ECLI:CZ:NS:2019:6.TZ.87.2019.1
sp. zn. 6 Tz 87/2019-304
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněné R. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 2 ZT 133/2018, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I. Pravomocným usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 2 ZT 133/2018, byl porušen zákon v neprospěch obviněné R. K. v ustanovení §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 13 tr. ř. a §36 odst. 3 tr. ř.
II. Pravomocné usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 2 ZT 133/2018, se zrušuje. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.
Odůvodnění:
I.
Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona
1. Usnesením policejního orgánu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha III, SKPV, ze dne 15. 8. 2018, č. j. KRPA-177916-69/TČ-2017-001373, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněné R. K. pro zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku. Tentýž den předal policejní orgán předmětné usnesení obviněné, která převzetí stvrdila svým podpisem přímo na daném usnesení a současně na něj vlastnoručně doplnila prohlášení ve znění „ Vzdávám se třídenní lhůty na podání stížnosti proti
tomuto usnesení.“
2. Následně byl opatřením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 20 Nt 5110/2018, obviněné z důvodu §36 odst. 3 tr. ř. ustanoven obhájce JUDr. PhDr. Jaroslav Kuba, CSc., jemuž bylo uvedené opatření doručeno do datové schránky dne 24. 8. 2018. Předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné bylo obhájci doručeno až dne 20. 9. 2018. Dne 22. 9. 2018 napadla obviněná prostřednictvím jmenovaného obhájce toto usnesení v zákonné lhůtě stížností.
3. Usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 2 ZT 133/2018, byla stížnost obviněné podaná prostřednictvím jejího obhájce zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť podle jejího hodnocení byla podána osobou, která se jí výslovně vzdala. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 v odůvodnění svého rozhodnutí vyšla ze zjištění, že obviněná stvrdila převzetí usnesení podpisem přímo na daném usnesení a zároveň na jeho vyhotovení písemně uvedla, že se vzdává práva stížnosti. Podle jejího hodnocení je takový postup ve smyslu §144 odst. 1 tr. ř. možný. Není pochyb o tom, že obviněná projevila svou vůli nenapadnout usnesení dle §160 odst. 1 tr. ř. stížností, z čehož státní zástupkyně dovodila, že stížnost již nemůže podat ani její obhájce.
II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
4. Citované usnesení napadla stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněné ministryně spravedlnosti ( dále též „stěžovatelka“). V návaznosti na uvedení rozhodných skutkových okolností a citaci příslušné právní úpravy obsažené v trestním řádu a trestním zákoníku zdůraznila s oporou o přiměřené použití nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 469/16, nutnost náležitého poučení obviněného o důsledcích projevu jeho vůle v situaci, která se týká jeho nevyužití opravného prostředku, jenž mu zákon přiznává. Podle ní s ohledem na §2 odst. 13 tr. ř. platí, že pokud je obviněný orgány veřejné moci vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které pro něho může mít zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá-li si jej sám, mu musí být z moci úřední ustanoven. Za takové procesní vyjádření lze přitom nepochybně považovat také vzdání se opravných prostředků vůči rozhodnutí orgánů veřejné moci tam, kde je zákon připouští.
5. V dané souvislosti poukázala ministryně spravedlnosti na to, že v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné poučení o významu a důsledcích vzdání se práva stížnosti absentuje, stejně jako poučení o nutné obhajobě a o právu obviněné obhájce si zvolit. To podle jejího hodnocení představuje závažnou vadu přípravného řízení. Takový postup policejního orgánu akcentuje znevýhodněné postavení obviněné, která v době, kdy se vzdávala řádného opravného prostředku, disponovala pouze minimem informací. Žádost o ustanovení obhájce obviněné byla totiž Obvodnímu soudu pro Prahu 9 zaslána až poté, co se obviněná po převzetí daného usnesení vzdala práva stížnosti proti němu.
6. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je namístě považovat prohlášení obviněné, že se vzdává třídenní lhůty k podání stížnosti, za procesně neúčinný úkon, neboť ho obviněná učinila v době, kdy ustanoveného obhájce ještě neměla, a to přesto, že se jednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř. Povahu a procesní důsledky vzdání se práva stížnosti měla možnost pochopit toliko z poučení policejního orgánu vyjádřeného v usnesení o zahájení trestního stíhání a sestávajícího z jedné věty, a nikoliv z vysvětlení jí zvoleného či ustanoveného obhájce.
7. Byť tedy lze R. K. v procesním postavení obviněné považovat za osobu oprávněnou ve smyslu §144 odst. 1 tr. ř., podle kterého se může oprávněná osoba stížnosti výslovně vzdát, orgány činné v trestním řízení podle stěžovatelky pochybily a porušily zákon, pokud nezohlednily shora uvedené skutečnosti a tento její úkon bez dalšího akceptovaly jako procesně účinný. Ministryně spravedlnosti má tudíž za to, že usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 2 ZT 133/2018, byl v neprospěch obviněné R. K. porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. b) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 13, §36 odst. 3 a §144 odst. 1 tr. ř.
8. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud
- podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 2 ZT 133/2018, byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. b) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 13, §36 odst. 3 a §144 odst. 1 tr. ř., a to v neprospěch obviněné R. K.,
- podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 2 ZT 133/2018, v celém rozsahu a další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil podanou stížnost pro porušení zákona za nedůvodnou. Podstatou věci není zhodnocení zásahu do práva na obhajobu, ale posouzení otázky, zda se obviněná mohla svobodným a vážným projevem své vůle účinně vzdát práva stížnosti. Je to vždy obviněný a nikoli obhájce, kdo disponuje opravným prostředkem. Ve věci posuzované je proto třeba řešit, zda existoval nějaký formální či materiální důvod omezující obviněnou v jejím projevu. Podle státního zástupce tu takový důvod nebyl. Z hlediska formální stránky poukázal na §144 odst. 1 tr. ř., podle kterého má obviněný právo se stížnosti vzdát. Neexistovala ani materiální překážka, neboť obviněná byla v době svého vyjádření dospělou a svéprávnou ženou. Podle státního zástupce i laik má minimálně představu o tom, co se stane, pokud se něčeho (svého práva) vzdá v tom smyslu, že pak již to dál nemůže využít. Podle jeho přesvědčení mohla obviněná důsledky svého kroku posoudit. Protože ze spisu neplyne, že by ke vzdání se stížnosti došlo pod nějakým nátlakem či vlivem manipulace, vzdala se obviněná stížnosti svobodně a vážně. Po formální stránce v souladu s §144 odst. 1 tr. ř. využila svého práva se stížnosti vzdát. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Obhájce obviněné v písemném vyjádření sdělil, že se připojuje k návrhu obsaženému v podané stížnosti pro porušení zákona a navrhuje, aby Nejvyšší soud vyslovil, že usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 2 ZT 133/2018, byl porušen zákona v ustanovení §148 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to v neprospěch obviněné R. K., napadené usnesení v celém rozsahu, včetně navazujících rozhodnutí, zrušil a přikázal Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9, aby věc znovu projednalo a rozhodlo.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
a) Obecná východiska
11. Při zvažování důvodnosti podaného mimořádného opravného prostředku vycházel Nejvyšší soud z relevantní právní úpravy obsažené v trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a v trestním řádu (zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z nichž je nezbytné poukázat na následující ustanovení, která mají význam pro řešení věci.
12. Pachatel trestného činu týrání svěřené osoby podle §188 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, pro který došlo k zahájení trestního stíhání obviněné, je ohrožen uložením trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let.
13. Podle §2 odst. 13 tr. ř. musí být ten, proti němuž se trestní řízení vede, v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.
14. Podle §36 odst. 3 tr. ř. musí mít obviněný obhájce již v přípravném řízení, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
15. Podle §160 odst. 7 tr. ř. proti usnesení o zahájení trestního stíhání může obviněný podat stížnost, přičemž podle §144 odst. 1 tr. ř. se (obviněný jako) oprávněná osoba může stížnosti výslovně vzdát.
16. Mimo citovaných ustanovení byly při rozhodování věci vzaty Nejvyšším soudem v úvahu i garance, které ve prospěch obviněného stanoví normy vyšší právní síly, z nichž je možno poukázat zejména na čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který stanoví, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a na čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: (bod c.) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.
b) Vlastní posouzení
17. Na podkladě výše uvedených východisek Nejvyšší soud v souladu s §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím státní zástupkyně porušen v neprospěch obviněné v rozsahu dále vyloženém.
18. Z obsahu spisu, který byl přiložen ke stížnosti pro porušení zákona, Nejvyšší soud zjistil, že skutková tvrzení, z nichž mimořádný opravný prostředek vychází, v něm mají oporu. Lze proto zopakovat, že usnesení policejního orgánu ze dne 15. 8. 2018, č. j. KRPA-177916-67/TČ-2017-001373-HUL, jímž bylo trestní stíhání obviněné pro zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku zahájeno (č. l. 93 až 99), neobsahuje žádné poučení o tom, že v důsledku právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 1) vyvstává důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Veškeré poučení, které vyhotovení usnesení obsahuje, se vztahuje k otázce opravného prostředku a má standardní podobu textu („Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, kterou může obviněný podat do tří dnů od doručení u policejního orgánu, který usnesení vydal. Stížnost nemá odkladný účinek.“) Vyjadřuje tedy to, co stanoví §160 odst. 7 tr. ř. (výše bod 15.), a co plyne z ustanovení §141 odst. 4 tr. ř. (tamtéž). K uvedenému lze dodat, že poučení ve stejném rozsahu obsahovalo i dříve vydané usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné ze dne 30. 4. 2018 (č. l. 82 až 89), které však bylo postupem podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. zrušeno usnesením státní zástupkyně (náměstkyně obvodní státní zástupkyně pro Prahu 9) ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 2 ZT 133/2018.
19. Ve shodě s tvrzením obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona je i zjištění Nejvyššího soudu, že na usnesení policejního orgánu ze dne 15. 8. 2018 je rukou psaný text: „Dne 15. 8. 2018 jsem převzala usnesení o zahájení tr. stíhání dle §160/1 tr. řádu. Vzdávám se třídenní lhůty na podání stížnosti proti tomuto usnesení. V Praze 15. 8. 2018“. Následuje nečitelný podpis.
20. Z hlediska úplnosti je vhodné zmínit, že obviněná byla (na podkladě původně vydaného usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 4. 2018) téhož dne vyslechnuta jako obviněná, přičemž příslušný protokol o jejím výslechu (č. l. 108 až 109) taktéž neobsahuje poučení o tom, že se v jejím případě jedná o případ nutné obhajoby. Protokol o výslechu obviněné obsahuje standardní poučení, tj. včetně toho, že si obviněná může zvolit obhájce (§33 odst. 1 tr. ř.), čehož nevyužila, opakovat však je třeba, že ani z tohoto protokolu neplyne, že by byla poučena o tom, že řízení je nezbytné vést za podmínek §36 odst. 3 tr. ř., a že tedy za situace, že si obhájce nezvolí, jí bude ustanoven. Navíc je třeba zdůraznit, že původní usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné bylo státní zástupkyní zrušeno, takže ani nelze přihlížet k tomu, jakého poučení se obviněné dostalo v takto vadně vedeném řízení.
21. Při posuzování důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona je třeba opětovně připomenout a vyzvednout význam povinnosti upravené v §2 odst. 13 tr. ř., která znamená, že orgán činný v trestním řízení (v jeho příslušném stadiu) musí v každém období řízení nejen poučit obviněného o jeho právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby, ale musí mu současně uplatnění jeho práv umožnit („všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv“). Závazek plynoucí z citovaného ustanovení není možno chápat pouze jako apel na to, aby orgány činné v trestním řízení uplatnění práv nebránily (negativní povinnost), ale současně také jako požadavek – v případě, že je to pro výkon takových práv nezbytné – k jejich uplatnění aktivně přispět tak, aby je dotčená osoba mohla skutečně účinně vykonávat (pozitivní povinnost). – srov. např. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl , Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 19.
22. Lze proto konstatovat, že před učiněním svého písemného prohlášení dne 15. 8. 2018 stran vzdání se řádného opravného prostředku nebyla obviněná důsledně poučena stran svých procesních práv (tj. že řízení proti ní zahájené nelze v zásadě provést bez toho, aby byla zastoupena odborně erudovanou osobou – obhájcem) a že své rozhodnutí učinila, aniž měla možnost poradit se o jeho vhodnosti a zejména jeho důsledcích s obhájcem, jehož přítomnost mohla požadovat.
23. Podstata práva na obhajobu, které je jednání ze základních stavebních kamenů trestního řízení v demokratických společnostech a jež má legislativní ukotvení i v aktech nejvyšší právní síly - viz zejm. čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy, je jasná. Obviněnému musí být poskytnuta možnost, aby za podmínek zákonem upravených realizoval svá procesní práva a měl tak příležitost skutečně efektivním způsobem působit na probíhající řízení. Takové právo je mu přiznáno od samého počátku řízení, které se proti němu orgány činnými v trestním řízení, tj. orgány veřejné moci, vede.
24. Jestliže zákon připouští, aby obviněný podal stížnost již proti usnesení, jímž se jeho trestní stíhání zahajuje, pak tím vyjadřuje to, že mu umožňuje tímto způsobem zpochybnit důvodnost vedení takového stíhání hned od jeho počátku. V jistých vyjmenovaných situacích (§36, §36a tr. ř.) je shledán takový zájem na zajištění reálnosti obhajovacích práv obviněného, že zákon neponechává na jeho samotné volbě, zda využije při své obhajobě právně erudované osoby, neboť přímo stanoví, že obviněný obhájce mít musí. Obhájce je pak povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně, atd., mimo jiné je též oprávněn za něho podávat žádosti a opravné prostředky (§41 odst. 1, 2 tr. ř.). Zákon sice umožňuje (§36b tr. ř.), aby se obviněný, u něhož je dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., což je i případ obviněné, obhájce vzdal, musí se tak však stát za zákonem upravených podmínek. Pokud taková alternativa nenastane, musí orgány činné v trestním řízení upravit svůj postup tak, aby obviněnému umožnily realizaci jeho procesních práv, včetně reálné realizace obhajovacího práva.
25. Jestliže se obviněná, nejspíše na dotaz policejního orgánu, stran nevyužití jí zákonem přiznaného práva stížnosti vyjádřila způsobem výše citovaným (bod 19.) před tím, než jí policejní orgán umožnil poradit se o tomto závažném kroku s obhájcem, jehož si mohla/měla zvolit, resp. který jí měl být, pokud tak neučinila, ustanoven, zatížil tímto postupem probíhající řízení závažným deficitem. Došlo k výraznému porušení §2 odst. 3 tr. ř. v části upravující aktivitu orgánu činného v trestném řízení stran jeho poučovací povinnosti a povinnosti umožnit osobě trestně stíhané realizaci jejích procesních práv, a to v neprospěch obviněné. Tato skutečnost, tj. vada, k níž pochybením policejního orgánu došlo, měla být ve prospěch obviněné zohledněna státní zástupkyní při rozhodování o stížnosti, kterou obviněná posléze podala prostřednictvím ustanoveného obhájce.
26. Nejvyšší soud ovšem nesdílí názor zaujatý ve stížnosti pro porušení zákona, že by prohlášení obviněné, že se vzdává třídenní lhůty k podání stížnosti (za zjištěných skutkových okolností), mělo být bez dalšího pokládáno za procesně neúčinný úkon. V uvedeném směru Nejvyšší soud dává částečně za pravdu vývodům státního zástupce, jak jím byly předneseny v rámci veřejného zasedání. Protože se v jejím případě nejedná o osobu, při jejíž obhajobě může obhájce svá oprávnění uvedená v §41 odst. 2 a 3 tr. ř. vykonávat i proti vůli obviněného (§41 odst. 4 tr. ř. – případ obviněného, jehož svéprávnost byla omezena), bylo plně na rozhodnutí obviněné, zda řádného opravného prostředku (stížnosti), kterým mohla usnesení o zahájení svého trestního stíhání ihned (nebo v třídenní lhůtě) napadnout, využije či nikoli. To ale nic nemění na skutečnosti, že policejní orgán měl obviněnou řádně poučit ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř. a dát jí možnost před prohlášením takového významu poradit se obhájcem. V návaznosti na uvedené lze proto obecně konstatovat, že by nebylo nutno zpochybňovat projev obviněné za situace, kdy by následně nedošlo ke změně jejího náhledu ani po poradě s obhájcem, tj. pokud by jeho prostřednictvím stížnost nepodala. V takovém případě by bylo možno vyjít z toho, že rozhodnutí policejního orgánu nabylo právní moci způsobem upraveným v §140 odst. 1 písm. b), bb) tr. ř.
27. Jinak je však třeba k věci přistoupit tehdy, byla-li stížnost ve lhůtě §143 odst. 1 tr. ř. podána. Splnění této podmínky, tj. včasné podání opravného prostředku, není zpochybňováno a závěr, že stížnost byla v zákonné lhůtě podána lze dovozovat jednak z toho, že měla být obhájcem podána do tří dnů od okamžiku, kdy mu napadené usnesení bylo oznámeno (doručením jeho opisu), a jednak i z vlastního odůvodnění stížností pro porušení zákona napadeného usnesení státní zástupkyně, podle něhož došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku obviněné nikoli proto, že by byl podán opožděně, nýbrž proto, že se ho obviněná výslovně vzdala.
28. V takovém případě, tj. při zjištění vady v postupu policejního orgánu stran rozsahu poučení obviněné (nesplnění povinnosti plynoucí z §2 odst. 13 tr. ř.), musí být, a to i z hlediska dodržení limitů spravedlivého procesu a jeho dílčích segmentů (zde právo obviněného na účinnou obhajobu), postupováno tak, aby účelu ustanovení, která mají sloužit ve prospěch obviněného, bylo dosaženo. Vyjádřeno jinými slovy, v takovém případě má orgán o stížnosti rozhodující postupovat tak, aby umožnil přezkum napadeného rozhodnutí. Toho lze dosáhnout tím, že k prohlášení, jímž se obviněný, stíhaný pro trestný čin zakládající důvod nutné obhajoby, vzdal svého práva podat řádný opravný prostředek, aniž měl možnost se stran této otázky poradit se svým obhájcem, nepřihlédne. Takto měla postupovat i státní zástupkyně rozhodující o stížnosti, kterou prostřednictvím ustanoveného obhájce podala obviněná proti usnesení, jímž došlo k zahájení jejího trestního stíhání.
29. Potřebu takového přístupu je nutno dovodit i z garancí, které jsou obviněnému poskytnuty mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a které se musí v postupu orgánů veřejné moci uplatnit. Vzdání se opravného prostředku souvisí s jedním ze základních práv osoby, vůči níž je vedeno trestní řízení, tj. řádného a efektivního výkonu práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy. Podle těchto ustanovení patří mezi minimální práva každého, kdo je obviněn z trestného činu, také právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce. Obviněný by měl být schopen uplatnit svoji obhajobu náležitým způsobem v souladu s požadavkem spravedlivého procesu (tzv. „fair trial“). Právo na obhajobu prostřednictvím obhájce zabezpečuje účinnost ostatních záruk předvídaných v čl. 6 Úmluvy a představuje klasický případ takových práv, u nichž se vyžaduje zvláštní ochrana standardu ´vědomého a rozumného vzdání se práva´. Aby mohlo být dovozeno, že se obviněný svého práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít. V případě pochybností, které nejsou zjevně nepodložené, je nutno ověřit, zda jeho projev vůle může být považován za vědomé a rozumné vzdání se práva na přezkum rozhodnutí nadřízeným orgánem v důsledku vzdání se práva podat vůči němu opravný prostředek, který mu zákonná úprava k ochraně jeho práv přiznává. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva jde při ochraně práv obviněných tak dalece, že v jistých případech (tzv. zranitelnost osoby, proti níž se řízení vede) dovozuje nutnost ustanovení obhájce ex offo nikoli toliko v závislosti na splnění podmínek nutné obhajoby podle vnitrostátního práva, nýbrž kdykoli, vyžadují-li si pomoc obhájce zájmy spravedlnosti ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy (srov. např. Salud proti Turecku, č. 36391/02).
30. Je-li na věc obviněné nahlíženo touto optikou, je nezbytné dovodit, že k prohlášení obviněného, jímž se vzdá opravného prostředku v řízení, v němž je dán důvod nutné obhajoby, aniž měl možnost se o tomto poradit se svým obhájcem, nelze přihlížet, pokud posléze při splnění podmínek k podání tohoto opravného prostředku tento prostřednictvím obhájce podá. Stejně tak, jak „právní předpisy nelze vytrhávat z kontextu celého právního řádu a upínat se pouze k jednomu z nich, byť by se jednalo o trestní řád, či o předpisy s ústavní silou“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3082/14), nelze při hodnocení věci vycházet z dílčího ustanovení trestního řádu bez uvážení nutnosti komplexního zhodnocení ve vztahu k těm ustanovením, která je třeba rovněž zohlednit. Jinými slovy řečeno, v situaci, kdy vadným postupem jednoho orgánu dojde k nezákonnému zkrácení obviněného na jeho právech, musí jiný orgán, má-li možnost svým postupem takový deficit napravit, přistoupit k aplikaci příslušných ustanovení způsobem, který zajistí ústavní souladnost vydaného rozhodnutí.
IV.
Způsob rozhodnutí
31. Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených zjištění dospěl k závěru o důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona. S ministryní spravedlnosti se ztotožňuje v názoru, že v řízení předcházejícím vydání tímto mimořádným opravným prostředkem napadeného usnesení státní zástupkyně došlo postupem policejního orgánu k porušení §2 odst. 13, §36 odst. 3 tr. ř., a to v neprospěch obviněné. S ohledem na to, co Nejvyšší soud uvedl v bodě 26. tohoto rozsudku, nevyslovil porušení §144 odst. 1 tr. ř. V důsledku zjištění, že státní zástupkyně při svém rozhodování nezohlednila procesní vady, které zatížily počáteční stadium trestního stíhání obviněné, dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že při vydání svého usnesení porušila §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. v alternativě, že stížnost zamítla proto, že byla podána osobou, která se jí výslovně vzdala, rovněž v neprospěch obviněné.
32. Nejvyšší soud proto o stížnosti pro porušení zákona rozhodl způsobem vyjádřeným ve výroku tohoto rozsudku. Podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 2 ZT 133/2018, byl porušen zákon v neprospěch obviněné R. K. v ustanovení §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 13, §36 odst. 3 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil jak toto usnesení, tak i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.
33. Úkolem státní zástupkyně je, aby s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto rozhodnutí (podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve věci vyslovil) o podané stížnosti znovu rozhodla.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu