ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.528.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 528/2019-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 To 436/2018-236, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 28/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 11. 2018, č. j. 2 T 28/2018-212 , byl obviněný T. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 13. 10. 2017 v době od 16:00 hodin do 16:33 hodin poté, kdy došlo ke konfliktu mezi Z. V., nar. XY, a sousedy D. K., nar. XY, a jejím manželem M. Ň., nar. XY, který vycházel z rozporu týkajícího se sázení stromků na pozemku Z. V., přičemž v jeho rámci M. Ň. chytil Z. V. za cop a prudce s ním trhl dozadu, na což Z. V. reagovala tak, že M. Ň. udeřila pěstí do obličeje a tímto mu způsobila pohmoždění tváře s bolestivostí lícního oblouku vlevo bez omezení v obvyklém způsobu života, napadl chvatem poškozenou Z. V., povalil ji na zem, přetáhl ji na pozemek u domu č. XY, kde na ni zaklekl, strkal jí hlínu a trsy trávy do úst a tlačil jí hlavu do hlíny, aby jí znemožnil volání o pomoc a uvolnil ji, až na místo dorazili další sousedé, přičemž tímto jednáním bylo poškozené Z. V. způsobeno zranění, které spočívalo v nalomení 10. žebra vlevo v přední podpažní čáře, které si vyžádalo lékařské ošetření v Nemocnici ve Vyškově a následnou pracovní neschopnost v období od 16. 10. 2017 do 5. 11. 2017 a citelně poškozenou omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu 7 – 14 dnů.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Současně mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit nemajetkovou újmu poškozené Z. V. ve výši 8 277 Kč a škodu poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 5 591 Kč, Z. V. ve výši 423 Kč a D. B. ve výši 735 Kč. Se zbytky svých nároků na náhradu škody byli poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 To 436/2018-236 , podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radslava Janečka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má zato rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný namítá, že skutečnost, že mělo dojít k nalomení žebra poškozené, vzal soud za prokázané z posudku znalkyně z odvětví soudního lékařství, která není rentgenolog. Přestože při prvotním ošetření bylo podezření na uvedené poranění, rentgenem nebylo bez dalšího prokázáno. Nebyla proto jednoznačně prokázána existence tohoto zranění a stejně tak nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tímto zraněním a jeho jednáním. Má za to, že rozporné a neurčité závěry učiněné znalkyní nemohou postačovat k jednoznačnému právnímu posouzení a výroku soudu o tom, zda došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví.
6. Uvedl dále, že nepopírá, že se snažil zabránit agresi poškozené, počátku konfliktu však nebyl přítomen a zakročil pouze, aby na jeho rodiče dále neútočila. Nijak poškozenou nebil, pouze ji položil na zem, a když potřeboval volnou ruku, aby zavolal policii, na poškozenou si klekl. Poškozená i přes jeho snahy o její pacifikaci pokračovala v útoku, když jeho matku kousla do nohy, toto však soud vůbec nevzal v úvahu. Jeho úmyslem nebylo poškozené ublížit, ale pouze ji eliminovat, aby přestala v napadání jeho rodičů. Má za to, že z telefonátu na tísňovou linku vyplývá, že vůbec nevěděl, kdo je poškozená. S uvedeným záznamem je v rozporu výpověď svědkyně Ž. B.
7. S ohledem na uvedené shrnul, že nebylo prokázáno zranění poškozené či že by toto zranění bylo způsobeno jím, neboť nebyl prokázán ani jeho úmysl poškozené ublížit, když se snažil pouze chránit rodiče. Obviněný tvrdí, že jednal v mezích nutné obrany. Pokud by takový závěr nebyl učiněn, mělo být jeho jednání posouzeno „způsobem dle §146a trestního zákoníku, neboť pokud by seznaly, že … úmyslně ublížil na zdraví poškozené …, tak ze spisu je jednoznačné, že takto bylo z omluvitelného hnutí mysli a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené“ . Dodal, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným závěrům o průběhu skutkového děje, což mělo za následek nesprávné právní posouzení jeho jednání. V opačném případě by musely za stávající důkazní situace věc po právní stránce posoudit tak, že jednal v mezích nutné obrany, případně že nebylo prokázáno, že jeho jednání je trestným činem a měly jej tedy zprostit obžaloby v celém rozsahu.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 To 436/2018-236, a případně i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 11. 2018, č. j. 2 T 28/2018-212, a sám aby rozhodl o zproštění obžaloby, případně aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by dovolací soud i přes výše uvedené dospěl k závěru, že je nutné doplnit dokazování, nechť je po zrušení obou rozhodnutí věc přikázána soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyužije svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k dovolání věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
17. Z obsahu dovolání obviněného plyne, že ten primárně zpochybňuje skutková zjištění soudů, která se stala předmětem hmotněprávního posouzení. Toliko na základě tvrzení, že soudy pochybily při hodnocení důkazů a „dospěly k nesprávným závěrům o průběhu skutkového děje“ formuluje dovolatel svou základní hmotně právní námitku, tj. že se dopustil činu právem dovoleného, neboť jednal v nutné obraně. Pro případ, že by takto jeho jednání nebylo dovolacím soudem posouzeno, vznáší alternativu v podobě posouzení svého jednání jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Činí tak však, jak dále uvedeno, opět bez zřetele ke skutkovým zjištěním, jež jsou vyjádřena v jím napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů.
18. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska musí Nejvyšší soud opakovat, že v rámci dovolacího řízení zásadně není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího (případně odvolacího) soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, který ani dovolatel nenamítl, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku. Skutkové (tvrzený nesprávně zjištěný stav věci) či procesní (namítané nesprávné hodnocení důkazů) námitky dovolatele ani z formálního hlediska nenaplňují jím zvolený, avšak současně ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
19. Obviněný tvrdí, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným závěrům o průběhu skutkového děje. Se skutkovými zjištěními nalézacího soudu tak, jak byly formulovány v rozsudku tohoto soudu, se odvolací soud v projednávané věci ztotožnil. Soud prvního stupně podle něj postupoval zcela v souladu s pravidly uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a „po provedení potřebného okruhu důkazů tyto řádně vyhodnotil, a na základě logického vyhodnocení důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním“(viz body 14. a 21. usnesení odvolacího soudu). Obviněný ve svém dovolání nepřináší nic, co by mělo svědčit o neopodstatněnosti takového zhodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů. Nepředkládá, žádnou argumentaci, která by ústila v závěr o libovolném hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, tj. o existenci stavu, který by měl (z důvodu ochrany práva obviněného na spravedlivý proces) odůvodnit procesní zásah soudu dovolacího. Pokud soudy nižších stupňů nevyšly při konstrukci svých skutkových zjištění z výpovědí svědků – příbuzných obviněného, učinily tak proto, že tyto se značně rozchází v líčení jednání poškozené. Jak již zdůraznil soud prvního stupně, svědkyně D. K. hovořila o opakovaném násilí, které se měla poškozená dopouštět („manžela poškozená uhodila několikrát, bušila do nás“), zatímco svědek M. Ň. a společně s ním i svědkyně L. V. zmínili, že ho poškozená rýčem udeřila do obličeje. Obviněný sám pak dění předcházející jeho zásah podrobněji nepopisuje. Při těchto rozdílech nelze mít za to, že by hodnocení důkazů provedené nižšími soudy mělo trpět vadami mu dovolatelem sice vytýkanými, avšak nijak blíže nekonkretizovanými.
20. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku opětovně předkládá vlastní - pro něj příznivější - verzi skutkového děje, podle níž na poškozenou nijak neútočil, pouze zakročil proti její agresi, přičemž ji nebil, nýbrž ji pouze položil na zem a poté zaklekl. Uvedená obhajoba obviněného však byla soudy nižších stupňů (viz odůvodnění rozhodnutí) spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy, a to především výpověďmi poškozené Z. V. a svědkyň Ž. B. a J. Č. Naopak výpovědi svědků D. K. a M. Ň., kteří vypovídali ve prospěch obviněného, nebyly nalézacím soudem uznány věrohodnými (viz bod 16. rozsudku). Podle skutkových zjištění nalézacího soudu to byli právě D. K. a M. Ň., kdo konflikt s poškozenou započali. Byli to právě oni, kdo poškozenou napadli a byli vůči ní agresivní. Je zřejmé, že jakákoli fyzická reakce poškozené byla pouze obranou proti této jejich agresi. Jednání obviněného nesměřovalo k ukončení konfliktu nebo obraně jeho rodičů, ale k napadení poškozené (viz body 14. až 16. rozsudku nalézacího soudu).
21. Pokud obviněný uvádí, že poškozenou „položil“ na zem a až poté ji zaklekl, rozporuje pouze tu část tzv. skutkové věty nalézacího soudu, podle níž měl poškozenou „povalit“ na zem a poté zakleknout. Tato skutečnost je však pro posouzení jeho jednání zcela irelevantní. Obviněný totiž sám přiznal, že poškozenou zaklekl. Podle zjištění soudu, které nemá dovolací soud důvod zpochybnit, ke zranění poškozené došlo právě v důsledku tohoto jeho jednání. K intenzitě použité síly nalézací soud s ohledem na provedený znalecký posudek poznamenal, že ke vzniku poranění žebra poškozené by nepostačovalo pouhé silné objetí a obviněný musel vyvinout alespoň střední násilí, což by odpovídalo i skutečnosti, že se mu poškozená ze sevření snažila vymanit a lehkým sevřením by ji tak neudržel (viz bod 14. rozsudku).
22. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem o vzniku zranění poškozené, když podle jeho mínění bylo nalomení žebra prokázáno pouze posudkem znalkyně, která není rentgenolog, přičemž na rentgenu nebylo zranění prokázáno. Znalkyně MUDr. Svatava Duchaňová je znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a v hlavním líčení podala do protokolu znalecký posudek po prostudování obou pořízených rentgenových snímků a zdravotnické dokumentace poškozené. Tato znalkyně uvedla, že schodovitá deformace žebra byla patrná na obou vyhotovených rentgenových snímcích, přičemž nebyla zahojená, a šlo proto o čerstvé zranění. Potvrdila také, že zranění odpovídá popsanému mechanismu (viz bod 12. rozsudku nalézacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že není pravdou, že by zranění poškozené vyplývalo pouze ze znaleckého posudku a nebylo potvrzeno rentgenovými snímky. Ani skutečnost, že znalkyně není rentgenologem, nemá vliv na jí podaný znalecký posudek, neboť jednak je znalkyní z odvětví soudního lékařství a k podání uvedeného znaleckého posudku je tak zcela kvalifikovaná a jednak nejsou v seznamu znalců a tlumočníků rentgenologové evidováni jako samostatné odvětví oboru zdravotnictví. Nadto, jak uvedla znalkyně při podání posudku (viz č. l. 200), snímky byly po vyhotovení popsány rentgenoložkou, která shledala nalomení žebra (viz zpráva č. l. 170). Uvedenému zranění odpovídaly také doprovodné projevy, tedy výraznější bolestivost trvající 2 – 3 týdny, a to při nádechu, prudším pohybu trupu, v určitých polohách ve spánku a podobně.
23. Dovolatel taktéž namítl, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zraněním poškozené. Z výše uvedeného je však zřejmé, že nalézací soud provedl dostatečné množství důkazů, na základě nichž dospěl k jednoznačnému závěru o přímé příčinné souvislosti mezi fyzickým napadením obviněným a zraněním poškozené. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že zranění poškozené bylo čerstvé a nemohlo se jednat o zranění, které vzniklo před tímto konfliktem. Ambulantní zpráva dokumentující toto zranění byla vyhotovena dne 13. 10. 2017, tedy v den konfliktu (viz č. l. 170). Je tak zřejmé, že zranění vzniklo v důsledku tohoto konfliktu. Mechanismus útoku a intenzita jednání obviněného taktéž zcela odpovídá způsobu vzniku uvedeného typu zranění (viz bod 20. výše). Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a uvedeným následkem tak byla bezpochyby prokázána.
24. Pokud jde o námitku dovolatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana, Nejvyšší soud předně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (bod 17. rozsudku nalézacího soudu a bod 20. usnesení odvolacího soudu), kde se uvedenou námitkou podrobně zabývaly. Zde tyto soudy dospěly k závěru, že jednání obviněného nelze posoudit jako splňující podmínky nutné obrany, přičemž s uvedeným závěrem se lze zcela ztotožnit. Uvedený konflikt, který měl zpočátku verbální charakter, vyprovokovala D. K., která se i vytahováním již zasazených keřů snažila poškozené zabránit v jejich sadbě na pozemku, který měla v nájmu. Do konfliktu probíhajícím mezi nimi zasáhl intenzivněji M. Ň., který poškozenou napadl tak, že jí silně zatáhl za cop, na což poškozená reagovala tak, že jej pěstí udeřila do obličeje.
25. Toto skutkové zjištění je rozhodné pro posouzení námitky dovolatele, tvrdícího, že jednal v nutné obraně. Obecně lze připomenout, že samotný fakt, že obviněný sám nebyl předmětem (tvrzeného) útoku ze strany poškozené, by nevylučoval možnost posouzení jeho soudem zjištěného jednání jako jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Citované ustanovení lze totiž vztáhnout nejen na jednání osoby, která je sama útočníkem napadena, nýbrž i na jednání osoby, která vůči němu zasáhne ve snaze odvrátit trvající nebo bezprostředně hrozící útok na jinou (napadenou) osobu. I v takovém případě, tzv. pomoci v nutné obraně, však musí být, má-li se jednat o jednání právní řádem dovolené a již z toho důvodu beztrestné, splněny podmínky citovaného ustanovení zákona.
26. I soudní judikatura již upozornila na to, že ustanovení §29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo konflikt svým jednáním vyvolá (tj. útočník). Stejně tak není možné, aby se ustanovení o nutné obraně dovolávala osoba, která při znalosti skutkových okolností, že konflikt nezapočala osoba, vůči které zakročuje, zasáhne nikoli vůči útočníkovi, nýbrž vůči osobě již dříve útočníkem napadené (poškozenému). Přitom právě o takový případ se jednalo ve věci posuzované.
27. Soudy učinily skutkovému stavu odpovídající závěr, že osobou napadenou byla poškozená Z. V. Pokud tato reflexivně udeřila M. Ň. ihned v reakci na své fyzické napadení touto osobou (silné trhnutí za cop), není důvod k tomu, aby její jednání bylo hodnoceno jako jednání excesivní, tj. časově vybočující z podmínek nutné obrany. Pouze vůči takovému jednání původně napadené osoby, které by bylo realizováno až po skončení útoku jako projev odplaty za předchozí napadení, by byla nutná obrana přípustná.
28. V uvedeném směru se však dovolací argumentace obviněného, ani obhajoba jím uplatněná v jeho procesní výpovědi, nenesou. Obviněný své jednání zdůvodňuje potřebou odvrácení útoku poškozené, který měl z její strany hrozit jeho matce, ač taková bezprostřední hrozba nebyla dána. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud – i s poněkud jinou argumentací – uzavřely, že obviněný v nutné obraně nejednal.
29. Zbývá dodat, že tvrzení obviněného v jeho dovolání, že se snažil zabránit agresi ze strany Z. V. vůči svým rodičům, která byla vyvolána úderem pěstí, jímž zasáhla otce, se současným zdůrazněním toho, že údajně neviděl, co bylo předtím, by mohlo zakládat úvahu o tom, že obviněný se vzhledem k neshodě svého vědomí a představ o skutečném průběhu konfliktu (viz zjištění soudů stran jejich posouzení role útočníka a napadeného) svého činu subjektivně dopustil v tzv. putativní nutné obraně, která vylučuje spáchání úmyslného trestného činu. Takový právní závěr však v posuzované věci učinit nelze ze dvou důvodů. Přítomnost obviněného na místě činu, resp. v jeho bezprostřední blízkosti, mu (i podle jeho údajů) umožňovala vnímat i ještě předcházející verbální konflikt poškozené s jeho matkou. Za tohoto stavu a bezprostřední časové souvislosti projevu poškozené (udeření M. Ň.), jakožto reakce na její napadení (tahání za cop), vylučuje tuto skutkovou alternativu, tj. že by obviněný nevěděl, že fyzický konflikt započal jeho nevlastní otec, na jehož obranu pak již nemohl oprávněně vystoupit. Obviněným prosazované tvrzení je proto třeba vnímat jen jako formu jeho soudem vyvrácené obhajoby.
30. Na uvedené kvalifikaci jednání obviněného nemění nic ani skutečnost, že poškozená se jeho sevření bránila a D. K. kousla, neboť je zřejmé, že se uvedeným způsobem bránila jednání obviněného a rozhodně se tak nejednalo o pokračování v útoku, jak tvrdí obviněný. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že uvedené kousnutí poškozenou vzaly v úvahu při posuzování kritérií nutné obrany (v rozporu s tvrzením obviněného), dospěly však k odůvodněnému závěru, že za uvedené situace, kdy obviněný poškozenou zaklekl na zemi a tlačil jí hlavu do hlíny, bylo její jednání fyzickou obranou a nikoli útokem.
31. Dovolatel dále namítl, že neměl v úmyslu poškozené ublížit, ale pouze ji eliminovat, aby přestala s napadáním jeho rodičů. Nalézací soud se naplněním subjektivní stránky obviněného věnoval v bodě 17. svého rozhodnutí a správně uzavřel, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když vědom si své fyzické převahy užil vůči poškozené takového násilí (zakleknutí), u něhož si musel být vědom (při uvážení svých fyzických dispozicí a subtilní postavy poškozené) toho, že může mít za následek zranění poškozené. Soud prvního stupně shledal, že za tohoto stavu byl obviněný s možným vznikem zranění („negativním zdravotním následkem“) srozuměn.
32. Stran závěru o existenci vědomostní složky zavinění lze konstatovat, že rozdílu ve fyzických dispozicích musel být obviněnému na první pohled zřejmý (poškozená je vysoká 158 cm a váží 45 kg – viz protokol o prohlídce těla č. l. 13), v důsledku čehož si musel být vědom i té možné eventuality, že z jeho jednání může následek v podobě zranění poškozené v rozsahu odpovídajícím ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku povstat. Z hlediska složky volní dostačuje připomenout, že srozuměním se ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Nepochybily proto soudy nižších stupňů, pokud dovodily, že se obviněný svého jednání dopustil v nepřímém (eventuálním) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
33. Již nad rámec této argumentace lze dodat, že pokud by obviněný skutečně měl v úmyslu pouze pacifikaci poškozené, při znalosti těchto okolností by nepoužil takové intenzity síly, která vedla až k nalomení žebra poškozené. Nadto proti obhajobě obviněného, že jeho úmysl směřoval pouze k ukončení konfliktu, stojí již zmiňovaná skutečnost, že poté, kdy poškozenou zaklekl, jí strkal hlínu a trsy trávy do úst a tlačil jí hlavu do hlíny, což rozhodně nebylo nutné k zamezení její údajné agrese vůči jeho rodičům.
34. Oproti svému řádnému opravnému prostředku (č. l. 221), v němž tvrdil, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví, a to ani „trestného činu ublížení na zdraví z pochopitelné pohnutky“ (viz bod 6. unesení odvolacího soudu), se obviněný ve svém dovolání alternativně domáhá toho, aby jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a (patrně odst. 1) tr. zákoníku, neboť jednal v omluvitelném hnutí mysli a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené.
35. Požadavku na takové právní posouzení skutku dovolatele při zjištěních soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, zjevně nelze vyhovět. Pro posouzení činu v podobě privilegované skutkové podstaty upravené §146a tr. zákoníku musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli nebo být důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Uvedené okolnosti však v projednávané věci nebyly shledány. Již proto, že poškozená konflikt nevyvolala, nelze hovořit o žádném jejím zavrženíhodném jednání. Co se týče spáchání činu v jiném omluvitelném hnutí mysli, dostačuje poukázat na skutečnost, že obviněný ve svém dovolání nikterak nezdůvodňuje, jaké skutečnostmi by existenci tohoto zvláštního psychického stavu měly odůvodňovat.
36. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že tento své námitky hmotněprávního charakteru, vybudoval sekundárně na zcela jiném skutkovém základě, než z něhož při posouzení jeho jednání vyšly soudy obou stupňů v dovoláním napadených rozhodnutích. Podstatou jeho mimořádného opravného prostředku je snaha o prosazení jiné (výhodnější) skutkové verze. Takto koncipované dovolání není způsobilé obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Protože se obviněný s obsahovým zaměřením deklarovaného důvodu zcela rozešel, rozhodl o něm Nejvyšší soud způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b.
37. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 5. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu