ECLI:CZ:NS:2019:6.TZ.82.2019.1
sp. zn. 6 Tz 82/2019- 32
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Aleše Koláře a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného E. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, Slovenská republika, proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 31. 7. 1952, sp. zn. Vt 32/52, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 31. 7. 1952, sp. zn. Vt 32/52, byl porušen zákon v ustanoveních §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného E. K.
Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 31. 7. 1952, sp. zn. Vt 32/52 se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný E. K. , nar. XY v XY, okres Nitra, trvale bytem XY, Slovenská republika, zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
dne 7. 11. 1951 u svého útvaru v XY odepřel převzít vojenský stejnokroj a konat výcvik se zbraní odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení,
čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen trestního zákona z roku 1950),
neboť skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 31. 7. 1952, sp. zn. Vt 32/52, byl obviněný E. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zák.) a byl podle §270 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 2 let. Do tohoto trestu mu byla započtena vazba od 10. 11. 1951 do 31. 7. 1952.
2. Podle zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně spáchal obviněný uvedený trestný čin tím, že dne 7. 11. 1951 u svého útvaru v XY odepřel převzít vojenský stejnokroj a konat výcvik se zbraní odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Rozsudek se stal pravomocným svým vyhlášením, tedy dne 31. 7. 1952. Usnesením bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 6. 5. 1953, sp. zn. 4 T 46/52, byl trest odnětí svobody prominut s účinky amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 dle čl. II. odst. 3, přičemž se mělo za to, že obviněný nebyl vůbec trestán.
3. Ministryně spravedlnosti podala ve prospěch obviněného u Nejvyššího soudu dne 30. 9. 2019 stížnost pro porušení zákona, ve které vytkla shora uvedenému rozsudku nesprávnost výroku o vině. Poukázala na to, že obviněný byl odsouzen za to, že uplatnil právo na svobodu svědomí, které i v té době bylo garantováno §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), přičemž dále došlo k porušení §2 odst. 3 zák. č. 86/1950 Sb., trestního řádu, podle kterého bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Dále poukázala na tu skutečnost, že obviněný v předmětné trestní věci sice podal návrh na soudní rehabilitaci, ale ten byl usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně usnesením ze dne 31. 10. 1990, sp. zn. 1 Rtv 242/90, podle §4 písm. c) s použitím §9 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítnut, neboť nešlo o věc, na kterou se vztahoval v době rozhodování soudu zákon o soudní rehabilitaci. Ministryně spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 31. 7. 1952, sp. zn. Vt 32/52, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby zprostil, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
4. Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller se plně ztotožnil se závěry ministryně spravedlnosti. Poukázal na to, že pro obviněného bylo těžké domoci se spravedlnosti, kdy sice podal návrh na soudní rehabilitaci, který byl sice v té době v souladu se zákonem zamítnut, ale přesto podle mínění obhájce mohl být obviněný následně, po přijaté změně rehabilitačního zákona upozorněn na tuto změnu, která by se ho již týkala. Závěrem svého vyjádření se ztotožnil s návrhem ministryně spravedlnosti, načež dodal, že jsou dostatečné podklady k tomu, aby Nejvyšší soud mohl postupovat podle §271 odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
5. Intervenující státní zástupce se ztotožnil s obsahem přednesené stížnosti pro porušení zákona a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud této vyhověl, vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon, napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí obsahově navazující zrušil a sám rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř. a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Pouze na zvážení Nejvyššímu soudu ponechal úvahu, zda rozsudkem nevyslovit, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon rovněž v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., tr. řádu.
6. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
7. S ohledem na omezené množství listin, které měl Nejvyšší soud k dispozici (pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 31. 7. 1952, sp. zn. Vt 32/52), mohl tento z rozsudku, který byl napaden stížností pro porušení zákona konstatovat, že obviněný dne 7. 11. 1951 u svého útvaru v XY odepřel převzít vojenský stejnokroj a konat výcvik se zbraní odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Z předmětného rozsudku rovněž vyplynulo, že obviněný se ke svému jednání doznal a prohlásil, že si je vědom trestnosti svého činu a na svoji obhajobu uvedl, že odmítl výkon vojenské služby s ohledem na své náboženské přesvědčení, a že ve vazbě dospěl k přesvědčení, že jeho není správný.
8. Ze spisového materiálu Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 242/ 90, je zjišťováno, že obviněný podal dne 24. 8. 1990 žádost o rehabilitaci, avšak tento jeho návrh byl usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně usnesením ze dne 31. 10. 1990, sp. zn. 1 Rtv 242/90, podle §4 písm. c) s použitím §9 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítnut, neboť nešlo o věc, na kterou se vztahoval v době rozhodování soudu zákon o soudní rehabilitaci.
9. Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1952 za trestný čin“.
10. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval stížností pro porušení zákona napadený rozsudek vinu obviněného E. K., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.
11. Nejvyšší soud poté, co shledal, že skutkový stav věci byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn a může tedy sám rozhodnout, vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona, ke kterému napadeným rozsudkem došlo v neprospěch obviněného v ustanovení §270 odst. l písm. b) tr. zák., podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle §271 odst. l tr. ř. sám s ohledem na závěry plynoucí z výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, který byl kvalifikován jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť uvedený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář