ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1389.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1389/2019-560
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2019, č. j. 9 To 78/2019-518, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 118/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 1. 2019, č. j. 2 T 118/2018-481 , byl obviněný J. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 4. 2019, č. j. 3 To 78/2019-518 , jímž ho podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl.
4. Obviněného uznal vinným jednak zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jichž se měl dopustit tím, že
v období nejméně od počátku roku 2010 do 14. 6. 2015 v Bruntále v místech společného bydliště na ulici XY, XY a XY, z důvodu žárlivosti a podezírání z nevěry, opakovaně a se vzrůstající intenzitou, v závěru téměř každodenně, zle a bezcitně nakládal se svou tehdejší družkou L. M., opakovaně jí vulgárně nadával, slovně ji ponižoval, vyvolával hádky kvůli maličkostem a vulgárně přitom nadával, někdy v zimě roku 2014 ji uchopil pod krkem a zatřásl s ní, přičemž jí řekl, že dokáže uhodit ženu tak, aby to nešlo poznat, dále na jaře roku 2015 jí dal tři facky, rovněž jí kontroloval mobilní telefon a vyžadoval vysvětlení každého telefonátu či SMS zprávy, poškozenou kontroloval přes telefon s cílem zjistit její výskyt a aktivity, omezoval ji ve styku s rodinou a přáteli, počátkem měsíce června 2015 jí rozbil její mobilní telefon, aby nemohla s nikým volat, kdy obdobným způsobem se ve stejném období a na stejných místech choval i vůči dceři poškozené AAAAA (pseudonym), narozené XY, žijící s nimi, které rovněž vulgárně a nevhodnými výrazy nadával, nechával ji klečet v koutě, požadoval poslušnost, úmyslně jí ze skříní vyhazoval hračky či oblečení a požadoval jejich uklizení, požadoval po ní provádění domácích prací v době, kdy její matka nebyla doma, opakovaně do nezletilé strkal, nejméně dvakrát ji udeřil, bezdůvodně jí zakazoval různé aktivity a dával tzv. „domácí vězení,“ rovněž jí kontroloval mobilní telefon,
přičemž veškeré jednání vygradovalo dne 14. 6. 2015, kdy přes telefon zjišťoval, kde se obě poškozené nacházejí, po jejich návratu domů strčil do nezletilé AAAAA, poškozené L. M. vyhrožoval zbitím a následně před půlnocí vzal práh ze dveří a s tímto v ruce L. M. vyhrožoval, že ji zabije, přičemž tomuto byla přítomna i nezletilá AAAAA, které přitom vulgárně nadával, což v obou poškozených vzbudilo strach z uskutečnění výhrůžek, proto obě poškozené opustily společné bydliště, přičemž jednání obžalovaného bylo pro poškozenou L. M. v době jejich společného soužití zdrojem opakovaných stresových situací a následného pesimistického hodnocení sebe sama.
5. Za to byl odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Františka Šindlera dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel namítl, že obžaloba byla okresním státním zástupcem podána pro zločin týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud však po zrušení rozsudku soudu prvního stupně o skutku ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nerozhodl a pouze jej vypustil. Podle §220 odst. 1 tr. ř. je soud povinen rozhodnout o celé podané obžalobě a musí ji i pokud jde o žalované skutky vyčerpat. Krajský soud však o skutku ohrožování výchovy dítěte samostatně nerozhodl zprošťujícím výrokem, nýbrž jej pouze vypustil, čímž nebyla obžaloba vyčerpána v celém rozsahu. Tím se stal výrok rozhodnutí vadným, neboť je neúplný.
8. Dovolatel dále shrnul obsah svého odvolání ve věci a způsob, jakým o něm rozhodl odvolací soud. K tomu dodal, že tento soud pouze s úpravou vypuštění části skutku převzal skutkovou větu soudu prvního stupně a doplnil místo spáchání v místě bydliště na ulici XY. V odůvodnění pak neuvedl vady, které byly příčinou aplikace zrušovacích ustanovení.
9. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl absenci naplnění zákonného znaku týrání ve smyslu §198 odst. 1 tr. zákoníku, potažmo §199 odst. 1 tr. zákoníku. Ten podle něj nevyplývá z popisu skutku, ani ze skutkových zjištění nalézacího soudu. Obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že žádný z jí jmenovaných příkladů týrání nebyl prokázán či uveden ve skutkové větě. Vůči AAAAA nebyl prokázán ani popsán žádný způsob týrání. Zmínil, že podle výpovědi její kamarádky si na žádné příkoří nestěžovala. Podle něj bylo naopak prokázáno, že se podílel na její výchově i materiálním zabezpečování jejích potřeb a vytvořil si k ní přiměřený citový vztah. S nástupem pubertálního období odmítala jeho autoritu a odmítala ho poslouchat. Soud nezkoumal hranici mezi výchovnými opatřeními rodičů a týráním a nevyhověl jeho opakovaným návrhům na doplnění dokazování.
10. Ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se měl dopouštět na L. M., poukázal na značnou délku vymezeného období, během něhož se také třikrát stěhovali a opakovaně se na různě dlouhou dobu rozcházeli. Poškozená jej opakovaně vyhazovala z bytu a on tak i několik týdnů bydlel mimo společné bydliště. Ve vztahu k tomuto skutku bylo třeba řešit, zda se nejednalo spíše o konfliktní soužití způsobené nákloností družky k jiným mužům a její nevěrou. Dodal, že i v dobře fungujících vztazích dochází k občasným verbálním útokům, ponižování, urážení a obviňování a objevit se mohou i různé výhružky, zastrašování a ojediněle i fyzické napadení. V uvedeném případě se tak stalo dvakrát během pěti let, a to v důsledku nevěry L. M. Bylo prokázáno, že L. M. docházela do zaměstnání, navštěvovala své přátele, navštěvovala ji její matka. Když se obviněný vracel v pozdních odpoledních hodinách z práce domů a L. M. byla na návštěvě u kamarádky, poslala AAAAA, aby mu připravila jídlo a sama pokračovala v návštěvě. Obviněný je přesvědčen, že je běžné, že se partneři informují o tom, kam jdou a kdy předpokládají návrat.
11. Obviněný upozornil na závěry znaleckých posudků, podle nichž je L. M. vůči druhým kritická s přesvědčením o oprávněnosti svých kritických postojů a s cynickým způsobem uvažování a nedostatečnou empatií. Má malou schopnost podílet se na vytváření trvalejších, emočně pozitivních symetrických vztahů. Nebyly shledány znaky tzv. syndromu týrané ženy, nedošlo k narušení schopnosti chránit se před násilím obviněného. Poškozená se dokázala opakovaně od obviněného odpoutat, vztah přerušit a odejít. U poškozené byly zjištěny sklony ke zveličování událostí. Naopak u něj nebyly zachyceny známky dominance, jeví se zranitelný. Nelze zachytit typické nerovné postavení mezi obviněným a poškozenou, které by odpovídalo charakteristickým znakům domácího násilí. Zároveň nebyla zjištěna zřetelná inklinace k násilí, ani sklon jednat aktivně destruktivně.
12. Podle mínění obviněného šlo mezi obviněným a poškozenou o patologický vztah v partnerském soužití, který byl iniciován osobní charakteristikou poškozené, její náklonností k navazování známostí s jinými muži, její nevěrou, věkovým rozdílem mezi partnery a z toho pramenícími prvky jeho žárlivosti. Nebyl prokázán jeho úmysl týrat ať již svěřenou osobu či osobu žijící ve společném obydlí, tedy subjektivní stránka těchto trestných činů.
13. Obviněný se podílel na materiálním zabezpečení poškozené i AAAAA. Naopak poškozená bez jeho vědomí vytvářela závazky. Byly nařízeny exekuce na ni i jejího bratra. Ten po dvou letech od ukončení vztahu podal trestní oznámení, které je ryze účelové s cílem získat výhodnější postavení pro poškozenou ve věci řízení o úpravě práv a povinností k BBBBB (pseudonym). Za tím účelem rodinní příslušníci poškozené zvolili společný trestněprávní postup proti obviněnému.
14. Dovolatel navrhoval provedení důkazů, soud těmto částečně vyhověl, hodnotil je však jednostranně a nikoli v souvislostech. O části svědků rozhodl, že tito s nimi nežili a žádnému jednání nebyli přítomni. Naopak výpovědi bratra a matky poškozené, kteří s nimi také nežili, soud uvěřil. Argumentace soudu, že svědci vypovídali po poučení o povinnosti vypovídat pravdu, není přiléhavá. Obviněný zdůraznil, že mezi partnery nebyl nápadně asymetrický vztah a mezi jednotlivými incidenty byly delší klidové fáze. Nebylo prokázáno hrubé fyzické násilí. Podle výroku soudu bylo fyzické násilí shledáno ve dvou případech, tedy ojediněle. Má proto zato, že nedošlo k naplnění znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2019, č. j. 9 To 78/2019-518, a současně zrušil všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která prvně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah námitek dovolatele. K námitkám stran chybějícího výroku státní zástupkyně uvedla, že na obviněného byla podána obžaloba pro skutek v zásadě definovaný jako skutek v rozsudku odvolacího soudu s tou výhradou, že do něj bylo zahrnuto i jednání týkající se syna BBBBB, které bylo v obžalobě právně kvalifikováno jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud toto jednání nepovažoval za prokázané, a proto je, stejně tak jako předmětnou právní kvalifikaci, ve svém rozsudku vypustil. Ze skutkové věty výroku rozsudku je zřejmé, že nejdéle trvajícím a určujícím jednáním pro právní kvalifikaci trestného jednání obviněného bylo jeho chování vůči bývalé družce poškozené L. M. Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím. Právě v rámci tohoto trestného činu, a částečně současně s ním, pak měly být naplněny podle obžaloby i znaky jiných trestných činů, a to konkrétně zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. V případě zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí tedy šlo o tzv. zastřešující trestný čin. Pokud je v trestním řízení o takovém jediném skutku zjištěno, že znaky jedné z uvedených skutkových podstat nejsou naplněny, je při vyslovení viny třeba náležitě upravit popis skutku tak, aby byla vyjádřena právní kvalifikace toho trestného činu, jehož znaky byly shledány naplněnými. Není však možno rozhodnout druhým zprošťujícím výrokem ohledně trestného činu, jehož znaky nebyly shledány, neboť ten se pouze tzv. vypustí a v odůvodnění soudního rozhodnutí se taková úprava popisu skutku i právní kvalifikace vysvětlí (viz k tomu obdobně rozhodnutí č. 11/2010 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci tedy Krajský soud v Ostravě nijak nepochybil, pokud vypustil neprokázanou právní kvalifikaci přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ze skutkové věty vypustil ta skutková zjištění, která měla zmíněnou právní kvalifikaci podporovat.
17. K námitkám dovolatele vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že v posuzované trestní věci bylo možné ze strany obviněného vůči poškozené identifikovat nátlakové kontrolující násilí, tedy variantu psychického týrání, které velmi výjimečně přerostlo do ojedinělých fyzických ataků. Byl prokázán permanentní deprimující nátlak obviněného a z normy vybočující kontrola poškozené L. M. Bylo možné identifikovat, že obviněný poškozenou zastrašoval emocionálně, zneužíval ji, izoloval, upíral jí její potřeby, devalvoval ji a obviňoval, přičemž prosazoval vlastní privilegia, kdy v konečné fázi jeho jednání přerostlo až do nátlaku a vyhrožování. Tyto jeho projevy vedly k instalaci zjevné vztahové asymetrie, neboť obviněný se snažil vnutit poškozené podřízenou pozici. Není určující, že poškozená neutrpěla v důsledku jednání obviněného posttraumatickou stresovou poruchu, ani to, že u ní nebyl identifikován syndrom týrané ženy. U různých obětí je totiž možné zaznamenat různé následky a klinické diagnózy. V tomto případě byly u poškozené zachyceny známky psychického stresu. Na základě provedených důkazů bylo možné dospět k závěru, že se nejednalo o chronicky krizový kalamitní vztah, ale o jednostranné týrání. Jestliže se obviněný obdobným způsobem jako ke své družce choval i ke své nevlastní dceři AAAAA a tato byla přítomna také psychickému týrání své matky, které místy přerostlo do fyzického napadání a vyhrožování, pak naplnil i zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týraní svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Takové jednání za výchovu označit nelze, neboť se svojí intenzitou dotýkalo důstojnosti a cti poškozené v míře, která se s výchovou neslučuje.
18. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků 2 rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
27. Přestože obviněný své dovolání opřel (bod 6.) o dva výše zmíněné dovolací důvody, některé své námitky formuloval tak, že je zjevné, že nemohou být ani formálně pod deklarované důvody dovolání podřazeny. Příkladem takové námitky je tvrzení dovolatele, že odvolací soud neuvedl vady rozsudku soudu prvního stupně, které byly příčinou aplikace zrušovacích ustanovení.
28. Především je nezbytné uvést, že není zcela zřejmé, jakou vadu výrokové části napadeného rozhodnutí touto námitkou dovolatel odvolacímu soudu vytýká. V uvedené souvislosti musí být připomenuto, že dovolatel svým mimořádným opravným prostředek může namítat pouze vady výroku, neboť podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Pokud by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebylo dostatečné, bylo by lze hovořit o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. To však není případ projednávané věci, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně vyložil, kterým námitkám dovolatele přisvědčil a kterým nikoli (bod 20.). V návaznosti na to, pak (bod 21.) uvedl, že zrušení odvoláním napadeného rozsudku vyvolalo jeho zjištění o neúplnosti skutkových zjištění nalézacího soudu, o nevypořádání se uvedeného soudu se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a o jeho porušení ustanovení trestního zákona. Odvolací soud pak v dalších částech svého odůvodnění (body 23., 28.) vyložil, jakým způsobem postupoval, aby zjištěné vady rozsudku napravil. Dovolateli tak lze přisvědčit pouze v tom, že z rozsudku odvolacího soudu neplyne, proč aplikoval i ustanovení §258 odst. 1 písm. c) tr. ř., jehož citaci ve výrokové části dovoláním napadeného rozsudku shledává dovolací soud nepatřičným s ohledem na to, že jeho užití přichází v úvahu tehdy, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně , tedy je-li následně realizován postup podle §259 odst. 1 tr. ř., k čemuž ve věci posuzované nedošlo.
29. Uvedené konstatování však z pohledu rozhodování dovolacího soudu nemá žádnou relevanci, neboť nemůže odvodnit postup podle §265k odst. 1 tr. ř. Ten je vázán na zjištění, že podané dovolání je důvodné. Za takové však může být považováno jen dovolání, které oprávněně označí vadu napadeného rozhodnutí, jež je podřaditelná pod některý z důvodů dovolání upravený podle §265a tr. ř., případně dovolání, které poukáže na podstatnou vadu rozhodnutí nebo řízení mu předcházející, která se projeví v porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ani jedna z uvedených alternativ však nenastala ve věci dovolatele. Stran procesního postupu odvolacího soudu a podoby výroku jeho rozhodnutí viz dále v rámci reakce dovolacího soudu k obviněným uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Obviněný ve svém dovolání vznesl v rámci tohoto dovolacího důvodu řadu námitek, z nichž některé nemohou zvolený dovolací důvod naplnit vůbec, neboť napadají pouze skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená odvolacím soudem a nikoli nesprávné hmotně právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Přestože námitka nenaplnění subjektivní stránky by zvolenému dovolacímu důvodu odpovídat mohla, pokud by byla podepřena hmotněprávní argumentací, také tuto dovolatel vznesl pouze, resp. primárně v souvislosti s námitkami skutkovými. Naopak jeho argumentace, že znak týrání objektivní stránky zločinu týrání svěřené osoby a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí nebyl naplněn, s jistou mírou benevolence zvolený dovolací důvod naplnit může, nikoli však v té části, kde je opět budována na námitkách skutkových. Pro úplnost nutno dodat, že obviněný nevznesl žádné námitky vůči výroku, jímž byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. K této kvalifikaci se proto dovolací soud v další části svého rozhodnutí vůbec nevyjadřuje.
31. Jak již zmíněno (bod 9.), dovolatel zpochybňuje naplnění znaku týrání, coby znaku objektivní stránky zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podstatu tohoto znaku vyložil ve svém rozsudku (bod 25.) již soud odvolací. Lze proto na jeho odůvodnění navázat a zopakovat, že týráním je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Lze podle okolností činu dovodit, že týrání svěřené osoby ve smyslu znaků trestného činu podle §198 tr. zákoníku se může stát i opomenutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama se o sebe starat, například zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy (srov. R 11/1984, s. 83). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 1935). K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Tedy čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak (k tomu srov. rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
32. Ke zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku , jehož se podle zjištění soudu obviněný dopustil ve vztahu k AAAAA dovolatel uvedl, že si podle výpovědi kamarádky na žádné příkoří nestěžovala, podílel se na její výchově i materiálním zabezpečení a vytvořil si k ní přiměřený citový vztah. Soud podle něj nevzal v úvahu hranici, mezi výchovnými opatřeními rodičů a týráním.
33. Pokud jde o výpověď CCCCC (pseudonym), tato skutečně uvedla, že si poškozená nestěžovala. Výpověď této svědkyně však nelze brát izolovaně a na jejím základě docházet k jednoznačným závěrům. Výpovědi svědků je třeba vždy hodnotit v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Tato svědkyně sice uvedla, že si poškozená nestěžovala, zároveň však uvedla, že ví o tom, že měla několikrát domácí vězení. Naopak svědkyně DDDDD (pseudonym) mladší nevěděla o tom, že by měla poškozená domácí vězení, byla však svědkem toho, když jí obviněný dal facku a zakázal jí jít ven. Svědkyně Š. H. uvedla, že poškozená přišla do jejího bytu, protože byla obviněným vyhozena z domu. Přestože samostatně by tyto výpovědi o týrání ze strany obviněného vypovídat nemohly, v souvislosti s výpovědí samotně poškozené a její matky tvoří jeden celek, který vypovídá o jednání obviněného vůči AAAAA.
34. Jeho jednání, kdy poškozenou nadměrně kontroloval, vulgárně ji napadal, bezdůvodně jí rozhazoval hračky a oblečení a nutil ji je uklízet, opakovaně do ní strkal, bezdůvodně jí zakazoval různé aktivity a dával jí domácí vězení nelze považovat za pouhá výchovná opatření. Především nadměrná kontrola všech aktivit včetně sledování mobilního telefonu a bezdůvodné zakazování aktivit nesou zřejmé znaky psychického týrání. Právě bezdůvodnost tohoto jednání je odlišuje od výchovného opatření. Samotné udělení domácího vězení nebo požadování domácích prací nenese znaky týrání, pokud však obviněný bez jakéhokoli důvodu, a to opakovaně, „vyhází“ veškerý obsah ze skříně jen proto, aby jej musela poškozená opět uklízet, pak takového jeho jednání nelze považovat za výchovné opatření. Samotná kontrola mobilního telefonu dítěte za účelem ověření jeho bezpečí také není týráním, pokud však je tato kontrola prostředkem kompletní kontroly poškozené, jedná se o týrání. Nadto nešlo jenom o jednání obviněného směřující přímo vůči samotné poškozené, ale také o jednání směřující proti její matce. Poškozená byla opakovaně přítomna hádkám, fyzickému napadání její matky obviněným i jeho výhružkám. Skutečnost, že poškozená jednání obviněného vnímala jako těžké příkoří je zřejmá také z toho, že to byla právě ona, kdo svoji matku z obavy o jejich bezpečí přiměla k tomu, aby opustila společnou domácnost. Z výše uvedeného vyplývá, že přestože by jednotlivé incidenty nemusely nést prvky týrání a některé by skutečně bylo lze označit za výchovná opatření, jak předkládá obviněný, ve svém souhrnu plně naplňují znak týrání ve smyslu §198 tr. ř. Všechny tyto formy jednání obviněného jsou zároveň obsaženy v popisu skutku výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, z něhož jasně vyplývá naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu.
35. Pokud v této souvislosti dovolatel namítl, že odvolací soud (bod 19.) zamítl jeho návrh na vypracování znaleckého posudku duševního stavu AAAAA ke zjištění existence charakteristických příznaků fyzického týrání, pak lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“ Odvolací soud k důkaznímu návrhu obviněného uvedl, že jej zamítl, „když jiným způsobem bylo potvrzeno, že jmenovaná svědkyně byla schopna správně vnímat, pamatovat si a reprodukovat prožité události ve vztahu k posuzované věci“, z čehož je nezbytné dovodit, že vypracování znaleckého posudku považoval za nadbytečné.
36. Navíc je na místě dodat, že v případě, kdy bylo jednání obviněného vůči poškozené dostatečně prokázáno dalšími důkazy, je třeba šetřit svědkyni a opakovaně ji nevystavovat stresovým situacím, které by mohly z případného znaleckého zkoumání vyvstat. Samotné znalecké zkoumání by nadto nemohlo prokázat, jak a jestli se takto obviněný k poškozené choval, ale pouze vliv tohoto jednání na její duševní stav. Zkoumání duševního stavu poškozené nemůže prokázat samo o sobě „charakteristické znaky fyzického týrání“. Pomine-li se to, že znak týrání není naplněn jen týráním fyzickým, ale také psychickým či emočním strádáním, samotná nepřítomnost trvalejších následků pro duševní stav poškozené neznamená, že k týrání nedošlo. Nevyžaduje se totiž, aby u pachateli svěřené osoby vznikly následky na zdraví. Dostačuje, že se vůči poškozené dopustil jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Z toho vyplývá, že k závěru o tom, že jednání pachatele je týráním se nevyžaduje, aby byla u poškozené shledána přítomnost následků např. ve formě syndromu týraného dítěte (CAN). Podstatné je, jak týraná osoba jednání pachatele vnímá a jestli je pociťuje jako těžké příkoří. Nadto následek ve formě případné zdravotní újmy (způsobení těžké újmy na zdraví) je znakem kvalifikované skutkové podstaty tohoto zločinu podle odst. 2 písm. b), jíž obviněný nebyl shledán vinným.
37. Ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se obviněný podle zjištění soudu dopustil ve vztahu k L. M., lze uvést, že podle ustálených skutkových zjištění nalézacího soudu potvrzených odvolacím soudem obviněný s poškozenou opakovaně a ke konci téměř každodenně zle nakládal, kdy ji slovně napadal, ponižoval, vyvolával hádky kvůli maličkostem a také ji opakovaně fyzicky napadl. Obviněný také kontroloval její mobilní telefon, přičemž poškozená musela vysvětlovat každý hovor a zprávu, a nakonec jí telefon rozbil úplně, aby nemohla nikoho kontaktovat. Omezoval ji ve styku s přáteli a rodinou. Naopak z dokazování nevyplynulo, že by poškozená konflikty vyvolávala nebo obviněného napadala. Těžko lze proto soužití obviněného a poškozené označit za (oboustranně) konfliktní, když to byl právě obviněný, kdo poškozenou napadal a vyvolával konflikty. Tyto konflikty byly podle všeho vyvolány žárlivostí obviněného, kdy tento i ve svém dovolání uvádí, že bylo vyvoláno „náklonností družky k jiným mužům“. Žárlivost obviněného však nemůže být důvodem pro jeho napadání družky a už vůbec nemůže být skutečností, které by měla odůvodnit odlišný náhled na hodnocení závažnosti jeho jednání.
38. Jednání obviněného, jenž konstantně kontroloval pohyb poškozené, vyžadoval vysvětlení každého hovoru a SMS zprávy, nese typické znaky psychického týrání. Snaha o absolutní kontrolu poškozené ze strany obviněného je potvrzována také tím, že skryl její pas, což bylo potvrzeno svědky L. Š. a J. H., kteří jej našli na bývalém pracovišti obviněného. Také bývalé partnerky obviněného B. B. a H. Š. popsali žárlivé chování obviněného, kdy je neustále kontroloval. Opakované fyzické napadení poškozené vyplývá nejen z její výpovědi a výpovědí svědků z řad rodinných příslušníků AAAAA, E. M., a M. M. ale také dalších svědků Š. H. a K. K., který jí dokonce nabídl pomoc a krátkodobé ubytování poté, když poškozená s dcerou od obviněného odešla.
39. Obviněný uvedl, že pouze potřeboval vědět, kde družka je a kdy se vrátí, což je ve vztazích běžné, zvláště s ohledem na nezletilé děti. Tímto však obviněný velmi podceňuje rozsah, jakým poškozenou kontroloval. Z výpovědi Š. H. vyplynulo, že poškozené volal ihned poté, kdy přišla na návštěvu, a to opakovaně ve velmi krátké době. Poškozená uvedla, že jí kontroloval hovory v telefonu. Takové jednání skutečně není ve vztazích běžné a poškozená jej oprávněně vnímala jako zlé nakládání. Stejně tak není v dobře fungujících vztazích normální, že se partneři obviňují, ponižují či fyzicky napadají, jak obviněný předkládá. Sama skutečnost, že k fyzickému napadení (prokázanému) došlo dvakrát v průběhu pěti let a že byly delší klidové fáze, neodůvodňuje závěr, že by jednání obviněného nemělo být považováno za týrání jeho družky. Na uvedeném ničeho nemění ani to, že obviněný rodinu finančně zabezpečoval, neboť se nejedná o vzájemně exkluzivní stav. Jinými slovy, i když obviněný rodinu finančně zabezpečoval, neznamená to, že svoji družku netýral, stejně jako naopak pouze to, že by rodinu nezabezpečoval, by neznamenalo, že družku týrá [jiná situace by byla v případě svěřených osob, neboť týráním může být i opomenutí povinné péče (srov. R 11/1984, s. 83)]. Naopak tvrzené vytváření finančních závazků poškozenou by sice mohlo být zdrojem konfliktů mezi partnery, ani to by však nebylo důvodem pro jednání, jehož se obviněný dopouštěl.
40. Přestože obviněný namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl (aniž by připojil jakoukoli konkrétní argumentaci), odvolací soud (bod 26.) důvodně uzavřel, že obviněný naplnil skutkové podstaty žalovaných trestných činů i po subjektivní stránce, a to ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný si musel být vědom toho, že jeho jednání může způsobit porušení chráněného zájmu, přesto však v tomto jednání pokračoval a naopak intenzitu svého jednání zvyšoval. Vedle složky vědomostní byla u něj dána i složka volní, kterou představuje jeho srozumění se vznikem následku.
41. Mimo obsahové zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou další námitky obviněného, které ve svém dovolání uplatnil.
42. K tvrzení obviněného, že trestní oznámení bratra poškozené bylo účelovým aktem z důvodu probíhajícího řízení ve věci péče o nezletilého BBBBB a sama poškozená nikdy trestní oznámená nepodala, lze uvést, že sama skutečnost, že poškozená trestní oznámení nepodala, ničeho nevypovídá o jeho opodstatněnosti. Jde o námitku, na niž bylo napadeným rozsudkem reagováno (bod 14.) a k níž se – jelikož ji nelze vnímat jako námitku hmotně právní, nýbrž toliko o snahu stran zpochybnění skutkových závěrů soudů – dovolací soud nemá potřebu dále vyjadřovat.
43. Nedůvodné jsou nářky obviněného, že soud jednostranně hodnotil výpovědi svědků, když u svědků obhajoby bylo vyhodnoceno, že tito nebyli konfliktům přítomni, a proto jejich výpovědi nemají vypovídající hodnotu, zatímco příbuzní poškozené, přestože tomuto také přítomni nebyli, byli považováni za věrohodné. Dovolacímu soudu zásadně nepřísluší, aby do hodnotících úvah soudů nižších stupňů zasahoval, neboť k takovému zásahu by musel přistoupit jen v situaci, kdy by jimi provedené posouzení vykazovalo znaky libovůle. To však není případ posuzovaný. Proto jen ve stručnosti uvádí následující skutečnosti. Jakkoli již v minulosti dovolací soud vyjádřil, že věrohodnost svědecké výpovědi nelze zásadně budovat na argumentaci, že svědek vypovídal po poučení podle §100 a 101 tr. ř., a proto není zcela případná argumentace odvolacího soudu v bodě 19. jeho rozsudku, nelze odhlížet od toho, že uvedený soud se „toliko“ ztotožnil s hodnocením provedeným soudem nalézacím, který se věrohodností svědků dostatečně zabýval (viz bod 27.). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že hodnocení výpovědí svědků je záležitostí právě toho soudu, jež důkaz jejich výslechem provedl. Nadto tento soud nijak neuzavřel, že by svědci obhajoby byli nevěrohodní, důvodně jen poukázal, že se jednalo pouze o osoby žijící ve společném domě a nebyli v blízkém vztahu k obviněnému ani poškozeným. Pokud tedy tito svědci vypověděli, že si nevšimli, že by obviněný zle nakládal se svojí družkou nebo její dcerou, neznamená to, že jejich výpovědi jsou nevěrohodné, ale ani to, že k týrání ze strany obviněného nedošlo. V případech domácího násilí je běžné, že osoby, které nemají k aktérům blízko, si ničeho nevšimnou, neboť agresor své jednání provádí vždy skrytě tak, aby nebylo okolí snadno odhaleno. Většinou jsou to pak blízcí přátelé nebo rodina oběti, kdo si všimne jejího zranění nebo neobvyklého jednání anebo komu se tato oběť svěří. Je proto pochopitelné, že to byli právě matka a bratr družky obviněného, kdo o jeho jednání mohl vypovědět a do určité míry také její kamarádka. Pominout nelze výpovědi bývalých partnerek obviněného, které popsaly jeho obdobné chování k nim v době trvání jejich vztahu.
44. Pokud jde o poukazy obviněného na určité části znaleckých posudků, předně je na místě opakovaně poukázat, že skutečnost, že u poškozené nebyl shledán tzv. syndrom týrané ženy, nemá vliv na posouzení jednání obviněného, neboť podstatné je, jakým způsobem jednání obviněného poškozená vnímala, tedy zda ho pociťovala jako těžké příkoří (a zda jednání obviněného bylo takové povahy, aby takové vnímání odůvodnilo). Shodně s výše uvedeným (bod 36.) je také ve vztahu ke skutkové podstatě zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku způsobení následku ve formě těžkého ublížení na zdraví postihováno až v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 2 písm. b), což ani v tomto případě nebylo obviněnému kladeno za vinu.
45. Dále si nelze nepovšimnout, že obviněný cituje bez jakéhokoli kontextu pouze ty části posudků, které zdánlivě vyznívají v jeho prospěch. Obviněný tak krom absence tzv. syndromu týrané ženy cituje sklony poškozené ke zveličování událostí či nenarušení schopnosti chránit se před násilím z jeho strany, na druhou stranu však opomíjí, že „byly zachyceny známky psychického stresu, a to jako výrazu vlastní nespokojenosti a nedostatku energie k vyrovnávání se se současnými problémy. Dominovala snaha vyhnout se zátěži a do popředí se dostával sklon k rezignaci, což bylo výrazem ztráty energie i schopnosti poškozené vyrovnávat se s dlouhodobou zátěží. S převažující tendencí tlumit emoční expresi byla poškozená zahlcena negativními pocity. Zážitky neúspěchu v interpersonální oblasti jí tak vedly k utvrzování v postojích, kdy si nedůvěřuje a zároveň s prožitky nedostatečné sebeúcty a sebedůvěry si udržuje distanci“ (viz str. 9 rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak ve vztahu k posudku na svoji osobu obviněný zmiňuje, že nebyly shledány známky dominance, naopak se jeví zranitelný, a nelze zachytit nerovné postavení v rámci soužití, opět však opomíjí závěry, podle nichž „obžalovaný vykazuje známky tzv. nejisté vazby, vázající se k partnerství, obecně se projevuje citovou ambivalencí, nejistotou, agresivitou a neschopností řešit závislost ve vztahu. U obžalovaného lze shledávat prvky verbální formy agresivního chování, které se projevuje devalvující, urážlivou a zastrašující komunikací, rovněž prvky sociálního násilí, s omezováním sociálních kontaktů a nepřiměřenou kontrolou“ (viz str. 7 rozsudku nalézacího soudu). K závěrům znaleckých posudků je třeba přistupovat v jejich celistvosti, a nelze činit závěry pouze na základě jednotlivých tvrzení vytržených z kontextu. I tyto posudky jsou dalšími z řady provedených důkazů a nedisponují větší vahou než ostatní provedené důkazy. Je věcí nalézacího soudu, aby tyto stejně jako další provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
46. Z výkladu shora plyne, že jak AAAAA tak L. M. soustavné zlé nakládání ze strany obviněného vyznačující se jednak jejich nadměrnou kontrolou, omezováním jejich aktivit, bezdůvodným napadáním, ponižování, napadáním a vyvoláváním hádek tyto vnímaly jako těžké příkoří, které nadto trvalo od roku 2010 až do 14. 6. 2015, kdy po vyhrožováním obviněného zabitím opustily ze strachu o své bezpečí společnou domácnost. V případě obou zločinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, tedy došlo k naplnění znaku týrání objektivní stránky skutkové podstaty.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
47. Dovolatel shledává naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že o části skutku týkající se nezletilého BBBBB, jež byla odvolacím soudem vypuštěna, nebylo rozhodnuto samostatným zprošťujícím výrokem. Namítá z tohoto důvodu s poukazem na §220 tr. ř. nevyčerpání podané obžaloby, tj. nerozhodnutí o ní v celé její šíři, potažmo neúplnost výroku.
48. Dovolací soud musí konstatovat, že obecně by obviněným uplatněný důvod dovolání mohla navodit situace, kdy by soud opomenul určitý samostatný procesní výrok učinit, nebo by vadně, namísto zproštění obviněného samostatného procesního skutku, rozhodl toliko jeho tzv. vypuštěním. Takové vady zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. by se soud dopustil např. tehdy, pokud by o dílčím útoku pokračujícího trestného činu, pro který by (společně s dalšími dílčími útoky) byla na obviněného podána obžaloby, a ohledně něhož by nenastal důvod vyslovit vinu obviněného, rozhodl jeho pouhým vypuštěním. Takový způsob rozhodnutí by totiž odporoval tomu, co plyne z §12 odst. 12 tr. ř. Stejný závěr by bylo třeba učinit v případě, že by takto rozhodl o skutku, který za nový skutek prohlašuje §12 odst. 11 tr. ř. V obou označených případech jde o tzv. procesně samostatné skutky, které mají vlastní procesní režim, z čehož plyne, že ohledně nich musí být vydán i samostatný výrok (v uvažovaných souvislostech zprošťující výrok opírající se o některou z alternativ §226 tr. ř.).
49. Z dosud uvedené však neplyne, že by v každém případě, kdy se část žalobního návrhu ukáže být po provedeném dokazování v řízení soudním, mělo být procesně postupováno způsobem, jehož se domáhá dovolatel. Způsob rozhodnutí soudu je totiž odvislý od posouzení toho, co je jedním (procesním) skutkem, o němž je nezbytné rozhodnout.
50. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákoníkem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (R 8/1985, R 5/1988 a R 1/1996-I.) (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2721).
51. Obžaloba státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství byla na obviněného podána pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že
v období nejméně od počátku roku 2010 do 14. 6. 2015 v Bruntále v místech společného bydliště na ulici XY a XY, z důvodu žárlivosti a podezírání z nevěry, opakovaně a se vzrůstající intenzitou, v závěru téměř každodenně, zle a bezcitně nakládal se svou tehdejší družkou L. M., opakovaně jí vulgárně nadával, slovně ji ponižoval, vyvolával hádky kvůli maličkostem a vulgárně přitom nadával, někdy v zimě roku 2014 ji uchopil pod krkem a zatřásl s ní, přičemž jí řekl, že dokáže uhodit ženu tak, aby to nešlo poznat, dále na jaře roku 2015 jí dal tři facky, rovněž jí kontroloval mobilní telefon a vyžadoval vysvětlení každého telefonátu či SMS zprávy, poškozenou kontroloval přes telefon s cílem zjistit její výskyt a aktivity, omezoval ji ve styku s rodinou a přáteli, počátkem měsíce června 2015 jí rozbil její mobilní telefon, aby nemohla s nikým volat, a obdobným způsobem se choval i vůči dceři poškozené AAAAA, roč. 1999, žijící s nimi, které rovněž vulgárně a nevhodnými výrazy nadával, nechával ji klečet v koutě, požadoval poslušnost, úmyslně jí ze skříní vyhazoval hračky či oblečení a požadoval jejich uklizení, požadoval po ní provádění domácích prací v době, kdy její matka nebyla doma, opakovaně do nezletilé strkal, nejméně dvakrát ji udeřil, bezdůvodně jí zakazoval různé aktivity a dával tzv. „domácí vězení“, rovněž jí kontroloval mobilní telefon, přičemž veškeré jednání vygradovalo dne 14. 6. 2015, kdy přes telefon zjišťoval, kde se obě poškozené nacházejí, po jejich návratu domů strčil do nezl. AAAAA, poškozené L. M. vyhrožoval zbitím a následně před půlnocí vzal práh ze dveří a s tímto v ruce L. M. vyhrožoval, že ji zabije, přičemž tomuto byla přítomna i nezletilá AAAAA, které přitom vulgárně nadával, což v obou poškozených vzbudilo strach z uskutečnění výhružek, proto obě poškozené opustily společné bydliště, přičemž jednání obžalovaného bylo pro pošk. L. M. v době jejich společného soužití zdrojem opakovaných stresových situací a následného pesimistického hodnocení sebe sama, a většině případů byl přítomen i jejich společný syn BBBBB, roč. 2009, u kterého tím vyvolal negativní reakce vůči matce a rovněž úzkostné stavy,
v němž byly spatřovány zločiny týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
52. Takto popsaným (s pouze drobnými úpravami) a právně kvalifikovaným skutkem byl obviněný shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 1. 2019, č. j. 2 T 118/2018-481. Z podnětu jeho odvolání odvolací soud tento rozsudek v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným skutkem, jehož popis byl tímto soudem doplněn o další místo jeho spáchání (v místě bydliště na XY) a upřesněn v tom směru, že jednání vůči AAAAA se obviněný dopouštěl „ve stejném období a na stejných místech“. Naopak část popisu skutku týkající se syna BBBBB znějící „a většině případů byl přítomen i jejich společný syn BBBBB, roč. 2009, u kterého tím vyvolal negativní reakce vůči matce a rovněž úzkostné stavy“ byla vypuštěna. Zároveň soud vypustil také právní kvalifikaci přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který byl v této části skutku obžalobou a nalézacím soudem spatřován. Odvolací soud k tomu uvedl, že „k tomu okresní soud žádné odpovídající dokazování nevedl, čímž daná skutková zjištění vymezená ve skutkové větě výroku o vině rozsudku zůstala v rovině pouhých spekulací“.
53. Státní zástupkyně ve svém vyjádření správně poukázala na to, že zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je zločinem trvajícím. Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje anebo udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal. Podstatným rysem trvajícího trestného činu je, že se zde postihuje právě ono udržování protiprávního stavu. Právě udržováním se liší od poruchových deliktů, jimiž se také způsobuje protiprávní stav (např. těžká újma na zdraví), který může delší dobu trvat, ale nepostihuje se jeho udržování. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, pokud protiprávní stav je udržován (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 168).
54. Obviněný se části skutku, jímž podle zjištění soudů naplnil znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, dopouštěl od počátku roku 2010 do 14. 6. 2015, přičemž se v témže období dopouštěl také jednání kvalifikovaného jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a podle tvrzení obžaloby také jednání kvalifikovaného jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoník. Celý (jeden procesní) skutek v rámci jeho skutkového vymezení podanou obžalobou byl tímto rozhodnutím státního zástupce kvalifikován jako ony čtyři označené trestné činy.
55. Podle §220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Zároveň z toho plyne, že soud je vždy povinen rozhodnout o podané obžalobě (nevezme-li ji státní zástupce zpět za podmínek §182) a musí ji – pokud jde o skutek – vyčerpat v celé šíři (R 41/1972 a R 45/1973-I.) (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2718). Nejedná-li se o pokračující trestný čin, u něhož lze jeho jednotlivé dílčí útoky pokládat za samostatné skutky v procesním smyslu a je možné o nich rozhodovat rozdílným způsobem, rozhoduje soud o vždy o skutku jako celku.
56. Odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a rovněž s tím, co vymezilo státní zástupkyní odkazované usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 11/2010 Sb. rozh. tr., podle něhož, jestliže na rozdíl od obžaloby dospěje soud k závěru o tom, že není na místě odsouzení pro část skutku, nepojme ji do popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (z popisu skutku ji jen tzv. vypustí) a případně vypustí také související právní kvalifikaci. Jinými slovy vyjádřeno, část jednání obviněného vztahující se k BBBBB nepředstavovala samostatný skutek, a proto o ní soud nemohl samostatně rozhodnout. Postup odvolacího soudu, kdy pouze část popisu skutku a související právní kvalifikaci vypustil, byl správný, neboť nebylo na místě rozhodovat o ní samostatným výrokem. V rozsudku odvolacího soudu tedy nechybí žádný výrok a výrok v něm obsažený není ani neúplný.
V.
Způsob rozhodnutí o dovolání
57. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten v něm z velké části uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Námitky hmotně právního charakteru, které byly způsobilé obsahově tento dovolací důvod naplnit, byly shledány zjevně neopodstatněnými. Stejné hodnocení se týká i námitky, o niž dovolatel opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle nějž Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
58. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu