ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.383.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 383/2019-2658
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, č. j. 2 To 73/2018-2432, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2017, č. j. 5 T 2/2017-1789 , byl obviněný P. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil spolu s obviněnými, o jejichž vině a trestu bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, tím že
po předchozí dohodě, naplánování a rozdělení úkolů, v úmyslu získat majetkový prospěch přesahující částku 5 000 000 Kč, zorganizovali přepadení kurzovního vozidla společnosti G4S Cash Solution (CZ), a. s., tov. zn. XY, registrační značky XY, resp. jeho osádky tak, že obžalovaný J. A., nar. XY, který v té době byl zaměstnancem uvedené poškozené společnosti a disponoval informacemi o převozu peněz, nejméně od listopadu 2012 úmyslně, za účelem získání podílu na výnosu z následného loupežného přepadení, poskytoval zejména obžalovanému J. V., nar. XY, a obžalovanému P. Š., nar. XY, důvěrné informace o chodu v poškozené společnosti G4S Cash Solution (CZ), a. s. tak, že jim popsal, která místa by byla vhodná k provedení loupežného přepadení, jaký je rozpis služeb v poškozené společnosti na konkrétní den, kdy jezdí posádka, u které je předpoklad, že se nebude bránit a nepoužije střelnou zbraň, kolik a na jaké místo bankomatu se převáží nejvíce peněz, že kazety s bankovkami obsahují bezpečnostní barvu, která při neoprávněné manipulaci s kazetou bankovky v ní uložené obarví a zničí, jak takovou kazetu otevřít, aby k tomuto poškození bankovek nedošlo, prozradil bezpečnostní kódy k otevření trezorů s kazetami ve vozidle, jak se otevírají vnitřní dveře vozidla, a bezprostředně před provedením stíhaného skutku předal jmenovaným konkrétní informaci o přesné a aktuálně plánované trase vozidla, celkové převážené částce nejméně 30 mil. Kč, sdělil, že převoz v určený den bude provádět vhodná osádka a uvedl její přesný popis, obžalovaný P. Š., nar. XY, oslovil obžalovaného P. B., nar. XY, aby zajistil k realizaci plánované loupeže další osoby, obžalovaný B. za tímto účelem kontaktoval obžalovaného A. L., nar. XY, který s provedením loupeže souhlasil a k přímé realizaci loupežného přepadení získal obžalovaného P. Š., nar. XY, a obžalovaného J. K., nar. XY, dále obžalovaný B. na základě žádosti P. Š. přislíbil opatřit k provedení loupeže dva automobily, obžalovaný P. Š. dále opatřil tři jednoduché mobilní telefony zn. Nokia pro utajenou vzájemnou komunikaci mezi ním a obžalovanými J. A. a J. V., zejména o výše specifikovaných důvěrných informacích o poškozené společnosti G4S Cash Solution (CZ), a. s., protože obžalovaný P. B. nezajistil slíbená motorová vozidla, obžalovaný S. M., narozený XY, na žádost obžalovaného P. Š. poskytl užitkové vozidlo svého švagra J. F., narozeného XY, tovární značky XY, červené barvy, registrační značky XY, s vědomím, jak, kdy a kde bude trestná činnost realizována, ve večerních hodinách dne 20. 1. 2013 předal klíče od uvedeného vozidla obžalovanému P. Š., jenž s uvedeným vozidlem v noci na 21. 1. 2013 z místa bydliště samostatně stíhaného J. F. v obci XY, okres Praha-západ, odjel, dne 21. 1. 2013 v ranních hodinách přijel obžalovaný P. Š. do bydliště obžalovaného A. L. v obci XY, okres Praha-východ, uvedeným vozidlem tovární značky XY, červené barvy, registrační značky XY, které opatřil odcizenými registračními značkami, naložil do vozidla jako spolujezdce obžalované A. L., P. Š. a J. K. a společně odjeli do obce XY, okres Praha-východ, téhož dne v době od 7:25 hodin do 7:40 hodin u objektu č. p. XY v XY ulici ve XY, okres Praha-východ, poté, co uvedené kurzovní vozidlo společnosti G4S Cash Solution (CZ), a. s., registrační značky XY, obsahující finanční hotovost v celkové výši 34 061 400 Kč před objektem zastavilo, aby byl doplněn finanční hotovostí bankomat GE Money Bank, a z vozidla vystoupil člen osádky poškozený M. P., narozený XY, aby obhlédl okolí, obžalovaní P. Š. a J. K., maskováni kuklami a vybaveni P. Š. airsoftovou pistolí a J. K. elektrickým obuškem, na pokyn obžalovaných P. Š. a A. L., kteří činnost spolupachatelů koordinovali pomocí krátkovlnné vysílačky, přistoupil obžalovaný P. Š. k M. P., po pohrůžkou použití střelné zbraně po něm požadoval sdělení bezpečnostních kódů a klíčů od vozidla, následně jej dvěma údery zbraní do hlavy srazil k zemi, a způsobil mu tržné zranění hlavy, které vyžadovalo chirurgické ošetření, z ošacení mu vzali klíče od vozidla, kartu s kódy od trezoru a služební pistoli zn. XY, v. č. XY, s pomocí klíčů následně odemkli dveře kurzovního vozidla, odkud v domnění, že dveře odemkl kolega M. P., vystoupil druhý člen posádky F. V., narozený XY, se dvěma kazetami obsahujícími finanční hotovost, kterého poté obžalovaní P. Š. a J. K., opětovně pod pohrůžkou použití střelných zbraní, donutili k položení kazet s penězi na zem, nato ho jeden z nich odvedl na místo, kde na zemi ležel M. P., zde ho donutil si kleknout a se slovy, aby tam čekali a nehýbali se, a po zjištění, že se nedostanou do trezorové části vozidla, podle pokynů obžalovaného L. předaných vysílačkou obžalovaní P. Š. a J. K. odešli s uvedenými kazetami s finanční hotovostí zpět do vozidla XY a společně s obžalovanými P. Š. a A. L. z místa činu odjeli, přičemž tímto jednáním způsobili společnosti G4S Cash Solution (CZ), a. s., se sídlem Na Košince 257, Praha 8, škodu v celkové výši 2 154 696 Kč a poškozenému M. P. tržné zranění hlavy bez nutnosti hospitalizace, přičemž kazety s finanční hotovostí v celkové výši 2 100 000 Kč, otevřeli obžalovaní P. Š. a A. L. a obžalovaný J. V. převzal z této částky 100 000 Kč, obžalovaný A. 30 000 Kč, obžalovaný S. M. nejméně 50 000 Kč, obžalovaný Š. nejméně 160 000 Kč, obžalovaný K. nejméně 120 000 Kč a ostatní finanční prostředky si převážně přesně nezjištěným způsobem rozdělili obžalovaní Š. a L., obžalovaný P. B., když se dozvěděl o realizaci plánované loupeže, se přihlásil o svůj podíl, ale žádný finanční obnos neobdržel, vozidlo XY užité při loupeži poté zlikvidoval dosud nezjištěným způsobem A. L., odcizené registrační značky a oblečení a obuv užité při loupeži P. Š. zlikvidoval J. V., obžalovaný P. Š., který není držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence podle §8 zákona č. 119/2002 Sb., se přesně nezjištěným způsobem zbavil pistole tovární značky XY, výrobního čísla XY, kterou je třeba považovat za zbraň kategorie „B“ podle §5 zákona č. 119/2002 Sb., přičemž nejméně dne 21. 1. 2013 tuto zbraň přechovával.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byla obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena solidárně povinnost uhradit škodu poškozené společnosti G4S Cash Solutions (CZ), a. s. ve výši 2 100 000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 2 To 73/2018-2432 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u tohoto obviněného ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. mu při nezměněném výroku o vině podle §173 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávním hmotněprávním posouzení. Nad rámec dovolacího důvodu namítl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, a jejich následným právním posouzením.
5. Dovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu shledává v absenci subjektivní stránky. Trvá na tom, že vycházel z informace od obviněného V., který měl mít potvrzené od obviněného A., že nejméně jeden ze zaměstnanců bezpečnostní agentury je seznámen s tím, že dojde k přepadení vozidla. Měl proto za to, že užití násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí, bude toliko jednáním simulovaným.
6. Obviněný dále doplnil, že jednal ve skutkovém omylu pozitivním o okolnostech, které naplňují znaky mírnější skutkové podstaty, když mylně předpokládal svolení poškozeného. Ve shodě s §18 odst. 2 tr. zákoníku tak nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že se nemohl trestného činu dopustit ve spolupachatelství, neboť k tomuto je třeba společného úmyslu. V jeho případě však úmysl směřoval k trestnému činu krádeže.
7. Extrémní rozpor obviněný shledává ve skutečnosti, že v provedeném dokazování nemá oporu závěr, že jednal s úmyslem získat prostředky v hodnotě přesahující hranici škody velkého rozsahu. Uvedené kategoricky popírá a podle jeho mínění je jeho obhajoba podepřena dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výpověďmi dalších obžalovaných, poškozených P. a V. a dalších osob z poškozené společnosti. Uvažovat o zmocnění se částky vyšší než 5 000 000 Kč bylo vyloučeno, když se jedná o částku, která je maximálním limitem pro naplnění bankomatu a podle výpovědi V. bezpečnostním limitem přenosu kazet s finanční hotovostí. Nadto bylo prokázáno, že nebylo proveditelné vynést z vozidla veškeré zde se nacházející kazety s finanční hotovostí. Pokud se soud opřel o výpověď obviněného V., nepostupoval v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., a když dostatečně nezohlednil rozpory v jeho výpovědi, jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Vyjádřil pochybnosti o věrohodnosti jeho výpovědi.
8. Nesprávná realizace důkazního řízení v projednávané věci vedla podle mínění obviněného k porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu. Soudy obou stupňů také nerespektovaly zásadu in dubio pro reo .
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, č. j. 2 To 73/2018-2432, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2017, č. j. 5 T 2/2017-1789, zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Dále obviněný požádal, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze uložen.
11. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně poukázala na to, že v předmětné trestní věci bylo využito procesní oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., a to dne 5. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1011/2018, na něhož odkázala. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněného, jimiž brojí proti skutkovým zjištěním, rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad v dané věci nespatřuje. K namítanému porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nedošlo. Byl-li opatřený skutkový stav věci zjištěn bez důvodných pochybností, pak nebyly dány ani podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však naplňuje námitka obviněného, jíž brojí proti způsobu posouzení subjektivní stránky pokusu zločinu loupeže, státní zástupkyně ji však nepovažuje za opodstatněnou.
12. Rozhodná skutková zjištění totiž vylučují, aby obviněný vůbec nepředpokládal, že ze strany spoluobviněných P. Š. a J. K. dojde ke skutečnému (a nikoliv jen předstíranému) násilnému jednání vůči posádce kurzovního vozidla. Za blíže státní zástupkyní rozvedených skutkových zjištění a toho, že obviněný P. Š. přímo na místě činu koordinoval pomocí krátkovlnné vysílačky vlastní průběh přepadení posádky kurzovního vozidla, musel si být vědom, že posádka kurzovního vozidla finanční hotovost dobrovolně nevydá. Ve skutkovém omylu tak rozhodně nejednal. Neobstojí tedy ani námitka obviněného, že jednal s úmyslem odcizit cizí věc ve smyslu §205 tr. zákoníku.
13. Žádné pochybnosti podle názoru státní zástupkyně nevznikají ani o závěru soudů obou stupňů, že obviněný v posuzovaném případě naplnil i znak objektivní stránky pokusu zločinu loupeže podle §173 odst. 3 tr. zákoníku, který se týká hrozící škody velkého rozsahu. Pokud jde o kurzovní vozidlo, které obvykle převáží peněžní prostředky v řádech několika miliónů či desítek miliónů korun, pak ze subjektivního hlediska musí být pachateli snadno seznatelné, že posuzovaným protiprávním činem může způsobit škodu velkého rozsahu. Navíc za situace, kdy se pachatel pokusil zmocnit všech cizích peněžních prostředků převážených v kurzovním vozidle po předchozím naplánování trestného činu, musel mít alespoň rámcovou představu o této škodě. To, že pachatel neznal přesnou výši převážené částky, ho nezbavuje odpovědnosti za těžší následek, který podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
14. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, a) zda v této trestní věci je dovolání přípustné, b) zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a c) zda jej podala osoba oprávněná.
16. Žádné pochybnosti nevznikají stran odpovědí na otázky b) a c). S ohledem na to, že dovolání podal obviněný, a to prostřednictvím obhájce, je nezbytné učinit závěr, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Vzhledem k datu doručení napadeného rozsudku obviněnému a jeho obhájci je možno konstatovat, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
17. Při posouzení otázky přípustnosti dovolání bylo třeba vyjít z obsahu napadeného rozsudku, neboť je z něho zřejmé, že obviněný coby odvolatel modifikoval rozsah napadení rozsudku soudu prvního stupně a své odvolání zaměřil toliko do výroku o trestu. Toto zjištění plyne jak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 3.), tak zejména z protokolu o veřejném zasedání o odvolání ze dne 13. 12. 2018. V něm tehdejší obhájce obviněného JUDr. Jan Červenka při přednesu odvolání (č. l. 2425), v němž odkázal na písemně podané odvolání zpracované předchozím obhájcem, uvedl, že „by si dovolil omezit odvolání pouze na jediný uvedený důvod, a to sice, že obžalovaný spatřuje výměru uloženého trestu odnětí svobody jako nepřiměřeně přísnou…“. Navrhl, aby odvolací soud „pokud jde o napadený výrok o vině, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a výrok o trestu, aby jej zrušil a znovu rozhodl za užití ustanovení §58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku a uložil obžalovanému trest ve výměře nižší“. K výslovnému dotazu předsedy senátu sdělil, že „oproti původnímu písemnému odvolání jej zužuje toliko do výroku o trestu“. S ohledem na skutečnost, že toto prohlášení učinil v přítomnosti obviněného a ten se od něj nikterak nedistancoval, je zřejmé, že obviněný ústy svého obhájce projevil svoji vůli k omezení rozsahu napadení rozsudku soudu prvního stupně výlučně na výrok o trestu (viz návrh na č. l. 2425).
18. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 4.) explicitně uvedl, že „přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku, proti němuž bylo obžalovaným podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad“.
19. Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, že nad rámec povinnosti vyložit přesvědčivým způsobem své závěry (jen) stran správnosti a zákonnosti takto napadeného výroku a řízení mu předcházejícího se poměrně rozsáhlým způsobem vyslovil i k nenapadenému (a tudíž ani nepřezkoumávanému) výroku o vině. Toto konstatování lze doložit citací příslušných pasáží odůvodnění napadeného rozsudku, kde vrchní soud uvedl následující skutečnosti.
20. Skutková zjištění (nikoli jen z hlediska jejich významu pro rozhodování o trestu, nýbrž i co do opodstatněnosti závěru o vině obviněného) zhodnotil odvolací soud v bodě 5. odůvodnění rozsudku, kde uvedl následující skutečnosti: „Skutková zjištění učiněná soudem I. stupně pak odvolací soud považuje za správná a úplná, kdy neshledává žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem jednotlivých důkazů. Napadený rozsudek pak odvolací soud považuje stran obžalovaného ve výroku o vině za správný.“ V témže bodě uvedl, že „[v] odůvodnění napadeného rozsudku pak soud I. stupně v potřebném rozsahu, pečlivě, podrobně a přesvědčivě vyložil, jaké skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když dospěl k závěru, že jednání obžalovaného vykazuje zákonné znaky shora uvedeného trestného činu.“
21. Zachovalost obhajovacích práv obviněného (opět i k závěru, zda spáchal skutek kladený mu za vinu obžalobou) zhodnotil v bodě 6., kde uvedl, že „[p]okud se týká řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, bylo v něm zcela zachováno právo obžalovaného na tzv. spravedlivý proces“ a „[o]bžalovaný měl možnost v plném rozsahu uplatnit právo na obhajobu“, přičemž dodal, že „[z]působ provedení jednotlivých důkazů před soudem I. stupně zcela odpovídá trestnímu řádu a jen z těchto důkazů pak nalézací soud vycházel při své úvaze o tom, zda se obžalovaný dopustil jednání uvedeného v obžalobě (§89 tr. ř.)“.
22. Právní kvalifikací skutku se zabýval v bodě 7., v němž zmínil, že soud posoudil jednání obviněných „podle správného ustanovení trestního zákona a toto je v souladu se skutkovými zjištěními soudu I. stupně“. Po rekapitulaci skutkových zjištění soudu prvního stupně (stran dohody mezi obviněnými, role dovolatele a ostatních obviněných při trestném jednání) označil za správné právní závěry tohoto soudu, že obviněný jednal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jako člen organizované skupiny (§173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku) a jednání obviněných směřovalo k tzv. těžšímu následku ve smyslu §173 odst. 3 tr. zákoníku, avšak zůstalo ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Následně uzavřel, že tolik uvedl „k otázce viny obžalovaného Š., který se v rámci odvolacího řízení rozhodl, že závěry soudu I. stupně v tomto směru zpochybňovat nebude.“
23. Nebýt explicitního vyjádření stran rozsahu provedeného přezkumu (bod 4. odůvodnění) a skutečnosti, že stejný závěr ohledně toho, ve vztahu k jakému výroku soud druhého stupně napadený rozsudek přezkoumal, plyne i z následujícího textu, v němž odvolací soud uvedl, že „v rámci přezkumu napadeného rozsudku, a to s ohledem na omezený revizní princip podaného odvolání (§254 tr. ř.) upřel svoji pozornost na napadený výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu“, načež se zabýval vlastním zhodnocením odvoláním napadeného výroku, by bylo možno otázku provedeného přezkumu a tím i otázku přípustnosti dovolání zpochybňovat. Uvedené citace však takový postup vylučují. Rozsah přezkoumání napadeného rozsudku odvolacím soudem je zcela zřejmý. Skutečnost, že se nad rámec nezbytného, odvolací soud vyslovil i k výroku o vině, který nepřezkoumával a jak zjistil soud dovolací ani neměl důvod přezkoumávat (odvolací argumentace obviněného důvod aplikace 254 odst. 2 tr. ř. nezaložila), nemění nic na posouzení otázky přípustnosti dovolání, kterou je třeba vyložit ve smyslu právního závěru, který byl zaujat v rozhodnutí publikovaném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. V něm Nejvyšší soud vyložil, že „[j]estliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“.
24. Taková situace nastala i v případě dovolatele. Ten na základě projevu vůle před odvolacím soudem omezil své odvolání jen na výrok o trestu a pouze tento výrok byl odvolací soudem přezkoumán. Vyjádření odvolacího soudu k výroku o vině (bod 4. odůvodnění) proto nelze vnímat jako ratio decidendi, ale jako obiter dictum.
25. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného je dovoláním nepřípustným a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
26. Zcela nad rámec nezbytného a toliko jako obiter dictum, lze uvést, že dovolání obviněného by nemohlo být posouzeno jako důvodné, ani pokud by se Nejvyšší soud tímto mimořádným opravným prostředkem (na podkladě jeho přípustnosti) zabýval. V takovém případě by se totiž uplatnila následující argumentace.
27. Tvrzení obviněného, že s ohledem na jeho přesvědčení, že nejméně jeden z pracovníků bezpečnostní agentury je seznámen s tím, že dojde k přepadení vozidla, není dána subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, by nebylo možné přisvědčit. Není tomu tak jen proto, že nic takového (míněno subjektivní propojení posádky vozidla s pachateli) nebylo důkazním řízením prokázáno, ale i z toho důvodu, že taková vědomost obviněného by na právní kvalifikaci činu, na němž aktivně jako spolupachatel participoval, nic neměnila. I pokud by totiž počítal s alternativou, že jeden z členů posádky je o přepadení vozidla informován a svým počínáním jim odcizení převážené hotovosti usnadní, nutně musel počítat s tím, že ve vztahu k druhému, do věci nezasvěcenému členu posádky, bude působeno na jeho vůli ve snaze, aby převáženou hotovost – za užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vůči němu pachateli přepadení – vydal. Pokud obviněný ve svém dovolání tvrdí, že byl přesvědčen, že přepadení bude pouze předstírané (a že tedy „[z]avinění, jakožto vnitřní psychický vztah k činu“ u něj „ve skutečnosti neakcentovalo užití násilí ani vážně míněné pohrůžky bezprostředního násilí“) a že pokud by býval nepředpokládal, že přepadení bude sehrané, nikdy by se svou účastí na činu nesouhlasil, předkládá nově zcela jinou skutkovou alternativu, než kterou uplatnil v rámci své obhajoby před soudy nižších stupňů.
28. V rámci své procesní výpovědi totiž uvedl to, co v narativní části rozsudku zmínil soud prvního stupně na str. 11. Zde zcela konkrétně uvedl, že o chystaném přepadení vozidla měl vědět jeden z řidičů. Obviněný se proto nemohl vůbec spoléhat na to, jak se zachová další člen posádky. Vzhledem k tomu, že svědek M. P. ve své výpovědi podrobně popsal, jak došlo k loupeži a jaké bylo vůči němu užito násilí (jeho svědeckou výpověď navíc podporuje též výpověď svědka F. V.), bylo by možné uzavřít, že v posuzované věci rozhodně nešlo o nějaké předstírané násilí. Pokud nyní obviněný svou dovolací argumentaci staví na tvrzení, že ve skutečnosti měl (mylnou) představu o tom, že o přepadení byla předem informována celá posádka vozidla, nemůže být tato argumentace zohledněna v rozhodování dovolacího soudu, neboť ten může z hlediska správného právního posouzení skutku vycházet zásadně jen ze skutku, který byl soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování zjištěn, případně zjištěn měl být (v případě, že by hodnocení důkazů bylo možno označit za svévolné a v důsledku toho zjištěný skutkový stav neodpovídající provedeným důkazům v rozsahu zakládající tzv. extrémní nesoulad v jeho výkladu Ústavním soudem).
29. Již proto by bylo třeba požadavek obviněného na překvalifikaci jeho jednání do podoby odpovědnosti za trestný čin krádeže neodůvodněný. Nad rámec toho lze dodat, že uvažovat o odpovědnosti dovolatele za trestný čin krádeže v situaci, kdy by posádka vozidla byla s pachateli smluvena na fingovaném přepadení, jež by mělo toliko „na oko“ odůvodnit ztrátu převážené hotovosti, je nepřípadné, neboť za takového skutkového stavu by bylo nutno zvažovat trestní odpovědnost posádky vozidla, která by jednala způsobem odporujícím účelu svěření převážené hotovosti, takže by bylo nezbytné uvažovat o formách trestné součinnosti skupiny pachatelů ve vztahu ke kvalifikaci podle §206 tr. zákoníku.
30. Nepřípadné by byly vývody dovolatele o tom, že jednal ve skutkovém omylu o skutečnostech podmiňujících jeho trestní odpovědnost. Z výše zmíněné procesní výpovědi obviněného plyne, že ten v žádném skutkovém omylu (ve vztahu k posádce vozidla jako celku) nejednal. Zcela lichá by byla jeho námitka, že mylně předpokládal svolení poškozeného. Obviněný (ani pro alternativu subjektivní kooperace posádky vozidla s pachateli přepadení) nemohl počítat s tím, že by zaměstnanci společnosti provádějící předpravu finanční hotovosti mohli být považováni za poškozeného, který by byl oprávněn udělit svolení k tomu, aby se této hotovosti zmocnili a naložili s ní podle svých představ.
31. Za důvodnou by nebylo možné pokládat ani námitku obviněného, že jednal s úmyslem získat prostředky v hodnotě přesahující hranici škody velkého rozsahu. Byť s ohledem na vývojové stadium pokusu, jímž byl dovolatel shledán vinným, nelze (na rozdíl od činu dokonaného) poukázat na to, že kvalifikovaná skutková podstata zločinu loupeže podle §173 odst. 3 tr. zákoníku, k jejímuž naplnění dojde tehdy, způsobí-li pachatel činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, tj. v částce dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku), nevyžaduje, aby bylo k tomuto kvalifikačnímu znaku prokázáno úmyslné zavinění pachatele [viz §17 písm. a) tr. zákoníku], nelze přehlédnout fakt, že touto svou námitkou obviněný opět popírá své dřívější procesní vyjádření, které v dostatečném rozsahu podchycuje rozsudek soudu prvního stupně. Jestliže soud ve výpovědi obviněného (str. 12 rozsudku), z níž při svém rozhodování o vině vycházel (str. 27-28), zmínil, že se měnily informace o výši finančních prostředků, které ve vozidle budou (mělo jít o 10, 15, 20 miliónů), a plánováno bylo, že se vezmou všechny kazety, které v autě byly (resp. budou), pak argumentace, kterou předkládá ve svém dovolání, by popírala původní představu, kterou obviněný stran očekávaného nabytí hotovosti spácháním činu před jeho vlastním provedením měl. Vyjádřeno jinak, i při uplatnění této námitky by vycházel z jiné verze, než která byla (či mohla) být zhodnocena soudy nižších stupňů.
32. Je-li v další části dovolání obviněným zpochybňována výpověď spolupracujícího obviněného V., pak z povahy dovolacího řízení plyne, že by takovou námitkou – není-li spojena s argumentací, která by důvodně svědčila o libovolném hodnocení důkazů soudy nižších stupňů – se dovolací soud nebyl nucen zabývat.
33. Byť by takto obviněný zdánlivě uplatnil ve svém dovolání námitky, které by bylo možno formálně označit za vyhovující jím uplatněnému dovolacímu důvodu, nebylo by možno k takovému jejich posouzení přistoupit, neboť by je obviněný primárně spojil s jiným skutkovým základem, než z něhož soudy vyšly při právním posouzení jimi zjištěného skutku.
34. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů plyne, že tyto neměly žádné pochybnosti stran skutkových zjištění. Nemohl by se tudíž v jejich rozhodování uplatnit obviněným odkazovaný princip presumpce neviny zakotvený v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. zásada in dubio pro reo , která je důsledkem prvně zmíněného principu. Protože o skutkových zjištěních soudů a jimi dovozené právní kvalifikaci jednání dovolatele (str. 30 a násl. rozsudku, str. 4-5 usnesení) nevznikají pochybnosti, bylo by lze na uvedené pasáže odkázat s tím, že dovolací argumentace obviněného nepřinesla nic nového, co by odůvodňovalo přijetí jiných závěrů a tím vydání dovolatelem požadovaného kasačního rozhodnutí dovolacím soudem.
35. Jak již bylo uvedeno, v důsledku skutečností rozvedených v bodech 18. až 25. bylo nezbytné rozhodnout o dovolání obviněného způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání nepřípustné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu