proto označil za „svévoli ze strany prvotně napadeného“ , která „jednoznačně překročila meze nutné obrany“ . Podle odvolacího soudu nabyla podoby „konkrétního násilného trestného činu, jak jej správně posoudil obvodní soud při aplikaci privilegované skutkové podstaty §146a tr. zákoníku“.
34. Uvedená citace argumentace soudů nižších stupňů svědčí o neujasněnosti jejich přístupu k posouzení jednání obviněného a rovněž o nevyložení toho, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného z hlediska posuzování institutu nutné obrany z hlediska subjektivního vnímání osobou napadenou.
35. Jakkoli zejména odvolací soud (body 12. a 13. odůvodnění jeho rozhodnutí) i citací příslušné judikatury prokazuje, že si je vědom skutečností, které při posuzování jednání obviněného z hlediska jeho možného hodnocení jako jednání v nutné obraně, musí být zohledněny, v praktické aplikaci na případ posuzovaný i jeho závěry zůstaly neúplnými, resp. dovolacím soudem neakceptovatelnými.
36. Stran první výtky ze strany dovolacího soudu zásadní nedostatek dovoláním napadených rozhodnutí navozuje již zjištění, že soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích explicitně nevyjádřily, jakého excesu z podmínek nutné obrany se podle jejich závěrů dovolatel vlastně dopustil. Jak správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce, zákonné podmínky institutu nutné obrany upravené zněním §29 tr. zákoníku nedodrží ten, kdo se dopustí tzv. excesu intenzivního, nebo excesu extenzivního, popř. obou z nich. Zatímco v případě prvního z nich jde o vybočení co do intenzity zvoleného obranného jednání, tj. volbou zcela zjevně nepřiměřeného způsobu či nástrojů zvolených k odvrácení hrozícího či trvajícího útoku, v důsledku čehož je takové obranné jednání zcela zjevně nepřiměřené svoji intenzitou (a následky, které z ní vzejdou), tak v případě druhého jde o nedodržení časových podmínek, za nichž může obránce jednat, tj. že své „obranné jednání“ uskuteční, aniž by útok na jeho osobu, resp. obecně zájmy chráněné trestním zákonem, započal či bezprostředně hrozil, nebo naopak již skončil a dále nehrozil.
37. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze transparentním způsobem shledat, jak k posouzení věci přistoupily. Z vyjádření skutkové věty (k tomu též níže) a toho, co soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, by bylo lze nabýt dojmu, že věc uzavřel tak, že obviněný jednal při extenzivním překročení podmínek nutné obrany, tj. za situace, kdy už útok poškozeného na jeho osobu netrval a ani nehrozil. Oproti tomu se však v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu objevuje hodnocení, podle něhož soud pokládá „ způsob následného útoku obžalovaného za nepřiměřený a velmi intenzivní“ , což by svědčilo o rozpornosti s kritériem pro posouzení intenzivního překročení podmínek nutné obrany. Při tomto vyjádření však dovolatel důvodně poukazuje na fakt, že postrádá v hodnocení soudů doložení existence okolnosti, která by jeho jednání z hranic jednání dovoleného (podmínek nutné obrany) vyčlenila, tj. že jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená útoku na něj vedenému. Absence takového jasného vyjádření v odůvodnění obou rozhodnutí je o to více zarážející, že sám odvolací soud v bodě 13. zmiňuje (a zcela správně), že nutná obrana může být nepřiměřená nebo i zjevně nepřiměřená. Dovolací soud usuzuje, že tento nedostatek může spočívat v tom, že i odvolací soud shledával nesplnění podmínek §29 tr. zákoníku v tom, že způsobem v rozsudku popsaným napadl obviněný poškozeného v době, kdy útok z jeho strany netrval, tj. že se dopustil extenzivního excesu z podmínek nutné obrany.
38. Vrátí-li se dovolací soud k popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, pak pro závěr, který patrně nalézací soud učinil (exces extenzivní), měl zvolit jiné vystižení podstaty věci, neboť výraz, že „pokračoval“ v napadání poškozeného poté, co „jej v rámci vzájemné potyčky opakovaně udeřil dlaní sevřenou v pěst do oblasti hlavy a horní části trupu, což vedlo k pádu poškozeného“, nevystihuje to, co má za prokázané, tj. že obviněný v souladu se zákonnými podmínkami prvně uvedeným jednáním odvrátil útok na něj vedený. Pokud by se mělo jednat o extenzivní exces, pak popis skutku měl vyznít tak, že po odvrácení takového útoku, za podmínek, kdy došlo k jeho konečnému odvrácení (nikoli snad jen dočasnému zpacifikování útočníka) tohoto napadl.
39. V bezprostřední návaznosti na toto konstatování lze uvést, že nelze přijmout argument odvolacího soudu již výše zmíněný, tj. že obviněný „měl po prvotním odvrácení útoku poškozeného možnost jiného řešení konfliktu, a to především přivoláním policie a odchodem z dosahu poškozeného“. Pokud by tím mělo být míněno, což nelze pro celkovou netransparentnost obou napadených rozhodnutí vyloučit, že se tak obránce má zachovat, jakmile odvrátí prvý atak útočníka a dosáhne tím situace, která by mu umožňovala řešení zmíněné odvolacím soudem, pak by bylo třeba dát za pravdu konstatování obsaženému ve vyjádření státního zástupce, že tím odvolací soud zcela nepřípadně zužuje podmínky upravené v §29 tr. zákoníku, neboť ta se subsidiaritou jednání obránce v případě nutné obrany nepočítá a neupravuje ji. Oprávněním obránce je – při dodržení podmínky, že zvolený způsob obranného jednání nebude zcela zjevně nepřiměřený povaze hrozícího či trvajícího útoku – nikoli pouhé zprostředkování možnosti uniknout vedenému útoku za podmínek, které by se podávaly z možného výkladu znění odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tj. vzdálení se z dosahu útočníka, nýbrž úplné odražení/překonání takového útoku. Z daného oprávnění, které z povahy tohoto institutu vyplývá, je zřejmé, že je též namístě dovodit, že za zvažovaných podmínek (z pohledu vyloučení intenzivního excesu) není na překážku aplikace §29 tr. zákoníku, pokud obránce získá při odrážení útoku „absolutní převahu“ nad útočníkem.
40. O extenzivním excesu z podmínek nutné obrany může být uvažováno tehdy, pokud dosažením této absolutní převahy došlo současně i k naplnění cíle, tj. ukončení útoku včetně hrozby jejího pokračování (viz zastávaný názor, že pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování útoku útočníkem, nezabraňuje možnosti užití dalšího obranného jednání), a poté došlo k dalšímu násilnému jednání ze strany obránce, které by již z hlediska dosažení účelu institutu nutné obrany nebylo možno pokládat za odůvodněné. Ani pak – viz následující odstavec – však bez dalšího nelze učinit závěr, že takové (další a nikoli již obranné) jednání původního obránce je dolózním trestným činem, byť privilegovaným (hodnocení v napadených rozhodnutích).
41. V případě druhého nedostatku napadených rozhodnutí jde o to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s obhajobou obžalovaného, jejíž podstatou je tvrzení, že se stále domníval, že útok poškozeného na jeho osobu neskončil a ten z jeho strany nadále hrozí. Z pohledu subjektivního vnímání, kterého si odvolací soud byl rovněž vědom – viz citace v bodě 13. odůvodnění jeho rozhodnutí – nejde jen o odlišení toho, zda obviněný jednal za podmínek nutné obraně či ne, z důvodu extenzivního excesu, ale o to, jak má být takové jednání právně posouzeno. Odvolací soud svým rozhodnutím aproboval přístup zvolený soudem nalézacím, který v takovém případě dospěl k závěru, že obviněný spáchal úmyslný trestný čin. Takovou alternativu pochopitelně a priori vyloučit nelze, musí však být podložena náležitým zjištěním a tomu odpovídajícím odůvodněním takového závěru. Do hry totiž vstupuje oběma soudy nezvažovaná alternativa tzv. putativní nutné obrany, která vede k tomu, že vylučuje spáchání dolózního činu takto se mýlícího obránce. Připomíná se, že podstatou putativní nutné obrany je pozitivní omyl obránce o existenci okolnosti vylučující protiprávnost a trestnost činu, který vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Její podstatou může být to, že (domnělý) obránce např. pouhé chování se jiného považuje za útok na svoji osobu. V uvedeném směru ve věci posuzované vyvstává otázka hodnocení těch projevů poškozeného (původního útočníka), které soudy již považovaly za jeho pouhé chování (viz odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož se poškozený „pouze snažil postavit na nohy“), jež však obviněný podle své obhajoby pokládal za další jeho snahu pokračovat v napadání své osoby. Soudy obou stupňů vůbec nevyložily, proč mají za vyvrácené, že obviněný jednal za podmínek, které předkládá, tj. z obavy stále trvajícího útoku či jeho pokračování ze strany poškozeného, a proč dospívají k závěru, že tomu tak, ani z hlediska subjektivního vnímání obviněného, být nemohlo, potažmo proč jeho jednání, z něhož měly vzejít popsané zdravotní následky poškozeného, hodnotí jako úmyslné, zakládající důvod pro jimi užitou právní kvalifikaci skutku.
42. Při uvedených zjištěních dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že rozhodnutí soudů obou stupňů nemohou pro vady v právním posouzení jimi učiněných skutkových zjištění zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát.
43. Protože dovolání obviněného shledal Nejvyšší soud důvodným, rozhodl z jeho podnětu tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 67 To 173/2019, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 29 T 95/2018, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání.
44. V dalším řízení bude tedy povinností soudu prvního stupně ve věci znovu rozhodnout, a to při vázanosti právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu