ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1309.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1309/2019-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2019 o dovolání, které podala obviněná M. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2019, č. j. 68 To 20/2019-216, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 134/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2019, č. j. 68 To 20/2019-216, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 1 T 134/2018-179, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 1 T 134/2018-179 , byla obviněná M. S. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 31. 10. 2017 v době od 14.30 do 15.00 hodin v obci XY, okres Vsetín, na pozemku domu č. p. XY, vědoma si toho, že československý vlčák jménem Rufus majitele M. K., nar. XY, který s ní a jejím druhem M. K. byl v tu chvíli na pozemku, může při své fyzické zdatnosti a nedostatečném zajištění proti volnému pohybu na veřejném prostranství vážně ohrozit zdraví a život člověka, pootevřela branku tohoto pozemku vedoucí na ulici, aniž by zkontrolovala, zda M. K. řádně zabezpečil psa vodítkem a náhubkem, načež pes vyběhl brankou ven na ulici a pokračoval na zpevněnou cestu kolem řeky Bečvy u domu č. p. XY, kde napadl poškozenou Z. J., nar. XY, která zde venčila svého psa jménem Rambo, tak, že když poškozená vzala svého psa Ramba z obavy do náručí, pes Rufus se poškozené zakousl do oblasti levého boku a následně do levé strany obličeje, čímž poškozenou povalil na zem a zde se následně zakousl do oblasti břicha psa Ramba, přičemž tímto pes Rufus poškozené způsobil zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně obličeje, mnohočetném zhmoždění a oděrkách trupu a končetin a zhmoždění levého prsu, které si vyžádalo lékařské ošetření a následné omezení na běžném způsobu života poškozené od 31. 10. do 30. 11. 2017, když u poškozené se následkem útoku rozvinula posttraumatická stresová porucha a po zranění jí na obličeji a těle zůstaly perzistující jizvy, takže obžalovaná svým jednáním porušila obecnou prevenční povinnost uloženou jí v §2900 občanského zákoníku a zároveň porušila obecně závaznou vyhlášku č. 1/2011 obce XY, upravující pohyb psů na veřejných prostranstvích.
2. Za toto jednání byla obviněná odsouzena podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 měsíce, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 7.239 Kč a Z. J. částku 60.913 Kč. Poslední jmenovaná byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněné a poškozené Z. J. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočky v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 2. 2019 , č. j. 68 To 20/2019-216 , jímž z podnětu odvolání obviněné i poškozené podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit poškozené Z. J. na náhradě škody částku 88.856 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 583.483 Kč. Současně poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky. V ostatních částech zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Trlici dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
5. Ve vztahu k adheznímu výroku dovolatelka odvolacímu soudu vytýká opomenutí §2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), §2955 obč. zák., §2956 obč. zák. a §2958 obč. zák. Namítá, že důvěra odvolacího soudu ve znalecký posudek MUDr. Petra Ročka vyústila v nesprávné hmotně právní posouzení uplatněných nároků. První část znaleckého posudku zpochybnila proto, že značka T70, od které znalec odvozuje traumatický šok T794, označuje účinky tlaku a vody, tedy nikoli následkem prožité události jiné. To plyne i z Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. V této souvislosti zmiňuje názor P. P. uveřejněný v časopisu Česká a slovenská psychiatrie v ročníku 2012, na str. 318-320 a uvádí, že se znalci při hodnocení ztížení společenského uplatnění „znelíbily na škále pěti stupňů Metodiky hned dva stupně“ a ocitovala příslušné pasáže z jeho výpovědi. Podle dovolatelky znalci ve skutečnosti nic nebránilo při stupni „0“ stanovit rozsah zanedbatelné obtíže přímo procentní sazbou od 1% do 4% včetně. V návaznosti na výpověď znalce podotýká, že Metodika Nejvyššího soudu nepřevzala položku D 480. Některé položky se vzájemně vylučují, aby nedocházelo k dvojímu hodnocení a k nepřiměřeně vysokému plnění. Ve vztahu k posudku MUDr. Petra Ročka uvedla, že D 450 – chůze se má vzájemně vylučovat s D 455 – pohybem, přesto znalec hodnotil obě domény souběžně. Obdobné je to také u D 230 – vykonávání běžné denní povinnosti a D 220 – provádění mnohočetných úkolů a u D 620, D 640, D 650 a D 660.
6. Obviněná poukazuje na Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví vypracovanou Světovou zdravotnickou organizací. Pracuje zejména s pojmy, které Metodika Nejvyššího soudu uvádí v základní pojmové „abecedě“. Ve znaleckém posudku znalce podle jejího názoru chybí stupně obtíže výkonu a procentuální obtíže výkonu. Soudní znalec stupeň a procento snížení výkonu vůbec nehodnotil. Dovolatelka následně nastiňuje vlastní způsoby hodnocení. Připomíná (ve vazbě na realizování složitých ekonomických operací) obsah výpovědi znalce a dovozuje, že nelze hodnotit příčinnou souvislost mezi ztížením společenského uplatnění a škodní událostí bez jeho hodnocení před škodní událostí. Přitom nelze hodnotit ztížení společenského uplatnění jako doživotní omezení. Početní hodnoty, ke kterým znalec dospěl, jsou zjevně v rozporu s Metodikou Nejvyššího soudu a Mezinárodní klasifikací funkčních schopností, disability a zdraví. Jestliže se jich znalec dovolává, využívá je a odkazuje na ně, pak je zavázán je používat tak, jak byly zpracovány. V posudku podle jejího názoru absentuje vyjádření rozdílu mezi ztížením společenského uplatnění poškozené před nehodou oproti ztížení společenského uplatnění poškozené po nehodě, které by v podstatné části obsáhlo rozdíl mezi hodnotou kapacity a chybějící hodnotou výkonu. Tato skutečnost podle ní není chybějící skutkovou okolností, nýbrž vadou posudku. Znaleckému posudku vytýká, že mu chybí i časový rámec, který by obvykle měl být s hodnocením psychických poruch spojen, pokud by nebyly zapříčiněny trvalými organickými poruchami zdraví. Jednorázově lze odškodňovat duševní útrapy přiměřeným zadostiučiněním. Ohledně újmy způsobené zásahem do osobnostních práv připomenula, že nejde o psychické bolestné, žádné totiž podle jejího názoru neexistuje. Jedná se o zadostiučinění z důvodu, že došlo k zásahu do osobnostních práv člověka podle §2956 obč. zák., které se určuje podle §2957 obč. zák. Metodika ani Klasifikace na tyto duševní útrapy vůbec nedopadají. Duševní útrapy se přitom nedají odhadnout ani jiným způsobem. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné.
7. Podle názoru dovolatelky je to soud, který rozhoduje o způsobu a výši zadostiučinění a náhradách majetkové a nemajetkové újmy. Znalecký posudek je pouze doporučující. Soud musí hodnotit a určit přiměřenost zadostiučinění a stanovit výši náhrady podle zásad slušnosti, kdy má zohlednit nejen újmu na straně poškozené, ale i majetkové poměry a jiné okolnosti na straně škůdce (obviněná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1154/2016). Tím, že odvolací soud převzal závěry znalce, dal najevo, že otázky týkající se nemajetkové újmy jsou předmětem odborného posouzení. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1346/2016 dovolatelka dovozuje, že bolestné je esenciální složkou náhrady nemajetkové újmy. Ztížení společenského uplatnění je přitom společně s bolestným uváděno jako nemajetková újma na zdraví. Pokud rozsudky soudů obou stupňů přiznávají bolestné jako náhradu škody a tedy jako majetkovou újmu, jde o vadu.
8. Obviněná připomíná, že podáním ze dne 18. 2. 2019 písemně navrhla doplnění dokazování u odvolacího soudu. Řídila se přitom poučením uvedeným ve vyrozumění soudu o veřejném zasedání. Zmiňuje, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně poskytla ČSOB Pojišťovna, a. s., u níž je pojištěn majitel psa M. K., plnění z odpovědnosti za škodu uniklým zvířetem. Současně doložila také pravomocné rozhodnutí Městského úřadu ve Vsetíně ze dne 2. 5. 2018, odboru správních agend, ohledně přestupku, kterého se měl dopustit M. K., jenž byl postižen za totožné jednání, v jehož důsledku Z. J. utrpěla škodu újmu na zdraví. Podotýká, že při veřejném zasedání upozorňovala na tyto důkazní návrhy, přesto odvolacím soudem zůstaly opomenuty.
9. Vůči výroku o vině dovolatelka namítá, že následek, který nastal, nepředstavuje těžkou újmu na zdraví. Podle výše přiznaného bolestného a s ohledem na případy odškodňované obdobně, lze podle jejího názoru usuzovat, že jde o prostou újmu na zdraví. Poukázala na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie MUDr. Petra Menšíka, který popsal, že z medicínského hlediska šlo o zranění lehké a léčení lze z traumatologického hlediska považovat za ukončené k 30. 11. 2017. Připomíná, že písemně navrhla také zpracování znaleckého posudku na ztížení společenského uplatnění tímto znalcem. Aby se v případě posttraumatické stresové poruchy jednalo o těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, měla by se tato porucha projevovat po delší dobu jako vážná porucha zdraví.
10. Dovolatelka připomenula, že pes Rufus patří M. K., který je za něj odpovědný. Zásada rozumné opatrnosti, kterou by vynaložil průměrně opatrný člověk (odkaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1509/2014), ukládá ve skutečnosti tuto prevenční povinnost majiteli psa. Ten v daném případě nemohl být vyviněn ani tehdy, když byl pes vypuštěn z kotce další osobou a majitel psa na místě vůbec nebyl přítomen.
11. Závěrem obviněná navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2019, č. j. 68 To 20/2019-216, případně aby zrušil též jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 1 T 134/2018-179, a aby „věcně a místně příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Pokud by měl dovolací soud sám rozhodnout ve věci rozsudkem, navrhla, aby ji zprostil obžaloby, protože skutek tak jak byl zjištěn, není trestným činem. Podle §265o tr. ř. navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného rozsudku.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), jež uvedla, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněné, jimiž brojila proti způsobu hodnocení důkazů (zejména pokud zpochybnila hodnocení závěrů znaleckého posudku). Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem a z jakých důvodů je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci. Uplatněný dovolací důvod nenaplňuje ani námitka, jejímž prostřednictvím obviněná poukázala na vadu tzv. opomenutých důkazů. Není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
13. Státní zástupkyně uvedla, že citovanému důvodu dovolání odpovídají námitky obviněné proti právnímu posouzení skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, tyto námitky nejsou opodstatněné. Přisouzeným jednáním obviněné byla poškozené způsobena nejen těžká újma na zdraví v podobě zohyzdění, nýbrž i posttraumatická stresová porucha. V posuzované trestní věci byly vypracovány znalecké posudky z příslušných oborů, na základě kterých soudy dospěly k závěru o existenci následku v podobě těžké újmy na zdraví. Jestliže totiž podle závěrů těchto znaleckých posudků má poškozená v obličeji trvalé jizvy po kousnutí psem a trpí posttraumatickou stresovou poruchou v důsledku útoku psa, jedná se podle státní zástupkyně o vážnou poruchu zdraví. Námitku obviněné, v níž zpochybnila následek, který způsobila přisouzeným přečinem, proto považuje za neopodstatněnou.
14. Námitky, které obviněná uplatnila k adheznímu výroku sice formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze je však považovat za opodstatněné. V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že námitky proti adheznímu výroku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pakliže dovolatel namítl nesprávné hmotněprávní posouzení, tj. porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení.
15. V posuzované věci rozhodovaly soudy obou stupňů o nároku poškozené na náhradu škody a nemajetkové újmy v podobě nároků na odčinění vytrpěné bolesti a za ztížení společenského uplatnění. Pokud jde o majetkovou újmu (škodu), kterou obviněná svým jednáním ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku mj. způsobila, nalézací soud v odůvodnění rozsudku (viz jeho č. l. 24) odkázal na ustanovení §2933 obč. zák., které je zvláštním ustanovením o škodě způsobené zvířetem. Podle citovaného ustanovení platí, že způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem. Je třeba zdůraznit, že s ohledem na ustanovení §2894 obč. zák. je škodou pouze majetková újma, nikoli však újma nemajetková. Proto se i ustanovení §2933 obč. zák. vztahuje toliko na náhradu majetkové škody.
16. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud ovšem také k závěru, že vzhledem k újmě na zdraví, kterou obviněná způsobila poškozené, je namístě přiznat jí na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 583.483 Kč. V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že v případě vzniku nemajetkové újmy na přirozených právech člověka lze odčinit bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu (duševní útrapy). Z ustanovení §2956 obč. zák. přitom současně vyplývá, že vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části občanského zákoníku, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Státní zástupkyně dovozuje, že pravidlo obsažené v ustanovení §2956 obč. zák. se týká souběhu práv z titulu ochrany osobnosti a z titulu náhrady škody. Na základě citovaného obecného ustanovení se tedy odškodní i duševní útrapy. Tento nárok, který představuje součást nemajetkové újmy, je ve vztahu k primární oběti zakotven též v ustanovení §2958 věty před středníkem obč. zák., podle kterého při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. Zatímco tedy §2956 obč. zák. dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví, ustanovení §2958 a §2959 obč. zák. se právě takových případů týkají. Pokud tedy duševní útrapy mají svůj původ v poškození zdraví (v prostém či ve zvlášť závažném), odčiní se v rámci nároku na náhradu další nemajetkové újmy podle §2958 obč. zák., jedná-li se o primární oběť jako v posuzovaném případě.
17. Z rozhodnutí soudů v předmětné trestní věci pak vyplývá, že rozhodovaly o nároku poškozené na náhradu majetkové újmy (škody), a dále o jejím nároku na náhradu nemajetkové újmy týkající se bolesti a ztížení společenského uplatnění. Šlo tedy o nároky uvedené jednak ve zvláštním ustanovení §2933 obč. zák., jednak v ustanovení §2958 obč. zák., které řeší náhradu nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. Nárokem na odškodnění bolesti se rozumí odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání. Běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti. Pokud jde o další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu §2958 obč. zák., jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017). Bodové hodnocení lékaře (znalce z příslušného oboru) je tak pouze východiskem, na jehož základě soud teprve určuje konečnou výši náhrady s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Příkladmý výčet těchto okolností obsahuje ustanovení §2957 obč. zák. Pokud jde o ztížení společenského uplatnění, o kterém odvolací soud v této trestní věci rovněž rozhodoval v rámci adhezního řízení, státní zástupkyně uvedla, že jeho účelem je poskytnout náhradu za nemožnost žít plnohodnotný život.
18. Na základě uvedeného přehledu konstatovala, že v rámci nemajetkové újmy se odčiní fyzická nebo psychická bolest na základě bodového hodnocení znalce podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (viz stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 69/2014 Sb. rozh. tr.) a podle ustanovení §2957 obč. zák. Teprve v případě, že toto odčinění bolesti neodpovídá běžné intenzitě utrpěné nemajetkové újmy, přizná soud poškozenému nárok na odčinění další nemajetkové újmy. Jedná se zde o duševní útrapy.
19. Přitom v posuzované věci odvolací soud stanovil výši nemajetkové újmy v penězích právě s ohledem na shora uvedená hlediska. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz jeho č. l. 8) je současně také zřejmé, že při stanovení výše zmiňované náhrady přihlížel k Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Podkladem pro přiznání nároku poškozené na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví. Napadenému rozsudku soudu druhého stupně vytkla, že se nezabýval tím, zda výše přiznaného nároku odpovídá i schopnostem a možnostem obviněné takový nárok uspokojit. Tento nedostatek však nelze považovat za natolik zásadní, aby zakládal důvod pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu v řízení o dovolání. Za zásadní pochybení odvolacího soudu nepovažuje ani to, že přiznaný nárok na nemajetkovou újmu blíže nekonkretizoval v adhezním výroku. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl (viz č. l. 7 a 8), o kterých nárocích poškozené rozhodoval, které důkazy k prokázání těchto nároků provedl a k jakým závěrům dospěl. Takový postup soudu je možné považovat za dostačující pro závěr o povinnosti obviněné k náhradě nemajetkové újmy.
20. Odpovědnost obviněné za vznik materiální újmy (škody), kterou způsobila svým zaviněným jednáním, nemůže být zpochybněna ani její námitkou, že nebyla majitelkou psa. Jak již bylo výše uvedeno, ustanovení §2933 obč. zák. je zvláštním ustanovením o škodě způsobené zvířetem. Obviněná byla osobou, která v době spáchání činu vykonávala dohled nad zvířetem. V rozhodném okamžiku byla tedy faktickým detentorem zvířete, takže vznikem škody ji zatěžovala povinnost tuto škodu nahradit společně a nerozdílně s majitelem zvířete. Oba soudy při respektu k zásadě obžalovací vycházely z toho, že obviněná je jediným pachatelem přisouzeného přečinu. Z tohoto důvodu nebylo možné uložit povinnost nahradit způsobenou škodu též majiteli zvířete. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že tento nebyl naplněn ani v jedné v jeho variantě.
21. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
A) obecná východiska
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu může být naplněna i tehdy, je-li z hlediska hmotného práva (např. vadnou aplikací ustanovení občanského zákoníku) nesprávně rozhodnuto o nároku uplatněném poškozeným v adhezním řízení.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
29. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
31. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
B) vlastní posouzení důvodosti dovolání
32. Nejvyšší soud naznal, že obviněnou vznesené dovolací námitky jsou nejen obsahově vyhovující jí uplatněným dovolacím důvodům, ale že jsou navíc takové povahy, že vylučují, aby o podaném dovolání bylo rozhodnuto způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Přezkoumal proto na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí i řízení mu předcházejí a dospěl k následujícím zjištěním.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativě první (výrok o vině)
33. Nesprávnost hmotně právního posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou, shledává obviněná v tom (str. 11 dovolání), že soudy učiněná skutková zjištění vyjádřená v jejich rozhodnutích (podle jejího hodnocení) nedávají podklad pro závěr, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví, neboť tou se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Podle jejího přesvědčení takový závěr nelze učinit jak ve vztahu k somatickým postižením, která jsou hodnocena znaleckým posudkem znalce MUDr. Petra Menšíka (včetně poranění v obličeji), tak ve vztahu k posttraumatické stresové poruše.
34. Je-li toto tvrzení konfrontováno s tím, co – stran následku činu dovolatelky pro osobu poškozené – vyjádřila dovoláním napadená rozhodnutí, pak je nutno zmínit, že ve skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že poškozená utrpěla „zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně obličeje, mnohočetném zhmoždění a oděrkách trupu a končetin a zhmoždění levého prsu, které si vyžádalo lékařské ošetření a následné omezení na běžném způsobu života poškozené od 31. 10. do 30. 11. 2017, kdy u poškozené se následkem útoku rozvinula posttraumatická stresová porucha a po zranění jí na obličeji a těle zůstaly perzistující jizvy“. V návaznosti na to, se odůvodnění rozsudku (bod 21.) při vyložení právního posouzení skutku omezuje na konstatování, že obviněná „jednáním uvedeným ve výroku rozsudku, tedy tím, že jinému (poškozené Z. J.) z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví (perzistující jizvy a posttraumatická stresová porucha), naplnila všechny zákonné znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.“ Naplnění znaků objektivní stránky uvedeného přečinu není nalézacím soudem blíže vůbec vyloženo, neboť následující část odůvodnění jeho rozsudku (bod 22.) se věnuje zdůvodnění subjektivní stránky trestného činu, kdy soud uzavírá, že obviněná se svého činu (resp. označeného přečinu) dopustila ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
35. Odvolací soud, který se s právním posouzením skutku soudem prvního stupně ztotožnil, v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „[o]bjektivně byla prokázána u poškozené posttraumatická stresová porucha a navíc byla poškozené způsobena poranění na obličeji, po kterých zůstaly viditelné jizvy … zcela nepochybně u poškozené došlo k těžkému poranění v důsledku zčásti zohyzdění a zčásti utrpěnou posttraumatickou stresovou poruchou.“
36. Nutno konstatovat, že ani jeden ze soudů nižších stupňů se k věci nevyslovil jednoznačně z hlediska požadavků, které plynou z jimi užité právní kvalifikace, resp. toho, co vymezuje §122 odst. 2 tr. zákoníku. Ten totiž, jak na to správně poukazuje dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku, stanoví, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněná spáchala přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, jehož podstatou je, že poškozenému je nedbalým jednáním pachatele přivozena těžká újma na zdraví , pak jejich povinností bylo vyložit, z jakého důvodu shledávají, že poškozená Z. J. utrpěla újmu na zdraví, která je podřaditelná pod zákonné znaky vymezené v §122 odst. 2 tr. zákoníku. Jinými slovy řečeno, jejich povinností bylo v odůvodnění vydaných rozhodnutí
a) vyložit, proč újmu, kterou poškozená utrpěla, podkládají za vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění , a poté
b) určit, jakou podobu (v rámci alternativ citovaného ustanovení) následek, který pro zdraví poškozené z činu vzešel (ať již somatického či psychického rázu), nabyl.
37. Navíc, a to se týká výrokové části odsuzujícího rozsudku, konkrétně výroku o vině, skutková zjištění soudů měla být vyjádřena způsobem, aby popis skutku v tzv. skutkové větě vytvořil dostatečný podklad pro jeho adekvátní subsumpci pod příslušné ustanovení trestního zákoníku, míněno z hlediska §147 odst. 1 tr. zákoníku, což současně znamená, že následek (účinek nastalý na předmětu útoku – zdravotní újma přivozená poškozené) měl být popsán tak, aby vyjádřil to, co požaduje §122 odst. 2 tr. zákoníku, resp. soudem zjištěná alternativa tohoto ustanovení. Ani tento požadavek není v dovoláním napadených rozhodnutích splněn. Popis skutku totiž nevyjadřuje (což je však v souladu s vyzněním znaleckého posudku MUDr. Petra Menšíka – viz bod 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že by poškozená byla podstatným způsobem omezena v obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů [alternativa §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], či že by trvalé následky činu, tj. perzistující jizvy, nabyly podoby, která by odůvodňovala závěr o existenci alternativy §122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Navíc nezbývá než zopakovat, že odůvodnění právní kvalifikace skutku soudy obou stupňů v uvedeném směru, tj. stran vyložení takového právního závěru, absentuje.
38. Aniž by bylo nutno zkoumat důvodnost užití právní kvalifikace skutku soudy nižších stupňů z hlediska dalších aspektů, lze již na tomto místě uvést, že dovolání obviněné v části brojící proti výroku o vině je důvodné, neboť naplnění objektivní stránky přečinu, jímž byla pravomocně uznána vinnou, není na podkladě dosud učiněných zjištění dáno. Z hlediska toho, co napadená rozhodnutí nabízejí ve svých skutkových zjištěních a při zdůvodnění užité právní kvalifikace, lze totiž říci, že přesvědčivým způsobem neosvědčují vznik těžké újmy na zdraví u poškozené Z. J.
39. Jakkoli lze připustit (a rozhodovací praxe soudů a judikatura uvedené otázky řešící toto přímo konstatuje), že povahu těžké újmy na zdraví může nabýt jak poškození projevující se v somatickém postižení, tak v postižení psychického rázu, a že tudíž povahu takové zdravotní újmy ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku může nabýt i to, co soudy zvažovaly, tj. a) kosmetická vada zakládající znak zohyzdění, či b) posttraumatická stresová porucha, je nutné zdůraznit, že v případě obou takových následků je závěr o vzniku těžké újmy na zdraví podmíněn prvotním zjištěním, že jde současně o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění. Jen za splnění tohoto předpokladu může být za těžkou újmu na zdraví prohlášena některá z taxativně vypočtených variant uvedených pod písm. a) až i) citovaného ustanovení.
40. Ve vztahu k posttraumatické stresové poruše byl tento závěr připomenut v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr., které zdůraznilo, že „[p]ro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.“
41. Ohledně znaku zohyzdění lze připomenut, že komentářová literatura (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1320) uvádí, že jím je „každá viditelná, trvale hyzdící změna těla, která mění vzhled na újmu poraněného a vzbuzuje odpor a ošklivost. Zohyzdění na rozdíl od zmrzačení je vadou spíše kosmetickou a společenskou než překážkou vlastního pracovního výkonu (srov. R II/1965). Taková vada však zpravidla ztěžuje poškozenému uplatit se normálně ve společnosti. Obtíže v životním uplatnění musí být značné, aby přibližně odpovídaly ostatním případům těžké újmy na zdraví“.
42. Z uvedených hledisek nebyla věc obviněné soudy nižších stupňů vůbec posuzována. Odhlédne-li dovolací soud od faktu, že ani z rozhodnutí soudu odvolacího není seznatelné, na základě jakých důkazů činí závěr, že u poškozené byla posttraumatická stresová porucha objektivně prokázána, není tato porucha hodnocena z aspektů, na které poukázalo výše citované judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu (bod 40.). Opřel-li se nalézací soud o posudek znalce MUDr. Petra Menšíka (bod 6. odůvodnění jeho rozsudku), pak je nutno zmínit, že znalec se ve svých odborných závěrech k otázce posttraumatické stresové poruchy vůbec nevyjadřuje, neboť tak ani – vzhledem ke své odbornosti (znalec z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie) – učinit nemohl, čehož si byl nepochybně vědom (viz str. 21 posudku: „… dále nelze vyloučit chronifikaci posttraumatické stresové poruchy, což je stav, který bude nutno vyhodnotit psychiatrem s odstupem času.“). Vyšel-li proto nalézací soud při dovození závěru o existenci posttraumatické stresové poruchy z tohoto posudku, pak zjevně nebral na zřetel to, co vyjádřilo rozhodnutí publikované pod č.13/2019-I. Sb. rozh. tr., jež se – v návaznosti na zřejmý fakt, že posouzení posttraumatické stresové poruchy musí provést znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – vyslovilo k tomu, co by znalecký posudek této odbornosti měl vyjádřit, resp. jaké otázky by znalci měly být pro jeho zpracování zadány. Nejvyšší soud připomíná, že „[z]nalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, musí obsahovat popis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života. … Jen při zodpovězení těchto otázek lze totiž rozhodnout, zda se tato posttraumatická stresová porucha projevila jako vážná porucha zdraví (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.).“
43. Jsou-li skutková zjištění soudů nižších stupňů ve vztahu k výroku o vině (zde zvažováno z hlediska znaku objektivní stránky přečinu, jímž byla dovolatelka uznána vinnou) tak nedostatečná, že nevytváří podklad pro spolehlivý závěr o tom, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví, pak nelze než dospět k závěru, že dovoláním napadená rozhodnutí trpí v této části vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku v jeho první variantě. Toto konstatování vychází ze zjištění, že nezbytné doplnění skutkových zjištění, které by vytvořilo dostatečný podklad pro závěr, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví , byť vyjádřené jen v odůvodnění jeho rozsudku, neprovedl ani soud odvolací, který dokazování doplnil výslechem znalce MUDr. Petra Ročka (znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, stanovení nemateriální újmy na zdraví) k obsahu jím zpracovaného znaleckého posudku předloženého poškozenou. Závěry zmíněného posudku, resp. údaje znalcem přednesené při jeho výslechu k podanému posudku, totiž odvolací soud promítl (bod 21. jeho rozsudku) jen ve vztahu k výroku, jímž oproti soudu prvního stupně zavázal obviněnou k náhradě nemajetkové újmy přiznané poškozené Z. J. (viz dále). Tento jeho přístup se tak projevil v tom, že ani odvolací soud při potvrzení správnosti výroku o vině obsaženém v odvoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně se k závažnosti posttraumatické stresové poruchy poškozené, která podle tohoto znalce u poškozené nastala (dle znalce), z hlediska výše zmíněného požadavku formulovaného v §122 odst. 2 tr. zákona
nevyslovil.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě druhé (adhezní výrok)
44. Pokud jde o výroky o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy, obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho alternativě tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení. V jeho rámci brojí proti tomu, jakým způsobem odvolací soud rozhodl o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy, když podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil dovolatelce povinnost zaplatit poškozené Z. J. na náhradě škody částku 88.856 Kč a na náhradě nemajetkové újmy vyjádřené v penězích částku 583.483 Kč.
45. Odhlédne-li dovolací soud od skutečnosti, že obviněná se ve své dovolací argumentaci snaží přesvědčit dovolací soud o nesprávnosti odborných závěrů znaleckého posudku MUDr. Petra Ročka, čímž však primárně napadá skutková zjištění odvolacího soudu, jenž z tohoto důkazního prostředku vyšel při stanovení výše odškodného, a nikoli samotné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněné alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak musí současně přiznat, že vznesla i námitky, které jsou pod jí deklarovaný důvod dovolání podřaditelné.
46. Vadnost hmotně právního posouzení shledává dovolatelka v případě výroku o náhradě škody v tom, že jeho součástí učinil odvolací soud i odškodnění poškozené za tzv. psychické bolestné, které vyčíslil na podkladě znaleckého posudku MUDr. Petra Ročka v částce 55.178 Kč (ta tvoří společně s odškodněním za další uplatněné nároky – viz níže body 58. a 61. – celkově přiznanou částku ve výši 88.856 Kč), a v případě výroku o náhradě nemajetkové újmy v tom, že mohlo dojít ke dvojímu odškodnění utrpěné újmy (viz body 55. – 57.).
47. Pokud jde o první ze sporných nároků – nárok na náhradu škody , který odvolací soud poškozené přiznal podle §228 odst. 1 tr. ř. v rozsahu částky 88.856 Kč, dovolatelka v podaném dovolání namítá, že psychické bolestné je „zadostiučinění z důvodu zásahu do osobnostních (přirozených) práv člověka dle ustanovení §2956 občanského zákoníku, které se určuje ve smyslu §2957 občanského zákoníku.“ Podle názoru obviněné „[a]ni Metodika ani Klasifikace na tyto duševní útrapy nedopadají. Duševní útrapy se nedají odhadnout ani jiným způsobem. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné…“.
48. Ve vztahu k této námitce je třeba konstatovat, že ji dovolatelka uplatnila opodstatněně. Odvolací soud vyšel z toho, že poškozená důvodně uplatnila nárok na náhradu škody, která jí měla vzniknout v důsledku napadení psem Rufem, přičemž tento nárok zahrnoval jednak určení výše bolestného vyplývajícího ze znaleckého posudku MUDr. Petra Ročka, jenž výši „psychického“ bolestného jako následku plynoucího z napadení poškozené psem určil ve výši 200 bodů, což odpovídá částce 55.178 Kč, jednak již zjištěné „fyzické“ bolestné ve výši 17.657 Kč, které stanovila pro Pojišťovnu Kooperativa MUDr. Marie Drgová v rozsahu 64 bodů.
49. K nárokům, které poškozená uplatnila v rámci adhezního řízení se odvolací soud vyjádřil tak (str. 8 rozsudku), že „dospěl … k závěru, po doplnění dokazování, že je nutno poškozené přiznat nad rámec toho, co přiznával soud I. stupně, rovněž psychické bolestné ve výši 200 bodů a dále ztížení společenského uplatnění ve výši 583.483 Kč a rovněž je nutno přiznat poškozené na náhradě škody náklady za léčení jejího psa tak, jak byly poškozenou požadovány, neboť z potvrzení veterinárního lékaře J. D. je zřejmé, že požadované úkony měly souvislost s léčením psa Ramba a poškozené Z. J. v důsledku napadení jiným psem (č. l. 198). Současně pak odvolací soud dospěl k závěru, že od oprávněných nároků poškozené je nutno odečíst částku, kterou uhradila ČSOB Pojišťovna v rámci plnění, a to částku 27.235 Kč (č.l. 202 verte spisu) … Na základě těchto skutečností pak dospěl odvolací soud k závěru, že je možno přiznat poškozené na náhradě škody částku 88.856 Kč a na náhradě nemajetkové újmy vyjádřené v penězích částku 583.483 Kč. Poškozená pak byla se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních…“
50. Pokud jde o citované závěry odvolacího soudu, je třeba usuzovat (neboť odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odkaz na žádné konkrétní ustanovení občanského zákoníku nečiní), že tyto jsou založeny na předpokladu, že v rámci §2958 obč. zák., odčiní škůdce újmu peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy.
51. Odvolací soud však nerozhodl terminologicky správně o nárocích, které poškozená uplatnila. Trestní soud při svém rozhodování musí důsledně rozlišovat, zda poškozený uplatňuje (§43 odst. 3 tr. ř., §206 odst. 2 tr. ř.) nárok na náhradu škody, či na náhradu nemajetkové újmy, případně zda se domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Potřeba takového rozlišení je dána tím, že občanský zákoník rozlišuje mezi újmou na jmění (§2894 odst. 1 obč. zák.), nemajetkovou újmou (§2894 odst. 2 obč. zák.) a bezdůvodným obohacením (§2991 a násl. obč. zák.), které pokládá za zcela samostatné hmotně právní nároky, což má dopad i do roviny procesní. Soud proto musí již na počátku hlavního líčení, a to při uplatnění vzneseného nároku poškozeným, resp. v návaznosti na dotaz učiněný předsedou senátu podle §206 odst. 2 tr. ř., vyřešit otázku, jaký nárok poškozený uplatňuje. To má zásadní význam pro jeho následné rozhodování o něm. V případě nejasností by měl po poškozeném požadovat, aby alespoň obsahově (pokud již přímo neodkáže na příslušné ustanovení občanského zákoníku) vymezil, jakou kompenzaci po obviněném požaduje. Podmínkou toho, aby soud rozhodl o připuštění poškozeného s jeho nárokem k trestnímu řízení, resp. aby o řádně uplatněném nároku rozhodl, není to, aby poškozený konkrétně uvedl, podle jakých ustanovení příslušného předpisu mu má být nárok přiznán. Zcela dostačující je, aby z jeho podání bylo zřejmé, vůči komu nárok uplatňuje (vůči kterému z obviněných, zejména jde-li o skupinovou věc), co požaduje (např. v jaké výši žádá náhradu škody, nemajetkové újmy apod.) a z jakého důvodu takovou úhradu (či vydání bezdůvodného obohacení) po obviněném požaduje (stručné skutkové vylíčení objasňující důvodnost uplatňovaného nároku). Na soudu poté je, aby vyhodnotil, jaký nárok (nahrazení majetkové škody, nahrazení nemajetkové újmy v penězích, vydání bezdůvodného obohacení) poškozený uplatnil. Je nadbytečné dodávat, že soud není vázán případně vadnou právní kvalifikací nároku poškozeným a že takové pochybení nebrání v tom, aby nárok, jehož hmotně právní opodstatnění spočívá v jiném ustanovení, byl poškozenému, je-li důvodný a důkazním řízení prokázán, přiznán.
52. Odvolací soud poškozené na náhradě škody přiznal částku 88.856 Kč, jež zahrnovala náhradu za „psychické“ bolestné v částce 55.178 Kč, náhradu za „fyzické“ bolestné ve výši 17.657 Kč a další poškozenou uplatněné nároky na náhradu škody. V prvních dvou případech však tyto nároky nejsou součástí majetkové škody, nýbrž jde o materiální náhradu za zásah do práva na zachování tělesné a duševní integrity člověka, tedy o náhradu nemajetkové újmy. Odvolací soud tedy správně neposoudil, že nárok plynoucí z bolestného není obsahově součástí nároku na náhradu škody, jenž je pojmově spojen jen se vznikem majetkové škody (§2894 odst. 1 obč. zák.), nýbrž součástí nároku na náhradu nemajetkové újmy (§2894 odst. 2 obč. zák.). Bolestné je totiž nárokem, který plyne z újmy způsobené poškozenému na zdraví, které je chráněným osobnostním statkem.
53. Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu §2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách bolestného v Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (tzv. bolest v širším smyslu). Výkladem §2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Lze proto uzavřít, že nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání. Opačný výklad by znamenal, že za účinnosti původní úpravy zákonem č. 40/1964 Sb. a vyhláškou č. 440/2001 Sb., jež pojem další nemajetkové újmy neznaly, nebyly vůbec duševní obtíže spojené s léčením odškodnitelné. Tak tomu však prokazatelně nebylo, neboť duševní útrapy byly odškodňovány v rámci bolestného, a pokud překročily obvyklou zátěž a staly se trvalými, byly odškodňovány v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, uveřejněný pod číslem 7/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní); toto pravidlo se uplatní i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.
54. Zákon v §2958 o. z. zakládá novou kategorii nároku náhrady za újmu na zdraví, a to tzv. další nemajetkové újmy. Nelze je jednoduše definovat, avšak tento pojem má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací, které dosud odškodňovány nebyly. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (např. nečekaně závažné komplikace spojené s léčením a z nich plynoucí omezení, jako je mnohatýdenní přišití končetiny v nepřirozené poloze za účelem tvorby a přenosu laloků při rekonstrukční chirurgii, nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, sportovního utkání nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, potrat těhotné poškozené způsobený psychickým otřesem, nikoli škodnou událostí samotnou, stres vyvolaný tím, že poškozený není dočasně schopen postarat se o osobu blízkou, závislou na jeho péči, a má důvodnou obavu, že se o takovou osobu nepostará někdo jiný – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2635/2018). Nepřiměřené rozšíření zbytkové kategorie další nemajetkové újmy by však vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění a tím k nesystémovému stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod číslem 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
55. Pokud jde o posouzení výroku o náhradě nemajetkové újmy z rozsudku odvolacího soudu, je třeba v návaznosti na shora uvedené skutečnosti dospět k závěru, že neobjasnění otázky, jaké nároky odvolací soud ve své podstatě přiznal, a ztotožnění bolestného s tzv. psychickým bolestným, ústí rovněž do závěru o pochybnostech o důvodnosti/správnosti přiznaného nároku za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud (na podkladě znaleckého posudku MUDr. Petra Ročka) přiznal poškozené tzv. psychické bolestné v částce 55.178 Kč (odpovídající stanoveným 200 bodům) jako kompenzaci za vznik lehké formy posttraumatické stresové poruchy, která se u poškozené vyvinula v důsledku napadení psem Rufem. Odvolací soud se přitom nezabýval tím, zda jím odškodňovaný nárok v podobě tzv. psychického bolestného není již pojmově součástí náhrady za ztížení společenského uplatnění [bod 54., písm. b)], či zda stojí jako samostatný nárok, který je třeba odčinit. Jestliže obtíže spojené s psychickým prožíváním utrpěného zranění přerostly v trvalý následek, musí být zahrnuty do náhrady za ztížení společenského uplatnění. Jestliže tyto obtíže byly dočasné a postupně vymizely, mohou být posouzeny jako vytrpěná bolest, jak zřejmě učinil znalec, byť doporučující Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví v části B nemá samostatnou bodovou položku pro takovou diagnózu. Soud však může uvážit, zda takovou újmu, která pojmově pod bolest spadá, ocení jako tzv. duševní poruchu vzniklou následkem traumatu, potvrzenou psychiatrickým pracovištěm, například v rozmezí 60 – 300 bodů. Ostatně i nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, používané v pracovněprávních vztazích, obsahuje obdobnou položku (22. Akutní depresivní a stresový syndrom potvrzený psychiatrickým pracovištěm - 100 až 200 bodů) v sazebníku pro ohodnocení bolesti pro jednotlivá poškození zdraví způsobená pracovním úrazem (Příloha 1 nařízení). Mají-li snad obtíže označené soudem za psychickou bolest jinou povahu, tj. takovou, že je nelze podřadit ani pod bolest ani ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby byly podřazeny pod tzv. další nemajetkovou újmu vyvolanou ublížením na zdraví, pokud soud vyloží, v čem spočívá, jak se projevuje a jakou má pro poškozeného závažnost.
56. V tomto směru přitom nelze na podkladě provedeného dokazování postavit najisto, zda popis jednotlivých omezení v běžném způsobu života plynoucí ze vzniku posttraumatické stresové poruchy, jež jsou uváděny v rámci znaleckého posudku MUDr. Petra Ročka, mají svůj původ v „psychickém“ bolestném (které znalec ohodnotil 200 body) nebo v přiznaném nároku za ztížení společenského uplatnění (jenž znalec ohodnotil částkou 583.483 Kč). Lze toliko spekulovat – jelikož známky pochybností zpracovaný znalecký posudek nevyvrací – že některé následky plynoucí z napadení psem Rufem, jež byly odškodněny v rámci „psychického“ bolestného, mohly stejně tak dobře tvořit součást překážky lepší budoucnosti poškozené, jelikož forenzně významným a zjištěným následkem byla lehká posttraumatická stresová porucha. V odůvodnění adhezního výroku odvolacího soudu přitom chybí přijatelná charakteristika důvodnosti obou přiznaných nároků z hlediska příčin jejich vzniku. Jinými slovy vyjádřeno, na podkladě zpracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, stanovení nemateriální újmy na zdraví, jenž je rozhodujícím důkazním prostředkem, na podkladě kterého odvolací soud nárok na náhradu nemajetkové újmy poškozené přiznal, nelze dovodit, jestli následek v podobě vzniku posttraumatické stresové poruchy byl odškodněn v rámci (nesprávně pojatého) „psychického“ bolestného či v rámci ztížení společenského uplatnění. Pokud odvolací soud shledal důvodnost obou přiznaných nároků v jím tvrzeném rozsahu, v odůvodnění rozsudku – jakož i v řízení provedených důkazech, a to včetně výslechu znalce MUDr. Petra Ročka ve veřejném zasedání (č. l. 207v.-209) – pro takovýto závěr chybí důkazní opora. Z odůvodnění rozsudku proto nelze naznat, zda důvodnost obou přiznaných nároků na náhradu nemajetkové újmy poškozené měla svůj původ ve vzniku posttraumatické stresové poruchy, či jde o případ, kdy jeden následek je třeba odčinit dvěma nároky a pokud ano, v jakém rozsahu.
57. Přitom je třeba zdůraznit požadavek na řádné odůvodnění výroku o náhradě škody tak, jak vyžaduje mimo jiné i judikatura Ústavního soudu, jež jej zdůraznila s vazbou na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. II. ÚS 1320/08: [a]by bylo naplněno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba i výrok o náhradě škody náležitě odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění výroku o náhradě škody se soud musí vypořádat mj. s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši a o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu §228 odst. 1 věty za středníkem tr. ř. (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl II., 5. vydání, 2005. str. 1782 a násl.). ] s tím, že rozsah, v němž je třeba takový výrok odůvodnit, by měl být zásadně srovnatelný s tím, jak by byl odůvodněn, pokud by o něm bylo rozhodováno v řízení občanskoprávním [nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11: [a]dhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 tr. řádu přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních].
58. Pro úplnost lze poukázat na to, že odvolací soud zcela důsledně neposoudil ani zbývající část poškozenou uplatněného nároku na náhradu majetkové újmy (škody). Lze připomenout, že soud prvního stupně o poškozenou uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy rozhodl způsobem, že z celkové částky, kterou poškozená uplatnila (v rozsahu 727.051,16 Kč, která sestávala z částek 583.483 Kč za ztížení společenského uplatnění, bolestné ve výši 72.834,96 Kč, ušlou mzdu ve výši 40.392 Kč, náklady na zpracování znaleckého posudku 20.150 Kč, náklady léčby psa Ramba 7.327,50 Kč, cestovné ve výši 2.153,70, náklady mamografického vyšetření 620 Kč a náklad vynaložený na regulační poplatek ve výši 90 Kč), poškozené přiznal podle §228 odst. 1 tr. ř. částku 60.913 Kč (jež zahrnovala bolestné ve výši 17.657 Kč, ušlou mzdu ve výši 40.392 Kč, cestovné 2.153,70 Kč, náklady na mamografické vyšetření ve výši 620 Kč a regulační poplatek ve výši 90 Kč). Soud prvního stupně k tomu uvedl, že „[z]aplacení mamografického vyšetření v souvislosti se zhmožděním prsu útokem psa Rufa a zaplacení regulačního poplatku bylo řádně doloženo listinnými důkazy. Cestovné bylo řádně vyúčtováno a po přepočítání soudem požadovaná částka souhlasila. Rovněž k náhradě ušlé mzdy byly řádně doloženy výpisy z účtů, z nichž je zřejmá mzda za 5-10/2017 od všech tří zaměstnavatelů … Pokud jde o náklady léčení psa Ramba, pak tyto soud nepřiznal, neboť nemá za zřejmé, z jaké části jsou tyto důvodné, respektive vztahující se k utrpěným zraněním. Celková fakturovaná a uhrazená částka činila 7.509 Kč, avšak poškozená požadovala toliko 7.327,50 Kč, když sama nepožadovala 121 Kč za evakuaci anální žlázky a 60,50 za zkrácení drápků. Soud však ani u ostatních položek, které již nárokovány byly, není schopen posoudit, zda konkrétní léky nebo či účtované postupy souvisely se zraněními z 31. 10. 2017, či nikoli, zvláště když na 6 ze 7 faktur je účtováno jednak ‚klinické vyšetření‘, jednak také ‚běžné ošetření‘. Soud rovněž nepřiznal částku náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 583 483 Kč a bolestné ve výši 55 177,96 Kč odpovídající ohodnocení 200 b., které vyplývají ze znaleckého posudku MUDr. Ročka… Na bolestném pak byla přiznána pouze částka 17 657 Kč, která odpovídá 64 bodům z posudku o bolestném pro ČSOB Pojišťovnu zpracovaného MUDr. Marií Drgovou, na němž se strany shodly.“ (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně).
59. Odvolací soud přitom ve vztahu k takto přiznanému nároku na náhradu škody uvedl, že „dospěl … k závěru, že … je nutno poškozené přiznat nad rámec toho, co přiznával soud I. stupně, rovněž psychické bolestné ve výši 200 bodů a dále ztížení společenského uplatnění ve výši 583.483 Kč a rovněž je nutno přiznat poškozené na náhradě škody náklady za léčení jejího psa tak, jak byly poškozenou požadovány, neboť z potvrzení veterinárního lékaře J. D. je zřejmé, že požadované úkony měly souvislost s léčením psa Ramba a poškozené Z. J. v důsledku napadení jiným psem… Současně pak odvolací soud dospěl k závěru, že od oprávněných nároků poškozené je nutno odečíst částku, kterou uhradila ČSOB Pojišťovna v rámci plnění, a to částku 27.235 Kč.“ (str. 8 rozsudku odvolacího soudu).
60. V tomto ohledu je ovšem třeba konstatovat, že adhezní výrok z rozsudku odvolacího soudu je v rozporu s tím, co soud uvedl v jeho odůvodnění. Při rozhodování soudu o náhradě škody v rámci adhezního řízení je nezbytné, aby adhezní výrok, jímž soud poškozenému přiznal uplatněný nárok na náhradu škody, korespondoval odůvodnění tohoto rozsudku, a to již z toho důvodu, aby v případě rozhodování jiného orgánu (typicky civilního soudu) o zbytku uplatněného nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, bylo zřejmé, o jakém z nich již rozhodl trestní soud a v jakém rozsahu.
61. Odvolací soud nepostupoval důsledně již proto, že o nároku, o němž se v odůvodnění svého rozsudku vyslovil jako o tom, o němž procesním způsobem rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř., ve skutečnosti rozhodl pouze domněle. Celkovou výši náhrady škody, kterou poškozené přiznal, vyčíslil na částku 88.856 Kč, jež zahrnovala – dle názoru dovolacího soudu, a to pro nedostatek uvedení podrobného přehledu uplatněných a přiznaných nároků na náhradu škody odvolacím soudem – ty z nich, které přiznal soud prvního stupně (částka 60.913 Kč) a zahrnul do této jím přiznané částky náhrady škody zbylou částku „psychického“ bolestného (částka 55.178 Kč), přičemž odečetl to, co poškozené plnila Pojišťovna Kooperativa z pojistky majitele psa Rufa (částka 27.235 Kč). V důsledku tohoto postupu odvolací soud přiznal poškozené na náhradě škody částku 88.856 Kč. Ta však nezahrnuje náklady léčení psa Ramba, jelikož o nich soud prvního stupně rozhodl postupem podle §229 odst. 2 tr. ř. („[p]okud jde o náklady léčení psa Ramba, pak tyto soud nepřiznal, neboť nemá za zřejmé, z jaké části jsou tyto důvodné, respektive vztahující se k utrpěným zraněním“ – str. 7 rozsudku okresního soudu), o nichž se však odvolací soud vyslovil v odůvodnění tak, že jsou součástí výroku o náhradě škody, jímž poškozené i tento nárok přiznal („rovněž je nutno přiznat poškozené na náhradě škody náklady za léčení jejího psa tak, jak byly poškozenou požadovány…“ – str. 8 rozsudku odvolacího soudu).
62. Ze všech shora uvedených skutečností proto dovolací soud dospěl k závěru, že i výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy, jímž odvolací soud rozhodl postupem podle §228 odst. 1 tr. ř. je zatížen vadami, jež dovolatelka v podaném dovolání namítla, a proto i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnila v alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení, dovolací soud shledal jako důvodně uplatněný.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
63. Pokud jde o tento dovolací důvod, obviněná jej uplatnila v jeho druhé variantě, kdy namítla, že odvolací soud ve věci výše uvedeným způsobem rozhodl za situace, že odvoláním napadený rozsudek byl zatížen vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v obou jeho alternativách („… protože také rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.“).
64. Jakkoli lze dovolatelce přisvědčit v tom, že prvně označenou vadou je rozsudek nalézacího soudu zatížen a že druhou vadou je zatížen rozsudek soudu odvolacího, nelze přehlížet fakt, že tento druhý, obviněnou uplatněný dovolací důvod může být naplněn jen za situace, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je přitom zřejmé, že ke změně rozsudku soudu prvního stupně nadřízený soud přistoupil na podkladě obou řádných opravných prostředků, tj. „[z] podnětu odvolání obžalované M. S. a poškozené Z. J.“. Jinými slovy řečeno, odvolací soud podaný řádný opravný prostředek ani neodmítl, ani nezamítl. Změna, k níž přistoupil na podkladě odvolání obviněné, se projevila v tom, že adhezní výrok již neobsahuje výrok, jímž byla obviněná rozsudkem nalézacího soudu zavázána podle §228 odst. 1 tr. ř. k náhradě škody ve výši 7 239 Kč ve prospěch Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky.
K dalším dovolacím námitkám obviněné
65. Obviněná ve svém dovolání upozornila, že v průběhu řízení před soudy nižších stupňů učinila důkazní návrhy, které zůstaly nevyslyšeny, aniž by soudy své stanovisko k nim jakkoli vyložily. Tato tvrzení dovolatelky mají svůj podklad v obsahu spisového materiálu. Obviněné je nutno dát za pravdu, že v řízení před soudem prvního stupně navrhla, aby soud dokazování doplnil o znalecký posudek MUDr. Petra Menšíka či doplnění stávajícího posudku (č. l. 165-166, 169v.), a že v rámci odvolacího řízení vznesla důkazní návrh (č. l. 202) na doplnění dokazování oznámením ČSOB Pojišťovny, a. s., o ukončení likvidace pojistné události. Nalézací soud na nastalou situaci reagoval jen tak, že rozhodl (č. l. 169v.), že „soud končí důkazní řízení, upouští od provedení dalších důkazů.“ Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí nesplnily povinnost (pro soud nalézací výslovně uvedenou v §125 odst. 1 věta druhá tr. ř.) vypořádat se s důkazním návrhem procesní strany.
66. V uvedeném směru se připomíná, že nesplnění této povinnosti může založit pochybení spočívající v existenci tzv. opomenutého důkazu, tj. vadu, která může mít dopad do práva obviněného na spravedlivý proces a která tak může sama o sobě odůvodnit zrušení napadeného rozhodnutí i v dovolacím řízení.
67. Pokud obviněná ve svém dovolání poukázala na existenci správního rozhodnutí týkajícího se osoby M. K., pak z její další argumentace není patrné, jaký význam odkazovanému rozhodnutí přikládá z hlediska jeho zhodnocení dovolacím soudem. Zmiňuje-li, že jmenovaný byl postižen pro týž skutek, pak dovolací soud může konstatovat, že i kdyby tomu tak bylo, nezakládalo by takové rozhodnutí důvod nepřípustnosti trestního stíhání obviněné [důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. však obviněná explicitně nevznáší], neboť zásada ne bis in idem se může prosadit jen za situace, že dvě rozličná rozhodnutí (trestně právní povahy ve smyslu čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy) se týkají téže osoby (a téhož skutku). Tuto překážku nemůže založit rozhodnutí vydané ve vztahu k osobě odlišné od obviněné. Mínila-li obviněná poukazem na jí uvedené rozhodnutí jiné důsledky, nemůže tyto dovolací soud zvažovat, neboť mu nepřísluší, aby za ni význam dovolací argumentace domýšlel či přímo sám formuloval.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
68. Z důvodů vyložených výše (body 33. až 52.) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (a stejně i předcházející rozsudek soudu nalézacího) je zatíženo vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. proto oba rozsudky, tj. jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2019, č. j. 68 To 20/2019-216, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 1 T 134/2018-179, zrušil, přičemž současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
69. Protože ve věci je třeba učinit nové rozhodnutí, postupoval dovolací soud dále podle §265l odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v takovém případě přikáže Nejvyšší soud zpravidla soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ačkoli podle citovaného ustanovení Nejvyšší soud jako soud dovolací přikazuje věc k novému projednání a rozhodnutí zpravidla soudu, jehož rozhodnutí zrušil, tj. buď soudu odvolacímu či soudu prvního stupně, v nyní posuzované věci naznal, že je namístě věc vrátit až do stadia přípravného řízení. Byť si lze představit, že by příslušné dokazování, které je nezbytné provést k tomu, aby si orgán činný v trestním řízení vytvořil dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí o vině dovolatelky, mohl provést i soud prvního stupně, je třeba brát zřetel na to, že procesní role orgánů činných v trestním řízení jsou jasně definovány a že z role státního zastupitelství jako orgánu veřejné žaloby plyne, že to je státní zástupce (resp. on v součinnosti s policejním orgánem), kdo má předkládat důkazy svědčící o vině obviněného. Lze totiž poukázat na to, že i z judikatury Ústavního soudu plyne, že soud, jako orgán o vině obviněného rozhodující, nemá suplovat a nahrazovat činnost veřejného žalobce při obstarávání důkazů nezbytných k prokázání viny obviněného (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, podle něhož „odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladů rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu.“).
70. Jakkoli tedy není soud zákonnou úpravou zbaven možnosti z vlastní iniciativy doplňovat dokazování a provádět důkazy, které pokládá za nezbytné pro své rozhodnutí, neměl by to být primárně on, kdo opatřuje a provádí důkazy, jež měl z hlediska požadavku objasnění základních skutečností svědčících o vině obviněného (obecně) opatřit před podáním obžaloby státní zástupce (resp. policejní orgán, který k trestnímu stíhání obviněného ve stadiu přípravného řízení přistoupil).
71. Ve věci posuzované se prvotního pochybení dopustil soud prvního stupně již tím, že obžalobu přijal a namísto toho, aby zvažoval, zda nejsou dány důvody k postupu podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., který se s ohledem na stupeň ne/objasněnosti věci a rozsah státním zástupcem navrženého dokazování nabízel, vydal vůči obviněné trestní příkaz, k jehož zrušení následně došlo v důsledku včas podaného odporu. Pokud by soud přistoupil k posouzení důvodnosti obžaloby z hlediska toho, co vyložilo toto usnesení (tj. důvodnosti právního závěru, že činem obviněné byla poškozené způsobena těžká újma na zdraví), musel by s přihlédnutím k okruhu důkazů a jejich vyznění (s přihlédnutím k obsahu spisu, jímž státní zástupce důvodnost podané obžaloby dokladoval) dospět k závěru, že ve stadiu přípravného řízení nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout, a že v řízení před soudem by takové došetření bylo na újmu rychlosti řízení [obecně nutno konstatovat, že splnění tohoto druhého kumulativně formulovaného požadavku by dáno nebylo tehdy (což neplatí pro věc dovolatelky), pokud by z rozsahu důkazů navržených k provedení v hlavním líčení plynulo, že do jeho realizace by bylo lze (souběžně) opatřit nezbytné důkazy – příslušné znalecké posudky a jimi, případně výslechem jejich zpracovatelů, provést dokazování v návaznosti na důkazy již ve stadiu přípravného řízení obstarané, tj. bez nutnosti odročování hlavního líčení na neurčito (z důvodu, že dosud nebyly vyhotoveny)]. S přihlédnutím k obsahu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. lze totiž dovodit, že výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud a podání obžaloby na něj podle §176 odst. 1 tr. ř. v zásadě jen tehdy, je-li důkazy opatřenými ve stadiu přípravného řízení v dostatečném rozsahu, jenž vylučuje jiný procesní postup státního zástupce, potvrzeno důvodné podezření, že obviněný spáchal žalovaný trestný čin, tedy zejména, že lze míti za to, že důkazy, o něž se státní zástupce při podání obžaloby opírá, bylo prokázáno, že nastal též následek, který je znakem objektivní stránky takového trestného činu. Tím spíše to platí v případě, kdy existence takového následku (účinku), jako například vznik těžké újmy na zdraví v případě obžaloby pro těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, zakládá důvod pro posouzení skutku jako činu soudně trestného.
72. V uvedeném směru je potřebné připomenout, že obžaloba byla na dovolatelku podána právě pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, tedy proto, že jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví, a že tudíž – nebylo-li jí současně kladeno za vinu, že by čin spáchala proto, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce (znak kvalifikované skutkové podstaty), což by v případě neprokázání následku v podobě těžké újmy na zdraví stále mohlo svědčit o důvodnosti postavení obviněné před soud s ohledem na možnost posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku – důvodnost soudního stadia trestního řízení (důvodnost postavení obviněné před soud) byla prvotně spojena se zjištěním, že z činu obviněné povstal následek v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, k němuž se váže (zásada subjektivní odpovědnosti) její zavinění v podobě nedbalosti [alespoň nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Nalézací soud po podání obžaloby dostatečně nevyhodnotil, že a) žalobní tvrzení („poškozené způsobil zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně obličeje, mnohočetném zhmoždění a oděrkách trupu a končetin a zhmoždění levého prsu, které si vyžádalo lékařské ošetření a následné omezení na běžném způsobu života poškozené od 31. 10. do 30. 11. 2017, když u poškozené se následkem útoku rozvinula posttraumatická stresová porucha a po zranění jí na obličeji a těle zůstaly perzistující jizvy“) převzaté při popisu skutku v odsuzujícím rozsudku nevyjadřuje (viz výše) znak objektivní stránky žalovaného přečinu ( těžká újma na zdraví ) a že b) jeho existence není ani dostatečně podložena důkazy, o něž se obžaloba opírá. V uvedeném směru nezbývá než opakovat, že znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, hodnotil zranění poškozené jako lehké (č. l. 67), přičemž nezaujal stanovisko, že by perzistující jizvy poškozené přivozené nabyly povahy vážné poruchy zdraví (ani vážného onemocnění ), a že existence posttraumatické stresové poruchy (a její hloubka a tím závažnost) nebyla vůbec prokázána tomu odpovídajícím důkazním prostředkem (znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie). Právní kvalifikace skutku kladeného obviněné za vinu nebyla (a ani být nemohla) státní zástupcem odůvodněna způsobem, který by mohl založit závěr, že ve stadiu přípravného řízení došlo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout. Již tato skutečnost měla vést soud prvního stupně k úvaze o vhodné procesní reakci na stav, který odrážel okruh důkazů, o něž se státní zástupce při podání obžaloby opíral.
73. Dokazování, které posléze realizoval soud prvního (č. l. 157-161, č. 1. 169) a druhého (č. l. 208-210) stupně, nepřineslo žádoucí objasnění skutečností nezbytných pro posouzení viny dovolatelky. O důvodnosti jejího postavení před soud nadále panují výrazné pochybnosti, které nelze vyvrátit, aniž by dokazování nebylo doplněno v rozsahu, který vyplývá z výše uvedeného textu. Za daného stavu, kdy je nejprve nezbytné na jisto postavit, zda poškozená Z. J. utrpěla či nikoli těžkou újmu na zdraví , a kdy je stran této skutečnosti třeba provést důkazy ve formě zpracování znaleckých posudků, tj. důkazy nezbytné stran objasnění základních okolností stran viny dovolatelky, které mají opatřit orgány veřejné žaloby, shledal dovolací soud vhodným vrácení věci až do stadia přípravného řízení, neboť otázka důvodného postavení obviněné před trestní soud je stále „ve hře“. Opatření těchto (z hlediska důvodnosti podání obžaloby usvědčujících) důkazů soudem by bylo v rozporu s tím, co vyjádřilo výše citovaného rozhodnutí Ústavního soudu. Dovolací soud proto rozhodl podle §256l odst. 1 tr. ř. tak, že přikázal věc státnímu zástupci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
74. Pro úplnost se dodává, že ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. neobsahuje omezení možnosti vrácení věci do stadia přípravného řízení obdobné znění §260 tr. ř., z čehož plyne, že k uvedenému postupu, tj. vrácení věci státnímu zástupci, může Nejvyšší soud přistoupit nejen tehdy, nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady (stejně jako soud odvolací), ale i tehdy (byť spíše výjimečně), není-li ani po dokazování provedeném před soudy obou stupňů možno konstatovat, že byly objasněny základní okolnosti nezbytné pro rozhodnutí věci soudem v hlavním líčení.
75. Nové podání obžaloby na obviněnou je podmíněno provedením takového dokazování, z něhož bude možno přesvědčivým způsobem dovodit, že poškozená Z. J. při napadením psem utrpěla těžkou újmu na zdraví a že ke vzniku takového zranění došlo za situace, kterou nedbalostním jednáním umožnila dovolatelka. Jak již bylo uvedeno, těžká újma na zdraví může spočívat ve vážné poruše zdraví či vážném onemocnění, které může mít jak somatickou tak psychickou povahu. Je na orgánech přípravného řízení, aby za opatření znaleckých posudků příslušné odbornosti doložily existenci tohoto znaku objektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a aby opatřily důkazy, které budou svědčit o zákonem vyžadované formě zavinění dovolatelky. V uvedeném směru se připomíná (a platí to i pro soud, resp. odůvodnění jeho rozhodnutí, pokud bude o vině obviněné znovu rozhodovat), že zavinění pachatele je třeba prokázat nejen ve vztahu k jeho jednání, nýbrž i k následku činu a příčinnému vztahu mezi jednání a následkem. K vyslovení jeho viny přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku proto nedostačuje, pokud soud zdůvodní existenci vědomé či nevědomé nedbalosti k jeho neopatrnému jednání, neboť je nezbytné prokázat nedbalostní formu jeho zavinění k těžké újmě na zdraví, která je zákonným znakem objektivní stránky uvedeného přečinu, jakož i příčinnému vztahu mezi jednáním pachatele a tímto následkem (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 13/2019-II. Sb. rozh. tr.).
76. V případě, že nastanou podmínky pro to, aby (v řízení soudním) bylo rozhodováno o uplatněných nárocích poškozené, je třeba, aby soudy důsledně rozlišovaly povahu jednotlivých uplatněných nároků (soud nalézací rozhodl o odkázání poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních s nárokem na náhradu škody, ač ji měl, pokud jí nárok nepřiznal, podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázat na toto řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy) a rozhodly v souladu s tím, na co upozornilo (stran adhezního výroku) toto usnesení.
77. Připomíná se, že podle §265s odst. 1 tr. ř. [o]rgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Co se týče závazného právního názoru, odkazuje dovolací soud na pasáže, v nichž vymezil vady, které zatížily rozhodnutí soudů nižších stupňů ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k doplnění dokazování odkazuje Nejvyšší soud na obecné vymezení toho, co je nezbytné prokázat pro případ, že na obviněnou bude podána nová obžaloba, s tím, že je na orgánech přípravného řízení, aby samostatně rozhodly o provedení dalšího dokazování nezbytného ke splnění vymezených podmínek důvodnosti postupu podle §176 odst. 1 tr. ř.
78. Protože ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí došlo výlučně z podnětu mimořádného opravného prostředku podaného ve prospěch obviněné, uplatňuje se na další řízení dosah ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., tj. v něm upravený zákaz reformationis in peius.
79. Obviněná učinila podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, které bylo napadeno jejím dovoláním. K tomuto podnětu je vhodné uvést, že ohledně něho nemusí (na rozdíl od případu upraveného v §265h odst. 3 tr. ř.) být vydáno samostatné rozhodnutí. Předseda senátu požadované rozhodnutí nevydal, ne snad proto, že by neshledal takový požadavek důvodný, nýbrž proto, že ihned po seznámení se s obsahem dovolání, napadených rozhodnutí a obsahu trestního spisu (v krátké časové návaznosti na předložení spisu Nejvyššímu soudu – spis předložen dne 17. 10. 2019) nařídil neveřejné zasedání, v jehož průběhu bylo vyhlášeno toto rozhodnutí.
80. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vadu, jimiž dovoláním napadená a dovolacím soudem zrušená rozhodnutí trpěla, nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu