ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1127.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1127/2019-2284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 10. 2019 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 14 To 48/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 48/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 5. 2019, č. j. 14 To 48/2019-2205, byl výrokem I z podnětu odvolání obviněného J. M. a státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve vztahu k tomuto obviněnému výrok o vině pod body 1, 2, 8–15, výrok o trestu a výroky o náhradě škody (vyjma výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozené obchodní společnosti Provident Financial, s. r. o.) z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 10. 2018, č. j. 1 T 48/2018-2083, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. M. byl za návod k přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), a za návod ke zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (viz body 4, 6 a 7 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 180 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 90 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody na šest měsíců. Obviněný J. M. byl rovněž podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost s Autoleasing, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody ve vztahu k obviněnému J. M. na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývající části (tj. pod body 1, 8–15 výroku o vině) byla věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena Okresnímu soudu ve Svitavách. V ostatních výrocích (tj. zejména ve výroku o vině pod body 3, 4, 6, 7) zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Obviněný J. M. byl pod bodem 3 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným účastenstvím na přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku formou návodu. Toto jednání spočívalo stručně řečeno v tom, že při vědomí existence finančních závazků J. Š. zneužil jeho důvěry a přiměl ho k uzavření zápůjčky u obchodní společnosti Provident Financial, s. r. o., na částku 24 000 Kč, dovolatel si ponechal částku 19 500 Kč, příp. si ji rozdělil s R. M. či jinou osobou, ve dvou případech J. M. splátku uhradil (celkem 3 600 Kč), a tímto jednáním byla způsobena škoda uvedené obchodní společnosti ve výši 24 000 Kč. Dále byl pod body 4, 6 a 7 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným účastenstvím na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku formou návodu, přičemž jednání pod bodem 4 a 6 se dopustil stručně řečeno tak, že spolu s R. M. zneužili důvěry a nižší finanční gramotnosti N. Š. a přiměli ji k uzavření dvou úvěrů u Komerční banky, a. s., s tím, že do místa činu ji dopravili, opatřili falešné potvrzení o výši příjmu atd. Nejprve (bod 4) se jednalo o úvěr ve výši 191 000 Kč, přičemž následně od jmenované vylákali celou vybranou částku a peníze pak užili pro vlastní potřebu či pro jiného, čímž byla bance způsobena škoda ve výši poskytnutého úvěru – vyplaceno bylo 189 472 Kč a uhrazeny byly dvě splátky po 4 946 Kč (později došlo k úplnému uhrazení úvěru na základě konsolidace z nového úvěru), a následně (bod 6) se jednalo o úvěr ve výši 630 000 Kč, z čehož jí byla vyplacena částka 296 164 Kč, kterou od ní pod falešnou záminkou vylákal R. M. a užil pro vlastní potřebu, příp. pro jiného, a do zesplatnění celého úvěru bylo v nepravidelných splátkách uhrazeno pouze 4 608,50 Kč. Konečně jednání pod bodem 7 spočívalo v tom, že J. M. a R. M. i přes jejich vědomost o finanční situaci N. Š. zneužili její důvěry a přiměli ji k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru s obchodní společností Home Credit, a. s., na částku 43 039 Kč na nákup zboží s tím, že splátky budou za ni hradit, úvěr byl v této výši poskytnut, obvinění sami vybrali zboží, které si následně rozdělili a příp. zpeněžili, a byla uhrazena pouze jedna měsíční splátka ve výši 1 370 Kč.
Obviněný J. M. podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které zaměřil proti té části výroku I, jíž bylo rozhodnuto ohledně výroku o vině pod body 3, 4, 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně a ohledně navazujícího výroku o trestu. Odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že se žalovaného jednání nedopustil, poukázal na doznání spoluobviněného R. M. a dodal, že na rozdíl od něj vedl skromný život a nechtěl se na úkor dalších osob obohatit. Jeho odsouzení bylo postaveno na výpovědích nedůvěryhodných osob, někteří byli vůči obviněnému v postavení dlužníků (např. svědkyně L. G.), jejich výpověď byla účelová.
Následně se vyjádřil k jednotlivým bodům výroku o vině (tj. body 3, 4, 6 a 7), ohledně kterých zůstal odsuzující rozsudek Okresního soudu ve Svitavách nezměněn. Ke skutku pod bodem 3 uvedl, že smlouvu o půjčce od obchodní společnosti Provident Financial, s. r. o., neinicioval, přičemž odkázal na výpovědi svědkyň – zaměstnankyň výše uvedené obchodní společnosti. Rovněž nesouhlasil s hodnocením závěrů znaleckého posudku (z odvětví psychologie týkající se osoby J. Š.) odvolacím soudem s tím, že jediným důkazem proti obviněnému je právě výpověď J. Š.
Jednání pod bodem 4 rozsudku soudu prvního stupně se vůbec neúčastnil, tvrzení svědkyně – pracovnice Komerční banky, a. s., že schůzku v bance sjednával obviněný, označil za mylné. Rovněž výpověď N. Š. byla podle jeho názoru vnitřně rozporná, naopak poukázal na výpověď R. M., který potvrdil, že on neměl s celou záležitostí nic společného.
Zdůraznil, že předmětný úvěr ve výši 191 000 Kč byl Komerční bance, a. s., uhrazen a žádná škoda jí tak nevznikla. Kromě toho – s ohledem na uhrazení úvěru ještě před zahájením trestního stíhání – podle dovolatele „stojí za úvahu“ aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to i ve vztahu k obviněným R. M. a N. Š.
Ke skutku pod bodem 6 uvedl, že obviněné N. Š. poskytl pouze finanční poradenství, k ničemu ji však nenutil. Jednání v bance se účastnil, s penězi z tohoto úvěru však nijak nedisponoval, vše řešil obviněný R. M. Se skutkem pod bodem 7 neměl nikdy žádnou spojitost, což má jednoznačně vyplývat z výpovědi obviněného R. M. Obviněná N. Š. jej sice obvinila, dovolatel však s její verzí nesouhlasil.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadenou část rozsudků soudů nižších stupňů a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný v této části zprošťuje obžaloby, eventuálně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákoníku.
V úvodu dovolání obviněný konstatoval, že jím napadá tu část výroku I rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo rozhodováno ohledně výroku o vině pod body 3, 4, 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně (tj. v rozsahu, ve kterém zůstal odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nezměněn), a rovněž navazující výrok o trestech. Neuplatnil však žádné konkrétní námitky vůči výroku o trestu, veškeré jeho výhrady směřovaly pouze proti výroku o vině. Zvolená dovolací argumentace převážně nebyla vedena ohledně nenaplnění znaků výše uvedených trestných činů, nýbrž byla založena na námitkách, prostřednictvím kterých vyjadřoval nesouhlas se skutečnostmi zjištěnými na základě provedeného dokazování (především z výpovědí J. Š. a N. Š.). Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu zde převážně dovozoval nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku, ale z jiných – pro něho příznivějších – skutkových okolností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. Tyto námitky mají vyloženě skutkovou povahu, a tím se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nad rámec své přezkumné povinnosti může Nejvyšší soud konstatovat, že především odvolací soud v odstavcích 38, 41 – 46 odůvodnění napadeného rozsudku dostatečným způsobem popsal, jaké důkazy považoval za stěžejní pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vyzdvihl především výpovědi sourozenců Š., které považoval za věrohodné, přičemž při svých úvahách vycházel – stejně jako soud prvního stupně – mj. ze závěrů znaleckých posudků z oboru psychologie. Pro úplnost je možné rovněž dodat, že pokud dovolatel odkázal na účelovost výpovědi některých svědků z důvodu jejich dlužnického postavení vůči němu a následně jmenoval pouze svědkyni L. G., tato svědkyně figurovala v rámci skutků, pro které byl obžaloby zproštěn soudem prvního stupně, neboť tyto skutky nebyly trestným činem (srov. strana 13 a 14 rozsudku soudu prvního stupně). Jeho argument (kromě toho, že je skutkového charakteru) je proto ve vztahu k jeho odsouzení (tj. ve vztahu k výroku o vině pod body 3, 4, 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně) zcela irelevantní.
Obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 4 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně poukázal na neexistenci vzniklé škody a zásadu subsidiarity trestní represe, což jsou námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně i zde vycházel z jiného skutkového stavu, než který zjistily soudy nižších stupňů, resp. při své argumentaci opomenul zmínit zcela zásadní okolnosti. V prvním případě namítl, že úvěr ve výši 191 000 Kč byl Komerční bance, a. s., uhrazen, žádná škoda jí proto nevznikla. Touto zásadní okolností (dovolatelem opomíjenou) je v tomto případě fakt, že (jak je ostatně uvedeno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) tento úvěr byl uhrazen na základě konsolidace z nového úvěru poskytnutého dne 26. 6. 2014 N. Š. Komerční bankou, a. s., jenž je předmětem skutku pod bodem 6 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jinými slovy, tento původní úvěr ve výši 191 000 Kč byl uhrazen díky podvodně sjednanému novému úvěru na částku 630 000 Kč, přičemž při jeho sjednávání figurovali opět obvinění J. M. a R. M. jako návodci. Tento nový úvěr rovněž nebyl řádně splácen a dne 10. 6. 2015 došlo k jeho zesplatnění. Fakticky tak došlo pouze k „nahrazení“ jednoho úvěru úvěrem dalším, uhrazeno bylo však jen velmi malé procento z celé úvěrované částky, přičemž celková škoda vzniklá v rámci jednání pod body 4, 6 a 7 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně přesáhla hranici značné škody (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku), jak správně konstatovaly soudy obou stupňů.
Nedostatkem je do určité míry zavádějící vyjádření výše způsobené škody ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, kde se uvádí, že jednáním popsaným pod bodem 4 byla Komerční bance způsobena škoda 191 000 Kč, a v bodě 6 se uvádí, že tímto jednáním byla uvedené bance způsobena škoda 630 000 Kč, což by mohlo vzbuzovat dojem, že celková škoda způsobená jednáním pod body 4 a 6 činí 821 000 Kč, avšak v celkovém kontextu rozsudku (kde se mj. i ve výroku výslovně hovoří o uhrazení úvěru ad 4 úvěrem ad 6) nevznikají pochybnosti o tom, že škodu soudy uvažovaly z hlediska souhrnu jednání pod body 4 a 6 výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná je dovolací námitka, v níž dovolatel v podstatě tvrdí, že uhrazení úvěru před zahájením trestního stíhání vylučuje vznik škody ve smyslu ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu. Majetková škoda vzniká újmou na majetku, popřípadě ušlým ziskem (v případě úvěrového podvodu vylákáním, respektive nevrácením finančních prostředků), a to bez závislosti na okamžiku zahájení trestního stíhání. Relevantní by byla námitka, že nelze výši škody stanovit součtem obou úvěrů, z nichž jeden byl konsolidován druhým (tj. druhým úvěrem už bylo poskytnuto jen takto omezené množství finančních prostředků), avšak – jak výše uvedeno – tato námitka se míjí se závěry soudů, jak je Nejvyšší soud vnímá z obsahu obou rozsudků. Celková škoda se bezpochyby rovná celkové výši vyplacených a nevrácených finančních prostředků.
Nad rámec dovolacích námitek je namístě zmínit nepřesnost ve výroku rozsudku uvedeného závěru o celkové výši škody způsobené uvedenými dvěma dílčími útoky (ad 4, 6), tj. škody 630 000 Kč. Takové vyjádření je v rozporu i s údaji uvedenými v samotném výroku téhož rozsudku, z něhož jinak vyplývá, že na základě prvního z obou úvěrů bylo vyplaceno 189 472 Kč, přičemž do zesplatnění úvěru byly splaceny 2 splátky po 4 946 Kč, tj. 9 892 Kč, a na základě druhé smlouvy o úvěru bylo vyplaceno dalších 296 164 Kč, přičemž splaceno bylo do zesplatnění úvěru pouze 4 608,50 Kč. Celkově tak bylo z těchto dvou úvěrů vyplaceno 485 636 Kč, splaceno 14 500,50 Kč, tj. škoda způsobená těmito dvěma útoky činí celkem (nejméně) 471 135,50 Kč. Z toho vyplývá, že po připočtení škody způsobené útokem pod bodem 7 výroku rozsudku (43 039 mínus splátka 1 370 Kč, tj. 41 669 Kč) činí celková škoda způsobená pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu 512 804,50 Kč. Tato nepřesnost vyjádření celkové výše škody ve výroku odsuzujícího rozsudku však nevedla v řízení o dovolání ke zrušení rozsudku, a to jednak proto, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími námitkami, jednak i v případě jejího uplatnění by šlo o námitku skutkovou, a kromě toho uvedená nepřesnost neovlivnila právní kvalifikaci skutku ani by upřesnění výroku neovlivnilo postavení obviněného (respektive ani jednoho ze tří obviněných, jichž se to týká) a ani by ovlivnit nemohlo, neboť závěr o skutečné správné výši škody z textu výroku o vině přímo vyplývá. A samozřejmě nejde ani o otázku zásadního právního významu.
Ve vztahu k výhradě obviněného odkazující na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe je možné poukázat na výši způsobené škody, počet spáchaným útoků, zneužití důvěry a ovlivnitelnosti dalších osob (pachatelů) a dále na dovolatelem opomíjený fakt, že úvěr pod bodem 4 nebyl uhrazen jím samotným, a stěží se tak může s úspěchem dovolávat aplikace uvedené zásady. Pokud jde o uhrazení úvěru ad 4 výroku rozsudku, respektive uhrazení jednoho z úvěrů druhým, nelze přehlédnout, že naopak byl (za účasti dovolatele jako návodce) podvodným způsobem uzavřen další úvěr (viz jednání pod bodem 6), čímž škoda na straně Komerční banky, a. s., ještě vzrostla. O jinou situaci by se mohlo jednat, pokud by následný úvěrový vztah měl standardní průběh a úvěr by byl řádně splácen. V takovém případě by bylo třeba náležitě zvažovat společenskou škodlivost takového činu, neboť by zájmy chráněné trestním zákoníkem byly narušeny méně závažným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05). O takovou situaci se však v tomto případě nejednalo, uplatnění trestní represe bylo proto zcela namístě.
Nejvyšší soud tak uzavřel, že dovolací námitky obviněného zčásti nebyly podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti byly zjevně neopodstatněné. Proto bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu