ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1344.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1344/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 6 To 151/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 5/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 9 T 5/2018, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že „dne 23. 7. 2017 v době kolem 00.35 hodin ve XY, okres XY, po místní nepojmenované komunikaci v úrovni domu číslo popisné XY směrem k silnici číslo XY, po předchozím vědomém požití značného množství alkoholických nápojů, když lékařským vyšetřením byla zjištěna hladina 2,5 g/kg alkoholu v krvi, tedy aniž by byl schopen náležitě ovládat řízení motorového vozidla po pozemní komunikaci, řídil čtyřkolový vozík zn. XY bez přidělené registrační značky, přičemž při manipulaci s předním plastovým štítem na zastaveném vozíku, tento nechtěně uvedl do pohybu, v důsledku čehož přepadnul před vozík a tento na něj najel, čímž si obžalovaný přivodil poranění v podobě otřesu mozku, oděrek na hlavě a hematomu u levé ledviny.“
2. Za tento trestný čin byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu. Podle §68 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zákoníku mu byla stanovena výměra peněžitého trestu v počtu čtyřiceti denních sazeb ve výši pět set korun českých, celkem dvacet tisíc korun českých. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na osmdesát dnů. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na čtrnáct měsíců.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2018, č. j. 6 To 151/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že soudy se nevypořádaly s faktem, že přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je úmyslným trestným činem. Jak paradoxně zkonstatovaly, vozík byl uveden do pohybu nechtěně při manipulaci s předním plastovým štítem na zastaveném vozíku. Obviněný k tomu zdůraznil, že jím popsaný průběh děje neodpovídá úmyslnému trestnému činu. Z popisu skutku je zřejmé, že řídil úmyslně vozík pouze do té doby, než tento vozík zastavil a manipuloval s jeho štítem. Dále neměl v úmyslu s vozíkem nikam jet. Rozhodně ho neuvedl úmyslně znovu do pohybu, což ve svých rozhodnutích akceptovaly oba soudy. Na již zastaveném vozíku manipuloval s předním plastovým štítem (tj. v době, kdy tento vozík již nebyl v pohybu) a při této manipulaci přepadl přes vozík, který následně na něj najel, což mohl být pohyb v rozsahu 1,5 m. K uvedenému došlo za situace, kdy neřídil vozík, tento již byl odstaven a z hlediska pohybu vozíku došlo po jeho přepadnutí jen k nepatrnému posunu. V návaznosti na to vyjádřil obviněný přesvědčení, že skutek nenaplňuje definici předmětného přečinu. Příčinou dopravní nehody bylo nechtěné, neúmyslné uvedení vozíku do pohybu, nikoli jízda vozíkem. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „skutečnost, že obžalovaný při údajné opravě uvedl vozík do pohybu nechtěným sešlápnutím plynového pedálu, není pro posouzení, zdali vozík byl v pohybu či nikoli, rozhodující . “ Opětovně přitom namítl, že úmyslné řízení vozíku skončilo jeho předchozím zastavením a neskončilo nehodou. Nehodou skončilo nechtěné uvedení vozíku do pohybu.
6. Další námitkou obviněného bylo posouzení technické povahy vozíku. Daný vozík není homologován pro provoz na komunikacích, prodejce jej hodnotí jako pomocný prostředek pro práce, pohyb i sport. Dodavatel vozíku proškolil obviněného při koupi, avšak součástí proškolení nebylo žádné poučení o tom, že by se na něj vztahovala úprava zákona o silničním provozu, a to včetně veškerých omezení. Pokud by tak obviněný poučen byl, nikdy by k danému skutku nemohlo dojít. Naopak soud sám vyhodnotil věc tak, že se jedná o motorové vozidlo, kdy odkázal na §2 písm. g) zákona o silničním provozu. Tento závěr je nesprávný a už vůbec nelze vycházet z čl. 3 bodu 11 směrnice 2007/46/ES, která se vztahuje na schvalování vozidel pro silniční provoz, avšak uvedený vozík není pro silniční provoz schválen a nemůže splňovat definici motorového vozidla podle tohoto nařízení. Obviněný je přesvědčen, že na uvedený vozík se nevztahuje úprava pro provoz motorových vozidel, a proto v tomto směru soud prvního stupně pochybil, když dovodil, že se vztahuje. Vzhledem k charakteru vozíku, který užívají např. důchodci, osoby tělesně postižené apod., obviněný trvá na tom, že se nejedná o vozidlo podléhající režimu obdobnému jako klasická motorová vozidla či obdobné stroje. Vzhledem k povaze vozíku, jeho určení, nízké hmotnosti, malé provozní rychlosti, není vozidlem, které by naplňovalo tak intenzivní obavu z ohrožení života, zdraví lidí nebo způsobení značné škody na majetku.
7. Podle dovolatele, vezme-li se v úvahu při hodnocení společenské škodlivosti i ujetá vzdálenost, charakter pozemní komunikace, se jeví postižení jeho jednání v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2018, č. j. 6 To 151/2018-98, i jemu přecházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 2. 2018, č. j. 9 T 5/2018-73.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Karviné jakožto soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout podle písm. l ) daného ustanovení. Dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil v řízení před nalézacím i odvolacím soudem i ve svém odvolání ze dne 6. 3. 2018. K jeho obhajobě se již vyjádřily oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí. S úvahami obou soudů nižších stupňů se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal. Odvolací soud mimo jiné citoval i přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1105/2014. Státní zástupce měl za to, že ke zranění dovolatele došlo při dopravní nehodě, neboť dovolatel, na rozdíl od obviněného v judikované věci, nesporně utrpěl poměrně závažné zranění – podle jeho vlastního tvrzení v odvolání se jednalo o otřes mozku, oděrky na hlavě a hematom u levé ledviny. Ze strany dovolatele se jedná o opakování námitek, uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné.
10. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 6 To 151/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. V návaznosti na výše uvedené možno obecně konstatovat, že dovolatel vznesl námitky pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelné. Z hlediska věcného jim však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
19. Celá podstata námitky, jíž obviněný brojí proti posouzení jeho činu v podobě kvalifikované skutkové podstaty, spočívá ve zpochybnění závěru, který implicitně vyjadřuje rozsudek nalézacího soudu a na něj navazující reakce soudu odvolacího, že k jeho zranění došlo v průběhu činnosti, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí či způsobit značnou škodu na majetku, tj. při řízení označeného motorového vozíku. Z poukazu na skutečnost, že skutková věta vyjádřila zjištění, že před (jeho úmysl nevyjadřujícím) rozjetím vozíku („tento nechtěně uvedl do pohybu“), při němž obviněný, nepochybně i v důsledku své značné opilosti, z něj vypadl a byl jím následně přejet, bylo toto vozítko v klidu, dovolatel dovozuje, že takovou činnost nevykonával. Brojí tak proti posouzení již dříve uplatněné odvolací námitky soudem druhého stupně, který ve svém rozhodnutí uvedl (viz str. 4 jeho usnesení), že námitka spočívající v tom, že „vozík fakticky neřídil, když tento nebyl v pohybu, je nedůvodná.“
20. Umělé izolování zdůrazňované skutečnosti však nepředstavuje nic jiného než další snahu dovolatele o uniknutí, příp. alespoň snížení rozsahu jeho trestní odpovědnosti. Navazuje na jim dříve uplatňovanou obhajobu spočívající v tvrzení, že v podnapilém stavu toto vozítko vůbec neřídil, která byla i s oporou o výpověď svědka T. M. S. spolehlivě vyvrácena, a využívá jisté nedostatečnosti vyjádření skutkového zjištění soudu v popise skutku, jak je promítnuto v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku. Dovolací argumentace se snaží využít toho, že soud úrazový děj, k němuž prokazatelně došlo, v popisu skutku vyjádřil tak, že ke zranění dovolatele došlo poté, co „při manipulaci s předním plastovým štítem na zastaveném vozíku, tento nechtěně uvedl do pohybu“ . Na podkladě tohoto vyjádření se snaží prosadit skutkový závěr, že předchozí soudem zjištěnou činnost spočívající v řízení vozíku ukončil, takže k dopravní nehodě a jeho zranění došlo již zcela nezávisle na ní (tvrzení, že „neřídil předmětný vozík, tento již byl odstaven a z hlediska pohybu vozíku došlo po přepadnutí obžalovaného jen k jeho nepatrnému posunu“ ).
21. Jak již bylo poukázáno, skutkové vyjádření obsažené ve výrokové části rozsudku zjevně neodráží veškerá podstatná zjištění, která učinil již soud prvního stupně, mezi něž patří zejména to, že obviněný převážel jako spolujezdce již zmíněného svědka, s nímž před zpáteční jízdou požíval alkoholické nápoje, a jednak to, že k zastavení vozítka došlo v důsledku poruchy, která se na něm projevila. Na rozdíl od svědka T. M. S., který za tohoto stavu z vozítka vystoupil, obviněný v něm setrval a začal se věnovat blíže nezjištěné manipulaci v oblasti plastového štítu, při níž uvedl vozítko (podle soudu nechtěným pohybem) do chodu.
22. Dovozovat z faktu, že vozítko se po určitou dobu na vozovce nepohybovalo, závěr, že obviněný již činnost (řízení motorového vozidla), z níž by nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákoníkem (život, zdraví, majetek) mohlo vzejít, nevykonával, je zcela nepřípadné. Nenastala totiž žádná skutečně významná okolnost, která by spojitost předchozího prokázaného řízení tohoto vozidla obviněným ve stavu vylučujícím způsobilost s jeho zraněním přerušila. Odstraňování závady na vozidle (skutkový závěr soudů) při daných zjištěních (setrvání obviněného v pozici řidiče vozítka) nelze pokládat za skutečnost, z níž by závěr dovozovaný obviněným měl plynout. Jak již uvedeno, skutečnost, že ke zranění dovolatele došlo poté, co se jím ovládané vozítko rozjelo, byť v důsledku jeho neopatrnosti, nemůže mít za následek závěr jím prosazovaný, tj. že se tak stalo mimo činnost vymezenou v §274 odst. 1 tr. zákoníku, k níž je třeba úmyslného zavinění pachatele.
23. Přijetí takového názoru, podle něhož by měla být trestní odpovědnost pachatele za přivození škodlivého následku projevujícího se ve vzniku zranění účastníka silničního provozu vyloučena v situacích, kdy by k němu došlo v důsledku neopatrnosti řidiče nacházejícího se ve stavu vylučujícím způsobilost k bezpečnému provozování činnosti vymezeného v §274 tr. zákoníku, který by tak svým pochybením uvedl doposud stojící vozidlo do pohybu, by vedlo ve svých důsledcích k nepřijatelným a absurdním závěrům. Obdobně by totiž mohl namítat nepodloženost právních závěrů vedoucích k vyvození trestní odpovědnosti řidič, který ovlivněn požitým alkoholem by sice např. zastavil své vozidlo před přechodem pro chodce, avšak následně v důsledku další činnosti, která by s řízením vozidla, resp. jeho vědomým uvedením v chod, bezprostředně nesouvisela, přivodil rovněž z nedbalosti jeho rozjetí, a tím přejetí chodce přecházejícího po přechodu vozovky.
24. I s přihlédnutím k těmto skutečnostem, když k zastavení vozítka řízeného obviněným nedošlo v důsledku volní aktivity obviněného, která by vyjadřovala jeho úmysl jízdu ukončit, nýbrž z důvodu na jeho vůli nezávislém (porucha), proto shledal dovolací soud právní závěry učiněné stran právní kvalifikace skutku z tohoto úhlu pohledu za zákonu odpovídající.
25. Další námitka obviněného spočívala fakticky v tom, že daný vozík nebyl motorovým vozidlem, na které by se vztahovala právní úprava pro provoz motorových vozidel, resp. vozidlem, jež by naplňovalo tak intenzivní obavu z ohrožení života nebo zdraví lidí nebo způsobení značné škody na majetku ve smyslu §274 tr. zákoníku. S touto argumentací se nezávadně vypořádaly soudy nižších stupňů, na jejichž úvahy rozvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí lze zcela odkázat. Nadto lze pouze stručně doplnit, že zmíněné ustanovení (v jeho základní skutkové podstatě) postihuje jednání pachatele spočívající v tom, že ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, vykonával zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Je tedy zřejmé, že jeho aplikace není podmíněna tím, že by činnost, kterou pachatel v popsaném stavu vykonával, spočívala toliko v řízení motorového vozidla (byť není pochyb, že tak tomu v posuzované věci bylo). V tomto směru přicházejí v úvahu různá jednání, přičemž podmínkou trestní odpovědnosti je to, aby šlo o činnosti, z nichž hrozí způsobení výše popsaného následku. Jak uvádí komentář k trestnímu zákoníku, z aměstnáním nebo jinou činností se zde rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku) [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha. C. H. Beck, str. 2791]. Nepochybně tedy i řízení vozíku, jehož technické parametry z hlediska možnosti způsobení uvedeného následku nelze nijak bagatelizovat (neobstojí přitom tvrzení obviněného, že v posuzované věci nešlo o vozidlo, které by naplňovalo tak intenzivní obavu z ohrožení života, zdraví lidí nebo způsobení značné škody na majetku, a to již se zřetelem k povaze zranění, jež při dané nehodě utrpěl), ve stavu vylučujícím způsobilost, v němž se obviněný nepochybně nacházel a který si přivodil požitím návykové látky, naplňuje znaky uvedeného přečinu.
26. Relevanci postrádá i tvrzení obviněného, že nebyl poučen o tom, že by se na vozidlo vztahovala úprava zákona o silničním provozu, a to včetně veškerých omezení. Postačí uvést, že obviněný se jako řidič pohyboval na pozemní komunikaci a bez ohledu na charakter daného vozidla (tím ovšem není nijak relativizován správní závěr soudů nižších stupňů, že se jednalo o motorové vozidlo) na něj dopadal režim zákona č. 361/2000 Sb., čehož si musel být již vzhledem k tomu, že je dlouholetým držitelem řidičského průkazu, dobře vědom. Z ustanovení §5 odst. 2 písm. b) citovaného zákona přitom pro něj plynul zákaz řídit předmětné vozidlo po požití alkoholu.
27. Obviněný v neposlední řadě namítl, že v posuzované věci měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
28. Nejprve je namístě připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
29. V návaznosti na shora uvedená východiska dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v této věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Posuzovaný případ se totiž přes námitky obviněného nevyznačuje takovými okolnostmi, které by jeho společenskou škodlivost posunovalo mimo rámec běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Zejména je zapotřebí zdůraznit velmi vysokou míru ovlivnění obviněného alkoholem a konec konců i fakt, že způsobil dopravní nehodu, jejímž následkem bylo (byť jeho vlastní) nikterak nepatrné zranění. Zmíněné okolnosti nepřipouštějí závěr, že by nešlo o případ natolik společensky škodlivý, v němž by postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, což platí i se zřetelem k zjištěné dlouhodobé nekázni obviněného v rámci silničního provozu.
30. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
31. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu