ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1547.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1547/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2018, č. j. 6 To 19/2018-481, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2018, č. j. 32 T 1/2018-450 , byl obviněný M. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 16. 7. 2017 v době od 14:00 do 14:49 hodin v místě svého bydliště v rodinném domě č. p. XY na ulici XY v XY, se záměrem usmrtit svého nevlastního bratra nezletilého AAAAA (pseudonym), rozeného BBBBB, narozeného XY, který od letních prázdnin roku 2014 sdílel domácnost s rodinou P. a jež byl následně spolu se svou sestrou svěřen do společné pěstounské péče manželů P., si z kuchyně vzal lepicí pásku, nůžky a kuchyňský nůž o celkové délce 27 cm a délce čepele 14,5 cm a AAAAA vyzval, aby s ním šel do podkroví domu, načež mu v ložnici v podkroví domu nejprve přelepil celá ústa ustřiženou částí lepicí pásky, povalil jej na postel do polohy na břiše a přitlačil obličejovou část jeho hlavy do lůžkovin po dobu několika minut takovou intenzitou, že mu znemožnil dýchání, čímž na jeho těle způsobil rozsáhlé známky dušení zejména v podobě tečkovitých krevních výronů v kůži obličeje a na některých vnitřních orgánech, následně se chopil výše specifikovaného kuchyňského nože a v době, kdy AAAAA stále ležel na břiše, opakovaně zaútočil proti jeho krku, čímž mu způsobil tři horizontálně orientované řezné rány krku, kdy jedna z ran o velikosti 10,5 x 2,5 cm v úrovni horní části hrtanu zraňovala krční svaly, natínala hrtan, částečně přetínala stěnu hltanu a přetínala zevní pravostrannou krkavici s navazujícím masivním krvácením, kdy AAAAA během několika desítek sekund od rozhodného útoku proti jeho krku v důsledku vykrvácení při řezném poranění pravé zevní krkavice na místě zemřel.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 17 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Z. P. na náhradě nemajetkové újmy částku 500 000 Kč a poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, na náhradě majetkové škody 2 432 Kč.
3. O odvolání obviněného a jeho rodičů proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 4. 2018, č. j. 6 To 19/2018-481 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Františka Hendrycha dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný vytýká napadenému rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně, nejasnost a neúplnost skutkových zjištění a především nesprávnost jejich vyhodnocení. Uvedl, že své jednání si uvědomil až po dokonání zločinu a v průběhu řízení projevil svoji lítost a neumí si vůbec uvědomit, proč se projednávaná věc stala. Dodal, že své jednání neplánoval, byl ve „svém stavu“ – měl podle svého názoru tzv. okno, ze kterého se probral, až bylo po všem a věc sám oznámil na policii. Zpochybnil závěry znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, z hlediska jeho příčetnosti. Odmítl se s jejich závěry ztotožnit, přičemž odkázal na domnělé rozpory, neboť z důvodu jejich existence není zcela jednoznačně objasněn jeho psychický stav v době spáchání trestného činu. Je toho názoru, že soud prvního stupně hodnotil znalecké posudky v jeho neprospěch. Proto navrhoval vypracování revizního posudku. V závislosti na závěrech tohoto znaleckého posudku by pak přicházelo v úvahu buď jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř. nebo změna právní kvalifikace na zločin zabití podle §141 tr. zákoníku. Namítl dále, že soud nevyhodnotil v jeho prospěch jemu svědčící polehčující okolnosti – jeho doznání, projevení upřímné lítosti, dosavadní bezúhonnost a jeho věk v době spáchání činu, neboť byl krátce po dosažení zletilosti. Z těchto důvodů se domnívá, že soud prvního stupně dostatečně neobjasnil skutkovou podstatu žalovaného trestného činu a nesprávně vyhodnotil v jeho neprospěch důkazy. Na základě toho navazuje nesprávně stanovená otázka trestu, potažmo náhrady škody.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 20178, č. j. 6 To 19/2018-481, zrušil, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která především zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Uvádí, že bylo prokázáno, že obviněný fyzicky napadl poškozeného, svého nezletilého mladšího bratra AAAAA, a to kombinovaným způsobem spočívajícím v několikaminutovém dušení a opakovaném použití kuchyňského nože do oblasti krku. Především použití zjištěného nože vůči krku poškozeného, a to opakované, bylo správně soudem vnímáno jako útok zcela likvidační, když způsob jeho použití je možno označit jako tzv. podřezání. Obviněnému muselo být zřejmé, že mu způsobí smrtelné poranění. O jeho úmyslu svědčí i prvotní fáze útoku, spočívající v déle trvajícím až několikaminutovém dušení. Ohledně namítané právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku připomněla, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie konstatoval, že v inkriminovanou dobu byly schopnosti obviněného rozpoznat protiprávnost svého jednání plně zachovány, schopnosti toto jednání ovládat byly sníženy na hranici mezi podstatným a nepodstatným zhruba na polovinu. Jednání obviněného tak bylo správně kvalifikováno jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
8. Státní zástupkyně dále uvedla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a proto do značné míry formalizovaný. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazeného řádnému opravnému prostředku či dosažení posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost těchto námitek.
9. Dovolací argumentace obviněného se prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání, soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Skutkové závěry soudu jsou nadto náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování. Soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Výhrady dovolatele proto není možno mít za důvodné. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
10. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
18. Přestože obviněný ve svém dovolání zdánlivě namítá nesprávné právní posouzení skutku, když tvrdí, že během spáchání trestného činu byl nepříčetný, tento závěr buduje výlučně na základě vlastního hodnocení provedených důkazů. Jakékoli pochybnosti o své způsobilosti být pachatelem tohoto trestného činu pro nepříčetnost zakládá na domnělých rozporech v provedených znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Tyto rozpory, které shledává na podkladě svého hodnocení těchto důkazů, pak považuje za natolik závažné, že podle něj vyžadují provedení revizního znaleckého posudku. Ten podle jeho predikce vyzní v jeho prospěch tak, že odůvodní jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř.
19. Takto vznesené námitky, které směřují do rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších soudů, nejsou způsobilé naplnit zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání.
20. Navíc nelze pominout to, že shodné námitky dovolatel uplatnil již v odvolacím řízení. Z jeho strany se tedy jedná o opakování argumentace, se kterou se vypořádaly soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla – pozn. jde-li o námitky formálně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod – o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
21. Protože k přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. může dovolací soud přistoupit teprve za situace, že dovolací argumentace věcně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, což pro skutkový a procesní charakter námitek obviněného není splněno ve věci posuzované, lze konstatovat, že dále uvedená stručná reakce Nejvyššího soudu na dovolání obviněného jde do značné míry nad rámec požadavků stanovených zákonem. Prvořadým úkolem dovolacího soudu je totiž posoudit, zda dovolací argumentace deklarovanému důvodu odpovídá. Není-li tomu tak, a je-li odůvodněno rozhodnutí o dovolání formou jeho odmítnutí, může se dovolací soud omezit jen na stručné zdůvodnění podmínek takového rozhodnutí.
22. S ohledem na právě uvedené a na vyčerpávající reakci odvolacího soudu na shodné námitky dovolatele uplatněné v jím podaném odvolání, s níž se dovolací soud mohl bez dalšího ztotožnit, lze odkázat na předmětnou část odůvodnění usnesení soudu druhého stupně (body 9. – 15.). Odvolací soud správně poukázal na §109 tr. ř., podle něhož, je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení, a kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Případné pochybnosti o správnosti nebo úplnosti posudku však posuzuje v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, nikoli procesní strana. Nadto z citovaného ustanovení je zřejmé, že správným postupem je nejprve žádost znalce o vysvětlení a teprve až ve chvíli, kdy ani toto nepostačuje k odstranění pochybností, je na místě přibrání znalce jiného. Odvolací soud k danému uvedl, že „ [z]nalci se řádným způsobem vypořádali se zadáním, zodpověděli všechny položené otázky a u hlavního líčení odpověděli na všechny dotazy procesních stran .“ Zcela správně proto uzavřel, že nezjistil, v čem by měly spočívat údajné pochybnosti o správnosti závěrů znaleckých posudků či jejich nejasnost nebo neúplnost. Dovolací soud proto může toliko opakovat, že není žádného zákonného důvodu pro postup podle §109 tr. ř.
23. Pokud obviněný navrhoval, že by z důvodu jím dovozované nezpůsobilosti být subjektem trestného činu a měl být pro tvrzenou nepříčetnost zproštěn podané obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř., nepřipadá takové řešení vzhledem ke stávající důkazní situaci v úvahu. Znalkyně dospěly k závěru, že rozpoznávací schopnosti obviněného byly v době spáchání činu plně zachovány a ovládací schopnosti byly v důsledku poruchy afektivní sníženy na hranici mezi podstatným a nepodstatným zhruba na polovinu (viz č. l. 257 p. v. spisu).
24. Podle §26 tr. zákoníku není za trestný čin odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. S ohledem na to, že ani jedna z těchto složek nebyla podle odborného zjištění znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zcela vymizelá, kritéria pro závěr o nepříčetnosti pachatele nebyla naplněna. Pokud obviněný dále popisuje, že v době spáchání trestného činu měl „své stavy“ a tzv. okno, znalkyně v jimi vypracovaném posudku jednoznačně uvedly, že u něj nenastala porucha vědomí, ani patický efekt (viz č. l. 257 spisu).
25. Ke svému alternativnímu návrhu, aby bylo jeho jednání posouzeno jako zločin zabití podle §141 tr. zákoníku, obviněný nepřipojil žádnou relevantní a konkrétní argumentaci. Nejvyšší soud se tudíž dále k této námitce nemá důvod blíže vyjadřovat, když dostačuje odkázat na to, že její užití by nutně muselo být podmíněno jinými skutkovými zjištěními, než které se staly předmětem právního posouzení v napadených rozhodnutích. Dodat lze, že úkolem dovolacího soudu není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
26. Dovolatel závěrem namítl nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností svědčících v jeho prospěch soudem prvního stupně. Výslovně poukázal na své doznání, projevenou účinnou lítost nad tím, co se stalo, svoji dosavadní bezúhonnost a svůj věk, když trestný čin spáchal krátce po dosažení zletilosti. Předně je třeba upozornit, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, což dovolatel nenamítá, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
28. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 1. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu