ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1171.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1171/2019-1802
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 10. 2019 o dovolání obviněného R. O., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 9 To 435/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 65/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 6. 2018, č. j. 2 T 65/2015-1648, byl obviněný R. O., uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 2 000 Kč, tj. celkem 200 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 100 dnů, a trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích v trvání osmnácti měsíců. Finanční úřad pro hlavní město Prahu byl s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 9 To 435/2018-1730, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nově obviněného uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který ho odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestu zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích v trvání jednoho a půl roku. Dále bylo obviněnému uloženo zaplatit Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu na náhradu majetkové škody 552 000 Kč. Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudů vyjádřených ve výroku napadeného rozsudku dopustil obviněný v podstatě tím, že jako jednatel společnosti P. A. I., v úmyslu vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty
a) nechal do účetnictví této společnosti zaúčtovat (v rozsudku konkrétně označené) přijaté zálohové faktury (ze dne 1. 11. 2010 až 30. 11. 2010) od dodavatele Lesní realitní kancelář, s. r. o., s fakturovanými částkami v celkové výši 2 220 000 Kč (1 850 000 Kč základ daně, 370 000 Kč DPH), které měly být podle (v rozsudku označených) výdajových pokladních dokladů uhrazeny v hotovosti, za dodání pěti kusů jednookého pozorovacího přístroje s osnovou zn. Dedal 470 gen.2+, typového označení XY, a pěti kusů pozorovacího dalekohledu zn. Dedal DVS 8 gen.2+, typového označení XY sada XY, podle kupní smlouvy uzavřené dne 1. 11. 2010 mezi společnostmi Lesní realitní kancelář jako prodávajícím a P. A. I. jako kupujícím s dodáním předmětu smlouvy nejpozději do 31. 3. 2011, a podle dodatku smlouvy ze dne 11. 4. 2011 s dodáním do konce roku 2012, a následně z výše uvedených zálohových faktur uplatnil za společnost P. A. I. v řádném daňovém přiznání za měsíc listopad 2010, které podal u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště Prostějov, dne 8. 12. 2010, nárok na vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty ve výši 370 000 Kč, který byl správcem daně následně vyplacen na účet společnosti P. A. I., a to přesto, že si byl vědom skutečnosti, že zboží nebylo a nemělo být nikdy dodáno a faktury nebyly uhrazeny,
b) nechal do účetnictví této společnosti zaúčtovat (v rozsudku konkrétně označené) přijaté zálohové faktury (ze dne 10. 1. 2011 až 31. 1. 2011) od dodavatele A. L. & P., s fakturovanými částkami v celkové výši 1 092 000 Kč (910 000 Kč základ daně, 182 000 Kč DPH), které měly být podle (v rozsudku označených) výdajových pokladních dokladů uhrazeny v hotovosti, za dodání tří kusů jednookého pozorovacího přístroje s osnovou zn. Dedal 470 gen.2+, typového označení XY, a dvou kusů pozorovacího dalekohledu zn. Dedal DVS 8 gen.2+, typového označení XY sada XY, podle kupní smlouvy uzavřené dne 3. 1. 2011 mezi společnostmi A. L. & P. jako prodávajícím a P. A. I. jako kupujícím s dodáním předmětu smlouvy nejpozději do 31. 5. 2011, a podle dodatku smlouvy ze dne 30. 5. 2011 s dodáním do konce roku 2012, a následně z výše uvedených zálohových faktur uplatnil za společnost P. A. I. v řádném daňovém přiznání za měsíc leden 2011, které podal u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště Prostějov, dne 28. 2. 2011, nárok na vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty ve výši 182 000 Kč, který byl správcem daně následně vyplacen na účet společnosti P. A. I., a to přesto, že si byl vědom skutečnosti, že zboží nebylo a nemělo být nikdy dodáno a faktury nebyly uhrazeny,
a celkově tak vylákal částku 552 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný obsáhlé dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Odvolací soud porušil zásadu in dubio pro reo, neboť všechny důkazy hodnotil v jeho neprospěch, byť připouštěly i výklad opačný. K tíži mu bylo přičteno i jednání jiné osoby, ačkoli nebylo prokázáno, že by s ní obviněný byl nějak domluven. Byl odsouzen na základě vyhodnocení důkazů, které však nebyly provedeny před soudem, který toto vyhodnocení činil. Podstatou případu je krach jeho dodavatele pana P. a zašantročená záloha, žádný daňový podvod. Nelze vyloučit, že sám dovolatel se stal obětí podvodu ze strany svého obchodního partnera. O fiktivní povaze obchodu neexistuje žádný důkaz, naopak podle obviněného je zde množství důkazů o tom, že byl zcela reálný. Finanční úřad od počátku věděl, že jde o zálohové faktury, tyto podle staršího výkladu zákona uznával. Krajský soud shledal, že odpočet DPH na vstupu byl možný, pouze došlo chybným výkladem zákona k tomu, že nebyl vystaven navazující doklad, což je spíše administrativní chyba. Vyhýbavá výpověď P. P. podle obviněného obžalobu nepodporuje, neboť tento svědek má zjevně co skrývat, a to kvůli sobě, nikoli aby pomohl obviněnému. Bylo prokázáno, že tento svědek se do vážných ekonomických potíží dostal až po té, co přijal zálohu od obviněného. Bez prozkoumání finančních výkazů jeho firem nelze říci, kdy přesně byly jeho ekonomické potíže zapříčiněny. Ani fakt, že společnosti Lesní realitní kancelář a A. L. & P. nevystavily a nepředaly daňové doklady k přijatým platbám, podle obviněného nic neprokazuje. Finanční úřad takový postup uznal jako správný, až později změnil názor. Listinné důkazy předání záloh podporují a neexistuje žádný důkaz, který by prokazoval opak. Složení zálohy hotově pak není důkazem podvodu. K úvahám soudu o jednání, které je typické pro daňové delikty, obviněný konstatoval, že pro tyto případy rozhodně není typické předání společnosti vlastnímu otci po dobu, kdy byl v zahraničí. Také zašantročení účetnictví je typické pro celou řadu situací, takže z něj nelze činit důkaz daňového podvodu. Navíc se ho nedopustil dovolatel, ale svědek, jehož jednání soudy bez důkazů přičítají obviněnému. Odvolací soud neprovedl žádný důkaz, přesto však podle obviněného aktivně říká, co o čem svědčí. Obviněný nesouhlasí ani s tvrzením, že obchod od počátku neměl zajištěn a následně po P. P. dluh nevymáhal. Bylo prokázáno, že obviněný obdržel část objednaných přístrojů, přičemž nebylo nijak vyvráceno jejich dodání P. P. Žádný jiný dovozce je nedovezl. P. P. také potvrdil pravost všech klíčových smluv a svých podpisů na nich. Soud prvního stupně při druhém projednávání věci změnil názor o sto osmdesát stupňů za prakticky stejného stavu dokazování, na základě pokynů odvolacího soudu. Důkazy tak ve skutečnosti hodnotil odvolací soud.
Nesprávné jsou podle obviněného také závěry soudu prvního stupně ohledně možnosti různých firem předmětné přístroje dodat. V této části si soud odporuje a činí nepodložené závěry. Schopnost zajistit dodání přístrojů závisela osobně na svědku P. P., nikoli na jím vedené společnosti. Pokud jde o předávání si společností mezi dovolatelem a P. P., namítá obviněný, že svědkovi v minulosti prodal několik ready-made společností, o jejichž další osud se nezajímal. Tvrzení, že P. P. hrál roli tzv. bílého koně, je nepodložené. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem, že v účetnictví společnosti P. A. I. nejsou doklady o tom, že na nákup přístrojů on sám poskytl půjčku, která je tak nevymahatelná, což svědčí o fiktivnosti obchodu. Doklady k půjčce obviněný soudu předložil, pan P. P. však v mezidobí zkrachoval a nyní dluh umořuje poskytováním služeb obviněnému. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem, že přístroje tohoto typu se rychle vyvíjejí a oddalování dodání zboží by znamenalo, že by daný výrobek již mohl být zastaralý nebo by jeho cena v mezidobí klesla. Fakt, že od zájemců o koupi neměl písemné objednávky ani kupní smlouvy, rovněž o ničem nesvědčí, neboť obviněný měl na přístroje daleko více potenciálních kupců. Někteří pak u soudu potvrdili, že by si přístroje koupili, pokud by byly dodány v rozumné době.
Nesprávně byla podle obviněného hodnocena také výpověď svědkyně K. D. Sám nalézací soud uvádí, že svědkyně měla k obviněnému blízký vztah v minulosti. Obviněný také nikdy kategoricky neuváděl, že všechny zálohy byly předány na stejném místě. Fakt, že neexistuje jediný důkaz jednoznačně hovořící ve prospěch obžaloby, podle obviněného způsobil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry, k nimž soudy dospěly. Hodnocením důkazů pak odvolací soud porušil zásadu bezprostřednosti. Došlo také k opomenutí důkazu, který obviněný navrhl, a to čtení listiny na č. l. 52 – 53, kde P. P. potvrzuje uskutečnění obchodu. Krajský soud zaujal stanovisko, že tato listina není použitelná jako důkaz v hlavním líčení, a k jejímu obsahu vůbec nepřihlížel. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a zprostil jej obžaloby, případně aby přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že přes deklarovaný dovolací důvod obviněný v dovolání napadá pouze soudy učiněná skutková zjištění. Ta jsou však důkazně podložená a hodnocení důkazů soudy je logické a správný je závěr, že se fakticky jednalo o fakturace fiktivních plnění navenek deklarujících předstírané operace a platby. Státní zástupkyně v této souvislosti připomněla některé argumenty a závěry soudů. Zdůraznila, že písemné prohlášení svědka P. P. nelze považovat za opomenutý důkaz. Podrobně se zabývala také námitkou nepřípustného zásahu odvolacího soudu do hodnocení důkazů soudem nalézacím, a uzavřela, že i přes zrušení původního zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem nebyla překročena zákonná omezení přezkumné činnosti odvolacího soudu a nedošlo tak k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Obviněný v replice k vyjádření státní zástupkyně setrval na svém dovolání a jeho důvodech, které zčásti zopakoval. Znovu zdůraznil, že podle jeho názoru krajský soud při zrušení původního zprošťujícího rozsudku vyhodnotil důkazy (obviněný uvedl jejich výčet) oproti okresnímu soudu zcela odlišně, ba opačně, a výslovně uložil okresnímu soudu, že musí důkazy vykládat vždy v neprospěch obviněného. Hodnocení důkazů tedy fakticky učinil krajský soud, který však žádné důkazy neprováděl. Došlo tím k zásadnímu porušení principů trestního řízení. Dovolatel uvedl některé příklady podle jeho názoru chybného hodnocení důkazů, včetně toho, že mu je kladeno za vinu jednání cizích osob, například svědka P. P. Trestní odpovědnost je přísně individuální a nelze dovozovat naplnění subjektivní stránky trestného činu na straně obviněného s poukazem na trestnou činnost jiných osob. Obviněný shrnul, že podle jeho názoru došlo k extrémnímu porušení pravidel dokazování, soud hodnotil všechny důkazy podle zásady in dubio contra reo, rozhodl na základě důkazů, které před daným soudem nebyly provedeny, opomenul relevantní důkaz, a došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry soudu. Obviněný setrval na svém závěrečném návrhu učiněném v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Dovolání obviněného je přes svou rozsáhlost založeno výhradně na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení a rozsahu provedeného dokazování, a jeho obsah tudíž uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, tj. případy, že soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Závěr o vině je v daném případě založen na řetězci nepřímých důkazů, které soudy logicky zhodnotily, a své závěry přesvědčivě zdůvodnily. Obviněný ve svém opravném prostředku hodnotí každý důkaz jednotlivě a vysvětluje, že ten který důkaz sám o sobě o ničem nesvědčí, daný postup nebyl nezákonný apod. Zcela však ignoruje soudy provedené hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech. Současně obsah jednotlivých důkazů a zjištěných skutečností bagatelizuje, pokud např. uvádí, že na svědka P. P. pouze převedl několik ready-made společností. Na P. P. přitom posléze převedl i samotnou společnost P. A. I., a to v době, kdy této společnosti, potažmo obviněnému již svědek měl dlužit peníze za nedodané přístroje. Takový krok nedává velký smysl a obviněný by si tímto způsobem případné vymáhání pohledávky pouze zkomplikoval, pokud ovšem smyslem nebylo zastřít fiktivní povahu celé operace. Ohledně dalších podrobností lze na hodnocení důkazů obsažené v rozsudcích soudů obou stupňů odkázat (viz například odst. 77 – 81 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a výstižné shrnutí důkazních úvah uvedené v odstavcích 10 až 15 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacím soudem, jež není nutno znovu rozvádět).
Obviněný současně namítl, že důkazy byly ve skutečnosti hodnoceny odvolacím soudem, byť ten žádné z nich neprováděl. Jeho dovolání tak částečně směřuje proti předchozímu zrušovacímu usnesení Krajského soudu v Brně. S tím se ovšem nelze ztotožnit. Obviněný (ostatně jako v celém svém dovolání i zde) pouze vytrhává z kontextu určité formulace, které samy o sobě následně působí zavádějícím dojmem. Z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 6. 2018 vyplývá, že se soud prvního stupně řídil pokyny odvolacího soudu, přihlédl ke skutečnostem, které dříve pominul, a hodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech. Z ničeho však neplyne, že by snad odvolací soud zavazoval soud prvního stupně ke konkrétním závěrům.
Je nepochybné, že odvolací soud se musí ve svém kasačním rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v zásadě omezit na odůvodnění toho, v čem jsou skutková zjištění soudu prvního stupně nejasná nebo neúplná a s jakými okolnostmi významnými pro rozhodnutí se soud prvního stupně nevypořádal, a nemůže nalézacímu soudu nařizovat, jak a s jakým výsledkem má důkazy hodnotit. Kasačním důvodem (z hlediska hodnocení důkazů) jsou přitom jen závažná vybočení z logiky projednávané věci a ze zásad správného uvažování, nikoli to, že odvolací soud by sám na základě svého přesvědčení hodnotil tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Na druhé straně se odvolací soud musí - aby se náležitě zhostil svého úkolu i po skutkové stránce rozsudek přezkoumat - obsahem provedených důkazů zabývat a demonstrovat, s jakými okolnostmi se nalézací soud nevypořádal a v čem jsou případně jeho skutkové závěry nejasné nebo neúplné, včetně otázky aplikace zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). To je samozřejmě složitý úkol zejména v případech, kdy vina obviněného vyplývá z řetězce nepřímých důkazů, respektive ze souhrnu zjištěných okolností jako celku. Bylo by však popřením smyslu řízení o odvolání, kdyby odvolacímu soudu bylo uloženo respektovat jakékoli nelogické a zjevně nesprávné hodnocení důkazů nalézacím soudem.
Lze připustit, že odvolací soud se v kasačním usnesení ze dne 19. 12. 2017, č. j. 9 To 325/2017-1281, ve vztahu k důkazům nevyhnul určitým hodnotícím postojům, nepřekročil tím však (z hlediska jejího smyslu) rozsah své přezkumné povinnosti a lze souhlasit se zmíněným vyjádřením státní zástupkyně, že tím neprejudikoval rozhodnutí nalézacího soudu. Uvedené usnesení ostatně obsahuje zásadně formulace typu „je třeba, aby se soud prvního stupně zabýval…“, „je třeba hodnotit v souvislostech…“, „je třeba zvažovat…“, „není vůbec hodnocena…“, „je možné se ptát, jak má soud prvního stupně prokázáno…“, „jednotlivá tvrzení obžalovaného je třeba hodnotit v souvislosti se všemi důkazy…“, „je třeba přihlédnout…“ atd.; i z toho vyplývá, že odvolací soud se řídil ustanovením §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a shora naznačenými zásadami odvolacího řízení a výtky dovolatele jsou v tomto směru zkreslující a zavádějící. Ani z uvedeného hlediska (tj. řízení jako celku) Nejvyšší soud tudíž neshledal porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Při opětovném projednání věci pak odvolací soud zjistil určitý rozpor mezi skutkovými zjištěními vyjádřenými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a přisouzenou právní kvalifikací. V tomto směru pak zjednal nápravu a doplnil odůvodnění skutkových závěrů. Proti tomuto postupu však obviněný ve svém dovolání nic nenamítl.
Ztotožnit se nelze ani s námitkou obviněného týkající se údajně opomenutého důkazního návrhu – písemného prohlášení svědka P. P. K tomuto návrhu se totiž odvolací soud vyjádřil. I když obecně nelze po procesní stránce provedení důkazu podobnou listinou zcela vyloučit, soud správně návrhu na provedení takového důkazu nevyhověl za situace, kdy byl tento svědek u hlavního líčení osobně vyslýchán. Výpovědi svědků nelze nahrazovat jejich písemnými čestnými prohlášeními. Důkazní hodnota svědkem sepsaného prohlášení by navíc poté, kdy si u hlavního líčení na předmětné skutečnosti nepamatoval, byla mizivá. Závěr o nevěrohodnosti výpovědi tohoto svědka je ostatně odůvodněný. Pochybnosti jsou podloženy i tím, že sám svědek na počátku svého výslechu projevil vůli odepřít výpověď z důvodu, že by si jí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání (nebo osobě blízké), což však blíže nevysvětlil, jen uvedl, že žije řádným životem, a dále odpovídal jen vyhýbavě, respektive způsobem, který hraničil s urážkou soudu (č. l. 1230 a násl.). Těmito okolnostmi se ostatně zabýval podrobně odvolací soud na str. 8 svého kasačního usnesení. Pro dokreslení lze uvést, že postoj svědka byl podobný už v přípravném řízení při podání vysvětlení (uvedl, že využívá svého práva nevypovídat, byť tehdy uvedl, že zcela jistě se nedopustil trestného činu), kdy také mj. udělil plnou moc obhájci, který obhajoval v této věci obviněného. K uvedenému „čestnému prohlášení“ se ostatně svědek v hlavním líčení vyjádřil (k dotazu, zda listinu podepsal) tak, že podpis je špatně vidět, nevzpomněl si, zda listinu podepsal, byť to nakonec připustil (č. l. 1231 p. v.).
Nejvyšší soud závěrem připomíná, že není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného R. O., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu