ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1291.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1291/2019-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 11. 2019 o dovolání, které podala obviněná D. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 5. 2019, č. j. 14 To 99/2019-542, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 99/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 1. 2019, č. j. 22 T 99/2018-499 , byla obviněná D. T. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) spolu s obviněným Z. T. uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněná byla odsouzena za shora uvedený přečin a za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 1 T 103/2017, podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a §201 odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců, přičemž byl nad ní současně vysloven dohled. Dále jí bylo podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil ve zkušební době uhradila dlužné výživné na dceru P. O. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 1 T 103/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym) nemajetkovou újmu ve výši 25 000 Kč, přičemž poškozená byla podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněné, státní zástupkyně a poškozené proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 14 To 99/2019-542 , jímž ho z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozené podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil.
4. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že
v období od přesně nezjištěné doby roku 2008 do 8. 2. 2017 v místě bydliště na adrese XY čp. XY v Pardubicích se své dceři poškozené AAAAA, nar. XY, dostatečně nevěnovali, neprojevovali dostatečně kladný vztah rodiče a dítěte, nepěstovali v ní hygienické návyky, dostatečně nepečovali o její čistotu, fyzicky ji nepřiměřeně trestali za špatný prospěch a její chování; obžalovaný ji fyzicky trestal i gumou ze šicího stroje, v jednom případě o ni zlomil vařečku, křičel na ni, že je nemehlo a nic neumí, že by měl raději opici než ji; obžalovaná při fyzickém trestání dcery opakovaně používala bič k drezuře koní, tahala ji za vlasy, bila a kopala, v roce 2016 v blíže neupřesněném čase ji zbila pěstmi, až měla modřiny v obličeji, a na konci roku 2016 ji opět napadla, kdy do ní kopala, v důsledku uvedeného jednání trpěla psychickou emoční deprivací, ztrátou sebeúcty a došlo k trvalému narušení jejího psychosociálního vývoje závažným způsobem.
5. Odvolací soud obviněnou odsoudil za shora uvedený zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a dále za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 1 T 103/2017, podle §198 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 1 T 103/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč k rukám jejího opatrovníka. Odvolání obviněné zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Romana Ambrože dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
7. Dovolatelka namítla, že se soudy neřídily §2 odst. 5, 6 tr. ř., §38 odst. 1, 2 a §39 odst. 1 tr. zákoníku, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení projednávaného skutku. Soudy se podle ní nezabývaly řadou důkazů svědčících v její prospěch a státní zastupitelství v rozporu se zásadou obžalovací nenabídlo jednoznačné důkazy o naplnění skutkové podstaty zločinu, jímž byla uznána vinnou. Popsaný ́ skutek a dal ší okolnosti skutkové povahy nebyly podle obviněné odvolacím soudem správně právně posouzeny, tedy právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry. Změna právní kvalifikace a jí uloženého výrazně přísnějšího trestu nemá oporu v provedeném dokazování a je procesně nepřípustná. Obviněná totiž byla zkrácena na svých procesních právech tím, že ji odvolací soud náležitě nepoučil o změně právní kvalifikace a bez jakékoli změny skutkových zjištění či doplnění dokazování tuto změnil, a to zásadně v její neprospěch. Tím bylo porušeno její právo na obhajobu zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy a čl. 40 odst. 3 Listiny, které je součástí širšího základního práva na spravedlivý ́ proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a násl. Listiny.
8. K tomu pro podrobnost dodala, že její jednání bylo v obžalobě kvalifikováno jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, rozsudkem nalézacího soudu byla uznána vinou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odvolací soud ji uznal vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Odvolací soud ji tedy odsoudil za jiný trestný ́ čin než soud prvého stupně, čímž bylo oslabeno jí ústavně zaručené právo se obhajovat. Jednalo se o poměrně překvapivé rozhodnutí, které by bylo založeno na závěrech, k nimž předcházející řízení nesměřovalo a na skutkových okolnostech stojících mimo předmět nebo jen na okraji dokazování. Poukázala na §225 odst. 2 tr. ř., podle něhož je povinností soudu upozornit na odlišnou právní kvalifikaci. Navíc pak odvolací soud porušil ústavní zásadu předvídatelnosti výsledku soudního rozhodnutí, když interpretoval a aplikoval závazná ustanovení zákona nepředvídatelně a svůj postup přezkoumatelně neodůvodnil. Změně právní kvalifikace mělo předcházet doplnění dokazování, a pokud se odvolací soud domníval, že již není dalších důkazů třeba, měl tento svůj závěr jasně a dostatečně odůvodnit.
9. Dovolatelka dále vyjádřila svůj nesouhlas s právním posouzením skutku odvolacím soudem, když právní kvalifikace užitá nalézacím soudem byla podle jejího mínění přiléhavější. Skutek, jak je uveden ve výroku rozsudku odvolacího soudu podle dovolatelky nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu, jímž byla uznána vinnou, ty dokonce nejsou popsány ani ve výroku či odůvodnění napadeného rozsudku. Skutkový ́ d ěj zjištěny ́ odvolacím soudem v trestním procesu neobsahuje subjektivní stránku, ve vztahu k napadenému v ýroku chybí i objektivní stránka, a tyto znaky nelze dovodit ani z právní věty, výroků, ani z odůvodnění obou rozsudků.
10. Podrobněji se pak zaměřila na znak „týrání“, který podle ní nemohl být naplněn. Její výchovné metody se podle ní mohou jevit jako nepřiměřené, pohybují se ale v rámci určitého souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, které jsou v rodině dlouhodobě uznávány, a které lze s přihlédnutím k sociální situaci i národnostním specifikům rodiny ještě hodnotit jako běžnému standardu se nevymykající. Nedosahuje proto takových ostrých forem a takové intenzity, které předpokládá §198 tr. zákona. Dále pak soud odvolací neučinil dost pro zjištění časového období pospaného jednání, resp. jeho intenzity, když se k věci měli vyjádřit i sociální pracovníci.
11. Podle dovolatelky nebyly soudy správně posouzeny ani polehčující okolnosti. Uvědomila si škodlivost svého jednání, a proto podala odvolání pouze do výroku o trestu a náhradě nemajetkové újmy. V dovolání zmínila rovněž svoji zmenšenou schopnost rozpoznat a ovládat své chování a taktéž další okolnosti.
12. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 5. 2019, č. j. 14 To 99/2019-542, zrušil, a věc přikázal odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně upozornila na teoretická východiska užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. K námitce obviněné, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že nebyla upozorněna na změnu právní kvalifikace, státní zástupkyně uvedla, že trestní stíhání proti obviněné bylo od počátku vedeno pro zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, přičemž takto byla k soudu podána i obžaloba. Povinnost soudu upozornit obviněného na změnu právní kvalifikace vyplývá z §225 odst. 2 tr. ř. tehdy, pokud by měl být uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku. Odvolací soud nebyl povinen upozorňovat na změnu této právní kvalifikace obviněnou, neboť k tomuto upozornění de facto došlo již podáním řádného opravného prostředku ze strany státní zástupkyně.
15. Co se týče překvapivosti rozhodnutí, tento pojem odpovídá situacím, kdy odvolací soud změní meritum věci a odchýlí se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by opakoval důkazy nebo provedl nové. V posuzované věci bylo v průběhu řízení jednání obviněné nejdříve hodnoceno jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a teprve následně jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 psím. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V rámci těchto právních kvalifikací skutku, které přicházely v úvahu, měla obviněná možnost uplatnit svoji obhajobu. Jestliže státní zástupkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání s tím, že se domáhala, aby skutek byl právně posouzen jako přísnější trestný čin uvedený v obžalobě, nemohlo jít v takovém případě o překvapivé rozhodnutí, pokud odvolací soud vyhověl jejímu návrhu, neboť obviněná mohla vzhledem k této právní kvalifikaci již dříve uplatnit svoji obhajobu.
16. Státní zástupkyně dále upozornila, že s hmotněprávní stránkou zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se již odpovídajícím způsobem vyrovnal soud druhého stupně, přičemž zopakovala jeho stěžejní argumenty. K námitce dovolatelky uvedla, že je obecně možné souhlasit s tím, že ne každé přísné výchovné opatření postihující dítě musí být považováno za týrání. Vždy je třeba posuzovat jaká opatření a výchovné metody byly použity, jaká byla jejich povaha a důraznost, okolnosti, za nichž byly užity, jakož i intenzita, se kterou bylo na fyzickou nebo na psychickou integritu dítěte působeno. Pokud jde o výchovné metody, upozornila na ustanovení je upravující či omezující - §81 a §884 odst. 2 o. z. a čl. 16 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Výchovné metody nesmějí přesáhnout hranici, při které již děti utrpí bolest, a to ať již fyzickou nebo psychickou. Výchova jako taková nesmí přerůst v týrání. Výchovnými prostředky v žádném případě nemůže být ohroženo zdraví dítěte ani jeho rozvoj. Svou povahou a mírou svého použití se musejí srovnat s požadavkem zachování lidské důstojnosti dítěte.
17. Konkrétně pak uvedla, že obviněná svými výchovnými metodami překročila kritéria akceptovatelná pro výchovná opatření. V tomto případě se nejednalo o výchovu ve smyslu rodičovské péče, ale o dehonestující, trýznivé a ponižující zacházení, neboť obviněná korigovala výchovu poškozené fyzickými tresty, přičemž se přitom neostýchala sáhnout ani k použití předmětu, který takové bití umocnil a způsobil poškozené nejen bolest psychickou, ale i fyzickou. Výchova v rodině tedy nebyla dobře nastavená a nešlo o ojedinělý exces. Trestání poškozené bylo intenzivní, neboť stopy po bití zaregistrovaly i jiné osoby a stopy na psychice poškozené byly odhaleny znaleckým zkoumáním.
18. Státní zástupkyně proto vyjádřila souhlas se závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněné výrazně překročilo hranice přijatelného výchovného působení a bylo samotnou poškozenou prožíváno jako těžké příkoří s trvalými následky. Soud nepochybil ani pokud uzavřel, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména vzhledem k její obhajobě, že považovala takový způsob výchovy a zacházení s dětmi za běžný. Zde soud hodnotil i zmenšenou příčetnost obviněné, která však měla vliv pouze na částečné snížení jejích rozpoznávacích a ovládacích schopností, nikoliv na jejich plné vymizení. Za zásadní moment pro existenci úmyslu obviněné shledal v tom, že oba obvinění byli na nevhodné výchovné metody a postupy opakovaně upozorňováni sociálními pracovníky a odborníky z poradny pro rodinu, přičemž těchto výchovných doporučení nedbali a pokračovali ve výchově, v níž upřednostňovali hrubé fyzické násilí, a to i přes to, že ze svého okolí museli vnímat, že jde o výchovné metody, které nejsou společností akceptované.
19. Pokud jde o závěry stran důsledků, které poškozená utrpěla v oblasti psychické, je třeba říct, že nešlo o žádné odlišné hodnocení důkazů, neboť následky vyplynuly již ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Pochybil naopak soud nalézací, který bezdůvodně uvedené závěry z popisu skutku, přestože šlo o prokázaný následek, vypustil.
20. Obviněná blíže nevysvětlila, proč uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud považuje trest za příliš přísný, respektive nepřiměřený, je možné uvést, že otázka přiměřenosti, respektive nepřiměřenosti, trestu neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak ani dalšímu obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Druhý obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
29. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení dovolání
30. Dovolatelka ve svém opravném prostředku uvádí dva okruhy námitek, v nichž shledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prvním z nich jsou námitky stran způsobu změny právní kvalifikace jejího jednání odvolacím soudem, druhým pak námitky týkající se samotné kvalifikace skutku, kdy odmítá naplnění subjektivní a objektivní stránky zločinu, jímž byla uznána vinnou, s tím, že za přiléhavější považuje kvalifikaci učiněnou nalézacím soudem.
31. Pokud jde o první okruh námitek, dovolatelka má za to, že měla být informována o možnosti změny právní kvalifikace, a když k tomu nedošlo, bylo porušeno její právo na obhajobu a spravedlivý proces. K takovému závěru však dospět nelze.
32. V projednávané věci bylo trestní stíhání obviněné (a již odsouzeného Z. T.) zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř. usnesením ze dne 26. 1. 2018 pro zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (viz č. l. 3). Obžaloba Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 7. 11. 2018, č. j. 1 ZT 51/2018-36, byla podána taktéž pro zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2, písm. d) tr. zákoníku (viz č. l. 462). Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 1. 2019, č. j. 22 T 99/2018-499, byla obviněná uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tento však byl z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušen a Krajský soud v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 14 To 99/2019-542, obviněné uznal vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Je tedy zřejmé, že trestní stíhání proti obviněné bylo od počátku vedené pro zločin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku. Bylo tomu tak až do rozhodnutí nalézacího soudu, kdy bylo její jednání (nikoli však důvodně) překvalifikováno na přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku.
33. Podle §225 odst. 2 tr. ř. může soud uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že povinnost upozornit na změnu právní kvalifikace se týká pouze toho případu, kdy by soud (prvního stupně) obviněného uznával vinným přísnějším ustanovením zákona, tj. závažnějším trestným činem, než pro který byla podána obžaloba. Je tomu z toho důvodu, aby byla obviněnému dána možnost účinně vykonávat své právo na obhajobu a v průběhu řízení svoji obhajobu připravovat a provádět tak, aby odpovídala trestnému činu nebo činům, jejichž spáchání je mu kladeno za vinu. Pokud by nalézací soud poté, kdy v průběhu celého řízení bylo vedeno trestní stíhání proti obviněnému pro méně závažný trestný čin, bez upozornění uznal vinným závažnějším trestným činem, odepřel by mu možnost účinně vést svou obhajobu ve vztahu k tomuto posouzení. Bez vědomosti o možné změně právního posouzení skutku by totiž obviněný nemohl svoji obhajobu přizpůsobit takto nově zvolené právní kvalifikaci a neměl by možnost procesně na tuto změnu reagovat v daném stadiu řízení.
34. To však není případ projednávané věci, neboť trestní stíhání obviněné bylo vedeno od počátku pro zločin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku. Jak již zmíněno, k odlišnému (pro ni příznivějšímu) právnímu posouzení skutku přistoupil až nalézacího soudu, který svým rozsudkem její jednání kvalifikoval jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku. Obviněná tak mohla v průběhu celého řízení, vědoma si toho, jaký trestný čin byl v jejím jednání policejním orgánem a státní zástupkyní shledáván, vést svoji obhajobu ve vztahu k tomuto trestnému činu. Na této skutečnosti nic nemění to, že nalézací soud ji uznal vinnou méně závažným trestným činem. Povinnost soudu informovat o změně právní kvalifikace se na změnu na mírnější ustanovení trestního zákoníku, jak vyplývá z výše citovaného ustanovení, nevztahuje. Pokud by pak šlo o následnou změnu odvolacím soudem, kdy jednání obviněné znovu kvalifikoval (ve shodě s podanou obžalobou) jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, nelze v jeho postupu stran (ne)informování obviněné o možnosti této změny shledávat vadu. Jak bylo řečeno výše, trestní stíhání obviněné bylo od počátku vedeno pro tento trestný čin a ta si tak musela být vědoma skutečnosti, že může být její jednání takto posouzeno a mohla tomu svoji obhajobu přizpůsobit. Nadto, jak poukázala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, nelze opomenout, že nejpozději byla obviněná o možnosti změny právní kvalifikace (zpět) na přísnější trestný čin informována prostřednictvím odvolání státní zástupkyně okresního státního zastupitelství podaného v její neprospěch právě z tohoto důvodu (obviněné a jejímu obhájci bylo zasláno dne 20. 3. 2019, přičemž veřejné zasedání u odvolacího soudu proběhlo až 2. 5. 2019).
35. Pokud jde o to, zda bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, podle judikatury Ústavního soudu jde o takové rozhodnutí tehdy, jestliže postup rozhodujících soudů nese znaky libovůle, tj. v případech, kdy se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy pokud se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vycházejících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit, odepře tím stěžovateli právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu, neboť takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014).
36. V projednávané věci se odvolací soud od skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem neodchýlil, neboť jak sám uvádí (bod 11. rozsudku odvolacího soudu), byla tato skutková zjištění správná a měla oporu v provedeném dokazování. Změny ze strany odvolacího soudu v popisu skutku spočívaly pouze, na návrh státní zástupkyně, v doplnění následku jednání obviněných pro poškozenou, kterým bylo doplnění o trvalost a závažnost těchto následků („došlo k trvalému narušení jejího psychosociálního vývoje závažným způsobem“ oproti nalézacímu soudu - „došlo k narušení jejího psychosociálního vývoje“). K tomuto doplnění však odvolací soud nepřistoupil na základě odlišného hodnocení důkazů či odlišných skutkových zjištění, kdy tato skutečnost vyplývala ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychologie a psychiatrie. Odvolací soud k tomu uvedl, že „okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezdůvodnil, proč tyto pojmy z popisu skutku vypustil, když na druhou stranu s nimi v odůvodnění rozhodnutí pracuje“ (bod 11. rozsudku odvolacího soudu), přičemž nalézací soud uvedený závěr ve svém odůvodnění vznesl v bodě 34. svého odůvodnění.
37. Na základě takto (již) nalézacím soudem zjištěného skutkového stavu pak odvolací soud provedl odlišné právní hodnocení, které vedlo ke zrušujícímu výroku a novému rozhodnutí. Odvolací soud ke zrušení rozsudku nalézacího soudu přistoupil z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněných. V situaci, kdy bylo odvolání požadující změnu právní kvalifikace jednání obviněných podáno, nejenže nelze rozhodnutí tomuto řádnému opravnému prostředku vyhovující považovat za překvapivé, neboť muselo být obviněnou předpokládáno minimálně jako možné. Stejně tak jej nelze považovat za neodůvodněné, neboť se odvolací soud podrobně věnoval rozboru uvedené právní kvalifikace a jednotlivých znaků příslušné skutkové podstaty a rozdílu mezi oběma trestnými činy (viz bod 14. a následující odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
38. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že námitky dovolatelky, které nelze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod a k nimž se dovolací soud vyslovil jen z důvodu tvrzeného porušení práva obviněné na spravedlivý proces, nemohly být shledány opodstatněnými. K pochybení odvolacího soudu ve smyslu jí namítaném nedošlo a nebyla tak porušena ani její práva na obhajobu a spravedlivý proces.
39. Druhým okruhem námitek vznesených obviněnou byl její nesouhlas s posouzením jejího jednání jako zločinu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku. Obviněná má za to, že skutkový děj neobsahuje subjektivní ani objektivní stránku tohoto trestného činu a kvalifikace nalézacího soudu byla na zjištěný skutkový stav přiléhavější.
40. Zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a páchá-li takový čin po delší dobu. Týráním je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Lze podle okolností činu dovodit, že týrání svěřené osoby ve smyslu znaků trestného činu podle §198 se může stát i opomenutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama se o sebe starat, například zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy (srov. R 11/1984, s. 83). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 1935). K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Tedy čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak (k tomu srov. rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
41. Dovolatelka zpochybnila naplnění objektivní stránky zločinu týrání svěřené osoby, neboť má za to, že její jednání nelze posoudit jako týrání, když se podle jejího mínění jednalo o výchovné metody, které byly sice přísné, pohybovaly se však v normě. S námitkou obviněné však nelze souhlasit. Jak bylo výše uvedeno, týrání je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. V projednávaném případě odvolací soud správně uzavřel, že jednání obou obviněných bezvýhradně tuto definici naplňovalo. Shrnul, že obvinění „opakovaně poškozenou fyzicky napadali, a to v řadě případů poměrně hrubým způsobem, kdy ji bili nejen rukou, ale i za použití různých nástrojů, které jí musely způsobovat citelnou bolest, navíc ji kromě opakovaného bití ponižovali, znevažovali ji, nadávali jí, nedostatečně o ni pečovali a neprojevovali jí žádné kladné emoce“ (viz bod 18.). S těmito závěry se lze jednoznačně sjednotit.
42. Obviněná (spolu s již odsouzeným otcem poškozené) poškozenou dlouhodobě a intenzivně týrala. Ze zpráv Oddělení sociálně právní ochrany dětí Magistrátu města Pardubic, ale také SVP Pyramida, školy a Klokánku jasně vyplývá neutěšené prostředí, v němž poškozená vyrůstala. Početné jsou zejména informace o nedostatečné hygieně poškozené v jejím mladším věku, které vyplývají z těchto zpráv, ale také výpovědí jejích spolužáků ze školy. Fyzické trestání obviněnými dosahovalo značné intenzity, když používali různých nástrojů jako gumy z šicího stroje nebo biče na drezuru koní. Obviněná poškozenou také opakovaně fyzicky napadala, kdy ji bila pěstmi a kopala. Viditelné následky těchto útoků byly taktéž potvrzeny slyšenými svědky i výše zmíněnými zprávami. Poškozená byla obětí nejen fyzického týrání ze strany svých rodičů, ale také týrání psychického. Opakovaně a dlouhodobě na ni křičeli a ponižovali ji, dostatečně se jí nevěnovali a neprojevovali dostatečně kladný vztah rodiče a dítěte.
43. Nakolik úkorně poškozená vnímala jednání obou rodičů je zřejmé ze závěrů vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychologie a psychiatrie. Tyto uvedly, že příkoří na poškozené zanechalo hluboké následky. Znalkyně z odvětví psychiatrie shledala, že od raného dětství trpěla psychickou deprivací, emoční deprivací v prostředí málo stimulačním, nepřiměřeným rodičovským nátlakem a jinými abnormálními výchovnými způsoby, událostmi vyvolávající ztrátu sebeúcty v dětství, poruchou chování ve vztahu k rodině a jinými smíšenými poruchami chování a emocí, trpí disharmonickým vývojem své diferencující osobnosti a došlo u ní k trvalému narušení jejího psychosociálního vývoje závažným způsobem (viz č. l. 74). Znalkyně z oboru psychologie dodala, že poškozená byla silně traumatizována, došlo k deprivaci, ztrátě sebeúcty, narušení schopnosti sociálních vztahů i prožívání intimity, oslabení schopnosti vyrovnávat se funkčními způsoby s náročnými situacemi a ohrožení úspěšného zapojení do sociálních rolí, přičemž tyto následky označila za závažné a trvalé (viz č. l. 75).
44. Jednání obviněných proto nelze za žádných okolností považovat za „pouze“ přísné výchovné metody. V žádném případě tedy nebylo možné toto jednání považovat toliko za přečin ohrožení výchovy dítěte, když o tom, že jednání obviněné naplnilo znaky týrání a také zločinu týrání svěřené osoby, není pochyb.
45. Stejně tak obviněná zpochybnila naplnění subjektivní stránky. Ani v tomto směru nelze považovat námitku obviněné za opodstatněnou. Odvolací soud správně poukázal, že oba obžalovaní i vzhledem ke svým rozumovým schopnostem i s ohledem na způsob jejich jednání vůči dceři museli vědět, že jí tímto způsobem způsobují bolest i trauma, kdy právě způsob jejich jednání a provedení jednotlivých útoků se nepochybně vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti. Považoval za vyloučené, aby s ohledem na své jednoduché osobnosti a těžký životní vývoj nebyli schopni posoudit důsledky svého jednání. Upozornil v této souvislosti také na skutečnost, že byli oba opakovaně pod dohledem sociálních pracovnic a byli na své chyby opakovaně ze strany jak sociálního odboru, tak poradny pro rodinu v rámci prováděných šetření a pohovorů na nevhodné formy výchovného přístupu upozorňováni, ale nezměnili je (viz bod 19. rozsudku odvolacího soudu).
46. Správně proto odvolací soud uzavřel, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť si musela být vědoma, že takové jednání může porušit zájmy chráněné trestním zákoníkem, a pro případ, že je poruší s tím byla minimálně srozuměna (viz bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Naplnění subjektivní stránky obviněnou je jen umocněno skutečností, že byla opakovaně upozorňována na nevhodnost svého jednání vůči poškozené a byla sledována orgánem ochrany dětí, a přesto ve svém jednání pokračovala, a to po dobu téměř devíti let. Je tudíž zřejmé, že také subjektivní stránka zločinu, jímž byla obviněná uznána vinnou, byla nejen naplněna, ale její naplnění bylo také řádně odůvodněno v rozsudku odvolacího soudu.
47. Přestože dovolatelka také namítla, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento její závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
48. Zbývající námitky obviněné stran rozsahu dokazování (ve vztahu k časovému období jejího jednání a postupu sociálních pracovníků) a toho, že se soudy údajně nezabývaly důkazy svědčícími v její prospěch (aniž by dovolatelka uvedla, o jaké důkazy se mělo jednat) a státní zastupitelství nepředložilo v souladu se zásadou obžalovací dostatek důkazů, nelze považovat za spadající pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod uvedený v §265b. Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, jestli jsou např. návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné, či mají toliko okrajový, nepodstatný význam. Provedené důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
49. Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přestože k uvedenému důvodu dovolání výslovně žádné námitky nepřiřadila, s jistou dávkou benevolence lze dovodit, že část dovolání obviněné věnující se polehčujícím okolnostem, které jí měly podle jejího mínění svědčit, a popisu jejího řádného života (str. 7 shora), měla směřovat právě k tomuto dovolacímu důvodu. Ani tyto námitky však uvedený dovolací důvod nemohou naplnit. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze namítat pouze uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolatelce byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).
50. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že její námitky, které byly způsobilé obsahově naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyly shledány opodstatněnými. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak dovolatelka nevznesla žádné podřaditelné námitky. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
51. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 11. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu