ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.134.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 134/2019-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 8 To 78/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 19/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 17 T 19/2018, byl obviněný R. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „kolem půlnoci z 22. 1. na 23. 1. 2018 v XY, XY, na chodníku před barem Q. skládacím nožem typu „motýlek“ o délce čepele 11 cm silou nejméně střední intenzity bodl do břicha poškozeného P. R., nar. XY, v důsledku čehož poškozený utrpěl bodnou ránu na břiše v pravém podžebří s bodným kanálem pronikajícím stěnou břišní, porušujícím konečnou větev vnitřní hrudní tepny a končící v pravém laloku jater, tedy zranění s dobou léčení a podstatným omezením na obvyklém způsobu života nejméně dva měsíce, přičemž nebýt včasné specializované lékařské pomoci, poškozený by během několika hodin zemřel v důsledku vykrvácení do dutiny břišní.“
2. Za uvedený zločin byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věci, a to skládacího nože typu „motýlek“ černé barvy s délkou čepele 11 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 88 747,70 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 8 To 78/2018. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že zjištěný skutkový stav byl nesprávně kvalifikován. Má dále i námitku ke skutkovým závěrům, která je spojena s vytýkanou právní vadou spočívající v nesprávné právní kvalifikaci. Jde o skutkové zjištění nalézacího soudu v otázce zavinění, které bylo určeno jako nepřímý úmysl. Podle jeho přesvědčení měl být zjištěný skutkový stav správně kvalifikován jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jako trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Připomněl, že v odůvodnění odvolání vznesl s odkazem na judikaturu mnoho argumentů, proč je právní kvalifikace určená nalézacím soudem nesprávná. Odvolací soud však tuto právní kvalifikaci nesprávně přejal, aniž by se podrobně a věcně zabýval jeho argumentací.
6. Podle názoru obviněného se soudy zabývaly pouze tím, jaký nůž pachatel použil, jaké orgány se nacházejí v břiše, jaké mohly být následky pro poškozeného atd., ale nijak nevysvětlily, jak z toho může vyplývat závěr, že měl jednat právě v nepřímém úmyslu usmrtit jiného. Je přesvědčen, že i při zachování skutkových zjištění nelze jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu dovodit, a pokud bylo dovozeno, jedná se o závěr, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zdůraznil, že jediným přímým důkazem o zavinění je vždy pouze výpověď pachatele. Nepřímými důkazy pak mohou být ostatní okolnosti. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 747/2016. Zdůraznil pak, že v žádné ze svých výpovědí neuvedl okolnosti svědčící o úmyslu usmrtit poškozeného. Nalézací soud konstatoval, že motiv jeho jednání nebyl objasněn. Z rozsudků obou soudů je pak zřejmé, že svůj závěr o nepřímém úmyslu zřejmě opřely toliko o způsob vedení útoku a o charakter použitého nože. Podle odvolacího soudu se jednalo o tzv. nepravou lhostejnost, což je přijímáno jako srozumění. Obviněný k tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 835/2010. Zdůraznil, že srozumění nelze zaměňovat s pasivní akceptací trestněprávního následku. Podle něj zde jsou evidentní okolnosti, které svědčí o tom, že se v jeho případě jedná o tzv. pravou lhostejnost, kterou není možno subsumovat pod „smíření ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“.
7. V daných souvislostech připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 835/2010, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, a ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, která stanovují, jaké znaky musí být naplněny, aby bylo možno učinit závěr o úmyslném zavinění . Vyjádřil pak přesvědčení, že v jeho případě takové znaky naplněny nebyly. Útok byl veden proti části těla poškozeného, kde jsou sice důležité orgány, ale pokud by útočil s úmyslem usmrtit, volil by jistě útok do částí těla jako hlava, krk či hrudník, tedy do těch částí, které jsou nejvíce zranitelné a je u nich naprosto jasné, že může dojít ke smrtelnému následku. Jednalo se o izolovaný akt, nikoliv o sérii bodnutí. Absence opakovanosti útoku je další okolností, která svědčí o tom, že z jeho strany nebyl dán ani nepřímý úmysl poškozeného usmrtit. Soudy svou argumentaci založily na tom, že k útoku použil nůž s čepelí o délce 11 cm. Podle něj však délka čepele nemůže ve vztahu k úmyslu vypovědět vůbec nic. Dále připomněl, že podle nalézacího soudu se mělo jednat o útok spíše vyšší intenzity. Toto zjištění označil za extrémně rozporné se závěrem znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, který byl vypracován MUDr. Šenkýřem, z něhož plyne, že délka bodného kanálu byla pouze 7 cm. Tato okolnost opět podle jeho slov svědčí o tom, že u něho absentoval úmysl usmrtit, neboť jinak byl dostatečně zdatný na to, aby vedl útok s maximální razancí a využil celou délku čepele nože. Nelze opominout ani to, že poškozenému zavolal sanitku. Zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 81/2012. I tato okolnost podle jeho přesvědčení oslabuje možný závěr o úmyslu usmrtit jiného. S ohledem na rozvedené skutečnosti měl za to, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by nepochybně odůvodňovaly závěr o nepřímém úmyslu, resp. tato verze, k níž se obecné soudy přiklonily, je co do pravděpodobnosti stejně možná jako verze, že svým jednáním směřoval maximálně k následku v podobě těžkého ublížení na zdraví. Dodal, že verze o úmyslu k těžkému ublížení na zdraví je dokonce pravděpodobnější než verze o úmyslu k vraždě. Nicméně i pokud by se jednalo o verze srovnatelné, je nutné postupovat podle zásady in dubio pro reo, tedy preferovat tu verzi, která je pro něj příznivější.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 8 To 78/2018, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 17 T 19/2018, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolací námitky obviněného směřující proti právní kvalifikaci skutku v podstatě (s výjimkou odkazu na zásadu in dubio pro reo) lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Dovolatel v obecné rovině správně uvádí některá hlediska pro zjišťování úmyslu pachatele směřujícího ke způsobení smrtelného následku v případě zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, když pachatel takovýto úmysl popírá. Právě ve světle těchto judikaturou zformulovaných zásad je však právní kvalifikace skutku jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku správná. Vzhledem ke způsobu provedení útoku, místu na těle, proti kterému útok směřoval, a charakteru použité zbraně obviněný musel vědět, že může poškozeného usmrtit, a současně musel být přinejmenším srozuměn s tím, že tento následek způsobí [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Neexistovaly totiž žádné, byť nikoli přiměřené důvody, na které by se obviněný mohl spoléhat a předpokládat, že žádný životně důležitý orgán při útoku nezasáhne.
10. Dále (k některým dovolacím námitkám) státní zástupce uvedl, že obviněný byl uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 1 tr. zákoníku, tj. útokem na život jiného spáchaným v náhlém hnutí mysli, popř. afektu, bez předchozího rozmyslu nebo uvážení. Takovýto útok může být spáchán i bez nějakého racionálního důvodu a skutečnost, že nebyl prokázán motiv činu, nevylučuje závěr o eventuálním úmyslu obviněného usmrtit poškozeného. Charakter použité zbraně je jednou z objektivních okolností, ze kterých lze při absenci doznání pachatele usuzovat na jeho úmysl usmrtit poškozeného. Nůž o délce čepele 11 cm je nepochybně zbraní, která při útoku proti části těla obsahující životně důležité orgány je způsobilá smrtelný následek způsobit. Existence eventuálního úmyslu poškozeného usmrtit není vyloučena skutečností, že po vykonaném útoku obviněný svůj postoj změnil a přivolal poškozenému lékařskou pomoc. Dovolatelem citovaná rozhodnutí, ve kterých Nejvyšší soud neshledal, resp. zpochybnil existenci subjektivní stránky trestného činu vraždy, se týkala věcí skutkově poněkud odlišných, kde možnost způsobení smrtelného následku nebyla vzhledem ke způsobu útoku natolik evidentní jako v trestní věci dovolatele.
11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 8 To 78/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. V návaznosti na výše uvedené, možno obecně konstatovat, že dovolatel vznesl námitky zásadně pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelné. Výjimku tvořil jeho odkaz na zásadu in dubio pro reo. Tato zásada má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Jako taková zásadně není způsobilá naplnit obviněným zvolený či jiný dovolací důvod. Obdobné platí pro jeho výhradu, že zjištění nalézacího soudu, podle něhož se mělo jednat o útok spíše vyšší intenzity, je extrémně rozporné se závěrem znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, který byl vypracován MUDr. Šenkýřem. K tomu lze pouze ve stručnosti dodat, že uvedenému tvrzení, které není zcela přesné [soud prvního stupně totiž v odůvodnění svého rozhodnutí (viz bod 31.) uvedl, že šlo o bodnutí silou střední, spíše však větší intenzity ] nelze přiznat opodstatnění ve smyslu závěru o extrémním nesouladu. Zmíněné zjištění totiž soud prvního stupně založil právě na uvedeném, pochybnosti nevzbuzujícím znaleckém posudku, který tento závěr explicitně kvalifikovaně (na základě relevantních podkladů) vyvodil ( „… šlo o aktivní vedení nože proti tělu posuzovaného, a to silou minimálně střední či spíše vyšší intenzity“, viz č. l. 226 spisu ).
19. Nejvyšší soud pak konstatuje, že námitkám formálně právně relevantním nemohl z důvodů níže rozvedených přiznat žádné opodstatnění.
20. Podstata dovolací argumentace (jak v podrobnostech popsáno v rekapitulaci tohoto podání) spočívá v tom, že právní kvalifikace zvolená soudy nižších stupňů je chybná, neboť obviněný nebyl (ani) srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit, a nejednal tedy (ani) v nepřímém úmyslu usmrtit jiného. Jednal totiž v tzv. pravé lhostejnosti, kterou nelze subsumovat pod srozumění podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a smíření podle §15 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud by útočil s úmyslem usmrtit, volil by útok na takové části těla, u kterých je naprosto jasné, že může dojít ke smrtelnému následku.
21. K uvedenému je na místě předeslat, že s otázkou subjektivní stránky jednání obviněného, tj. jeho úmyslného zavinění k bezprostředně hrozícímu následku v podobě smrti poškozeného, se přes výhrady zmíněné v podaném dovolání soudy nižších stupňů nezávadně vypořádaly a na jejich úvahy ústící do závěru o tom, že obviněný spáchal pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku v eventuálním úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tak lze odkázat.
22. Přesto považoval Nejvyšší soud za vhodné se k dovolacím námitkám alespoň ve stručnosti následujícím způsobem vyjádřit.
23. Trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
24. Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (§21 odst. 1 tr. zákoníku).
25. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [ §15odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [ §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
26. Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
27. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
28. V případech úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).
29. V posuzované věci obviněný poukázal na vybraná soudní rozhodnutí, jimiž podporoval svou argumentaci. Právní závěry uvedené v daných rozhodnutích uvádí obecná hlediska pro zjišťování úmyslu pachatele směřujícího ke způsobení smrtelného následku v případě zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze ovšem přisvědčit názoru obviněného, že tato rozhodnutí zpochybňují správnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť pokud ve zde uvedených případech rozhodl soud odlišně, učinil tak proto, že se po skutkové stránce jednalo o odlišné situace (mj. z hlediska možnosti způsobení smrtelného následku), případně situaci nedostatečného důkazního řízení a neúplného zjištění skutkového stavu věci. Nutno pak dodat, že právě ve světle zde zformulovaných zásad je právní kvalifikace shora popsaného skutku jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku správná.
30. V daných souvislostech je pak na místě uvést, že hlediska pro určení úmyslného zavinění ve vztahu k usmrcení jiného vymezila již Zpráva o výsledcích průzkumu soudní praxe při rozhodování o dokonaných trestných činech vraždy podle §219 tr. zák. a trestných činech ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 tr. zák. ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, publikovaná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., z níž mimo jiné plyne, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat.
31. V návaznosti na výše uvedená východiska může dovolací soud vyzdvihnout některé významné skutečnosti.
32. Obviněný zaútočil na břicho poškozeného nožem s čepelí o délce 11 cm, a to natolik razantně, že zasáhl vnitřní hrudní tepnu a játra. Údaj o délce bodného kanálu, nelze v daných souvislostech přeceňovat, neboť byl pouze odhadnut podle CT vyšetření, přičemž je nutno opětovně připomenout, jak závažné zranění obviněný bodnutím způsobil - poškozený by bez včasné a specializované lékařské pomoci během několika hodin zemřel na vykrvácení (byl operován v čase přibližně dvou hodin od útoku a již v té době měl v dutině břišní 1500 ml krve a krevních koagul).
33. Uvedené skutečnosti je pak třeba posuzovat i ve spojení s obecně známým faktem, že v břišní dutině se nacházejí životně důležité orgány. Jediný zásah do břišní dutiny může způsobit smrt osoby. Je tedy nutno učinit závěr, že obviněný musel (alespoň v obecných rysech) vědět, že popsaným způsobem může poškozenému přivodit smrt. Ostatně on sám v dovolání tento (mezitímní) závěr explicitně nezpochybnil, neboť jeho argumentace zásadně směřovala vůči závěru soudů nižších stupňů o naplnění volní složky úmyslného zavinění ve vztahu k usmrcení poškozeného. Nejvyšší soud však ve shodě s názorem soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že i tato další složka úmyslného zavinění byla v posuzované věci dána.
34. I v těchto souvislostech je zapotřebí akcentovat, že obviněný vedl nožem útok proti břichu poškozeného. Útočil zákeřně, poškozený byl jeho útokem překvapen a neměl čas jakkoliv zareagovat. Jednalo se přitom o útok vedený takovou intenzitou, že přivodil poškozenému zranění, na jehož následky by bez poskytnutí včasné a specializované lékařské pomoci zemřel.
35. Délka čepele použitého nože přitom není bez významu, naopak je jedním z faktorů podmiňujících závěr o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k usmrcení poškozeného. Nůž o délce čepele 11 cm je bezpochyby nástroj způsobilý při útoku proti břišní dutině osoby způsobit smrtelný následek. Z hlediska ohrožení života poškozeného je zajisté rozdíl mezi útokem nožem o této délce čepele a útokem nožem o délce čepele kratší. Pokud obviněný namítá, že pokud by chtěl poškozeného usmrtit, útočil by proti jiným částem těla, jako jsou hlava, hrudník či krk, pak to rozhodně nevylučuje úmysl poškozeného usmrtit. Je totiž nutno upozornit, že životně důležité orgány uložené v dutině břišní nejsou chráněny kostmi, což je činí lehčeji zranitelnými, než jiné orgány, které takto chráněny jsou. Obdobně jeho smrtící úmysl nevylučuje fakt, že útok nevedl opakovanými údery. V takovém případě by totiž bylo nutno usuzovat spíše na přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Taková forma úmyslného zavinění však v dané věci nebyla vyvozena. Okolnosti objektivní povahy (použitá zbraň, způsob provedení atd.), jak byly zjištěny soudy nižších stupňů, svědčí o tom, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozeného usmrtit. Dlužno dodat, že tento závěr není ani v kolizi se zjištěním o osobnostním ustrojení obviněného (disociální poruše osobnosti).
36. Uvedl-li obviněný, že poškozeného nechtěl usmrtit, pak je obdobně jako v přecházejícím bodě nutno uvést, že jde o argumentaci vůči existenci přímého úmyslu, který ovšem v dané věci nebyl dovozen. Dlužno pak uvést, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů učiněných z provedeného dokazování nemohl obviněný v době činu počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku (smrti poškozeného), který si musel se zřetelem k charakteru útoku, jeho zacílení a použité zbrani představovat jako možný. Pokud jde o přivolání lékařské pomoci, to učinil po spáchání činu až na základě žádosti poškozeného, nikoli z vlastního rozhodnutí. V souvislosti s tím je zapotřebí zdůraznit, že pro posuzování subjektivní stránky jednání obviněného je podstatný stav jeho mysli v době činu. To, že po skončení útoku volal na zdravotnickou záchrannou službu, nijak nevylučuje jeho úmysl obviněného usmrtit. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 81/2012, dopadá na zcela odlišnou situaci a nelze je mechanicky na posuzovaný případ aplikovat způsobem, jehož se obviněný domáhá.
37. K námitce obviněného stran nezjištění pohnutky (motivu) činu lze konstatovat, že pohnutka (motiv) není zákonným znakem trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Toto ustanovení postihuje i jednání pachatele, který jiného úmyslně usmrtí v náhlém hnutí mysli, např. v afektu nebo v podobném stavu. Takovéto jednání ani nemusí mít nějakou racionální pohnutku a pachatel se ho může ze zcela malicherných příčin dopustit i vůči osobě, ke které neměl před činem nepřátelský vztah. Nehledě na to lze poznamenat, že obdobná relativizující výhrada by mohla být vztažena i k právní kvalifikaci, jíž se obviněný domáhá.
38. Lze tak uzavřít, že vzhledem ke všem ve věci zjištěným okolnostem, zejména způsobu provedení útoku, místu na těle, proti kterému útok směřoval, a charakteru použité zbraně musel obviněný vědět, že může poškozeného usmrtit, a současně musel být přinejmenším srozuměn s tím, že tento následek, resp. účinek, způsobí [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
39. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
40. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu