ECLI:CZ:NS:2019:7.TD.50.2019.1
sp. zn. 7 Td 50/2019-12856
USNESENÍ
Nejvyšší soud ve věci obviněného M. Z. , nar. XY, a spol. , vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 1/2019, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 návrh obviněné S. B. , nar. XY, občanky Slovenské republiky, trvale bytem XY, na odnětí a přikázání věci a rozhodl takto:
Podle §24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Městský soud v Praze.
Podle §25 tr. ř. se věc odnímá Městskému soudu v Praze a přikazuje Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně.
Odůvodnění:
1. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně podala dne 22. 1. 2019 u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně obžalobu na obviněného M. Z., dalších pět fyzických osob a dvě obchodní společnosti, pro trestné činy uvedené v obžalobě. U obviněné S. B. pro [u jednání pod body 1a), 1b), 1c) 1d) obžaloby] zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2. tr. zákoníku. Jednání obviněných je popsáno ve skutkové větě obžaloby.
2. Ve věci bylo konáno hlavní líčení ve dnech 25. 3. 2019 a 26. 3. 2019 (č. l. 12 747 a násl. tr. spisu).
3. Obviněná svým obsáhlým podáním, které bylo Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně doručeno dne 25. 3. 2019 (č. l. 12 736 a násl. tr. spisu) učinila návrh na postup podle §25 tr. ř. a odnětí věci Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně a její přikázání Městskému soudu v Praze. Návrh doplnila dále podáními ze dne 17. 6. 2019 (č. l. 12 833 tr. spisu) a ze dne 19. 6. 2019 (doručeným přímo Nejvyššímu soudu dne 19. 6. 2019). Uvedla, že dne 22. 1. 2019 byla na ní a další osoby podána krajskou státní zástupkyní obžaloba u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně. Podání obžaloby (podle slov obviněné) na jakousi organizační složku krajského soudu jiného kraje a vlastně neexistující krajský soud prvního stupně, považuje za porušení jejích práv na spravedlivý proces, kdy tento postup v ní vyvolává údajně oprávněné obavy o kompetenci této pobočky k rozhodnutí ve věci. Dále uvádí, že poškozenou je v dané věci Česká republika zastoupená Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8. Z toho podle obviněné vyplývá, že místem spáchání trestného činu byla Praha a místně příslušný má být Městský soud v Praze, který má podle obviněné zkušenosti, personální a odborné obsazení na řešení složitých věcí, jakou je i tato věc. Naopak se obviněná domnívá, že nějaká organizační složka Krajského soudu v Brně ve Zlíně, určitě nemá schopnost spravedlivě a vysoce fundovaně ve věci rozhodnout. Obviněná má dále obavy, že mezi policejními složkami, státním zastupitelstvím ve Zlíně a samotnou soudkyní existují jisté vztahy (podle slov obviněné „partizánská skupina“ ), které vyvolávají obavu o pouhém opsání obžaloby do podoby rozsudku. O této obavě svědčí podle obviněné skutečnost, že soudkyně bez toho, aby prostudovala spis, rovnou nařídila hlavní líčení. Podle obviněné mělo být nařízeno předběžné projednání obžaloby, věc měla být delegována skutečnému soudu – Městskému soudu v Praze a neměla by být projednávána pouhou organizační složkou. Obviněná dále uvedla, že na předvolání k hlavnímu líčení je podepsána pouze předsedkyně senátu JUDr. I. Šperlichová a nikoli celý senát. Nesouhlasí s tímto postupem a v této souvislosti namítla, že ona má právo znát jména všech osob, které ji budou soudit, aby případně mohla vznést námitku podjatosti, kdyby některá z daných osob měla vztah k některé ze stran. Podle obviněné jí složení senátu nesdělil ani její obhájce a nepodařilo se jí to zjistit ani telefonickým dotazem na soud. V této části návrhu obviněná popsala praxi u soudů ve Slovenské republice. Systém soudnictví v České republice považuje za „idiotný“ . Pobočka krajského soudu ve Zlíně je podle ní nekompetentní k projednání věci. Podle svých slov zjišťovala na Slovensku, jaký bude postup při uznání rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, přičemž jí údajně bylo řečeno, že rozsudek takového soudu nebude uznán. Podle obviněné je proto třeba přikázat věc k projednání Městskému soudu v Praze, který je místně i věcně příslušný, když v konečné fázi řetězce byl skutek dokonán v Praze a skutečnost, že dva z obviněných mají bydliště ve Zlínském kraji, neopravňuje k podání obžaloby ke Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně. V této části návrhu popsala systém soudnictví na Slovensku, s tím, že nesouhlasí se systémem soudů v České republice. Na základě výše uvedeného trvá na odnětí věci Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně a její přikázání Městskému soudu v Praze, který má plné odborné obsazení a je místně příslušný vzhledem k poškozené straně, a to České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, uzemní pracoviště pro Prahu 8. Obviněná na doplnění uvedla, že podává také podnět Ústavnímu soudu, zda jsou pobočky krajských soudů v souladu s Ústavou České republiky. Podáním ze dne 17. 6. 2019 urgovala obviněná rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci jejího návrhu na delegaci. V tomto podání kritizuje postup předsedkyně senátu JUDr. I. Šperlichové, která podle ní porušila její právo na spravedlivý proces, poučuje ji, že pokud byl podán návrh na postup podle §25 tr. ř., je to překážka konání hlavního líčení, které tedy mělo být usnesením odročeno na neurčito. Obviněná dále nesouhlasí s tím, že na ní byl vydán evropský zatýkací rozkaz. Podáním ze dne 19. 6. 2019 obviněná opět urgovala vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrhu na delegaci, který podala přímo u Nejvyššího soudu a jehož obsahem je návrh na delegaci ze dne 25. 3. 2019.
4. Nejvyšší soud projednal předložený návrh obviněné (včetně doplnění nacházejících se v trestním spisu) na delegaci věci a dospěl k následujícímu závěru. Obviněná ačkoli své podání nazvala jako návrh na odnětí věci, v jeho obsahu několikrát zpochybnila místní příslušnost Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně s tím, že místně příslušný by měl být Městský soud v Praze s ohledem na místo vzniku následku trestného jednání obviněných. Osobou poškozenou je v dané věci Česká republika zastoupená Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, kde podle obviněné byl v konečné fázi řetězce skutek ukončen.
5. Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval otázkou místní příslušnosti soudu k projednání věci. Zhodnotil důkazy použitelné k rozhodnutí podle §24 odst. 1 tr. ř. a dospěl k následujícímu závěru.
6. Podle §18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je přitom třeba považovat především místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Podle §21 odst. 2 tr. ř. koná společné řízení soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu, tj. o trestném činu s nejpřísnější sazbou.
7. V posuzované věci je zřejmé, že trestné činnosti, obžalobou kvalifikované jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, se měli všichni obvinění dopustit společně jako spolupachatelé (§23 tr. zákoníku). Přísnějším z těchto trestných činů je zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění jsou viněni v podstatě z toho (podle právní věty), že jako členové organizované zločinecké skupiny úmyslným společným jednáním ve větším rozsahu zkrátili daň a vylákali výhodu na dani a spáchali takový čin nejméně se dvěma osobami. Podle obžaloby po předchozí vzájemné domluvě a podrobném naplánování zamýšlené trestné činnosti v úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty a obohatit tak sebe ke škodě České republiky se ve vzájemné spolupráci v obžalobě popsaným jednáním jako součást společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činnosti, podíleli na soustavném páchání daňové trestné činnosti, ke které docházelo podle obžaloby na Zlínsku, a která měla být organizována zejména z provozovny společnosti Z. S. v obci XY, okres Zlín. Obvinění měli na základě společné dohody vytvořit účelové obchodní řetězce, v rámci kterých pak měli realizovat fiktivní nákupy a prodeje zboží – barevných kovů, ačkoli věděli, že obchodované zboží neexistuje a jediným cílem a účelem fiktivních obchodů je vylákání výhody na dani z přidané hodnoty u společnosti Z. S. Účastníci účelového obchodního řetězce pak měli do svých účetnictví zařazovat a vydávat související fiktivní účetní doklady, jakož i měli provádět úhrady z bankovních účtů a provádět další faktické činnosti (pohyb vozidel dovážející a odvážející zboží tak, aby vše korespondovalo s fiktivními fakturami) sloužící k zastření skutečného společného úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty u daňového subjektu Z. S., a sebe tak obohatit. Na základě (v obžalobě popsané) prováděné společné a domluvené činnosti všech obviněných měl obviněný M. Z. nechat zpracovat za společnost Z. S., v obžalobě uvedená daňová přiznání, jimiž obvinění společně měli ve větším rozsahu zkrátit daň a vylákat výhodu na dani. V uvedené věci je nepochybné, že daňová přiznání (kladená obviněným za vinu) byla podávána podle (formálního) sídla společnosti Z. S., XY, v Praze 8, u místně příslušného správce daně Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8.
8. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že ke spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku může dojít jak aktivním jednáním (podáním daňového přiznání s nepravdivými údaji), tak i opomenutím jednání, ke kterému byl daňový subjekt povinen. Objektivní stránka žalovaného trestného činu byla naplněna jednáním obviněných, kteří ve velkém rozsahu zkrátili daň a vylákali výhodu, a k tomuto jednání došlo v sídle příslušného finančního úřadu, kam byla podle popisu skutku v obžalobě podána daňová přiznání s uvedenými nepravdivými údaji. V případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku je tedy rozhodujícím z hlediska místní příslušnosti sídlo příslušného finančního úřadu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 11 Nd 340/2001 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13/2002, číslo judikátu T 338). Daňová přiznání byla v tomto případě podávána podle sídla společnosti Z. S., XY, Praha 8, a to pouze u místně příslušného správce daně, Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, nacházející se v obvodu působnosti Městského soudu v Praze, který je tak podle výše uvedených kriterií místně příslušným soudem k projednání věci obviněných.
Pokud je tedy v této konkrétní věci kladeno za vinu podání klamavých daňových přiznání, které ve smyslu §18 odst. 1 tr. ř. zakládá místní příslušnost soudu (jak je uvedeno výše), byla tato daňová přiznání podávána pouze za společnost Z. S., (od 22. 12. 2015 pod názvem E. S.,) jak uvádí obžaloba, a to vždy u místně příslušného správce daně Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, tedy v obvodu Městského soudu v Praze.
Proto Nejvyšší soud rozhodl, že podle §24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Městský soud v Praze, k němuž obviněná navrhovala delegovat věc od Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně.
9. Podle §24 odst. 2 tr. ř. soud, který rozhoduje o příslušnosti soudu, může současně rozhodnout o odnětí a přikázání věci z důvodu uvedeného v §25 tr. ř. V daném případě Nejvyšší soud existenci důležitých důvodů pro takový postup shledal.
10. Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. Důležitými důvody zmíněného charakteru je třeba rozumět takové důvody, které zajišťují též nestranné a objektivní projednání věci, za dodržení všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení, jež se mohou lépe uplatnit právě u soudu, kterému má být věc přikázána. Delegace přitom nikdy nesmí být prostředkem k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci.
11. Jak již bylo řečeno výše, je zřejmé, že k zamýšlenému a plánovanému krácení daní, které je podstatou trestné činnosti kladené obviněným za vinu obžalobou, ve výsledku docházelo u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, jenž je místně příslušným správcem daně daňového subjektu Z. S., jehož sídlo v Praze mělo ale pouze formální povahu bez provádění jakékoliv faktické činnosti v tomto místě a pouze z tohoto formálního důvodu byla podáním daňových přiznání založena místní příslušnost Městského soudu v Praze. Neodmyslitelnou a podstatnou součástí v obžalobě uvedeného organizovaného jednání všech obviněných, však byly právě jednotlivé zastírací úkony a dohody obviněných, které měly umožnit krácení daně a zamezit jeho odhalení a které se měly odehrávat převážně na Zlínsku. Daňová přiznání byla podle obžaloby v podstatě výsledkem dlouhodobého promyšleného společného faktického postupu všech obviněných vedených společným úmyslem. Společného záměru (podání v podstatě klamavých daňových přiznání) by obvinění bez faktické spolupráce, která měla být organizována a domlouvána zejména z kancelářských a provozních prostor společnosti Z. S., v XY, v okrese Zlín, nedosáhli. Nikoli zanedbatelná část jednání obviněných, resp. organizované zločinecké skupiny, jejímž prostřednictvím se obvinění posuzované trestné činnosti měli dopouštět, se tedy podle obžaloby místně fakticky odehrávala v obvodu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a nikoliv v obvodu formálně místně příslušného Městského soudu v Praze.
12. V dané věci je obviněno kromě dvou právnických osob, také 6 fyzických osob, z nichž 3 se aktuálně nacházejí ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v obvodu Krajského soudu v Brně a dvě osoby jsou občany Slovenské republiky žijící na Slovensku, tedy v podstatně bližší dojezdové vzdálenosti ke Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně. Obžalobou je navrhováno 13 osob ke slyšení u hlavního líčení, z nichž 6 má bydliště přímo v okrese Zlín, 4 v krajích na Moravě, jeden ze svědků má bydliště v Praze a dva ve Slovenské republice. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal vhodným, aby věc projednal Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně.
13. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že ničím nepodložené námitky, které obviněná uplatnila ve svém návrhu na delegaci, nemohou v žádném případě zpochybnit způsobilost Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ve věci obviněných spravedlivě a objektivně rozhodnout.
14. Podle §1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen: o soudech a soudcích), soudnictví v České republice vykonávají nezávislé soudy. Hlavní zásady činnosti soudů tak, jak jsou vymezeny v §1 až 7 tohoto zákona, jsou koncipovány v souladu s ústavním pořádkem České republiky. V příslušných ustanoveních tohoto zákona je stanovena organizace a činnost soudů. Z oddílu 3 tohoto zákona a souvisejících příloh pak jasně vyplývají obvody a sídla soudů, které tvoří soustavu soudů České republiky, jakož i jejich poboček, tedy také Krajského soudu v Brně a jeho pobočky ve Zlíně (jakkoli se to obviněné nelíbí). Článek 91 Ústavy ve svém odst. 1 jasně definuje soustavu soudů a v odst. 2 uvádí, že působnost a organizaci soudů stanoví zákon. Institut poboček soudů tedy neodporuje textu uvedeného ustanovení Ústavy. Pobočky soudů jsou odůvodněné praktickou potřebou realizace soudní moci, resp. jejího řádného zajištění (viz komentář k zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, dostupný v právním informačním systému ASPI).
15. S ohledem na právě uvedené nemohou při rozhodování Nejvyššího soudu obstát námitky týkající se nesouhlasu obviněné s organizací soudnictví v České republice, jakož ani ničím nepodložené námitky ohledně schopnosti celého Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (resp. soudců tohoto soudu) rozhodnout ve věci nestranně a spravedlivě, když je zjevné, že obviněná své přesvědčení o neschopnosti všech soudců Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně nestranně v její věci rozhodovat, postavila na svém subjektivním vnímání průběhu trestního řízení a na svém nesouhlasu s procesními postupy předsedkyně senátu ve věci. V obecné rovině Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Důvodem pro zpochybnění způsobilosti soudu k projednání věci obviněných nemůže být ani ničím nepodložená námitka obviněné o jakési „partizánské skupině“ , tedy zřejmě ničím nepodložená domněnka obviněné o jakémsi spiklenectví policejních orgánů, státních zástupců a soudců ve věci.
16. Dále k námitkám obviněné Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (předsedkyně senátu) svým postupem nepochybil, neboť je zřejmé, že návrh obviněné na delegaci včas předložil soudu příslušnému k rozhodnutí o tomto návrhu. Pokud obviněná vyjádřila svůj nesouhlas s procesním postupem předsedkyně senátu, když konala hlavní líčení i přes podaný návrh na delegaci, nelze v tomto argumentu shledat důležitý důvod pro postup podle 25 tr. ř. O podaném návrhu na delegaci musí rozhodnout příslušný soud, který je nejblíže společně nadřízeným soudu, jemuž má být věc odňata a soudu, kterému má být věc přikázána. To ale neznamená, že soud po obdržení návrhu účastníka řízení na delegaci již nemůže, až do rozhodnutí příslušného soudu o tomto návrhu, provést žádné úkony ve věci. Zvláště v případě (jako je i tento), kdy je například návrh soudu doručen krátce před termínem konání již nařízeného jednání soudu, jehož zmaření by znamenalo zbytečně vynaložené pracovní úsilí k jeho přípravě, plýtvání časem často řady osob vyrozumívaných o jeho konání, a také finančními prostředky, které je nutno v souvislosti s jeho konáním vynaložit. V takovém případě je na zvážení soudu, zda za splnění zákonných podmínek bude jednání konat, provede v něm plánované úkony (výslechy svědků apod.) a až poté návrh na delegaci předloží příslušnému soudu k rozhodnutí. Tím se ale vystavuje nebezpečí, že v případě vyhovění návrhu na delegaci budou tyto úkony v dalším řízení nepoužitelné. Není tedy obecně vyloučeno, aby soud před předložením návrhu na delegaci k rozhodnutí příslušnému soudu, nejdříve konal již nařízené hlavní líčení, nemůže ale ve věci meritorně rozhodnout, protože to pak má důsledky bránící projednání návrhu na delegaci. K takové situaci ovšem nedošlo. Je tak zřejmé, že uvedeným postupem nemohla předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně vyvolat pochybnosti o její způsobilosti (natož o způsobilosti celého soudu – resp. všech soudců uvedeného soudu) ve věci nestranně rozhodovat, i když mylně považovala tento soud za místně příslušný k projednání věci a jehož místní příslušnost byla založena až tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu o delegaci.
17. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu