ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.31.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 31/2019-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. R. , nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2018, č. j. 6 To 31/2018-3525, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2018, č. j. 48 T 3/2017-3457 byl obviněný P. R. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil (zkráceně uvedeno) tím, že
jako osoba samostatně výdělečně činná s místem podnikání XY , XY se záměrem získat od factoringových společností neoprávněně volné finanční prostředky pro svoji osobní potřebu, na investování, na úhradu závazků, s vědomím, že nejpozději k datu 31. 12. 2007 byl jako dlužník v úpadku, neboť měl více věřitelů a nebyl schopen plnit své splatné závazky;
a) poté, co uzavřel v XY dne 30. 6. 2006 jako dodavatel se spol. TRANSFINANCE, a. s., (nyní UniCredit Factoring Czech Republic and Slovakia, a. s.) se sídlem Praha 8, Křižíkova č. 237/36a, IČ: 152 72 028, jako factorem smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek (dále jen faktoringovou smlouvu) a návazně k této smlouvě dodatky č. 1A ze dne 30. 6. 2006, č. 2A ze dne 30. 6. 2006, č. 3A ze dne 30. 6. 2006 a č. 4A ze dne 30. 10. 2008, přičemž účelem smlouvy bylo upravení vzájemných práv a povinností při odkupu pohledávek dodavatele za jeho odběrateli, vyplývajících z dodávek zboží anebo služeb, a to formou postoupení těchto pohledávek faktorovi s tím, že podle dodatku 1A proplatí factor na žádost dodavatele v rámci předfinancování 80% hodnoty postoupených pohledávek a po úhradě pohledávky odběratelem na účet factora bude poskytnutá hodnota předfinancování zúčtována s platbou pohledávky a zbývající část po zúčtování pohledávek factora bude factorem uhrazena dodavateli, následně vystavoval obžalovaný faktury na dodané zboží – cukr – na factoringovou společností schválené odběratele ABB FINANCE, a. s., IČ: 262 46 767, EURAC, a. s., IČ: 469 62 328, POŠTOR, s. r. o., IČ: 276 83 419, Švamberk, s. r. o., IČ: 489 11 674, Vinařství Mutěnice, s. r. o., IČ: 253 35 153, tyto postupoval společnosti TRANSFINANCE, a. s., k uhrazení, která dle uzavřené faktoringové smlouvy vyplatila obžalovanému za schválené odběratele 80% hodnoty fakturovaných částek,
přičemž v blíže nezjištěné době v období od uzavření factoringové smlouvy do září 2008 sjednal obžalovaný se zástupci shora uvedených schválených odběratelů provedení prodejů cukru ve formě fakturačních obchodů bez reálných dodávek zboží, kdy odběratelé dle předchozí dohody s obžalovaným po vystavení faktury obžalovaným za prodej cukru, tento fyzicky nepřevzali a dále jej prodali bez jeho reálného dodání jen ve formě přefakturace s několikatisícovým provizním navýšením na obžalovaným určeného odběratele spol. MONITORY CONSULTING, s. r. o., IČ: 255 72 393, jejímž byl obžalovaný jediným jednatelem a společníkem, která toto zboží obžalovaným jako jednatelem prodala opět formou přefakturace obžalovanému jako fyzické osobě, čímž se obžalovaný stal dodavatelem a současně i posledním odběratelem bez fyzických dodávek zboží, avšak společnosti TRANSFINANCE, a. s., tuto dohodu, že bude schválenými odběrateli fakturováno spol. MONITORY CONSULTING, s. r. o., a jí potom zpět na obžalovaného bez realizace fyzických dodávek zboží, obžalovaný zatajil, a to v rozporu s částí I. §2 odst. 4 písm. b) Všeobecných podmínek pro provádění factoringu, sjednaných k factoringové smlouvě, na jejichž základě podmínkou pro postoupení pohledávky bylo reálné uskutečnění dodávky zboží dodavatelem odběrateli, čímž získal od společnosti TRANSFINANCE, a. s., neoprávněně finanční prostředky vyplacené za postoupené pohledávky, neboť této společnosti byla obžalovaným fakturami a dodacími listy nepravdivě dokladována fyzická realizace prodeje zboží, na základě čehož factoringová společnost poskytovala obžalovanému předfinancování,
přičemž konkrétně popsaným jednáním (pod body 1.-7.) způsobil společnosti TRANSFINANCE, a. s., škodu vyplacením předfinancování v celkové výši 28.762.410,10 Kč;
b) poté, co uzavřel v XY dne 13. 6. 2008 jako dodavatel se společností NLB Factoring, a. s. (nyní MD Factoring, a. s., „v likvidaci“), se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Gorkého 3037/2, IČ: 476 77 881, jako factorem smlouvu o provádění regresního factoringu pohledávek č. 52047/08 (dále jen factoringovou smlouvu) a návazně k této smlouvě dodatky, přičemž účelem smlouvy bylo upravení vzájemných práv a povinností při úplném postupování pohledávek dodavatele za jeho odběrateli, vyplývajících z dodávek zboží anebo služeb, a to formou postoupení těchto pohledávek factorovi, s tím, že factor proplatí dodavateli v rámci předfinancování částečnou úhradu hodnoty postoupených pohledávek ve výši 80% a po úhradě pohledávky odběratelem na účet factora bude poskytnutá hodnota předfinancování zúčtována s platbou pohledávky a zbývající část po zúčtování pohledávek factora bude factorem uhrazena dodavateli; následně vystavoval obžalovaný faktury na dodané zboží – cukr – na factoringovou společností schválené odběratele VÍNO-VÍN Morava, s. r. o., IČ: 255 64 323, Vinařství Mutěnice, s. r. o., IČ: 253 48 701, tyto postupoval společnosti NLB Factoring, a. s., k uhrazení, která dle uzavřené factoringové smlouvy vyplatila obžalovanému za schválené odběratele 80% hodnoty fakturovaných částek,
přičemž v blíže nezjištěné době v období od uzavření factoringové smlouvy až do listopadu 2008 sjednal se zástupci shora uvedených schválených odběratelů provedení prodejů cukru ve formě fakturačních obchodů bez reálných dodávek zboží, kdy odběratelé dle předem stanovené dohody s obžalovaným po vystavení faktury obžalovaným za prodej cukru, tento fyzicky nepřevzali a dále jej prodali bez jeho reálného dodání jen ve formě přefakturace s několikatisícovým provizním navýšením na obžalovaným určeného odběratele Švamberk, s. r. o., IČ: 489 11 674, která opět po předchozí dohodě s obžalovaným předmětné zboží prodala jen formou přefakturování bez fyzického předání na společnost Švamberk NET, s. r. o., IČ: 645 06 584, která opět dle předchozí dohody s obžalovaným předmětné zboží prodala bez fyzického předání zpět obžalovanému jen přefakturováním, čímž byl obžalovaný dodavatelem a současně i posledním odběratelem bez fyzických dodávek zboží, avšak společnosti NLB Factoring, a. s., tuto dohodu, že bude schválenými odběrateli fakturováno na společnost Švamberk, s. r. o., a přes Švamberk NET zpět na obžalovaného bez realizace fyzických dodávek zboží, obžalovaný zatajil, a to v rozporu s čl. II. odst. 2, čl. III. odst. 1 Všeobecných podmínek ke smlouvě o provádění regresního factoringu pohledávek, na jejichž základě podmínkou pro postoupení pohledávky bylo reálné uskutečnění dodávky zboží dodavatelem odběrateli, čímž získal od společnosti NLB Factoring, a. s., neoprávněně finanční prostředky vyplacené za postoupené pohledávky, neboť factoringové společnosti byla obžalovaným fakturami a dodacími listy nepravdivě deklarována fyzická realizace prodeje zboží, na základě čehož factoringová společnost poskytovala obžalovanému předfinancování,
přičemž popsaným jednáním (pod body 1.-2.) způsobil společnosti NLB Factoring, a. s., škodu způsobenou vyplacením předfinancování v celkové výši 4.786.091,92 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené UniCredit Factoring Czech Republic and Slovakia, a. s., škodu ve výši 8.204.045,35 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený MD Factoring, a. s. „v likvidaci“ odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 9. 2018 č. j. 6 To 31/2018-3525 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vladimíra Kyrycha dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle názoru obviněného nebyl prokázán podvodný úmysl (část A dovolání), jenž by – pro učinění soudy užité právní kvalifikace skutku – musel být dán již k okamžiku uzavření factoringových smluv a nikoli až v době, kdy vystavoval faktury jednotlivým odběratelům. Již v této době by musel mít „vše připraveno“, musel by poškozené společnosti uvést v omyl, finance vylákat s úmyslem je nevrátit a mít připraveny odběratele, které mu poškozené společnosti schválí. Taková dohoda však prokázána nebyla a soudy ji ani nezmiňují. Prokázáno bylo naopak to, že factoring na základě smlouvy uzavřené se společností TRANSFINANCE, a. s., probíhal po jejím uzavření standardním způsobem po dobu více než jednoho roku. Dovolatel zmínil, že ve vztazích s factoringovými společnostmi vystupoval jako fyzická osoba, za případné závazky odpovídal celým svým majetkem a ručil za dobytnost pohledávek; jako absurdní se mu jeví, aby do obchodních vztahů vstupoval s podvodným úmyslem.
5. Nesprávné právní posouzení věci (část B dovolání) shledává v tom, že factoringová smlouva byla smlouvou inominátní a stranám bylo ponecháno na vůli upravit si smluvní podmínky tak, aby vyhovovaly jejich zájmům. Obsah smluv se řídil obchodním zákoníkem. Jejich výklad, jakož i výklad obchodních podmínek soudy považuje za nesprávný. Ani ve smlouvě, ani v obchodních podmínkách není výslovně stanoveno, že by zboží muselo být reálně předáno (dodáno) odběrateli. Obchodní zákoník umožňoval dodání zboží, které tzv. zůstalo na skladě, předány byly pouze potřebné doklady a došlo k převodu vlastnického práva. Pokud se s kupujícím domluvil na tom, že mu umožní se zbožím nakládat ve svém skladu, zákon neporušil. Soudy neprokázaly, že nedošlo k převedení vlastnického práva. Následná dispozice se zbožím již byla v kompetenci kupujícího, který ho mohl libovolně převést, a to i na obviněného. Obviněnému není zřejmé, jakým způsobem by měl ovlivnit to, jakým způsobem odběratel se zbožím naloží. Jednalo se o „risk na zisk“, což souvisí s podstatou factoringu. Jedná se proto o výklad mimotrestní normy a výklad vůle smluvních stran. Společnosti si pojem dodání zboží vyložily jinak než on; jeho výklad však není v rozporu se smluvními ujednáními, ani se zákonem, neboť nepožadují, aby dodáním bylo toliko fyzické předání věci odběrateli. Nejasný obsah obchodních podmínek mu nelze klást k tíži. Z provedeného dokazování neplyne, že by kterýkoli z odběratelů zpochybnil existenci pohledávky vůči factoringové společnosti. Za extrémně rozporné s provedenými důkazy pokládá zjištění soudů, že obě factoringové společnosti stanovovaly podmínku předfinancování v podobě skutečného dodání, taková podmínka ani ve smlouvách, ani obchodních podmínkách obsažena není. Samotné porušení smlouvy však samo o sobě nezakládá trestní odpovědnost. Soudy v případě obviněného ignorovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
6. Extrémní nesoulad (část C dovolání) spatřuje i v tom, že soudy neprovedly žádný důkaz k přijetí závěru, že se v rámci jednotlivých dodávek jednalo neustále o stejné zboží. K tomuto závěru soudy neprovedly žádný důkaz. Za chybné považuje posouzení a určení výše škody. Soudy podle něj pomíjí, že factoringové společnosti sice obviněnému vyplatily částky podle vystavených faktur, za tyto částky však nabyly pohledávky za jeho odběrateli. Ty mají svou hodnotu a jsou jejich majetkem. Soudy uváděnou škodu by způsobil, pokud by tuto částku vylákal bez patřičného protiplnění. Upozornil, že 20% zbývající části fakturované částky obdržel až poté, co odběratel uhradil celou vyfakturovanou částku. Pokud nedošlo k úhradě, zbylá část nebyla vyplacena. Proto nemohlo dojít ke vzniku škody ve výši 100% fakturované částky.
7. Obviněný dále soudům vytkl, že při ukládání trestu nepřihlédly ke všem podstatným skutečnostem. Trest ukládaly, aniž by zohlednily délku trestního řízení (pravomocně vrchní soud rozhodl po čtyřech letech od zahájení trestního stíhání) a nezvážily možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Soudy nesprávně posoudily majetkovou situaci faktoringovými společnostmi odsouhlasených odběratelů. Ti své závazky nikdy nezpochybnili a plnili na ně. To vylučuje jeho podvodný úmysl.
8. Soudy porušily právo obviněného na spravedlivý proces (bod D dovolání), když vycházely z nezákonných důkazů. K tomuto názoru obviněného vede formulace otázek ze strany soudu a státního zástupce při hlavních líčeních směřovaných na zástupce factoringových společností (jež obšírně cituje). Kladené otázky považuje za návodné a tudíž nepřípustné. Svědek se má vyjadřovat k tomu, co vnímal svými smysly, nemá vytvářet vlastní hypotézy. Svědci hodnotili situaci z pohledu několika uplynulých let na základě návodně položených otázek. Dále uplatnil námitku, že znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, není znaleckým posudkem, jelikož pouze analyzuje a provádí soupis předložených dokladů a neřeší odbornou otázku. Soudní znalec neobjasnil odbornou problematiku, pouze nahradil vyšetřovací činnost orgánů činných v trestním řízení. Soudní znalec ani nezohlednil celý majetek obviněného jako osoby samostatně výdělečně činné. Jako nepodnikatel (soukromá osoba) nevedl účetnictví, a proto se nelze omezit pouze na účetní doklady předložené orgány činnými v trestním řízení týkající se osoby odsouzeného jako osoby samostatně výdělečně činné.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další, na toto obsahově navazující, rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu věc k novému projednání a rozhodnutí. Podle §265o tr. ř. současně uplatnil návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jenž blíže odůvodnil.
10. Nejvyšší státní zástupce se k obviněným podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nelze domáhat nápravy skutkových zjištění, o namítaný extrémní nesoulad se nejedná. Svědkům, a to ani obviněným jmenovaným (O. V. a T. R.), zjevně nebyly kladeny návodné (sugestivní) otázky. Pokud jsou výpovědí ověřovány různé varianty vývoje skutkové děje, resp. ověřování správného významu svědkem tvrzených skutečností, aniž by tím byly podsouvány odpovědi, nejedná se o zmíněné návodné otázky (zapovězené v §101 odst. 3 tr. ř.), ale o standardní výslech, jenž musí (měl by) vést k vyjasnění všech souvisejících okolností. Obviněný v dovolání do jisté míry směšuje návodné otázky a otázky směřující právě k ověření možných hypotetických reakcí. Je zcela v souladu se zákonem, pokud je poškozenému v trestním řízení (zejména vedeném stran trestného činu podvodu) položen dotaz na jeho jednání, kdyby mu pachatelem byly předloženy (tvrzeny) jiné okolnosti (pravdivé); takové zjištění, tedy rozdíl mezi řádným během věcí a mezi během věcí ovlivněným ingerencí pachatele, je zásadní pro vyjasnění následků útoku pachatele. V případě výslechu obou v dovolání jmenovaných svědků byl obviněný přítomen, a to spolu se svým obhájcem, přičemž protokol o hlavním líčení neobsahuje žádnou jejich námitku stran kladených dotazů.
11. Pochybení státní zástupce neshledal ani v dotazech směřujících na znalce, neboť zjevně podstatou znaleckého posudku bylo podání odborného stanoviska znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, k podkladům zajištěným u obviněného. Analýza těchto (neúplných) podkladů, vztahujících se k více subjektům, přitom byla otázkou odbornou, kterou si nemohly zodpovědět samy orgány činné v daném řízení, ale bylo právě nutné ustanovit znalce. Na okraj dodal, že majetková situace obviněného, byť možná nezahrnovala absolutně všechen jeho majetek, doložila zásadní závěry jednoznačně a v souladu s učiněnými závěry; navíc obviněný ani netvrdí, že by snad vlastnil další významné hodnoty a jeho hospodářský kolaps to jenom potvrzuje. Jestliže tedy byl na základě mimo jiné zmíněných důkazů dovozen průběh skutkového děje, nelze mu vytknout žádný rozpor, natož extrémní, jehož existence by případně mohla odůvodnit zásah Nevyššího soudu.
12. K právnímu posouzení státní zástupce uvedl, že obviněný naplnil objektivní stránku zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný podrobně rozebírá výklad pojmu dodání zboží ve smyslu v době jeho útoků účinné právní úpravy, ovšem zcela pomíjí podstatu svého jednání. Obviněný sjednal se dvěma společnostmi, a to TRANSFINANCE, a. s., a NLB Factoring, a. s., factoringové smlouvy, jejichž předmětem bylo provádění faktoringu účetních a směnečných pohledávek. Následně obviněný využil této skutečnosti a vytvářel v případech popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně legendu o reálných dodavatelsko-odběratelských vztazích, v jejichž rámci si nechal na základě zmíněných smluv proplácet jím vystavené faktury. Ve skutečnosti ovšem žádné reálné dodavatelsko-odběratelské vztahy neexistovaly. Obviněný po dohodě s dalšími subjekty pouze simulovaly takové úkony. Realita byla podle státního zástupce taková, že obviněný účetně prodal zboží (cukr) dalším subjektům, které s ním nijak samostatně nenakládaly, ale podle pokynů jej dále prodaly společnosti ovládané obviněným. Do popsaného mechanismu se přitom další subjekty zapojily (jak vyplývá ze svědeckých výpovědí) pouze z důvodu snahy pomoci obviněnému v jeho problematické finanční situaci, a také za určitou marži, která jim zůstávala po zpětném prodeji zboží do majetkové sféry obviněného (zboží zpětně prodávaly s určitou přirážkou).
13. Z uvedeného je zřejmé, že úkony prováděné obviněným neměly jakýkoli relevantní podnikatelský význam a jejich písemné výstupy nijak neodrážely relevantní podnikatelské aktivity. Jejich jediným cílem bylo vytvořit legendu o takových aktivitách a získat od faktoringových společností plnění, které by jinak nevyplatily (čehož si byl obviněný vědom, a proto také samozřejmě těmto společnostem pravdivě neuvedl celou podstatu věci). Státní zástupce dodal, že prodej zboží jinému subjektu a jeho zpětné odkoupení za vyšší cenu, je, byť se to obviněný snažil vysvětlit, podnikatelsky či ekonomicky zcela iracionální. Jediný význam spočíval, jak již bylo zmíněno, v získání proplacení faktury, vystavené obviněným. Další faktury potom sloužily i na úhradu dříve simulovaných obchodních případů, z čehož je zřejmé, že popsaný cyklus musel, s ohledem na ekonomickou situaci obviněného, zkolabovat, což se také stalo. Součástí cyklů nebylo převzetí zboží v jakémkoli smyslu – obviněný požádal své známé o účast na popsaných operacích, což přislíbili s tím, že sami nic neprováděli a obviněný zajišťoval všechny transakce, jejichž podstatou nebyl oběh zboží; toto zboží „odběratelé“ obviněného nijak, ani účetně, nepřebírali a nijak s ním nenakládali. Obviněný zjevně jednal ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku tak, aby poškozené faktoringové společnosti uvedl v omyl, které v tomto omylu provedly majetkovou dispozici v podobě úhrady účetních pohledávek, které by za znalosti pravého stavu věcí neučinily, a na jejich úkor se obohatil.
14. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky, státní zástupce uvedl, že podvodný úmysl nemusel mít již při uzavření faktoringových smluv, zejména pokud jde o společnost TRANSFINANCE, a. s. Taková smlouva totiž obsahovala jen rámec pravidel, v nichž se pak následné konkrétní případy měly pohybovat. Obdobně v řadě případů podvodných jednání v obchodních vztazích nastávají situace, kdy je sjednána rámcová dodavatelská smlouva, stanovující např. lhůty, zajištění, sankce apod., jež může následně po jistou dobu tvořit podklad pro zcela v souladu se všemi zákonnými i smluvnímu provedené obchody; jestliže však od určitého momentu odběratel úmyslně začne odebírat zboží s cílem je neuhradit, může se nepochybně, navzdory předchozím popsaným dějům, dopustit trestného činu podvodu. Obdobně může být spáchán shodný delikt i v případě sjednání faktoringové smlouvy (prvotně bez protiprávních záměrů) a posléze změny přístupu a jednání s podvodným cílem v konkrétních obchodních případech. Jiný výklad by byl zcela v rozporu s realitou a vůbec by nezohledňoval možnost změny vnitřního vztahu jednající osoby. S přihlédnutím k tomu, že útoky obviněného jinak byly plánované, s fiktivními odběrateli domluvené včetně provádění všech plateb, je zřejmé, že obviněný jednal zcela záměrně ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je přitom zcela nerozhodné, že obviněný jednal jako fyzická osoba.
15. Státní zástupce obviněnému přisvědčil v tom, že faktoringové společnosti získaly do svého majetku pohledávky za odběrateli obviněného. Připomenul však, že poškozeným společnostem byly předkládány zcela nepravdivé skutečnosti o obchodních vztazích obviněného, které, pokud by znaly pravý stav věcí, by financování účetních případů neprovedly. Jestliže následně tudíž nějaké úhrady factoringové společnosti obdržely, např. i z titulu převedené pohledávky, jednalo se pouze o náhradu škody vzniklé již spáchaným (dokonaným) trestným činem. Pokud jde o výrok o náhradě škody, soudy obou stupňů správně zohlednily peníze vyplacené faktoringovými společnostmi na úhrady související s reálně neexistujícími obchody, a to v rozsahu výše poskytnutého předfinancování, tedy v jeho skutečné výši 80% z celé hodnoty obviněným tvrzené dodávky. Dovolací námitka obviněného tvrdící jinou výši a dovozující vadnost výroku o náhradě škody proto není akceptovatelná.
16. K potřebě aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce zmínil, že užití této zásady není zcela vyloučeno ani v případech, kdy obviněný jinak naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty některého trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1362/2016). Z podstaty věci je nicméně zřejmé, že takové hodnocení bude spíše výjimečné. Ve vztahu k výroku o trestu uvedl, že obecně se v dovolání není možné domáhat aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 362/2014), s výjimkou extrémního porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 721/2006). Takový stav ovšem v dané věci nenastal. Délku projednání je nutné vykládat jako délku trestního stíhání, které bylo, jak uvedl obviněný, zahájeno 5. 12. 2014 a ukončeno 17. 9. 2018, tedy netrvalo ani 4 roky. Aniž by měly být jakkoli bagatelizovány negativní dopady i takto vymezené doby, konstatoval státní zástupce, že po dobu vyšetřování byly konány úkony směřující k objasnění věci, poté po podání obžaloby opakovaně a bez průtahů soud prvního stupně jednal a vyslovil rozsudek, stejně tak žádné průtahy nelze zaznamenat ani v odvolacím řízení. Věc přitom nepochybně nebyla výjimečně složitá, nicméně i v ní vystupovala řada svědků a bylo nutné odborně (písemně) podložit potřebné závěry, což také mělo na délku řízení vliv, a to tak, že tato v konečném důsledku charakteru věci odpovídá. Porušení výše zmíněného práva obviněného tudíž nenastalo, a není proto ani namístě jakkoli podle §58 odst. 1 tr. zákoníku zasahovat do výroku o trestu.
17. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Obviněný k tomuto vyjádření zaslal prostřednictvím obhájce Mgr. Vladimíra Kyrycha repliku . Pokud jde o výslechy svědků, s jejichž průběhem nesouhlasil, nejednalo se pouze o svědky O. V. a T. R., ale celou řadu svědků, z nichž žádný nebyl zároveň v postavení poškozeného. Nadto §101 odst. 3 tr. ř. nerozlišuje mezi výslechem svědka a svědka, který je současně poškozeným. Obviněný trvá na tom, že formulací otázek byla svědkům podsouvána odpověď, kdy byli uváděni do situace, ve které museli nabýt jednoznačného dojmu, že chce vyslýchající slyšet určitou odpověď. Na této skutečnosti nemění ničeho to, že během hlavního líčení on ani obhájce neuvedli žádné námitky do protokolu, neboť trestní řízení není vedeno zásadou koncentrační. Totéž platí stran vypracovaného znaleckého posudku a formulace otázek položených soudnímu znalci. Dále obviněný zmínil, že státní zástupce ve svém vyjádření nijak nevyvrací a nepolemizuje s jeho argumentací obsaženou v dovolání stran dovolenosti jeho jednání a zcela pomíjí hodnocení a výklad příslušných obchodněprávních norem.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
25. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
28. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá, že v řízení před soudem prvního, resp. před soudem odvolacím došlo k vadám zakládajícím nesprávné právní posouzení skutku nebo tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Obviněný však v převážné části svého mimořádného opravného prostředku žádnou takovou námitku neuplatňuje a vznáší co do svého obsahu v zásadě totožnou argumentaci, která se stala předmětem soudního přezkumu již v řízení před soudem odvolacím, který jeho odvolání postupem podle §256 tr. ř. zamítl. Dlužno dodat, že některými výhradami obviněného se zabýval již soud prvního stupně a jsou předmětem konstantní obhajoby po celou dobu trestního řízení (viz hodnotící pasáž provedená soudem prvního stupně v bodech 51.-81.). Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na předestřená odůvodnění soudů obou stupňů.
29. Obviněný vznesl výhrady spočívající v 1) nedostatku subjektivní stránky zločinu podvodu, 2) nesprávném výkladu obchodních smluv (výkladu jednotlivých ustanovení factoringových smluv a obchodních podmínek), 3) nesprávném posouzení výše škody jím způsobené, 4) nepřiměřenosti mu uloženého trestu vzhledem k délce trestního stíhání, 5) porušení práva na spravedlivý proces (založeného na námitkách, že důkazy, z nichž soudy při posuzování viny dovolatele vyšly, byly získány v rozporu s procesními předpisy) a 6) nesprávném vyhodnocení podmínek §12 odst. 2 tr. zákoníku, když má za to, že soudy měly přistoupit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. K jednotlivým námitkám dovolatele uvádí Nejvyšší soud následující skutečnosti.
30. K výhradě obviněného (ad 1), že pro závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je nezbytné, aby podvodný úmysl měl jako pachatel již v okamžiku, kdy sjednával factoringové smlouvy s poškozenými společnostmi, lze uvést, že soudy skutkové zjištění, podle něhož by obviněný pojal podvodný úmysl již v okamžiku uzavření rámcových (faktoringových) smluv se společnostmi TRANSFINANCE, a. s., resp. NLB Factoring, a. s., neučinily. To však v posuzované věci není rozhodné. Factoringové smlouvy dovolatelem uzavřené se společností TRANSFINANCE, a. s. (č. l. 569) a se společností NLB Factoring, a. s., č. 52047/08 (č. l. 1258) totiž zakládaly rámcová práva a povinnosti, které smluvním stranám vznikaly při postupování jednotlivých konkrétních pohledávek. K tomu viz bod 2. smlouvy uzavřené se společností TRANSFINANCE, a. s., podle něhož „[p]ostoupení jednotlivých konkrétních pohledávek dodavatele za jeho odběrateli je prováděno na základě této smlouvy coby smlouvy rámcové s tím, že konkrétní výše pohledávky, datum její splatnosti a jméno odběratele je uvedeno vždy na příslušné faktuře…“ , resp. čl. I. smlouvy uzavřené se společností NLB Factoring, a. s., podle něhož je „[p]ředmětem smlouvy provádění regresního factoringu pohledávek, tj. postupné opakované prováděné úplatné postupování pohledávek dodavatele na faktora“ . Vyjádřeno jinak, neprokázání podvodného úmyslu v době uzavírání označených rámcových faktoringových smluv za daného stavu nevylučuje závěr o existenci požadované formy zavinění podvodu u popsaného skutku. Není nikterak vyloučeno, aby podvodný úmysl jednající osoba (pachatel) pojala až po uzavření rámcové smlouvy, a tím po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu naplnila až jednáním spojeným s realizací jednotlivých postupných plnění (závazků) činěných na podkladě závazkového vztahu založeného na podkladě této rámcové smlouvy.
31. Obviněnému nelze přisvědčit ani v jeho námitce (ad 2), jíž brojí proti správnosti výkladu obchodních smluv uzavřených s factoringovými společnostmi. Obviněný namítá, že obchodní vztahy se – vzhledem k inominátní povaze závazku – řídily (podle dřívější právní úpravy) obchodním zákoníkem a soudy chybným způsobem vyložily jejich obsah. Je tomu tak podle názoru dovolatele proto, že „ani ve faktoringových smlouvách, ani v obchodních podmínkách … není výslovně stanoveno, že by zboží muselo být reálně (fyzicky) předáno (dodáno) odběrateli.“ Takto formulovaná výhrada sice budí dojem námitky hmotně právní, ve skutečnosti je však primárně námitkou skutkovou, neboť jí obviněný směřuje výlučně proti výsledkům provedeného dokazování, vyznívajícího v závěr, že k žádnému dodání zboží fakticky nedocházelo, jenž obviněný setrvale odmítá přijmout.
32. Přitom se svého jednání podle zjištění soudů nižších stupňů (viz tzv. skutková věta výroku o vině) dopustil tak, že „poté, co uzavřel … jako dodavatel se spol. TRANSFINANCE, a. s., … jako factorem smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek (dále jen faktoringovou smlouvu) a návazně k této smlouvě dodatky … vystavoval … faktury na dodané zboží – cukr – na factoringovou společností schválené odběratele … tyto postupoval společnosti TRANSFINANCE, a. s., k uhrazení, která … vyplatila … 80% hodnoty fakturovaných částek, … přičemž … od uzavření factoringové smlouvy do září 2008 sjednal … se zástupci … schválených odběratelů provedení prodejů cukru ve formě fakturačních obchodů bez reálných dodávek zboží, kdy odběratelé … po vystavení faktury obžalovaným za prodej cukru, tento fyzicky nepřevzali a dále jej prodali bez jeho reálného dodání jen ve formě přefakturace … na obžalovaným určeného odběratele spol. MONITORY CONSULTING, s. r. o., … jejímž byl obžalovaný jediným jednatelem a společníkem, která toto zboží … prodala opět formou přefakturace obžalovanému jako fyzické osobě, čímž se obžalovaný stal dodavatelem a současně i posledním odběratelem bez fyzických dodávek zboží, avšak společnosti TRANSFINANCE, a. s., tuto dohodu … zatajil, a to v rozporu s částí I. §2 odst. 4 písm. b) Všeobecných podmínek pro provádění factoringu, sjednaných k factoringové smlouvě … čímž získal od společnosti TRANSFINANCE, a. s., neoprávněně finanční prostředky vyplacené za postoupené pohledávky, neboť této společnosti byla obžalovaným fakturami a dodacími listy nepravdivě dokladována fyzická realizace prodeje zboží, na základě čehož factoringová společnost poskytovala obžalovanému předfinancování…“ , a obdobným způsobem jednal rovněž ve vztahu k poškozené společnosti NLB Factoring, a. s. (nyní MD Factoring, a. s., v likvidaci), pokud „uzavřel … jako dodavatel … smlouvu o provádění regresního factoringu pohledávek … a návazně k této smlouvě dodatky … s tím, že factor proplatí dodavateli v rámci předfinancování částečnou úhradu hodnoty postoupených pohledávek ve výši 80% … následně vystavoval … faktury na dodané zboží – cukr – na factoringovou společností schválené odběratele … tyto postupoval společnosti NLB Factoring, a. s., k uhrazení, která … vyplatila obžalovanému za schválené odběratele 80% hodnoty fakturovaných částek, přičemž … se zástupci … schválených odběratelů (sjednal) provedení prodejů cukru ve formě fakturačních obchodů bez reálných dodávek zboží, kdy odběratelé dle předem stanovené dohody s obžalovaným po vystavení faktury obžalovaným za prodej cukru, tento fyzicky nepřevzali a dále jej prodali bez jeho reálného dodání jen ve formě přefakturace s několikatisícovým provizním navýšením na obžalovaným určeného odběratele Švamberk, s. r. o. … předmětné zboží prodala bez fyzického předání zpět obžalovanému jen přefakturováním, čímž byl obžalovaný dodavatelem a současně i odběratelem bez fyzických dodávek zboží, avšak (poškozené) … tuto dohodu … zatajil, a to v rozporu s čl. II. odst. 2, čl. III. odst. 1 Všeobecných podmínek ke smlouvě o provádění regresního factoringu pohledávek, na jejichž základě podmínkou pro postoupení pohledávky bylo reálné uskutečnění dodávky zboží dodavatelem odběrateli, čímž získal od společnosti NLB Factoring, a. s., neoprávněně finanční prostředky vyplacené za postoupené pohledávky, neboť factoringové společnosti byla obžalovaným fakturami a dodacími listy nepravdivě deklarována fyzická realizace prodeje zboží, na základě čehož faktoringová společnost poskytovala obžalovanému předfinancování“.
33. Obviněný při takto vyjádřených skutkových zjištění vychází z nesprávného předpokladu zákonné konformity svého jednání a odhlíží od zjištění, která soudy v dané věci učinily. Podstata jednání dovolatele spočívala v úmyslném vytváření mylného dojmu o reálnosti prováděných obchodů, k nimž ovšem fakticky nedocházelo. Odběratelům, kteří vystavovali faktury za (nereálně) dodanou komoditu (cukr), fakticky žádné zboží dodáno nebylo. Cukr zůstával neustále ve faktické moci obviněného, nikdy se nedostal k odběratelům (viz výpovědi svědků V., R., V. a svědkyně B.), kteří toliko písemně stvrdili jeho dodání, aniž by ho skutečně převzali a aniž by vůbec ověřovali, zda dodané zboží je na skladu. Podstata popsaného jednání, jež mělo vytvořit dojem reálně probíhajících obchodů, byla realizována cestou tzv. přefakturace, kdy obviněný vystupoval v postavení prodávajícího na počátku řetězce a jako kupující na konci tohoto řetězce. To vše za jediným účelem - poskytnutím financování (vyplacení finančních prostředků) factoringovými společnostmi. Tuto skutečnost dokládá i sám obviněný, který uvedl (viz str. 47 rozsudku soudu prvního stupně), že si tímto způsobem „zajišťoval volné finanční prostředky, protože neměl dostatek financí z důvodů investování do projektu O., a cukru se zbavovat nechtěl, chtěl si ho ponechat kvůli vyčkávání na vhodnější cenu.“ ). Předmětná komodita (cukr), která byla předmětem fiktivních obchodů, se tak nikdy nedostala do dispozice jednotlivých odběratelů, kteří pouze vystavovali faktury z iniciativy obviněného, čímž docházelo jen k administrativnímu a fakturačnímu převodu cukru od obviněného přes schválené odběratele opět – v konečném důsledku – na obviněného. V průběhu realizace administrativních převodů faktoringové společnosti vyplácely ujednané financování, na které by – při znalosti této skutečnosti – právo nevzniklo (zástupci factoringových společností – svědkové O. V., D. B., T. R., F. V. – se ostatně vyjádřili tím způsobem, že pokud by tuto dohodu znali, nikdy by k uzavření factoringové smlouvy nedošlo, resp. již existující spolupráce by byla ukončena). Svědkové v dané věci vyslechnutí potvrdili, že se prověřovalo, zda má odběratel vazbu na klienta factoringových společností.
34. Soudy učiněné závěry jsou zcela adekvátní provedenému výkladu obchodních smluv. Podle bodu 1) smlouvy uzavřené mezi obviněným a společností TRANSFINANCE, a. s., bylo účelem smlouvy (doplněné všeobecnými obchodními podmínkami) „upravit vzájemná práva a povinnosti stran při odkupu pohledávek dodavatele za jeho odběrateli vyplývajících z dodávek zboží a/nebo služeb, a to formou postoupení těchto pohledávek dle §524 a n. občanského zákoníku.“ Podle části I. §2 Všeobecných obchodních podmínek pro provádění factoringu se pohledávka považovala za platně postoupenou (mimo jiné) tehdy, pokud „a) mezi dodavatelem a odběratelem byla uzavřena písemná smlouva na dodávku zboží a/nebo služeb, na jejímž základě dodavatel uplatňuje pohledávku za tyto dodávky, b) byla uskutečněna dodávka zboží a/nebo služeb dodavatelem odběrateli.“ , resp. čl. III. odst. 1.1. Všeobecných obchodních podmínek ke Smlouvě o provádění regresního factoringu pohledávek č. 52047/08 (jež byly na základě čl. VI. Smlouvy o provádění regresního factoringu pohledávek č. 52047/08 – č. l. 1258-1261), podle něhož „předpokladem zahájení factoringové operace je poskytnutí sjednaného druhu plnění dodavatelem na účet odběratele na základě platně uzavřené dodavatelské smlouvy… bez ohledu na to, zda se jedná o plnění jednorázové či postupné, a vznik povinnosti na straně odběratele za převzaté plnění dodavateli zaplatit cenu plnění.“ , resp. čl. VI. odst. 1.1. podle něhož je „dodavatel (pozn. obviněný) je povinen informovat o všech skutečnostech, které by mohly mít vliv na průběh factoringové operace a o všech změnách okolností, za nichž byla původně factoringová operace zahájena.“ (č. l. 1262-1270).
35. Ani v jednom případě nelze shledat soudy provedený výklad smluv, resp. obchodních podmínek, jež jsou nedílnou jejich součástí, za rozporný s jejich skutečným obsahem. Obě smlouvy (obchodní podmínky) zcela transparentně vymezují požadavky, s jejichž naplněním je spojeno platné postoupení pohledávky a jímž je mimo jiné reálná dodávka zboží, resp. služby dodavatelem (obviněným). Obviněný však fakticky žádné dodávky nerealizoval, ty byly toliko fiktivní (viz bod 34.) a ve skutečnosti k nim vůbec nedocházelo, jak ostatně potvrdil i sám obviněný. To je ve zřejmém rozporu s tím, co je obsahem smluv, jejichž jednotlivých ustanovení se obviněný dovolává, jakož i obchodních podmínek, jimiž se smluvní vztah mezi obviněným a poškozenými společnostmi řídil. Za této situace nelze přisvědčit obviněnému v tom, že by soudy pochybily při hodnocení, resp. výkladu obchodních ujednání. Podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 se „[p]rojev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.“ Tuto povinnost soudy obou stupňů, jež interpretovaly obsah smlouvy, respektovaly. Pokud obviněný namítá, že v době spáchání zločinu účinný obchodní zákoník umožňoval dodání zboží v tom smyslu, aby zboží zůstalo tzv. na skladě, lze mu samozřejmě přisvědčit. Podstata jednání obviněného však tkví v něčem jiném, a to, že reálně dodávky poskytovány vůbec nebyly, tj. obchody neprobíhaly ani způsobem, aby zboží zůstalo tzv. na skladě a byly předány pouze potřebné doklady, jelikož realizace obchodů byla fiktivní. Za této situace je proto zcela adekvátní závěr soudů, že cukr fakticky dodán nebyl, což bylo v naprostém rozporu s požadavky předmětných smluv, resp. jejich dodatků.
36. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud ani neshledal adekvátní námitku obviněného, že závěry soudů jsou v této části „v extrémním rozporu s provedenými důkazy“ . O takový rozpor by se – stručně vyjádřeno – jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Takový případ v posuzované věci zjevně nenastal.
37. Namítaného rozměru nenabývá ani námitka, podle níž soudy neprovedly dokazování v rozsahu, odůvodňujícím adekvátní přijetí závěru, podle něhož se jednalo v případě dodávek zboží o to stejné zboží, tj. totožný cukr. Tato námitka směřuje proti kvalitě učiněných skutkových zjištění, a proto se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
38. Nejvyšší soud neshledal pochybení ani ve výroku o náhradě škody, který obviněný svým dovoláním napadl. Pokud jde o v pořadí třetí námitku, kterou obviněný uplatnil, nelze ani tuto považovat za naplňující uplatněný dovolací důvod. S argumentací obviněného se nadto již akceptovatelným způsobem vypořádal soud prvního stupně, který (viz bod 57. rozsudku) uvedl, z jakých důvodů považuje za správný způsob výpočtu obviněným způsobené škody. Obviněný namítá chybně provedený výpočet výše způsobené škody, jelikož factoringové společnosti obviněnému vyplatily částky podle vystavených faktur a za tyto částky nabyly pohledávky za odběrateli, s nimiž mohou volně disponovat.
39. K této námitce lze nad rámec konstatování soudu prvního stupně doplnit, že obviněný zaměňuje výši škody, jež je jako znak (kvalifikované) skutkové podstaty určující pro posouzení jeho trestní odpovědnosti a právní kvalifikaci skutku, se škodou, jejíž výše byla podkladem pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody v rámci tzv. adhezního výroku. Soudy stanovily výši obviněným způsobené škody, jež byla určující pro právní kvalifikaci jeho jednání podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku na podkladě skutečností zjištěných z faktur předložených poškozenými společnostmi [vystaveným ve vztahu k jednotlivým odběratelům vymezeným v části a) 1-7, resp. b) 1-2]. Takto určená výše škody odpovídá celkové částce, kterou podvodným způsobem obviněný vylákal od poškozených společností tím, že je uvedl v omyl. Takto zjištěné výši škody odpovídá právní kvalifikace žalovaného skutku v podobě označené kvalifikované skutkové podstaty, jelikož obviněný svým jednáním způsobil škodu ve výši značně přesahující škodu velkého rozsahu, jíž se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
40. Naproti tomu na trestní odpovědnost obviněného za spáchaný skutek nemá vliv následné snížení rozsahu trestným činem vzniklého následku, tedy především to, jakým způsobem odběratelé obviněného (na něž byly faktury vystaveny), resp. obviněný, hradili posléze na factoringové společnosti postoupené pohledávky. Soud prvního stupně učinil zjištění, podle něhož „tito odběratelé ve lhůtě splatnosti faktury nehradili, neboť čekali na peníze, které jim měl poskytnout obžalovaný za další přeprodeje cukru“ (bod 57.), resp. zmínil pokusy obviněného participovat na úhradě dlužných faktur vůči poškozeným společnostem, jelikož „obžalovaný neměl dostatek finančních prostředků, pokud hradil nějaké částky za svoje odběratele, byly to částky nižší (s výjimkou vyšší částky pro společnost VÍNO-VÍN Morava), odběratelé museli a také hradili postoupené faktury z vlastních prostředků. Pokud obžalovaný poskytoval faktoringovým společnostem úhrady za svoje odběratele, bylo to s velkým časovým odstupem a po ingerenci poškozených faktoringových společností.“ Takto vyjádřené skutečnosti mohou mít význam toliko pro výrok o náhradě škody za situace, jelikož plnění, která se takto poškozeným dostala, byla realizována po dokonání trestného činu.
41. Další z námitek, kterou obviněný uplatnil, se týká nepřiměřenosti uloženého trestu. Dovolatel namítá, že soudy nezohlednily délku, po kterou bylo vedeno trestní řízení, v důsledku čehož mu měl být uložen trest za užití mimořádného moderačního oprávnění podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Takto vyjádřená námitka se míjí s obviněným zvoleným dovolacím důvodem. Nadto soud prvního stupně objasnil v rámci svého hodnocení týkajícího se uloženého trestu odnětí svobody za majetkovou trestnou činnost dovolatele skutečnosti, pro které neshledal podmínky §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 79. rozsudku Krajského soudu v Brně) za naplněné. S tímto hodnocením se Nejvyšší soud ztotožňuje a toliko pro úplnost dodává, že v dané věci nejsou dány žádné mimořádné okolnosti, které by měly svědčit o nutnosti postupu podle ustanovení, jehož aplikace se v dané věci obviněný domáhá.
42. Toliko pro úplnost lze konstatovat, že trestní stíhání bylo zahájeno dne 5. 12. 2014 [č. l. 10 – pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.] a obžaloba byla v dané věci podána 13. 3. 2017 (č. l. 3114-3140). Řízení před soudem probíhalo od podání obžaloby, jež se stala v souladu s obžalovací zásadou podkladem pro vydání rozsudku Krajským soudem v Brně (který vinu vyslovil rozsudkem ze dne 1. 2. 2018) až do vyhlášení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, k němuž došlo dne 17. 9. 2018. V řízení před soudem nelze ani v náznacích konstatovat průtahy v řízení. Tento závěr nelze učinit ani s přihlédnutím k době, po kterou se daná trestní věc nacházela ve stadiu vyšetřování, byť tomu tak bylo po dobu více než dvou let. Nezbytné je totiž zohlednit poměrně široký rozsah objasňovaných skutečností, relativně vysoký počet vyslýchaných osob již ve stadiu přípravného řízení a samotný charakter vyšetřované činnosti. Vše ústí ve zjištění, že projednávaná věc je svoji povahou poměrně rozsáhlá (jen vyšetřovací spis o 15 svazcích), a proto nelze učinit důvodný závěr, že by ve věci došlo k takovým průtahům, jež by se musely promítnout do uloženého trestu odnětí svobody. Podle §39 tr. zákoníku je třeba zohlednit jednak „složitost věci (např. počet projednávaných trestných činů), rozsah trestné činnosti, počet spoluobviněných, počet poškozených, rozsah prováděného dokazování, dostupnost důkazních prostředků, nutnost právní pomoci v cizině, povaha a složitost řešených právních otázek.“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 527).
43. Dovolatel dále namítl porušení práva na spravedlivý proces, jež mělo spočívat v tom, že důkazy, na nichž soudy založily závěr o vině dovolatele, byly získány v rozporu s trestním řádem.
44. Tato výhrada rovněž není způsobilým dovolacím důvodem, neboť její podstatou je vytýkání procesních vad, k jejichž nápravě zvolený důvod dovolání zjevně neslouží. Námitky tohoto druhu však nelze považovat za důvodné ani v obecné rovině. Dotazy, jimiž je ověřována pravdivost nebo nepravdivosti určité teze, resp. alternativního průběhu událostí, jež mohou mít vliv pro závěr o skutkovém stavu, nelze považovat za otázky per se nepřípustné. Pokud obviněný v této souvislosti zmiňuje, že postupem soudu (formulací otázek při hlavním líčení) bylo porušeno právo na spravedlivý proces, nelze mu dát za pravdu. Nadto je třeba konstatovat, že se v trestní věci jednalo o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. a obviněný byl zastoupen obhájcem již v přípravném řízení. Tento obhájce se účastnil rovněž hlavních líčení (č. l. 3146 – JUDr. Martin Hádek, č. l. 3171 – JUDr. Martin Hádek, č. l. 3213 – JUDr. Martin Hádek, č. l. 3364 – JUDr. Martin Hádek, č. l. 3392 – JUDr. Martin Hádek, č. l. 3424 – v substituci Mgr. Lucie Wolfová, č. l. 3434 – JUDr. Martin Hádek), kde mohl brojit způsobu kladení otázek.
45. Nejvyšší soud proto konstatuje, že k porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.
46. Námitka obviněného (ad 6), jíž se domáhá vyslovení porušení zásady subsidiarity trestní represe, není důvodná. Přesto, že touto námitkou obviněný naplnil jím zvolený důvod dovolání, dovolací soud ji posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
47. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
48. Jednání obviněného v této trestní věci vykazuje zcela standardní případ podvodného jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty [obviněný byl odsouzen pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti, resp. dokonce beztrestnost. Obviněný se dopustil zločinu podvodu zcela vědomým způsobem, v přímém úmyslu (str. 52 rozsudku soudu prvního stupně, bod 74.), kterým si způsobem popsaným ve výrokové části rozhodnutí chtěl opatřit prostředky pro financování jiných investičních aktivit, resp. svých závazků. Způsob provedení činu, jakož i následky jím způsobené, nemohou založit důvodnost námitky, že jednání obviněného mělo být posouzeno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. že v dané věci soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se v této části ztotožnil s hodnocením obsaženým v usnesení odvolacího soudu, jenž tuto skutečnost k odvolacím námitkám obviněného taktéž posuzoval (viz str. 15, bod 15).
49. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě zvolené obviněným (tj. že byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného), může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla Nejvyšším soudem shledána.
50. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitka dovolatele, která odpovídala dovolatelem zvolenému důvodu dovolání, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud (body 44.-48.) dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
51. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
52. Pokud dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinil podnět, aby Nejvyšší soud za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. odložil vykonatelnost rozhodnutí, proti němuž podal dovolání, pak ve vztahu k němu je nezbytné uvést následující skutečnosti.
53. Podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu, na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř., není obligatorní. Navíc jeho důvodnost nelze posuzovat s přihlédnutím k okolnostem, jež uvádí ve svém opravném prostředku dovolatel (tj. jeho nepříznivý zdravotní stav spočívající v dlouhodobé léčbě hypertenze, dysplidemii bolesti zad), nýbrž výlučně na základě předběžného posouzení dovoláním napadených rozhodnutí. Protože předseda senátu nezjistil, že by dovoláním napadená rozhodnutí byla zjevně nezákonná, resp. že by výkon trestu obviněným, byl z těchto příčin zjevně neodůvodněný, o jeho podnětu samostatným rozhodnutím, jímž by tomuto podnětu vyhověl, nerozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu