ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.719.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 719/2019-1143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11, 2017, č. j. 4 To 181/2016-1052, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 30/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 10. 2015, č. j. 1 T 30/2010-964 , byl obviněný R. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely č. 96/1999 Sb., účinného do 30. 6. 2008 a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., účinného do 30. 6. 2008 a této trestné činnosti se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
společně a po předchozí vzájemné dohodě v XY, v přesně nezjištěné době, podzimu roku 2005, nejpozději však do konce srpna 2006, jako policisté zařazení na SKPV v XY, po M. B., nar. XY, do 11. 6. 2008, jedinému společníku a jednateli společnosti A., IČ: XY, v úmyslu obohatit se, požadovali přesně nezjištěnou částku ve výši nejméně 200 000 Kč s tím, že za tuto částku jsou schopni ovlivnit průběh probíhajícího trestního řízení vedeného na Policii ČR, OŘ, SKPV XY pod ČTS: ORTP-2414/KPV-OHK-2005, ve kterém byl M. B. veden jako podezřelý ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., tak, aby toto trestní řízení bylo ukončeno v jeho prospěch, kdy z toho důvodu jim M. B. na parkovišti u P. v XY, ve služebním vozidle PČR požadovanou částku předal a následně od přesně nezjištěné doby roku 2006 do blíže nezjištěné doby v prosinci 2007, s výjimkou obžalovaného A. Ř., který tak činil nejpozději do 31. 8. 2006, na různých místech v XY po M. B. požadovali, přičemž obžalovaný M. tak činil prostřednictvím obžalovaných Ř. a T., aby jim předával finanční hotovost pod příslibem, že proti němu nebude v budoucnu ze strany PČR SKPV – OHK vedeno trestní stíhání a budou mu poskytovány informace týkající se trestné činnosti v oblasti soukromého podnikání s motorovými vozidly, kdy M. B. z tohoto důvodu uvedeným policistům ve svém autobazaru A., se sídlem XY, ale i na jiných místech předal v nejméně deseti případech částku vždy nejméně 30 000 Kč, přičemž takto jednali v rozporu s obsahem služební přísahy podle §6 odst. 2 a §28 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 186/1992 Sb., obžalovaní T. a M. po 1. 1. 2007 v rozporu s obsahem služebního slibu podle §17 odst. 3 a §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb.
2. Obviněný byl za tuto trestnou činnost odsouzen podle §160 odst. 3 tr. zák. ve znění zákona č. 122/2008 Sb. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkonu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně byl zrušen výrok o trestu, jenž byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 3. 2013, č. j. 4 T 2/2011-300, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2015, č. j. 4 To 237/2013-344, který nabyl právní moci dne 25. 5. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 400 000 Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných R. T. a A. Ř. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili na náhradě škody poškozenému M. B. škodu ve výši 500 000 Kč. Ten byl se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 11, 2017, č. j. 4 To 181/2016-1052 , jímž odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl a současně rozhodl o zbývajících řádných opravných prostředcích.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Heleny Tukinské dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., když má za to, že v předcházejícím řízení došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a porušení procesních podmínek. Svědecké výpovědi poškozeného považuje za nevěrohodné, což je dáno i tím, že je proti němu vedena celá řada soudních řízení. Nevěrohodnost svědka dovozuje v návaznosti na svědecké výpovědi svědků S. a B., jelikož skutečnosti jimi uváděné jsou v rozporu s tím, co vypověděl poškozený. Z přehraných audiozáznamů nelze učinit žádný závěr o trestné činnosti. Ač se poškozený snažil cíleně obviněné Ř. a T. navést k doznání, jejich reakce žádná nebyla. To svědčí o snaze poškozeného manipulovat s důkazy a proti obviněným je „vyrobit“.
5. Dovolatel poukázal na usnesení ze dne 29. 6. 2011, č. j. 4 To 428/2010-613, v němž odvolací soud konstatoval, že je nezbytné podrobněji vyslechnout poškozeného, svědky S. a B., jakož i další osoby. Poškozený se k předávce peněz v dalším řízení nevyjádřil a odkázal na předešlou výpověď, přestože tuto skutečnost považoval odvolací soud za zásadní. Poukázal na další jím vnímaný nesoulad a novoty ve výpovědi poškozeného. Namítá, že obdobným způsobem svědkyně S. „významným způsobem posunula svou výpověď a paměť“ a svědek B. uvedl odlišný časový úsek, kdy se mu poškozený svěřil se svými problémy. Nevěrohodná jsou tvrzení, že poškozenému dával peníze. Snaží se tím potvrdit nové tvrzení poškozeného, že vybíral pro obviněné peníze z pokladny. Rozpor spatřuje v tvrzení poškozeného, jenž tvrdil, že nikdy nikoho nepověřil předáním peněz, zatímco svědek B. uvedl, že na jeho přání předával obviněnému Ř. vyšší finanční obnos. Nebylo objasněno, z jakého důvodu poškozený svědku B. předával nahrávky. Ve vzájemném rozporu jsou výpovědi svědků B. a V., pokud jde o otázku četnosti návštěv obviněných. Znalecký posudek prokazující časté výběry velkých částek není důkazem o tom, že by byly určeny obviněnému.
6. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí ze dne 8. 4. 2015, č. j. 4 To 74/2014-919, podle něhož doplněné výslechy osob svědků nic nového nepřinesly. Soud nesdělil, v čem jsou výslechy obviněných neúplné. Přepisy zvukových záznamů nemohou být důkazem, že se určitá událost stala. Prvostupňový soud nedoplnil odvolacím soudem „naznačený postup ve formě posudku z fonoskopie.“ Soudu prvního stupně vytkl, že nedoplnil dokazování tak, aby mohl dospět k jiným závěrům. Důkazy byly stejné, soud prvního stupně je pouze odlišným způsobem hodnotil, aniž by však uvedl důvod tohoto postupu. Nelogickým shledává odůvodnění odvolacího soudu, podle něhož by účetnictví společnosti A., zásadně nepřispělo k objasnění stavu věci. Předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu se mu jeví jako nadbytečné, jelikož napadeným rozhodnutím soud popřel své předchozí skutkové i právní závěry.
7. Nesdílí názor odvolacího soudu, že taktikou obhajoby bylo odvrátit pozornost od podstatných skutečností a znepřehlednit důkazní situaci. V protikladu k vnímání odvolacího soudu, považuje svědkyni S. za suverénní osobu. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který na str. 18 shrnuje rozpory ve svědeckých výpovědích, přestože následně činí závěr o jejich věrohodnosti.
8. Podle názoru dovolatele nemůže obstát ani povinnost zaplatit na náhradě škody částku 500 000 Kč. Adhezní výrok není odůvodněn konkrétními předávkami peněz. Tvrzené výběry nebyly nijak prokázány, jelikož účetnictví nebylo k dispozici. Soud prvního stupně postupoval v rozporu s §264 odst. 1 tr. ř., neboť dokazování neprovedl vyčerpávajícím způsobem. Tím porušil právo obviněného na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř., jejich rozhodnutí jsou překvapivá a nemají oporu v důkazní situaci. V rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti je postup soudů, pokud při nezměněné důkazní situaci dospěly k odlišným závěrům.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 4 To 181/2016-1052 a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil dále všechna obsahově navazující rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zástupce se k obviněným podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po vyjádření se k obsahovému zaměření uplatněných dovolacích důvodů a námitek, jež obviněný uvedl, sdělil, že dovolatel nalézacímu a odvolacímu soudu fakticky vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů (výhradně svědeckých výpovědí, které byly soudy vyhodnoceny v jeho neprospěch), přičemž předkládá své vlastní přehodnocení vybraných důkazů, za současného zpochybnění věrohodnosti označených svědků, a usiluje o zcela odlišnou a pro obviněného příznivou verzi skutkového stavu věci, než ke které dospěly soudy nižších stupňů. Dovolání obviněného přitom neobsahuje jedinou námitku, kterou by fakticky vytýkal nesprávnost hmotněprávního posouzení. Podstatou jeho dovolání je polemika s hodnocením důkazů soudy a vlastní způsob posouzení důkazů, při němž odmítal veškerá pro závěr o jeho vině relevantní skutková zjištění učiněná soudy a prosazoval vlastní skutkovou verzi.
11. Státní zástupce poukázal na to, že obviněný vyjádřil svou nespokojenost s procesním postupem nalézacího a odvolacího soudu, a to v tom směru, že byť odvolací soud v usnesení ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 4 To 74/2014 soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování o označené důkazy, Okresní soud v Teplicích v intencích tohoto pokynu nepostupoval, všechny důkazy neopatřil a rozhodl i bez tohoto doplnění, což odvolací soud následně akceptoval. Tím své námitky zaměřil výhradně proti procesu dokazování, v němž spatřoval porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a taktéž §264 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce se přiklání ke stanovisku obou soudů nižších instancí. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces, do něhož mělo být podle obviněného zasaženo, je rozhodný požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. ř. I tento požadavek byl v rozhodnutích obou soudů nižší instance v projednávané věci naplněn.
12. Státní zástupce připustil, že soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy, jejichž provedení mu bylo uloženo odvolacím soudem v usnesení ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 4 To 74/2014, přičemž odvolací soud tento stav následně akceptoval. V návaznosti na to uvedl, že odvolací soud může dojít k závěru, že skutkové zjištění soudu prvého stupně jsou nejasná, neúplná anebo vzbuzují pochybnost o jejich správnosti a v takovém případě může vytknout chyby při hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru dopustil soud prvého stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností ap.). K tomu je odvolací soud oprávněný dát soudu prvého stupně závazné pokyny k opětovnému provedení některých důkazů anebo k provedení důkazů nových. Není však oprávněn dávat nižšímu soudu závazné pokyny, k jakým závěrům má dojít při hodnocení jednotlivých důkazů, ani na to, jaké celkové skutkové zjištění má učinit.
13. Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 4 To 74/2014 je zjevné, že věc byla (opětovně) nalézacímu soudu vrácena především z důvodů pochybení v hodnocení důkazů a pro zjevný nesoulad mezi skutkovými a právními závěry, k nimž nalézací soud dospěl. Hodnocení některých důkazů soud prvého stupně zcela pominul (v prvé řadě výpovědi samotných obviněných). Skutkové závěry v předcházejícím zprošťujícím rozsudku neodpovídaly výsledkům provedeného dokazování. Pokyn k doplnění dokazování daný odvolacím soudem pak vyzníval tak, že k němu mělo dojít v intencích zrušujícího usnesení krajského soudu. Vzhledem k uvedenému se státnímu zástupci nejeví zásadním to, že ve věci nalézací soud následně nepřistoupil k výslechu dvou svědků, kteří nadto neměli ani vypovídat k podstatě věci (jen k možným stykům mezi poškozeným a obviněnými), přičemž jeden z těchto svědků byl v předchozím průběhu řízení slyšen. Pokyn vztahující se k účetnictví společnosti A., byl dán nikoli jako striktní (jehož realizace v praxi by ostatně byla problematická), ale v kontextu opatření listinných důkazů z jiných soudních spisů (trestních i civilních) k ekonomické situaci obviněného a jím vedené společnosti A. Reálnost možnosti poškozeného k disponování s peněžními prostředky v objemu, který měl být obviněným vyplacen v souvislosti s jejich trestnou činností, byla prokázána z jiných důkazů ve věci provedených (znalecký posudek a výpisy z bankovních účtů ovládaných poškozeným). Zkoumání účetnictví společnosti A., pro posuzovanou trestnou činnost úředních osob se státnímu zástupci jeví zcela nadbytečné, jelikož stav hospodaření společnosti neměl na možnosti poškozeného uplácet obviněné zásadní vliv.
14. Státní zástupce rozvedl, že za vadu řízení lze považovat situaci, jestliže soud prvního stupně neprovedl dokazování v rozsahu, ve kterém k tomu byl odvolacím soudem zavázán. Vždy je však třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem a k významu, jaký může mít nečinnost nalézacího soudu na vlastní skutkové závěry a na výrok o vině. V případě obviněného předmětná námitka, odvolatelem výslovně uplatněná, byla součástí posouzení odvolacího soudu, který ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř. přezkoumal otázku, zda a v jakém rozsahu nalézací soud dodržel jeho pokyn provést konkrétní důkazy. Výsledek tohoto přezkumu se projevil v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu sp. zn. 4 To 181/2016, přičemž soud sice konstatoval nesplnění jeho pokynu soudem prvního stupně, nepovažoval je však za podstatnou vadu řízení. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce zastává názor, že přes existenci jistého procesního pochybení, do práva na spravedlivý proces nebylo zasaženo. Neprovedení výslechu dvou původně odvolacím soudem v jeho zrušujícím usnesení označených svědků nemohlo ovlivnit soudní rozhodnutí ve věci a ani zásadně zasáhnout do spravedlivě vedeného trestního řízení. Dodal, že obviněný na výslechu těchto svědků ani netrval (spoluobviněný se dokonce výslovně domáhal vynesení rozhodnutí bez slyšení těchto svědků).
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože je obviněný podal z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř. Vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
25. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., jelikož má za to, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud zamítl jeho odvolání, jelikož v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Přestože obviněný deklaruje vadu nesprávného právního posouzení skutku, neuplatnil jedinou námitku, která by tento závěr umožňovala přijmout. V rámci takto uplatněného důvodu dovolání lze totiž v zásadě namítat to, že skutek, tak jak byl soudem prvního stupně, potažmo soudem odvolacím, právně kvalifikován, nevykazuje znaky žádného trestného, nebo vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl obviněný uznán vinným. Zásadně však platí, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze uplatňovat nedostatky, jimiž obviněný brojí proti kvalitě skutkových zjištění, rozsahu provedeného dokazování nebo správnosti procesního postupu soudu.
26. Obviněný opakovaně uplatnil námitky, jimiž se zabýval jak soud prvního stupně, tak soud odvolací na podkladě řádného opravného prostředku dovolatele. Pokud hodnotící úvahy soudů nekorespondují s představami obviněného, není to způsobilý dovolací důvod. Námitky skutkového a procesního charakteru nelze úspěšně uplatňovat jak v rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k obsahovému zaměření dovolacích námitek lze proto souhrnně konstatovat, že tyto nejsou způsobilé deklarovaný dovolací důvod věcně naplnit a tím ani založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
27. Co do skutkové roviny totiž jako obecný princip platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Nejvyšší soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
28. Jak plyne již z uvedeného, jediná výjimka spočívající v tom, že by skutkový stav, který byl soudem zjištěn, byl založen na očividném nesouladu s obsahem důkazů, které ve věci soudy provedly, v důsledku čehož by v procesu hodnocení důkazů došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, by mohla založit důvodnost skutkových námitek obviněného.
29. Vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a v řízení soudy provedenými důkazy by však bylo zatíženo jen takové rozhodnutí, u něhož by bylo možné důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
30. Lze zdůraznit, že námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými a potažmo právními závěry na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé obviněný jednak nevznesl, jednak – i tehdy pokud by ji explicitně uplatnil – by ji nebylo možné dát za pravdu. Polemika dovolatele se skutkovými zjištěními soudů a jeho nářky v rovině procesních nedostatků (především porušení pravidel §2 odst. 5, 6 tr. ř.), se ocitá na úrovni běžných odvolacích námitek, z jejichž obsahu žádným způsobem neplyne, že by ve věci byla dotčena ústavněprávní rovina věci; teprve na ní by byl nucen dovolací soud reagovat a přezkoumávat skutkové závěry odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně.
31. Pokud jde o námitky procesního charakteru, lze doplnit následující. Obviněný porušení práva na spravedlivý proces spatřuje konkrétně v tom, že „[h]odnocení dokazování je provedeno na základě stejných důkazů, (soud prvního stupně) pouze učinil v posledním rozhodnutí jiný názor, aniž by uvedl, co jej k tomu vedlo a z čeho čerpal.“ Dále namítá, že odvolací soud na podkladě kasačního rozhodnutí ze dne 8. 4. 2015, č. j. 4 To 74/2014-919, uložil soudu prvního stupně závazné pokyny, jakým způsobem má hodnotit v řízení provedené důkazy.
32. Odvolací soud je soudem příslušným k přezkumu rozsudků prvostupňového soudu. Může odvolání zamítnout nebo napadený rozsudek zrušit a sám rozhodnout nebo, jako v tomto konkrétním případě, napadený rozsudek zrušit a vrátit zpět soudu prvního stupně k novému rozhodnutí ve věci. V případě zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně je odvolací soud povinen v odůvodnění vysvětlit, v čem spatřuje nedostatky napadeného rozsudku a proč je nemohl odstranit sám odvolací soud. Pokud by odvolací soud neuvedl, v čem spatřuje nedostatky rozsudku soudu prvního stupně a pouze věc bez dalšího vrátil, nalézací soud by netušil, jaké nedostatky má zhojit. Z logiky věci tak odvolací soud musí uvést konkrétní nedostatky zjištěné v rozsudku soudu prvního stupně či jeho rozporuplné pasáže, aby tak soud prvního stupně tyto chyby napravil. Soud prvního stupně nemusí provádět celé hlavní líčení znovu, jestliže byl napadený rozsudek zrušen jen proto, že soud prvního stupně se v jeho odůvodnění nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, např. hodnotil provedené důkazy vadně nebo neúplně, nevypořádal se s tzv. opomenutými důkazy, došlo k pochybení pouze při právním posouzení jinak řádně zjištěného a odůvodněného skutkového stavu, apod. (viz Šámal, P. a kol., Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012. s. 3081).
33. Přestože odvolací soud sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o své správnosti, na základě čehož následně dospěje odvolací soud k závěru o neslučitelnosti napadeného rozhodnutím s §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud může v takovém případě vytknout vady při hodnocení důkazů, jichž se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), není však oprávněn dávat mu závazné pokyny, k jakým závěrům má dojít při hodnocení jednotlivých důkazů.
34. V projednávané věci Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 8. 4. 2015, č. j. 4 To 74/2014-919 neukládal soudu prvního stupně žádné závazné pokyny, jakým způsobem má v řízení provedené důkazy hodnotit. Odvolací soud konstatoval, že skutkové závěry soudu prvního stupně (nedostatky odvolacím soudem blíže rozvedené na str. 4-8) „opětovně neodpovídají výsledkům dosud provedeného dokazování, jsou nejméně předčasné a zprošťující výrok tak obstát nemůže. Soud prvého stupně sice provedl v hlavním líčení poměrně rozsáhlé dokazování, nicméně přesto dokazování zůstalo i v této fázi neúplným s tím, že z důkazů dosud provedených vyvodil buď nesprávné či dokonce žádné závěry, ačkoli tak učinit měl, některé důkazy nehodnotil vůbec, konkrétně výpovědi obžalovaných.“ (str. 4 usnesení odvolacího soudu).
35. Postupem odvolacího soudu nemohlo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, neboť odvolací soud postupoval podle §254 tr. ř. a v souladu se smyslem odvolacího řízení přezkoumal, zda nalézací soud učinil jasná skutková zjištění, vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a přihlédl přitom k podstatnému obsahu provedených důkazů. Pokud této povinnosti nalézací soud nedostál, rozhodl odvolací soud opakovaně (v dané věci rozhodoval celkem třikrát) o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, aniž by mu uděloval závazné pokyny k hodnocení důkazů, které je doménou nalézacího soudu. Aby se jednalo o závazné pokyny, v odůvodnění usnesení odvolacího soudu by muselo být stanoveno, jak má případný důkaz soud prvního stupně hodnotit, k jakým závěrům má dojít nebo jak má rozhodnout. To, že odvolací soud považuje hodnocení důkazů za nepřesvědčivé a neúplné, nelze považovat za závazný pokyn soudu prvního stupně. Odvolací soud tímto toliko poukázal na nedostatek argumentace soudu prvního stupně, který by odůvodnil jím vydané rozhodnutí, kdy hodnocení důkazů nebylo souladné s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
36. Pokud jde o dílčí výhradu dovolatele, že obviněný nedoplnil dokazování způsobem, jenž odvolací soud nastínil, je třeba uvést, že ze shora uvedeného plyne, že primárním důvodem postupu odvolacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. byly vady v hodnocení provedených důkazů, tedy primárně nesprávnost jeho skutkových závěrů. Aniž by dovolací soud popíral, že z obsahu ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. skutečně plyne povinnost nalézacího soudu doplnit dokazování způsobem a v rozsahu, který mu uložil odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí, musí zmínit, že v některých situacích toto bude neproveditelné (zejména ukáže-li se, že požadovaný důkaz již nelze opatřit a provést – např. úmrtí svědka), což nemůže vést k závěru, že by nalézací soud nemohl rozhodnout. Obdobně lze připustit vydání rozhodnutí nalézacím soudem v případech, kdy tento zjistí, že již na podkladě v řízení provedených důkazů, a tudíž i bez provedení veškerých důkazů, jejichž provedení mu odvolací soud uložil, mu stávající důkazní stav umožňuje ve věci rozhodnout způsobem, při němž odstraní nedostatky a vady, které mu byly vytčeny odvolacím soudem v jeho kasačním rozhodnutí.
37. Pakliže stávající důkazní situace, tj. rozsah již provedeného dokazování, umožnila soudu prvního stupně reagovat na konkrétní výhrady odvolacího soudu a zjistit skutkový stav věci v rozsahu požadavku §2 odst. 5 tr. ř., pak neprovedení dokazování v rozsahu vymezeném v odůvodnění předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu sice zakládá porušení §264 odst. 1 tr. ř., podle něhož je soud prvního stupně povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, avšak zmíněný postup nalézacího soudu za takového stavu věci nelze pokládat za podstatnou vadu řízení ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., pro kterou by bylo nezbytné odvoláním napadený rozsudek zrušit. Ostatně v uvedeném směru věc vyhodnotil i soud odvolací, který se otázce neprovedení důkazů soudem prvního stupně a vlivem označené vady na učiněné skutkové a právní závěry v odůvodnění svého rozsudku vcelku podrobně zabýval (str. 15 a násl.) V této situaci pak není ani důvod dovozovat, že došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť k takovému porušení dochází jen tehdy, pokud lze dospět k závěru, že řízení jako celek bylo nespravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (ke vztahu odst. 1 a 3 článku 6 Úmluvy viz poslední judikatura ESLP).
38. Nadto je třeba konstatovat, že dílčí výhrady dovolatele (stran neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru fonoskopie) nemají v napadeném rozhodnutí oporu. Rozhodnutí odvolacího soudu nevyznívá natolik striktně, jak jej obviněný prezentuje v podaném dovolání. Odvolací soud totiž toliko konstatoval, že „[k] původu a úplnosti nahrávek, jakož i k osobám hovořícím, má-li o nich soud prvého stupně pochybnosti, lze provést jistě důkazy další, počínaje svědeckým výslechem poškozeného a konče znaleckými posudky (např. fonoskopie) apod.“ (str. 6 usnesení odvolacího soudu na č. l. 921v.). Ostatně poukázat lze i na fakt, že sám dovolatel hovoří o tom, že soud prvního stupně nesplnil „naznačený postup ve formě posudku z fonoskopie.“ V uvedeném směru lze odkázat i na to, co již uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, tj. že obhajoba (zde obhájce dalšího obviněného) soudu prvního stupně ve stadiu řízení po druhém kasačním zásahu a vrácení věci odvolacím soudem nevytýkala, že by nedostál pokynům odvolacího soudu [obhájce obviněného A. Ř. JUDr. Eduard Bruna, Ph.D., výslovně uvedl, že „nalézací soud není tak striktně vázán názory odvolacího soudu, odkazuji na §2 odst. 5 tr. řádu věta poslední.“ (viz protokol z hlavního líčení konaného dne 29. 10. 2015, č. l. 954)].
39. Postupem soudu prvního stupně, jakož i navazujícího postupu soudu odvolacího proto nemohlo dojít ani k obviněným vytýkanému porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti. Zásada ústnosti znamená, že důkazy musí být prováděny v ústní formě a každý z účastníků řízení má právo se ke všem skutečnostem vyjádřit. Podle zásady bezprostřednosti je soud povinen rozhodovat na základě před ním provedených důkazů. Obě tyto zásady spolu navzájem úzce souvisí. Veškeré důkazy, ze kterých byly následně vyvozovány skutkové závěry, byly provedeny před soudem prvního stupně v hlavních líčeních a ke všem provedeným důkazům se mohl každý z obviněných, jakož i jejich zástupců vyjádřit. Skutečnost, že soud prvního stupně ve svém posledním rozhodnutí ve věci některé důkazy interpretoval odlišně od prvního rozhodnutí ve věci, neporušuje zásady ústnosti a bezprostřednosti. Soud prvního stupně pracoval stále se stejnými důkazy, které provedl v hlavním líčení, a účastníci měli možnost se k nim vyjádřit. Naopak neprovedl žádné nové důkazy, ke kterým by se účastníci řízení vyjádřit nemohli, čímž by mohly být porušeny výše zmíněné zásady.
40. Pokud dále obviněný vznesl námitku stran správnosti adhezního výroku (podle níž „[n]emůže obstát ani závěr o povinnosti zaplatit na náhradě škody částku 500 000 Kč“ pro obviněným v podaném dovolání blíže rozvedené důvody), je tato výhrada zcela bezpředmětná, jelikož Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 4 To 181/2016-1052, rozhodl stran napadeného adhezního výroku tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného M. B. s jím uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vzhledem k tomu, že mu uplatněný nárok, a to ani z jeho části, nepřiznal, a odkázal ho na civilní řízení, nemohl své rozhodnutí zatížit obviněným vytýkanou vadou (viz str. 5 dovolání).
41. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., dovolatel ve svém podání vůbec nevymezil, v jaké alternativě ho uplatňuje a jaké skutečnosti by pro jeho věcné naplnění měly svědčit. O první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
42. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu dovolací soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu než je upraven v §265b.
43. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu