ECLI:CZ:NS:2019:7.TD.67.2018.1
sp. zn. 7 Td 67/2018-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 1. 2019 v neveřejném zasedání, ve věci obviněného M. Z. , nar. XY ve XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, a obviněné právnické osoby společnosti Z. S. G. S. , se sídlem XY, vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 10/2018, o příslušnosti soudu takto:
Podle §24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně.
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně podala dne 7. 11. 2018 u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně obžalobu na výše uvedené obviněné. U obviněného M. Z. pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a u obviněné společnosti Z. S. G. S. pro zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a, b) tr. zákoníku.
Zločinu se měl obviněný M. Z. pod bodem ad I. dopustit tím, že (zkráceně uvedeno) na přesně nezjištěném místě dne 2. 9. 2014 jako předseda představenstva společnosti Z. S. G. S., v úmyslu získat této společnosti neoprávněný majetkový prospěch, uzavřel jako prodávající Kupní smlouvu s kupující společností Z. S., kterou M. Z. rovněž ovládal a řídil, a to na základě plné moci udělené jednatelkou společnosti E. A., v důsledku čehož společnost Z. S., nabyla nemovitosti popsané v obžalobě, všechny zapsané na listu vlastnictví číslo XY, pro katastrální území XY, obec XY, a to za sjednanou cenu ve výši 40 708 000 Kč, ačkoli věděl, že skutečná cena převáděných nemovitostí byla mnohem nižší, neboť ze znaleckého posudku (uvedeného v obžalobě) byla cena převáděných nemovitostí k datu 5. 11. 2014, tedy k datu zahájení řízení o změně vlastnictví uvedených nemovitostí, stanovena na částku 5 407 220 Kč, kupní cena byla kupující společností na základě pokynu M. Z. jednajícího z titulu plné moci, převodem uhrazena (způsobem uvedeným v obžalobě), a tak byla společnosti Z. S., (od 21. 12. 2015 EBK Stav, s. r. o.) způsobena škoda v celkové výši nejméně 34 780 460 Kč.
Obviněná právnická osoba Z. S. G. S. se měla uvedeného zločinu pod bodem ad II. dopustit v podstatě tím, že na sebe uvedenou kupní cenu převedla i přesto, že jí bylo známo, že hodnota převáděných nemovitostí byla výrazně nižší a nad rámec skutečné ceny získanou částku poté použila pro účely svého podnikání (pro účely konkrétně uvedené v obžalobě).
Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 69 T 10/2018, byla věc podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti s tím, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále též jen „soud“) není místně příslušný k jejímu projednání. Z předloženého spisového materiálu podle soudu nelze zjistit, kterým momentem popisované trestné činnosti by měla být dána příslušnost Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Podle soudu byla trestná činnost spáchána prodejem a koupí popisovaných nemovitostí, tedy projevem vůle smluvních stran na straně jedné nemovitosti koupit a na straně druhé tyto nemovitosti prodat za cenu hrubě neodpovídající jejich skutečné hodnotě. K tomu došlo podle soudu uzavřením kupní smlouvy, která byla, podle údajů v ní obsažených, uzavřena „V Praze dne 2. září 2014“ . Na tom podle soudu nemění nic skutečnost, že dne 27. 10. 2014 obviněný M. Z. uznal před Městským úřadem ve Slušovicích, Zlínský kraj, svůj podpis na kupní smlouvě za vlastní. Místo uznání podpisu je vedle trvalého bydliště obviněného jediné pojítko projednávané trestné činnosti se Zlínským krajem. Soud uvádí, že ke dni podpisu měly obě společnosti, které smlouvu podepsaly, sídlo v Praze 8. Soudu není zřejmé, proč obžaloba uvádí, že byla smlouva podepsána „na přesně nezjištěném místě“ , když se tak stalo podle znění smlouvy v Praze, v sídle obou firem na stejné adrese Praha 8, XY. K projednání je tak podle soudu příslušný Městský soud v Praze. Nejvyšší soud je tak příslušný k rozhodnutí o místní příslušnosti soudu, když je soudem nejblíže společně nadřízeným Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně a Městskému soudu v Praze.
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně ve vyjádření k usnesení uvedla, že otázka faktického podepsání příslušné smlouvy nebyla postavena najisto právě s přihlédnutím k místu, kde byl podpis obviněného úředně ověřen, tj. na Městském úřadu ve Slušovicích. Druhá smluvní strana E. A. smlouvu vlastnoručně podepsala na Obecním úřadu v Pustiměři, okres Vyškov. Za této situace je dovozováno, že smlouva nebyla podepsána v Praze, jak je na ní uvedeno, nýbrž jinde, a to podle státní zástupkyně v místě bydliště E. A., v Pustiměři, nebo v místě, kde měla společnost Z. S. G. S. své provozovny, na adrese XY, okres Zlín nebo přímo ve Slušovicích v budově bývalého pivovaru. Pokud jde o adresy sídla společností – Praha 8, XY – jedná se podle státní zástupkyně pouze o tzv. office house. Rovněž by pak podle státní zástupkyně mělo být zváženo místo spáchání jednání popsaného pod bodem II. obžaloby, byť se jedná o trestný čin méně závažný. V této souvislosti uvedla, že společnost Z. S. G. S. měla své provozovny ve svém areálu ve Slušovicích, okres Zlín a platby, které jsou příkladmo uvedeny v popisu skutku II. obžaloby, byly zadávány z místa bydliště M. Z. – v obci Raková XY, okres Zlín. V neposlední řadě poukázala na to, že svědci, navrhovaní ke slyšení, jsou z převážné části bytem v okrese Zlín, či na Moravě, stejně tak obviněný M. Z. Pokud by tedy Nejvyšší soud shledal rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně důvodným, mohl by současně rozhodnout podle §25 tr. ř. o odnětí a přikázání věci z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení. Státní zástupkyně jako přílohu svého podání zaslala Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrálním pracovištěm Česká Lípa ověřenou kopii kupní smlouvy včetně ověřovacích doložek.
Nejvyšší soud, který je uvedeným soudům ve smyslu §24 tr. ř. nejblíže společně nadřízeným soudem, věc projednal a shledal, že k řízení o trestném činu podle podané obžaloby je místně příslušný Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně.
Ustanovení §20 odst. 1 věta první tr. ř. stanoví požadavek společného řízení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu, pokud tomu nebrání důležité důvody. Podle §21 odst. 2 tr. ř. koná společné řízení soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu. V daném případě jde o objektivní souvislost věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, tj. kdy trestné činy více osob spolu vzájemně souvisí, přičemž nejtěžším trestným činem je v tomto případě zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, který je kladen za vinu obviněnému M. Z.
Podle §18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení zákona, nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje; jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Ustanovení §18 tr. ř. v odst. 1 a 2 uvádí tři hlediska, podle nichž se místní příslušnost určuje. Základní a prvotní je příslušnost určená podle místa spáchání činu, která má přednost před příslušností určenou podle ostatních hledisek. Toto pravidlo se ovšem užije jen tehdy, nevznikají-li o něm žádné pochybnosti. Za místo spáchání trestného činu je třeba obecně považovat místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu.
Podle obžaloby se měl obviněný M. Z. dopustit zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku v podstatě prodejem v obžalobě popisovaných nemovitostí za cenu, která hrubě neodpovídá skutečné hodnotě nemovitostí, čímž měl způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podstatné pro určení místa spáchání trestného činu zpronevěry je místo, kde obviněný pojal úmysl si cizí svěřenou věc přisvojit a takto s ní naložil.
Pokud jde o místo podpisu předmětné kupní smlouvy, tedy projev vůle smluvních stran k uskutečnění obchodu, je nutno konstatovat, že obviněný nebyl na tuto skutečnost v průběhu dosavadního trestního řízení dotazován, sám se k místu podpisu smlouvy nevyjádřil a posléze odmítl ve věci vypovídat (č. l. 691 tr. spisu). Rovněž svědkyně E. A. využila svého práva a ve věci nevypovídala (č. l. 716 tr. spisu). S ohledem na obsah spisu také Nejvyšší soud souhlasí s pochybnostmi státní zástupkyně, obsažené ve vyjádření k usnesení krajského soudu (ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 69 T 10/2018), že byla předmětná smlouva (č. l. 23 a násl. tr. spisu) podepsána v Praze, jak je v ní uvedeno, když adresa sídla obou na smlouvě zúčastněných společností v Praze 8 je jen adresou formální. Z obsahu samotné listiny včetně ověřovacích doložek (kupní smlouvy ze dne 2. 9. 2014, předložené státní zástupkyní Nejvyššímu soudu jako příloha k vyjádření k usnesení) však vyplývá, že svědkyně E. A. podepsala vlastnoručně uvedenou smlouvu až dne 30. 10. 2014, a to na Obecním úřadu v Pustiměři, nikoli tedy dne 2. 9. 2014 v Praze (jak je uvedeno ve smlouvě). Pokud jde o jednání obviněného, není postaveno na jisto, kde smlouvu podepsal, je však nepochybné, že dne 27. 10. 2014 u Městského úřadu Slušovice, okres Zlín, uznal podpis na listině (kupní smlouvě) za vlastní (č. l. 24 p. v. tr. spisu). Tímto úkonem obviněný vyjádřil svou vůli k prodeji nemovitostí nepochybně, přičemž se tak stalo v okrese Zlín. K jednání naplňujícímu objektivní stránku uvedeného trestného činu zpronevěry tak došlo v obvodu Krajského soudu v Brně. Obžaloba tak byla podána u místně příslušného soudu.
Nad rámec rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že pokud by nebylo možno místo činu (§18 odst. 1 tr. ř.) jednoznačně zjistit, bylo by třeba přistoupit k určení místní příslušnosti podle kritérií bydliště, pracoviště nebo pobytu obviněného, uvedených v ustanovení §18 odst. 2 tr. ř. část věty před středníkem, která jsou zásadně rovnocenná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 11 Nd 160/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem judikátu T 186, Svazek 6/2001). Taková situace ovšem nenastala.
Na základě těchto důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu