ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1077.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1077/2019-1060
sp. zn. 7 Tdo 1077/2019
2
3
sp. zn. 7 Tdo 1077/2019-1060
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 11. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. L. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 To 30/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 92/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále též jen „okresní soud“) ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1 T 92/2010-868, byl obviněný P. L. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené Českomoravské záruční a rozvojové bance.
2. Proti výroku o vině rozsudku okresního soudu podal odvolání obviněný a státní zástupce v jeho neprospěch pouze proti výroku o trestu. K odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 11 To 30/2019-919. Napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání obviněného.
3. Trestné činnosti se obviněný P. L. dopustil tím, že užil bez souhlasu Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., k jinému než smluvně stanovenému účelu poskytnutou část úvěru ve výši 3 000 000,- Kč tak, že poté, co dne 29. 12. 2006 uzavřel jako jednatel společnosti H., (dále jen H.), se sídlem XY, XY, s označenou bankou Smlouvu o zvýhodněném úvěru v programu TRH č. 2006-0275-TA, na základě níž mu byl poskytnut úvěr k účelu „Stavební úpravy nebytových prostor a nákup technologického zařízení a vybavení za účelem zkvalitnění služeb v oblasti hostinské činnosti a ubytovacích služeb“ s povinností použít úvěr na financování stavebních úprav nebytových prostor a sociálních zařízení a příslušenství budovy s občanským vybavením v č. p. XY v Praze 1, XY ulici na pozemku par. č. XY v k. ú. XY, z poskytnutého úvěru vyčerpal částku 4 728 580,- Kč, avšak pouze část vyčerpaného úvěru ve výši 1 728 580,- Kč užil v souladu s výše uvedenou úvěrovou smlouvou, přičemž částku ve výši 3 000 000,- Kč ke stanovenému účelu nepoužil a vyčerpaný úvěr ani na opakované výzvy, kdy se stal bezkontaktním, ani částečně nesplatil ke škodě poškozené Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., se sídlem Praha 1, Jeruzalémská 964/4.
II
4. Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný P. L. obsahově rozsáhlým dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodní části svého dovolání shrnul všechny své dovolací námitky a následně zejména cituje pasáže z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na které následně reaguje svým komentářem a námitkami. Nesprávné právní posouzení spatřuje především v tom, že byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu ve formě základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, 5 písm. c) trestního zákoníku. Dále namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z rozhodnutí odvolacího soudu je podle něj cítit zášť vůči němu, což se promítlo do výše uloženého trestu, který s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání skutku, považuje za extrémně přísný.
5. V dalších částech dovolání pak obviněný jednotlivé námitky podrobně rozvedl. K první námitce týkající se uplatnění kvalifikované skutkové podstaty obviněný uvedl, že nikdy nezpochybňoval, že by z úvěrového vztahu mohla bance vzniknout škoda, která však nevznikla jako důsledek nepravdivých údajů ve smlouvě, ale v souvislosti s druhotnou platební neschopností společnosti H. Namítl, že podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Kvalifikaci určitého jednání jako trestného je nutné považovat za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek a použití trestní represe je nutné uplatňovat, až pokud nebude možné využít prostředků jiného právního odvětví.
6. Má rovněž za to, že za škodu nelze bez dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na základě úvěrové smlouvy, byť by k tomu došlo na základě nepravdivých údajů. Obhajoba, že na to poukazovala již dříve, vycházela z ustálené judikatury a na tomto tvrzení trvá. Je povinností orgánů činných v trestním řízení zabývat se i dalšími okolnostmi, které mají význam pro určení výše škody, např. jakými prostředky a v jakém rozsahu byl takový vztah zajištěn. Soud prvního stupně, že se touto otázkou zabýval, ale dospěl k závěru, že v daném případě zajišťovací prostředky představují tzv. fiktivní majetkovou hodnotu, což ale podle obviněného nekoresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu. Poukázal na čl. VI. Smlouvy o zvýhodněném úvěru, podle kterého společnost H. společně s uzavřením smlouvy předala jako výstavce bance vlastní směnku bez protestu, avalovanou obviněným i V. L., nevyplněnou co do směnečné sumy a údaje splatnosti, přičemž současně bylo ujednáno, že banka je oprávněná směnku vyplnit poté, co společnost písemně upomenula o zaplacení splatných závazků vzniklých z úvěrové smlouvy. Přitom způsobilost zajištění reálně garantovat plnění společnosti H. podle obviněného dokresluje fakt, že banka na základě takto poskytnutého zajištění, po důkladném vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele, finanční prostředky poskytla a svědci potvrdili, že společnost i její jednatelé tento proces podstoupili. Nebyl proto důvod předpokládat ze strany banky, nebo obviněného a jeho bývalé manželky, že by v budoucnu mohla banka utrpět majetkovou újmu. Nelze ani tvrdit, že ke dni uzavření smlouvy banka nevyhodnotila úvěruschopnost společnosti a ke dni poskytnutí zajištění úvěru si musel být vědom, že bance v budoucnu může vzniknout škoda. S manželkou podnikali na předmětné adrese, kde provozovali hotel od roku 2002 a dosahovali průměrný zisk, což dokresluje fakt, že banka před poskytnutím úvěru hodnotila daňová přiznání společnosti H.
7. Obviněný dále uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu, vycházející z judikatury Ústavního soudu, pokud je poskytnut určitý ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit. Zavinění je třeba zkoumat ke dni poskytnutí zajištění, ale nalézací soud vycházel až z následného stavu úvěrového vztahu. Následně obviněný dodal, že v době, kdy podepisoval směnku jako zajištění poskytnutého plnění, nemohl vědět, že by banka mohla utrpět majetkovou škodu. Že následně nebylo bankou zahájeno směnečné řízení, je věcí jinou a nemá souvislost s trestním řízením. Závěry odvolacího soudu jsou tak podle něj v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu stran úvah o subjektivní stránce trestného činu.
8. V žádném případě pak podle obviněného nelze souhlasit se závěry soudů, že uprchl do zahraničí. Jak plyne z vyjádření insolvenční správkyně, pravidelně s ní byl v kontaktu a informoval ji o všech záležitostech týkajících se poskytnutého úvěru. Nikde se neukrýval, nevyhýbal se odpovědnosti. K tomu poukázal i na časové souvislosti, že do USA odcestoval s odstupem 18 měsíců od poskytnutého zajištění závazků, 6 měsíců po zahájení konkurzního řízení a jeden měsíc poté, co byla odložena věc vedená pod č. j. ORPO-5060/TČ-2008-73. Tvrzení odvolacího soudu, že mohl reálně očekávat, že bude ve věci obviněn a souzen, tak podle něj vyznívá překvapivě.
9. Odvolací soud, že rovněž pochybil v konstatování, že zástavou poskytnutého úvěru byl hotel, který však nebyl v jeho vlastnictví a odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování.
10. Soudy, že také neprovedly jím navržené důkazy, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Jednalo se o navrhovaný výslech pracovníka poškozené banky, insolvenční správkyně a důkaz účetnictvím společností D. a H. Nalézací soud opakovaně předvolával zástupce banky, který se však k výslechu nedostavil. Odvolací soud se jej ani nepokusil předvolat. Výslech zástupce banky ale považuje v dané věci za zásadní, jelikož mohl objasnit otázky, zda zajištění úvěru v době jeho poskytnutí dávalo bance dostatečné záruky pro uspokojení jejích nároků.
11. V další části dovolání obviněný rozporuje i uplatnění základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Čerpání úvěru bylo provedeno na základě faktur, které splňovaly účel úvěru. Následně pak z objektivních příčin musela být rekonstrukce pozastavena a s firmou D. bylo dohodnuto, že v ní bude pokračováno po sezóně. Odvolací soud podle obviněného v rozporu se skutkovým stavem dotváří proces dokazování, čímž mu odpírá právo na obhajobu, jelikož nemá možnost se k novým skutečnostem vyjádřit. Nelze dovozovat úmysl spáchat trestnou činnost z žádosti o čerpání úvěru, poněvadž v tu chvíli nevěděl, že se stavebními pracemi nebude možné začít, protože je nutné vyřídit stavební povolení. Z tohoto důvodu bylo s firmou D. dohodnuto, že se zbytek prací zrealizuje až po opadnutí sezóny, avšak peníze byly už ve sféře vlivu společnosti D. Jelikož bylo nutné řešit provozní výdaje v hotelu, poskytla společnost D. společnosti H. zápůjčku ve výši 3 000 000,- Kč, přičemž původní smlouva o dílo nebyla vypovězena. Jednalo se o peníze ve vlastnictví společnosti D., nikoli o peníze poskytnuté z úvěru společnosti H. Jedná se tedy o samostatný závazkový vztah stojící vedle vztahu společnosti H. a úvěrující banky, což ve své výpovědi opakovaně potvrdil svědek R. N., který uvedl, že poskytnutou zálohu nevrátili, neboť v rekonstrukci měli zájem v následující zimě pokračovat. K tomu obviněný rovněž uvedl, že peníze jsou druhově určenou věcí, a pokud svědek R. N. uvedl, že peníze zapůjčené společnosti H. vlastnila společnost D. a nepřímo také potvrdil, že tato společnost disponovala větším finančním obnosem, a proto z jiných finančních zdrojů mohla poskytnout společnosti H. půjčku, tak nelze tvrdit, že to byly peníze společnosti H.., které zaplatila z úvěru jako zálohu za dílo. Protože soudy odmítly doplnit dokazování účetnictvím společností D. i H., nelze učinit jiný závěr.
12. Podle obviněného se tedy nedopustil porušení úvěrové smlouvy, jelikož jeho společnost zaplatila za dílo, které však nebylo ze strany dodavatele dodáno. Je si vědom skutečnosti, že bance vznikla škoda, nicméně tato nevznikla trestněprávním jednáním, ale druhotnou platební neschopností společnosti H. K prokázání těchto tvrzení byl navrhován důkaz účetnictvím společnosti D. nebo výslechem insolvenční správkyně. Tyto návrhy však nebyly ze strany nalézacího soudu akceptovány. Dne 18. 2. 2008 byl na společnost H. prohlášen konkurz a poté nebyl už za společnost oprávněn jednat. Jelikož společností D. nebylo od smlouvy o dílo odstoupeno, měla správkyně konkurzní podstaty od smlouvy odstoupit nebo vymáhat její dodání. Smlouva o dílo ani o zápůjčce nebyly řešeny ani v rámci insolvenčního řízení, kdy insolvenční správkyně se v rámci své činnosti dostávala opakovaně do prodlení. Tímto se soudy rovněž odmítly zabývat.
13. Soudy se podle obviněného nezabývaly jím předkládanou verzí, nijak ji nevyvrátily, pouze spekulovaly, že prostředky z úvěru byly užity v rozporu s jejich účelem a postupovaly tak v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Podle jeho názoru však bylo prokázáno, že prostředky byly užity v souladu se smlouvou, když je poukázal jednotlivým dodavatelům díla.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h tr. ř. podal návrh Nejvyššímu soudu, aby odložil výkon rozhodnutí, což odůvodnil především možností, že dovolání je důvodné, povahou uloženého trestu a problémy s legalizací jeho pobytu v USA, když doposud nemá statut legálního obyvatele USA, protože nedisponuje tzv. zelenou kartou. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, č. j. 11 To 30/2019-919, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1 T 92/2010-868, zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu Praha-západ k novému projednání a rozhodnutí.
15. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem shrnul předcházející řízení i dovolání obviněného a následně podotkl, že uplatněné námitky jsou opakováním předešlých výhrad, se kterými se oba soudy řádně vypořádaly. Dále uvedl, že část námitek stojí mimo uplatněný dovolací důvod a zbylé námitky považuje za zjevně neopodstatněné. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky týkající se způsobu hodnocení i závěrů, které z něj soudy vyvodily i námitka nerespektování zásady „in dubio pro reo“. Obstát nemůže ani námitka týkající se existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soudy provedly dostatečné dokazování, důkazy hodnotily ve vzájemných souvislostech a vymezily, na základě kterých důkazů považují obhajobu obviněného za vyvrácenou. Neprovedení dalších důkazů soud prvního stupně řádně zdůvodnil.
16. Obviněný se snaží zbavit se trestní odpovědnosti, proto prezentuje vlastní nepřesvědčivou konstrukci, v níž dovozuje existenci dvou na sobě nezávislých smluvních vztahů. Státní zástupce považuje závěry soudů za zcela opodstatněné, kdy má za to, že neexistovaly dva na sobě nezávislé závazkové vztahy, ale ona zápůjčka ve skutečnosti představovala vyplacení peněz poskytnutých z úvěru zpět obviněnému, který je pak užil v rozporu s úvěrovou smlouvou. Námitky týkající se použité právní kvalifikace a nerespektování zásady ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné.
17. Se zřetelem k výše rekapitulovaným důvodům tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Návrh obviněného na odklad výkonu rozhodnutí považuje státní zástupce za bezpředmětný.
III
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
19. Jak zmínil odvolací soud a také obviněný v dovolání, Nejvyšší soud v této trestní věci již jednou rozhodl, a to z podnětu dovolání podaného proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě v řízení proti obviněnému jako uprchlému. V tomto předchozím řízení byl obviněný rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 1 T 92/2010, uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona, podle §250b odst. 4 a §35 odst. 2 tr. zákona byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Bylo také rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., na náhradu škody. K odvolání podaného ustanoveným obhájcem obviněného, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 11 To 203/2011, zrušil napadený rozsudek okresního soudu pouze ve výroku o náhradě škody a znovu v rozsahu zrušení ve věci rozhodl. Dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu tenkrát Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1355/2011, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
20. Nejvyšší soud i nyní shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
21. Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
22. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.). Není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
23. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
24. Nejvyšší soud především shledal, že v podaném dovolání uplatnil obviněný námitky, které uvádí již od počátku trestního řízení, byly obsahem již řádného opravného prostředku (odůvodnění odvolání č. l. 907 a násl. trestního spisu), kdy dovolání je co do podstaty shodné s podaným odvoláním. S námitkami obviněného se tak vypořádal jak nalézací, tak odvolací soud (rozsudek č. l. 919 a násl. trestního spisu). Jedná se o námitky, které se týkají trestnosti jednání, které je mu kladeno za vinu, porušení jeho práva na spravedlivý proces, porušení principu ultima ratio, uplatněné základní i kvalifikované skutkové podstaty, subjektivní stránky trestného činu, zajištění úvěru směnkou i tvrzení, že společnost D. nevracela prostředky z úvěru, avšak půjčila částku ve výši 3 000 000 Kč ze svých zdrojů.
25. V podaném dovolání uplatnil obviněný řadu námitek, které nelze pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Takovými námitkami jsou tvrzení obviněného, že soudy nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“ (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného), námitka existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů a s tím související námitky týkající se procesu dokazování, kterými obviněný rozporuje konkrétní skutkové závěry soudů, které vyvodily z provedených důkazů, dále tvrzení, že s manželkou neuprchli ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání a taktéž námitka týkající se přísnosti uloženého trestu.
26. K námitce porušení zásady „in dubio pro reo“ Nejvyšší soud uvádí, že tato vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) a znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudů, a tedy ani o vině obviněného, nevznikly. Naopak bylo soudy jednoznačně prokázáno, že obviněný a jeho tehdejší manželka jako jednatelé společnosti H., požádali o poskytnutí úvěru na rekonstrukci hotelu, který měla společnost v nájmu a následně podstatnou část získaných úvěrových prostředků obviněný bez souhlasu banky použil v rozporu s jejich účelem, čímž byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Soudy odmítly verzi obviněného, že částka, kterou jeho společnost obdržela od společnosti D., nebyla vrácením peněz z poskytnutého úvěru, ale půjčkou ve stejné výši. Podle zjištění soudů uvedl svědek R. N., tehdejší jednatel společnosti D., že transakce byla půjčkou pouze pro účetní potřeby, jelikož bylo třeba zdůvodnit, proč ze společnosti odchází tři miliony korun. Půjčka se následně měla zrušit ve chvíli, kdy by se pokračovalo v rekonstrukci, ale k tomu již nedošlo. Obviněný s tím ale nesouhlasí a v dovolání se snaží veškerou odpovědnost přesunout na společnost D. a na konkursní správkyni. Nejvyšší soud se ale se závěry okresního i krajského soudu ztotožnil, protože vychází z provedených důkazů.
27. Argumentace obviněného v dovolání, kde cituje částí výpovědi svědka R. N. („půjčka je stále tzv. ve vzduchu …zálohu nechtěli vracet, protože o zakázku měli zájem …proto zálohu nevrátili…“), přitom vychází z úředního záznamu o podaném vysvětlení R. N. podle §158 odst. 5 tr. ř. (viz č. l. 159 tr. spisu), který ale nebyl jako důkaz v řízení před soudem proveden a nestal se tedy ani předmětem hodnocení soudem. Tento svědek byl následně, ještě v řízení proti obviněnému jako uprchlému, v hlavním líčení dne 12. 8. 2010 vyslechnut okresním soudem (viz č. l. 234 tr. spisu). V nově provedeném hlavním líčení dne 22. 8. 2018, již v přítomnosti obviněného, byla s jeho souhlasem tato výpověď svědka R. N. učiněná v hlavním líčení dne 12. 8. 2010 přečtena (viz č. l. 833 tr. spisu). Již jen proto, že vychází z uvedeného vysvětlení, které nebylo jako důkaz soudy v průběhu dokazování provedeno, nelze souhlasit s argumentací obviněného vycházející do značné míry právě z obsahu tohoto vysvětlení a na kterém konstruuje svoji verzi obhajoby, že se jednalo o dva zcela oddělené smluvní vztahy, smlouvu o dílo a smlouvu o zápůjčce, které spolu v zásadě vůbec nesouvisely. Proto insolvenční správkyně, že měla v režimu bezdůvodného obohacení vymáhat zálohu na dílo, kterou společnost H. uhradila společnosti D. a škoda, že vznikla bance nikoliv v důsledku jeho jednání, ale druhotné platební neschopnosti společnosti H. Tato obhajoba je ale v rozporu s provedenými důkazy.
28. Argumentace obviněného ohledně peněz jako druhově určenou věcí, je sice obecně správná, ale bez významu, stejně jako okolnost, že od smlouvy nebylo odstoupeno. Z výpovědi svědka R. N. v hlavním líčení dne 12. 8. 2010 totiž jednoznačně vyplývá, že po uzavření smluv obdrželi na účet společnosti D. částku 3 000 000,-Kč, protože obviněný neměl stavební povolení, bez kterého nebylo možné realizovat práce, a byli jim požádáni o vrácení peněz. Vrátili mu je formou půjčky s tím, že až bude mít stavební povolení, tak se půjčka zruší a bude se pokračovat v pracích. Bylo to podle svědka kvůli tomu, aby nějak podložili odchod peněz z jejich účtu. Půjčka byla zajištěna vlastní směnkou společnosti H., obviněný si danou částku od R. N. převzal osobně v hotovosti, ale následně k realizaci prací již nedošlo a svědek nevěděl, jestli obviněný získal stavební povolení, byl již i pro něj nedostupný. Nejvyšší soud k tomu dodává, že směnka byla obviněným vystavena s datem 6. 2. 2007 (viz č. l. 162 tr. spisu), tedy jen několik dnů poté, co byly peněžní prostředky bankou převedeny na účet společnosti D. dne 1. 2. 2007 (viz č. l. 139 tr. spisu). Obviněný tak danou část poskytnutého úvěru, kterou neměl ve své dispozici, protože byla zaslána bankou přímo na bankovní účet společnosti D., získal v hotovosti do své přímé dispozice a přesto, že byly účelově určené, v rozporu s úvěrovou smlouvou a bez souhlasu věřitele ji použil na jiný než určený účel, který konkretizoval ve své výpovědi v hlavním líčení dne 22. 8. 2018 (viz č. l. 832 tr. spisu).
29. Námitka, že s manželkou neuprchli ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání, není rovněž pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelná. Jedná se o skutkovou okolnost případu, která je bez významu z hlediska právního posouzení skutku v tomto opakovaném řízení, konaném na žádost obviněného poté, co pominuly důvody řízení vedeného proti němu jako uprchlému a ve kterém byl původně rovněž odsouzen. Skutkové povahy také této námitky si je také obviněný vědom, a proto ohledně této okolnosti v dovolání namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu, s kterými v dovolání polemizuje s tím, že s tehdejší manželkou nikam neuprchli a s insolvenční správkyní komunikoval prostřednictvím sociální sítě SKYPE i když se již zdržoval v USA. K tomu Nejvyšší soud dodává, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1 T 92/2010-868, uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jehož zákonné znaky naplnil tím, že bez souhlasu věřitele použil prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel a způsobil takovým činem značnou škodu. Jeho následné jednání, tedy zda uprchl nebo neuprchl, je proto z hlediska právního posouzení jeho jednání nepodstatné. I když v této fázi řízení již nejde o to, zda předchozí řízení bylo důvodně vedeno proti obviněnému jako uprchlému, považuje Nejvyšší soud za potřebné vyjádřit se blíže k této otázce, protože obviněný v dovolání tuto námitku uplatňuje jako jeden z argumentů, které podle něj svědčí o neprokázání, resp. neexistenci jeho zavinění.
30. Tato otázka byla již Nejvyšším soudem řešena v řízení o prvním dovolání v této věci, a to v usnesení ze dne 21. 12. 2011, č. j. 7 Tdo 1355/2011-327, když tehdy obviněný, resp. jeho ustanovený obhájce, pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítal porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení i ve veřejném zasedání, protože bylo konáno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., ač pro to nebyly splněny zákonné podmínky. K tomu tenkrát v dovolání uvedl, že podle obsahu spisu se i s celou rodinou odstěhoval do USA, kde doposud žije, a orgány činné v trestním řízení z toho dovodily, že se vyhýbá trestnímu řízení, aniž by zjišťovaly, zda účelem jeho pobytu v cizině a motivem, je právě probíhající trestní řízení. Soudu také vytýkal, že se spokojil s tím, že se dlouhodobě nezdržuje na dostupných a známých adresách, a svým postupem mu odňal základní práva, která mu v trestním řízení přísluší, zejména právo být přítomen hlavnímu líčení a náležitě se hájit.
31. Nejvyšší soud podotýká, že v předchozím řízení byly dány důvody pro vedení řízení proti uprchlému, neboť nebylo možné se s obviněným spojit, přes snahu orgánů činných v trestním řízení se podařilo pouze zjistit, že se v České republice (dále jen ČR) nezdržuje, vycestoval i s rodinou a nachází se někde na území USA, kde adresu jeho pobytu nikdo neznal. V již zmíněném usnesení ze dne 21. 12. 2011, č. j. 7 Tdo 1355/2011-327, kterým bylo jako zjevně neopodstatněné v řízení proti uprchlému odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání podané ustanoveným obhájcem obviněného proti rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícího první odsuzující rozsudek a ve kterém m. j. vznesl výše uvedené námitky proti konání řízení proti uprchlému podle §302 a následujících tr. ř., Nejvyšší soud uvedl, že „po zahájení úkonů trestního řízení dne 9. 6. 2008 pro daný trestný čin, obviněný k věci téhož dne podal vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. jako podezřelý a byl si tak plně vědom, že ve věci probíhá šetření orgány policie. Od tohoto okamžiku se stal obviněný pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný, na jím uvedených adresách zásilky nepřebíral. Bezvýsledné bylo také šetření policie na těchto adresách. Z šetření ale vyplynulo, že se obviněný i s rodinou nachází v USA, jak vyplynulo z dokladů v jiném trestním stíhání obviněného vedeném rovněž jako proti uprchlému. Z úředního záznamu policie (č. l. 191 tr. spisu) vyplývá, že také matka obviněného telefonicky potvrdila jeho odstěhování i s rodinou do USA s tím, že nemá na něj kontakt. Z uvedených skutečností vyplývá, že ve věci byly dány důvody pro konání řízení proti uprchlému podle §302 tr. ř., neboť obviněný se vyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině a tato námitka je zjevně neopodstatněná“. Na tomto závěru nemá Nejvyšší soud ani nyní v rámci opětovného projednání věci důvod cokoliv měnit.
32. Obviněný v hlavním líčení dne 22. 8. 2018, při výslechu prostřednictvím videokonference, k době, kdy s rodinou vycestoval, pouze neurčitě uvedl, že odjel z ČR do USA v roce 2008, „nějak konec června nebo začátek července“ (pozn. v dovolání opět neurčitě uvedl, že žije v USA od druhého pololetí roku 2008). Dále vypověděl, a uvádí to v podstatě shodně i v dovolání, že ještě před odjezdem do USA byl v této věci předvolán na policii, kde mu bylo řečeno, že se celá věc odloží, s tím odjel do USA a jak se to mělo vyvíjet potom nevěděl [pozn. obviněný dne 9. 6. 2008 podal vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. jako podezřelý z trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, věc byla odložena usnesením PČR ze dne 4. 7. 2008, které bylo zrušeno usnesením státní zástupkyně ze dne 15. 9. 2008, a po provedení některých úkonů, neúspěšném pátraní po pobytu obviněného v ČR a zjištění, že se zdržuje v USA, bylo usnesením ze dne 6. 4. 2010 podle §160 odst. 1 tr. ř. (doručeno obhájci dne 13. 4. 2010) zahájeno v řízení proti uprchlému jeho trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona].
33. Obviněný tedy zjevně odjel do USA v době, kdy mu bylo jednoznačně zřejmé, že ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, a právě on byl osobou podezřelou ze spáchání tohoto trestného činu. V době odjezdu nevěděl, jak celé řízení skončí, nevěděl o odložení věci policejním orgánem. Odvolací soud vzhledem k těmto skutečnostem správně uvedl, že mohl do budoucna očekávat, že bude ve věci obviněn a souzen. Na tom nic nemění ani jeho nynější tvrzení, že mu mělo být na policii řečeno, že se věc odloží, protože o další průběh řízení se po podání vysvětlení již nezajímal a odjel do USA. Pokud odvolací soud za této situace uvedl, že obviněný mohl reálně do budoucna očekávat, že bude ve věci obviněn a souzen, nejedná se o překvapivé tvrzení odvolacího soudu, jak obviněný uvedl v dovolání. Zcela nepřípadná je pak argumentace, resp. otázka obviněného „po jak dlouhou dobu by osoba, jejíž trestní věc je odložena, anebo jejíž trestní stíhání bylo zastaveno, měla očekávat, že bude v budoucnu ve věci obviněna a souzena…“. Vychází totiž z ničím nepodloženého předpokladu, že obviněný o odložení věci před odjezdem do USA jednoznačně věděl, což je ale v rozporu i s jeho výpovědí.
34. Pokud obviněný v dovolání nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že uprchl a na podporu svého opačného tvrzení poukazuje na jeho komunikaci a spolupráci s insolvenční správkyní, lze poukázat na trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 51 T 143/2009, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným (pozn. rovněž v řízení proti uprchlému) trestným činem porušování povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zákona a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zkušební dobou 2 let. Tohoto trestného činu se dopustil právě tím, že po vyhlášení konkursu na společnost H. dne 18. 2. 2008, jako její jednatel, nespolupracoval s insolvenční správkyní, když přesto, že byl vyzván k předložení potřebných dokladů, nepředal jí účetní doklady, seznam závazků a pohledávek, seznam movitého a nemovitého majetku atd. K tomu lze dodat, že komunikace obviněného s insolvenční správkyní z USA prostřednictvím sociální sítě SKYPE, nic nemění na tom, že byl neznámého pobytu a nedostupný pro orgány činné v trestním řízení.
35. Obviněný tak vycestoval z ČR, ač věděl, že je vedeno prověřování ve věci podezření z trestné činnosti, z níž je právě on podezřelý, neoznámil orgánům činným v trestním řízení adresu svého pobytu, přestal komunikovat a stal se nedosažitelným. S ohledem také na obviněnému velmi dobře známé okolnosti případu, kdy vůči němu i jeho manželce byla vedena řada exekucí, na jimi vlastněných nemovitostech vázlo zástavní právo ve prospěch České spořitelny a dluhy společnosti H. vůči věřitelům byly v konkursním řízení (pozn. konkurs byl na společnost H. prohlášen již 18. 2. 2008) zjištěny v celkové výši 15 778 537,34,- Kč, nelze ani nyní pochybovat o tom, že z ČR uprchl i s rodinou do USA před trestním stíháním, i když také zřejmě před svými dluhy, resp. věřiteli. Argumentace obviněného dobou poskytnutí zajištění úvěru, zahájení konkursního řízení a odložení trestní věci, je sice z časového hlediska správná, ale zejména ohledně tvrzeného „účinného zajištění závazků“ je v rozporu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Vzhledem k nezpůsobilosti zajištění závazku (pozn. viz níže bod 47.) nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že do USA odcestoval nejméně s odstupem 18 měsíců poté, co bylo bance poskytnuto účinné zajištění závazků společnosti H. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že se o žádný extrémní rozpor ve věci nejedná.
36. Skutkové povahy je také námitka obviněného, že odvolací soud pochybil v souvislosti s posouzením majetku, který mohl sloužit k uspokojení nároků banky, když podle obviněného uvedl, že „… v nyní posuzované věci byla zástavou nemovitost… “. Zástavou, že ale nebyl hotel, který s manželkou provozovali, a tento nebyl v jejich majetku. Této povahy námitky si je rovněž obviněný vědom, když v dovolání uvedl, že v tomto ohledu odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování. Navíc s touto námitkou nemůže Nejvyšší soud souhlasit ani věcně, protože odvolací soud neuvedl, že v nyní posuzované věci byl zástavou hotel, jak tvrdí obviněný. Ze strany obviněného se jedná zjevně o nepochopení odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, když namítaná věta z jeho odůvodnění nebyla posuzována v celém jeho kontextu. Na str. 13 rozsudku odvolací soud totiž uvedl že „… v tomto případě byla zástavou nemovitost… “, nikoliv tedy jak uvádí obviněný „… v nyní posuzované věci byla zástavou nemovitost… “ a tato argumentace odvolacího soudu se zjevně vztahuje jako upřesnění k předtím v odůvodnění citované části rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 1722/2016, které se zabývalo způsobilosti zástavy efektivně splnit svůj účel, přičemž právě v této jiné věci řešené v uvedeném rozhodnutí se jednalo o zástavu nemovitostí.
37. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces . Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se ztotožnil také krajský soud a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky.
38. K námitce obviněného, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, a to výslech pracovníka poškozené banky, konkursní správkyně a důkaz účetnictvím společností D. a H., čímž bylo podle něj porušeno jeho právo na spravedlivý proces, je třeba uvést, že soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy, které jim strany navrhnou. Jsou ale povinny svůj postup náležitě odůvodnit, což se v dané věci stalo jak u okresního soudu (str. 8, bod 25. rozsudku), tak i soudu odvolacího (str. 10, bod 9. rozsudku). Důkazní návrh účetnictvím společnosti H. přitom obviněný opakovaně činí přesto, že si je vědom jeho neexistence, když konkursní správkyni účetnictví nepředal (viz výše uvedený trestní příkaz), ač ho měl k dispozici, a proto provedla pouze jeho částečnou rekonstrukci. To byl v podstatě i důvod, proč již okresní soud nevyhověl tomuto návrhu obviněného na doplnění dokazování (viz uvedený bod 25. rozsudku okresního soudu). Neposkytnutí účetnictví přitom jen dokresluje přístup obviněného k řešení značných problémů vzniklých v jeho podnikatelské činnosti. S důvody soudů, které je vedly k zamítnutí důkazních návrhů obviněného, se pak vzhledem k celkové důkazní situaci Nejvyšší soud ztotožnil. Navrhované účetnictví obou společností i výslech konkursní správkyně by podle obviněného měly potvrdit jeho obhajobu, že se nedopustil porušení úvěrové smlouvy, jelikož jeho společnost zaplatila za dílo, které však nebylo ze strany dodavatele dodáno a pokud bance vznikla škoda, tato nevznikla jeho trestněprávním jednáním, ale druhotnou platební neschopností společnosti H. Tato verze obhajoby a z ní vycházející konstrukce dvou na sobě nezávislých smluvních vztahů, byla ale vyvrácena provedenými důkazy, jejich doplňování podle návrhu obviněného by na tom nemohlo nic změnit a bylo by tak zcela nadbytečné. To platí, i pokud jde o navržený, ale neprovedený výslech pracovníka poškozené banky, když se jednalo o osobu, která se v dané době vůbec nepodílela na procesu sjednávání a poskytnutí daného úvěru a pro věc podstatné skutečnosti již byly zjištěny výslechem jiných zaměstnanců banky, kteří se naopak na tomto procesu přímo podíleli. K odmítnutému návrhu na provedení důkazu účetnictvím společnosti D. lze doplnit, že tento důkaz by měl podle obviněného také potvrdit, že uvedená společnost mu poskytla půjčku ze svých vlastních zdrojů a nikoliv z úvěrových prostředků. Nadbytečnost provedení tohoto důkazu vyplývá z argumentace Nejvyššího soudu v bodě 45. tohoto usnesení.
39. Obviněný namítal i přílišnou přísnost uloženého trestu. Tuto námitku rovněž nelze podřadit pod deklarovaný ani žádný jiný dovolací důvod. Otázky týkající se trestu lze namítat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž je nutné zkoumat, zda byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby. Existenci tohoto dovolacího důvodu obviněný nenamítal a ani by to nepřicházelo v úvahu. Samotná nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem a zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se ale nejedná. Obviněný byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, přičemž byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí 2-8 let. Okresní soud obviněnému uložil trest 3 let odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let, zejména s odkazem na dobu přes 10 let, která uplynula od spáchání skutku a po kterou obviněný žil řádným způsobem života. Odvolací soud se však neztotožnil s okolnostmi, které vedly nalézací soud k uložení podmíněného trestu odnětí svobody, trest změnil na nepodmíněný a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Nejvyšší soud se s jeho argumentací ztotožnil, odkazuje na ni a dodává, že nepodmíněný trest odnětí svobody je uložen takřka na spodní hranici zákonné trestní sazby. Přitom v případě obviněného bylo pravomocně rozhodnuto ve věci v přiměřené lhůtě, bez jakýchkoliv zbytečných průtahů zaviněných orgány činnými v trestním řízení. Okolnost, že obviněný, již pravomocně odsouzený jako uprchlý, využije svého práva a podle §306a odst. 2 tr. ř. po řadě let dosáhne zrušení původního pravomocného odsuzujícího rozsudku a opětovného projednání věci v hlavním líčení, nemůže svědčit v jeho prospěch a být z hlediska doby uplynulé od spáchání činu zohledněna ve výroku o trestu tak výrazně, jak to učinil okresní soud a jak se to obvykle děje jen u pachatelů, kteří dlouhou dobu od spáchání činu do jejich odsouzení nezavinili. Podle §306a odst. 3 tr. ř. se ani doba od právní moci takového rozsudku do jeho zrušení podle odst. 2 nezapočítává do promlčecí doby, čímž je konkretizována zákonná překážka běhu promlčecí doby „ne bis in idem“ podle §34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože v době od právní moci odsuzujícího rozsudku do vyhlášení rozhodnutí o jeho zrušení není možné pachatele pro týž skutek postavit před soud.
40. Přitom původně byl obviněnému rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 1 T 92/2010, za stejné jednání, tenkrát kvalifikované jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona, pravomocně uložen podle §250b odst. 4 a §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Nyní nově pravomocně uložený samostatný trest odnětí svobody u dolní hranice zákonné trestní sazby v trvání 3 let nepodmíněně, odpovídá také intenzitě naplnění znaků skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, který obviněný spáchal v přímém úmyslu a výše způsobené škody pětinásobně převyšuje hranici značné škody. Proto uložený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný, ani za trest v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a nelze jej považovat ani za neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
41. Ostatní námitky, které v podaném dovolání obviněný uplatnil, pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
42. Předně jde o námitku, že nebyla prokázána subjektivní stránka daného trestného činu a dále o námitky, které spolu úzce souvisejí, tedy že se v dané věci vůbec nejedná o trestný čin, ale pouze o soukromoprávní vztah, že došlo k porušení principu ultima ratio a jde o nesprávné uplatnění základní i kvalifikované skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
43. Ohledně nenaplnění subjektivní stránky daného zločinu obviněný namítá, že závěr odvolacího soudu o podvodném úmyslu neodpovídá zjištěním o proinvestování zbylé části úvěru ve výši 2 243 560 Kč a nevyčerpání části úvěru ve výši cca 250 000,-Kč, když by takovou částku neproinvestoval, pokud by byl veden podvodným úmyslem. Obviněný tak v podstatě mylně namítá neexistenci jeho podvodného úmyslu od počátku, který však v tomto případě není vyžadován. Již ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání obviněného ještě v řízení proti uprchlému Nejvyšší soud k obdobné námitce uvedl, že obviněný nebyl uznán vinným trestným činem podvodu (pozn. tehdy podle §250 tr. zákona; od 1. 1. 2010 podle §209 tr. zákoníku), u kterého se vyžaduje existence podvodného úmyslu od počátku, ale zločinem úvěrového podvodu (tehdy podle §250b odst. 2 tr. zákona; od 1. 1. 2010 podle §211 odst. 2 tr. zákoníku), kde není nutný uvedený počáteční úmysl a postačí použití úvěru bez souhlasu věřitele na jiný než určený účel a toto jednání musí být pokryto úmyslnou formou zavinění. Přitom ustanovení o úvěrovém podvodu jsou podle převažujícího názoru ve vztahu speciality k obecnému ustanovení o podvodu podle §209 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 667; Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2115). Obdobně nepřiléhavá na tento případ je i námitka obviněného, že se nemohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu, jelikož uvedl pravdivé údaje. Obviněný totiž nebyl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jehož základní skutková podstata dopadá právě na případy, kdy pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé údaje.
44. Z hlediska subjektivní stránky jde u §211 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin. K trestní odpovědnosti – na rozdíl od obecného trestného činu podvodu – se však u §211 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku nevyžaduje způsobení škody. Proto ani úmysl pachatele nemusí směřovat k takové škodě, i když zpravidla tomu tak bude.
45. V rozporu se skutkovými zjištěními soudů je ale tvrzení, že k neproinvestování zbylé části úvěru nedošlo v podvodném úmyslu, ale z důvodu druhotné platební neschopnosti společnosti H. Pokud v souvislosti s tímto tvrzením obviněný odmítá naplnění subjektivní stránky trestného činu a opakovaně uvádí, že mu ze strany společnosti D. byla poskytnuta půjčka a nikoli vrácena záloha, a proto pochybení spatřuje na straně společnosti D., která neprovedla dílo, ačkoli měla na svém účtu zálohu od poškozené banky a rovněž došlo k pochybení na straně konkursní správkyně společnosti H., která nepožadovala její vrácení, tak tato obhajoba byla soudy vyvrácena s tím, že se fakticky nejednalo o půjčku, ale obviněnému byly vráceny (dočasně do opatření stavebního povolení) úvěrové prostředky, které společnost D. obdržela od poškozené banky. K tomu postačí odkázat na odůvodnění na str. 9 rozsudku okresního soudu, s kterým se Nejvyšší soud ztotožnil. Tyto účelově vázané úvěrové peněžní prostředky pak použil v rozporu s jejich účelem, čímž se v přímém úmyslu dopustil trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku. Ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše, přičemž lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám, tedy jako v tomto případě úhradou faktur společnosti D. jako dodavateli prací pro obviněného, a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Obecně lze přisvědčit obviněnému, pokud namítá s odkazem na povahu peněz jako druhově určené věci a výpověď svědka R. N. o zapůjčení peněz které vlastnila společnost D., že pokud mu na jeho žádost byly v hotovosti vyplaceny peněžní prostředky, nejednalo se o tytéž peněžní prostředky, které byly bankou převedeny přímo na účet společnosti D.. To vylučuje již samotná povaha peněz jako věci zastupitelné, resp. druhově určené. Jednalo se ale o stejnou peněžní částku, kterou obviněný požadoval do své dispozice právě z důvodu, že v této výši se jedná o poskytnutý úvěr. K uvedené námitce obviněného, ač je to věcně bez významu, lze pouze poznamenat, že pokud ji zakládá na výpovědi svědka R. N. s tím, že tento na č. l. 235 (předposlední řádek) potvrdil, že „ peníze, které společnost D. zapůjčila společnosti H., byly peníze, které vlastnila společnost D. a nejednalo se o finanční prostředky poskytnuté společnosti H “, tak na tomtéž místě tomu předchází vyjádření uvedeného svědka: „My jsme nemohli realizovat práce a byli jsme požádání obžalovaným o vrácení peněz,…peníze se vracely“. Přitom svědek tamtéž uvedl, že, po účetní stránce to byly dva obchody.
46. Podstatné je, že právě peníze ve výši 3 000 000,-Kč, převedené bankou na účet společnosti D. jako účelově určenou část úvěru, požadoval obviněný zpět, dostal je do své přímé dispozice a následně tyto prostředky získané účelovým úvěrem použil na jiný než určený účel. Není proto podstatné, na jakém účtu nebo pod jakou položkou byly tyto úvěrové prostředky vedeny v účetnictví společnosti D., jak je namítáno v dovolání. Podstatné je, že obviněný tyto prostředky získané účelovým úvěrem, které si vyžádal zpět od společnosti D. a dostal je tak do své dispozice, použil na jiný než určený účel, a to s plným vědomím této jejich povahy. Soudy proto správně dospěly k závěru, že jednal v přímém úmyslu. Na okraj lze uvést, že soudy ve svých rozhodnutích neuvedly, že by byl obviněný od počátku, tedy již v době uzavírání uvěrové smlouvy, veden podvodným úmyslem.
47. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného o nesprávně zjištěné výši škody a neexistenci zavinění k tomuto následku, tedy způsobení značné škody podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (pozn. podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč). Obviněný uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu, vycházející z judikatury Ústavního soudu, pokud je poskytnut určitý ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit. Pokud obviněný namítá nemožnost dovodit úmysl, tak zjevně vychází z judikatury týkající se trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, resp. nyní podle §209 tr. zákoníku, kterým ale nebyl uznán vinným. Z hlediska zavinění u okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, o kterou v tomto případě jde, tedy u způsobení značné škody podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, zcela postačuje zavinění z nedbalosti. Proto je tato námitka o nemožnosti dovození úmyslu, z hlediska správnosti právního posouzení skutku bez významu. Pokud ale odvolací soud konstatoval na str. 12 rozsudku v bodě 13. srozumění obviněného s výši způsobené škody, a tedy úmysl nepřímý, považuje Nejvyšší soud vzhledem k okolnostem uvedeným odvolacím soudem tento závěr za správný.
48. Zjevně neopodstatněnou je i další námitka týkající se rovněž uplatněné kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §211 odst. 5 tr. zákoníku, pokud obviněný namítá, že nelze bez dalšího považovat za způsobenou škodu částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na podkladě úvěrové smlouvy, ale je nutné uvážit, v jakém rozsahu byl takový vztah zajištěn. Hodnota zajištění a jeho zavinění, že musí být podle judikatury Nejvyššího soudu zkoumány ke dni poskytnutí zajištění, tedy ke dni 29. 12. 2006, kdy byla uzavřena smlouva o úvěru a poskytnuto zajištění směnkou, a nikoliv s přihlédnutím k dalšímu průběhu úvěrového vztahu, na který má vliv celá řada ekonomických faktorů. Obviněný tvrdí, že zajištění bylo reálně způsobilé garantovat plnění společnosti H. a v době, kdy se společně s manželkou zaručili jako směneční avalové za závazky společnosti, nemohli vědět, že by banka mohla utrpět majetkovou újmu, protože majetkové poměry všech těchto tří subjektů (k tomu obviněný poukázal na „reálné vlastnictví nemovitosti manžely L.“) v době poskytnutí zajištění byly dostatečnou zárukou pro uspokojení nároků banky.
49. V daném případě již okresní soud správně dospěl k závěru, že zajištění směnkou nepředstavovalo žádnou peněžní hodnotu, ke které by bylo možné přihlížet při stanovení výše škody, a nerozhodl v rozporu s namítanou judikaturou Nejvyššího soudu. Proto nevznikly žádné pochybnosti o tom, že by byla výše škody nesprávně určena, neboť právě tím, že v daném rozsahu byly finanční prostředky užity v rozporu s účelem úvěru a bance nebylo obviněným nic navráceno, došlo ke způsobení škody ve výši 3 000 000 Kč. Pouze ve výroku o náhradě škody pak bylo okresním soudem zohledněno minimální plnění, kterého se banka domohla až v konkursním řízení. Je pravdou, že byl úvěr zajištěn směnkou, kterou avaloval obviněný a jeho tehdejší manželka, avšak jak společnost H., tak obviněný s manželkou byli již před uzavřením smlouvy o úvěru dne 29. 12. 2006 značně předluženi (vysoké pohledávky věřitelů; zástavní právo České spořitelny, a. s., k zajištění pohledávek ve výši 2 980 000,- Kč na jimi vlastněných nemovitostech s právními účinky vkladu práva již ke dni 13. 3. 2006/č. l. 842 tr. spisu; několik exekucí s exekučními příkazy již ze dne 22. 9. 2006 a 19. 10. 2006/č. l. 816, 842-846 tr spisu; upomínky a výzvy pronajímatele hotelu k zaplacení dluhu na nájemném již z 8. 12. 2005/č. l. 85 tr. spisu, resp. 25. 1. 2006/č. l. 86 tr. spisu, které vyústily ze strany pronajímatele hotelu, společnosti Carish, s. r. o., výpovědí smlouvy o nájmu hotelu již dne 26. 6. 2006 a následně dne 5. 4. 2007/č. l. 87 a 88 tr. spisu, až byla dne 3. 10. 2007 uzavřena smlouva o ukončení nájmu nebytových prostor ke dni 10. 10. 2007/č. l. 94 tr. spisu) a vzhledem k výši částky z úvěru, použité v rozporu s úvěrovou smlouvou, ze směnky jednoznačně nemohlo být ničeho vymoženo. Banka se o to ani nepokusila a jako důvod uvedla, že na nemovitosti obviněného a jeho manželky bylo několik exekucí a náklady spojené s vymožením směnečné sumy by byly příliš vysoké s ohledem na to, že obviněný, jeho manželka ani společnost H. neměli majetek, na kterém by se banka mohla reálně zhojit. K tomu lze uvést, že již ve smlouvě o ukončení nájmu nebytových prostor ke dni 10. 10. 2007, obviněný jako jednatel společnosti H., k zajištění pohledávky pronajímatele tehdy již v celkové výši 1 191 577,- Kč, zřídil zástavní právo pro pronajímatele k movitým věcem – vybavení hotelu (č. l. 94 tr. spisu). Okresní soud proto zcela správně považoval poskytnuté zajištění směnkou za fiktivní hodnotu. Pokud obviněný, resp. obhajoba nesouhlasí se závěrem soudů, že jimi poskytnuté zajištění nepředstavovalo žádnou reálnou peněžní hodnotu a v dovolání pouze obecně tvrdí, že, majetkové poměry obviněného, jeho manželky i společnosti H. v době poskytnutí zajištění poskytovaly dostatečné záruky pro uspokojení nároků banky, tak je to v přímém rozporu s provedenými důkazy.
50. Výše uvedené skutečnosti svědčí také o neopodstatněnosti námitky obviněného, že odvolací soud vůbec nevzal v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu, podle které musí být zavinění zkoumáno ke dni poskytnutí zajištění, které bylo reálně způsobilé garantovat plnění společnosti H. a v době, kdy se společně s bývalou manželkou jako směneční avalové zaručili za závazky společnosti H., a nemohli proto vědět, že by banka mohla utrpět majetkovou újmu. K tomu Nejvyšší soud na dokreslení postupu obviněného dodává, že poskytnutí směnky jako zajištění závazku nebylo u něj ničím neobvyklým. Lze připomenout, že také k již zmíněnému zajištění dluhu, který vznikl na nezaplaceném nájemném hotelu, dne 10. 9. 2007 vystavil pro společnost Carish, s. r. o., vlastní směnku na 1 639 761,88,- Kč bez protestu, ale když tato byla předložena dne 20. 9. 2007 k placení, nebylo zaplaceno nic a pouze několik dní předtím byla ze směnečné sumy uhrazena jen zanedbatelná částka (viz č. l. 93 a 101 tr. spisu). Následně byla v důsledku neuhrazení vzniklého dluhu uzavřena výše uvedená dohoda o ukončení nájmu nebytových prostor (hotelu) dne 3. 10. 2007, věřitel podal u soudu návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, obviněný ale následně dluh uznal, uzavřel s věřitelem dohodu o jeho splácení a věřitel se zavázal vzít zpět u soudu podaný návrh na vydání směnečného platebního rozkazu (viz č. l. 93 až 104 tr. spisu).
51. Pokud obviněný tvrdí, že jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky trestného činu, celá věc má základ v soukromoprávním vztahu bez trestněprávního přesahu a nelze užít trestní represe pouze proto, že nebyl schopen dostát svým smluvním závazkům, tak předně o naplnění znaků daného zločinu jednáním obviněného není pochyb. Samotná soukromoprávní povaha vztahu, v jehož rámci se obviněný dopustil trestné činnosti, jej nemůže zbavit trestní odpovědnosti, pokud zneužitím soukromoprávního vztahu dojde ke spáchání trestného činu. Obviněným namítaný čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (pozn. též čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), podle kterého nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, se nevztahuje na závazky vzniklé z trestné činnosti.
52. V daném případě nelze aplikovat ani zásadu subsidiarity trestní represe, s kterou je spjatý princip „ultima ratio“, neboť jde o trestní věc, kdy je nutné ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku, trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatnit, protože jde o případ společensky škodlivého jednání, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti pouze podle jiného právního předpisu.
53. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). O takový případ však v této věci nejde, protože obviněný uzavřel s poškozenou bankou úvěrovou smlouvu, na jejímž základě mu byly poskytnuty finanční prostředky, které však byly účelově vázány. Obviněný předložil bance faktury společnosti D. a banka je proplatila přímo na účet této společnosti, která měla zrekonstruovat pokoje v hotelu provozovaném obviněným jako jednatelem společnosti H. K zahájení prací nedošlo, když již po pěti dnech po převodu úvěrových prostředků ve výši 3 000 000,- Kč bankou na účet společnosti D., obviněný s odůvodněním, že nemá stavební povolení, uzavřel se společností D. dohodu o vrácení daných účelově vázaných peněžních prostředků, která byla formálně v účetnictví společnosti D. vedena jako půjčka. Za situace, kdy obviněný věděl, že v dohodnutém termínu nebude rekonstrukce zahájena, měl činit vše pro získání stavebního povolení nebo peníze vrátit úvěrující bance a o opětovné čerpání požádat poté, co mu bude poskytnuto stavební povolení a bude možné zahájit stavební práce. Obviněný to ale neučinil, místo toho úmyslně peníze bez souhlasu věřitele použil k jinému než určenému účelu a tím byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele, v nikoli malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. Protože takto úmyslně naložil s částkou 3 000 000,-Kč, způsobil takovým činem značnou škodu a naplnil tak i znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 2 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
54. Nejvyšší soud uzavírá, že mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy srozumitelně a především logicky vysvětlily. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny. Na základě provedeného dokazování soudy důvodně shledaly vyvrácenou obhajobu obviněného a správně uzavřely, že obviněný se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně a toto naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 2 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
55. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
56. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
57. Návrhu obviněného, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. podal návrh Nejvyššímu soudu na odložení výkonu rozhodnutí, nebylo vyhověno a takový návrh podán nebyl. Předseda senátu Nejvyššího soudu pak sám rovněž neshledal žádné důvody pro takový postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu