ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1395.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1395/2019-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného T. C. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 9 To 210/2019-373, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 16 T 27/2018, takto:
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 4. 2019, č. j. 16 T 27/2018-351 , byla podle §222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného T. C. pro skutek spočívající v tom, že
dne 10. 5. 2017 kolem 11:00 hodin v kanceláři svého nadřízeného, zástupce vedoucího oddělení Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, XY, na adrese XY, XY, okres Praha - východ, napadl tohoto nadřízeného P. V. v důsledku předchozí slovní rozepře napadl tím, že jej udeřil otevřenou dlaní do zátylku, uchopil a držel ho v tzv. kravatě, kdy se jej pokoušel strhnout na podlahu kanceláře, přičemž bil poškozeného rukou sevřenou v pěst do žeber, následně, poté, kdy byl od poškozeného odtáhnut kolegou V. Š., zaútočil bez zjevného důvodu na poškozeného opětovně, a to tak, že ho chytil do tzv. kravaty, povalil ho na zem a několikrát rukou sevřenou v pěst ho udeřil do oblasti žeber a dále ho kousl do levého předloktí, kdy toto napadení ukončil společný zákrok přítomných kolegů V. Š. a M. L., kteří obviněného svedli na zem a znehybněním mu zabránili v pokračování útoku na poškozeného, který v důsledku jednání obviněného utrpěl oděrku v oblasti nosu, krvácející zranění na hřbetu levé ruky o průměru cca 3 cm, hematomy v oblasti pravé části trupu a hematom v pravé zadní části krku, kdy tato zranění nedosahovala porušení běžných tělesných funkcí poškozeného na dobu delší než jen přechodnou,
v něž bylo obžalobou spatřován přečin násilí vůči nadřízenému podle §381 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
postoupen řediteli Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, se sídlem Na Baních 1535, Praha 5, neboť jde o skutek, který by mohl být posouzen jako kázeňský přestupek dle §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů.
2. O stížnosti státního zástupce proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2019, č. j. 9 To 210/2019-373 , jímž ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), a to z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), g) a l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., tedy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
4. Nejvyšší státní zástupce v návaznosti na naraci dosavadního průběhu řízení vyjádřil nesouhlas s právním řešení věci soudy nižších stupňů, konkrétně namítl nedůvodnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal na fakt, že podle soudů obou stupňů obviněný svým jednáním po subjektivní i objektivní stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu urážka mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí podle §379 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v důsledku čehož za sporné považuje výlučně posouzení společenské škodlivosti jednání obviněného. V návaznosti na citaci závěrů plynoucích ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (dále jen „stanovisko trestního kolegia“ či „citované stanovisko“), a odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku a jeho aplikací, zdůraznil že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, aby to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným totiž podle dovolatele ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. To je dle něj logické, neboť primární funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna (jak je tomu i v posuzovaném případě), nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze rovněž zajistit nápravu.
5. Pokud jde o posuzovanou trestní věc, obviněný poškozeného opakovaně fyzicky napadl způsobem popsaným ve výroku usnesení Okresního soudu Praha-východ, přičemž pokračujícímu ataku z jeho strany bylo zabráněno až zásahem dalších, na místě přítomných policistů. Jak obviněný tak poškozený byli příslušníky Policie České republiky, přičemž poškozený byl současně nadřízeným a policistou s vyšší hodností. Důvodem fyzického napadení nebyl výkon služebních povinností poškozeným, ale byly jím předchozí vzájemné neshody osobního rázu vyplývající mj. z nevhodného vměšování se poškozeného do soukromých záležitostí obviněného. Dovolatel proto souhlasí se závěrem obou soudů, že jednání obviněného formálně naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu urážky mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí podle §379 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [při aplikaci §114, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku], jehož se dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Provedenými důkazy zjištěný skutkový stav však plně odůvodňuje uplatnění trestní odpovědnosti obviněného pro uvedený přečin.
6. Podle dovolatele soudy zdůrazněné okolnosti jednání obviněného a jeho bezúhonnost, mající charakter polehčujících okolností, ani ve spojení s dalšími poznatky nemohou vést k závěru, že společenská škodlivost stíhaného jednání je natolik nízká, že trestní odpovědnost obviněného pro shora uvedený přečin nepřichází v úvahu. Okruh okolností, které by mohly být vnímány jako do jisté míry příznivé pro obviněného, se vyčerpávají zjištěním, že je osobou bezúhonnou, nadřízenými dobře hodnocenou, přičemž samotné fyzické napadení poškozeného bylo z jeho pohledu nezvládnutou reakcí na nedobré vztahy s poškozeným, který se podle zjištění soudů nevhodně vměšoval do osobních záležitostí obviněného. Významnou ospravedlňující pohnutku v podobě předchozího nevhodné chování poškozeného, jež mohla mít vliv na psychický stav obviněného, nelze přeceňovat, neboť se jednalo o záležitost staršího data. Obviněný nebyl po dobu několika měsíců přítomen na pracovišti, ze strany poškozeného tak k případným dalším kontaktům s ním, jež by snad mohl vnímat jako útočné či nevhodné, nedošlo a samotnému útoku bezprostředně nepředcházel ani žádný slovní, natož fyzický atak ze strany poškozeného. Navíc ani případné předchozí nevhodné chování poškozeného nemůže samo o sobě odůvodňovat závěr o nižší společenské škodlivosti protiprávního činu obviněného, odpovídá-li jinak tento protiprávní čin běžně se vyskytujícím případům typově shodných trestných činů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 908/2016).
7. Pokud jde o protiprávní čin obviněného, předmětem jeho útoku byla tělesná integrita poškozeného. Nešlo přitom o násilí drobné povahy, za které by bylo možno považovat např. ojedinělý políček či šťouchanec. Jednalo se o násilí v míře nikoli zanedbatelné, o čemž svědčí zejména doba trvání útoku, jeho opakování poté, co bylo obviněnému v prvotním napadání poškozeného zabráněno jinými příslušníky Policie České republiky. Také forma násilného jednání představovaného úderem do zátylku poškozeného, jeho držením v tzv. kravatě, bitím pěstmi do žeber, povalením poškozeného na zem a kousnutím ho do ruky. Přestože u poškozeného nedošlo ke zranění v intenzitě předpokládané §122 odst. 1 tr. zákoníku (takový následek ani znakem základní skutkové podstaty přečinu podle §379 tr. zákoníku není), nelze přehlédnout, že k drobné újmě na zdraví poškozeného došlo, přičemž další případné následky útoku byly eliminovány právě obranou poškozeného a zejména zákrokem třetích osob. Oba na sebe navazující útoky obviněného totiž byly ukončeny nikoli z jeho vlastního rozhodnutí, ale až zásahem jiných, na místě přítomných příslušníků Policie České republiky.
8. Objektem trestného činu urážka mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí podle §379 tr. zákoníku je vedle ochrany cti, vážnosti a lidské důstojnosti vojáka před útoky jiného vojáka, též ochrana nadřízenosti a podřízenosti plynoucí ze subordinace, na níž je funkčnost bezpečnostního sboru založena. Jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, obviněný se ve služební záležitosti dostavil do kanceláře svého nadřízeného v pracovní době, kdy poškozený plnil své služební povinnosti, a aniž respektoval tuto skutečnost a přítomnost dalších příslušníků bezpečnostního sboru, neočekávaně a v dané chvíli bez zjevné příčiny ho fyzicky napadl. Nešlo tedy o pouhou pohrůžku násilím, která je méně intenzívní a přesto již trestní odpovědnost zakládající formou urážky ve významu předpokládaném skutkovou podstatou §379 tr. zákoníku. Fyzický útok vůči poškozenému byl natolik razantní, že vyvolal pozornost dalších příslušníků Policie České republiky, kteří museli na situaci reagovat a obviněnému zabránit v dalším jednání. Nerespektování služební subordinace z jeho strany pak podporuje rovněž fakt, že ačkoli měl po odtržení dalšími příslušníky Policie České republiky možnost zklidnit se a uvědomit si nepřípustnost svého chování, přesto poškozeného znovu bez zjevné příčiny napadl. Incident se tedy udál při služebním jednání ve služební místnosti nadřízeného a byl dostatečně registrován dalšími příslušníky bezpečnostního sboru. Pominout pak nelze ani míru zavinění jednání obviněného [dopustil se ho v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] stejně jako jeho v podstatě neměnný přístup projevovaný v průběhu celého trestního řízení, jehož charakteristickým rysem je absence jakékoli sebereflexe a upřímné lítosti, jakož i bagatelizování užitého násilí slovy „...to u nás byla fackovačka, kluci si to vyřešili mezi sebou a tečka....“ (viz jeho závěrečná řeč u hlavního líčení dne 24. 4. 2019).
9. Proto není namístě akceptovat závěr soudů nižších stupňů, že stíhané jednání z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V opačném případě by bylo možno jen velmi obtížně usuzovat, jakého konkrétního jednání a s jakou pohnutkou by se tedy musel pachatel dopustit, aby vůbec bylo namístě posoudit je jako přečin urážky mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí podle §379 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na závěru o společenské škodlivosti jednání obviněného v míře dostatečné pro uplatnění jeho trestní odpovědnosti nemůže nic změnit ani doplňující výpověď poškozeného, kterou učinil při závěrečném hlavním líčení přibližně dva roky od svého napadení, a při níž mj. zmínil, že tehdy vše vnímal intenzivněji, postupem času však na záležitost nahlíží jinak a incident se ho pracovně nedotkl. Urážkou ve významu předpokládaném skutkovou podstatou §379 tr. zákoníku se rozumí útok násilím či pohrůžkou násilí na lidskou či vojenskou důstojnost jiného vojáka, jímž je snižována čest a vážnost jeho funkce anebo jeho hodnosti. Jde o takové jednání, které je objektivně způsobilé snížit čest a vážnost napadeného. Nezáleží však vůbec na tom, zda ho napadený též takto vnímá (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3413 s.).
10. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 9 To 210/2019, zrušil rovněž usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 16 T 27/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i tehdy, pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
11. Obviněný , jemuž byl opis dovolání nejvyššího státního zástupce, stejně jako jeho obhájci, doručen dne 11. 10. 2019, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání
18. Dovolací argumentace obsažená v mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce vyhovuje jím uplatněným důvodům dovolání, z důvodů níže vyložených jí však nelze přiznat věcné opodstatnění.
19. Byť se dovolací soud v mnohém ztotožňuje s tím, co dovolatel v rámci obecných úvah ohledně zásady subsidiarity (poukazem na právní závěry jím citovaného stanoviska trestního kolega Nejvyššího soudu) uvedl, musí zmínit, že nemůže přisvědčit tomu, co na podporu svého náhledu na právní posouzení věci obviněného dovodil, pokud zaujal názor, že „[s]ama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným totiž ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. To je logické, neboť primární funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna (jak je tomu i v posuzovaném případě), nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze rovněž zajistit nápravu.“ Pokud by totiž mělo být (obecně) postupováno při výkladu a aplikaci zákona v duchu takto vyloženém, došlo by k popření vlastního vnímání trestního práva jako krajního prostředku nápravy (tzv. ultima ratio ), tj. jeho subsidiárního postavení v rámci jednotlivých odvětví celého právního řádu, stejně jako k popření vlastní zásady subsidiarity uplatňované v rámci samotného trestního práva hmotného, jak ji vyjadřuje úprava obsažená v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
20. Subsidiarita trestního práva (hmotného) se totiž projevuje v tom, že k uplatnění jeho institutů dochází až tehdy, nelze-li nápravu protiprávního stavu dosáhnout prostředky (odpovědnostními, sankčními) jiných právních odvětví. Právě a jen v těchto případech se trestní právo uplatňuje jako prostředek ultima ratio. Přitom aplikaci trestně právních institutů nepodmiňuje (jak by se podávalo z citace dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce) již pouhé zjištění, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný spáchal skutek, který naplňuje formální znaky určitého trestného činu (všechny znaky jeho skutkové podstaty). I v takovém případě lze totiž ještě dovodit (byť se bude jednat o případy spíše výjimečné), že nenastala potřeba aplikace příslušných ustanovení trestně právních předpisů, jež by byla spojena s vyvozením trestní odpovědnosti obviněného. Tak tomu bude, jestliže společenská škodlivost činu bude na úrovni, na niž je dostačující reagovat instituty jiných právních odvětví. Je třeba zdůraznit, že k takovému posuzování může dojít až tehdy, pokud závěry provedeného a zhodnoceného dokazování vyústí v závěr, že jednáním obviněného došlo k naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu. Pokud k jejich naplnění nedojde, není důvod se zabývat možností aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trestní odpovědnost obviněného je vyloučena z jiného důvodu (princip legality, zásada nullum crimen sine lege ).
21. Argumentace spočívající na tvrzení, že „[b]yl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna …, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů“ a že je proto nezbytné vyvodit trestní odpovědnost pachatele, neboť „primární funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou“, proto není případná. Pomíjí to, co již bylo zmíněno, že k uplatnění trestního práva dochází jen subsidiárně, nelze-li nápravu zajistit prostředky mírnějšími. Ostatně v tomto směru zcela správně k úloze trestního práva v rámci právního řádu přistupoval soud nalézací, když poukázal na to, že princip ultima ratio „je třeba ve světle judikatury Ústavního soudu vykládat tak, že trestní právo má z podstaty ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (srov. rozhodnutí US 40/2005-n), tj. ochrana takových práv má být přednostně uplatňována prostředky práva občanského, obchodního nebo správního, a teprve v případech, kdy je taková ochrana neúčinná a porušení chráněných vztahů naplňuje znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, je třeba uplatňovat odpovědnost trestní.“
22. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jež, jak již uvedeno, vyjadřuje subsidiaritu trestní represe, stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení tudíž explicitně počítá s tím, že v jednotlivostech může dojít k případům, že jednáním pachatele dojde k naplnění zákonných znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu, avšak konkrétní okolnosti spáchání tohoto činu budou tak výjimečné, že neodůvodní vyvození jeho trestní odpovědnosti. Jak již zdůraznilo citované stanovisko, interpretační význam zakotvené zásady subsidiarity trestní represe spočívá ve výkladu znaků trestného činu, za nějž (tj. čin soudně trestný) lze považovat jen čin společensky škodlivý.
23. Jakkoli tedy zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání, ke korekci takového závěru může dojít právě v důsledku uplatňující se zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio.
24. Je-li proto zjištěno, že k řešení určitých protiprávních stavů, které jsou důsledkem jednání pachatele formálně naplňujícího znaky konkrétního trestného činu, může dojít i cestou mimotrestních norem, tj. například aplikací odpovědnostních institutů, které příslušný předpis upravuje a s jejichž uplatněním proto počítá, musí orgán činný v trestním řízení (soud v rámci soudního stadia řízení), není-li pro povahu spáchaného činu (např. zvlášť závažný zločin) a priori zjevné, že užití §12 odst. 2 tr. zákoníku vyloučeno, možnost mimotrestního řešení věci zvažovat. Je-li dána možnost disciplinárního řešení incidentu, musí být aplikace trestně právního předpisu zvažována i z toho hlediska, zda závažnost (společenská škodlivost) posuzovaného činu je na té úrovni, že vyvození trestní odpovědnosti obviněného (i z pohledu ultima ratio ) opravdu vyžaduje. To proto, že trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
25. Je možno demonstrovat na jednotlivých nálezech Ústavního soudu, které se k otázce ultima ratio, resp. zásadě subsidiarity trestní represe vyslovily (nejnověji např. sp. zn. II. ÚS 474/19 ze dne 5. 11. 2019), že takto je nezbytné v aplikační praxi soudů postupovat, neboť pokud soudy v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) neuváží a nezohlední uvedenou zásadu a princip v situacích, v nichž se mají uplatnit, zatíží své rozhodnutí vadou mající ústavně právní rozměr (porušení čl. 39 Listiny, který stanoví, že [j]en zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Je tomu tak proto, že podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle principů a zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio. Dle tohoto principu se prostředky trestního práva mají a musejí užívat (jak již řečeno) tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou-li zjevně neúčinné či nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014). Ostatně na potřebu takového přístupu poukazuje i odborná trestně právní literatura, viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník Komentář I. §1 až 139, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 112: „trestněprávní řešení představuje nejzazší řešení pro zákonodárce i pro soudce, neboť trestní zákony (ale i trestní postih) se použijí až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví, např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní motivačně ani sankčně nepostačuje“. Zbývá dodat, že taková povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu č. 1 odst. 1 Ústavy.
26. Je-li z pohledu právě uvedeného nahlíženo na námitky dovolatele, pak lze konstatovat, že nedostatek jeho argumentace je možno spatřovat v tom, že toto kritérium zcela pomíjí a nikterak nevysvětluje, resp. jen z jistého hlediska, tj. stran vytýčení meze dělící jednotlivé typy deliktů („V opačné případě by bylo možno jen velmi obtížně usuzovat, jakého konkrétního jednání…“), proč má za to, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (podle soudů v podobě kázeňského přestupku podle §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., který by ve skutku mohl být shledán) nepostačuje.
27. Soudy nižších stupňů postupovaly zcela správně, pokud možnost aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku zvažovaly, a nepochybily, pokud k ní přistoupily. Z povahy věci totiž plyne, že v jimi hodnocené situaci, zejm. když v úvahu přicházelo vyslovení trestní odpovědnosti obviněného trestným činem typově méně závažným, než pro který na něj byla podána obžaloba, vyvstala potřeba posouzení věci i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe. Užití §12 odst. 2 tr. zákoníku totiž přichází do úvahy zejména u činů menší závažnosti, mezi něž je třeba nepochybně zařadit i přečin urážky mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí podle §379 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož pachatel je ohrožen trestem odnětí svobody až na tři léta.
28. Vrátí-li se Nejvyšší soud k argumentaci dovolatele a porovná ji s tím, co státní zástupce uplatnil v řádném opravném prostředku, jímž napadl usnesení soudu prvního stupně, pak lze konstatovat, že mimořádný opravný prostředek vznáší v zásadě stejné námitky, jako jsou ty, na něž reagoval stížnostní soud v dovoláním napadeném usnesení. I tehdy se argumentace opravného prostředku nesla rovinou potřeby zajištění disciplíny v ozbrojených sborech, ochrany cti, vážnosti a lidské důstojnosti jejich členů a potřebou trestně právní reakce na čin obviněného, který nebyl projevem symbolického či zanedbatelného násilí. Stížnostní soud se se všemi argumenty stížnosti vypořádal, poukázal na fakt, že důvod ojedinělého excesivního jednání obviněného, který se osobní neshody s poškozeným snažil řešit i jinak (přeložení), spočíval v nerespektování týchž zájmů obviněného (čest, vážnost, lidská důstojnost) poškozeným, a vzhledem k tomu, že čin obviněného neměl negativní dopad na poškozeného v jeho služebním poměru (jeho výpověď ze dne 24. 4. 2019), uzavřel, že skutek – i vzhledem k okolnostem zhodnoceným již soudem nalézacím – z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty i přes státním zástupcem namítanou razantnost fyzického útoku. Takové zhodnocení nenese prvky libovůle, či jednostranného zvýhodnění obviněného.
29. K argumentaci soudů nižších stupňů lze dodat, že aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku je odůvodněna i z hlediska požadavku dostatečnosti uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jak již plyne z výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně, v úvahu přichází dovození odpovědnosti obviněného za kázeňský přestupek podle §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., za který lze přestupce postihnout kázeňským trestem upraveným v §51 téhož zákona. Specifikum posuzované věci, dosavadní bezúhonnost a převažující kladné hodnocení obviněného jsou předpokladem toho, že postih podle citovaného ustanovení bude dostatečnou reakcí na protiprávní jednání obviněného, jak z hlediska jeho vlastního postihu (hledisko individuální), tak z hlediska ochrany zájmů, které (při jejich intenzivnějším zásahu) má trestní právo, jako ultima ratio , odpovědností za přečin podle §379 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku poskytnout.
30. Pokud v dovolací argumentaci zazněla obava stran rozmlžení hranice mezi činem soudně trestným a deliktem menší závažnosti (přestupkem, kázeňským přestupkem apod.) při posuzování obdobných činů, tj. stran vymezení nezbytných forem jednání, která by zakládala důvod trestního postihu pachatele takového činu, pak je třeba připomenout, že aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku je vázána na konkrétní skutková zjištění vztahující se k otázce vyhodnocení společenské škodlivosti činu. Plyne to ostatně i z dovolatelem odkazovaného stanoviska trestního kolegia, které zdůraznilo, že [s]polečenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
31. Připomíná se, že podle citovaného ustanovení [p]ovaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Zatímco dovolatel ve své argumentaci poukázal na chráněný zájem (objekt přečinu), způsob provedení činu (opakovanost napadení a nikoli zanedbatelná intenzita fyzického útoku) a míru zavinění obviněného (přímý úmysl), soudy zdůraznily, že následky činu se neprojevily na služebním vnímání poškozeného a tím ani nezasáhly významněji chráněný zájem (jak z hlediska cti vážnosti a lidské důstojnosti, tak nepřímo chráněného vztahu nadřízenosti a podřízenosti) a ve prospěch obviněného přihlédly k jeho osobě (bezúhonnost, příznivé hodnocení) a pohnutce (řešení osobního sporu, na jehož vzniku se podílel poškozený). Okolnosti svědčící ve prospěch obviněného převážily podle soudů do té míry, že vedly k závěru o nezbytnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Pokud takto rozhodly, neznamená to, že v případě obdobně vedeného útoku (stejné intenzity), který by však rámovaly zcela jiné okolnosti případu (např. bylo-li by přímo záměrem pachatele zostudit napadeného poškozeného), by nebylo možno dovodit trestní odpovědnost pachatele.
32. Lze shrnout, že byť popis skutku, pro který k postoupení věci došlo, by mohl svědčit pro důvodnost závěru dovozovaného nejvyšším státním zástupcem, právě zhodnocení excesivního jednání obviněného v širším kontextu zjištěných souvislostí umožňuje přisvědčit řešení, k němuž přistoupily soudy nižších stupňů. Je třeba zopakovat, že konflikt, který je předmětem posouzení, byl vyústěním interpersonální neshody mezi obviněným a poškozeným, který k jeho vzniku přispěl svým nevhodným vyjadřováním a zasahováním do osobních záležitostí obviněného způsobem, který se dotkl cti i další osoby, dřívější přítelkyně obviněného, příslušnice ozbrojeného sboru. Byť jednání obviněného vyžaduje reakci ve smyslu jeho postihu, není pro skutečnosti správně zohledněné soudy nižších stupňů i podle názoru Nejvyššího soudu nezbytné přistupovat ke krajnímu řešení, jímž je použití norem trestního práva, je-li možné nápravy dosáhnout při užití prostředků mírnějších. Mezi ně je třeba zařadit kázeňské řešení věci, k němuž lze na podkladě dovoláním napadených rozhodnutí přistoupit.
ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
33. V případech, kdy dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje námitky, s nimiž se již vypořádal soud druhého stupně, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Jako takové je třeba posoudit i dovolání nejvyššího státního zástupce podané v posuzované věci, neboť jeho podstatou je nesouhlas s hodnotícími úvahami týkajícími se stupně společenské škodlivosti činu, jehož opodstatněnosti však nelze přisvědčit.
34. Nejvyšší soud s ohledem na to, co uvedl v bodech 19. až 32. dospěl k závěru, že rozhodnutí nalézacího soudu není zatíženo vadou, která by zakládala důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., neboť posouzení činu obviněného není vadné a v důsledku toho není vadným ani postup, jímž soud rozhodl o postoupení věci. Pokud stížnostní soud řádný opravný prostředek státního zástupce napadající usnesení soudu první stupně zamítl, nezatížil své rozhodnutí vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší soud rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce způsobem upraveným v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když shledal, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
35. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu