ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.161.2019.1
6 Tdo 161/2019-25 627
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 5 To 14/2018-25577, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 1. 2018, č. j. 63 T 2/2017-25412 , byl obviněný M. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v postavení jediného společníka a jednatele spol. B. se zapsaným sídlem XY, XY, fakticky vyvíjející činnost na adrese XY,
v období nejméně od 8. 6. 2010 do 8. 9. 2010 v Pardubicích v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pro spol. B. pod smyšlenou záminkou spočívající v nabídce zprostředkování poskytnutí finančních produktů (půjček), nabízel, resp. nechal nabízet prostřednictvím internetových stránek XY klientům spol. B., vyřízení nebankovních půjček, pro klienty preferující osobní a individuální přístup, jimž banka finanční pomoc neposkytne, bez žádných poplatků předem, bez nutnosti ručit nemovitostí, apod.,
a se zájemci o takové služby (dále i klienty) nechával prostřednictvím dalších osob – zejména tzv. telefonních operátorů sjednávat smlouvy dle obsahu „zprostředkovatelské“, výslovně však takto nepojmenované (dále jen „Smlouvy“), kdy činnost spol. B. byla vedena výlučně k dosažení toho, aby od co možná nejvyššího počtu klientů z okruhu tzv. nebankovní klientely, disponujících sice vlastním bankovním účtem, avšak osob zejména sociálně slabých a práva neznalých, nezpůsobilých žádat o poskytnutí půjček bankovních subjektů, kde byl i důvodný předpoklad jejich minimální bonity, absence způsobilosti poskytnout ručení za čerpané produkty, jakož i toho, že z jejich strany bude docházet ke zkreslování jejich majetkových poměrů ve snaze půjčku získat, byly vylákány podpisy tzv. „Smluv“ odkazujících se sice na ust. §774 občanského zákoníku o smlouvě zprostředkovatelské, avšak takto výslovně neoznačených,
kdy na jejich podkladě poté byly z bankovních účtů „klientů“ formou inkasního příkazu zinkasovány finanční prostředky ve prospěch spol. B., či byly činěny úkony k jejich zinkasování, z titulu úhrady nákladů údajně vynaložených s předstíranou zprostředkovatelskou činností, stanovených paušální částkou ve výši 4 500 Kč a dále případně z titulu sankčních smluvních ujednání obsažených ve zprostředkovatelské smlouvě vyplývajících zejména z porušení povinnosti pravdivě uvést v tzv. zákaznické kartě, vyplňované současně s uzavřením zprostředkovatelské smlouvy, pravdivé údaje o svých majetkových poměrech, zejména pravidelných příjmech a výdajích, které však byly zřejmé z obsahu bankovních výpisů klientem k zákaznické kartě přikládaných, kdy konkrétně byla sjednána smluvní pokuta ve výši 9 000 Kč,
vše s předchozím vědomím toho, že poskytnutí předmětných půjček nebude klientům zajištěno, neboť na podkladě sjednaných „Smluv“ byla v rozporu s podstatou zprostředkovatelského závazku pouze jejich osobní a kontaktní data, nikoli již údaje o majetkových poměrech, sice formálně předkládána smluvním partnerům spol. B. – tzv. investorů, přičemž se však jednalo o subjekty, které
- dílem sice půjčky poskytovaly, avšak poté, kdy si samy shromáždily a vyhodnotily údaje o majetkových poměrech jednotlivých žadatelů, přičemž zpravidla poskytnutí půjček i podmiňovaly jejich zajištěním zřízením zástavního práva k nemovitostem, a které mohli zájemci o půjčky kontaktovat bez účasti zprostředkovatele prostřednictvím husté sítě obchodních zastoupení či prostřednictvím www stránek apod., a to konkrétně SMART HYPO, SMART Capital, VITACREDIT s. r. o., Investiční leasingová, s. r. o.,
- dílem se jednalo fakticky toliko o zprostředkovatele, kteří sami půjčky nevypláceli, ale toliko spolupracovali se společnostmi typu Provident, Home Credit, apod., které měly hustou síť zastoupení a klienti by je mohli kontaktovat přímo, bezúplatně, i tyto společnosti pak zpravidla požadovaly zajištění jejich splácení či odpovídající bonitu klientů, kterou si samy vyhodnocovaly, v případě „spolupracujících“ zprostředkovatelů se konkrétně jednalo zejména o fyzickou osobu M. Z., nar. XY, A. L., nar. XY, příp. G. J., nar. XY,
kdy tedy bylo předem zřejmé to, že z takto pojaté zprostředkovatelské činnosti klienti nebudou mít jakýkoliv prospěch,
jiná činnost k zajištění účelu smlouvy (vyjma zanesení dat klientů do interního systému a následného předání takových dat smluvním, výše uvedeným, partnerům) v rozporu s přijatou povinností „aktivně vyhledávat subjekty mající zájem uzavřít smlouvu o finančním produktu s klientem a postupovat při tom s odbornou péčí v souladu s jemu známými zájmy a pokyny klienta“, realizována nebyla,
přičemž uvedené bylo klientům vědomě zamlčováno, kdy naopak z obsahu internetových stránek, a následného jednání zaměstnanců této společnosti (resp. osob činných ve prospěch spol. B. jako OSVČ z titulu mandátních smluv či obdobných smluv) – tzv. operátorů, vedeného formou dvou navazujících telefonických rozhovorů dle podrobných instrukcí poskytnutých obžalovaným, klient naopak důvodně, avšak s rozporu se skutečností, nabyl přesvědčení, že
- již v době podpisu „Smluv“, byť dle obsahu toliko „zprostředkovatelské“ byla jeho žádost o poskytnutí požadované půjčky schválena, tj. že prostřednictvím společnosti B. byla již v době podpisu „Smlouvy“ zajištěna konkrétní nabídka poskytnutí půjčky v klientem požadované výši, byť i prostřednictvím třetích subjektů, která mu potažmo bude v řádu několika dní vyplacena, aniž by bylo třeba poskytovat její zajištění zřízením zástavního práva k nemovitostem, apod., tedy že již v době podpisu „Smlouvy“ je zajištěno i naplnění účelu jejího uzavření v podobě zajištění půjčky konkrétních prostředků klientovi,
- do okamžiku vyplacení půjčky nebude povinen hradit ve prospěch spol. B. jakékoli platby, neboť finanční odměna za poskytnuté služby ve fixní výši 4 500 Kč je účtována až poté, kdy půjčka bude klientovi poskytnuta, kdy výlučně za tím účelem je po něm požadován souhlas s inkasem z bankovního účtu, aniž by byl výslovně upozorněn na to, že spol. B. má bez ohledu na to, zda dojde k vyplacení půjčky, nárok na úhradu nákladů, které údajně vynaložila pro dosažení účelu smlouvy, sjednaných v paušální výši 4 500 Kč,
kdy právě na podkladě takto nepravdivých či zkreslených informací klienti „Smlouvy“ se spol. B. uzavřeli a dávali souhlas k inkasu předmětných částek ze svého účtu,
pohledávky takto účelově podvodným jednáním vytvořené byly dále v některých případech předávány na podkladě mandátních smluv k vymožení třetím subjektům, zejména spol. VYMÁHAJÍCÍ AGENTURA, s. r. o., se sídlem Kubelíkova 1224/42, 130 00 Praha – Žižkov,
přičemž uvedený postup spol. B. byl v rozporu se zájmy jejích klientů a podpisem zprostředkovatelské smlouvy převzatou povinností postupovat s odbornou péčí a v souladu s jemu známými zájmy a pokyny klientů, jimž takto byla způsobena škoda odpovídající výši finančních prostředků z jejich bankovních účtů stržených, či jim způsobení takové škody bezprostředně hrozilo na podkladě prováděných pokusů o jejich stržení, a to konkrétně v případech jmenovaných ad 1. - 612. výroku tohoto rozsudku,
čímž v souhrnu způsobem a za okolností výše popsaných jednotlivým poškozeným osobám uvedeným v bodech ad 1. – 612. způsobil škodu v celkové výši 2 711 300 Kč, a jeho jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení další škody ve výši nejméně 3 640 600 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu obchodních korporací, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury, v trvání pěti let. Podle §228 tr. ř. a §229 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. O odvolání obviněného a poškozených proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2018, č. j. 5 To 14/2018-25577 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Moniky Ipserové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), a l ) tr. ř., neboť bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně přesto, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a skutkového stavu, jenž byl soudem zjištěn nedostatečně pro jeho rozhodnutí. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz č. l. 25619 p. v.), k tomuto dovolatel neposkytl řádnou argumentaci.
5. Obviněný namítl, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí nebyla provedena v souladu s trestním řádem a že v nich došlo k podstatným vadám, které mohly mít vliv na objasnění věci, a na možnost uplatnění jeho práva na obhajobu. Soudy nevyhověly návrhům obhajoby na provedení důkazu výslechem svědků. Tito svědci (poškození) nebyli slyšeni a jejich výpovědi z přípravného řízení nebyly čteny. Vzhledem k individuálnosti každého skutku však k nim měli svědci vypovídat. Jinak nebyl vytvořen dostatečný podklad pro spravedlivé rozhodnutí ve věci a jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, není možné považovat bez důvodných pochybností za prokázané. Pokud soudy považují za dostatečné provedené výslechy svědků a listinné důkazy, není tento závěr správný, když tyto důkazy neprokazují skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku, neboť dosažená zjištění nelze vztáhnout i k těm skutkům, k nimž důkazy provedeny nebyly. Tento postup považuje dovolatel za nesprávný a nedůvodný. Došlo tak k porušení §2 odst. 5 tr. ř., zásad podle hlavy páté Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
6. Obviněný dále namítl, že učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Má za to, že nebyl naplněn znak uvedení poškozených v omyl, resp. zamlčení podstatných skutečností. Soudy zjištěný skutek byl podle jeho mínění nesprávně kvalifikován, neboť se vůbec nejednalo o trestný čin. Uvedení poškozených v omyl a zamlčení skutečností je vyloučeno vzhledem ke srozumitelně formulovaným smluvním podmínkám a obsahu webových stránek společnosti, kde byl k dispozici i vzor smlouvy. Podle mínění dovolatele proto nebylo prokázáno, že a) se mělo jednat pouze o specifické klienty, b) nebylo zřejmé, že úhrada byla za zprostředkovací činnost společnosti a nikoli poskytnutí půjčky, c) tato činnost byla pouze předstírána, d) mohl předpokládat, že klientům nebudou půjčky poskytnuty a že e) poškození nabyli dojmu, že již v době podpisu smlouvy byla jejich žádost schválena a peníze obdrží přímo od společnosti B. Nebyl prokázán ani údajný rozpor mezi představou a skutečností u poškozených. Dovolatel je přesvědčen, že hodnocení důkazů neodpovídá obsahu důkazů tak, jak byly provedeny, a učiněná skutková zjištění jsou s nimi v rozporu.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 5 To 14/2018-25577, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 1. 2018, č. j. 63 T 2/2017-25412, zrušil, a aby, nerozhodne-li sám, přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Navrhl dále, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 31. 1. 2019, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
19. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva okruhy námitek. Jednak námitky stran neprovedení obhajobou navržených důkazů, což podle jeho mínění způsobilo, že nebyly všechny skutky bezpečně prokázány, a jednak námitky, že jeho jednání není trestným činem, neboť nebyl naplněn znak uvedení v omyl a zamlčení podstatných skutečností.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Žádná z uvedených námitek není podřaditelná pod dovolatelem zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak vyplývá z teoretických východisek zmíněných výše, předmětný dovolací důvod slouží k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. První námitka dovolatele však směřuje proti rozsahu dokazování provedeného soudy nižších stupňů a vytýká tudíž porušení procesních předpisů. Přestože druhá dovolatelem vznesená námitka zdánlivě rozporuje závěr o naplnění objektivní stránky žalovaného trestného činu, z argumentace dovolatele, jíž tuto námitku odůvodňuje, je zřejmé, že pochybnosti o právním posouzení zakládá na odlišných skutkových zjištěních, ke kterým dospěl na základě vlastního hodnocení provedených důkazů.
21. Nejvyšší soud zásadně není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem uplatněné námitky nemohou vyvolat přezkum napadených rozhodnutí dovolacím soudem, když tyto nejenže nenaplnily jím zvolený dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale ani žádný jiný důvod uvedený v §265b tr. ř.
22. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že totožné námitky byly dovolatelem uplatněny jednak v jím podaném řádném opravném prostředku, ale také v rámci řízení před soudem prvního stupně. Soudy nižších stupňů se již v předcházejícím řízení s argumentací obviněného vypořádaly a není úkolem Nejvyššího soudu, aby se k těmto opakovaně vyjadřoval. S ohledem na jasnou a dostatečnou reakci těchto soudů, s níž se Nejvyšší soud bez dalšího ztotožnil, je proto na místě na tuto zcela odkázat.
23. Předně lze stran namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno."
24. Obhajoba v projednávané věci navrhla provést výslech dosud nevyslechnutých svědků – poškozených. Soud prvního stupně tento návrh zamítl, když dospěl k závěru, že výslech dalších svědků by byl ve věci nadbytečný. Uvedl, že skutkový stav věci byl zjištěn tak, že o něm neměl důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Ve svém odůvodnění provedl podrobný rozpor provedených důkazů a dospěl k závěru, že se jedná o „charakteristickou posloupnost jednání obžalovaného, která je prakticky stejná a neměněná u všech poškozených, lze tedy dovodit modus operandi činnosti obžalovaného“. Upozornil, že k daným skutkovým závěrům dospěl nejen na základě výpovědi obviněného, ale také výpovědí osob s ním spolupracujících, tj. operátorů, administrativních pracovníků, dalších zprostředkovatelů a investorů, a taktéž listinných důkazů a výpovědí poškozených (viz str. 110-111 rozsudku soudu prvního stupně).
25. Taktéž odvolací soud se ke shodné námitce dovolatele podrobně vyjádřil, přičemž vyslovil své souhlasné stanovisko se závěry soudu prvního stupně. Krom odkazu na četné důkazy, na jejichž základě nalézací soud dospěl ke zjištěnému skutkovému stavu (srov. bod 15 usnesení) upozornil, že „výpovědi poškozených ohledně obžalovaným řízeného postupu ve věci od prvého kontaktu se společností B. až do zjištění, že půjčku neobdrží, se shodují, ačkoliv se poškození vzájemně neznají, pocházejí z různých míst České republiky a různého prostředí, tudíž jejich vzájemná domluva by ani nebyla možná“ (viz bod 16 usnesení). Rozhodné skutečnosti, které by mohly vyplývat z výpovědí v hlavním líčení nevyslechnutých poškozených, proto považoval i vůči této skupině za zjištěné bez důvodných pochybností (viz bod 17 usnesení).
26. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že nalézací soud dostál své povinnosti (§125 odst. 1 tr. ř.) v případě zamítnutí důkazního návrhu toto své rozhodnutí odůvodnit. Zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu nalézací soud uvedl podrobné důvody, které jej vedly k zamítnutí důkazních návrhů, které považoval za nadbytečné. Toto odůvodnění pak bylo ještě nad rámec doplněno odvolacím soudem. Pokud jde o samotný rozsah dokazování je na místě připomenout, že podle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí. I v tomto postupu je proto nutno shledávat realizaci oprávnění soudu vyplývajícího z jeho postavení, jakožto na stranách procesu nezávislém rozhodujícím orgánu.
27. Dovolatel dále namítl, taktéž shodně s jím podaným odvoláním, že v případě jeho jednání nebyl naplněn znak uvedení v omyl a zamlčení podstatných skutečností. Tento svůj závěr zakládá na tvrzení, že smluvní podmínky byly srozumitelně formulovány, úhrada byla ve smlouvě řádně sjednána a nebylo prokázáno, že se jednalo o „problémové“ klienty, že činnost společnosti byla předstíraná a on mohl předpokládat, že půjčky klientům nebudou poskytnuty atd. Z uvedeného je zřejmé, že argumentace obviněného se zcela míjí se zvoleným dovolacím důvodem, když pouze rozporuje jednotlivá skutková zjištění nalézacího soudu. K těmto námitkám odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že důkazy provedené v hlavním líčení nalézací soud hodnotil v souladu s požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tj. jednotlivě, v souhrnu i ve vzájemných souvislostech, podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, logicky a dostatečně zdůvodněným způsobem (vid bod 21 usnesení).
28. Nalézací soud považoval za uvedení v omyl již klamavou internetovou prezentaci společnosti, kdy byl zastřen zprostředkovatelský charakter právního vztahu mezi klientem a společností B. a byly zde proklamovány lživé informace ohledně okruhu osob, kterým je nabídka určena, s konkretizací výhodných podmínek, bez zajištění a zejména se zdůrazněním žádných poplatků předem. Klienti byli dále uváděni v omyl i při vedení telefonního hovoru s operátory, kdy byli utvrzováni o tom, že jejich smlouva, žádost, či půjčka, již byla schválena nebo předschválena. I v tomto stadiu byli klienti opakovaně utvrzováni v tom, že žádné poplatky předem vybírány nebudou. Klient byl záměrně uveden v omyl, že půjčka bude poskytnuta přímo společností B. nebo že investor je již prakticky zajištěn. Soud dále zdůraznil, že nejenže společnost svoje deklarované povinnosti neplnila, tyto ani s ohledem na podmínky investorů dodržet nemohla. Právě tyto podmínky investorů byly před klienty záměrně zamlčeny. Nalézací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že podvodné jednání obviněného bylo od samého počátku vedeno jednotícím úmyslem a skládalo se z řady dílčích, vzájemně propojených a na sebe navazujících jednání, která přímo směřovala k jedinému cíli, a to obohacení jeho společnosti a potažmo jeho samotného (viz str. 112 rozsudku nalézacího soudu).
29. Taktéž odvolací soud upozornil, že na jednání obviněného je nutno nahlížet jako na celek a není možné se omezit výhradně na text smluvních ujednání mezi společností B. a jejími klienty, jak opakovaně požaduje obviněný (viz bod 23 usnesení). Ve shodě s nalézacím soudem tento soud shledal podvodné jednání obviněného již v činnosti ve fázi před podpisem smlouvy, kdy za zásadní považoval způsob prezentace společnosti na internetu (viz bod 25 usnesení), kterýžto získaný dojem klientů byl dále podpořen při telefonických hovorech operátory, kteří postupovali na základě manuálu sepsaného přímo obviněným (viz bod 26 usnesení), kdy nejenže nebyly žádosti klientů již schváleny, jak byli tito mylně vedeni se domnívat, ale následující tzv. zprostředkovatelská činnost společnosti B. nebyla těmto klientům nijak prospěšná (viz bod 34 usnesení). Soud druhého stupně tudíž taktéž usoudil, že hlavním cílem této společnosti bylo stržení určité peněžní sumy z bankovních účtů klientů, ať už se jednalo o údajnou náhradu nákladů nebo smluvní pokutu (viz bod 39 usnesení). Za zcela jednoznačný důkaz podvodného úmyslu obviněného pak považoval případy, kdy k pokusům o inkaso nebo vymáhání těchto prostředků docházelo i poté, co společnost na svůj účet získala finanční prostředky ve výši 13 500 Kč (viz bod 42 usnesení).
30. Nejvyšší soud k danému dodává, že nalézací soud se podrobně ve svém rozhodnutí zabýval hodnocením jednotlivých důkazů. Přesvědčivě přitom zdůvodnil, k jakým skutkovým zjištěním na jejich základě dospěl. Jím vyvozené závěry jsou závěry logickými, majícími plné ukotvení v provedených důkazech. Právní hodnocení bylo nalézacím soudem provedeno taktéž zvláště detailně. Zevrubně se zabýval jednotlivými znaky předmětné skutkové podstaty a dospěl k jednoznačnému závěru o jejich naplnění tak, jak uvedl ve své výsledné kvalifikaci. Odvolací soud se následně se všemi námitkami obviněného vypořádal a své rozhodnutí podrobně odůvodnil.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel vůbec nevymezil, jakou vadou zatěžující výrok o trestu by měl být tento deklarovaný důvod naplněn. Není úkolem dovolacího soudu, aby za dovolatele domýšlel, v čem by se měla vada, která by daný důvod dovolání měla naplnit, měla projevit. Absentuje-li v mimořádném opravném prostředku obviněného příslušná argumentace, nemá dovolací soud se k toliko formálně označenému důvodu dovolání potřebu jakkoli vyjadřovat.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
32. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
33. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil toliko námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
34. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
35. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě přerušil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však s ohledem na posouzení otázky důvodnosti podaného dovolání důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 3. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu