ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1042.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1042/2019-667
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. 10. 2019 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Z. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 1 To 18/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 35 T 6/2018, byl obviněný Z. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy poškozeným.
2. Obviněný se trestné činnosti dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 21. 10. 2017 na ubytovně na ulici XY v XY, kdy si jeho bývalá přítelkyně V. K. přišla vyzvednout své věci, v prosté opilosti, frustrován faktem, že V. K. považuje rozchod za definitivní, se záměrem V. K. usmrtit, vzal nůž celkové délky 19 cm, s délkou čepele 9,2 cm a její maximální šířkou 1,79 cm, kdy V. K. se dala na útěk, obviněný ji pronásledoval a poté, co ji dostihl, ji na chodbě povalil na podlahu, zaklekl ji a nožem nejméně střední intenzitou bodal do oblasti zad, v čemž mu začali bránit K. K. a Z. N., přičemž v okamžiku, kdy jej Z. N. odtahoval, obviněný Z. N. dvakrát nejméně střední intenzitou bodl do břicha a způsobil mu bodnou ránu v pravém podžebří s navazujícím bodným kanálem procházejícím kůží, celou tloušťkou břišní stěny, pobřišnicí, pronikajícím do dutiny břišní a povrchně zraňujícím játra a dále bodnou ránu v horní levé části břišní krajiny s navazujícím bodným kanálem dlouhým 4 cm, jenž pronikal kůží šikmo do podkoží, tedy zranění s průměrnou dobou léčení v trvání 4 až 5 týdnů, s nutností jeho hospitalizace do 25. 10. 2017 a operační revize dutiny břišní, kdy jen shodou okolností nezpůsobil Z. N. řadu závažných poranění jako je závažnější poranění jater, sleziny, slinivky břišní, dále pak bodné poranění střevních kliček či žaludku s vylitím jejich obsahu či rozvojem zánětu pobřišnice, načež po eliminaci Z. N. opět zaútočil na V. K. a opakovaně ve vzájemném čelním postavení vedl výpady nožem proti jejímu trupu, kdy v dalším napadání mu zabránil M. G., který jej od V. K. odtrhl, svedl ho na zem a odzbrojil, kdy svým útokem Z. H. způsobil V. K. tři bodná zranění v oblasti zad a to bodnou ránu v bederní krajině zad, blíže levému boku, s bodným kanálem dlouhým 5 cm, pronikajícím kůží do podkoží, který procházel tečně nad fascii svaloviny, bodnou ránu podél páteře vpravo s navazujícím bodným kanálem délky 4 cm, pronikajícím kůží tečně do podkoží a bodnou ránu na levé hýždi s navazujícím bodným kanálem nezjištěné délky procházejícím kůží a končícím mělce v podkoží, tedy zranění s průměrnou dobou léčení v trvání 2 týdnů a nutností její hospitalizace do 23. 10. 2017 a revize poranění, kdy s ohledem na použitý nástroj při útoku, způsob a opakovanost útoku a lokalitu těla vůči níž útočil, jen díky zásahu dalších osob, oděvu napadené, kdy v její zimní bundě bylo zjištěno celkem pět bodnořezných defektů, včetně defektu na jejím levém předním dílu, a shodou náhod V. K. nezpůsobil řadu závažných, život ohrožujících poranění, zejména v podobě bodného poranění ledvin nebo velkých cév s rozvojem krvácivého šoku na podkladě krevních ztrát, bodného poranění nitrobřišních orgánů při průniku čepele do dutiny břišní nebo hrudní stěnou, hrozícího poranění plic, srdce či velkých nitrohrudních cév, pneumothoraxu či hemothoraxu při průniku čepele do dutiny hrudní.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o kterém bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 1 To 18/2019, rozhodnuto tak, že byl napadený rozsudek částečně zrušen pouze ve výroku, kterým byla poškozená V. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že v dané věci nebyla prokázána ani naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy. Pokus trestného činu vraždy je činem úmyslným a přímý ani nepřímý úmysl nelze toliko předpokládat, ale je nutné jej prokázat, což se v dané věci nestalo. Pro závěr o jeho úmyslu způsobit smrt nemůže stačit pouze to, že použil zbraň objektivně způsobilou vyvolat smrt poškozené. Rovněž není bez dalšího rozhodné, že poškozenou zranil na zádech, kde jsou uloženy důležité orgány. Podotkl, že při zkoumání, zda jednal v přímém či nepřímém úmyslu poškozenou zavraždit, nepostačí pouhé zjištění 5 bodnořezných defektů, které pronikly bundou poškozené. Kdyby skutečně sledoval vražedný úmysl, mohl jej naplnit. Soudy nijak nereagovaly na námitky, že útok byl veden do míst zakrytých silnou zimní bundou, ale odkryté a nechráněné části těla zůstaly bez povšimnutí. Poškozená přitom nevyvíjela žádnou obranu a on mohl bez omezení směřovat zásah do nechráněných míst s životně důležitými orgány. Rovněž se soudy nezabývaly jeho výhradou, že měl jednání zanechat až po zapojení svědka M. G., když tento svědek uvedl, že on sám se nemusel nijak bránit, když obviněný vůči němu nevyvíjel žádnou aktivitu, byl netečný a působil zmateně, jako kdyby mu došlo, co způsobil. Pokud by jeho záměrem bylo způsobení smrti, pak jeho jednání projevující se překvapením či zmatením s tímto předpokladem nekoresponduje. Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že jej poškozená navštěvovala ve vazbě a vyměňovali si korespondenci. Závěrem obviněný namítl, že odvolací soud nedůvodně zamítl provedení navrhovaného důkazu, který by podle něj měl podstatný vliv na hodnocení jeho jednání. Pokud by totiž na schodišti neměl nůž, jak měl prohlásit svědek M. G., ač u hlavního líčení i v přípravném řízení vypovídat jinak, pak to vznáší pochybnosti o věrohodnosti tohoto svědka a vyvrací to úvahy soudu o jeho úmyslu.
5. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2019, č. j. 1 To 18/2019-612, a věc byla vrácena k novému projednání.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky uplatněné v dovolání jsou opakováním jeho obhajoby od počátku trestního řízení a zabýval se jimi jak nalézací, tak odvolací soud. Státní zástupkyně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že úmysl obviněného usmrtit poškozenou lze vyvodit ze způsobu provedení činu a dalších skutečností. Obviněný mnohočetným útokem nožem pronásledoval a napadal poškozenou i Z. N., který se mu v útoku snažil zabránit. S útokem neustal sám, ale až po zásahu M. G. Obviněný si musel být vědom, že opakovaný útok do míst, kde jsou životně důležité orgány, může vést k usmrcení člověka. Vybíjel si zlobný afekt, nemohl počítat s žádnou okolností, která by smrtelnému následku mohla zabránit, a k usmrcení nedošlo pouze náhodou. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k osobnosti obviněného na základě znaleckých posudků. Následně podotkla, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k usmrcení poškozené a bylo vedeno minimálně eventuálním úmyslem.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uzavřela, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání a navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
III
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
10. Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
11. Úvodem je třeba zmínit, že podané dovolání je z velké části totožné s odvoláním proti rozsudku krajského soudu (č. l. 600 a násl. trestního spisu) a námitkami se zabýval a řádně se s nimi vypořádal odvolací soud. Stejné námitky uplatňuje obviněný po celou dobu trvání trestního stíhání a zabýval se jimi rovněž nalézací soud. Protože se Nejvyšší soud se závěry a argumentací soudů zcela ztotožnil, bylo by nadbytečné tuto argumentaci ke shodným námitkám opakovat a tak Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí krajského i vrchního soudu.
12. Podstatou dovolání je právně relevantní námitka, že v dané věci nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu vraždy, jelikož neměl v úmyslu poškozenou usmrtit. Tuto svoji námitku obviněný odůvodnil tím, že útok nebyl směřován do odkrytých částí těla, ale pouze do míst, kde byla poškozená chráněna silnou bundou a v zásadě nebyl způsobilý přivodit jí smrt. Tímto pak nepřímo rozporuje použitou právní kvalifikaci svého činu jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu. Tento vztah je autenticky seznatelný především z výpovědi samotného pachatele. Popírá-li pachatel zavinění, lze na něj usuzovat z okolností činu, pokud jsou takové povahy, že je do nich vnitřní psychický vztah pachatele k činu odpovídajícím způsobem promítnut.
13. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
14. Oba soudy ve věci dospěly shodně k závěru, že obviněný jednal ve vztahu k poškozené V. K. v úmyslu nepřímém způsobit poškozené smrt ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a ve vztahu k poškozenému Z. N. v přímém úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný rozporuje závěry o naplnění subjektivní stránky pouze ve vztahu k poškozené V. K.
15. Zvlášť závažného zločinu vraždy ve smyslu §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Obviněný namítal, že neměl v úmyslu poškozenou usmrtit, a z tohoto důvodu nebyla naplněna skutková podstata trestného činu vraždy. Neuvedl konkrétně, jaká právní kvalifikace by, podle jeho názoru, byla přiléhavá, avšak Nejvyšší soud má za to, že soudy jeho jednání vůči poškozené V. K. posoudily zcela správně jako pokus trestného činu vraždy ve smyslu §140 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku. Jiná právní kvalifikace nepřicházela v úvahu s ohledem na provedené dokazování, ze kterého vyplynulo, že opilý obviněný opakovaně silou střední intenzity útočil kuchyňským nožem s délkou čepele 9,2 cm v silném afektu na záda poškozené, tedy do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž poškozenou ochránila před závažnějšími dopady tohoto opakovaného útoku její zimní bunda. Následně se obviněnému v jeho jednání pokusil zabránit poškozený Z. N., na kterého obviněný rovněž zaútočil nožem, po jeho poranění opět začal pronásledovat poškozenou V. K. a v útoku na ni ustal až po zásahu M. G., nikoli tedy sám od sebe dobrovolně. Lze tak uzavřít, že pouze souhrou šťastných okolností na obviněném nezávislých a zásahu svědka M. G., nedošlo k závažnějšímu zranění a k usmrcení poškozené.
16. Pokud obviněný neexistenci úmyslné formy zavinění zpochybňuje námitkami, že kdyby skutečně sledoval vražedný úmysl, mohl jej naplnit a soudům vytýká, že nijak nereagovaly na skutečnost, že útok byl veden do míst zakrytých silnou zimní bundou, ale odkryté a nechráněné části těla zůstaly bez povšimnutí, ač mohl bez omezení směřovat útok do nechráněných míst s životně důležitými orgány, tyto námitky směřují v podstatě proti existenci přímého úmyslu usmrtit poškozenou. Přesto, že určité okolnosti případu tomuto závěru nasvědčují (opakovanost útoků nožem přes snahu dalších osob zabránit obviněnému v jednání, intenzita a místo kam útok směřoval, vyjádření obviněného těsně před útokem, že „pokud poškozená nebude jeho, nebude nikoho“, atd.), soudy nedospěly k závěru, že chtěl poškozenou usmrtit, ale že obviněný jednal pouze v úmyslu nepřímém, tedy že byl srozuměn s tím, že pokud útočí na poškozenou zjištěným způsobem, může ji způsobit zranění se smrtelným následkem (viz str. 27 rozsudku). Vedle skutečností, jak také sám obviněný uvádí v dovolání, že útok byl veden do míst zakrytých silnou zimní bundou, nelze pominout závěr znalkyně z odvětví soudního lékařství, že násilím působícím v dlouhé ose nástroje (nože) mechanismem bodnutí nejméně střední intenzitou síly, byly poškozené způsobeny celkem tři bodné rány na zadní straně těla bez průniku do tělních dutin, přičemž na výsledný nález má zásadní vliv pohyb poškozené osoby, kdy často i útok vedený velkou intenzitou může způsobit pouze banální poranění.
17. Trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí. Pokusu tohoto trestného činu se pachatel dopustí jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, kdy pachatel jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. K závěru o vražedném úmyslu nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě přivodit smrt. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý či nepřímý směřoval k usmrcení jiného. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (smrti). Podle právní nauky (V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218) představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění (srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, nakladatelství Orac, vydání 2003). To znamená, že rovněž eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle. Proto je vždy nutno vycházet z posouzení všech okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod. (srov. např. R 19/1969 Sb. rozh. tr.). V souladu s těmito požadavky se věcí již krajský soud podrobně zabýval zejména v bodě 39. rozsudku, opětovně pak odvolací soud v bodě 12. usnesení. Tam uvedené správné úvahy je zcela nadbytečné znovu opakovat a k opakovaným námitkám obviněného ohledně formy zavinění zcela postačí na ně odkázat.
18. Není pak podstatná námitka obviněného, že se soudy nezabývaly jeho výhradou, že měl jednání zanechat až po zapojení svědka M. G., když tento svědek uvedl, že on sám se nemusel nijak bránit, protože obviněný vůči němu nevyvíjel žádnou aktivitu, byl netečný a působil zmateně, jako kdyby mu došlo, co způsobil. Ze zjištění soudů je zřejmé, že útok obviněného byl zaměřen vůči poškozené V. K. a uvedený svědek, který zneškodnil obviněného až po předchozí marné snaze svědkyně K. K. a zranění poškozeného Z. N. v samotném závěru celé události, jednoznačně uvedl, že obviněný držel poškozenou natlačenou na schodišti v rohu, vypadalo to, jakoby jí dával pěstí, jakoby ji bouchal někam do boku a když jej od poškozené odtrhl, spatřil, že v ruce drží nůž a určitě ji bodal.
19. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného.
20. Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
21. Nejvyšší soud rovněž mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní (existenci takového rozporu obviněný ostatně ani nenamítal). Obviněný pouze namítl, že odvolací soud nesprávně zamítl návrh na provedení důkazu výslechem bratra obviněného P. H. Nejvyšší soud uvádí, že není povinností soudu, aby provedl veškeré důkazy, které mu strany navrhnou, avšak svůj postup musí odůvodnit. V dané věci odvolací soud v bodě 9. usnesení řádně odůvodnil, proč považuje navrhovaný výslech za nadbytečný. Tato námitka je ryze procesní a nelze ji pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. podřadit.
22. Je tedy zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
23. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný ve svém dovolání uplatnil v podstatě dvě námitky, z nichž jednu nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit a druhou shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Když ve věci nebyl shledán ani nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
24. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu