ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1001.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1001/2019-1807
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2019 o dovolání obviněného T. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 31 To 457/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 T 146/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 7. 2018, č. j. 15 T 146/2013-1740, byl obviněný T. B. shledán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body 1. až 5.) a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (body 1., 3. a 4.) a byl za to odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k (úhrnnému, byť to není ve výroku rozsudku výslovně uvedeno) trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Zmíněných trestných činů se měl obviněný dopustit zkráceně tím, že jako úřední osoba v postavení policisty v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch v podobě neoprávněného zpřístupnění osobních údajů z evidencí Policie ČR a Ministerstva vnitra ČR vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a jinému právnímu předpisu, neboť
1. dne 26. 10. 2011 v budově Policie ČR na ulici XY v XY jako policista Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura XY, pracoviště XY, na služebním počítači úmyslně a protiprávně vylustroval po předchozí objednávce od J. Č. v informačním systému Policie ČR „Telefony“ telefonní číslo XY a zjistil, že toto číslo bylo přiděleno V. S. a společnosti T. r. a. c., včetně adresy, rodného čísla, čísla občanského průkazu a kontaktního telefonu, uvedl vymyšlený důvod lustrace „poznatek“ a tyto osobní údaje vytiskl a zpřístupnil neoprávněné osobě J. Č., který je předal R. H. a ten objednateli J. F.,
2. dne 20. 2. 2012 zjišťoval v kanceláři Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, na adrese XY, od policistky B. M. informace o stavu vyšetřování J. F. a prověřované právnické osoby G., což zjišťoval na základě telefonické žádosti J. Č. a zjištěné informace ještě téhož dne předal J. Č. a M. S. při osobní schůzce,
3. dne 2. 4. 2012 v budově Policie ČR na ulici XY v XY na služebním počítači úmyslně a protiprávně vylustroval v evidenci Policie ČR a Ministerstva vnitra ČR „KSU“ osoby H. N., H. M. P. a J. Š., to vše po předchozím objednání J.T., který zaslal obviněnému mail, na který mu obviněný po provedení lustrací ohledně učiněných zjištění odpověděl, přičemž do informačního systému uvedl smyšlený důvod „poznatek“,
4. dne 4. 4. 2012 v budově Policie ČR na ulici XY v XY na služebním počítači úmyslně a protiprávně vylustroval v evidenci Policie ČR „KSU“ osoby J. K., M. H. a R. S., to vše po předchozím objednání neustanovenou osobou, když mail se jmény těchto osob byl přeposlán mezi emailovými adresami uživatelů J. Č. a M. S., přičemž do informačního systému uvedl smyšlený důvod „poznatek“,
5. dne 26. 4. 2012 se snažil přes M. M., služebně zařazeného u Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura XY, zjistit, proč P. V., služebně zařazený u Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu XY, lustroval v informačním systému Policie ČR a Ministerstva vnitra ČR osobní motorové vozidlo Audi A6, r. z. XY, které užíval J. Č., pod smyšlenou legendou, že má vozidlo blokované v informačním systému Blokace, a to se záměrem, aby jeho osoba jako tazatele zůstala skryta, přičemž J. Č. byl v danou dobu veden jako podezřelý ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d), odst. 3 tr. zákoníku a P. V. lustroval uvedené vozidlo z důvodu připravované realizace trestního stíhání J. Č., přičemž v případě zjištění pravého důvodu provedené lustrace a předání informace J. Č., což měl obviněný v úmyslu, mohlo dojít ke zmaření či ohrožení připravovaného trestního stíhání J. Č., avšak ke zjištění důvodu lustrace nedošlo,
a v případech popsaných pod body 3. a 4. obviněný, ač si byl vědom, že využívat údaje z takových evidencí může policista jen v souvislosti s plněním služebních úkolů a zde tomu tak nebylo, prováděl lustrace neoprávněně v rozporu s §13 a §15 zákona č. 101/200 Sb., o ochraně osobních údajů, v rozporu s čl. 3 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009, kterým se upravuje jednotný postup při provozování a využívání programu „dotazy do informačních systémů“, a v rozporu s §45 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
a v případech popsaných pod body 1., 2. a 5., věděl, že využívat údaje z takových evidencí může policista jen v souvislosti s plněním služebních úkolů a zde tomu tak nebylo a současně že osobní údaje nelze zpřístupnit či předat neoprávněné osobě, tedy jednal v rozporu s §45 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný současně zproštěn obžaloby pro skutek, obžalobou posuzovaný jako další dílčí útok obou výše zmíněných přečinů. Tento výrok nicméně nebyl následně napaden odvoláním žádné oprávněné osoby a netýká se ho ani podané dovolání.
Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, směřujícím do výroku o vině a trestu, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 6. 3. 2019, č. j. 31 To 457/2018-1767, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění uvedl, že nad rámec zmíněných důvodů je namítán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soudy obou stupňů porušily §2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. a zároveň bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny a institucionální záruky podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na dovozené právní závěry a uvedl, že se nemohl trestně právně relevantního jednání dopustit pro absenci subjektivní a objektivní stránky stíhaných přečinů, které postrádají oporu v provedených důkazech. Odůvodnění soudních rozhodnutí je založeno na domněnkách a spekulacích. Obviněný namítl, že popřel spáchání jednání, kladeného mu za vinu a popsal důvody, které ho vedly k lustracím, jež prováděl na základě operativních poznatků, následně ověřovaných a vyhodnocovaných. Jednací číslo potom získaným informacím nepřiřadil, neboť jejich relevance ještě nebyla ověřena. K bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pak konkrétně uvedl, že závěry soudů jsou deformací důkazů, neboť z provedeného dokazování nevyplynula jakákoli předchozí objednávka. Rovněž vyloučil, že by J. Č. nebo M. S. poskytl informace. Tyto osoby navíc dlouhodobě spolupracovaly s policejními složkami a tok informací byl od nich k obviněnému a obviněný následně získané údaje lustrací ověřoval. J. Č. potom připustil, že si od obviněného bez jeho vědomí ofotil na jedné ze schůzek materiály, které měl s sebou. Obviněný dodal, že svůj postup konzultoval s nadřízenými A. K. a Z. Š., o čemž musí být záznam v poznámkových sešitech vedených A. K. Důkaz jimi byl přitom proveden nedostatečně, pouze zestručněnými poznámkami a doplnění bylo soudy odmítnuto jako nadbytečné, v čemž je namístě spatřovat opomenutý důkaz. J. Č. a M. S. potom jako spolupracující osoby byly v kontaktu s J. Š., na jehož výpověď rovněž soudy rezignovaly, a tedy se opět jednalo o opomenutý důkaz. K bodu 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že vysvětlil důvody své návštěvy kanceláře Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, přičemž úvahy soudů, že se jednalo pouze o záminku, jsou nepřezkoumatelné a tvrzení, že tak ve skutečnosti učinil ve snaze získat informace k J. F., je spekulativní. Dodal, že žádné informace nezískal, tedy ani nemohl žádné předat. Pokud se J. Č. a M. S. na kauzu J. F. dotazovali, odpověděl jim pouze v obecné rovině. Ve vztahu k bodu 3. výroku o vině namítl, že J. T. byl policejní informátor a touto optikou bylo namístě na komunikaci nahlížet. Také připomněl, že H. N. a H. M. P. v minulosti prověřoval a nelze tudíž konstatovat, že by neměl k jejich osobám žádný poznatek, a tedy ani důvod k lustraci. Žádný výstup potom J. T. nesděloval. Stran bodu 4. sdělil, že k lustraci přistoupil na základě poznatků od J. Č. a M. S., přičemž jeho vina byla presumována s tím, že pokud činil nějaké úkony ve vztahu ke společnosti G., jednalo se vždy o fiktivní záminku, což je popřením presumpce neviny. Související komunikaci potom obviněný osobně nevedl. K poslednímu útoku (bod 5.) namítl, že postupoval na základě informací od J. Č. a M. S. a popsal svůj motiv. Nebylo tak prokázáno, že by byl veden úmyslem zjištěné skutečnosti předat J. Č. a zmařit či ohrozit připravované trestní stíhání jeho osoby. Dodal, že byl nadřízenými hodnocen jako spolehlivý a svědomitý. Nakonec konstatoval, že trestní stíhání musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu a podle principu presumpce neviny, jenž vyžaduje, aby stát nesl důkazní břemeno a případné pochybnosti je nutno vyložit ve prospěch obviněného.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a přecházející rozsudek soudu prvního stupně, podle §265k odst. 2 tr. ř. také všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265l tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [byť prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], ovšem ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení, ale zpochybnil hodnocení důkazů soudy, vytkl nedostatečný rozsah dokazování a polemizoval s učiněnými skutkovými zjištěními. Státní zástupce neopomenul, že obviněný tvrdil i existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nicméně k tomu uvedl, že takové pochybení nenastalo. Dokazování totiž bylo provedeno v dostatečném rozsahu, přičemž pokud nebylo vyhověno návrhům obviněného, svůj postup soudy odůvodnily. Současně soudy dospěly ke zjištěním, které z provedených důkazů při jejich logickém hodnocení vyplynuly. Je-li obviněný s hodnocením důkazů nespokojen, neznamená to, že jsou skutková zjištění vadná. Následně státní zástupce poukázal na aplikované skutkové podstaty a dovodil, že obviněný celkem v pěti případech z popudu svědků J. Č., M. S. a J. T. těmto předal informace týkající se konkrétních osob, které se dozvěděl z jím provedených úkonů. Takto jim sjednal prospěch, a to prvním dvěma jmenovaným zjevně s ohledem na jejich podnikatelskou činnost a poslednímu pro jeho činnost novinářskou. Dodal, že prospěchem je i negativní informace.
Proto státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. s ohledem na procesní okolnosti podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.
K tomu je potřeba zmínit, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Jeho námitky tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného T. B. shledat nelze. Učiněná skutková zjištění totiž mají v provedeném, dostatečně širokém dokazování svůj zjevný obsahový podklad, přičemž jejich dovození ze strany soudů činných ve věci, zejména ze strany soudu prvního stupně, bylo logickým způsobem popsáno a vysvětleno v odůvodnění rozhodnutí. Není tak namístě dovodit žádný, natož extrémní rozpor.
Nejvyšší soud doplňuje, že soudy se podrobně soustředily na podstatné momenty projednávané věci, a to zejména poté, co byl první rozsudek okresního soudu ze dne 29. 6. 2015, č. j. 15 T 146/2013-1394, zrušen usnesením krajského soudu ze dne 13. 1. 2016, č. j. 31 To 445/2015-1414, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc byla soudu prvního stupně podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Následně již došlo k vydání shora zmíněných rozhodnutí. Soudy se přitom zaobíraly každým žalovaným dílčím útokem samostatně a trestnou činnost obviněného nijak nepresumovaly či nepaušalizovaly, což vedlo, jak již bylo řečeno, i ke zproštění obviněného obžaloby stran jednoho z útoků v ní tvrzených.
Pokud jde o rozsah dokazování, obviněný měl návrhy na jeho doplnění, které soudy neopomněly, avšak shledaly je dílem nadbytečnými, což přiměřeně odůvodnily. S jejich argumentací se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že zejména pokud jde o údaje (sešity) vedené a zapisované nadřízeným obviněného, svědkem A. K., byly soudem vyžádány, v dostupném rozsahu získány a k důkazu provedeny, tedy doplňování není zjevně namístě. Správný je potom i závěr soudů ohledně absence relevance výslechu svědka J. Š., když v podrobnostech lze odkázat na příslušné pasáže z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (bod 24. a 25. rozsudku okresního soudu a bod 10. usnesení krajského soudu).
Na základě realizovaného dokazování a po hodnocení důkazů byl dovozen průběh skutkového děje, jenž není domněnkou ani spekulací, ale vyplývajícím ze zmíněného procesního postupu. Je pravdou, že obviněný svoji vinu, resp. spáchání trestné činnosti, odmítl a podal své vysvětlení, proč učinil jinak nezpochybněné lustrace (body 1., 3. a 4. výroku o vině), resp. proč komunikoval s dalšími policisty (body 2. a 5. výroku o vině). Jeho tvrzení nicméně byla vyvrácena a bylo zejména zjištěno, že k těmto úkonům nepřistoupil z důvodu plnění služebních povinností, tedy z důvodu jím tvrzeného ověřování informací o možné trestné činnosti (k čemuž ani nejsou žádné podklady či evidence), ale v návaznosti na poptávku třetích soukromých osob, které se na něj obrátily s požadavkem na zjištění jemu dostupných údajů.
Jak již také bylo opakovaně v řízení zmíněno, tím není nijak zpochybňováno (dřívější) postavení zejména J. Č. a M. S. jako informátorů, avšak předmětem projednání této věci je zcela opačný tok informací, a to od Policie ČR, přesněji od obviněného, k nim.
Ke konkrétním námitkám obviněného uplatněným ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům potom Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí následující. Dovození skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině nebylo učiněno na základě deformace důkazů, ale zcela důvodně byl vyloučen jeho průběh, jak byl tvrzen obviněným a svědkem J. Č., a bylo logicky v návaznosti na důkazy další věrohodně prokázáno provedení lustrace obviněným právě a pouze z požadavku jmenovaného svědka a předání jejího výsledku objednateli. Lze na okraj zmínit, že s běžnou realitou se pak spíše míjí vysvětlení obviněného a J. Č., jak se fotografie výpisy z informačního systému Policie ČR, vyhotovenými obviněným, dostala do telefonu J. Č. (jenž měl využít obrácení se obviněného na obsluhu v restauraci a měl si ofotit poznámky zařazené v deskách, které měl obviněný s sebou, ač údajně ani nevěděl, co fotí a také mu to k ničemu nebylo).
Stejně tak byl prokázán skutečný význam návštěvy obviněného u XY Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (ad 2. výroku o vině), a to zejména z výpovědi svědkyně B. M. a souvisejících listinných důkazů. Soudy rovněž nepřehlédly zřetelnou disproporci, kdy stran jedněch poznatků (které měly tvořit zástěrku pro skutečný zájem obviněného), ač byly zcela bezcenné, obviněný založil poznatkový spis a konal služební cestu k jinému policejnímu útvaru, veškeré úkony konané údajně na základě informací od J. Č. a M. S. byly činěny skrytě, bez odrazu ve standardně vedených materiálech, bez konzultace s vedením a v elektronické formě pod obecnou poznámkou „poznatek“. Na zmíněné jednání obviněno v XY potom logicky bezodkladně (když obviněným tvrzená obecná informace mohla být podána v podstatě kdykoli příležitostně, v budoucnu) navazovala schůzka s J. Č. a M. S., byť za účelem předání spíše negativní informace.
Zjevná je i situace v případě bodu popsaného pod číslem 3. výroku o vině, se zřetelnou objednávkou i jejím vyřízením ze strany obviněného, prostá jakékoli řádné reakce na případný poznatek. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že J. T. byl rovněž policejním informátorem, ani skutečnost, že osoby H. N. a H. M. P. byly dříve v úplně jiné věci obviněným prověřované.
Obdobné souvislosti jako již výše uvedené se týkají i skutku ad 4. výroku o vině, tedy především je to na jedné straně absence podřazení lustrace pod činnost obviněného jako policisty a na straně druhé návaznost na zájem J. Č. a M. S. V případě skutku popsaného pod bodem 5. potom byla plně prokázána smyšlená legenda (blokace) a postup obviněného, snažícího se bez jakéhokoli služebně ospravedlnitelného důvodu o zjištění, proč bylo vozidlo J. Č. lustrováno (a to, v pochopitelném souladu, bez komunikace s přímo v dané věci činným policistou P. V., kterou by neměl jak vysvětlit), to vše za současného opakovaného kontaktování J. Č.
V podrobnostech, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména body 19. až 23. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a body 13. až 20. odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.
Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že navzdory tomu, že byl obviněný jinak hodnocen jako spolehlivý a svědomitý, bylo v řádně vedeném řízení zjištěno, že se dopustil výše uvedeného jednání. To potom bylo namístě posoudit jako trestné činy, konkrétně jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body 1. až 5.) a přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (body 1., 3. a 4.). Právní kvalifikaci však obviněný nijak konkrétně nezpochybnil, když pouze obecně namítl absenci objektivní a subjektivní stránky skutkových podstat těchto přečinů, což však zjevně dovozoval z předložených tvrzení směřujících proti procesu dokazování a utváření skutkového stavu. Proto Nejvyšší soud právní posouzení blíže nepřezkoumával, neboť k tomu ani neměl bližší argumentační podklad.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel