ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1085.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1085/2019-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 9. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 To 62/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 T 19/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 11. 2018, č. j. 5 T 19/2018-273, byl obviněný uznán vinným v bodě 1) přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutek v tomto bodě nenapadl obviněný dovoláním a tudíž nebyl předmětem přezkumu v dovolacím řízení) a v bodě 2) přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl obviněný podle §151, §67 odst. 2 písm. a), §68 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 50 000 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu v bodě 2) v podstatě tím, že po dopravní nehodě, kterou jako řidič osobního motorového vozidla způsobil jednáním popsaným bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně, místo nehody opustil, aniž by se kromě obecného dotazu, zda je někdo mrtvý nebo zraněný, blíže zajímal o zdravotní stav osádky vozidla, do něhož narazil, a o to, zda je někdo zraněn a zda potřebuje jeho pomoci, tuto ani nijak neposkytl ani nepřivolal a nepřesvědčil se, zda je zajištěna jinou osobou, přičemž vzhledem k charakteru předmětné nehody nemohl u posádky vozidla vznik eventuálních zranění vyžadujících pomoc vyloučit a musel být s touto okolností minimálně srozuměn, přičemž v poskytnutí pomoci mu nic nebránilo.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 3. 2019, č. j. 11 To 62/2019-306, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním brojí proti právní kvalifikaci trestného činu podle §151 tr. zákoníku. Zdůraznil, že svoji vinu nadále popírá, ale musí vycházet ze skutečnosti, že byl již pravomocně uznán vinným. S poukazem na rozhodnutí R 37/1969 konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že se po dopravní nehodě byl přesvědčit o zdravotním stavu poškozených. Toto potvrdili svědci, kteří mu současně uvedli, že na místo již byla přivolána rychlá záchranná služba a hasiči. Za situace, kdy viděl, že je již na místě dostatek jiných osob poskytujících pomoc a byla odborná pomoc zavolána, nemůže být viněn, že pomoc neposkytl a z místa odešel. Jeho pomoc za této situace byla již nepotřebná, neboť byla zajištěna odbornými osobami. Poškozeným se již pomoci dostalo a nikdo z nich nebyl ohrožen na životě, což vyplývá z lékařských zpráv. Nemohl tedy spáchat přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a odmítl odkaz obviněného na rozhodnutí č. 37/1969 Sb. rozh. tr., neboť v uvedené věci se jednalo o zcela jinou situaci, kdy k poškozenému náhodou přijelo sanitní vozidlo, ze kterého vystoupili muži v bílých pláštích a bylo proto evidentní, že se péče o poškozeného ujímají kvalifikovaní zdravotní pracovníci. V nyní projednávaném případě se obviněný nemohl spoléhat na nic, co by s uvedeným judikátem bylo srovnatelné, neboť na místě nehody nebyl nikdo kvalifikovaný k poskytnutí odborné pomoci. Přítomnost jiných osob u nehody sama o sobě nezbavovala obviněného povinnosti poskytnout poškozeným potřebnou pomoc. Obviněný sám nepřivolal záchrannou službu, ani policii a ani jinak objektivně žádnou pomoc či asistenci na místě nehody neposkytl, ani ji reálně nenabídl a naopak z místa nehody ujel. Proto se po objektivní stránce předmětného přečinu dopustil. Z hlediska subjektivní stránky obviněný ani nemohl spoléhat na to, že je poškozeným poskytována potřebná pomoc, když jeho zájem o stav poškozených byl zcela povrchní. Nemohl vědět, zda někdo z poškozených nepotřebuje okamžitou první pomoc, či zda ji někdo z přítomných reálně poskytuje. Obviněný proto jednal nejméně v úmyslu nepřímém a v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích řízení, a soudy se s touto vypořádaly. V odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani vadu opomenutých důkazů.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitku obviněného, že se nemohl dopustit přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, neboť potřebná pomoc již byla poskytována jinými osobami, lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí č. 37/1969 Sb. rozh. tr. s tím, že tam uvedené závěry dopadají i na nyní projednávaný případ. Podle §151 tr. zákoníku spočívá trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku v tom, že řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Ve smyslu rozhodnutí č. 37/1969 Sb. rozh. tr. se poskytnutím potřebné pomoci rozumí taková pomoc, která je potřebná k ochraně života a zdraví poškozené osoby; není-li poskytnutí takové pomoci řidičem, který měl účast na dopravní nehodě, potřebné, např. proto, že pomoc je zajištěna jinými kvalifikovanými osobami, nedopustí se řidič předmětného trestného činu, když z místa dopravní nehody odjede, aniž by sám pomoc poškozené osobě poskytl. Tvrzení obviněného o podobnosti jeho případu s výše uvedeným rozhodnutím však nelze přisvědčit. Podle skutkových zjištění v rozhodnutí č. 37/1969 Sb. rozh. tr., totiž k poškozenému ihned po dopravní nehodě náhodou přijelo sanitní vozidlo, zastavilo, vystoupili z něj dva muži v bílých pláštích a šli přímo k poškozenému. V daném případě proto bylo zcela zjevné, že potřebná pomoc je již zajištěna jinými a kvalifikovanými osobami.
V nyní projednávané věci však k ničemu podobnému nedošlo. Podle skutkových zjištění soudů byli u poškozených toliko náhodní svědci dopravní nehody, u kterých obviněný nemohl důvodně předpokládat jejich vyšší odbornou způsobilost k poskytnutí potřebné pomoci (jakou by bylo možné předpokládat v případě pomoci poskytované např. zdravotníky). Přítomnost náhodných svědků proto obviněného nemohla zbavit povinnosti poskytnout potřebnou pomoc poškozeným ve smyslu ustanovení §151 tr. zákoníku (k tomuto srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1227/2015). Obviněný přitom nijak neověřil, zda je poškozeným skutečně pomoc poskytována, zda je jeho asistence při poskytování pomoci potřebná, a ani nezjistil, v jakém stavu se poškození nacházejí. Rovněž obecný dotaz obviněného, navíc z povzdálí, zda je někdo mrtvý (jak vyplývá např. z výpovědí svědkyň B. D. a P. K.), příp. zda byly zavolané záchranné složky (jak ve své výpovědi uvedl svědek L. H.), není dostatečně aktivním jednáním obviněného, které by bylo s to naplnit znak poskytnutí potřebné pomoci. Je namístě taktéž doplnit, že obviněnému v poskytnutí pomoci nebránila žádná překážka, ani nehrozilo případné nebezpečí. Celkový pasivní přístup a netečnost obviněného k následkům jeho jednání zcela jednoznačně naplňuje znaky trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je rovněž namístě doplnit, že obdobné námitky obsažené v dovolání obviněný uplatnil již rámci své obhajoby před soudy nižších stupňů, které se s nimi dostatečně vypořádaly (viz str. 7 odst. 20 rozsudku soudu prvního stupně a str. 10 odst. 58 usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního či druhého stupně, se kterými se soudy v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu