ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.96.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 96/2019-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 8 To 337/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 111/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 8 To 337/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 19 T 111/2018.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 19 T 111/2018, bylo rozhodnuto tak, že se podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v §171 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného P. B., pro skutek spočívající v tom, že „poté, co společnost ŠkoFIN s. r. o., IČ: 458 05 369, se sídlem Praha 5, Pekařská 6, přípisem ze dne 13. 8. 2015, který byl doručen společnosti Sales Growth Czech s. r. o., IČ: 24717452, dne 17. 8. 2015, odstoupila v důsledku nehrazení splátek po dobu delší než jeden měsíc ke dni 13. 9. 2015 od Smlouvy o úvěru č. XY, uzavřené dne 12. 12. 2012 mezi společností ŠkoFIN s. r. o., IČ: 45805369 a společností Sales Growth Czech s. r. o., IČ: 24717452, jejímž předmětem bylo vozidlo tov. zn. Škoda Fabia kombi XY (a7) 132 kW, VIN: XY, RZ: XY, v celkové pořizovací hodnotě 409.900 Kč, v rámci které byla společnost Sales Growth Czech s. r. o., IČ: 24717452 povinna hradit kupní cenu v 36 měsíčních splátkách ve výši 12.119,11 Kč, včetně pojistného a ve věci byl sjednán zajišťovací převod vlastnického práva ve prospěch společnosti ŠkoFIN s. r. o., vědom si, že v důsledku nehrazení splátek společnost ŠkoFIN s. r. o. od Smlouvy o úvěru č. XY odstoupila a vyzvala k vrácení vozidla, předmětné vozidlo nadále po datu 13. 9. 2015 opakovaně užíval, a to až do dne 12. 1. 2018, kdy bylo vozidlo zajištěno společností ŠkoFIN s. r. o., přičemž k datu odstoupení od smlouvy ze strany ŠkoFIN s. r. o. ke dni 13. 9. 2015 bylo uhrazeno pouze 29 splátek a neuhrazením zbylých splátek byla poškozené společnosti ŠkoFIN s. r. o., IČ: 45805369, se sídlem Pekařská 635/6, Praha 5, způsobena škoda ve výši 22.504,65 Kč a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 51 T 157/2016, ze dne 31. 5. 2017, s nabytím právní moci dne 27. 9. 2017, uznán vinným pro trestný čin zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let“ , čímž měl spáchat přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku, postupuje Úřadu městské části Praha 5, neboť skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek proti majetku podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích v platném znění.
2. Stížnost, kterou proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 8 To 337/2018, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
II.
3. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) a l ) tr. ř.
4. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že důvodem pro postoupení věci Obvodním soudem pro Prahu 5 bylo zjištění, že v důsledku jednání obviněného společnosti ŠkoFIN, s. r. o. žádná škoda nevznikla. Soud prvního stupně připustil, že pro výpočet způsobené škody byly řádně použity postupy ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001, upozornil však na špatné početní operace s tím, že nebyl řádně stanoven koeficient vycházející z poměru pořizovací ceny předmětu leasingu a zjištěné prodejní ceny. Za druhou chybu ve výpočtu označil soud skutečnost, že do něj nebyly zahrnuty veškeré částky poukázané na úhradu leasingu. Soud pak svým výpočtem dospěl k výsledné záporné škodě. Zabýval se i otázkou, zda by při zachování totožnosti skutku bylo možno posoudit jednání obviněného jako jiný trestný čin, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. Dovodil, že by jednání obviněného mohlo být posouzeno jako přestupek proti majetku podle §8 odst. 2 zákona č. 251/2016 Sb., a proto věc postoupil Úřadu městské části pro Prahu 5.
5. Ve stížnosti proti tomuto usnesení státní zástupkyně předestřela stížnostnímu soudu názor, že obviněný svým jednáním skutkovou podstatu jmenovaného přečinu naplnil, neboť si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil škodu nikoli nepatrnou, tedy škodu dosahující částky 35.240,60 Kč.
6. Městský soud v Praze názoru státní zástupkyně nepřisvědčil a podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Přiklonil se totiž, pokud jde o výši škody, k závěrům soudu prvního stupně, které označil za podložené a přesvědčivě odůvodněné. Podle jeho hodnocení obvodní soud rovněž vyložil dostatečně své úvahy, na základě kterých dospěl k tomu, že se nejedná o trestný čin, avšak může se jednat o přestupek proti majetku. S odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe stížnostní soud uzavřel, že jednání obviněného nelze považovat za natolik společensky škodlivé, aby vyvolalo trestní odpovědnost.
7. S uvedenými závěry soudů nižších stupňů dovolatel nesouhlasil, přičemž zpochybnil správnost postupu při stanovení výše škody. Uvedl, že v tomto směru je třeba vycházet z §137 tr. zákoníku a ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001, publikovaného pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr. Při užití výpočtu v souladu s uvedeným stanoviskem je třeba dospět k závěru, že obviněný svým jednáním způsobil společnosti ŠkoFIN, s. r. o. škodu ve výši 35.184,- Kč. Uvedený výpočet byl proveden v souladu s matematickým vzorcem představeným v článku s názvem „Výše škody při zpronevěře předmětů leasingu“, který byl publikován v periodiku Trestně právní revue, roč. 2010, č. 7, s. 211-215. Uvedený výsledek se pouze mírně liší od částky 35.240,60 Kč, kterou státní zástupkyně uváděla ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž tato odchylka je dána zaokrouhlováním, případně odlišným, avšak nikoliv nesprávným způsobem výpočtu.
8. Pořizovací cena vozidla byla v hodnotě 409.900,- Kč. Hodnota vozidla určená podle hledisek §137 tr. zákoníku je hodnota vozidla v době spáchání trestného činu zpronevěry, stanovená ve znaleckém posudku z oboru ekonomiky ve výši 264.700,- Kč, což je 64,5767 % pořizovací hodnoty vozidla. Zisk leasingové společnosti je vypočten jako poměr mezi skladbou splátek a akontace ve výši 476.507,96 Kč a pořizovací cenou vozidla 409.900,- Kč, tedy 13,98 %. Procentuální ponížení hodnoty vozidla v době spáchání trestného činu je možné z výše uvedených důvodů jen o poměrnou část z hodnoty 413.172,19 Kč (souhrn uhrazených splátek včetně akontace), tedy o částku 355.417,53 Kč (redukováno o poměr zisku leasingové společnosti, příp. dalších součástí hrubých splátek, které se nezapočítávají na splácení hodnoty předmětu leasingu). K finálnímu stanovení výše škody se poté tato hodnota procentuálně poníží na 64,58 %, tj. na rozsah odpovídající snížení hodnoty předmětného vozidla v době spáchání činu oproti hodnotě v době jeho převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy, celkově 229.516,91 Kč a odečte se od hodnoty předmětu leasingu v době spáchání trestného činu zpronevěry (264.700,- Kč), načež vyjde výše škody zaokrouhleně na celé jednotky 35.183,- Kč.
9. Jestliže je výše škody definována částkou 35.184,- Kč při zjištění, že obviněný užíval vozidlo neoprávněně po datu 13. 9. 2015 v řádech několika měsíců, resp. let, poté, co si byl vědom, že leasingové splátky nejsou hrazeny, a rovněž poté, co leasingová společnost odstoupila od smlouvy a požadovala vrácení vozidla, není podle nejvyššího státního zástupce prostor pro užití zásady subsidiarity trestní represe. Tvrzení obviněného, že vozidlo nechal stát volně před domem, bylo jednoznačně vyvráceno, a to i záznamy o policejních kontrolách v rámci zájmového období, tedy ve dnech 18. 9. 2016, 28. 10. 2016 a 12. 1. 2017, při kterých byl obviněný kontrolován jako řidič tohoto vozidla.
10. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jednání obviněného nenaplňuje zákonné znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jedná se proto o rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku, které bylo zapříčiněno nesprávným stanovením výše škody.
11. Nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 8 To 337/2018, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 19 T 111/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí, a aby v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř. ].
12. Obviněný nevyužil svého práva a k podanému dovolání se nevyjádřil.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 8 To 337/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
16. Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
20. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. V návaznosti na výše uvedené možno konstatovat, že dovolatel vznesl argumentaci pod uplatněné dovolací důvody formálně podřaditelnou. Podstata této argumentace spočívá (stručně řečeno) v tom, že soudy nižších stupňů chybně vypočítaly výši škody, kterou měl způsobit svým jednáním, v důsledku čehož učinily vadný úsudek, že podle nich nebyly naplněny znaky žalovaného (či jiného) trestného činu, a následně nesprávně rozhodly o postoupení věci.
22. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
23. Především je na místě konstatovat, že (jak správně dovodil soud prvního stupně) v uvedené věci je při výpočtu škody nutno vyjít z již výše zmíněného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001, publikovaného pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr., z něhož plyne, že při spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku platí, že pokud leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek, je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak v takovém případě je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání trestného činu určená podle hledisek stanovených v §137 tr. zákoníku, od nichž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy. Leasingovými splátkami nájemce uhrazuje nejen cenu, za kterou pronajímatel pořídil předmět leasingu, nýbrž i další položky spojené s pronájmem věci formou leasingu (např. náklady pojištění, úroky, poplatky za zvláštní služby) a zisk leasingové společnosti. Proto nelze veškeré uhrazené leasingové platby odečíst od ceny předmětu leasingu v době spáchání činu. Tímto postupem by nakonec mohlo dojít k situaci, kdy úhrn všech splátek zaplacených nájemcem ke dni neoprávněné dispozice s pronajatou věcí by převýšil cenu této věci. Jinak řečeno, uhrazené leasingové platby je nutno odečítat oproštěné od (v předchozí větě uvedených) položek spojených s pronájmem věci, čímž se dospěje k čistým leasingovým splátkám.
24. Nutno sice upozornit na skutečnost, že v dané věci nejde o (finanční) leasing, nýbrž o koupi věci na úvěr, to však neznamená, že by aplikace judikaturních východisek vymezených v citovaném stanovisku byla nesprávná. Ve své podstatě jde totiž v zásadě o analogické situace. Proto je třeba rozvedená východiska na posuzovaný případ vztáhnout a použít.
25. Základními údaji jsou pořizovací cena vozidla a jeho obvyklá cena v době zpronevěry s přihlédnutím k faktickému opotřebení. V tomto směru dovolatel nečiní žádných výtek a jeho závěry odpovídají závěrům soudů prvního stupně. Za této situace nemá Nejvyšší soud důvodu ve stávající fázi řízení tyto údaje přezkoumávat.
26. Dalším výchozím údajem pro výpočet škody jsou výše popsané čisté splátky úvěru. Za ty nelze (jak mylně dovodil soud prvního stupně, potažmo stížnostní soud, jenž jeho závěry aproboval) považovat splátky úvěru pouze bez té části, která představuje platby pojištění. Součástí důkazní materie je na č. l. 26 splátkový kalendář k úvěrové smlouvě, z něhož je dobře patrné složení jednotlivých splátek (jistina, úrok a další platby), a tedy jaké částky lze v případě jednotlivých splátek považovat za čisté. Skutečnosti z uvedených listinných důkazů plynoucí však nalézací soud, potažmo soud stížnostní, pominul a neučinil při výpočtu škody předmětem svých úvah.
27. Jinak řečeno, na základě výše vymezených pravidel výpočtu škody dospěl dovolací soud při porovnání s údaji, z nichž vycházel soud prvého stupně, k závěru, že tento soud pochybil tím, že opomněl, že čisté splátky nemohou obsahovat kromě pojistného taktéž úroky. Vycházel totiž z položky pravidelná měsíční splátka úvěru ve výši 10 959,- Kč (viz č. l. 21). Ze splátkového kalendáře k úvěrové smlouvě (viz č. l. 26) ovšem plyne, že tato měsíční splátka ve výši 10 959,11 Kč je oproštěna toliko od pojistného, avšak zahrnuje úroky. Lze tak dovodit, že výpočet učiněný nalézacím soudem, v němž dospěl k záporné výsledné částce (- 2113,23 Kč) nemůže být správný. Při aplikaci výše uváděného stanoviska na konkrétní okolnosti dané věci, zejména při zohlednění skutečností vyplývajících ze zmíněného splátkového kalendáře (z něho je v rámci jednotlivých splátek patrné mj. vymezení jistiny a úroků, přičemž úroky tvořily zvláště z počátku splácení významnou část jednotlivých splátek, např. první splátka byla tvořena z jistiny ve výši 7562,41 Kč a úroků ve výši 3396,70 Kč, desátá splátka byla složena z jistiny ve výši 8297,34 Kč a úroků ve výši 2661,77 Kč, dvacátá splátka byla složena z jistiny ve výši 9197,99 Kč a úroků ve výši 1761,12 Kč) nutno učinit závěr, a to aniž by bylo nezbytné provádět konkrétní výpočet (v tomto směru postačí odkázat na podané dovolání a výpočet v něm provedený), že škoda podstatně převyšuje částku 5.000,- Kč, která představuje spodní hranici škody nikoli nepatrné (§138 odst. 1 tr. zákoníku).
28. Dále je na místě upozornit na to, že soudy nižších stupňů se za situace, kdy učinily závěr, že skutek nenaplňuje znaky žalovaného ani jiného trestného činu nadbytečně zabývaly otázkou subsidiarity trestní represe. Úvahy týkající se této zásady totiž mají své místo tehdy, jestliže soudy učiní závěr o tom, že formální znaky konkrétního trestného činu byly naplněny. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pokud již soudy ve svých rozhodnutích uplatnění zásady subsidiarity trestní represe řešily, pak nepostupovaly důsledně v mezích stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož „trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“ Především totiž náležitě nehodnotily konkrétní okolnosti posuzovaného případu, jak na to důvodně poukázal dovolatel.
29. Důsledkem rozvedených skutečností je zjištění, že soud prvního stupně naplnil svým rozhodnutím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., jelikož nesprávně v návaznosti na vadnost výpočtu škody dospěl k závěru o splnění podmínek pro postoupení věci proto, že skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek proti majetku podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích v platném znění. Stížnostní soud pak svým rozhodnutím, jímž zamítl stížnost státní zástupkyně a aproboval tak závěry soudu prvního stupně, za popsaného stavu naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
30. Soud prvního stupně se však dopustil i dalšího pochybení. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, publikovaného pod č. 19/2017 Sb. rozh. tr. „ Ve výroku, jímž se podle §222 odst. 2 tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Přitom je třeba zachovat totožnost skutku. Popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí.“ V protikladu s tímto právním názorem je výrok rozhodnutí nalézacího soudu, který převzal popis skutku z obžaloby, jenž ovšem vyjadřuje znaky trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Ani tuto vadu stížnostní soud, pokud již považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné, nenapravil.
31. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 8 To 337/2018, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 19 T 111/2018, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
32. Nejvyšší soud pouze pro úplnost připomíná, že nalézací soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu